Zpravodajská analýza, produkce a prezentace   ⇒     -Přehled zájmových témat      ⇐   Hodnocení bezpečnostní situace a bezpečnostní politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

REÁLNÉ ZPRAVODAJSKÉ VÝSTUPY
Zavádějící výstupy v médiích ÚVODNÍK
28. říjen 2017

Specifická analýza – seriál ČT (13032)

Úvod do seriálu o nespolehlivosti České televize je uveden v prvním dílu seriálu (viz produkt 13024), kde je rovněž rozebrán první případ, jenž se vztahuje k dezinterpretaci. Přehled všech dosud publikovaných případů je uveden na konci dokumentu. Šestý rozebíraný případ se týká cíleného zásahu do projevu ústavního činitele a úmyslně vyhýbavého závěru Rady České televize.

PŘÍPAD 6 (záměrná manipulace se zamlčením faktů a úmyslné nedošetření prokázaného provinění)

Případ, kdy Česká televize (ČT) upravila výrok prezidenta ČR je známý, avšak problém je v tom, že nebyl došetřen podle charakteru skutkové podstaty, čímž se rozšířilo provinění i na osoby odpovědné za zjednání nápravy. V rozebírané kauze se nejednalo o obyčejnou chybu editora, byť ji Rada ČT označila za chybu závažnou, ale o cílený úmysl, který přesahoval osobu editora. Záměrně nevyřešené provinění ukazuje vliv určitých osob na Českou televizi a zároveň poskytuje volný prostor pro podobná pochybení i v budoucnosti.

Prezident Zeman se 13. listopadu 2014 zúčastnil konference o svobodném podnikání, kde pronesl:

„Jdeme (Česká republika) po stoupající cestě, na které jsou některé zbytečné kameny. Tu Viktor Kožený, tu Zdeněk Bakala, tu mnozí další…“

Česká televize ale týž den v pořadu „Události“  uvedla následující:

„Jdeme po stoupající cestě, na které jsou některé zbytečné kameny. Tu Viktor Kožený, tu mnozí další…“

Z výroku prezidenta zmizela část „… tu Zdeněk Bakala…“, což Rada ČT posoudila jako závažnou chybu službu konajícího editora a odmítla tvrzení, že v ČT zasáhla cenzura. Toť bylo vše ze strany Rady ČT, která se ještě navíc vyjádřila až téměř po dvou měsících od pochybení ČT (závěr Rady ČT byl zveřejněn 7. ledna 2015). Úprava prohlášení jakéhokoli řečníka, natož ústavního činitele je vážným mediálním incidentem a obzvlášť varovným signálem, pokud se to týká veřejnoprávní televize. Je proto nutné provést důsledné šetření a postihnout všechny odpovědné osoby.

Jméno Zdeňka Bakaly bylo vystřiženo uprostřed věty, což prokazuje jasný záměr a nikoli jen obyčejnou chybu, třebaže ji Rada ČT označila za závažnou. Vystřihnout část uprostřed věty znamená uskutečnit dva zásahy do nahraného záznamu, v tomto případě ještě navíc dva přesné zásahy tak, aby úprava nebyla pro diváky (posluchače) rozpoznatelná. Rada ČT měla tedy vyvodit závěr, že se jednalo o cílený úmysl a položit stěžejní otázku, kdo tento úmysl inicioval. Jinými slovy zkoumat, zda úpravu výroku provedl svévolně sám editor, anebo zda ji provedl na něčí pokyn. Stejnou otázkou se mělo zabývat také vedení ČT, ale to se pouze prostřednictvím ředitele Petra Dvořáka vyjádřilo, že editor byl přesunut na jinou práci a že mu byl snížen plat. Je podezřelé, když se vedení ČT nesnaží zjistit skutečnou příčinu provinění svých pracovníků.

Pokud by to byla svévole samotného editora, což je méně pravděpodobné, musel by být propuštěn z České televize. Není totiž možné, aby ve veřejnoprávní televizi pracoval zaujatý zaměstnanec, jenž není schopen zprostředkovat veřejnosti autentické výroky ústavních činitelů. V této kauze je však pravděpodobnější, že editor obdržel pokyn od někoho z nadřízených. Editor měl pramalý důvod takto samostatně riskovat a jeho počínání by bylo velmi zkratkovité. 

Nedošetřený incident je známkou vnějšího ovlivňování České televize, z čehož vzniká tendenční zpravodajství ve prospěch určitých osob a skupin ve společnosti. Postup při řešení incidentu rovněž prokazuje zanedbání odpovědnosti a povinností ze strany vedení ČT a Rady ČT, což mělo vyústit v reakci příslušných státních institucí, tedy Poslanecké sněmovny, která členy Rady ČT volí a odvolává, a vládního kabinetu, neboť se jednalo o úpravu výroku prezidenta České republiky. Členové vládní koalice (ČSSD, ANO a KDU-ČSL) to však nepovažovali za nic závažného, čímž to nebylo zajímavé ani pro Poslaneckou sněmovnu, kam to mohli přenést představitelé právě ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Tento přístup napomáhá k upevňování prostředí, kde bují zneužívání politické a mediální moci.

Kodex ČT byl porušen v následujících bodech:

„5.5 Česká televize nakládá s informacemi, které pro diváky opatřuje, jako s hodnotou, již si není oprávněna na úkor diváků přivlastňovat, obchodovat s ní nebo ji učinit předmětem jakékoliv spekulace. Česká televize musí vždy přednostně postupovat tak, aby konkrétní informaci připravila s odbornou péčí do vysílání a touto cestou ji pohotově předala divákům.“

„5.6 Ve zpravodajství a aktuální publicistice Česká televize dbá na přesnost a nestrannost spočívající především ve zjišťování a ověřování skutečnosti.

 „5.8 Zpráva musí být založena na zjištěných a ověřených údajích. Česká televize je při získávání a zpracovávání informací plně podřízena imperativu zjistit a divákům zprostředkovat pravdivý obraz skutečnosti…“

„5.14 Redaktoři České televize si musí při vystupování ve zpravodajských a aktuálně publicistických pořadech počínat tak, aby divák nemohl rozpoznat, jaký mají na věc, o níž informují, názor“.

„5.16 Při přípravě obsahu zpravodajství a aktuální publicistiky České televize se uplatňuje redakční autonomie, která spočívá zejména v povinnosti vedoucích pracovníků vyloučit vnější vlivy, jimiž by mohlo být ovlivněno zařazení, pořadí nebo obsah informací ve vysílání. Mimo organizační strukturu redakce může do obsahu konkrétní zprávy nebo rozhodnutí o jejím zařazení či pořadí zasáhnout jen generální ředitel nebo jím pověřený vedoucí pracovník České televize, a to pouze v případě, kdy je z okolností zřejmé, že uveřejněním zprávy došlo nebo naléhavě hrozí, že dojde k porušení zákona. Pokyn, kterým tak bude učiněno, musí být dán šéfredaktorovi příslušné redakce písemně. Pravomoc generálního ředitele a dalších vedoucích pracovníků řídit redakce v personálních a provozních záležitostech není tímto článkem dotčena.“

„5.17 Editoriální rozhodování v redakcích se řídí především kritérii vyplývajícími z Kodexu. Za obsah zpravodajských a aktuálněpublicistických pořadů odpovídá šéfredaktor příslušné redakce.“

Předchozí díly seriálu o nespolehlivosti České televize:


Zpravodajský produkt 13032
Specifická analýza – seriál ČT
© 2017 Agentura EXANPRO
19. říjen 2017

Krátká analytická reakce s předpovědí (13031)

V zahraničních i domácích médiích se objevují mylná a zavádějící hodnocení předsedy hnutí ANO Andreje Babiše, o němž novináři píší zřejmě jen podle toho, jak vystupuje na exponovaných místech (směrem k veřejnosti, k novinářům a v Poslanecké sněmovně). Avšak nevšimli si, že předseda Babiš má mnohem více než kdokoli jiný dvě hodně rozdílné tváře: jednu falešnou pro veřejnost a druhou skutečnou pro zachování své politické a ekonomické kariéry.  

