Analýzy, hodnocení a předpovědi         Slovník          Pracovní postupy        Bezpečnostní situace a politika

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací. 

REÁLNÉ ZPRAVODAJSKÉ VÝSTUPY
Zavádějící výstupy v médiích ÚVODNÍK
1. listopad 2019
Předplatitelé

Specifická analýza a hodnocení (13073)

Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost* (NÚKIB) na svém webu na konci září 2019 publikoval výroční zprávu za rok 2018 (Zpráva o stavu kybernetické bezpečnosti ČR – 2018). Je to sice s velkým zpožděním, ale připomeňme, že Bezpečnostní informační služba* (BIS) ani Vojenské zpravodajství* (VZ) ještě své veřejné výroční zprávy nezveřejnily (v minulém roce obě instituce své zprávy za rok 2017 zveřejnily až v prosinci 2018 – podrobněji včetně úvodního hodnocení viz produkt 12054).

Zpoždění, kdy státní instituce není schopna publikovat svou výroční zprávu nejpozději do čtvrtého měsíce následujícího roku, je první negativní vizitkou její neefektivní činnosti. Doba na zpracování zprávy je často protahována jenom proto, aby se do ní vsunul takzvaný zpravodajský balast* či zpravodajské vycpávky*. Avšak mnohem vážnější situace nastane, pokud se v obsahu výroční zprávy objeví hrubé nedostatky, což je další negativní vizitka dané instituce.

Poznámka: * Definice termínů a stručný popis zpravodajských organizací jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK – sjednocená verze.

V případě výroční zprávy NÚKIB jsou hrubé nedostatky v tom, že text zprávy není v souladu s českými zákony ani s názvoslovím zpravodajských služeb* (viz zpravodajská terminologie*). To je ale především věcí národní vlády, která by na tyto nekvalitní výstupy měla promptně reagovat a své podřízené instituce dostatečně řídit a instruovat. Také je věcí vlády, aby všechny tři české zpravodajské služby (BIS, VZ a ÚZSI*) a NÚKIB používaly jednotnou názvoslovnou normu, která musí být ve shodě s českými zákony (NÚKIB můžeme v českém prostředí považovat za čtvrtou zpravodajskou službu, protože vlastně provádí kybernetickou kontrazpravodajskou činnost*).

NÚKIB ve své zprávě například několikrát používá termín „citlivá informace“, a to i ve spojení s kybernetickou špionáží*. Jenže termín „citlivá informace“ nemá oporu v žádném zákoně a NÚKIB tento termín ani nedefinuje. Získání citlivé informace tak nemůže naplňovat skutkovou podstatu špionáže* neboli podle českého zpravodajského názvosloví a podle českého trestního zákona skutkovou podstatu trestného činu vyzvědačství*. V definici kybernetické špionáže podle NÚKIB se nacházejí hned tři chybná tvrzení (podrobné objasnění dále v textu).

Dalším hrubým nedostatkem je, že si NÚKIB plete kybernetický zločin* s „obyčejným“ kybernetickým přečinem* (podrobné objasnění dále v textu). Stejně tak je nedostatkem způsob vyjadřování pravděpodobnosti* (například o tom, kdo je původcem kybernetického útoku*). V tomto vyjadřování pravděpodobnosti jsme odhalili tři „technické“ problémy a jeden problém faktický (podrobné objasnění dále v textu s podporou produktu 21009 Vyjadřování pravděpodobnosti a analytické důvěry ve zpravodajské analýze). Podobných pochybení se ve svých výstupech dopouští rovněž BIS (viz produkt 13069).

Je však těžké něco napravovat a zdokonalovat, když ani národní vláda neví, jak je to s řízením a úkolováním zpravodajských služeb. Tento fakt potvrdil premiér Andrej Babiš (viz produkt 12032) a také ministryně Jana Maláčová (viz produkt 12057). Svou úlohu neplní ani jednotlivé komise Poslanecké sněmovny ustanovené právě pro kontrolu činnosti všech čtyř výše vyjmenovaných státních institucí (vždy jedna komise pro jednu instituci).

Podívejme se nyní blíže na analýzu a hodnocení vybraných problematických částí z výroční zprávy NÚKIB za rok 2018.

