Analýzy, hodnocení a předpovědi         Slovník          Pracovní postupy        Bezpečnostní situace a politika

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly

je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním

skutečného významu těchto informací. 

REÁLNÉ ZPRAVODAJSKÉ VÝSTUPY
Události a jevy ve světě včetně ČR ÚVODNÍK
24. únor 2021
Předplatitelé

Specifické hodnocení (11149)

Machinacím během amerických prezidentských voleb konaných 3. listopadu 2020 jsme se věnovali již v pěti zpravodajských výstupech. V nich jsme uvedli množství faktů, které na podvody s korespondenčním hlasováním ve čtyřech dotčených amerických státech jednoznačně ukazují. Zdůrazňujeme jednoznačně, protože vycházíme z faktů*, a nikoli z domněnek* či předpojatého úsudku*. Tato fakta jsou zaznamenaná volebními komisemi těch amerických států, kterých se volební podvody týkají, a část z nich je zaznamenána několika televizními stanicemi. Jedná se o fakta, a proto je nelze žádným způsobem zpochybnit. Fakta lze dohledat a ověřit. O to více je zarážející, že se těmito fakty nechtěly zabývat odpovědné orgány. Upřímně řečeno, ono to až tak zarážející není, což vysvětlujeme v závěru produktu.

V tomto produktu přinášíme velmi zajímavá čísla o korespondenčním hlasování, která jsme dosud nepublikovali. Než k nim ale přistoupíme, předložíme nejprve přehled všech pěti produktů, které se věnovaly volebním machinacím během prezidentských voleb v USA:

Následující poznatky se týkají faktických údajů o korespondenčním hlasování ve čtyřech klíčových státech, k nimž patří Pensylvánie, Georgia, Michigan a Wisconsin. Čtyři zmíněné státy patřily k posledním 11 státům, kde se ještě sčítaly volební hlasy. Ve všech čtyřech uvedených státech vedl Trump, ale náhle jako mávnutím kouzelného volebního proutku se změnil způsob závěrečného sčítání hlasů, kdy nastaly několikahodinové až několikadenní prodlevy ve sčítání, přičemž se měnily celkové počty zúčastněných voličů, až nakonec nastal „zázračný“ zvrat a ve všech čtyřech státech zvítězil Joe Biden.

Podrobně je průběh sčítání hlasů v těchto čtyřech státech z faktického a analytického pohledu popsán a vysvětlen ve výše uvedených zpravodajských výstupech*.

Nyní se podívejme na konkrétní faktické údaje o korespondenčním hlasování v dotčených státech. Tyto údaje si zasluhují pozornost a jsou varováním pro ty země, které hodlají korespondenční hlasování zavést ve větším rozsahu, než je nutné.

16. únor 2021
Předplatitelé

Specifická analýza a hodnocení (11148)

Vláda požádala Poslaneckou sněmovnu už o šesté prodloužení nouzového stavu, který byl vládou původně vyhlášen s platností od 5. října 2020 (úmyslně až po krajských volbách). Páté prodloužení nouzového stavu mělo skončit odbitím půlnoci v neděli 14. února 2021. Vláda žádala o prodloužení o dalších 30 dnů. Avšak Poslanecká sněmovna při svém hlasování ve čtvrtek 11. února prodloužení nouzového stavu nepodpořila, a to ani na kratší období. Jenže záhy se ukázalo, že rozhodnutí Sněmovny nebylo podstatné, protože vláda ještě v neděli oznámila, že od pondělí 15. února zavádí nový nouzový stav. Předseda vlády Andrej Babiš to odůvodnil tím, že nový nouzový stav vláda vyhlásila na základě žádostí krajských hejtmanů a primátora hlavního města Prahy, čímž podle Babiše nastala zcela nová situace.

Závažný problém je v tom, že Babiš při svém odůvodňování vyhlášení nového nouzového stavu vědomě lhal (a nelhal poprvé). Tímto lhaním ještě více zdůraznil, jak vláda bezostyšně porušuje české zákony (nejedná se o žádné „ohýbání“ či „obcházení“ zákonů, nýbrž o jejich jednoznačné porušování). Následně podrobně rozebereme, proč bylo Babišovo odůvodnění lživé, k čemuž předložíme přímé důkazy*, a vysvětlíme, proč byl porušen zákon a jak byl pro podporu porušení jednoho zákona zneužit jiný zákon.   