Ve sdělovacích prostředcích se tak objevují texty o tom, že Babiš chce vyčistit politickou žumpu, bojovat proti migraci z islámských zemí, že útoky na Evropskou unii (EU) jsou jeho oblíbeným sportem a že roli NATO považuje za překonanou. Novináři soudí, že v případě Babišova volebního vítězství se vztahy mezi Českou republikou a Unií zhorší. Podle médií Babiš dokonce slibuje, že zájmy národa povýší nade vše. 

Pokud začneme u národních zájmů, tak k nim určitě nepatří posílat české vojáky do Pobaltí, eskalovat tam napětí a ještě vše zdůvodňovat dezinformacemi*, jak to učinil Babišův stranický kolega a zároveň ministr obrany Martin Stropnický. Andrej Babiš podpořil slova svého spolustraníka a v tichosti hlasoval pro vyslání českých vojáků (podrobněji viz produkt 11055 Ministr obrany v dresu hnutí ANO opakovaně dezinformuje a přispívá ke zvyšování mezinárodního napětí za podpory svého předsedy Andreje Babiše). Jak to tedy pan Babiš s těmi národními zájmy myslel, když aktivity NATO v Pobaltí jsou zájmem především Spojených států? A jak to myslel, když uvedl, že role NATO je překonaná, a přitom souhlasí s nevhodnou politikou Aliance ve východní Evropě? 

V útocích na Evropskou unii se vyžívá jen před novináři, ale na půdě EU už tak výřečný není. To, že to s jeho kritikou EU není tak vážné, potvrzuje vystupování evropské komisařky Věry Jourové z hnutí ANO, která hájí politiku Unie snad ve všem včetně podivně nastavené politiky směrem k Ukrajině. Jak tedy máme Babišovi rozumět jeho kritiku Evropské unie? Problém je v tom, že politik nemůže kritizovat EU jen směrem k veřejnosti, ale především směrem k samotné Unii a jejím hlavním funkcionářům (např. členům Evropské komise) při jednání s nimi. To však Andrej Babiš nedělá. Stejné je to s jeho bojem proti nelegální migraci, kdy si před novináři stěžoval na pasivní politiku ČSSD, ale na jednání vlády nikdy nic zásadního nenamítal, natož na půdě Evropské unie. A řečnické zdvořilostní postěžování na několika pracovních schůzkách nelze považovat za konstruktivní kritiku a úsilí o změnu.

Hnutí ANO v čele s Andrejem Babišem hodlá setrvat v EU a někdy v budoucnu přijmout i euro bez ohledu na to, že se jedná o politickou měnu a pojistku pro udržení členských zemí v nadnárodním a nerovnocenném spolku. Podobně se Babiš podřídí politice NATO diktované Spojenými státy a nebude protestovat ani proti budoucímu zřízení zahraniční základny v rámci JOAC1 na území ČR (pouze alibisticky prohodí pár nesouhlasných poznámek v médiích).  

Hnutí ANO začalo získávat největší přízeň voličů, když se neobratný, nerozhodný a celkově znemožněný předseda ČSSD Bohuslav Sobotka de facto stal skrytým volebním lídrem Babišova hnutí, neboť Sobotkova až hysterická snaha vyhranit se vůči Babišovi a neustále ho kritizovat měla přesně opačný efekt a zapůsobila jako skvělá volební kampaň ve prospěch hnutí ANO (viz produkt 13021 Hodnocení situace české vlády). Jakmile se k Sobotkovi přidávaly i ostatní parlamentní politické strany, psychologický efekt na voliče se ještě zdvojnásobil. Voliči jsou již znechuceni všemi stranami, které se vystřídaly ve vládě, avšak členové hnutí ANO neměli podle nich ještě dost prostoru, když jim zbylé koaliční strany jejich snažení kazily. Jenže vládnoucí koalice, to je přesně to, co vyhovuje Babišovu vystupování a jeho rétorice. Koaliční partnery vždy potřebuje, aby jakoukoli vinu za neúspěch měl na koho svést. 

Voliči budou potřebovat další čtyři roky, aby poznali, že Babiš jen stěží může vyčistit politickou žumpu, když v ní od počátku svého politického působení sám hluboko stojí spolu s ostatními. Již dávno je čas poslat většinu přesluhujících politických stran mimo Poslaneckou sněmovnu a nahradit je novými subjekty. Jistěže není jisté, zda to pomůže, ale slušná pravděpodobnost tady je, na rozdíl od přežívajících přesluhovačů a přisluhovačů politiky cizích mocností.

Kniha Andreje Babiše „O čem sním, když náhodou spím” pozorným čtenářům leccos napoví. Vodítkem je již samotný název knihy, kdy vzniká oprávněná námitka, že voliči nechtějí vědět, o čem Babiš sní, když náhodou spí, ale jaké má vize, když racionálně uvažuje neboli o čem sní, když bdí.


Přikládáme pasáž s hodnocením Andreje Babiše z produktu 11055:

… ukázal svůj oportunistický přístup neboli vlastnost, kterou bychom u předsedy Babiše mohli vzhledem k poznatkům z jeho působení v politické funkci okomentovat takto: Předseda hnutí ANO, poslanec a dříve ministr a zároveň vicepremiér se bezzásadově přizpůsobuje politickým poměrům, což se u něj projevuje tím, že se v citlivých případech a kauzách zdržuje jakéhokoli vystupování, které by mu mohlo uškodit v jeho politické kariéře, a to i kdyby měl hájit poctivý a spravedlivý názor. Naopak vždy vystupuje tam, kde cítí politickou výhodu a příznivé veřejné mínění, a to s cílem snížit úroveň svých politických rivalů (vystupuje samozřejmě také ve věcech, které směřují proti němu).

V tomto duchu se Babiš zdržel jakéhokoli komentáře například v kauze prezident Miloš Zeman versus ministr Daniel Herman se vztahem k panu Bradymu a setkání s dalajlámou (podrobná analýza a hodnocení celé kauzy viz produkt Nešikovný prezident, neschopný premiér, záludný ministr a předpojatý moderátor). Stejně tak mlčel k cestám vicepremiéra Pavla Bělobrádka, ministra Hermana a dalších členů KDU-ČSL a jiných politických stran na srazy Sudetoněmeckého landsmanšaftu. V té době byl Babiš vicepremiérem a jeho vyjádření či stanovisko tak bylo žádoucí, a to minimálně v tom, jak hodnotí politické aktivity členů vlády, jež nebyly projednány a tím ani schváleny vládním kabinetem. Jaké jsou tedy podle Babiše národní zájmy, když se k nim ani nevyjadřuje? Téma nelegální migrace spojené s migračními kvótami využíval Babiš jen při kontaktu s novináři (jako ostatně i jiná témata), přes něž mohl k veřejnosti pronášet líbivé výroky. Avšak na jednáních vlády už tak důsledný nebyl. Podobně se k tomuto vážnému tématu nikdy rezolutně nevyjádřil v ústředí Evropské unie, případně na jiných zahraničních jednáních. To je ukázka pokrytectví Andreje Babiše.

