Analýzy, hodnocení a předpovědi         Slovník          Pracovní postupy        Bezpečnostní situace a politika

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací. 

20. prosinec 2020
Předplatitelé

Souhrnná analýza a hodnocení (11145)

Zpravodajský produkt přímo navazuje na dokument 11144 a jako čtvrtý a poslední v řadě pokračuje a dokončuje rozbor kauzy ohledně podivné schůzky v „uzavřené“ restauraci Rio’s na pražském Vyšehradě uskutečněné 21. října 2020, po které ve své funkci skončil ministr zdravotnictví Roman Prymula (počáteční vysvětlení a úvodní hodnocení rozebírané kauzy viz produkt 11140 jako první výstup v řadě).

V předcházejícím dokumentu 11144 jsme do určité míry vysvětlili, jak to bylo s pořízením inkriminovaných fotografií, a dále také to, jakou roli v těchto aférách sehrávají osoby odborně označované jako OJVP*. K tomu jsme přiblížili, jak je to s reálným fyzickým nebo technickým sledováním* či monitorováním* zájmových objektů*, což se dotýká jakékoli kontrazpravodajské služby*.

V tomto produktu dokončíme analýzu vyšehradské aféry se zaměřením na inkriminovanou schůzku a na vývoj po této schůzce. Přiblížíme negativní role premiéra Andreje Babiše a poslance Jaroslava Faltýnka (oba hnutí ANO) i důvod k Babišově rychlé reakci na „přešlap“ Romana Prymuly. K tomu připomeneme jedno zákulisní počínání premiéra Babiše, při kterém mu neasistoval nikdo jiný než právě jeho blízký spolupracovník Faltýnek. Rovněž upřesníme, proč by nemělo být překvapivé, že do aféry může být zapletena také Bezpečnostní informační služba* (BIS), a to ať už přímo, nebo skrze různé prostředníky. Hodně odhalil i sám deník Blesk, a to nejenom tím, jaké fotografie a text zveřejnil, ale také tím, co nezveřejnil. K tomu doplníme další poznatky včetně poznatků z terénu, jak vznikly usvědčující fotografie a kdo stál za jejich pořízením, respektive kdo je nepořídil a proč.

15. prosinec 2020
Předplatitelé

Specifická analýza (13093)

Stát Texas podal 7. prosince 2020 krátce před půlnocí místního času žalobní návrh k Nejvyššímu soudu USA na organizaci amerických prezidentských voleb ve státech Wisconsin (WI), Pensylvánie (PA), Georgia (GA) a Michigan (MI). K této žalobě se připojilo dalších 19 amerických států – pochopitelně těch států, ve kterých volby vyhrál Donald Trump. K žalobě se taktéž připojilo 126 republikánských kongresmanů (federálních zákonodárců).

Představitelé čtyř žalovaných států podporováni dalšími 20 státy, ve kterých zvítězil demokrat Joe Biden, se vyslovili proti této žalobě a podali návrh, aby Nejvyšší soud USA tuto žalobu odmítl jako neopodstatněnou. V pátek 11. prosince 2020 v pozdních večerních hodinách místního času byla žaloba Nejvyšším soudem USA odmítnuta (v ČR již byla v té době sobota téměř 6.00 hod. ráno).

Cílem žaloby bylo zvrátit výsledek voleb ve zmíněných čtyřech státech, které v prezidentských volbách sehrály klíčovou roli, či z pohledu použití zpravodajsko-vojenské terminologie bychom přesněji mohli říct, že sehrály přímo rozhodující nebo životně důležitou roli (viz rozdíl v termínech klíčový terén* a životně důležitý* / rozhodující terén*). Rozhodující role těchto čtyř států v prezidentských volbách je objasněna v produktu 13092.

Tato žaloba byla poslední možností, jak soudně změnit celkový výsledek prezidentských voleb v USA. Předtím bylo podáno několik dílčích žalob k soudům nižších instancí, avšak žaloby nebyly úspěšné. Proto Trumpovi zastánci přistoupili k podání komplexní žaloby přímo k Nejvyššímu soudu USA. A protože žalobu k Nejvyššímu soudu USA nemůže podat každý, ujali se této aktivity úřední zástupci státu Texas v čele s generálním prokurátorem Texasu Kenem Paxtonem, neboť představitelé jednoho státu mohou podat žalobu k Nejvyššímu soudu USA na jiný americký stát nebo na více států. (V americké administrativě je generální prokurátor zároveň nejvyšším funkcionářem ministerstva spravedlnosti – převedeno do české mluvy je Ken Paxton ministrem spravedlnosti státu Texas a generální prokurátor USA William Barr je ministrem spravedlnosti USA – aktuálně W. Barr podal demisi a ve své funkci končí dnem 23. prosince 2020.)

