Analýzy, hodnocení a předpovědi         Slovník          Pracovní postupy        Bezpečnostní situace a politika

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly

je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním

skutečného významu těchto informací. 

Souhrnné hodnocení s odborným výkladem (13116)

Prezident republiky Miloš Zeman neměl za situace, kdy designovaný premiér Petr Fiala (ODS) nehodlal na svém návrhu na jmenování ostatních členů vlády nic měnit, jinou možnost než přistoupit k jejich jmenování. Za situace, kdy premiér podle Ústavy předal prezidentovi svůj návrh na jmenování ostatních členů vlády a kdy premiér není při vytváření svého návrhu vázán názorem prezidenta, by totiž nevznikl problém na straně premiéra, nýbrž na straně prezidenta, na němž byla podle Ústavy řada, aby konal. A pokud by prezident konat nechtěl, tak by na sebe strhl veškerou pozornost, jelikož by to byl on, který by blokoval vznik nové vlády – nikoli premiér, jenž si předáním svého návrhu splnil svůj ústavní úkon, čímž zároveň posunul další jednání podle Ústavy na stranu prezidenta (viz též podrobné vysvětlení v analytickém produktu 11170 a v souhrnném hodnocení 11172).

Komentáře o tom, že prezident má právo nejmenovat jednoho nebo dva ministry, nebo dokonce že nemusí podle návrhu premiéra jmenovat nikoho, postrádají jakoukoli logiku a souvislost s Ústavou. Podle těchto komentářů, které zazněly i od některých ústavních právníků, by to pak znamenalo, že prezident by po celou dobu výkonu svého úřadu nemusel jmenovat žádnou vládu. Prezident sice může mít na návrh premiéra ohledně složení vlády námitky, ale je pouze na premiérovi, zda prezidentovy námitky akceptuje, anebo zda je odmítne a bude trvat na svém původním návrhu. Premiér nemusí na svém návrhu nic měnit, čímž se celá záležitost stává problémem jenom samotného prezidenta, který by měl následně národu sdělit a vysvětlit, že žádná nová vláda nebude.

Prezident má své hlavní slovo při jmenování premiéra, kdežto jmenovaný premiér má své hlavní slovo při složení vlády. Pokud si někdo myslí, že prezident může do složení vlády takzvaně „kecat“, tak by pak postrádalo smysl, aby premiér vůbec nějaký návrh předkládal, protože by bylo vždycky na prezidentovi, kdo bude či nebude ve vládě. Složení vlády je odpovědnost premiéra, přičemž vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně, nikoli prezidentovi (prezident není za činnost vlády odpovědný).

Je zde námitka, že premiér předkládá pouze návrh, ale že o tomto návrhu rozhoduje prezident. To je však hodně zavádějící vysvětlení, neboť prezident nemůže o ničem rozhodnout neboli jmenovat zbylé členy vlády, pokud mu premiér nepředá návrh na jejich jmenování (navíc prezident o návrhu premiéra nerozhoduje, prezident podle tohoto návrhu „pouze“ jmenuje). Jestliže prezident podle Ústavy ostatní členy vlády jmenuje na návrh premiéra, pak musí prezident na tento návrh čekat a nemůže nikoho jmenovat z vlastní vůle. Už tato formulace jasně říká, že jmenování zbylých členů vlády je rozdělenou odpovědností jak prezidenta, tak premiéra (samotný prezident k tomu nestačí). Premiér dodá návrh a prezident ho poté uvede v platnost.

Je přirozené, že své nejbližší podřízené nejmenuje do funkce sám předseda vlády, ale že se tak děje prostřednictvím prezidenta republiky. Navíc z Ústavy vychází, že prezident republiky do funkcí jmenuje všechny ústavní činitele, kteří jsou do ústavních funkcí jmenováni, nikoli voleni (jako třeba poslanci a senátoři). Členové vlády, kteří patří mezi ústavní činitele, jsou proto jmenováni prezidentem republiky stejně jako například ústavní soudci. Avšak aby prezident republiky mohl jmenovat kandidáta do ústavní funkce, musí být zpravidla splněna určitá podmínka. Například u jmenování soudce Ústavního soudu tak může prezident republiky učinit jen tehdy, pokud s kandidátem na tuto funkci souhlasí Senát. Jmenování prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu může prezident republiky provést jen na návrh Poslanecké sněmovny. A když se vrátíme k vládě, tak prezident může jmenovat místopředsedy a ministry vlády až po předložení návrhu předsedy vlády.