14. říjen 2019

Specifické hodnocení – seriál ČT (13071)

Případ číslo 16 se pojí k soudobé novinářské snaze nezveřejňovat všechna fakta o teroristických útocích. Jedná se například o úmysl zamlčovat identitu pachatelů teroristických útoků. Česká televize si toto téma vsunula do nedělního pořadu „Newsroom“, který byl vysílán 24. března 2019. V souvislosti s incidentem ve městě Christchurch na Novém Zélandu se redaktoři pořadu zaobírali otázkou, jak nedělat z vraha hrdinu a nešířit jeho propagandu. Součástí byla také polemika o zveřejňování identity pachatele či pachatelů. Ačkoli by se počínání redaktorů mohlo jevit jako dobrý úmysl, tak od počátku se jedná o nesprávné pojetí novinářské práce. 

Poznámka 1: Úvod do seriálu o nespolehlivosti České televize je uveden v prvním dílu seriálu (viz produkt 13024), kde je rovněž rozebrán první případ. Odkazy ke všem dosud zpracovaným případům jsou dostupné v přehledu na konci produktu.

Poznámka 2: Incidentu na Novém Zélandu se věnuje zpravodajský produkt 11112 Záměrně neobjasněný teroristický útok ve městě Christchurch na Novém Zélandu.

PŘÍPAD 16 – Snaha zamlčovat identitu útočníků a dalších faktů 

Redaktoři týdenního pořadu „Newsroom“ se v dílu z 24. března 2019 zabývali otázkou, co je v případě terorismu možné prostřednictvím médií uvolnit veřejnosti. Redaktorka pořadu Tereza Řezníčková k tématu kromě jiného zmínila toto:

„Videa natočená samotnými teroristy, záběry z místa činu nebo třeba jména pachatelů. Kolik se toho v médiích může objevit? A kde je hranice mezi informováním a tím, když se z vraha dělá celebrita?“

Někomu se může zdát, že redaktorka nadnesla zajímavé téma. Avšak jedná se o téma, které bylo Českou televizí prezentováno zavádějícím a manipulativním způsobem, o čemž již svědčí výrok redaktorky výše (vysvětleno dále v textu).

V tématu je dále použit příspěvek z vyjádření novozélandské premiérky Jacindy Ardernové k incidentu ve městě Christchurch. Premiérka se v něm vyslovila k údajně osamělému pachateli, o němž řekla následující:

„Možná hledal neblahou proslulost, ale my na Novém Zélandu mu nic nedopřejeme. Dokonce ani jeho jméno.“ (Původní znění v angličtině: “He may have sought notoriety, but we in New Zealand will give him nothing. Not even his name.”)

Následně Česká televize (ČT) ve svém pořadu ukazuje, jak podobný případ před sedmi lety řešili novináři z Lidových novin. Tehdy probíhal soudní proces s Andersem Breivikem (rok 2012) a redaktoři Lidových novin se rozhodli ukazovat souzeného Breivika bez tváře (viz obrázek s popiskem obsahující původní text).

 

Moderátor ČT Jakub Železný se pro pořad „Newsroom“ v souvislosti s Breivikem vyjádřil takto:

„Před lety jsme vedli v České televizi vášnivou debatu. A já jsem říkal, říkejme mu vrah z ostrova Utoya. Nezvyšujme jeho popularitu tím, že budeme jmenovat. Má být zatracován a má se o něm mluvit jako o vrahovi, ne jako o panu, a teď přesně vyslovit, jak se jmenuje.“

Tyto příspěvky z pořadu České televize jsou zavádějící a zároveň manipulativní. Redaktorka Řezníčková se ptá, kde je hranice mezi informováním a tím, když se z vraha dělá celebrita. K tomu konkretizuje, zda je vhodné, aby se v médiích objevovala videa natočená samotnými teroristy, záběry z místa činu „nebo třeba“ jména pachatelů.

Prvním postřehem je zajímavé řazení jednotlivých položek: Sousloví „jména pachatelů“ je na konci věty, jako by měl být na tuto položku kladen větší důraz, což je také podpořeno použitím slov „nebo třeba…“. Co má být pro diváky zdůrazněno, je zpravidla dáváno na konec věty a zesíleno uvozujícími slovy. Pochopení o kladení důrazu na konkrétní slova v tomto případě vynikne, pokud větu zpřeházíme. Co vám nejvíce ulpí v mysli, když uslyšíte větu „Jména pachatelů, videa natočená samotnými teroristy nebo třeba záběry z místa činu“? Měla by to být položka „záběry z místa činu“. Z celého tématu jasně vyplývá, že důraz byl položen na identitu pachatele, čímž bylo přirozené uvést tuto věc na konci věty a zesílit tak význam této položky.   