Česká média nepředstavila ohledně žaloby její hlavní bod čili těžiště žaloby. Jistěže se zde jednalo o korespondenční hlasování, ale chybělo vysvětlení, s jakým hlavním argumentem byla tato žaloba ve vztahu ke korespondenčnímu hlasování podána. Některá média hovořila o tom, že žaloba byla odmítnuta, protože v ní nebyly předloženy důkazy* o manipulaci s korespondenčními hlasovacími lístky. Jenže toto tvrzení je zavádějící, protože tato konkrétní žaloba nebyla primárně zaměřena na průběh voleb, kde by se důkazy o manipulaci mohly vyskytovat, ale na organizaci voleb neboli na něco, co bylo rozhodnuto ještě před zahájením voleb. Česká média však nevysvětlila, jak přesně žalující strana tuto organizaci voleb napadla. A pokud média nevysvětlila stěžejní bod žaloby, nemohla ani dobře objasnit důvod Nejvyššího soudu USA pro odmítnutí žaloby (podrobné objasnění viz další část produktu).

Česká média včetně České televize uváděla, že žaloba byla zamítnuta, ale s ohledem na právní terminologii to není přesný termín. V souvislosti s reakcí Nejvyššího soudu USA ohledně podané žaloby (žalobního návrhu) bychom se měli držet přesnějšího termínu a hovořit o tom, že žaloba byla odmítnuta, nikoli zamítnuta. V právní terminologii je v tomto podstatný rozdíl (vysvětlení dále v textu).

U veřejnoprávní České televize (ČT) jsme ve spojení s touto žalobou zaznamenali ještě několik dalších zvláštností, které nevypovídají o profesionalitě a nestrannosti pracovníků ČT (vysvětlení profesionálního pochybení redaktorů zpravodajství ČT je uvedeno v další části produktu).

8. prosinec 2020
Předplatitelé

Souhrnná analýza a hodnocení (13092)

Produkt volně navazuje na dokument 13091, v němž jsme ohledně prezidentských voleb v USA přiblížili nedostatky korespondenčního hlasování (mail-in voting), podivnosti s takzvanými „dočasnými hlasovacími lístky“ (provisional ballots) a další negativní záležitosti. Co se týče amerických států uvedených v nadpise, tak podrobnou analýzu voleb jsme předložili zatím jen ve spojení se státem Wisconsin (viz produkt 13089produkt 13090).

Druhým státem, na který jsme se podrobněji zaměřili je Pensylvánie, ale než předložíme analytický produkt o vývoji sčítání hlasů v Pensylvánii, nabídneme nejprve souhrnnou analýzu a hodnocení vývoje sčítání hlasů ve všech uvedených státech s prezentováním zajímavých faktů.

Americké státy Wisconsin (WI), Pensylvánie (PA), Georgia (GA) a Michigan (MI) patří k těm státům, ve kterých byly zjištěny závažné nedostatky a pochybení během sčítání hlasů odevzdaných při prezidentských volbách. Podivnosti a náhlé obraty začaly ve Wisconsinu a následně v Michiganu, v následujících dnech pak v Georgii a v Pensylvánii. Z hlediska sčítání hlasů se nejednalo jen o hodiny, nýbrž u dvou ze čtyř států dokonce o několik dní, proto se nehovoří o volebním dni, ale častěji o volebním týdnu.

V den voleb 3. listopadu 2020 se volební místnosti v těchto čtyřech státech zavíraly v 19.00 (GA), 20.00 (WI, PA) a 21.00 (MI) hodin místních časů. Ve státech GA, PA a MI je posun času 6 hodin dozadu a ve státě WI pak 7 hodin dozadu oproti ČR. Z našeho časového pohledu se tak nejpozději uzavřely volební místnosti ve státech MI a WI, přičemž v ČR byl v té době již 4. listopad 3.00 hod. ráno. Vývoj sčítání hlasů v rozebíraných amerických státech budeme časově odvíjet tak, jak to mohli z České republiky sledovat čeští občané, tedy s použitím středoevropského času (SEČ).