Vyhlášení nového nouzového stavu tímto nezákonným způsobem může napáchat daleko větší škody, než kdyby byl nouzový stav na krátkou dobu přerušen. K tomu doplníme, jak měl Babiš, potažmo vláda, i hejtmani správně postupovat, a jak má nyní Sněmovna správně reagovat.

Následující analýza lživého vystupování českého premiéra a porušení ústavního zákona o bezpečnosti České republiky a zneužití zákona o krizovém řízení by měla patřit do pracovní náplně Bezpečnostní informační služby* (BIS). Sama BIS prezentuje, že demokracie a ústavnost je jednou z osmi hlavních oblastí, kterými se příslušníci BIS při své práci zabývají, přičemž BIS samozřejmě vychází ze zákona o zpravodajských službách. Tam je jasně uvedeno, že do působnosti BIS kromě jiného patří získávání, shromažďování a vyhodnocování informací o záměrech a činnostech namířených proti demokratickým základům ČR. A jak z analýzy srozumitelně vyplyne, tak Babiš s ostatními členy vlády tyto demokratické základy narušil.

Někdo by možná poznamenal, že BIS přece nebude vyhodnocovat informace o vlastní vládě. Jenomže jak je potom možné, že ředitel BIS Michal Koudelka před senátory vypovídal proti prezidentovi republiky? V minulém roce Koudelka před senátory z Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost uvedl, že prezident a jeho blízcí spolupracovníci „velmi pravděpodobně“ iniciovali vznik dopisu z čínského velvyslanectví, který byl nalezen u zesnulého Jaroslava Kubery (tehdejší předseda Senátu). Ponechme nyní stranou, co znamená „velmi pravděpodobně“ a co svým vystoupením v Senátu Koudelka sledoval. BIS by měla prokázat svou nestrannost a nezávislost a neřešit jen ty, kteří se nechtějí podřídit politickému trendu Západu. V závěru nastíníme postup BIS při narušení demokratických základů České republiky.

31. leden 2021
Předplatitelé

Souhrnné hodnocení a předpověď (11147)

O studené válce* panuje obecně nesprávné povědomí, že skončila rozpadem Sovětského svazu (rok 1991). Avšak ve skutečnosti pádem Sovětského svazu skončila jen její první fáze, případně období. Rokem 1992 začala druhá fáze studené války a politickým převratem na Ukrajině (rok 2014) byla zahájena fáze třetí.

V současném vztahu mezi USA a Ruskou federací se nejedná o žádnou novou studenou válku, ale nepřetržitě o jedno a to samé soupeření, které má od počátku studené války stále tentýž cíl. Trvalé soupeření mezi oběma velmocemi má nepřetržitě stejný cíl proto, jelikož tohoto cíle nebylo nikdy dosaženo. Pokud si tedy budeme myslet, že pádem Sovětského svazu studená válka skončila, a ještě navíc, že studenou válku vyhrály Spojené státy americké, pak jsme nerozpoznali skutečný cíl této studené války, čímž nemůžeme porozumět ani současnému dění mezi USA a Ruskem se zapojením Evropské unie a Severoatlantické aliance.

Zpravodajský výstup volně navazuje na dokument, který byl jako první dokument uveřejněn v kategorii „Reálné zpravodajské výstupy“. Tímto prvním a stále aktuálním dokumentem je produkt 11001 Studená válka nikdy neskončila publikovaný v březnu 2016 (počátek webu EXANPRO). K dalším zpravodajským produktům, které se věnují soupeření mezi USA a Ruskem, patří následující výstupy:

Jaký je hlavní cíl studené války a do jakých dimenzí se studená válka posunula? Jak dlouho bude trvat třetí fáze studené války a co bude následovat potom? Na tyto otázky odpovídáme v následující části včetně toho, jakou roli na tomto poli sehrávají různé neziskové organizace (např. Člověk v tísni), které nemohou zapřít svůj politický, a ještě k tomu jednostranný aktivismus ve jménu svých zahraničních, ale i domácích finančních dárců, dále skupiny zdánlivých investigativních novinářů (např. skupina Bellingcat) a „zajímaví“ jednotliví političtí aktivisté (např. záměrně zviditelňovaný „pěšák“ Alexej Navalnyj).