Poslanec Babiš se snažil a bude se i nadále snažit vyjadřovat k otázkám národní obrany a bezpečnosti co nejméně a vše bude chtít ponechat na svých spolustranících, případně příslušných ministrech (i když to tak v médiích nebude vypadat). Nejvíce si bude hledět politického a ekonomického boje uvnitř České republiky a mezi politickými stranami. To již prokázaly jeho vyzrazené schůzky s novinářem Přibilem, na kterých jako vicepremiér a ještě k tomu v takovém konspiračním* módu neměl co pohledávat. Potupně působilo úsilí jeho samotného a jeho spolustraníků převést celou kauzu na protizákonné odposlouchávání vicepremiéra. Problém je v tom, že pokud rozhovor zaznamenával jeden ze zúčastněných (v tomto případě novinář Přibil) a nikoli třetí vzdálená strana, nemůže se jednat o neoprávněné odposlouchávání, ale pouze o obyčejný záznam rozhovoru ze strany zúčastněné osoby, což je dnes běžná záležitost (osoba přítomná rozhovoru nemůže odposlouchávat, ale pouze zaznamenávat řeč na elektronické zařízení nebo na papír).


1 JOAC je americká Koncepce operačního přístupu ozbrojených sil (všech druhů vojsk) do zájmových prostorů* po celém světě (Joint Operational Access Concept). Jedná se o koncepci, která má ozbrojeným silám USA zajistit přístup do prostorů, v nichž potřebují provádět vojenské operace. JOAC není úplně novou záležitostí, je však  záležitostí nepřetržitě zdokonalovanou ve vztahu k takzvaným „spojencům“ čili zemím, které by Spojeným státům měly se svými zdroji a územím co nejvíce usnadnit působení ve světě. Do této kategorie patří zřizování podpůrných amerických základen na osách přesunů amerických sil, tedy v zemích mezi USA a cílovými prostory pro provádění vojenských operací (vojenská cvičení, operace na podporu míru - PSO, válečné operace). Problematika JOAC je rozpracována jako interní produkt (viz „JOAC – Joint Operational Access Concept“ v interní tematice v Přehledu zájmových témat v kategorii Zpravodajské názvosloví a písemnosti).

* Vysvětlení termínů je obsaženo v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 13031
Krátká analytická reakce s předpovědí
© 2017 Agentura EXANPRO

 

18. říjen 2017

Specifické hodnocení (13030)

V souvislosti se Severoatlantickou aliancí vzniklo několik falešných tvrzení a představ, které velmi ochotně pomáhají šířit čeští politici, vojenští hodnostáři a novináři. Z Aliance vytvářejí cosi, co se blíží bezpečnostnímu kultu, když rozhlašují, že se jedná o jedinečnou, a tudíž nenahraditelnou organizaci, která poskytuje bezpečnostní záruky a která je v dnešním světě pro západní „demokratické“ země nutností. Politici považují vystoupení z NATO za ohrožení naší národní bezpečnosti a vůbec si tuto situaci nedokáží představit. Někdo dokonce spojuje případné vystoupení z Aliance se vznikem bezpečnostního vakua*. Avšak je velmi jednoduché odhalit pravdivý stav věcí a prokázat, že situace je zcela opačná a pro nás značně nevýhodná, neboť neexistují žádné bezpečnostní záruky, ale jen nekalé využívání členských zemí, v rámci něhož jsme zatahováni do spirály několikanásobného provinění a vlastního poškozování, do spirály, která nebere konce.

Po zániku Varšavské smlouvy (1991) nám trvalo přibližně osm let, než jsme vstoupili do Severoatlantické aliance (1999). V devadesátých letech neexistovala pro Českou republiku konvenční hrozba* v podobě napadení ozbrojenými silami cizí země a bylo patrné, že tato hrozba bude minimální i pro další období. Ani dnes se situace s hodnocením konvenční hrozby nemění, a to i přes zažehnutí ozbrojeného konfliktu na východní Ukrajině1 a šíření klamných zpráv o záměru Ruské federace napadnout pobaltské státy.2

Přesto se Česká republika 12. března 1999 stala oficiálním členem Severoatlantické aliance, přičemž pouhých 12 dnů po vstupu do Aliance poskytla svůj vzdušný prostor pro bojové letouny NATO v rámci vzdušné operace proti srbským jednotkám (vzdušné operace se plánují s předstihem několika týdnů až měsíců, což vypovídá, že s prostorem ČR bylo počítáno již dříve). Operace trvala 79 dnů a byla provedena bez mandátu OSN. Během vzdušných úderů Aliance v čele s USA zahynulo na území Srbska a Kosova až 2 500 civilistů. To bylo první vážné provinění České republiky, jejíž představitelé se politickým schvalováním tohoto aktu a jeho podporou (poskytnutí vzdušného prostoru) podíleli na straně Aliance na porušení mezinárodního práva a zločinech proti lidskosti.3

Česká republika se podílela a i v současnosti se podílí na porušování mezinárodního práva, na destabilizaci zemí a celých regionů, na eskalaci napětí a na narušování národní a evropské bezpečnosti (viz přehled nejzávažnějších činů na konci dokumentu).4 Hrozbou pro svět se tak paradoxně stává NATO a ohrožením pro členské země je členství v tomto spolku.

NATO nemá obranný charakter a nikdy ho mít nebude, pokud ovšem nevyvolá ozbrojené střetnutí v Evropě, kdy by bylo snahou protistrany převést boje na území protivníka. Severoatlantická aliance na území svých členských zemí neřeší ani vážné bezpečnostní hrozby, jakými jsou mezinárodní terorismus a nelegální migrace ze zemí ozbrojených konfliktů (viz produkt 13022 Smyšlenky o NATO a úloze USA se stávají sebevražedným fetišem). Obrana území členských zemí je podružnou věcí, neboť veškeré bojové aktivity NATO včetně jejich podpory se soustřeďují mimo tento prostor (aktivity Aliance v Pobaltí nemají obranný charakter, ale jsou jen bezvýznamnou snahou demonstrovat jakousi sílu, která přispívá pouze k eskalaci napětí ve východní Evropě – podrobněji viz produkt 11051produkt 11055 a produkt 11056).  

NATO neposkytuje žádné bezpečnostní záruky a závazek kolektivní obrany je jednou z největších dezinformací, kterou šíří politici, vojenští funkcionáři a novináři členských zemí Aliance. Z textu článku 5 Severoatlantické smlouvy nevyplývá žádná povinnost vojenské pomoci a samotný článek, na nějž se řečníci lehkomyslně a beze studu neustále odvolávají, je jasným důkazem o této záměrné dezinformaci (podrobněji rozebráno v produktu 11002 Členství v NATO neposkytuje bezpečnostní záruky a vzhledem k vystupování českého ministra obrany taktéž v produktu 11055).

V Severoatlantické smlouvě není závazek, jenž se pojí k oněm dvěma procentům HDP, což by mělo představovat částku vydávanou na obranu. Je to jen jakýsi slib učiněný mimo smlouvu, čímž nemusí být závazný. Ve smlouvě je pouze dohoda členských zemí, že budou udržovat a rozvíjet svou individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku (viz článek 3).5 Jenže to je velmi obecná formulace, která může mít mnoho podob a všechny z nich mohou být hodnoceny jako naplňování daného článku (například už jenom výuka vojáků v taktické přípravě a v komunikaci prostřednictvím rádiových stanic podle standardů NATO je v souladu s článkem 3 a nemusí být nutně doplněna dalšími aktivitami a nákupem nové výzbroje).

Když se vedou rozhovory o obraně jednotlivých členských zemí, je pravdou, že je vše v této souvislosti vztahováno obecně na resort ministerstva obrany. Avšak obrana země, to nejsou jen vojáci, ale také policisté, hasiči, záchranáři a další, kteří by v případě jakéhokoli konfliktu na vlastním území museli také zasahovat a vynakládat určité úsilí. V tomto smyslu jsme 2 % HDP již dávno překročili a jakékoli další navyšování by mělo být rozděleno rovným dílem všem zaangažovaným. Pokud ale někdo v tomto ohledu hovoří jen o armádě, pak vztahuje navyšování vojenského rozpočtu pouze na zahraniční mise, kde armáda působí samostatně se svou vojenskou policií, vojenskými požárními družstvy a vojenským zdravotnickým personálem. Navyšování vojenského rozpočtu (bez zahrnutí dalších institucí) by tak nemělo být pokrytecky spojováno jen s obranou vlastní země, ale s pravdivým charakterem Aliance, jež je převážně spjat s výpravným (expedičním) pojetím mimo prostor členských zemí NATO.

