Souhrnné hodnocení (13022)
Severoatlantická aliance (NATO) již od konce 90. let představuje zcela jinou organizaci, než jakou nám prezentují média západních zemí. Sdělovací prostředky a skrze ně i politici a vojenští hodnostáři neustále hovoří o Alianci jako o mezinárodním uskupení, jehož cílem je v rámci takzvané „kolektivní obrany“ bránit území členských zemí. Avšak tímto tvrzením se dotyční politici, vojenští funkcionáři a pracovníci médií dopouštějí hned dvojího pochybení, čímž dezinformují veřejnost:
Zaprvé žádná členská země NATO není vázána vojenskou pomocí jiné členské zemi, což dokládá i obsah článku 5 Severoatlantické smlouvy (podrobně vysvětleno v produktu 11002 „Členství v NATO neposkytuje bezpečnostní záruky“). A zadruhé obrana území členských zemí je zástupný cíl, který je sice cílem oficiálně hlásaným, ale není cílem hlavním, což také vyplývá z dobrovolnosti v poskytnutí ozbrojené pomoci podle článku 5 (formu pomoci si může členská země zvolit dle vlastní libosti, čímž se může jednat např. jen o diplomatický protest). Obrana území členských zemí je podružnou věcí, neboť veškeré bojové aktivity NATO včetně jejich podpory se soustřeďují mimo tento prostor, a to v zájmu USA (Kosovo a Srbsko, Afghánistán, Irák, Libye atd.). To ostatně prokázal i nový americký prezident, na jehož požadavek se NATO zapojí do podpory boje proti „Islámskému státu“ na Blízkém východě (snahou USA bude tuto podporu účelově využívat a směřovat ji k zesilování amerického vlivu v regionu na úkor vlivu ruského).1
