Analýzy, hodnocení a předpovědi         Slovník          Pracovní postupy        Bezpečnostní situace a politika

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly

je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním

skutečného významu těchto informací. 

17. leden 2022
Předplatitelé

Souhrnná analýza a hodnocení (11175)

Odchod amerických vojenských sil z Afghánistánu k 30. srpnu 2021 byl z pohledu zahraniční politiky* USA zajímavým precedentem. Ještě v dubnu 2020 jsme v produktu 11129 psali, že Američané z Afghánistánu nikdy dobrovolně neodejdou, což jsme doplnili obecným americkým sloganem: „Once we are there, we are there for all time!“ („Jakmile jsme tam, jsme tam napořád!“). K tomu jsme v tomtéž produktu doplnili, že záměrem Američanů není opustit Afghánistán úplně a že je to jen hra s počty vojáků, kdy se jejich počty mohou razantně snížit, ale v potřebnou chvíli zase výrazně navýšit. Toto hodnocení se potvrdilo v červnu 2021, kdy bylo plánováno, že v Afghánistánu i nadále zůstane 650 amerických vojáků. Pokud bychom započítali zpravodajce ze CIA* a z DIA* (vojenská zpravodajská služba), dále příslušníky speciálních sil a bezpečnostní kontraktory*, pak by počet překročil 1 000 osob. Ale pro média se uvádí jen počet vojáků na oficiální misi, nikoli počty příslušníků zpravodajských služeb*, kontraktorů Ministerstva obrany USA a Ministerstva zahraničí USA ani počty takzvaných speciálů, kde většina z těchto všech uvedených osob plní v zahraničí utajované úkoly.

Oficiálně udávaný počet amerických vojáků, kteří měli zůstat v Afghánistánu, byl odůvodňován zajištěním bezpečnosti diplomatickému sboru USA. Avšak poté, kdy Tálibán zcela volně postupoval Afghánistánem a kdy již v polovině srpna 2021 dosáhl hlavního města Kábul, bylo americkými představiteli rozhodnuto o pozastavení diplomatické mise v Afghánistánu (původně bylo mylně předpokládáno, že afghánské síly budou držet Kábul a jeho okolí před postupem Tálibánu ještě několik dalších měsíců – minimálně další dva až tři měsíce). Proto všichni američtí vojáci, kteří byli v Afghánistánu na oficiální misi a patřili do oficiálně uváděného počtu, tuto islámskou zemi i s diplomatickým personálem opustili. Poslední americký vojenský letoun, jímž byl C-17 Globemaster, odletěl z kábulského letiště 30. srpna 2021. Americká ambasáda poté od 31. srpna 2021 oficiálně pozastavila svou činnost v Kábulu.

Poznámka: Posledním oficiálním americkým vojákem, který v Kábulu nastoupil do posledního vojenského letounu, byl velitel 82. vzdušně výsadkové divize generálmajor Chris Donahue. Přes 3 000 příslušníků jedné z brigád 82. divize bylo jako součást sil okamžité reakce (schopnost nasazení do 18 hodin kdekoli na světě) v polovině srpna 2021 zasazeno do Afghánistánu v rámci operace „Allies Refuge“ („Útočiště spojenců“). Operace byla zaměřena na leteckou přepravu diplomatického personálu USA a personálu spojenců včetně afghánských spolupracovníků a jejich rodin do bezpečného prostoru. Předtím části 82. divize působily v Afghánistánu v letech 2002–2003, 2005–2008 a 2017–2018.

Ale opravdu americká mise v Afghánistánu skončila? S určitostí můžeme říct, že skončila oficiální vojenská mise, ale ta neoficiální pokračuje dál. Důkazem pokračování neoficiální mise je fakt, že v prvním zářijovém týdnu 2021 přiletěl do Kábulu ředitel CIA William J. Burns (v úřadu od 19. března 2021), aby zde utajeně jednal s představitelem Tálibánu mullou Abdulem Gháním Baradarem. Tato událost byla znásobena dalším faktem, kterým bylo to, že do Kábulu zamířil také tehdejší ředitel přední pákistánské zpravodajské služby ISI* generálporučík Faiz Hamíd (v úřadu od 16. června 2019 do 19. listopadu 2021). Uvedené skutečnosti spjaté s návštěvou ředitelů dvou zpravodajských služeb v Kábulu jsou včetně souvislostí podrobněji rozvedeny v další části produktu.

Zpravodajské výstupy, které nejlépe vystihují a hodnotí, jaká byla opravdová situace amerických sil v Afghánistánu:

V soupeření mezi USA a Ruskem existují na obou stranách takzvané operační cíle*, které po jejich dosažení přinášejí jedné nebo druhé straně výhodu ve vzájemném zápolení a rovněž napomáhají k postupnému naplňování strategického cíle* (blíže viz produkt 11075 s pokračováním v produktu 11076 a z hlediska Ukrajiny jako dosud nesplněného nejvýznamnějšího operačního cíle Spojených států viz produkt 11173). Z tohoto pohledu bychom operačním cílem mohli nazvat také Afghánistán, což ale není úplně správně. Afghánistán je lépe řečeno jen prostředkem k dosažení skutečných operačních cílů, které leží v jeho okolí. Přítomnost amerických sil v afghánské zemi ještě žádnou výhodu Američanům neposkytovala, spíše naopak Američané zabředli do dlouhodobého problému, jelikož si v průběhu celých 20 let nedokázali v Afghánistánu vybudovat takovou pozici, aby Afghánistán mohli využít jako svou základnu pro působení v celém tamním regionu.

Jedním z významných operačních cílů, kterých chtěli Američané dosáhnout za pomoci kontrolovaného Afghánistánu, byl sousední Írán, respektive jeho destabilizace a změna politického režimu, a to za vydatného přispění Izraele. Američané hodlali sevřít Írán do geografických kleští, proto nejprve obsadili Afghánistán (2001) a poté z druhé strany Irák (2003). Poprvé jsme termín „geografické kleště“ v souvislosti s Íránem zmiňovali v dubnu 2016 v produktu 11003. Další významný operační cíl se týkal a stále týká postsovětských středoasijských republik, mezi něž patří právě Kazachstán. S Íránem a se dvěma středoasijskými republikami (Kazachstán a Turkmenistán) je spojen přístup ke Kaspickému moři, jež je bohaté na nerostné suroviny. A právě Kaspické moře je dalším významným operačním cílem USA. Všechno je spojeno se soupeřením s Ruskou federací a snahou zmenšovat sféru ruského vlivu (viz sféra vlivu*) a získávat na svou stranu klíčové geografické prostory.

Snaha Spojených států získat vliv v postsovětských středoasijských republikách se zajímavě projevila také v kauze „Vrbětice“, kterou se Američané prostřednictvím české Bezpečnostní informační služby* snažili přes Tádžikistán propojit s Ruskem (podrobně viz produkt 12099 Původ krycích cestovních dokladů důstojníků GRU zdánlivě přiložených do záhadného e-mailu a zákulisní praktiky státních úřadů za podpory neznalých novinářů a též produkt 12110). Doplňující hodnocení této záležitosti je součástí druhé části analytického produktu.