Někteří ústavní právníci argumentovali ve prospěch prezidenta tím, že v článku 62 Ústavy ČR je napsáno, že prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a že tam nejsou napsány žádné podmínky. Podle nich tak prezident může podle vlastního uvážení jmenovat nebo odvolat jakéhokoli člena vlády. Jenže tohle je opravdu hloupý argument, protože článek 62 je jen obecným výčtem úkonů, které náleží prezidentovi. Tento výčet nelze vytrhávat z Ústavy, když jsou jeho položky upřesněny v jiných kapitolách. Podle tohoto argumentu by prezident mohl odvolat premiéra, kdykoli by se mu zlíbilo, nebo by mohl kdykoli sám od sebe rozpustit volenou Poslaneckou sněmovnu (taktéž obecně psaná položka v článku 62). Avšak např. v článku 68, který patří do kapitoly „Vláda“ je upřesněno, že ostatní členy vlády jmenuje prezident na návrh předsedy vlády. Podobně je v článku 74 upřesněno, že prezident odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády. A co se týče Poslanecké sněmovny, tak je v Ústavě článek 35 (v části „Moc zákonodárná“), který stanovuje, za jakých podmínek může prezident republiky rozpustit Poslaneckou sněmovnu.

Ohledně kandidátů na členy vlády není nikde psáno, jak hodně mají být vzdělaní (ale určitě by měli umět číst a psát), nebo dokonce to, že jejich názory musejí být v souladu s názory prezidenta. Tohle prezident Zeman moc dobře věděl, proto byla z Hradu, respektive z lánského zámku vypuštěna další námitka, jež byla formulována tak, že Ústava prezidentu republiky neukládá povinnost akceptovat každý návrh, který je mu předložen. Tohle bylo od Zemana vskutku neprozřetelné, neboť návrh premiéra na jmenování členů vlády není „každý návrh“, ale významná záležitost spojená se vznikem nové vlády. Zemanova neuvážená námitka ukazovala, že Zeman už neví, jak by zmařil jmenování Jana Lipavského (Piráti) do funkce ministra zahraničních věcí. Chtěl tím snad Zeman všem občanům vzkázat, že si Fiala bude muset s jmenováním vlády počkat na nového prezidenta?

Někteří právníci by s odmítavým postojem prezidenta Zemana možná souhlasili, jenže Zeman věděl, že Ústava je proti němu a že by svým zatvrzelým postojem jenom potvrdil, že je nekriticky ješitným člověkem s osobními zájmy. Stejně tak věděl, že by mu tento postoj k ničemu nebyl, protože čím déle by tento odmítavý postoj trval, tím více by narůstalo jeho provinění z důvodu úmyslného nekonání podle Ústavy. Zeman pouze zkusil poslední pokus na zviklání stanoviska Petra Fialy, případně na zažehnutí rozepře v budoucí vládní koalici, uvnitř které by některým členům mohlo vadit, že se vše zaseklo jen kvůli jednomu kandidátovi na ministerský post.

Prezident Miloš Zeman vyzkoušel skutečně všechno možné. Už 17. listopadu 2021 na první povolební schůzce s Fialou, toho času ještě v nemocničním prostředí, se Zeman vyslovil proti kandidátu Lipavskému, což ve stejný den bez uvedení jména kandidáta prohlásil také v rozhovoru pro TV Nova (podrobný rozbor viz produkt 11172). Zeman spoléhal na to, že Fialu přesvědčí k tomu, aby v případě Lipavského udělal změnu, což chtěl zdůraznit tím, že v rozhovoru pro TV Nova doslova řekl, že přes to nepojede vlak (viz citace stěžejní části rozhovoru ve výše uvedeném produktu).

Zeman ale necílil jen na Fialu, který byl později 28. listopadu 2021 jmenován premiérem. Zeman cílil také na samotného kandidáta Lipavského, a právě především kvůli tomu se s Fialou domluvil, že v rozmezí od 29. listopadu do 10. prosince 2021 absolvuje se všemi kandidáty na členy vlády osobní schůzku. Tyto schůzky neměly žádný význam a jednalo se o zbytečné dvoutýdenní zdržení (dále v textu objasníme, jak měl Fiala postupovat). Ze strany prezidenta to však bylo výhodné šetření času a vyvíjení tlaku požadovaným směrem. Na kandidáta Jana Lipavského vyšla řada podle stanoveného abecedního pořádku až 7. prosince, přičemž Zeman během schůzky s Lipavským dotyčnému kandidátovi doporučil, aby na zmíněný ministerský post nekandidoval. Lipavský se samozřejmě tímto doporučením médiím nepochlubil, jenže Zeman to měl vše připravené tak, že tato informace byla postranně předána upřednostňované rozhlasové stanici Frekvence 1, kde ji ochotně zveřejnili (k Hradem preferované Frekvenci 1 viz rozbor rozhovoru prezidenta pro tuto stanici poskytnutého 5. listopadu 2021 v produktu 11169). Předání informace tímto způsobem se nazývá řízený únik informací* (v tomto případě se to pochopitelně netýkalo utajovaných informací* jako v několika záležitostech spojených s Bezpečnostní informační službou* – viz např. produkt 11164).

