Analýzy, hodnocení a předpovědi         Slovník          Pracovní postupy        Bezpečnostní situace a politika

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací. 

Specifická analýza (13094)

V kategorii Zavádějící výstupy v médiích, ke které je tento zpravodajský produkt přiřazen, rozlišujeme dva základní původce uveřejňovaných zavádějících zpráv (viz úvodník kategorie). Prvním původcem jsou samotní novináři (reportéři z terénu [1], redaktoři, televizní moderátoři se svými subjektivními komentáři atd.). Druhým původcem zavádějících zpráv jsou pak především politici, jejichž zavádějící sdělení jsou médii prezentována široké veřejnosti. A právě tento produkt je věnován dvěma výrokům vrcholného politika, které hodnotíme nejenom jako zavádějící, ale přímo jako mylné a politicky nesmyslné. Těmito mylnými výroky proslul prezident Miloš Zeman, a i když s ním mnozí lidé alespoň v jednom jeho výroku nesouhlasili, tak dosud nikdo nevysvětlil tu pravou podstatu jeho omylu.

[1] Názorným příkladem zavádějící, ba přímo dezinformační reportáže z terénu byla reportáž Jakuba Szántó, bývalého zpravodaje ČT na Blízkém východě. Tato reportáž je analyzována a fakticky doložena v produktu 13027 Prohlubující se nespolehlivost České televize v mediálním zpravodajství: Případ 4 – Sarin v Sýrii.

Oba výroky prezidenta Zemana se týkají vojenské mise v Afghánistánu a afghánského hnutí Tálibán a vzhledem k vývoji situace v této dlouhodobě destabilizované zemi jsou stále aktuální. Český prezident si za svými výroky stále stojí. Zeman oba své výroky při různých příležitostech několikrát opakoval a my předložíme citace obou výroků z konkrétních vybraných projevů českého prezidenta a následně objasníme jejich mylnost a politickou nesmyslnost.

Citaci prvního prezidentova výroku jsme vybrali z mezinárodní bezpečnostní konference, která se u příležitosti dvacátého výročí vstupu České republiky do NATO konala na Pražském hradě dne 12. března 2019. Obsah Zemanova výroku byl následující:

„(…) Česká armáda má v Afghánistánu svůj kontingent. V rámci Resolute Support (název vojenské mise – pozn. red.) se podílí na výcviku afghánských ozbrojených sil včetně policie. I tak již padlo 14 našich vojáků a my jsme povinni nezpronevěřit se jejich památce. Právě proto jsem přesvědčen a opakuji to po 18 letech znovu, že s teroristy se nevyjednává, s teroristy se bojuje.“

Druhý výrok prezidenta Zemana zazněl v Praze dne 29. srpna 2018 na setkání s vedoucími zastupitelských úřadů ČR v zahraničí (k zastupitelským úřadům patří velvyslanectví, stále mise při mezinárodních organizacích, konzulární úřady a další). Zeman na tomto setkání v souvislosti s vojenskou misí v Afghánistánu řekl toto:

„(…) Když Obama chtěl redukovat počet amerických sil v Afghánistánu, tak jsem na summitu NATO proti tomu protestoval. A aniž bych se přeceňoval, jsem rád, že tento návrh byl odvolán. Nu, a to je tedy odpověď na otázku Václava Klause mladšího a mnoha jiných, co děláme v Afghánistánu. Bráníme tam Českou republiku před rizikem těch teroristických útoků, které byly v Americe, v západní Evropě, v Dháce [2], pokud si dobře pamatuji, a v mnoha dalších zemích světa. A jestliže za španělské občanské války se říkalo, že u Madridu se bojuje za Prahu, tak dnes mohu říci, že u Kábulu se bojuje za Prahu a že je to v hlubokém národním zájmu České republiky. (…)“

[2] Dháka je hlavní město Bangladéše. Prezident Zeman měl na mysli teroristický útok*, který se v Dháce odehrál 1. července 2016. Tehdy tam sedm ozbrojenců vtrhlo do jedné z restaurací a povraždilo 20 lidí, z nichž 17 bylo ze zahraničí (Italové, Indové a Japonci). K útoku se přihlásila organizace „Islámský stát“.