Čtyři a půl hodiny (7.30 hod. SEČ) po uzavření posledních volebních místností v našich čtyřech rozebíraných státech zbývalo v rámci USA 11 států, kde ještě nebyl jasný vítěz voleb. Do této doby Joe Biden získal 220 volitelů a Donald Trump měl na své straně 210 volitelů (samozřejmě se stále jednalo o neoficiální čili nepotvrzené výsledky voleb). K hranici 270 volitelů nutné pro získání celkového vítězství ve volbách tak oběma kandidátům stále chyběly desítky volitelů (více o systému volitelů viz produkt 11034).

A právě ve vztahu k úředním volitelům bylo v čase 7.30 hod. SEČ (4. listopadu) velmi zajímavé rozložení počtu těchto volitelů podle aktuálních průběžných výsledků ve zbývajících 11 státech. Trump vedl v 8 z těchto 11 států, což mu potenciálně zaručovalo dalších 89 úředních volitelů, a tím i dobrou pozici pro celkové vítězství, pro které potřeboval nejméně dalších 60 volitelů. K rozhodujícím státům, v nichž Trump vedl, patřily právě naše čtyři státy (WI, PA, GA a MI), které Trumpovi ve svém součtu poskytovaly 62 volitelů. V uvedeném čase bylo ve všech čtyřech rozhodujících státech sečteno a rozděleno více než 60 % odevzdaných hlasů (ve státě Georgia to bylo dokonce více než 90 %). Biden vedl ve zbylých třech státech, avšak ty mu zaručovaly jen dalších 19 úředních volitelů, což v této době sčítání hlasů nebyla na rozdíl od Trumpa dobrá pozice pro dosažení celkového vítězství. Od této chvíle se začaly ve čtyřech rozebíraných státech dít jemně řečeno nestandardní věci, přičemž ve všech čtyřech státech se nakonec stal vítězem Joe Biden.

Ke skutečnostem, jež poukazují na nutnost prověřit průběh sčítání hlasovacích lístků (nikoli jejich počet, ale jejich legitimnost – blíže viz produkt 13091), patří dvě základní zjištěná fakta. Zaprvé je to zajímavý fakt, že změny ve vedení ve čtyřech klíčových státech se udály v době, kdy zbývalo sečíst jen několik jednotek procent hlasů. A zadruhé se jedná o podezřelý fakt, kdy před překvapivými změnami v pořadí dvou hlavních kandidátů nastaly v uvedených státech podezřelé několikahodinové až několikadenní pauzy ve sčítání hlasů, přičemž byl k dispozici personál pro třísměnný provoz a ve státech WI, GA a MI navíc nemusel personál vyčkávat na zbytek korespondenčních hlasovacích lístků, protože všechny hlasovací lístky včetně těch korespondenčních musely být odevzdány nebo doručeny do uzavření volebních místností (v PA byla výjimka do 6. listopadu 17.00 hod. místního času, ale i tam komise doporučovala raději doručit všechny korespondenční lístky do uzavření volebních místností).

2. prosinec 2020

Souhrnné hodnocení (12092)

Český rozhlas Radiožurnál vypustil 30. listopadu 2020 informaci, že prezident Zeman po řediteli BIS požaduje jména ruských zpravodajských důstojníků* a doklad o tom, jaké operace v České republice podnikají a jací Češi s ruskými zpravodajskými službami spolupracují. Tato informace vyvolala zděšení na české politické scéně, přičemž někteří zákonodárci mluví dokonce o velezradě. Poslanci i senátoři a samozřejmě také novináři přispěchali se svými reakcemi, které obsahovaly celou řadu zavádějících a mylných informací (viz termín zavádějící zpráva*). Zavádějící informace s překvapením přinesli také někteří oslovení bývalí příslušníci zpravodajských služeb*. A přirozeně své názory bez odborných znalostí vyjádřila i široká veřejnost na různých diskusních fórech. Jenomže u občanů reprezentujících širokou veřejnost nepředstavují jejich neznalosti takový problém jako u poslanců a senátorů a též bývalých zpravodajských funkcionářů.