Zájem na zvyšování vojenských rozpočtů členských zemí mají především Spojené státy, které v tom sledují dva cíle: a) zvýšit zbrojní dodávky z USA, čímž navýšit finanční zisk a vytvořit prostor pro další obchody a placený servis, b) mít dobře vybavené a připravené spojence, kteří mají hájit zájmy USA proti Ruské federaci a dalším rivalům.

Mnozí se domnívají, že jsme vstoupili do NATO, jelikož se na našem území po rozpadu Varšavské smlouvy vytvořilo bezpečnostní vakuum*. A mnozí se domnívají, že pokud bychom z Aliance vystoupili, tak by domnělé bezpečnostní vakuum vzniklo znovu. Je to ale opravdu jen domněnka*, která nesouvisí se skutečnou situací. Bezpečnostní vakuum vzniká v zemích, které jsou rozvrácené (destabilizované) a v nichž v dostatečné míře nefunguje státní správa (především výkonná moc, zákonodárná moc a soudnictví). To však nebyl a není případ České republiky. Po zániku Varšavské smlouvy byl chod země zachován a navíc je možné říci, že se zvýšila suverenita země (byť kvůli otevřené hospodářské a bezpečnostní politice směrem k Západu jen na krátkou dobu). To nebyly známky bezpečnostního vakua (jako příklad bezpečnostního vakua lze uvést Libyi).  

Politici jako ministr obrany Stropnický spojují vystoupení z NATO se ztrátou bezpečnostních záruk. Avšak ministr se mýlí, nebo spíše záměrně dezinformuje, neboť nemůžeme ztratit něco, co ani neexistuje (viz příslušný odstavec výše k článku 5 Severoatlantické smlouvy). Pevné bezpečnostní záruky navíc mohou platit jen pro konvenční hrozbu* či konvenční válčení* (bezpečnostní záruky ve spojení s asymetrickou hrozbou* či asymetrickým bojem* nemohou být garantovány a mají posunutý význam i podobu). Pokud ale uvažujeme konvenční hrozbu a s tím spojené napadení v případě České republiky, bude mít taková hrozba nebo napadení vždy zvláštní charakter, jehož vysvětlení (viz níže) dokládá, že pro ČR není v tomto smyslu žádný rozdíl, zdali je nebo není v jakémkoli obranném spolku.

Zvláštní charakter konvenčního ohrožení pro Českou republiku spočívá v její geografické poloze uprostřed Evropy. S touto polohou nebyla a není bezpečnost ČR závislá na žádném spolku, nýbrž primárně na tom, zda sousední země vystupují proti nám, anebo zda s námi udržují rovnocenné vztahy, čímž by automaticky vytvářely pásmo proti vzdálenějšímu potenciálnímu nepříteli (nutno doplnit, že žádné dohody a pakty ohledně bezpečnosti nám nikdy nepomohly, a pokud nějaká pomoc přišla, tak nikoli kvůli dohodě, ale z pragmatického důvodu).

U konvenčního ohrožení tedy nejprve uvažujeme sousední země, což jsou tři členské státy NATO a jedna neutrální země (pokud by nás napadla sousední země a zároveň členská země NATO, není jasné, jak by na to reagovaly ostatní členské státy, pokud by vůbec reagovaly). Pokud by nás měla pozemními silami napadnout jiná než sousední země, musela by nejprve přejít přes jeden či více našich sousedních států, což by si již vyžádalo odezvu a navíc by to pro agresora znamenalo velké vynaložení jeho sil a prostředků, aby úspěšně prošel přes více zemí a obsadil ČR. Nadto všechno platí, že útok či agrese je vždy snadnější než následná okupace a udržování dobytého území.

Česká republika nebude nikdy samostatným cílem konvenčního napadení, aniž by se agresorem stala sousední země, ale zpravidla jen součástí většího cíle, a to právě vzhledem ke své geografické poloze ve významu jakési pomyslné křižovatky Evropy. Z tohoto pohledu je úplně jedno, jestli patříme do obranné organizace, protože pokud budou napadeny naše sousední země, tak se to bude týkat i nás, a obráceně, pokud někdo z jakéhokoli směru zaútočí na české území, tak se to dotkne všech zemí, které s námi sousedí.

Jestliže nebudeme členy Severoatlantické aliance, proč bychom se podle některých politiků měli bát případné agrese více než např. Rakousko a Švýcarsko? Přitom nižší míra ohrožení není záležitostí neutrality, ale přece evropských demokratických hodnot, o nichž všichni politici tak zarputile hovoří a při každé příležitosti nám je předhazují. Proč by tedy měla být Česká republika obklopená jinými evropskými zeměmi větším cílem než sousední Rakousko, když všechny evropské země údajně zastávají stejné demokratické hodnoty a útok by tedy nevedly a ani by ho nepodporovaly? V rámci těchto hodnot bychom taktéž měli mít právo se samostatně rozhodnout o jakémkoli členství či nečlenství, ať už má někdo status neutrality, nebo chce být jen prostým nezávislým státem. Anebo je to s těmi demokratickými hodnotami jinak a čeští politici vědí, že by nám v případě vystoupení hrozila odvetná opatření ze strany Západu, a tak se podřizují a podbízejí? Proč by nám jinak čeští politici zdůvodňovali naše členství v NATO falešnými a neplatnými faktory uvedenými výše?

Jestliže politici, vojenští hodnostáři a novináři neříkají o Severoatlantické alianci pravdu, a to podle rozboru výše neříkají, tak potom šíří propagandu a šíří ji v něčí prospěch, jelikož Aliance již dávno ztratila svůj původní účel (viz produkt 13012). Na druhou stranu se ale všichni tito propagandisté včetně pracovníků České televize podivují nad tím, proč Rusové tu svou „propagandu“ vyhrávají, přičemž si nechtějí připustit, že by to mohlo být tím, že funkcionáři západních zemí si až příliš vymýšlejí. Čeští politici v rozpolceném českém prostředí panikaří a ve snaze dál ukazovat svou loajalitu západní propagandě si pomáhají vytvářením účelových státních orgánů, jež by měly být součástí každého ministerstva (blíže viz produkt 13023 Pochybný a nenaplnění význam Centra proti terorismu a hybridním hrozbám – CTHH).   

Související zpravodajské produkty:


1 Na východní Ukrajinu zaútočily s finanční a materiální podporou Západu jako první ukrajinské síly pod vedením nové vlády, a to v rámci tažení nazvaného „Protiteroristická operace“ (ATO). Teprve poté se rozhořel skutečný ozbrojený konflikt. Avšak ještě předtím byl v zemi proveden politický převrat, rovněž podporovaný Západem jako součást boje mezi USA a Ruskou federací. Blíže viz produkty:

2 Neexistuje žádný odborný závěr o ruském záměru a přípravách na agresi proti pobaltským zemím. Takový záměr by byl velmi bezhlavý a Rusům by v mnohém pouze uškodil, než prospěl. Navíc by bylo pro ně náročné po agresi udržovat a spravovat obsazené území a zároveň držet frontovou linii proti ozbrojeným silám členských zemí NATO. Jenom by tím plýtvali svými silami a prostředky včetně financí. Vše by mělo jen dočasnou formu, ale Rusové nedělají věci pro dosažení dočasného řešení, nýbrž jednají promyšleně s dlouhodobým ziskem. Vojenská cvičení, která Rusové organizují na svém území, byť v blízkosti hranic, nevykazují z jejich strany známky přípravy na válečné tažení směrem na západ, ale představují demonstraci síly jako protiváhu k aktivitám Západu.  