Problematice vyjednávání s Tálibánem se věnují následující zpravodajské produkty:

Následně podrobně rozebereme a objasníme mylnost a politickou nesmyslnost i bezcennost obou prezidentových výroků, přičemž se podíváme, jak je to s těmi teroristy* z Tálibánu a zda se „u Kábulu“ opravdu bojuje „za Prahu“. Rovněž probereme, jestli je tento boj opravdu v hlubokém národním zájmu České republiky. Zároveň ozřejmíme, proč prezident Zeman ve svých výrocích vycházel z chybných předpokladů, což ukazuje na to, že Miloš Zeman nemá nebo nechce mít povědomí o tom, co se ve světě doopravdy děje, proč se tak děje a kdo je iniciátorem tohoto dění.

Souhrnné hodnocení (11146)

Titulek zpravodajského produktu se skládá ze šesti sousloví, která mají svůj význam v národní bezpečnostní strategii* a tím i v národní bezpečnostní politice* jakékoli země. Těžiště nadpisu je v posledních dvou souslovích: národní bezpečnost* a krizové situace*. Zbylá sousloví jsou v každé celostátní krizové situaci z hlediska udržování co nejvyšší národní bezpečnosti důležitými položkami, které však nejsou vládami dostatečně podchyceny. To platí taktéž v situaci, kdy je veden boj proti šíření nového koronaviru SARS-CoV-2 a jím způsobenému onemocnění COVID-19.

Základní otázkou je, kde začíná fyzický boj jednotlivého státu proti infekční nemoci hodnocené jako hrozba pro národní bezpečnost. Máme pochopitelně na mysli geografický prostor a tímto geografickým prostorem je přirozeně území daného státu, nad kterým má národní vláda se svými institucemi úřední pravomoc. Toto území je ohraničeno státními hranicemi, které vstupem do Evropské unie nezmizely, i když by si to někteří mylně přáli.

Reakce na jakoukoli hrozbu* začíná u jednotlivých zemí, nikoli na úrovni Evropské unie nebo Severoatlantické aliance, které nemají vlastní území. Tuto přirozenou zákonitost nyní dokazují všechny státy a vlády tím, jak si v boji proti šíření koronaviru zajišťují prostřednictvím státních hranic vlastní území proti volnému vstupu cizích státních příslušníků a jak si za tímto účelem vedou seznam rizikových zemí.

Každá země přijímá pro své území svá vlastní bezpečnostní opatření* a nehledí na to, jak se na tato opatření tváří vlády ostatních zemí. Jenže s přijímáním opatření vznikají různé výjimky. Výjimky existují i při pohybu přes státní hranice, což zároveň odhaluje výraznou slabinu jednotlivých zemí při reakci na jakoukoli hrozbu. Významnou výjimku v přeshraničním pohybu mají takzvaní „přeshraniční pendleři“, kteří za prací dojíždějí do sousedních zemí. A právě přeshraniční pendleři vytvářejí při jakémkoli ohrožení několikanásobnou slabinu, a to jak pro zemi, ze které pocházejí, tak pro zemi, kam dojíždějí za prací.

V situaci, kdy je Česká republika v mnohých provozech závislá na cizí pracovní síle z východních zemí a kdy část vlastní kvalifikované síly odchází pracovat do západních zemí, není z hlediska národní bezpečnosti až tak podstatné, že se vojenská jednotka v Chrudimi v síle výsadkového praporu rozrostla na výsadkový pluk. Ještě méně podstatné, a navíc nesmyslné je pak tvrzení politiků a představitelů Armády ČR, že tento pluk může být nasazen kdekoli ve světě v řádu několika desítek hodin (viz pořad ČT „Události“ z 1. října 2020). V řádu desítek hodin? A celý pluk? Na takovou přepravní operaci nemají pluk ani stát vlastní prostředky, nehledě na přehnané a zbytečné vojenské ambice v situaci, kdy česká vláda dosud nedokázala stanovit konkrétní vojenské hrozby, na základě kterých by se měla vytvářet obranná strategie ČR a rozvíjet české vojenské síly. Vše se pak ubírá špatným směrem, který je falešně ospravedlňován neexistujícími závazky v rámci členství v Severoatlantické alianci (podrobněji viz produkt 13030 Mýtus o pozitivním významu NATO a o bezpečnostním vakuu v ČR v případě vystoupení z Aliance s odkazy uvnitř na další produkty k dané problematice).