Dalším problémem v projevu redaktorky je to, že se ptá, kde je hranice mezi informováním a tím, když se z vraha dělá celebrita. To je vážný problém, když redaktoři ČT toto sami nevědí. Profesionální novináři by měli být určitým způsobem vzdělaní a v průběhu praxe procházet zdokonalovacími kurzy, což ale nesmí být takzvané „politické nalejvárny“.

Takže pro redaktory ČT můžeme připomenout, že podstatou pro správné informování veřejnosti o incidentu* je vždy uvedení základních faktických informací*, k nimž patří kdo, co, kde a kdy, popřípadě jak a s jakým výsledkem (dopadem) provedl nebo možná lépe spáchal. Jinými slovy podstatné je uvést ověřené či potvrzené informace o subjektu, jeho aktivitě, místo a dobu dané aktivity, způsob provedení aktivity a její výsledek (posloupnost jednotlivých položek nemusí být dodržena přesně tak, jak je uvedena).

V mluveném slově se tyto základní položky sdělují vždy a se všemi dostupnými informacemi. Odlišnost pak může nastat v přiloženém obrazovém materiálu, kdy se bere ohled především na citlivé záběry z místa činu. To ale ihned neznamená, že se kvůli citlivým záběrům nezveřejní ani ty záběry přijatelné. Další rozdílný přístup je ve zveřejňování způsobu provedení násilného činu, obzvláště jedná-li se o videozáznam nebo fotografie pořízené samotným pachatelem. Každopádně v mluveném slově nesmí být nic ze základních informací zamlčeno, což jinak odporuje i Kodexu ČT (viz výběr jeho několika bodů na konci dokumentu).

V případě incidentu ve městě Christchurch je nechvalně vypovídající ta skutečnost, že se žádný „mainstreamový“ novinář neodvážil zmínit, že video pořízené údajným pachatelem je potvrzenou videomontáží (nebo alespoň částečnou videomontáží), což samozřejmě nevylučuje přítomnost obětí na místě činu (blíže viz produkt 11112).  

Z objasnění výše o prezentování všech základních informací se tedy můžeme ptát, proč pracovníci ČT vůbec polemizují nad zveřejněním identity pachatelů? Proč moderátor Železný říká, že například v případě Breivika by ho novináři měli nazývat jen vrahem z ostrova Utoya a neříkat jeho jméno? Lidé přece mají právo na informace o tom, co se ve světě včetně ČR děje, proč se to děje a kdo toto dění páchá, případně kdo je jeho strůjcem (pokud se vůbec někdo odváží pátrat od obyčejných pěšáků až po skutečné strůjce či organizátory). Nebo už snad nebudeme vyslovovat např. jméno Adolf Hitler a budeme na doporučení pracovníků ČT říkat třeba zločinec z nacistického Německa? Ale který zločinec z toho nacistického gangu? Lidé mají právo vědět identitu pachatelů zvlášť závažných zločinů – jejich jméno, vzhled, národnost, státní občanství, jejich motiv apod. Chtějí snad pracovníci sdělovacích prostředků před čtenáři, posluchači a diváky něco skrývat a pomáhat tak pachatelům uniknout z očí veřejnosti? Zveřejněná identita pachatele napomáhá k jeho monitorování i v případě, že si pachatel změní jméno. (Mimochodem označení osoby jako vrah z ostrova Utoya působí, jako by tato osoba z uvedeného ostrova pocházela, a nikoli jako by tam měla spáchat závažný zločin – zvláště to tak může působit pro mladší generace, které si to již s ničím nespojí.) Lidé mají právo porozumět vývoji ve světě a podle toho se také orientovat v případě jakýchkoli voleb. Avšak o znalé voliče určité vlivové skupiny nestojí.

Zaměstnanec ČT Jakub Železný dále říká, že by novináři neměli mluvit např. o Breivikovi jako o panu Andersovi Breivikovi. Ale proč tohle vůbec zmiňuje, když se takové spojení nepoužívá? (Ani to nejde na jazyk.) Používáme snad spojení „pan Adolf Hitler“ nebo v případě Nového Zélandu spojení „pan Brenton Tarrant“? Vždycky to jsou jen „Adolf Hitler“ a jen „Brenton Tarrant“. Není tedy jasné, co tím pan Železný myslel.