Ihned na počátku musíme zdůraznit, že se v tomto případě jedná o další řízený únik* utajovaných informací*, který je natolik medializovaný, že Vrchní státní zastupitelství v Praze, pod jehož působnost tato trestní kauza spadá, by mělo automaticky konat (již k tomu nepotřebuje aktivní podnět). Pro tento závěr jsou k dispozici dva podpůrné poznatky: Zaprvé byla existence úkolů pro BIS vydaných prezidentem ČR potvrzena Stálou komisí pro kontrolu činnosti BIS – podrobněji viz dále v textu, a zadruhé charakter informace a způsob jejího úniku ukazuje na spáchání trestného činu, nikoli přestupku, který by řešil Národní bezpečnostní úřad (NBÚ). BIS je v únicích informací ve spojení s dalšími státními i nestátními orgány značně proslulá a jak se zdá, tak rovněž absolutně nepostižitelná (viz produkt 12089 s odkazy uvnitř na další produkty k dané problematice). Avšak úniky informací jsou jedna věc a úkolování BIS prezidentem republiky věc druhá a touto druhou věcí se budeme zabývat.

Na úvod vysvětlíme první základní věc, ve které zákonodárci, novináři i široká veřejnost často chybují. Hodně lidí se vyjadřovalo v tom smyslu, že když je prezident Miloš Zeman vrchním velitelem ozbrojených sil, pak má právo takto úkolovat BIS a požadovat od ní i tyto informace. Taktéž někteří novináři připustili, že prezident jako vrchní velitel ozbrojených sil takové právo má. Například novinář a komentátor Luboš Palata (Deník.cz) v článku s názvem „Prezident Zeman. Největší bezpečnostní riziko Česka“ napsal, že kdo jiný než vrchní velitel ozbrojených sil a první muž státu by něco takového nejen mohl, ale i měl dělat. S jiným významem slov, ale s ohledem na termín „vrchní velitel ozbrojených sil“ se podobně a mylně vyjádřil také senátor Pavel Fischer, když v pořadu České televize „Události, komentáře“ vysílaném 30. listopadu řekl následující:

„Ta komise pro kontrolu BIS, která sedí v Poslanecké sněmovně je ze zákona odpovědná a je nezastupitelná čili my musíme počkat, co řekne komise. Na svém minulém zasedání například poděkovala řediteli Koudelkovi a celé BIS za dobrou práci. A to, co mě na tom zneklidňuje, je, že vlastně stejného ředitele prezident veřejně kritizuje způsobem, který je za hranicí loajality vrchního velitele vůči svým ozbrojeným sborům.“

Podle platných českých zákonů existují v České republice ozbrojené síly a odděleně bezpečnostní sbory, přičemž Bezpečnostní informační služba* (BIS) není v žádném případě součástí ozbrojených sil. Podle zákona o ozbrojených silách ČR se tyto síly člení na armádu, Vojenskou kancelář prezidenta republiky a Hradní stráž. Prezident republiky jako vrchní velitel ozbrojených sil (viz Ústava ČR) je v tomto smyslu velitelem Armády ČR, své vojenské kanceláře a Hradní stráže.

Podle zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů působí v ČR sedm bezpečnostních sborů, a to Policie ČR, Hasičský záchranný sbor ČR, Celní správa ČR, Vězeňská služba ČR, Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS), BIS a Úřad pro zahraniční styky a informace* (ÚZSI). Prezident ČR tedy ve spojení s BIS není vrchním velitelem a senátor Fischer ani nikdo jiný by tak o Zemanovi ve vztahu k BIS neměli hovořit jako o vrchním veliteli, což ale nijak nesouvisí s úkolováním BIS. (Pokud by prezident republiky podle některých zákonodárců a novinářů byl vrchním velitelem bezpečnostního sboru BIS, pak by podle nich musel být také vrchním velitelem GIBS, Policie ČR, HZS atd., což už je viditelnější nesmysl.)

Zděšení ohledně prezidentova úkolu nepostihlo jen politickou scénu, ale také samotného ředitele BIS Michala Koudelku, který to dal najevo tím, že hledá pomoc v Poslanecké sněmovně, konkrétně u Stálé komise pro kontrolu činnosti BIS (SKBIS). Tato komise už dala najevo, že o úkolech zadaných BIS prezidentem republiky bude 3. prosince jednat, přičemž její členové přispěli k řízenému úniku utajované informace neboli k úniku obsahu úkolů vydaných prezidentem a adresovaných řediteli BIS. Únik informace je účelový se zamýšleným prospěchem pro ředitele BIS. Medializace úkolu pro BIS má ukázat prezidenta Zemana jako „zrádce“, který chce zneužít svého postavení pro získání citlivých utajovaných informací, jež pak podle autorů této historky hodlá předat třetí „nepřátelské“ straně.