Američané se už nějakou dobu snaží v bývalých sovětských republikách získat určité možnosti a přístup k informacím, které by jim pomohly v působení proti Rusku i na jiných „frontách“ a též v aktivitách, jaké se například odehrály v první polovině ledna 2022 v Kazachstánu (více viz následující část).

11. leden 2022
Předplatitelé

Souhrnné hodnocení a předpověď (11174)

Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, které se konaly v říjnu 2021, potvrdily hodnocení agentury EXANPRO z října 2017 neboli hodnocení, které se vztahovalo k předchozím volbám do Poslanecké sněmovny (viz produkt 11057). Hodnocení, jež ukazuje postoj českých voličů, vypovídá o tom, že většina českých voličů z počtu těch voličů, kteří se zúčastnili voleb jak v roce 2017 (volební účast byla téměř 61 %), tak v roce 2021 (odvolilo zhruba 65 % voličů) při své volbě politického subjektu z různých důvodů přehlíží hledisko vývoje bezpečnostní situace* v Evropě, anebo jim dokonce nevadí, jak se bezpečnostní situace v Evropě od roku 2015 vyvíjí a kam dále směřuje. Vypadá to, že čeští voliči jsou s vývojem bezpečnostní situace spokojeni, a proto volí tak, jak volí (podrobnější rozbor viz část A v další části produktu).

Pak je tu 35 až 40 % oprávněných voličů, kteří se sněmovních voleb pravidelně neúčastní. Lze tedy říci, že ani těmto nezúčastněným voličům nevadí, respektive je jim jedno, kam směřuje vývoj bezpečnostní situace v Evropě a jaký podíl na tomto vývoji mají čeští politici, ať už to jsou členové vlády, nebo poslanci. Čeští občané zapomínají, že se tento vývoj dotýká i České republiky a že se jí bude dotýkat stále více, až ji zcela postihne (blíže viz příslušná část „Velké analýzy“).

Jádro problému spočívá v tom, že vývoj bezpečnostní situace v Evropě vychází ze zahraniční politiky* jednotlivých zemí. Zahraniční politika má svou zpětnou vazbu, která se projevuje ve vnitrostátních záležitostech, kam patří i ekonomická oblast a také oblast bezpečnosti vlastních občanů. Avšak v případě České republiky je tento problém závažnější v tom, že ČR nemá vlastní zahraniční politiku, ale podřízenou zahraniční politiku. Česká vláda totiž nedokáže nebo se bojí formulovat vlastní zahraniční politiku a vycházet přitom z vlastních národních zájmů*, a tak se raději podřizuje politice* cizích mocností, což v některých případech dokonce vydává za plnění jakýchsi závazků, které jsou ve skutečnosti jen iluzorními závazky (několik příkladů podřízenosti viz příslušná část „Velké analýzy“). Toto podřízení zatím nejvíce prokázal nyní již bývalý premiér Andrej Babiš (ANO), jenž předvedl několik ukázkových příkladů podřízenosti, přičemž se v rámci této podřízenosti podílel na dvou největších podvodech české vlády na vlastních občanech v historii České republiky (podrobněji viz příslušná část „Velké analýzy“).

Je samozřejmě mylné se domnívat, že nová vláda Petra Fialy (ODS) bude změnou k lepšímu. Ani tato vláda se nevymaní z vlivu zahraničních mocností, ale naopak již tento vliv nebude ani tolik skrývat, jak se o to dříve snažil Babiš, který vstoupil do politiky z jiných důvodů než z důvodu naplňování českých národních zájmů (podrobněji viz příslušná část „Velké analýzy“). Podobně Fiala nevstupoval do politiky s nějakými ušlechtilými cíli. Pro něho nejušlechtilejším cílem bylo stát se kariérním politikem. Nyní bude Fiala ve funkci premiéra ušlechtile a akademicky řečnit o tom, jak je všechno složité a že pro složité problémy neexistují jednoduchá řešení (viz Fialův novoroční projev a viz bližší hodnocení v příslušné části „Velké analýzy“). K tomu bude Fiala opakovat, jak vláda hájí práva českých občanů a zájmy České republiky, ale už neřekne, že před tím vším bude vždy upřednostňovat zájmy určitých západních mocností a nadnárodních společností [1]. Stejně tak to prováděl Babiš, avšak s tím rozdílem, že se to snažil před českými voliči mnohem více skrývat, což prováděl i tak, že před českými voliči naoko vystupoval, že je proti některým aktivitám určitých mocností a nadnárodních společností (viz např. produkt 11165 Babiš ani žádný jiný český politik nikdy politicky nebojovali proti nelegální migracinelegální migrace* není dostatečně potírána, čímž v evropských zemích vznikají tzv. „trestné činy navíc“, což se pochopitelně dotýká i otevřené České republiky – poprvé jsme o „trestných činech navíc“ v souvislosti s nelegální migrací psali v prosinci 2016 v produktu 22008).

Je s podivem, že navzdory viditelnému pokrytectví Andreje Babiše a jeho podvodnému jednání v neprospěch České republiky a jejích občanů má Babiš stále nejpočetnější skupinu voličů. Babišovi voliči si zřejmě nechtějí připustit, že Babiš nehájí zájmy ČR tak, jak by měl, anebo v jeho chování a rétorice nedokážou rozpoznat, co se za tím opravdu skrývá (lidé nevolí ani tak hnutí ANO, jako spíše teatrálního Babiše – v současných volbách mu dalo hlas 27,12 % volících voličů, ale z celkového počtu oprávněných voličů je to jen 17,6 %). Někteří tvrdí, že Babiš má tolik hlasů proto, že na něj část jeho voličů nahlíží jako na menší zlo pro Českou republiku. Menší zlo je však mýtus, či dokonce falešný výklad postoje některých voličů (podrobněji o tzv. menším zlu viz produkt 11167 Volby do Poslanecké sněmovny aneb Volby o tom, kdo na úrovni české vlády bude tím vrchním českým vykonavatelem cizích zájmů v neprospěch České republiky).

Čeští voliči jsou rozděleni primárně na dva tábory. Potíž je ale v tom, že si čeští voliči obvykle nevybírají svůj politický subjekt či jeho lídra podle toho, zda upřímně hájí zájmy České republiky a tím i zájmy českých občanů, ale podle toho, zda je tento subjekt v protikladu k tomu subjektu či k těm subjektům, vůči kterým tito voliči chovají odpor. Průměrný český volič jednoho ze dvou hlavních táborů si tímto způsobem řekne, že pokud se Babiš vyhraňuje vůči politickým subjektům zastupujícím takzvanou „pražskou kavárnu“ neboli subjektům, které jsou pro něj jako voliče nepřijatelné, pak bude volit Babiše a jeho hnutí ANO. Obráceně si průměrný volič z druhého tábora řekne, že bude volit jen tu stranu, která se vyhraňuje vůči Babišovi, protože on jako volič cítí k Babišovi nelibost. Těmto voličům z obou táborů už ale nevadí a ani nijak zvlášť neřeší, jestli jejich volené politické strany či hnutí zastupují jejich zájmy, anebo naopak zájmy cizích zemí. Tímto se dostáváme k hodnocení, že téměř 50 % všech oprávněných voličů a přibližně 75 % těch voličů, kteří se zúčastnili voleb, volí ty politické subjekty, které jsou pod vlivem zahraničních mocností, případně nadnárodních organizací, ale zase jen skrze určité mocnosti (blíže viz část A v další část produktu a také příslušná navazující část „Velké analýzy“).