Zavádějící je rovněž názor, že by se zveřejněním jména pachatele z něho vytvářel hrdina nebo jakási celebrita. Ale proč takto novináři přemýšlejí? Cožpak oni ty pachatele nějak vychvalují? Anebo se chtějí podílet na ochraně osobnosti zločince tím, že mu budou zakrývat jeho tvář a skrývat jeho jméno a další osobní údaje? Pracovníci médií se mají starat o poskytování všech základních ověřených informací o spáchaném incidentu, případně o poskytování i předběžných informací s důležitým významem, ale se zdůrazněním, že informace nebyly dosud potvrzeny. Ti, kteří budou chtít útočníky vychvalovat, si vždycky informace o svých pokleslých idolech najdou, a žádní novináři, i kdyby se rozhodli o všem mlčet, jim v tom ve světě sociálních sítí a dalších vymožeností nezabrání. Ale svým falešným přístupem mohou zabránit tomu, aby se poctiví lidé dokázali lépe chránit.

Novináři nemohou v žádném případě jednat po vzoru politiků. Proto je podivné, že si redaktoři pořadu „Newsroom“ ve svém zavádějícím sdělení pomáhají vybranou pasáží z projevu novozélandské premiérky, která v něm tvrdí, že na Novém Zélandu údajnému pachateli nedopřejí ani jeho jméno. V jiné části svého projevu uvedla, že pro ni to vždy bude bezejmenný muž. Novinář není politik, a tak by se nikdy neměl při svých zbytečných polemikách opírat o účelová slova politiků. Naopak by se novináři měli ptát, proč se premiérka zabývá řečněním na téma pachatel beze jména a proč se dosud nezmínila ani o jedné z četných pochybností v prezentování incidentu (podrobněji viz produkt 11112).  

Česká televize se měla ke zvolenému tématu kvalifikovaně vyjádřit, a nikoli předkládat příklady zakrývání identity pachatele. Už jenom to, že se redaktoři ČT zabývali otázkou, zda zveřejňovat identitu pachatele, je ukázkou nepochopení a/nebo zneužívání své novinářské práce. Pokud někdo nechce zveřejnit základní faktickou informaci o identitě pachatele, pak má blízko k tomu, aby popíral další fakta o celém incidentu. Před každým takovým pořadem by si pracovníci ČT měli přečíst svůj Kodex, pokud pro ně a pro vedení ČT vůbec něco znamená.

Na závěr uvádíme několik bodů z Kodexu ČT, které se rozebíraného tématu přímo dotýkají:

„5.5 Česká televize nakládá s informacemi, které pro diváky opatřuje, jako s hodnotou, již si není oprávněna na úkor diváků přivlastňovat, obchodovat s ní nebo ji učinit předmětem jakékoliv spekulace. Česká televize musí vždy přednostně postupovat tak, aby konkrétní informaci připravila s odbornou péčí do vysílání a touto cestou ji pohotově předala divákům.

„5.8 Zpráva musí být založena na zjištěných a ověřených údajích. Česká televize je při získávání a zpracovávání informací plně podřízena imperativu zjistit a divákům zprostředkovat pravdivý obraz skutečnosti a v případech, kdy to pro nemožnost opatřit si všechny informace není beze zbytku uskutečnitelné, postupovat s cílem pravdě se maximálně přiblížit. Zamlčení důležité informace nebo potlačení jejího podstatného aspektu bude vždy hrubým porušením tohoto imperativu.“

„5.16 Při přípravě obsahu zpravodajství a aktuální publicistiky České televize se uplatňuje redakční autonomie, která spočívá zejména v povinnosti vedoucích pracovníků vyloučit vnější vlivy, jimiž by mohlo být ovlivněno zařazení, pořadí nebo obsah informací ve vysílání…“

„5.17 Editoriální rozhodování v redakcích se řídí především kritérii vyplývajícími z Kodexu. Za obsah zpravodajských a aktuálněpublicistických pořadů odpovídá šéfredaktor příslušné redakce.“

Předchozí díly seriálu o nespolehlivosti České televize:


* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK – sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 13071
Specifické hodnocení – seriál ČT
© 2019 Agentura EXANPRO
27. září 2019

Specifická analýza a hodnocení (13070)

Hodnocení problematických bodů vychází z kauzy rozvedené v produktu 13058. Přehled všech problematických bodů je součástí produktu 13059.

G) Ústavní soud si plete soudnictví s výkonnou politikou státu, když se své odůvodnění snaží opřít o zahraniční politiku ČR a o politiku EU. Navíc členské země EU již několikrát porušily mezinárodní právo, čímž se stávají nespolehlivými garanty v určování toho, co je správné, a co nikoli. 