3 Novodobé zločiny Západu se postupně objevují v současných knihách historiků. Příkladem jsou šestidílné Dějiny světa vydané v letech 2009–2010 prestižním německým nakladatelstvím WBG, v nichž je zmínka o masových zločinech proti civilnímu obyvatelstvu při západních náletech v Srbsku (1999), Iráku (vojenské operace v období 2003–2011) a Afghánistánu (vojenské operace od 2001 až doposud).

4 Česká republika se schvalováním, přímou podporou, nebo dokonce aktivní účastí podílela či se stále podílí na následujících závažných mezinárodních aktech západních mocností: schvalování a poskytnutí vzdušného prostoru pro nelegitimní vzdušné údery proti Srbsku (1999), protiprávní agrese a okupace Iráku s jeho následnou destabilizací (2003 –2011), neoprávněné schválení nezávislosti Kosova (2008), destabilizace Libye (2011), neodůvodněné prosazování asociační dohody EU s Ukrajinou neboli se zemí, která představovala bezpečností riziko a která by za běžné situace a ve spojení s proklamovanými unijními hodnotami byla zařazena na spodní příčku přijatelných zemí (zahájení v roce 2012), dále pasivita a podřízenost v projektu Evropské unie ohledně početného přesídlování populací z jiných světadílů do Evropy a s tím spojeného vměšování a narušování národní bezpečnosti členských zemí (projekt zmíněn v oficiálních dokumentech v roce 2014), bezdůvodné a dezinformacemi vysvětlované nasazení českých vojáků do Pobaltí (2017) a schválení využití vojenských sil a prostředků členských zemí NATO na Blízkém východě podle potřeb a zájmů USA (2017).

5 Úplné znění článku 3 Severoatlantické smlouvy v anglickém a českém jazyce:

»In order more effectively to achieve the objectives of this Treaty, the Parties, separately and jointly, by means of continuous and effective self-help and mutual aid, will maintain and develop their individual and collective capacity to resist armed attack.«

»Aby bylo účinněji dosaženo cílů této smlouvy, budou smluvní strany, jednotlivě i společně, stálou a účinnou svépomocí a vzájemnou výpomocí udržovat a rozvíjet svou individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku.«

* Vysvětlení termínů je obsaženo v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 13030
Specifický výklad s hodnocením
© 2017 Agentura EXANPRO
14. říjen 2017

Specifická analýza (13029)

Česká televize uskutečnila od 21. září do 13. října 2017 prostřednictvím svého pořadu „Události, komentáře“ rozhovory s volebními lídry. Součástí rozhovoru s každým volebním lídrem byla anketa, v níž moderátor pořadu pokládal v úvodu rozhovoru jednotlivým představitelům politických subjektů pět otázek. Anketa je sice vhodnou metodou dotazování pro porovnání postojů a záměrů jednotlivých politických stran a hnutí, avšak za předpokladu, že obsah otázek cílí na zásadní záležitosti, jež se významně týkají České republiky a jejích občanů. V případě anketních otázek České televize byl jejich obsah až příliš opatrný a vůbec nebyl zaměřen do hloubky věcí. Nejtristnější je ale to, že anketa postrádala otázky na ty nejdůležitější a výchozí skutečnosti a nahradila je zavádějícími a bezvýznamnými dotazy (doporučené otázky jsou uvedeny v závěru dokumentu).

Znění anketních otázek České televize pro volební lídry bylo následující:

  • OTÁZKA 1: Jste pro přijetí Eura?
  • OTÁZKA 2: Má Česká republika přijímat uprchlíky z muslimských zemí?
  • OTÁZKA 3: Jste v zájmu vyšší obranyschopnosti země pro znovuzavedení povinné vojenské služby?
  • OTÁZKA 4: Je nějaký politický subjekt, se kterým byste za žádnou cenu nešli do vlády?
  • OTÁZKA 5: Víte, koho podpoříte v prezidentské volbě?

Komentář k otázce 1:

První otázka je sice jedinou otázkou, která se ptá na něco smysluplného, avšak ve spojení s Evropskou unií se jedná o otázku podružnou. Pokud je odpověď záporná, tak to pořád voličům neříká nic o tom, zda je záměrem dotazovaného lídra a s ním i jeho strany či hnutí setrvat v EU bez eura, anebo naopak z EU vystoupit. Zásadní otázka tak měla být na EU jako celek: Setrvat, nebo vystoupit? Pokud by odpověď podporovala setrvání v EU, tak by poté mohla následovat upřesňující podotázka na euro.

Někdo může namítnout, že by otázka měla směřovat na referendum. Jenže vyjádření kandidujících k referendu neodhalí voličům nic o postojích strany. Každý může vychytrale odpovědět, že je pro referendum, ale to nic přece neznamená. Referendum je jen metoda veřejného rozhodování se svými procedurálními pravidly, ale neříká nic o záměru strany. Všichni mohou referendum alibisticky podpořit, ale po zvolení také mohou léta diskutovat o proceduře, přičemž mohou hlásat, že bod o zavedení referenda plní.

Komentář k otázce 2:

Otázka je zavádějící, neboť má posunutý význam. Lidé, kteří se z Afriky a Asie (včetně Blízkého východu) tlačí do Evropy, nejsou váleční uprchlíci, nýbrž nelegální migranti, kteří neoprávněně procházejí přes několik bezpečných zemí (viz vysvětlení na konci dokumentu a rovněž policejní terminologie ve výročních zprávách). Otázka by tedy měla znít: Má Česká republika přijímat nelegální migranty? Jenže taková otázka nedává smysl, protože odpověď bude vždy NE s poukázáním na to, že ČR usiluje o kontrolovanou (řízenou) migraci neboli migraci legální. Lepší otázka pro orientaci voličů by byla ta, jež by směřovala na migrační kvóty (například na jejich legitimnost, a to i ve vztahu k článku 4 Smlouvy o Evropské unii).

Poznámka: Program na přerozdělování migrantů neskončil 26. září 2017, jak se některá média včetně ČT domnívají. Skončila maximálně jeho jedna neúspěšná fáze. Program ani skončit nemůže, protože příliv migrantů trvá a funkcionáři Evropské unie budou dál prosazovat zapojení všech členských zemí.

Komentář k otázce 3:

Opět příklad podružné otázky. Než bude někdo přemýšlet o povinné vojenské službě, měl by se nejprve vyjádřit k našemu členství v Severoatlantické alianci. To je pro voliče zajímavé stanovisko a jedno z těch, podle kterých se mohou rozhodovat, komu dají svůj hlas. Povinná služba má navíc mnoho podob a tím i množství politických náhledů, což znamená problematickou realizaci stejně jako v případě referenda. Tato otázka nemá jednoznačnou odpověď, aniž bychom zprvu definovali náš vztah k Alianci a podobu vojenské služby (někdo to dokonce nenazývá službou, ale jen vojenským výcvikem nebo kurzem). Většině voličů tato otázka a odpovědi na ni nic zásadního pro jejich rozhodování nepřinesou.

Komentář k otázce 4:

Otázka má účelový a manipulativní charakter. Bylo jednoduché předpokládat, že z těch hlavních politických subjektů se ve většině případů budou objevovat subjekty jako KSČM, ANO a SPD, jimž mnozí politici dávají přívlastky jako zločinecká (KSČM), trestně obviněná (ANO) a fašistická (SPD). Tuto otázku připravenou pracovníky České televize je možné vysvětlit tak, že ČT chtěla jejím prostřednictvím účelově poukázat na špatnost opakovaně jmenovaných subjektů a taktéž manipulovat voliče tím, že s těmito „špatnými“ subjekty nechce více stran spolupracovat, a tak by voliči měli hodně zvážit jejich případnou volbu.