Výše uvedenému rozdělení na dva primární tábory a voličské slepotě velkou měrou napomáhají média, a to bez ohledu na to, zda se jedná o takzvaná hlavní média, anebo o tzv. alternativní média („alternativní média“ není vhodný termín, ale vzhledem k jeho rozšíření a jisté srozumitelnosti jsme jej taktéž použili). Většina médií nedokáže zastřít, že hájí konkrétní politiky a jejich strany, což však činí dosti předpojatým způsobem. Tento předpojatý způsob se projevuje tak, že média pozitivně vyzdvihují jen ty politiky, ke kterým tíhnou, a naopak „zaobaleně“ zatracují ty politiky, kteří jsou politickými rivaly jejich oblíbeného politika či více oblíbených politiků (např. tandem Zeman–Babiš versus lídři vládní pětikoalice). Většina médií se snaží ukazovat upřednostňované politiky v trvalém pozitivním světle a cokoli negativního o nich zase obráceně upozaďovat nebo zlehčovat. U konkurenčních politiků se ta samá média naopak snaží vyzdvihovat jakékoli nedostatky a pochybení. Příznivci politiků z obou táborů se pak podle toho, jaké politiky média preferují, rozdělují na jejich čtenáře, posluchače nebo diváky a nechávají se hlouběji ovlivňovat jejich mediálními výstupy.

Po přečtení textu výše by si někdo mohl pomyslet, že usměrňujeme čtenáře ke zbylým neuvedeným, ale viditelným politickým subjektům. Avšak agentura EXANPRO nestraní žádným politikům ani politickým stranám nebo hnutím, nýbrž s využitím analytické činnosti hledá pravdu nebo se k ní snaží co nejvíce přiblížit a následně předpovědět budoucí vývoj. Objektivní hodnocení se proto bude v další části produktu týkat i několika dalších politických subjektů. Pokud bychom měli hovořit o určitém usměrňování, pak je to usměrňování k porozumění vlastních národních zájmů, které by kromě jiných věcí měly chránit nezávislost či svrchovanost vlastní země a napomáhat v udržování mezinárodního míru. To ale nelze plně propojit s programy a účinkováním politických uskupení.

Systematickou prací s informacemi* (ať už faktickými*, nebo dezinformačními*, případně kombinovanými) a jejich zahrnutím do zpravodajské analýzy* odkrýváme politické zákulisí a zákulisí zpravodajských služeb* v souvislosti s různými událostmi* a jevy*, a to bez ohledu na to, koho se tyto analýzy negativně dotknou. Pokud někdo pochybil, ať už úmyslně, nebo z nevědomé naivnosti, pak na to s určitými detaily a souvislostmi poukážeme. Svízel je však v tom, že nemáme kapacity na to, abychom prostřednictvím publikovaných zpravodajských produktů*, které jsou ze zřejmých důvodů obsáhlejší a detailnější, rozebírali všechna významná pochybení a intriky politiků a funkcionářů zpravodajských, vojenských a policejních složek. Proto se soustřeďujeme jen na ty záležitosti, které hodnotíme jako prioritní ve vztahu k politickému nebo bezpečnostnímu prostředí České republiky s přesahem na budoucí vývoj, který může negativně ovlivnit situaci* v Evropě a tím i v České republice. Sem patří také záležitosti spojené a odehrávající se mezi největšími světovými rivaly, jimiž jsou Rusko a USA, neboť soupeření mezi těmito dvěma zeměmi zásadně ovlivňuje i ostatní země a zejména pak ty země, které jsou v rámci tohoto soupeření zneužívány k nucené spolupráci, anebo se samy nechávají podřízeně využívat, případně jsou skrze tyto země vedeny zástupné války* (blíže viz např. produkt 11147 Studená válka nikdy neskončila – nyní pokračuje už svou třetí fází a blíží se do bodu konfrontace, a to i za podpory a spoluúčasti ČR).

V odstavcích výše jsme zmínili šest politických subjektů (většinu z nich nepřímo), k nimž se v další části produktu vrátíme. K nim přidáme dalších pět viditelnějších politických subjektů, u nichž zhodnotíme jejich program v oblasti bezpečnostní politiky. Čtenáři se často ptají na řešení politické a bezpečnostní situace, což v příslušné části „Velké analýzy“ nastíníme v několika bodech univerzálního programu bez jakéhokoli spojování těchto bodů s politickými stranami.

V souvislosti s bezpečnostní situací také v následující části „A“ vysvětlíme „pozoruhodnou“ větu z programového prohlášení vlády, která říká, že „Česká republika musí být aktivním členem Evropské unie a NATO hájícím zájmy svých občanů.“ Objasníme, proč tato věta nedává žádný smysl a proč nemůže být ani pravdivá.

Dále na vybraných faktech v příslušné části „Velké analýzy“ ukážeme příklady nesmyslné a doslova hloupé povolební rétoriky jak expremiéra Babiše, tak stávajícího premiéra Fialy. Oba příklady se týkají energetické oblasti ve spojení s Ruskem a mají samozřejmě přesah do budoucna. U premiéra Fialy ještě poukážeme na jeho schůzku s prezidentem Zemanem ze dne 13. prosince 2021, po které oba státníci při svých oddělených mediálních výstupech opět odhalili své negativní povahové rysy: u Zemana to bylo jeho pletichaření a falešné zdůvodňování jeho rozhodnutí, u Fialy pak jeho poníženost a podlézavost (vztah Fialy a Zemana a taktéž předchozí jednání mezi nimi jsme rozebírali a podrobně hodnotili v analytickém produktu 11170 a v souhrnném hodnocení 11172).

V závěru „Velké analýzy“ načrtneme, co Českou republiku čeká a nemine ve vývoji bezpečnostní situace v Evropě.

31. prosinec 2021
Předplatitelé

Souhrnná analýza (12111)

Bezpečnostní informační služba* (BIS) v čele s Michalem Koudelkou trvale prokazuje, že není platnou, ale naopak škodnou organizací v bezpečnostním systému České republiky, což se projevuje ve třech oblastech. První oblastí je nízká odborná způsobilost, kde BIS dokazuje, že nerozumí mnoha odborným záležitostem (viz např. produkt 31014 BIS a další z přímých důkazů její odborné nezpůsobilosti). Druhou vážnější oblastí je snaha ovlivnit politický směr České republiky ve prospěch cizí mocnosti. Tato oblast je alarmující i kvůli tomu, že česká vláda se politickému aktivismu ze strany BIS podřizuje, jako by to ani nebyla ona, kdo BIS ze zákona řídí a kontroluje (podřizovala se předchozí vláda Andreje Babiše [ANO] a stejně se bude podřizovat i vláda Petra Fialy [ODS]). A třetí oblastí, kterou BIS využívá pro doplňování svého politického aktivismu, jsou řízené úniky informací*. Podrobně jsou všechny tři oblasti vysvětleny a shrnuty v produktu 11161 Ohlédnutí za působením ředitele BIS Michala Koudelky je plné profesních pochybení i trestních provinění. Vinu však nese i vláda a zákonodárci. Na konci uvedeného dokumentu je přehled souvisejících zpravodajských produktů rozdělený do čtyř skupin: nedostatky v činnosti BIS, kauza „Zabiják s ricinem“, kauza „Vrbětice“ a únik informací z BIS.