Poznámka: Místo výrazu „historka“ by novodobí a samozvaní odhalovači údajných dezinformací použili moderní a prozápadně laděný termín „narativ“, jenže podle nich prozápadní politici žádný dezinformační narativ nepoužívají, a tak v tomto případě mlčí.

Miloš Zeman není bez chyby a už dávno odkryl své osobní zájmy a své negativní vlastnosti. Dalším problémem je, že ve svém okolí trpí a zvýhodňuje nespolehlivé osoby. Jednou z těchto osob je vedoucí Kanceláře prezidenta republiky Vratislav Mynář, jenž právě pro svou nespolehlivost nezískal bezpečnostní osvědčení*. V produktu 13036 s titulkem „Hodnocení prezidentských voleb z hlediska taktiky, morálky a hájení národních zájmů (2)“ jsme vysvětlili, proč je tato osoba oficiálně nespolehlivá a jak Zeman svým vlastním osobitým způsobem tuto nespolehlivost lehkomyslně a sarkasticky zlehčoval.

Avšak Miloš Zeman je právoplatně zvoleným prezidentem republiky a jako prezident má směrem k českým zpravodajským službám určité pravomoci a ohledně utajovaných informací dokonce dvě neomezené výsady, které mu poskytuje zákon: jako prezident republiky je jedním z ústavních činitelů, kteří mají přístup k utajovaným informacím všech stupňů utajení bez platného bezpečnostního osvědčení (nemusí být bezpečnostně prověřen) a navíc je jedním z pěti ústavních činitelů, kteří mají zároveň přístup k utajované informaci cizí moci. Jestliže se tedy bude chtít seznámit s tím, co v určité záležitosti poslali k BIS například jejich američtí partneři, pak má na to právo.

Pokud za popsané situace, kdy prezident Zeman teprve pokládá řediteli BIS otázky, na něž dosud nikdo neodpověděl a které tudíž nemohly být ani nijak využity, už nyní někteří zákonodárci doslova „vyšilují“ a skloňují ve spojitosti se Zemanem slovo velezrada, tak potom páchají trestný čin pomluvy a z hlediska národní bezpečnosti* můžeme též hovořit o trestném činu šíření poplašné zprávy. Je zde tedy zásadní otázka, kdo vlastně páchá trestný čin – prezident, nebo část zákonodárců? Zatím byly identifikovány jen trestné činy ohrožení utajované informace, pomluva a šíření poplašné zprávy. Tím, že prezident pokládá otázky či ukládá úkoly BIS, nemohla být naplněna skutková podstata velezrady, a to ani v případě, kdyby se prezident ptal na jména cizích zpravodajských důstojníků, spolupracujících Čechů a další položky.

V médiích se objevuje obvyklá fráze převzatá od Američanů, že by poskytnutí takovýchto informací mohlo vyzradit a ohrozit zpravodajské zdroje a způsoby (metody) zpravodajské činnosti*. V tomto kontextu se jedná samozřejmě o fabulaci, neboť informace nejsou uvolňovány či odtajňovány pro média a veřejnost, ale jsou poskytovány vysokému ústavnímu činiteli, který je vázán mlčenlivostí a rovněž tím, že s utajovanými informacemi bude manipulovat tak, jak ukládá zákon. Stejně tak není pravdou, jak zaznělo od některých bývalých zpravodajských funkcionářů, že by informace o zdrojích a cizích zpravodajcích* nebyly ani v jiných zemích zpravodajskými službami předávány ústavním činitelům. Někdy jsou tyto informace nezbytné, přičemž se přirozeně poskytují jen některé potřebné údaje, a nikoli vše, co je dostupné. V této souvislosti naznačíme dvě klíčové položky: zpravodajská podpora* rozhodovacího procesu* výkonných politiků s tím, že zpravodajské služby musí své závěry v klíčových záležitostech něčím doložit, a obhajoba finančního rozpočtu pro operace* zpravodajských služeb (viz též zpravodajské operace*). Obě položky rozebereme ve volně navazujícím produktu, kde taktéž vysvětlíme, za jakých situací skutečně a nejčastěji dochází k ohrožení zdrojů.