Čtvrtá otázka je pro rozhodování voličů obecně bezvýznamná, jelikož ptát se před volbami na spolupráci a sestavování vládní koalice po volbách, to jsou dvě různá období, v nichž se názory a postoje každého politického subjektu mohou měnit a vyvíjet vzhledem k povolební situaci. V této souvislosti připomínáme chování Miroslava Kalouska v době, kdy ještě zastával funkci předsedy KDU-ČSL. Před volbami v roce 2006 se KDU-ČSL svým voličům zavázala, že nebude ve vládě podporované KSČM. Avšak po volbách přijal Kalousek návrh předsedy ČSSD Jiřího Paroubka na sestavení menšinové vlády s účastí ČSSD a KDU-ČSL za podpory KSČM. Celostátní výbor KDU-ČSL ale po protestech členů strany ukončil jednání o sestavení vlády a Kalousek rezignoval na funkci předsedy strany.      

Komentář k otázce 5:

Otázka je stejně účelová a bezvýznamná jako otázka 4. Odpovědi lídrů politických subjektů potvrdili nejednoznačnost a zbytečnost této otázky. Přibližně dvě třetiny dotázaných odpovědělo, že nejsou dosud rozhodnuti a že to budou řešit či se vyjádří až po volbách, přičemž ve třech případech podporují svého vlastního kandidáta. Takovéto odpovědi bylo možné z velké části předpokládat. Jaký význam tedy měla tahle otázka? Voličům to tak opět v ničem nepomohlo.

Za současného vývoje v Evropě jsou pro co nejlepší a nejjednodušší orientaci voličů doporučované tyto otázky:

  • OTÁZKA 1: Jste pro setrvání, nebo vystoupení ze Severoatlantické aliance?
  • OTÁZKA 2: Jste pro setrvání, nebo vystoupení z Evropské unie?
  • OTÁZKA 3: Jste pro zachování, nebo zrušení sankcí uvalených na Ruskou federaci?
  • OTÁZKA 4: Je přípustné, aby prezident ČR prezentoval v zahraničí jiné názory v oblasti zahraniční politiky než vláda?
  • OTÁZKA 5: Mají členové vládního kabinetu právo se samostatně a bez schválení vlády setkávat s významnými zahraničními subjekty jakými jsou například Sudetoněmecký landsmanšaft nebo dalajláma?

Odpověď může být v těchto formách: sdělení konkrétní volby čili „SETRVAT/VYSTOUPIT“ nebo „ZACHOVAT/ZRUŠIT“ či „ANO/ NE“, případně oznámit „NEMÁME JEDNOZNAČNÝ NÁZOR“ nebo „NEJSME ROZHODNUTI“. Všechny odpovědi mohou mít doplňující vysvětlení. Neutrální odpověď je na jednu stranu možností uniknout od otázky bez vyřčení konkrétního stanoviska, ale na druhou stranu prozrazuje u volebního lídra nerozhodnost a politické manévrování. 

Otázky jsou formulovány tak, aby co nejlépe odhalily záměry a stanoviska politických subjektů především v zahraniční a bezpečnostní politice se vztahem k situaci ve vlastní zemi.

ZÁVĚR

Česká televize byla ve vytváření anketních otázek až příliš zdrženlivá (jemně řečeno). Obsah otázek nesměřoval do hloubky a jen povrchně se otřel o aktuální a palčivá témata. Jednání ČT působí dojmem, jako by jejím cílem bylo udržet či napomoci vytvořit určitý stav věcí (určité veřejné mínění) bez snahy odhalit voličům co nejvíce o politických subjektech v rámci současného dění v ČR a Evropě. Česká televize nesplnila svoji veřejnoprávní funkci tím nejvhodnějším způsobem a pouze posloužila určitým skupinám namísto toho, aby nestranně sloužila široké veřejnosti.


Válečný uprchlík versus nelegální migrant: Ve většině evropských státech nemohou existovat váleční uprchlíci, neboť v jejich sousedních zemích nezuří ozbrojený konflikt. Váleční uprchlíci jsou lidé, kteří prchají do první bezpečné země (zpravidla se jedná o zemi sousedící se zemí ozbrojeného konfliktu). Tam mají status válečného uprchlíka. Uprchlíci, kteří se svévolně vydávají na pouť přes další bezpečné země, přičemž si vynucují vstup do zemí na ose svého svévolného pohybu, porušují zákony příslušných zemí, čímž ztrácejí status uprchlíka a stávají se z nich nelegální migranti (neoprávněně čili nelegálně vstupují na území cizí země). Osoba, která se pohybuje přes celý světadíl (v dnešní realitě často přes dva světadíly), přičemž prochází několika bezpečnými zeměmi, nemůže mít nikdy nekončící status válečného uprchlíka (taková osoba není pod neustálým ohrožením života nebo zdraví, ale svou cestou se ohrožuje sama, případně ohrožuje i své děti). Nelegální migrace spadá do oblasti národní bezpečnosti, a tedy do odpovědnosti konkrétního státu bez cizího vměšování, jak tuto situaci řešit (viz článek 4 Smlouvy o Evropské unii).


Zpravodajský produkt 13029
Specifická analýza
© 2017 Agentura EXANPRO
8. říjen 2017

Specifická analýza – seriál ČT (13028)

Úvod do seriálu o nespolehlivosti České televize je uveden v prvním dílu seriálu (viz produkt 13024), kde je rovněž rozebrán první případ, jenž se vztahuje k dezinterpretaci. Přehled všech dosud publikovaných případů je uveden na konci dokumentu. Pátý rozebíraný případ je ukázkou záměrné manipulace ze strany pracovníků České televize a zároveň ukázkou jejich neodborného přístupu v záležitosti spojené s bezpečnostní problematikou nelegální migrace.

PŘÍPAD 5 (účelová manipulace s prokázáním odborné neznalosti a předpojatého úsudku)

V souvislosti se zahájením činnosti Centra proti terorismu a hybridním hrozbám (CTHH) zveřejnila Česká televize (ČT) na svém zpravodajském webu článek s názvem „Centrum proti dezinformacím začíná fungovat. Odborníci to vítají, Zeman mluví o cenzuře“ (2. ledna 2017), v němž uvádí odkaz na svůj dřívější výstup pod názvem Uprchlíci a hoaxy: Podívejte se na 10 nejčastějších mýtů o uprchlících. Tímto článkem pracovníci ČT zřejmě hodlali zdůraznit důležitost vzniku CTHH, avšak ve všech předložených údajných hoaxech či mýtech o „uprchlících“ (správně by mělo být o „nelegálních migrantech“ – viz vysvětlení na konci dokumentu) je zjevná manipulace za účelem jednostranné neboli předpojaté interpretace (viz předpojatost*). 

Rozebíraný případ se týká údajného mýtu/hoaxu, jenž byl v příslušném článku uveden pod tímto názvem: „Každý uprchlík je terorista a přívrženec Islámského státu“.  Před analytickým rozborem se nejdříve podívejme na celý příspěvek ČT ke zmíněnému bodu:

     
  

Uprchlíci nezaplňují pouze přední strany novin a televizní reportáže, téma silně rezonuje i na sociálních sítích. A to velmi často ve formě takzvaných hoaxů – vymyšlených poplašných zpráv. Lidé je sdílejí, aniž by se snažili je ověřit. Vybrali jsme proto deset nejčastějších mýtů týkajících se uprchlické krize a zjistili jsme, jak to s nimi je.