Politickým aktivismem a nízkou odbornou způsobilostí je proložena i nejnovější veřejná výroční zpráva o činnosti BIS za rok 2020. Tato zpráva byla publikována 23. listopadu 2021, což jenom dokresluje každoroční neschopnost BIS (viz též produkt 12072). Veřejná výroční zpráva sice vychází ze zprávy utajované, ale obecně se můžeme ptát, zda je vůbec možné, aby pracovníkům BIS téměř jeden celý rok trvalo vytvořit a vydat 20 stran neutajovaného textu o své činnosti za předchozí rok. Zpráva má se vším všudy celkem 38 stran, ale pokud odečteme ilustrace, prázdné stránky, úvodní nadpisy, přehled o obsahu a stránku s kontaktními údaji, tak nám zbyde 20 stran čistého textu, který nám sděluje něco o činnosti BIS v předchozím roce. V této souvislosti připomínáme jeden vtip z roku 2018, i když ve skutečnosti to zase takový vtip není, ale jen pouhé konstatování reality:

         

  

  

Při interpelacích poslanců na členy vládního kabinetu se jeden poslanec ptá premiéra: „Pane premiére, můžete mi sdělit, co ta naše BISka celý rok vlastně dělá?“

Premiér se zamyslí a poté zasvěceně odpoví: „No přece píše výroční zprávu.“ (Tato pravdivá anekdota byla uvedena již v produktu 12054 Úvodní hodnocení výroční zprávy BIS za rok 2017)

     
 
 

Už jenom z důvodu dlouhého časového odstupu od hodnoceného roku vyvstává otázka, zdali je nutné, aby BIS vydávala veřejnou výroční zprávu, která ztrácí svou aktuálnost. Jistěže to nutné není, jenže pro BIS je to důležitý dokument, protože je to pro ni způsob, jak ovlivňovat veřejné mínění, a tím i politický směr České republiky. To nešikovně potvrdil i sám Koudelka, když se v úvodním slovu výroční zprávy snažil tvrdit pravý opak (úvodní slovo ředitele BIS je součástí rozboru v následující části produktu).

K pozdnímu vydávání veřejných výročních zpráv BIS můžeme uvést, že psát o tom, co se skutečně stalo a o čem existují reálné poznatky, je mnohem snazší než psát o tom, co je nutné si nejprve vymyslet. A výmyslů je ve výroční zprávě BIS opravdu hodně (viz příklad níže). BIS tak musí vynaložit hodně práce a času, aby byly její historky aspoň trochu věrohodné. Dalo by se říct, že z důvodu toho, aby výmysly co nejvíce zapadaly do reality, čeká BIS skoro celý rok, aby své smyšlenky ladila a s dostatečným odstupem času upravovala tak, aby pasovaly na pozdější vývoj situace. Ale popravdě řečeno ani s tímto si BIS hlavu příliš neláme. Příkladem je následující text z výroční zprávy BIS:   

„BIS se i v roce 2020 věnovala doplňování informací o subverzním útoku na areál ve Vrběticích, za kterým podle šetření bezpečnostních složek ČR stojí příslušníci zpravodajské služby Ruska. Veškeré zpravodajské poznatky, které BIS v uplynulém období získala, je proto nutné zasadit do kontextu zjištění, že se ČR stala cílem útoku cizího státu. Tento subverzní čin kromě velkých ekonomických škod způsobil také smrt dvou českých občanů a vedl k výraznému narušení životů tisíců obyvatel obcí v bezprostředním okolí areálu.“

Ve výše uvedeném odstavci je hned několik výmyslů. Na jeden poukážeme nyní v úvodu analytického produktu. BIS tvrdí, že výbuchy ve vrbětickém muničním areálu byly subverzním činem (nebudeme teď řešit, kdo výbuchy způsobil). Subverze* je cizí slovo a už tady je očividné, proč ho BIS raději nepřekládá do českého jazyka v souladu s českým trestním zákoníkem. Výraz subverze (subversion) je možné přeložit jako „pokus o převrat“, ale vhodnějším českým ekvivalentem pro subverzi je „podvratná činnost“ nebo také „rozvracení republiky“. Druhý uvedený termín je jako trestný čin* pod § 310 uveden v českém trestním zákoníku. S cizím slovem subverze je to stejné, jako když někdo hovoří o špionáži*, kterou v českém trestním zákoníku najdeme pod termínem vyzvědačství*. Podle českého trestního zákoníku BIS tedy tvrdí, že výbuchy ve Vrběticích byly násilnou akcí proti České republice s úmyslem rozvrátit její ústavní zřízení, nebo její územní celistvost, anebo její obranyschopnost, případně zničit její samostatnost, nebo eventuálně všechno dohromady. Tolik trestní zákoník skrze volnější výklad.

Nejtroufalejší, ale zároveň nejhloupější na textu BIS je to, že Policie ČR tuto kauzu nikdy nešetřila a ani nyní ji nešetří jako rozvracení republiky neboli subverzi ani jako terorismus*, jak by si mnozí politici přáli, ale od počátku jako trestný čin obecné ohrožení (nově jsou trestné činy uváděny v prvním pádě bez nutnosti jejich skloňování). Ta nestoudnost ze strany BIS spočívá především v tom, že BIS, která není orgánem činným v trestním řízení a nerozhoduje tak o právní kvalifikaci zjištěného skutku, se snaží české policii vnutit a veřejně propagovat, že se jednalo o trestný čin rozvracení republiky.

Ze strany BIS je to však dosti hloupý přístup, kterým tato služba přímočaře poukazuje na svůj nesmyslný politický aktivismus, jímž se snaží nasměrovat a udržovat českou politiku proti „předurčenému nepříteli“ v podobě Ruské federace, což BIS vůbec nečiní ve prospěch České republiky. O zapojení Rusů do výbuchů ve Vrběticích stále neexistují žádné relevantní důkazy*, proto policejní vyšetřovatelé v této věci dosud nezahájili trestní stíhání* (policisté jsou stále ve fázi prověřování – podrobněji viz produkt 11158). A pak bylo zničeno zboží (munice) soukromé společnosti, což nemá s rozvracením republiky (subverzí) nic společného. A nic na tom nemění ani to, že při tomto incidentu zahynuly dvě osoby. Anebo chce BIS tvrdit, že jelikož dvě zničené muniční haly patřily státu (soukromá firma Imex Group si je od státu pronajímala), tak to byl útok proti ústavnímu zřízení, nebo proti územní celistvosti, případně proti obranyschopnosti ČR? To je hodně přehnané, což ukazuje, že BIS se pohybuje ve virtuální realitě, kterou se snaží napasovat na realitu opravdovou.

Na tenhle podivný aktivismus ze strany BIS by měli odpovídajícím způsobem reagovat členové vládního kabinetu i zákonodárci, avšak ti toho nejsou schopni, neboť se povolně podřizují politickým požadavkům západních mocností, přičemž BIS považují za jakéhosi posla, který českým politikům předkládá, jak mají jednat, aby bylo vše v souladu s potřebami Západu v čele s USA. O tom už několik let vypovídají i výroční zprávy BIS.