Někteří poslanci se ohánějí jedním z odstavců paragrafu 16 zákona o Bezpečnostní informační službě. Tento odstavec příslušného paragrafu má následující znění:

„Bezpečnostní informační služba je povinna zabezpečit ochranu údajů obsažených v evidencích před vyzrazením, zneužitím, poškozením, ztrátou a odcizením.“

Touto aktivitou dotyční poslanci prokázali svou neznalost a dokonalou zmatenost. Jak si někdo z poslanců může myslet, že předání vybraných údajů z evidence osob prezidentovi republiky je jejich vyzrazení? Vyzradit utajovanou informaci je možné nepovolané osobě (viz trestní zákoník), a nikoli prezidentovi republiky, který má ze zákona o ochraně utajovaných informacích dvě výše zmíněné neomezené výsady. A pokud si poslanci myslejí, že by prezident mohl tyto údaje zneužít, pak to musí nejprve prokázat a nejenom si to myslet.

Záměrná a předčasně vyvolaná aféra ohledně úkolování BIS má své stinné pozadí. Můžeme si povšimnout, že BIS ve svých veřejných výročních zprávách nikdy neuvádí, kolik odhalila zahraničních špionů* (vyzvědačů*) a spolupracujících agentů* (osoby z místního prostředí či spolupracující osoby ze zahraničí). Přitom se nejedná o utajovanou informaci. Celkový počet každoročně odhalených špionů a agentů bez uvedení jejich státní příslušnosti běžně uvádějí zpravodajské služby některých zemí. Naproti tomu BIS nic takového nepředkládá, ale naopak se v obráceném postupu odvažuje konkretizovat země podle ní spojené se špionážní činností proti České republice, aniž by k tomu předložila jakékoli důkazy. V poslední Výroční zprávě BIS za rok 2019 se můžeme dočíst toto:

„V roce 2019 byli na území Česka přítomni a vyvíjeli zpravodajskou činnost příslušníci a spolupracovníci všech ruských zpravodajských služeb: civilní rozvědky SVR, vojenské rozvědky GRU, vnitřní bezpečnostní služby FSB a Federální služby ochrany.“

Zkrátka podle BIS působily v ČR všechny ruské zpravodajské služby a čile zde „rejdily“, ale to je vše, co BIS o tom ví. Ani v utajovaných verzích výročních zpráv se výkonní politici nic bližšího nedozvědí – to lze lehce odvodit, a navíc to podporují i aktuální otázky prezidenta – proč by se jinak na tyto věci ptal? Jak to tedy doopravdy je s tou proklamovanou skvělou činností kontrazpravodajské* BIS? Ve skutečnosti BIS už několik let žádnou špionáž* neodhalila a jen se domnívá, nebo lépe řečeno předstírá, jak ty ruské zpravodajce má operačně pokryté a zvládnuté.

Pokud by chtěl někdo dávat domnělé úspěchy BIS do souvislosti s vyhoštěnými ruskými diplomaty, tak i v těchto případech se jednalo o zpravodajské fabulace* ve prospěch prozápadního politického trendu (viz produkt 12085 Zfušovaná klamná operace BIS musela být nějak zakončena, a tak přišla závěrečná fabulace (2/2) s odkazy uvnitř na další produkty k dané problematice a dále též produkt 13040).

Není ani pravdou, že BIS v České republice rozbila ruskou zpravodajskou síť, jak se naivně chlubil Koudelka a s ním několik bláhových a neznalých zákonodárců (podrobněji viz produkt 12069 BIS už léta neodhalila skutečnou špionáž, přesto opakovaně mluví o rozbití ruské zpravodajské sítě a politikům se tahle omílaná pohádka pořád líbí).

A jsme u jádra věci! Prezident Zeman chce po Koudelkovi, aby mu tvrzení ve výročních zprávách něčím potvrdil, jenže ředitel Koudelka není schopen na úkoly prezidenta Zemana reagovat, protože pro potvrzení nemá co nabídnout (kromě oficiálně známých jmen ruského personálu). S tímto stavem u BIS je velmi dobře obeznámen bývalý příslušník BIS Jiří Rom, který nyní pracuje pro Zemana a jehož rukopis nese dokument s otázkami pro BIS. Lidově řečeno bývalý zpravodajec Rom nabil prezidentovi pomyslnou zpravodajskou zbraň proti Koudelkovi a ten nyní hledá vysvobození u zákonodárců. Ale cožpak není Koudelka opravdu schopen se zpravodajským umem na prezidentovy otázky nějakým způsobem odpovědět? Může potom takový jedinec vykonávat funkci ředitele zpravodajské služby?