Každý uprchlík je terorista a přívrženec Islámského státu

Ačkoliv neexistuje žádná možnost, jak tuto informaci ověřit, a logicky neexistují ani žádné statistiky, velká část uprchlíků pochází ze zemí, ve kterých Islámský stát nepůsobí. Nejvíce jich samozřejmě utíká ze Sýrie před občanskou válkou, lidé však přicházejí také z Kosova, Eritrey, Srbska, Pákistánu či Bangladéše.

A v souvislosti s tím vznikl už velmi sdílený hoax, kterým je fotografie jednoho z uprchlíků ve dvou odlišných podobách. Zatímco na fotce z července 2014 je ve vojenském oblečení, v srpnu 2015 je zachycen v běžném oděvu mezi uprchlíky na maďarské hranici. Podle některých uživatelů sociálních sítí má jít o bojovníka Islámského státu. Muž se ve skutečnosti jmenuje Laith Al Saleh a byl velitelem syrské protivládní povstalecké jednotky. Bojoval nejenom proti Al-Káidě, ale také proti Islámskému státu. Lživou zprávu bez ověření sdílely i některé veřejně činné osobnosti, mezi nimi například Klára Samková.

 
 

Už z názvu je patrné, že pracovníci ČT upřednostnili takové pojmenování příspěvku, které se jim hodilo více, aniž by prokázali široké rozšíření tohoto tvrzení. Můžeme snadno oponovat tím, že následující tvrzení je rozšířenější: „Mezi nelegálními migranty jsou teroristé a přívrženci Islámského státu.“ Toto tvrzení již bylo v mnoha případech prokázáno (trestná činnost, držení usvědčujícího materiálu apod.). Proč tedy ČT podsouvá tvrzení, jež má účelově posunutý význam tak, aby mohlo být vždy napadnutelné? Navíc se nejedná o rozšířené tvrzení, ale jen o emocionální vyjádření některých rozhořčených osob, které reagují na destruktivní politiku Evropské unie.

Dalším nedostatkem příspěvku ČT je to, že sami jeho tvůrci říkají, že neexistuje možnost, jak tuto informaci (tvrzení uvedené jako titulek příspěvku) ověřit. Tím je ale v příspěvku vytvořen vzájemný rozpor. Proč to tedy vydávají za jednoznačný mýtus o migrantech?

Hrubým omylem a odborným prohřeškem ČT je předpoklad (premisa*), že když část migrantů pochází ze zemí, kde Islámský stát (ISIS1) nepůsobí, tak se nemůže jednat o stoupence ISIS, přičemž jsou uvedeny příklady zemí jako Kosovo, Eritrea a Pákistán. Avšak ono se to netýká jenom zemí, kde ISIS působí, ale také zemí, odkud k ISIS přicházejí zahraniční bojovníci. Podle už více než rok starých poznatků západních i ruských bezpečnostních a zpravodajských služeb ohledně zahraničních bojovníků ISIS se jedná o osoby, jež pocházejí z více než 100 zemí. Jak autoři příspěvku (potažmo ČT) dospěli k závěru, že ti, co do Evropy přišli z Pákistánu nebo Kosova, nemohli u ISIS působit, byť by to bylo jen krátkodobě? I rekrutační sítě ISIS roztroušené po světě něco vypovídají o působení ISIS v mnohem více zemích, než si novináři ČT v tomto případě připouštějí. A jak vlastně určují zemi původu, když migranti často nemají ani průkazy totožnosti? Spoléhání se na určení národnosti/etnika podle určitých znaků a kontrolní otázky na místopis mnohdy nestačí k přesnému stanovení státní příslušnosti, a to zejména proto, že jedna národnost (kmen) může být propojena s více státy a také proto, že v době uvolněného cestování a pobytu může každý pobývat na různých místech. Úřady se již nejednou spoléhaly na to, co jim o svém původu nahlásili sami migranti (od německé vlády dostali dokonce návod, k jaké zemi se mají hlásit). Dřívější cestování osob po světě, z nichž se později stali nelegální migranti, vytváří několikanásobnou mezeru ve znalostech o jejich kriminální, případně militantní minulosti.

Jaký má tedy smysl oponovat údajnému mýtu výrokem, že velká část migrantů pochází ze zemí, ve kterých ISIS nepůsobí?  Premisa* vytvořená na tomto základě (viz výše) nemůže být pravdivá, neboť nesouhlasí se základními faktya zůstává tak jenom domněnkou*, čímž se vlastně nejedná o žádnou oponentní argumentaci, nýbrž o pouhou ukázku odborné neznalosti (pravděpodobně záměrné) a předpojatého úsudku (buď z neznalosti věci, anebo opět z určitého záměru, což bychom mohli nazvat „záměrně předpojatým úsudkem“).

Stejně vážné odborné pochybení prokázali tvůrci příspěvku při předložení příkladu údajného hoaxu, jenž se váže ke konkrétnímu migrantovi, který podle autorů článku býval syrským povstalcem (což převzali ze zahraničních médií). Avšak z čeho pracovníci ČT vycházejí, když tvrdí, že muž na fotografii nebyl nikdy ve spojení s ISIS nebo jinou teroristickou organizací, např. Džabat Fatah aš-Šám (dříve Džabat an-Nusra)? V syrské opozici působí množství povstaleckých skupin, z nichž některé operují za využití teroristických metod (např. odpalování výbušnin nebo palba raketometných střel do oblastí obydlených lidmi, kteří jsou nakloněni stávajícímu režimu). To, že byl někdo „pouhým“ povstalcem (ještě zde chybí slovo „umírněný“)2, hned neznamená, že praktikoval spravedlivý ozbrojený odpor proti vládě a že například nedodával z vlastního prospěchu zbraně a jiný materiál příslušníkům ISIS, jak o povstalcích přiznávají i Američané neboli dodavatelé výzbroje povstalcům. Podle trestního zákona evropských zemí jsou tyto aktivity podporou terorismu: Mohl by takovýto povstalec volně pobývat nebo být dokonce občanem evropské země? Kdo však bude tyto povstalce prověřovat, když to ani není možné provést?

Česká televize na svém webu tvrdí, že údajný povstalec byl velitelem syrské protivládní jednotky a že bojoval nejenom proti al-Kájdě, ale také proti ISIS. Tady ovšem chybí podpůrné důkazy. A podpůrným důkazem nejsou slova samotného povstalce ani zpráva v zahraničních sdělovacích prostředcích – viz odkazy v příspěvku ČT (takto se potvrzování či ověřování informací opravdu neprovádí). V této záležitosti je nutné připomenout poznatek, že mnoho povstalců vystřídalo několik militantních skupin a že v některém období obchodovali s ISIS nebo vůbec neřešili existenci tohoto útvaru (nechávali je operovat) a že v jiném období zase uzavírali dohody se syrskou vládou a podíleli se na vytlačování ISIS z některých lokalit. To všechno o povstalcích něco vypovídá, ale málo z toho se vztahuje k boji za svobodu a demokracii, což je takzvaný „oficiální cíl“ hlásaný politiky a médii západních zemí, avšak velmi vzdálený k cíli skutečnému: v místním rozměru se jedná o pouhý boj o moc v příslušných oblastech a ve větším rozměru o soupeření zahraničních mocností o sféru vlivu (podrobněji viz produkty 11038 Vina syrského prezidenta Bašára Asada dosahuje sotva 15 procent a 11035 Nelegální migrace jako plánovaný a řízený proces).