Ve výše uvedeném textu si BIS vymýšlí i v dalších věcech, respektive doslova lže, což je podle českého jazyka přesnější pojmenování – lhaní je podle Ústavu pro jazyk český vědomé projevování nepravdy a BIS tak činí velmi vědomě. Lží je například to, že se BIS věnovala doplňování informací o domnělém subverzním útoku už v roce 2020. Tuto naivní lež prokážeme v další části produktu hned několika způsoby (několik přímých důkazů* proti BIS je uvedeno například v produktu 11154).

Na činnosti BIS je velmi dobře vidět, jak v českém bezpečnostním a zpravodajském prostředí vzniká vážný problém, který si čeští politici neuvědomují, respektive na něj raději ani nemyslí, protože se na rozdíl od troufalé BIS neodvažují na cokoli poukazovat. Tím vážným problémem je skutečnost, že špionáž či dle českého trestního zákoníku vyzvědačství a dále pak vlastizrada jsou trestné činy, které jsou podle dlouhodobějšího hodnocení páchány častěji mezi rádoby spojenci než mezi politickými a vojenskými protivníky. To je historický fakt, který přetrvává a který nyní můžeme pozorovat v činnosti BIS, která svou činnost ve prospěch cizí „spojenecké“ mocnosti už ani neskrývá. Je hrubým omylem si myslet, že špionáž a vlastizrada nemůže existovat ve vztahu mezi spojenci (politické spojenectví je navíc jen oficiálním označením povrchního a proměnlivého vztahu). Rovněž mezi spojenci může být prováděna činnost, jež je nad rámec povolené či oprávněné součinnosti a jež podkopává zájmy vlastního státu. Také tuto záležitost v následující části přiblížíme.

Dále rozebereme Koudelkova falešná slova o tom, že BIS dosáhla řady úspěchů v boji proti cizím zpravodajským službám* a v eliminaci teroristických hrozeb*. Zejména v oblasti boje proti terorismu odhalíme, jakou komedií je výroční zpráva BIS. Vedení BIS se skrze své hloupé chvástání ve své výroční zprávě dokonce přiznalo, že boj proti terorismu zanedbalo, a je udivující, že to nikoho z politiků netrápí. Kromě dalších věcí se taktéž vrátíme k textu ohledně údajné subverzní činnosti ze strany Ruska a ukážeme, jak si sama BIS svou výroční zprávou v kauze „Vrbětice“ naběhla, přičemž odkryla, že její motiv* nebyl bezpečnostní, ale jen čistě politický s podtextem vlastizrady dle § 309 a § 314 trestního zákoníku (objasnění viz další část produktu).

Před následující analytickou částí je zde vhodné ještě připomenout text z produktu 12057 z roku 2018:

         

  

  

Pokud bychom to měli odborně shrnout, tak nezbývá nic jiného než vyřknout závěr, že je nutné provést výměnu vedoucích funkcionářů BIS a provést reformu této služby – pokud ovšem chce být ČR svrchovanou zemí s maximálním využitím vlastních a odborně způsobilých státních služeb bez jejich suplování západními zahraničními službami, jejichž závěry se česká vláda včetně BIS v poslední době řídí. Zpravodajské služby nemohou podléhat cizímu politickému trendu, což nyní předvádí BIS, ale uplatňovat pouze svůj odborný a nestranný přístup. Pokud nebudou přijata opatření, bude BIS i nadále upevňovat svůj politický a předpojatý přístup, přičemž bude s postupem času stále složitější cokoli u BIS napravovat. Tím nezbude nic jiného než celou službu zrušit a znovu vybudovat – pouhá reforma již nepomůže.

     
 
 

Bezpečnostní informační službě její pochybná činnost stále prochází, jelikož nikdo z politiků si prozatím nedovolí řešit organizaci, která zde prosazuje preferovanou americkou zahraniční politiku, a to ani za situace, kdy působení BIS není v souladu s platnými českými zákony. Budeme si tak muset počkat, až…

24. prosinec 2021
Předplatitelé

Souhrnné hodnocení a předpověď (11173)

Většina významnějších událostí v Evropě a v Asii (se zvláštním zaměřením na Blízký východ), je spojena se soupeřením mezi Spojenými státy americkými a Ruskou federací. Obě zmíněné velmoci mají své strategické cíle*, které se obvykle vztahují k delšímu časovému období. Strategický cíl je zpravidla zaměřen na vnější prostředí, proto se u jednotlivých států strategické cíle vztahují zejména k jejich zahraniční politice, která napomáhá naplňovat politiku domácí.

Strategický cíl je obvykle vymezen tak, aby byl dosažen výhodný stav oproti konkurenčním zemím či organizacím. Vymezení strategického cíle napomáhá přeměnit a rozdělit celkovou misi (úkol) na specifické aktivity, které jsou rovněž charakterizovány svými cíli, jež nazýváme cíli operačními. Pro jeden strategický cíl existuje několik operačních cílů*. Operační cíle jsou ukazateli (měřítky) stavu, jak je naplňován strategický cíl a zdali se k němu stát či organizace přibližuje. 

Jedním z operačních cílů USA bylo změnit politický režim na Ukrajině a rozšířit tak svou sféru vlivu* o významný geografický prostor, který Američané považují za vstupní bránu do Ruska. Tento operační cíl byl však splněn jen částečně, a pokud to převedeme do vojenského hodnocení, kde neexistuje termín „částečně splněný cíl“, ale pouze splněný nebo nesplněný cíl, tak operační cíl vztahující se k území Ukrajiny splněn nebyl. Politický převrat byl sice dokonán, ale klíčový Krymský poloostrov nebyl získán. Krymský poloostrov je významným vstupem do Černého moře, proto zde Rusové mají několik námořních základen včetně velitelství Černomořského loďstva. Kdo ovládá Krym, může lépe kontrolovat Černé moře.

Nesplnění operačního cíle ze strany USA spočívá také v tom, že se Rusům podařilo od Ukrajiny odloučit oblast Donbasu, čímž narušili celistvost ukrajinského území. Územní celistvost je důležitým hlediskem pro přijetí jakékoli země do Severoatlantické aliance. To Rusové dobře vědí, a navíc to má i další důvody. Tyto důvody, jakož i rozbor aktuální situace ohledně Ukrajiny, která byla záměrně vtažena do zápolení mezi USA a Ruskem, jsou rozpracovány v další části produktu.

Problematika Ukrajiny je podrobně analyzována v následujících hlavních zpravodajských výstupech:

V dalším níže uvedeném souvisejícím produktu je vysvětlena nešťastná úloha Evropy, potažmo Evropské unie (EU), která se nechává vtahovat do soupeření těchto dvou světových mocností, přičemž se podřizuje zahraniční politice USA. Je obrovskou chybou (tato chyba se v příštích letech zvýrazní), že EU nedokáže uplatňovat vlastní vyváženou a spravedlivou politiku směrem k oběma mocnostem. V níže uvedeném produktu je přiblíženo, že Ukrajina byla pro USA důležitým cílem již v roce 1998 (16 let před politickým převratem na UKR), což je doloženo textem z Národní bezpečnostní strategie USA pro 21. století. Američané si už tehdy činili nároky na to, že to budou právě oni, kdo povede Rusko, Ukrajinu a další země do nového evropského bezpečnostního pořádku. Dále je zde text z Národní bezpečnostní strategie USA z roku 2015, kterým Američané tvrdí, že USA musejí mít silné a nepřetržité vedení ve světě, což je podle Američanů nezbytné pro mezinárodní řád. Zmíněné texty ukazují mnohé o postojích a praktikách Spojených států, a především o jejich úsilí udržovat si nadvládu ve světě, a tím určovat pravidla ostatním zemím. Zmíněným produktem je souhrnné hodnocení 11054 Evropa může rozhodnout o směru vývoje bezpečnostní situace ve světě, namísto toho se sama připravuje na válku ve prospěch USA (produkt byl publikován v říjnu 2017).