Provozovatel hotelu protestoval proti anexi Krymu [1], přesněji pouze proti anexi Krymu (podrobněji k obsahu a způsobu protestu hoteliéra viz problematický bod A). Přitom to byl ten nejmenší prohřešek proti mezinárodnímu právu, porovnáme-li to s celou řadou vážných provinění ve světě ze strany USA za posledních 20 let. Zabrání Krymu navíc nelze v žádném případě hodnotit jako zločin proti lidskosti. Na straně Američanů jsou však zločiny proti lidskosti prokazatelné a četné (jako příklady z mnohých provinění uvádíme neoprávněné a svévolné bombardování Srbska a agresi proti Iráku). Hoteliér si však ve své aktivistické kariéře vybral pouze anexi Krymu. Tímto selektivním činem proto nelze hoteliéra obhajovat s tím, že snad chtěl podpořit dodržování mezinárodního práva. Jenže právě takto paradoxně obhajuje provozovatele hotelu Ústavní soud (ÚS). ÚS dokonce píše cosi o přesvědčení stěžovatele (hoteliéra) o nutnosti důsledného dodržování mezinárodního práva (blíže k pokrytecké obhajobě ÚS směřované na mezinárodní právo viz problematický bod B).

ÚS ale zachází ještě dále a opírá své zdůvodnění také o zahraniční politiku ČR a o politiku EU. ÚS v tomto ohledu uvedl následující:

„… anexe Krymu byla učiněna v jednoznačném rozporu s mezinárodním právem (viz např. rezoluce Valného shromáždění OSN s názvem „Územní celistvost Ukrajiny“ ze dne 27. 3. 2014) a oficiální zahraniční politika České republiky stejně jako Evropské unie se k ní vymezila negativně a pro Českou republiku má tento akt navíc zřejmou historickou paralelu ve vztahu k okupaci Československa v srpnu 1968, učiněné právním předchůdcem nynější Ruské federace (viz např. prohlášení Ministerstva zahraničních věci k 5. výročí nelegální anexe Krymu ze dne 16. 3. 2019).“

Jak může ÚS opírat své odůvodnění o zahraniční politiku ČR a politiku EU, když tyto politiky často nejsou v souladu s mezinárodním právem? Většina členských zemí EU je zároveň členem NATO (týká se 21 zemí bez Velké Británie). NATO je vedeno Spojenými státy americkými, které určují jaké vojenské aktivity a kde se budou provádět. Často se jedná o aktivity v rozporu s mezinárodním právem a často je USA provádějí jako svůj jednostranný svévolný akt bez ohledu na chartu OSN a Listinu základních práv a svobod. Členské země EU či NATO včetně ČR proti těmto neoprávněným aktivitám nikdy oficiálně neprotestovaly, naopak je schvalovaly, nebo se dokonce k těmto aktivitám přidávaly (viz příklady z pohledu ČR v produktu 13034, dále čtvrtá poznámka pod čarou v produktu 13030 a také souhrnné hodnocení v produktu 11048). Odůvodnění ústavních soudců tak působí velmi pochybně a falešně, když se ÚS snaží své odůvodnění zaštítit mezinárodním právem a zahraniční politikou ČR a EU.

ÚS ale ve svém odvolání na zahraniční politiku ČR pochybil hned dvakrát. Druhé pochybení je v tom, že ÚS patří do moci soudní a neměl by tak své rozsudky spojovat s mocí výkonnou čili v tomto případě se zahraniční politikou národní vlády. Soudy by měly postupovat podle zákonů a právních norem, a nikoli podle výkonné politiky státu. Kde je potom to údajné oddělení justice od exekutivy? Také na tomto vysvětlení je vidět jednoznačné zpolitizování celé kauzy.

Provozovatel hotelu si jako politický aktivista v celé škále mezinárodních provinění zvolil jen protest proti Ruské federaci, a to ještě tak hanebně, že cílil na obyčejné ruské občany (viz podmíněné ubytování rozebrané v problematickém bodu A). ÚS se svým rozsudkem k tomuto politickému aktivismu připojil a nešťastně a nesoudnicky dovodil, že hoteliér vlastně jednal v souladu se západním politickým trendem, což je podle ÚS v pořádku, i když má Západ svůj mocenský a jednostranný pohled na mezinárodní právo. Pokud by ÚS jednal nezávisle a nestranně, uvažoval by pouze podle zákonů, a nikoli podle politiku státu či politiku EU.