Asi tři dny po setkání s Lipavským zveřejnil Zeman důvody, proč odmítal jmenovat Lipavského. Jak už jsme uvedli výše, týkalo se to vzdělání a některých postojů k zahraničním záležitostem, které se neshodovaly s postoji prezidenta (nyní neřešíme, čí postoje jsou spravedlivější a přínosnější pro ČR). Následně se Zeman nechal slyšet, že nemá povinnost návrh premiéra akceptovat. Fiala a jeho koaliční partneři na to ale neslyšeli a zahájili přípravy pro podání kompetenční žaloby. Bylo zde také riziko, že Fiala s podporou koaličních stran nebude chtít při odmítnutí Lipavského organizovat žádné jmenování ministrů, čímž by byl zcela zablokován vznik nové vlády. Na to měl Fiala právo, jelikož Zeman odmítnutím jednoho kandidáta de facto odmítl celý návrh premiéra. Návrh je jen jeden – vše je napsané v jednom dokumentu – a jakákoli změna v něm je odmítnutím celého návrhu. Také sám Zeman tohle potvrdil, když v onom rozhovoru pro TV Nova prohlásil, že když je vetován, byť jen jeden ministr, tak je vetována celá vláda (tímto vyjádřením chtěl Zeman původně více pohrozit Fialovi a přes média mu sdělit, že kvůli jedinému kandidátovi nemusí mít žádnou vládu – více k Zemanovu vymyšlenému vetu viz produkt 11172).

Zeman brzy rozpoznal, že se jeho výhrady nesetkávají s požadovaným ohlasem, přičemž nechtěl, aby se kompetenční žaloba dostala do fáze podání. Proto se Zeman 13. prosince rozhodl, že vládu jmenuje. Stalo se tak 17. prosince 2021. Fialovy řeči o tom, že si prezident uvědomil složitou situaci, ve které se nacházejí čeští občané, a že se proto rozhodl ke státnickému kroku jmenovat vládu, byly poněkud patolízalské.

Již v předchozích produktech jsme psali, že podávat kompetenční žalobu není nutné, protože prezident by se i bez tak vystavil ostré kritice ze všech stran za své úmyslné nekonání a bylo by jen otázkou času, kdy by Zeman nabyl prezidentské rozvážnosti a vládu jmenoval. Asi jen těžko by to protahoval až do volby nového prezidenta. Ani pro Zemana by to nebylo nic příjemného probouzet se s pocitem, že stále nejmenoval novou vládu, která na to už několik týdnů či měsíců čeká.

Hodně se také mluvilo o tom, jak by kompetenční žaloba dopadla. S jistotou můžeme říct, že by vždycky dopadla špatně pro prezidenta, protože premiér by nebyl tím, kdo by nepostupoval podle Ústavy a blokoval vznik nové vlády. A i kdyby Ústavní soud zvolil alibistický verdikt v tom smyslu, že by předsedu vlády vyzval, aby při sestavování své vlády přihlédnul k výhradám prezidenta, tak by se to v případě silné osobnosti ve funkci premiéra stejně otočilo proti prezidentovi. Designovaný premiér by za těchto okolností mohl prohlásit, že když mu není umožněno, aby si svou vládu sestavil podle svých potřeb, tak ať prezident jeho návrh odmítne a sestaví si vládu sám, což by samozřejmě nebylo v souladu s Ústavou.

Designovaný premiér by rovněž mohl nekompromisně oznámit, že za této situace podává demisi, aby mohl prezident při svém druhém „pokusu“ jmenovat premiérem někoho, kdo si nechá do sestavení své vlády zasahovat. Jmenovat premiérem jinou osobu než Petra Fialu, který má se svými koaličními partnery ve Sněmovně většinu poslaneckých mandátů, by pochopitelně nikam nevedlo, protože by vláda v jiném složení nezískala potřebnou důvěru Sněmovny. Prezident by v tomto případě sice mohl demisi designovaného premiéra nepřijmout, ale pořád by se tím nic nevyřešilo. Prezident zkrátka nemá šanci, aby v záležitosti jmenování vlády skrze své osobní výhrady vzdoroval někomu, kdo si ve Sněmovně vytvořil „soudržnou“ většinu a kdo postupuje podle Ústavy.

Schůzky prezidenta Zemana s jednotlivými kandidáty na ministerské posty jsme v dřívějších zpravodajských výstupech* nazvali rozmarem Miloše Zemana, který se snažil vzbudit dojem, že snad vede jakési personální pohovory, čímž má jakoby právo mluvit do složení vlády. To, že Fiala na tyto schůzky přistoupil, hodnotíme jako jeho pátou základní chybu v povolebním vztahu k prezidentovi republiky (první čtyři základní chyby jsme podrobně rozebrali v produktu 11170).