Celkové soupeření mezi USA a Ruskem je rozebráno v těchto vybraných zpravodajských produktech:

Problémem ohledně Ukrajiny je rovněž zamlčování či zkreslování faktů. Příkladem jsou zpravodajské a publicistické pořady České televize. Tento stav jsme doložili v produktu 13055 Prohlubující se nespolehlivost České televize v mediálním zpravodajství: Případ 13 – Sýrie versus Ukrajina.

V následující části souhrnného hodnocení připomeneme strategický cíl USA a stejně tak strategický cíl Ruské federace. Připomeneme také, proč je pro Američany ve vztahu k Rusku stěžejním rokem rok 2030, který se ale může posunout na rok bližší, a opětovně zdůrazníme, co tento rok znamená (bližší hodnocení vývoje k roku 2030 je souhrnně hodnoceno v produktu 11153). Dále rozebereme aktuální situaci ohledně Ukrajiny neboli to, co se děje na obou stranách ukrajinsko-ruské hranice a s tím i to, jakou sílu a jaké vojenské prvky by museli Rusové u hranic soustředit, aby obsadili celou Ukrajinu, případně její část. Zmíníme i jaká část by to byla, přičemž plány na obsazení různých území existují na obou stranách. Země, a zvláště pak světové velmoci nemohou jenom doufat, že k ničemu nedojde, ale musí být připraveny na všechny možné eventuality, k čemuž zpracovávají podrobné plány, které pravidelně aktualizují vzhledem k vývoji situace. K tomu objasníme, o co obě velmoci v souvislosti s Ukrajinou usilují a k čemu jim má Ukrajina sloužit. A protože nazýváme věci pravými jmény, tak vysvětlíme, proč bylo připojení Krymu k Ruské federaci anexí, ale zároveň doplníme, že se oproti zahraniční politice USA vztažené na posledních 25 let jednalo jen o velmi malý prohřešek, který byl navíc nutný k zabránění vážného ozbrojeného konfliktu* – přesněji bychom měli říci, že anexí Krymského poloostrova bylo zabráněno nebezpečnému konfliktu, který však nebyl zcela zažehnán, nýbrž pouze oddálen.

18. prosinec 2021

Souhrnné hodnocení s odborným výkladem (13116)

Prezident republiky Miloš Zeman neměl za situace, kdy designovaný premiér Petr Fiala (ODS) nehodlal na svém návrhu na jmenování ostatních členů vlády nic měnit, jinou možnost než přistoupit k jejich jmenování. Za situace, kdy premiér podle Ústavy předal prezidentovi svůj návrh na jmenování ostatních členů vlády a kdy premiér není při vytváření svého návrhu vázán názorem prezidenta, by totiž nevznikl problém na straně premiéra, nýbrž na straně prezidenta, na němž byla podle Ústavy řada, aby konal. A pokud by prezident konat nechtěl, tak by na sebe strhl veškerou pozornost, jelikož by to byl on, který by blokoval vznik nové vlády – nikoli premiér, jenž si předáním svého návrhu splnil svůj ústavní úkon, čímž zároveň posunul další jednání podle Ústavy na stranu prezidenta (viz též podrobné vysvětlení v analytickém produktu 11170 a v souhrnném hodnocení 11172).

Komentáře o tom, že prezident má právo nejmenovat jednoho nebo dva ministry, nebo dokonce že nemusí podle návrhu premiéra jmenovat nikoho, postrádají jakoukoli logiku a souvislost s Ústavou. Podle těchto komentářů, které zazněly i od některých ústavních právníků, by to pak znamenalo, že prezident by po celou dobu výkonu svého úřadu nemusel jmenovat žádnou vládu. Prezident sice může mít na návrh premiéra ohledně složení vlády námitky, ale je pouze na premiérovi, zda prezidentovy námitky akceptuje, anebo zda je odmítne a bude trvat na svém původním návrhu. Premiér nemusí na svém návrhu nic měnit, čímž se celá záležitost stává problémem jenom samotného prezidenta, který by měl následně národu sdělit a vysvětlit, že žádná nová vláda nebude.

Prezident má své hlavní slovo při jmenování premiéra, kdežto jmenovaný premiér má své hlavní slovo při složení vlády. Pokud si někdo myslí, že prezident může do složení vlády takzvaně „kecat“, tak by pak postrádalo smysl, aby premiér vůbec nějaký návrh předkládal, protože by bylo vždycky na prezidentovi, kdo bude či nebude ve vládě. Složení vlády je odpovědnost premiéra, přičemž vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně, nikoli prezidentovi (prezident není za činnost vlády odpovědný).

Je zde námitka, že premiér předkládá pouze návrh, ale že o tomto návrhu rozhoduje prezident. To je však hodně zavádějící vysvětlení, neboť prezident nemůže o ničem rozhodnout neboli jmenovat zbylé členy vlády, pokud mu premiér nepředá návrh na jejich jmenování (navíc prezident o návrhu premiéra nerozhoduje, prezident podle tohoto návrhu „pouze“ jmenuje). Jestliže prezident podle Ústavy ostatní členy vlády jmenuje na návrh premiéra, pak musí prezident na tento návrh čekat a nemůže nikoho jmenovat z vlastní vůle. Už tato formulace jasně říká, že jmenování zbylých členů vlády je rozdělenou odpovědností jak prezidenta, tak premiéra (samotný prezident k tomu nestačí). Premiér dodá návrh a prezident ho poté uvede v platnost.

Je přirozené, že své nejbližší podřízené nejmenuje do funkce sám předseda vlády, ale že se tak děje prostřednictvím prezidenta republiky. Navíc z Ústavy vychází, že prezident republiky do funkcí jmenuje všechny ústavní činitele, kteří jsou do ústavních funkcí jmenováni, nikoli voleni (jako třeba poslanci a senátoři). Členové vlády, kteří patří mezi ústavní činitele, jsou proto jmenováni prezidentem republiky stejně jako například ústavní soudci. Avšak aby prezident republiky mohl jmenovat kandidáta do ústavní funkce, musí být zpravidla splněna určitá podmínka. Například u jmenování soudce Ústavního soudu tak může prezident republiky učinit jen tehdy, pokud s kandidátem na tuto funkci souhlasí Senát. Jmenování prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu může prezident republiky provést jen na návrh Poslanecké sněmovny. A když se vrátíme k vládě, tak prezident může jmenovat místopředsedy a ministry vlády až po předložení návrhu předsedy vlády.