15. leden 2021
Předplatitelé

Souhrnné hodnocení (11146)

Titulek zpravodajského produktu se skládá ze šesti sousloví, která mají svůj význam v národní bezpečnostní strategii* a tím i v národní bezpečnostní politice* jakékoli země. Těžiště nadpisu je v posledních dvou souslovích: národní bezpečnost* a krizové situace*. Zbylá sousloví jsou v každé celostátní krizové situaci z hlediska udržování co nejvyšší národní bezpečnosti důležitými položkami, které však nejsou vládami dostatečně podchyceny. To platí taktéž v situaci, kdy je veden boj proti šíření nového koronaviru SARS-CoV-2 a jím způsobenému onemocnění COVID-19.

Základní otázkou je, kde začíná fyzický boj jednotlivého státu proti infekční nemoci hodnocené jako hrozba pro národní bezpečnost. Máme pochopitelně na mysli geografický prostor a tímto geografickým prostorem je přirozeně území daného státu, nad kterým má národní vláda se svými institucemi úřední pravomoc. Toto území je ohraničeno státními hranicemi, které vstupem do Evropské unie nezmizely, i když by si to někteří mylně přáli.

Reakce na jakoukoli hrozbu* začíná u jednotlivých zemí, nikoli na úrovni Evropské unie nebo Severoatlantické aliance, které nemají vlastní území. Tuto přirozenou zákonitost nyní dokazují všechny státy a vlády tím, jak si v boji proti šíření koronaviru zajišťují prostřednictvím státních hranic vlastní území proti volnému vstupu cizích státních příslušníků a jak si za tímto účelem vedou seznam rizikových zemí.

Každá země přijímá pro své území svá vlastní bezpečnostní opatření* a nehledí na to, jak se na tato opatření tváří vlády ostatních zemí. Jenže s přijímáním opatření vznikají různé výjimky. Výjimky existují i při pohybu přes státní hranice, což zároveň odhaluje výraznou slabinu jednotlivých zemí při reakci na jakoukoli hrozbu. Významnou výjimku v přeshraničním pohybu mají takzvaní „přeshraniční pendleři“, kteří za prací dojíždějí do sousedních zemí. A právě přeshraniční pendleři vytvářejí při jakémkoli ohrožení několikanásobnou slabinu, a to jak pro zemi, ze které pocházejí, tak pro zemi, kam dojíždějí za prací.

V situaci, kdy je Česká republika v mnohých provozech závislá na cizí pracovní síle z východních zemí a kdy část vlastní kvalifikované síly odchází pracovat do západních zemí, není z hlediska národní bezpečnosti až tak podstatné, že se vojenská jednotka v Chrudimi v síle výsadkového praporu rozrostla na výsadkový pluk. Ještě méně podstatné, a navíc nesmyslné je pak tvrzení politiků a představitelů Armády ČR, že tento pluk může být nasazen kdekoli ve světě v řádu několika desítek hodin (viz pořad ČT „Události“ z 1. října 2020). V řádu desítek hodin? A celý pluk? Na takovou přepravní operaci nemají pluk ani stát vlastní prostředky, nehledě na přehnané a zbytečné vojenské ambice v situaci, kdy česká vláda dosud nedokázala stanovit konkrétní vojenské hrozby, na základě kterých by se měla vytvářet obranná strategie ČR a rozvíjet české vojenské síly. Vše se pak ubírá špatným směrem, který je falešně ospravedlňován neexistujícími závazky v rámci členství v Severoatlantické alianci (podrobněji viz produkt 13030 Mýtus o pozitivním významu NATO a o bezpečnostním vakuu v ČR v případě vystoupení z Aliance s odkazy uvnitř na další produkty k dané problematice).

K čemu bude výsadkový pluk určený primárně pro zahraniční operace (vojenské mise v zahraničí, síly okamžité reakce v rámci NATO apod.) a nová armádní obrněná technika, až se především Polsko, Ukrajina a možná i Slovensko a další země na základě nových krizových situací (stěžejní je rok 2030) rozhodnou stáhnout vlastní pracovní sílu ze zahraničí, a tedy i z České republiky? A když se na to podíváme z druhé strany, tak se musíme zase ptát, zda je vůbec možné, aby Česká republika měla takovou moc, aby ohrozila zdravotní péči v tak vyspělých zemích, jakými jsou Německo a Rakousko. Nyní už víme, že to možné je. Příkladem je Rakousko a dohoda české vlády s rakouskou vládou dojednaná na jaře 2020 právě ohledně českých pendlerů. Česká vláda se na jaře 2020 domluvila s rakouskou vládou na výjimce, skrze kterou mohli čeští pendleři jezdit za prací až 100 km do rakouského vnitrozemí. Vicepremiér Jan Hamáček v té době pronesl, že pokud by tato výjimka nebyla, tak by Rakousku „kleklo“ zdravotnictví (podrobně a přesně viz produkt 13078).