K čemu bude výsadkový pluk určený primárně pro zahraniční operace (vojenské mise v zahraničí, síly okamžité reakce v rámci NATO apod.) a nová armádní obrněná technika, až se především Polsko, Ukrajina a možná i Slovensko a další země na základě nových krizových situací (stěžejní je rok 2030) rozhodnou stáhnout vlastní pracovní sílu ze zahraničí, a tedy i z České republiky? A když se na to podíváme z druhé strany, tak se musíme zase ptát, zda je vůbec možné, aby Česká republika měla takovou moc, aby ohrozila zdravotní péči v tak vyspělých zemích, jakými jsou Německo a Rakousko. Nyní už víme, že to možné je. Příkladem je Rakousko a dohoda české vlády s rakouskou vládou dojednaná na jaře 2020 právě ohledně českých pendlerů. Česká vláda se na jaře 2020 domluvila s rakouskou vládou na výjimce, skrze kterou mohli čeští pendleři jezdit za prací až 100 km do rakouského vnitrozemí. Vicepremiér Jan Hamáček v té době pronesl, že pokud by tato výjimka nebyla, tak by Rakousku „kleklo“ zdravotnictví (podrobně a přesně viz produkt 13078).

Národní bezpečnost a z toho plynoucí bezpečnostní strategie a bezpečnostní politika, to není jen o vojenských a policejních silách, ale o všech oblastech nutných pro spolehlivý chod státu a pro vývoj společnosti, přičemž udržování bezpečného prostředí obklopuje všechny oblasti. Bezpečnostní strategie, to je také vzdělávání na školách a v různých organizacích o bezpečnostních hrozbách* a bezpečnostních rizicích* včetně povědomí o odpovědnosti a pravomoci jednotlivých státních institucí, především pak bezpečnostních sborů (Policie ČR, HZS, BIS a další) a ozbrojených sil (Armáda ČR) v čele s národní vládou.

V září 2017 jsme publikovali Koncept bezpečnostní strategie ČR, v němž jsme navrhli formy vzdělávání občanů ČR (Článek 8) a také vytvoření subjektu, kterým by disponoval každý kraj, respektive každý krajský hejtman a primátor hlavního města Prahy (Článek 7). Nyní se ukázalo, jak na úrovni krajů takový subjekt chybí.

V krizových situacích, které nás v budoucnu čekají, bude stoupat význam státní příslušnosti vzhledem k místu aktuálního pobytu. Taktéž bude nutné přijmout určitá opatření ke skupinkám zahraničních dovolenkářů a zahájit skutečnou činnost proti nelegální migraci*. Avšak přednostně bude nutné vytvořit aktuální národní bezpečnostní strategii s pojmenováním jasných cílů, kterých chceme v národní bezpečnosti země dosáhnout a udržovat, a dále způsob, jakým chceme požadovanou úroveň národní bezpečnosti dosáhnout a zajistit. K tomu je nezbytné stanovit konkrétní národní zájmy*, strategické priority a skutečné bezpečnostní hrozby.

Ve zbylé části zpravodajského produktu a v navazujícím produktu podrobněji rozebereme a zhodnotíme výše uvedené položky.

Souhrnné hodnocení (12093)

Skupina Bellingcat se stále více dostává do popředí zájmu západních médií a s tím pochopitelně i médií ze států bývalého socialistického bloku, které se po kolapsu Sovětského svazu přeorientovaly na Západ (zapomněly být samy sebou, ale to už je trochu jiné téma). Tato média od skupiny Bellingcat přebírají „pozoruhodné“ výstupy, jenže už jaksi nerozlišují mezi fakty* a subjektivními či domnělými hodnoceními (domněnkami*), které tyto výstupy obsahují. Skupina Bellingcat postupuje tak, že ve svých výstupech čtenářům předhodí několik zajímavých faktů, načež vytvoří závěr, který ale není uvedenými fakty přímo podporován. Média pak tyto závěry přebírají, ale už překvapivě a laicky přehlížejí, že mezi uvedenými fakty a učiněnými závěry jsou velké nevyplněné mezery (chybí souvislosti a přímá návaznost).