Někteří ústavní právníci argumentovali ve prospěch prezidenta tím, že v článku 62 Ústavy ČR je napsáno, že prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a že tam nejsou napsány žádné podmínky. Podle nich tak prezident může podle vlastního uvážení jmenovat nebo odvolat jakéhokoli člena vlády. Jenže tohle je opravdu hloupý argument, protože článek 62 je jen obecným výčtem úkonů, které náleží prezidentovi. Tento výčet nelze vytrhávat z Ústavy, když jsou jeho položky upřesněny v jiných kapitolách. Podle tohoto argumentu by prezident mohl odvolat premiéra, kdykoli by se mu zlíbilo, nebo by mohl kdykoli sám od sebe rozpustit volenou Poslaneckou sněmovnu (taktéž obecně psaná položka v článku 62). Avšak např. v článku 68, který patří do kapitoly „Vláda“ je upřesněno, že ostatní členy vlády jmenuje prezident na návrh předsedy vlády. Podobně je v článku 74 upřesněno, že prezident odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády. A co se týče Poslanecké sněmovny, tak je v Ústavě článek 35 (v části „Moc zákonodárná“), který stanovuje, za jakých podmínek může prezident republiky rozpustit Poslaneckou sněmovnu.

Ohledně kandidátů na členy vlády není nikde psáno, jak hodně mají být vzdělaní (ale určitě by měli umět číst a psát), nebo dokonce to, že jejich názory musejí být v souladu s názory prezidenta. Tohle prezident Zeman moc dobře věděl, proto byla z Hradu, respektive z lánského zámku vypuštěna další námitka, jež byla formulována tak, že Ústava prezidentu republiky neukládá povinnost akceptovat každý návrh, který je mu předložen. Tohle bylo od Zemana vskutku neprozřetelné, neboť návrh premiéra na jmenování členů vlády není „každý návrh“, ale významná záležitost spojená se vznikem nové vlády. Zemanova neuvážená námitka ukazovala, že Zeman už neví, jak by zmařil jmenování Jana Lipavského (Piráti) do funkce ministra zahraničních věcí. Chtěl tím snad Zeman všem občanům vzkázat, že si Fiala bude muset s jmenováním vlády počkat na nového prezidenta?

Někteří právníci by s odmítavým postojem prezidenta Zemana možná souhlasili, jenže Zeman věděl, že Ústava je proti němu a že by svým zatvrzelým postojem jenom potvrdil, že je nekriticky ješitným člověkem s osobními zájmy. Stejně tak věděl, že by mu tento postoj k ničemu nebyl, protože čím déle by tento odmítavý postoj trval, tím více by narůstalo jeho provinění z důvodu úmyslného nekonání podle Ústavy. Zeman pouze zkusil poslední pokus na zviklání stanoviska Petra Fialy, případně na zažehnutí rozepře v budoucí vládní koalici, uvnitř které by některým členům mohlo vadit, že se vše zaseklo jen kvůli jednomu kandidátovi na ministerský post.

Prezident Miloš Zeman vyzkoušel skutečně všechno možné. Už 17. listopadu 2021 na první povolební schůzce s Fialou, toho času ještě v nemocničním prostředí, se Zeman vyslovil proti kandidátu Lipavskému, což ve stejný den bez uvedení jména kandidáta prohlásil také v rozhovoru pro TV Nova (podrobný rozbor viz produkt 11172). Zeman spoléhal na to, že Fialu přesvědčí k tomu, aby v případě Lipavského udělal změnu, což chtěl zdůraznit tím, že v rozhovoru pro TV Nova doslova řekl, že přes to nepojede vlak (viz citace stěžejní části rozhovoru ve výše uvedeném produktu).

Zeman ale necílil jen na Fialu, který byl později 28. listopadu 2021 jmenován premiérem. Zeman cílil také na samotného kandidáta Lipavského, a právě především kvůli tomu se s Fialou domluvil, že v rozmezí od 29. listopadu do 10. prosince 2021 absolvuje se všemi kandidáty na členy vlády osobní schůzku. Tyto schůzky neměly žádný význam a jednalo se o zbytečné dvoutýdenní zdržení (dále v textu objasníme, jak měl Fiala postupovat). Ze strany prezidenta to však bylo výhodné šetření času a vyvíjení tlaku požadovaným směrem. Na kandidáta Jana Lipavského vyšla řada podle stanoveného abecedního pořádku až 7. prosince, přičemž Zeman během schůzky s Lipavským dotyčnému kandidátovi doporučil, aby na zmíněný ministerský post nekandidoval. Lipavský se samozřejmě tímto doporučením médiím nepochlubil, jenže Zeman to měl vše připravené tak, že tato informace byla postranně předána upřednostňované rozhlasové stanici Frekvence 1, kde ji ochotně zveřejnili (k Hradem preferované Frekvenci 1 viz rozbor rozhovoru prezidenta pro tuto stanici poskytnutého 5. listopadu 2021 v produktu 11169). Předání informace tímto způsobem se nazývá řízený únik informací* (v tomto případě se to pochopitelně netýkalo utajovaných informací* jako v několika záležitostech spojených s Bezpečnostní informační službou* – viz např. produkt 11164).

Asi tři dny po setkání s Lipavským zveřejnil Zeman důvody, proč odmítal jmenovat Lipavského. Jak už jsme uvedli výše, týkalo se to vzdělání a některých postojů k zahraničním záležitostem, které se neshodovaly s postoji prezidenta (nyní neřešíme, čí postoje jsou spravedlivější a přínosnější pro ČR). Následně se Zeman nechal slyšet, že nemá povinnost návrh premiéra akceptovat. Fiala a jeho koaliční partneři na to ale neslyšeli a zahájili přípravy pro podání kompetenční žaloby. Bylo zde také riziko, že Fiala s podporou koaličních stran nebude chtít při odmítnutí Lipavského organizovat žádné jmenování ministrů, čímž by byl zcela zablokován vznik nové vlády. Na to měl Fiala právo, jelikož Zeman odmítnutím jednoho kandidáta de facto odmítl celý návrh premiéra. Návrh je jen jeden – vše je napsané v jednom dokumentu – a jakákoli změna v něm je odmítnutím celého návrhu. Také sám Zeman tohle potvrdil, když v onom rozhovoru pro TV Nova prohlásil, že když je vetován, byť jen jeden ministr, tak je vetována celá vláda (tímto vyjádřením chtěl Zeman původně více pohrozit Fialovi a přes média mu sdělit, že kvůli jedinému kandidátovi nemusí mít žádnou vládu – více k Zemanovu vymyšlenému vetu viz produkt 11172).

Zeman brzy rozpoznal, že se jeho výhrady nesetkávají s požadovaným ohlasem, přičemž nechtěl, aby se kompetenční žaloba dostala do fáze podání. Proto se Zeman 13. prosince rozhodl, že vládu jmenuje. Stalo se tak 17. prosince 2021. Fialovy řeči o tom, že si prezident uvědomil složitou situaci, ve které se nacházejí čeští občané, a že se proto rozhodl ke státnickému kroku jmenovat vládu, byly poněkud patolízalské.