Členové SKBIS by na svém čtvrtečním jednání učinili nejlépe, kdyby prověřili, co Michal Koudelka skutečně ví o cizích zpravodajských službách na území ČR. Pokud Koudelka svou práci vykonává dobře, tak by měl být schopen odpovědět, kolik cizích zpravodajských sítí působí v ČR a kolik je zde cizích zpravodajských důstojníků, špionů a agentů – nemáme ani tak na mysli přesný počet osob jako schopnost formulovat odpověď, která by měla odrážet skutečný výkon BIS (podrobně viz produkt 23006 z prosince 2018 inspirovaný pochybnou činností BIS – produkt nese název Dokáže se BIS vypořádat s těmito odbornými otázkami? aneb Vědomostní test D); řešení vědomostního testu a odůvodnění odpovědí včetně přesnějších odpovědí na dvě uvedené otázky viz souhrnný výklad díl 1 (otázky 1 až 9) díl 2 (otázky 10 až 18).

Můžeme otevřeně říct, že ředitel BIS Michal Koudelka zastírá skutečný stav BIS. To, že se na zdroje a podobné položky čeští politici nikdy neptali, jenom odhaluje jednu závažnou věc, a to dlouhodobé zanedbávání kontroly BIS. Rozbor a vysvětlení této věci je součástí volně navazujícího zpravodajského produktu*.    

V souvislosti s rozebíraným tématem je vhodné připomenout, že už na konci roku 2018 jsme vytvořili hodnotící produkt 12057 s názvem „BIS se dlouhodobě diskredituje a někteří ji za to ještě chválí“, ve kterém jsme poukázali na odborný i morální úpadek BIS a jejího ředitele Michala Koudelky. Ve jmenovaném produktu jsme v jednom z odstavců uvedli následující závěr:

„Pokud bychom to měli odborně shrnout, tak nezbývá nic jiného než vyřknout závěr, že je nutné provést výměnu vedoucích funkcionářů BIS a provést reformu této služby – pokud ovšem chce být ČR svrchovanou zemí s maximálním využitím vlastních a odborně způsobilých státních služeb bez jejich suplování západními zahraničními službami, jejichž závěry se česká vláda včetně BIS v poslední době řídí. Zpravodajské služby nemohou podléhat cizímu politickému trendu, což nyní předvádí BIS, ale uplatňovat pouze svůj odborný a nestranný přístup. Pokud nebudou přijata opatření, bude BIS i nadále upevňovat svůj politický a předpojatý přístup, přičemž bude s postupem času stále složitější cokoli u BIS napravovat. Tím nezbude nic jiného než celou službu zrušit a znovu vybudovat – pouhá reforma již nepomůže.“

Související zpravodajský produkt:


* Definice termínů a stručný popis zpravodajských organizací jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK – sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 12092
Souhrnné hodnocení
© 2020 Agentura EXANPRO
27. listopad 2020
Předplatitelé

Souhrnné hodnocení (13091)

Temné zákulisí současných amerických prezidentských voleb není temné proto, že by nebylo možné do tohoto zákulisí proniknout, ale hlavně proto, jak bylo svým způsobem v několika státech USA nekalé. Existuje velké množství poznatků o nelegálních zákulisních praktikách, jež se vztahují ke státům Wisconsin (WI), Pensylvánie (PA), Georgia (GA) a Michigan (MI) – podrobnou analýzu voleb ve Wisconsinu jsme představili v produktu 13089 s následnou a ještě podrobnější analýzou v produktu 13090. Předložené poznatky jsou však jedna věc a vůle a ochota příslušných úřadů prověřit stav věcí pak věc druhá.

Není náhodou, že všechny čtyři výše zmíněné americké státy patří k takzvaným purpurovým státům neboli ke státům, kde demokratičtí a republikánští kandidáti mají přibližně stejně silnou podporu. Jsou to státy, které nejsou trvale červené – podpora republikánů, ani trvale modré – podpora demokratů. Purpurové státy jsou často v anglickém termínu nazývány jako „battleground states“, což znamená, že území těchto států je při každých volbách „bojištěm“, kde výsledek není předem jasný a kde se vždy svede „bitva“, která teprve rozhodne, zda se příslušný stát pro konkrétní volby zbarví do modra, nebo do červena. Je proto naprosto logické, že pokud chce někdo ovlivnit volby, tak se zaměří na purpurové čili „nerozhodnuté“ státy, kde je vždycky šance na úspěch s využitím zákulisních praktik. Nemělo by smysl něco zkoušet ve státech, jež jsou trvale prorepublikánské nebo prodemokratické. To by ostatně při překvapivém zvratu vzbudilo mnohem větší pozornost a s tím i preciznější prověřování.