Jeden z posledních pochybných výstupů skupiny Bellingcat se týká telefonního rozhovoru, během kterého se měl příslušník ruské bezpečnostní služby* FSB* neúmyslně přiznat k vražednému komplotu proti politickému aktivistovi Alexeji Navalnému. K tomuto konkrétnímu tématu se ale dostaneme v jiném zpravodajském produktu*. Nyní pro demonstraci podivných výstupů Bellingcatu s mezerou mezi fakty a výsledným hodnocením uvedeme jiný známější případ.

Názorným příkladem mezery mezi fakty a učiněným závěrem je kauza údajné otravy bývalého ruského dvojitého agenta* Sergeje Skripala a jeho dcery Julie. Bellingcat čtenářům podsouvá závěr, že Skripala a jeho dceru otrávili dva příslušníci ruské vojenské zpravodajské služby* GRU*, kteří používali krycí doklady* včetně krycích jmen* (krycí doklady mohou být vydány i na pravé jméno s pozměněním jiných údajů – více viz Zpravodajský výkladový slovník). Bellingcat tento závěr podsouvá jenom na základě toho, že v den incidentu byli dva zmínění zpravodajští důstojníci* GRU v jihoanglickém Salisbury neboli ve městě, kde pobýval Skripal. Jenomže personál Bellingcatu se zcela záměrně ani náznakem nedotýká jiných pádných důvodů, proč mohli být příslušníci GRU v Salisbury. Nikde nezaznělo, že Skripal začal znovu spolupracovat s Rusy. Proto také častěji navštěvoval ruské velvyslanectví v Londýně. Náhle se nám celá kauza rýsuje jinak. Zpravodajci* z GRU tedy mohli do Salisbury přijet, aby prověřili stav Skripala například po přerušení kontaktu s ním. Nebo tam mohli přijet na žádost samotného Skripala, který se cítil v nebezpečí, ale nikoli z ruské strany. A dokonce mohla být připravována takzvaná exfiltrace* nebo extrakce* Skripala zpět do Ruska, a to právě kvůli zvyšujícímu se nebezpečí, s čímž Skripal mohl předem souhlasit a k čemuž mohla být využita i návštěva jeho dcery, která za svým otcem přijela z Moskvy. Avšak v té době byl Skripal pečlivě sledován, čímž se do záběru mohli dostat i zpravodajci z GRU, a tím přimět skutečné pachatele k určitému jednání, kde roli nehrála žádná nervově paralytická látka, nýbrž jiný jednodušší prostředek (podrobněji viz produkt 12036 „Jaký motiv měli Rusové, aby eliminovali bývalého člena GRU Sergeje Skripala? Ve hře zůstávají Britové či třetí strana a produkt 12039 Útok na bývalého dvojitého agenta Skripala jako nepovedená operace pod falešnou vlajkou).

Tvůrci výstupů ze skupiny Bellingcat na svém webu 20. září 2018 zveřejnili výstup, ve kterém uvedli, že u dvou Rusů podezřelých z otravy Skripala a jeho dcery byla potvrzena příslušnost ke GRU, ale už zapomněli uvést, na základě jakých důkazů jsou označováni za hlavní podezřelé z útoku proti Skripalovým. Příslušnost ke GRU ani přítomnost v prostoru místa činu v inkriminovaný den nestačí (můžeme namítnout, že se v prostoru pohybovali také příslušníci britské bezpečnostní služby MI5*). Na webu EXANPRO jsme již 18. září 2018 (o dva dny dříve než Bellingcat) v produktu 12048 prezentovali, že „podezřelí“ Rusové vystupující pod jmény Alexandr Petrov a Ruslan Boširov jsou příslušníky GRU, k čemuž jsme následně zveřejnili tři produkty, v nichž jsme tento závěr podrobně zdůvodnili (viz produkty 12049 (díl 1)12050 (díl 2) a 12051 (díl 3)). Jenže zároveň jsme ve stejném produktu odpověděli záporně na otázku, zda mohli dva zmínění Rusové provést útok za použití nervového toxinu proti Skripalovi a jeho dceři, a to způsobem popisovaným britskými úřady. Podrobné odůvodnění tohoto zamítavého závěru jsme ještě nepublikovali, ale zveřejnění ve srozumitelné podobě je v plánu zpravodajské produkce*. Nejdříve se ale vraťme ke skupině Bellingcat, která si zasluhuje bližší pozornost.