Opět se jedná o nesprávně vytvořený předpoklad (premisu*) v tom smyslu, že ten, kdo byl protivládním povstalcem, tak vlastně bojoval i proti ISIS. Zřejmě zde panuje laický názor, podle něhož syrští povstalci bojují proti špatným věcem, jež jsou reprezentovány syrským režimem a Islámským státem. Je to však stále jenom domněnka*, kterou bez základní faktické podpory nelze převádět na premisu (předpoklad). Je to stejné, jako bychom chtěli tvrdit, že povstalec nemůže být radikálním islamistou, protože bojuje proti špatným věcem, čímž se z něho stává spravedlivý bojovník za svobodu a demokracii. Jenže dobro a zlo jsou nejenom v prostředí Sýrie hodně rozmazanými pojmy.

Česká televize, aniž si to uvědomuje, se zde střetává s trestním zákonem většiny evropských zemí, konkrétně s paragrafem, jenž se týká služby v cizích ozbrojených silách. Podle českého pojetí bychom podle tohoto zákona měli postihovat ty české občany, kteří působí nebo působili například v řadách kurdských milicí, přičemž Kurdové prokazatelně bojují proti ISIS (v ČR byl již krátkodobě zadržen český občan kvůli svému působení u Kurdů, což mělo být zároveň vstřícným gestem turecké vládě v případě zadržené české dvojice v Turecku).3 Naproti tomu nikomu nevadí, že evropské země přijímají migranty, kteří působili v povstaleckých skupinách, tedy nikoli v ozbrojených silách své země, ale v cizích ozbrojených skupinách. Na jedné straně budou evropské země trestat vlastní občany, byť by bojovali za „správnou věc“, a na straně druhé budou přijímat a integrovat do evropské společnosti cizince, kteří taktéž bojovali, ale u nichž nelze prokázat, zda byli vždy na té správné straně a zda se nepodíleli na zločinech proti lidskosti (viz český trestní zákoník § 401 „Útok proti lidskosti“). Tento přístup je jedním z ukazatelů, jež vypovídají o skutečném zákulisí, podpoře a cílech nelegální migrace, a taktéž o přístupu Západu k syrské problematice. 

Česká televize nazvala údajný hoax jako lživou zprávu bez ověření. Jenomže tato zpráva nemusí být lživá, stejně jako tvrzení ČT nemusí být pravdivé, které navíc nebylo také ověřeno (článek na webu BBC s převzatým vyjádřením zmíněného povstalce není žádným ověřením ani potvrzením informací). Pracovníci ČT svým postojem dokládají, že jim vůbec nevadí přijímání povstalců či militantů do evropské společnosti, a ještě k tomu neprověřených. Přitom se ale zapomínají ptát, proč tito povstalci vlastně tak odhodlaně povstali a podíleli se na rozvrácení Sýrie a proč nyní tak podivně prchají z bojiště společně s civilisty. Chce Česká televize tvrdit, že tito lidé svým přesunem do Evropy již nemají vazby na militantní skupiny? Nebo snad že sem přišli s dobrým úmyslem a nikoli třeba s určitým úkolem? (Například vytvořit síť a rekrutovat osoby či získávat finance a materiál pro další militantní aktivity, a to klidně i nezákonnými způsoby.) Co je proveditelné, je také možné, a Česká televize by to neměla bez skutečných důkazů a faktů interpretovat tímto jednostranným čili propagandistickým způsobem.

Redaktoři ČT vytvořili předpojatý úsudek. Učinili takový závěr, jaký si přáli. Chtěli svého povstalce vidět jako nevinného, a tak ho tak také vidí. Předpojatost je možné jednoduše vysvětlit jako stav, kdy lidé situaci vnímají tak, jak ji vzhledem ke svému nastavenému myšlení chtějí vnímat (bez zvažování všech poznatků a reálných možností). Předpojatí lidé přijímají a vybírají nové informace tak, aby pasovaly (zapadaly) do jejich nastaveného myšlení (názorových myšlenek), případně, jedná-li se o záměr, aby se koncepčně shodovaly s určitým politickým trendem.

Celý dokument o deseti hoaxech je velká blamáž České televize a její podbízivá podpora pochybné politice Evropské unie. Navíc to byl první dokument, na nějž mělo ihned ve své úvodní činnosti zareagovat Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám, neboť má přece takové určení. Avšak absence reakce zpochybnila pravý účel CTHH (viz produkt 13023 Pochybný a nenaplnění význam Centra proti terorismu a hybridním hrozbám).

Jedna otázka by měla směřovat na to, proč Česká televize takto propagandisticky vystupuje, ale mnohem důležitější otázkou zůstává, proč se tím již dávno nikdo z odpovědných institucí nezabývá.

Kodex ČT byl porušen v následujících bodech:

„5.6 Ve zpravodajství a aktuální publicistice Česká televize dbá na přesnost a nestrannost spočívající především ve zjišťování a ověřování skutečnosti.

5.7 … Česká televize musí dokázat pro diváky jednoznačnou formou oddělit zprávu od hodnotícího soudu, zvláště není přípustné směšovat zprávu a hodnotící soud v jedné větě redaktora. Rovněž není dovoleno vydávat pouhé domněnky za zprávy.

„5.8 Zpráva musí být založena na zjištěných a ověřených údajích. Česká televize je při získávání a zpracovávání informací plně podřízena imperativu zjistit a divákům zprostředkovat pravdivý obraz skutečnosti…“

Poznámka: Česká televize upřednostňuje termín válečný uprchlík před souslovím nelegální migrant. Ve většině evropských státech však nemohou existovat váleční uprchlíci, neboť v jejich sousedních zemích nezuří ozbrojený konflikt. Váleční uprchlíci jsou lidé, kteří prchají do první bezpečné země (zpravidla se jedná o zemi sousedící se zemí ozbrojeného konfliktu). Tam mají status válečného uprchlíka. Uprchlíci, kteří se svévolně vydávají na pouť přes další bezpečné země, přičemž si vynucují vstup do zemí na ose svého svévolného pohybu, porušují zákony příslušných zemí, čímž ztrácejí status uprchlíka a stávají se z nich nelegální migranti (neoprávněně čili nelegálně vstupují na území cizí země). Osoba, která se pohybuje přes celý světadíl (v dnešní realitě často přes dva světadíly), přičemž prochází několika bezpečnými zeměmi, nemůže mít nikdy nekončící status válečného uprchlíka (taková osoba není pod neustálým ohrožením života nebo zdraví, ale svou cestou se ohrožuje sama, případně ohrožuje i své děti). Nelegální migrace spadá do oblasti národní bezpečnosti, a tedy do odpovědnosti konkrétního státu bez cizího vměšování, jak tuto situaci řešit (viz článek 4 Smlouvy o Evropské unii). 

Předchozí díly seriálu o nespolehlivosti České televize:


1 Označení „Islámského státu“ jako ISIS se pojí k prostoru, jejž militanti obsadili napříč Irákem a Sýrií. V širším kontextu se tak jedná o „Islámský stát v Iráku a Sýrii“ (ISIS), případně „Islámský stát v Iráku a Levantě“ (ISIL), přičemž Levanta je tradiční označení pro území na východním pobřeží Středozemního moře (v základním významu se jedná o geografický prostor, na němž se v současné době nacházejí Sýrie, Libanon, Jordánsko, Izrael a Palestinská autonomie). ISIS/ISIL je propagandistické označení, které pomohl rozšířit Západ, čímž se velmi dobře uchytilo u široké veřejnosti (téma je součástí produktu, jež se zabývá západní propagací ISIS).

2 Blíže o falešném termínu „umírněný bojovník“ viz produkt 42003 Umírnění bojovníci jako účelový politický termín.

3 Podrobněji je celý případ zadržené české dvojice rozebrán v produktech 12018 "Spolupráce s Kurdy je Tureckem ostře sledována a selektivně postihována" a 12020 "Potvrzený vztah mezi zadržením Čechů v Turecku a kurdskou kanceláří v Praze".

* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 13028
Specifická analýza – seriál ČT
© 2017 Agentura EXANPRO