Jestliže někdo tvrdí, že schůzky prezidenta s kandidáty na členy vlády je zdvořilé ze strany designovaného premiéra přijmout, pak my naopak tvrdíme, že je nanejvýš vhodné tyto schůzky zdvořile odmítnout. Premiér by měl prezidentovi odpovědět v tom smyslu, že schůzky akceptuje až po jmenování kandidátů do ministerských funkcí, což poté bude i v souladu s článkem 64 Ústavy ČR. Před jmenováním kandidátů do ministerských funkcí nemá nikdo z nich povinnost jako poslanec nebo jako řadový občan přistoupit na jakýsi personální pohovor s prezidentem. Pro kandidáty na členy vlády je hlavní osobou premiér, který s nimi může vést jakékoli rozhovory, aby zvážil, zda je jejich kandidatura na posty ve vládě v pořádku. Znovu zdůrazňujeme, že složení vlády je odpovědností předsedy vlády.

Objevují se taktéž názory, že schůzky prezidenta s kandidáty na členy vlády jsou jakousi ústavní zvyklostí, jenže tento argument nemá žádný význam, neboť termín „ústavní zvyklost“ je pokryteckým nesmyslem. Buď je to podle Ústavy, přičemž to pak není zvyklost, nýbrž ústavní úkon nebo povinnost, anebo je to jenom zvyklost, tedy něco, co není obsaženo v Ústavě, a co si pouze některé osoby z vlastní vůle osvojily. Ale pokud je to jenom něčí zvyklost, pak se jí nemusí ostatní řídit. Zvyklost není zákon, a proto se nemůže jednat o zvyklost ústavní neboli o zvyklost podle ústavního zákona č. 1/1993 Sb. čili podle Ústavy České republiky. Z hlediska rozdělené odpovědnosti za jmenování členů vlády mezi premiéra a prezidenta jsou navíc tyto schůzky s prezidentem zbytečným plýtváním času.

Ohledně jmenování či nejmenování kandidátů do ministerských postů se v médiích objevily různé příklady a srovnání s působením bývalých prezidentů a premiérů. Avšak uvedené příklady, ačkoli mohou být zajímavé, jsou obecně irelevantní, protože neodrážejí vztah obou státníků k Ústavě, ale pouze vztah, jaký prezidenti a premiéři měli mezi sebou. To, že bývalí premiéři v tehdejší době prezidentům ustupovali, nevypovídá nic o Ústavě, ale jen o charakteru státníků.

Na příkladu Fialy můžeme poukázat na to, že celkově považujeme za chybu, aby potenciální premiér, který ještě nebyl do své funkce jmenován, nedočkavě „běhal“ za prezidentem a chtěl s ním neustále něco řešit. Protřelý politik si počká, až ho vyzve sám prezident. Protřelý politik také nikdy prezidentovi nesdělí složení své vlády dříve, než je jmenován do funkce předsedy vlády. Proč by měl prezidentovi tuto důležitou informaci sdělovat ještě jako poslanec? Poslanec nevytváří návrh na jmenování členů vlády. Ukvapený politik svým předčasným sdělením znevýhodňuje sám sebe, a naopak zvýhodňuje prezidenta, kterému dává čas, aby se ve složení vlády „šťoural“ (takto nerozumně postupoval Fiala). Ostřílený politik si trpělivě počká na své jmenování do funkce předsedy vlády a teprve poté (klidně ihned po jmenování) předloží prezidentovi svůj návrh na jmenování ostatních členů vlády. Tímto si splní svůj úkon podle Ústavy a předá aktivitu na stranu prezidenta, který sice může jmenování ostatních členů vlády zdržovat, ale nemá nic, čím by svou uměle protahovanou dobu příhodně vyplnil (schůzky s kandidáty premiér akceptoval až po jejich jmenování).

Tím, že prezident Miloš Zeman nakonec vládu jmenoval, vrátil aktivitu i odpovědnost na stranu premiéra Petra Fialy. Nyní je věcí nové vlády a jejího předsedy, aby předvedli své schopnosti. Zeman se může v klidu dívat zpovzdálí a v roli kritika může komentovat sebemenší zaškobrtnutí vlády, a především jakýkoli výstup nechtěného Jana Lipavského.

Na závěr můžeme jenom zopakovat to, co už jsme několikrát psali v dřívějších výstupech, a to, že v politice nejsou ti nejschopnější a nejmorálnější lidé, ale pouze ti, kteří z různých důvodů vstoupili do politických stran a hnutí, anebo ti, kteří se politickými stranami nechali oslovit pro výkon politické funkce.


* Definice termínů a stručný popis zpravodajských organizací jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK – sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 13116
Souhrnné hodnocení s odborným výkladem
© 2021 Agentura EXANPRO

Nejčtenější zpravodajské produkty