Již v předchozích produktech jsme psali, že podávat kompetenční žalobu není nutné, protože prezident by se i bez tak vystavil ostré kritice ze všech stran za své úmyslné nekonání a bylo by jen otázkou času, kdy by Zeman nabyl prezidentské rozvážnosti a vládu jmenoval. Asi jen těžko by to protahoval až do volby nového prezidenta. Ani pro Zemana by to nebylo nic příjemného probouzet se s pocitem, že stále nejmenoval novou vládu, která na to už několik týdnů či měsíců čeká.

Hodně se také mluvilo o tom, jak by kompetenční žaloba dopadla. S jistotou můžeme říct, že by vždycky dopadla špatně pro prezidenta, protože premiér by nebyl tím, kdo by nepostupoval podle Ústavy a blokoval vznik nové vlády. A i kdyby Ústavní soud zvolil alibistický verdikt v tom smyslu, že by předsedu vlády vyzval, aby při sestavování své vlády přihlédnul k výhradám prezidenta, tak by se to v případě silné osobnosti ve funkci premiéra stejně otočilo proti prezidentovi. Designovaný premiér by za těchto okolností mohl prohlásit, že když mu není umožněno, aby si svou vládu sestavil podle svých potřeb, tak ať prezident jeho návrh odmítne a sestaví si vládu sám, což by samozřejmě nebylo v souladu s Ústavou.

Designovaný premiér by rovněž mohl nekompromisně oznámit, že za této situace podává demisi, aby mohl prezident při svém druhém „pokusu“ jmenovat premiérem někoho, kdo si nechá do sestavení své vlády zasahovat. Jmenovat premiérem jinou osobu než Petra Fialu, který má se svými koaličními partnery ve Sněmovně většinu poslaneckých mandátů, by pochopitelně nikam nevedlo, protože by vláda v jiném složení nezískala potřebnou důvěru Sněmovny. Prezident by v tomto případě sice mohl demisi designovaného premiéra nepřijmout, ale pořád by se tím nic nevyřešilo. Prezident zkrátka nemá šanci, aby v záležitosti jmenování vlády skrze své osobní výhrady vzdoroval někomu, kdo si ve Sněmovně vytvořil „soudržnou“ většinu a kdo postupuje podle Ústavy.

Schůzky prezidenta Zemana s jednotlivými kandidáty na ministerské posty jsme v dřívějších zpravodajských výstupech* nazvali rozmarem Miloše Zemana, který se snažil vzbudit dojem, že snad vede jakési personální pohovory, čímž má jakoby právo mluvit do složení vlády. To, že Fiala na tyto schůzky přistoupil, hodnotíme jako jeho pátou základní chybu v povolebním vztahu k prezidentovi republiky (první čtyři základní chyby jsme podrobně rozebrali v produktu 11170).

Jestliže někdo tvrdí, že schůzky prezidenta s kandidáty na členy vlády je zdvořilé ze strany designovaného premiéra přijmout, pak my naopak tvrdíme, že je nanejvýš vhodné tyto schůzky zdvořile odmítnout. Premiér by měl prezidentovi odpovědět v tom smyslu, že schůzky akceptuje až po jmenování kandidátů do ministerských funkcí, což poté bude i v souladu s článkem 64 Ústavy ČR. Před jmenováním kandidátů do ministerských funkcí nemá nikdo z nich povinnost jako poslanec nebo jako řadový občan přistoupit na jakýsi personální pohovor s prezidentem. Pro kandidáty na členy vlády je hlavní osobou premiér, který s nimi může vést jakékoli rozhovory, aby zvážil, zda je jejich kandidatura na posty ve vládě v pořádku. Znovu zdůrazňujeme, že složení vlády je odpovědností předsedy vlády.

Objevují se taktéž názory, že schůzky prezidenta s kandidáty na členy vlády jsou jakousi ústavní zvyklostí, jenže tento argument nemá žádný význam, neboť termín „ústavní zvyklost“ je pokryteckým nesmyslem. Buď je to podle Ústavy, přičemž to pak není zvyklost, nýbrž ústavní úkon nebo povinnost, anebo je to jenom zvyklost, tedy něco, co není obsaženo v Ústavě, a co si pouze některé osoby z vlastní vůle osvojily. Ale pokud je to jenom něčí zvyklost, pak se jí nemusí ostatní řídit. Zvyklost není zákon, a proto se nemůže jednat o zvyklost ústavní neboli o zvyklost podle ústavního zákona č. 1/1993 Sb. čili podle Ústavy České republiky. Z hlediska rozdělené odpovědnosti za jmenování členů vlády mezi premiéra a prezidenta jsou navíc tyto schůzky s prezidentem zbytečným plýtváním času.

Ohledně jmenování či nejmenování kandidátů do ministerských postů se v médiích objevily různé příklady a srovnání s působením bývalých prezidentů a premiérů. Avšak uvedené příklady, ačkoli mohou být zajímavé, jsou obecně irelevantní, protože neodrážejí vztah obou státníků k Ústavě, ale pouze vztah, jaký prezidenti a premiéři měli mezi sebou. To, že bývalí premiéři v tehdejší době prezidentům ustupovali, nevypovídá nic o Ústavě, ale jen o charakteru státníků.

Na příkladu Fialy můžeme poukázat na to, že celkově považujeme za chybu, aby potenciální premiér, který ještě nebyl do své funkce jmenován, nedočkavě „běhal“ za prezidentem a chtěl s ním neustále něco řešit. Protřelý politik si počká, až ho vyzve sám prezident. Protřelý politik také nikdy prezidentovi nesdělí složení své vlády dříve, než je jmenován do funkce předsedy vlády. Proč by měl prezidentovi tuto důležitou informaci sdělovat ještě jako poslanec? Poslanec nevytváří návrh na jmenování členů vlády. Ukvapený politik svým předčasným sdělením znevýhodňuje sám sebe, a naopak zvýhodňuje prezidenta, kterému dává čas, aby se ve složení vlády „šťoural“ (takto nerozumně postupoval Fiala). Ostřílený politik si trpělivě počká na své jmenování do funkce předsedy vlády a teprve poté (klidně ihned po jmenování) předloží prezidentovi svůj návrh na jmenování ostatních členů vlády. Tímto si splní svůj úkon podle Ústavy a předá aktivitu na stranu prezidenta, který sice může jmenování ostatních členů vlády zdržovat, ale nemá nic, čím by svou uměle protahovanou dobu příhodně vyplnil (schůzky s kandidáty premiér akceptoval až po jejich jmenování).

Tím, že prezident Miloš Zeman nakonec vládu jmenoval, vrátil aktivitu i odpovědnost na stranu premiéra Petra Fialy. Nyní je věcí nové vlády a jejího předsedy, aby předvedli své schopnosti. Zeman se může v klidu dívat zpovzdálí a v roli kritika může komentovat sebemenší zaškobrtnutí vlády, a především jakýkoli výstup nechtěného Jana Lipavského.

Na závěr můžeme jenom zopakovat to, co už jsme několikrát psali v dřívějších výstupech, a to, že v politice nejsou ti nejschopnější a nejmorálnější lidé, ale pouze ti, kteří z různých důvodů vstoupili do politických stran a hnutí, anebo ti, kteří se politickými stranami nechali oslovit pro výkon politické funkce.


* Definice termínů a stručný popis zpravodajských organizací jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK – sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 13116
Souhrnné hodnocení s odborným výkladem
© 2021 Agentura EXANPRO

Nejčtenější zpravodajské produkty