Současné prezidentské volby byly prvními volbami, kdy mohl kdokoli bez uvedení důvodu požádat o korespondenční hlasovací lístek (což vycházelo ze snahy přizpůsobit volby epidemiologické situaci související se šířením nového typu koronaviru). Dříve k tomu musel být opodstatněný důvod, jímž byla zpravidla nepřítomnost ve vlastním volebním okrsku nebo snížená mobilita obvykle spojená se zdravotním stavem. Namísto termínu „absentee ballot“ je tak nyní spíše používán obecnější termín „mail-in ballot“.

Možnost vydávat velký počet korespondenčních lístků ale poskytla prostor pro různé formy machinací, které ani tak nesouvisely s elektronickými sčítacími zařízeními, jako s lidmi, které korespondenční hlasovací lístky ve prospěch jednoho kandidáta připravovali tak, aby sčítací stroje nemohly zaznamenat žádnou chybu. Tento jev kromě jiného dokladovaly několikahodinové pauzy ve sčítání hlasů (například nejméně sedmihodinová pauza v Pensylvánii předtím, než se náhle do vedení dostal Joe Biden). Přitom sčítání hlasů bylo prováděno ve třísměnném provozu, tak proč by jedna ze směn několik hodin nic nedělala? I toto jsou důležité otázky na členy volebních komisí.

Dalším zvláštním, ale vzhledem k zákulisním praktikám snadno vysvětlitelným jevem bylo to, že korespondenční hlasovací lístky se v uvedených státech převážně sčítaly až v závěru celkového sčítání hlasů. Přitom mohly být klidně přednostně sčítány už na začátku sčítacího procesu, nebo souběžně s osobně odevzdanými hlasovacími lístky (takto to probíhalo v několika jiných státech, kde se sčítací směna rozdělila na dvě skupiny, anebo během sčítání pravidelně střídala kategorie hlasovacích lístků, což byla vhodná změna pro udržení soustředěnosti). Pokud je sčítání korespondenčních hlasovacích lístků ponecháváno až na závěr sčítání, vzniká větší prostor pro manipulaci s těmito lístky s ohledem na výsledek sčítání osobně odevzdaných hlasů. A neměli bychom zapomínat na to, že počet korespondenčních lístků může být uměle navýšen, a to pro jakéhokoli kandidáta (více v další části produktu).

V současných prezidentských volbách se právě v souvislosti s korespondenčními hlasovacími lístky rozšířil ještě jeden termín, a to „dočasný hlasovací lístek“ (provisional ballot). Už samotný termín poukazuje na určitou zákulisní záludnost. Tyto dočasné lístky nebyly vytvářeny v nějakém malém počtu. Například ve spojení s jedním z výše uvedených států se nejednalo o stovky nebo tisíce, nýbrž o desítky tisíc těchto dočasných hlasovacích lístků (podrobněji v další části produktu).

Podivné bylo také to, když se členové některých volebních komisí ve zmíněných čtyřech státech (WI, PA, GA a MI) nechávali slyšet, že některé hlasovací lístky vyžadují jakési „druhotné zkoumání“, což znamenalo, že tyto lístky byly odloženy stranou pro pozdější použití. Hlasovací lístek buď má všechny náležitosti, anebo je shledán neplatným. Tento postup s jakýmsi druhotným zkoumáním je značně podezřelý a lze ho oprávněně považovat za jednu ze snah spojených se zákulisními praktikami (bližší vysvětlení v další části produktu).

Jednou z dalších zajímavostí současných voleb je rovněž to, že dosud nikdo nepřišel s tvrzením, že výsledek prezidentských voleb ovlivnili Rusové. Přitom po prezidentských volbách v roce 2016 se ustálila teze, že Rusko od této doby bude chtít ovlivňovat všechny volby v západních zemích. Někdo by měl asi vystoupit a tuto tezi opravit. Tento aktuální stav je dokladem toho, kdo za šířením této záměrně podsunuté informace stojí…

Nejčtenější zpravodajské produkty