Národní bezpečnost a z toho plynoucí bezpečnostní strategie a bezpečnostní politika, to není jen o vojenských a policejních silách, ale o všech oblastech nutných pro spolehlivý chod státu a pro vývoj společnosti, přičemž udržování bezpečného prostředí obklopuje všechny oblasti. Bezpečnostní strategie, to je také vzdělávání na školách a v různých organizacích o bezpečnostních hrozbách* a bezpečnostních rizicích* včetně povědomí o odpovědnosti a pravomoci jednotlivých státních institucí, především pak bezpečnostních sborů (Policie ČR, HZS, BIS a další) a ozbrojených sil (Armáda ČR) v čele s národní vládou.

V září 2017 jsme publikovali Koncept bezpečnostní strategie ČR, v němž jsme navrhli formy vzdělávání občanů ČR (Článek 8) a také vytvoření subjektu, kterým by disponoval každý kraj, respektive každý krajský hejtman a primátor hlavního města Prahy (Článek 7). Nyní se ukázalo, jak na úrovni krajů takový subjekt chybí.

V krizových situacích, které nás v budoucnu čekají, bude stoupat význam státní příslušnosti vzhledem k místu aktuálního pobytu. Taktéž bude nutné přijmout určitá opatření ke skupinkám zahraničních dovolenkářů a zahájit skutečnou činnost proti nelegální migraci*. Avšak přednostně bude nutné vytvořit aktuální národní bezpečnostní strategii s pojmenováním jasných cílů, kterých chceme v národní bezpečnosti země dosáhnout a udržovat, a dále způsob, jakým chceme požadovanou úroveň národní bezpečnosti dosáhnout a zajistit. K tomu je nezbytné stanovit konkrétní národní zájmy*, strategické priority a skutečné bezpečnostní hrozby.

Ve zbylé části zpravodajského produktu a v navazujícím produktu podrobněji rozebereme a zhodnotíme výše uvedené položky.

20. prosinec 2020
Předplatitelé

Souhrnná analýza a hodnocení (11145)

Zpravodajský produkt přímo navazuje na dokument 11144 a jako čtvrtý a poslední v řadě pokračuje a dokončuje rozbor kauzy ohledně podivné schůzky v „uzavřené“ restauraci Rio’s na pražském Vyšehradě uskutečněné 21. října 2020, po které ve své funkci skončil ministr zdravotnictví Roman Prymula (počáteční vysvětlení a úvodní hodnocení rozebírané kauzy viz produkt 11140 jako první výstup v řadě).

V předcházejícím dokumentu 11144 jsme do určité míry vysvětlili, jak to bylo s pořízením inkriminovaných fotografií, a dále také to, jakou roli v těchto aférách sehrávají osoby odborně označované jako OJVP*. K tomu jsme přiblížili, jak je to s reálným fyzickým nebo technickým sledováním* či monitorováním* zájmových objektů*, což se dotýká jakékoli kontrazpravodajské služby*.

V tomto produktu dokončíme analýzu vyšehradské aféry se zaměřením na inkriminovanou schůzku a na vývoj po této schůzce. Přiblížíme negativní role premiéra Andreje Babiše a poslance Jaroslava Faltýnka (oba hnutí ANO) i důvod k Babišově rychlé reakci na „přešlap“ Romana Prymuly. K tomu připomeneme jedno zákulisní počínání premiéra Babiše, při kterém mu neasistoval nikdo jiný než právě jeho blízký spolupracovník Faltýnek. Rovněž upřesníme, proč by nemělo být překvapivé, že do aféry může být zapletena také Bezpečnostní informační služba* (BIS), a to ať už přímo, nebo skrze různé prostředníky. Hodně odhalil i sám deník Blesk, a to nejenom tím, jaké fotografie a text zveřejnil, ale také tím, co nezveřejnil. K tomu doplníme další poznatky včetně poznatků z terénu, jak vznikly usvědčující fotografie a kdo stál za jejich pořízením, respektive kdo je nepořídil a proč.

Nejčtenější zpravodajské produkty