V následující části produktu vysvětlíme, proč vznikla skupina Bellingcat, respektive ve spojení s jakými událostmi ve světě se tak stalo, dále proč byl zvolen název Bellingcat, proč je tato skupina předsunutou organizací výzvědných služeb* CIA* a MI6* a proč nechtěně obnažila slabou stránku obou zmíněných zpravodajských služeb*. Práci skupiny Bellingcat nastíníme na příkladu známé tragické události, kdy Bellingcat ještě v den události disponoval zajímavými informacemi. Taktéž vysvětlíme, proč pro skupinu Bellingcat upřednostňujeme termín předsunutá organizace* před termínem krycí organizace*.  

Poznámka: O skupině Bellingcat jako zdánlivém investigativním webovém portálu a jejím napojení na západní zpravodajské služby jsme se zmiňovali již v srpnu 2019 v produktu 11110 Podíl České republiky na informační válce. Tento produkt je shrnutím obsahu diskutovaného v rámci Debatního klubu. 

Souhrnná analýza a hodnocení (11145)

Zpravodajský produkt přímo navazuje na dokument 11144 a jako čtvrtý a poslední v řadě pokračuje a dokončuje rozbor kauzy ohledně podivné schůzky v „uzavřené“ restauraci Rio’s na pražském Vyšehradě uskutečněné 21. října 2020, po které ve své funkci skončil ministr zdravotnictví Roman Prymula (počáteční vysvětlení a úvodní hodnocení rozebírané kauzy viz produkt 11140 jako první výstup v řadě).

V předcházejícím dokumentu 11144 jsme do určité míry vysvětlili, jak to bylo s pořízením inkriminovaných fotografií, a dále také to, jakou roli v těchto aférách sehrávají osoby odborně označované jako OJVP*. K tomu jsme přiblížili, jak je to s reálným fyzickým nebo technickým sledováním* či monitorováním* zájmových objektů*, což se dotýká jakékoli kontrazpravodajské služby*.

V tomto produktu dokončíme analýzu vyšehradské aféry se zaměřením na inkriminovanou schůzku a na vývoj po této schůzce. Přiblížíme negativní role premiéra Andreje Babiše a poslance Jaroslava Faltýnka (oba hnutí ANO) i důvod k Babišově rychlé reakci na „přešlap“ Romana Prymuly. K tomu připomeneme jedno zákulisní počínání premiéra Babiše, při kterém mu neasistoval nikdo jiný než právě jeho blízký spolupracovník Faltýnek. Rovněž upřesníme, proč by nemělo být překvapivé, že do aféry může být zapletena také Bezpečnostní informační služba* (BIS), a to ať už přímo, nebo skrze různé prostředníky. Hodně odhalil i sám deník Blesk, a to nejenom tím, jaké fotografie a text zveřejnil, ale také tím, co nezveřejnil. K tomu doplníme další poznatky včetně poznatků z terénu, jak vznikly usvědčující fotografie a kdo stál za jejich pořízením, respektive kdo je nepořídil a proč.

Specifická analýza (13093)

Stát Texas podal 7. prosince 2020 krátce před půlnocí místního času žalobní návrh k Nejvyššímu soudu USA na organizaci amerických prezidentských voleb ve státech Wisconsin (WI), Pensylvánie (PA), Georgia (GA) a Michigan (MI). K této žalobě se připojilo dalších 19 amerických států – pochopitelně těch států, ve kterých volby vyhrál Donald Trump. K žalobě se taktéž připojilo 126 republikánských kongresmanů (federálních zákonodárců).

Představitelé čtyř žalovaných států podporováni dalšími 20 státy, ve kterých zvítězil demokrat Joe Biden, se vyslovili proti této žalobě a podali návrh, aby Nejvyšší soud USA tuto žalobu odmítl jako neopodstatněnou. V pátek 11. prosince 2020 v pozdních večerních hodinách místního času byla žaloba Nejvyšším soudem USA odmítnuta (v ČR již byla v té době sobota téměř 6.00 hod. ráno).

Cílem žaloby bylo zvrátit výsledek voleb ve zmíněných čtyřech státech, které v prezidentských volbách sehrály klíčovou roli, či z pohledu použití zpravodajsko-vojenské terminologie bychom přesněji mohli říct, že sehrály přímo rozhodující nebo životně důležitou roli (viz rozdíl v termínech klíčový terén* a životně důležitý* / rozhodující terén*). Rozhodující role těchto čtyř států v prezidentských volbách je objasněna v produktu 13092.

Tato žaloba byla poslední možností, jak soudně změnit celkový výsledek prezidentských voleb v USA. Předtím bylo podáno několik dílčích žalob k soudům nižších instancí, avšak žaloby nebyly úspěšné. Proto Trumpovi zastánci přistoupili k podání komplexní žaloby přímo k Nejvyššímu soudu USA. A protože žalobu k Nejvyššímu soudu USA nemůže podat každý, ujali se této aktivity úřední zástupci státu Texas v čele s generálním prokurátorem Texasu Kenem Paxtonem, neboť představitelé jednoho státu mohou podat žalobu k Nejvyššímu soudu USA na jiný americký stát nebo na více států. (V americké administrativě je generální prokurátor zároveň nejvyšším funkcionářem ministerstva spravedlnosti – převedeno do české mluvy je Ken Paxton ministrem spravedlnosti státu Texas a generální prokurátor USA William Barr je ministrem spravedlnosti USA – aktuálně W. Barr podal demisi a ve své funkci končí dnem 23. prosince 2020.)

Česká média nepředstavila ohledně žaloby její hlavní bod čili těžiště žaloby. Jistěže se zde jednalo o korespondenční hlasování, ale chybělo vysvětlení, s jakým hlavním argumentem byla tato žaloba ve vztahu ke korespondenčnímu hlasování podána. Některá média hovořila o tom, že žaloba byla odmítnuta, protože v ní nebyly předloženy důkazy* o manipulaci s korespondenčními hlasovacími lístky. Jenže toto tvrzení je zavádějící, protože tato konkrétní žaloba nebyla primárně zaměřena na průběh voleb, kde by se důkazy o manipulaci mohly vyskytovat, ale na organizaci voleb neboli na něco, co bylo rozhodnuto ještě před zahájením voleb. Česká média však nevysvětlila, jak přesně žalující strana tuto organizaci voleb napadla. A pokud média nevysvětlila stěžejní bod žaloby, nemohla ani dobře objasnit důvod Nejvyššího soudu USA pro odmítnutí žaloby (podrobné objasnění viz další část produktu).

Česká média včetně České televize uváděla, že žaloba byla zamítnuta, ale s ohledem na právní terminologii to není přesný termín. V souvislosti s reakcí Nejvyššího soudu USA ohledně podané žaloby (žalobního návrhu) bychom se měli držet přesnějšího termínu a hovořit o tom, že žaloba byla odmítnuta, nikoli zamítnuta. V právní terminologii je v tomto podstatný rozdíl (vysvětlení dále v textu).

U veřejnoprávní České televize (ČT) jsme ve spojení s touto žalobou zaznamenali ještě několik dalších zvláštností, které nevypovídají o profesionalitě a nestrannosti pracovníků ČT (vysvětlení profesionálního pochybení redaktorů zpravodajství ČT je uvedeno v další části produktu).

Nejčtenější zpravodajské produkty