Zpět na přehled problematických bodů z odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu ČR


[1] Vysvětlení, proč měly změny na Krymu znaky anexe a proč se jednalo na mezinárodním poli o nutný postup, je předmětem samostatného produktu.


Zpravodajský produkt 13070
Specifická analýza a hodnocení
© 2019 Agentura EXANPRO

 

22. září 2019
Předplatitelé

Specifická analýza (13069)

Veřejná část výroční zprávy Bezpečnostní informační služby* (BIS) za rok 2018 není stále k dispozici, i když už je konec září 2019. Na to, že BIS vypracovává zprávu téměř celý rok, tak její obsah postrádá odbornou úroveň. Navíc obsah zprávy zastarává v čase. Přitom by to po tak dlouhé době mělo být přímo zpravodajské umělecké dílo na vysoké odborné úrovni. Jenomže opak je pravdou a pravdou je i to, že vždy neplatí tvrzení, že čím déle času je k dispozici, tím vznikne kvalitnější výtvor.

Zatím posledním příkladem nízké odborné způsobilosti BIS je dostupná výroční zpráva pro veřejnost za rok 2017. Její analýza a hodnocení včetně aktivit souvisejících s touto zprávou jsou předmětem následujících zpravodajských produktů:

V poslední neutajované (veřejné) výroční zprávě BIS za rok 2017 je celá řada odborných nedostatků. My se nyní zaměříme na kapitolu nazvanou „Kybernetická bezpečnost“. V této kapitole je část pojmenovaná „Kybernetická špionáž“ a právě v tom je ten problém. Pokud si pozorný čtenář, a zvláště pak osoba zběhlá v terminologii zpravodajských služeb* a v českém trestním zákoníku přečte uvedenou stať, tak zjistí, že popisované případy kybernetické špionáže vlastně žádnou špionáží nejsou a být nemohou (viz výroční zpráva BIS, bod 2.6. na straně 15 a taktéž viz rozbor níže v textu).

BIS se i touto kapitolou postarala o zavádějící výstup, kde ukázala své slabiny v odborné způsobilosti, případně záměrně dezinformovala politiky a českou veřejnost. Jenže to nikoho z vládního kabinetu, který ze zákona jako celek BIS řídí, vůbec netrápí. Netrápí to ani poslance ze Stálé komise pro kontrolu činnosti BIS, kterým by tento výstup BIS měl mnohé naznačit o slabé činnosti této služby, a tím také jejího vedení.

17. srpen 2019

Specifická analýza a hodnocení (13068)

Hodnocení problematických bodů vychází z kauzy rozvedené v produktu 13058. Přehled všech problematických bodů je součástí produktu 13059.

F) Ústavní soud si ve svém odůvodnění několikrát protiřečí, a to především ve vztahu slov „svobodný projev“ versus „ovlivňování“ a „přímý/nepřímý nátlak“

Ústavní soud (ÚS) si ve svém odůvodnění několikrát protiřečí, k čemuž poskytuje jednoznačné důkazy ve svém písemném nálezu k této kauze. ÚS nejprve tvrdí, že se v případě provozovatele hotelu jednalo o jeho svobodný projev (což je hodně nadnesené – viz problematický bod A), pak ale na jiném místě svého textu připouští, že hoteliér chtěl svým „manipulativním“ jednáním ovlivnit chování jiných lidí. Tak buď se jednalo o svobodný projev a vyjádření vlastního názoru bez omezování druhých, anebo o snahu někoho ovlivnit v jeho postoji tím, že poskytnutí ubytování bude podmíněno podepsáním jakéhosi politického prohlášení, jež pro ruské hosty připravil hoteliér.

Pokud se někdo s poskytovatelů služeb snaží někoho ovlivnit tím, že ho v něčem v případě jeho nesouhlasu omezí, tak už se nejedná o svobodný projev, ale naopak o omezování práv zákazníka, který nic neporušuje, ale který se podle hoteliéra provinil jenom tím, že je občanem Ruské federace.        

Příkladem rozporuplného odůvodnění je následující text z nálezu ÚS: 

„Krátce řečeno, podnikatel tuto svoji činnost vykonává nejen proto, že musí z něčeho žít, nýbrž lze předpokládat (a přinejmenším doufat), že ho to i baví, že se touto činností chce alespoň malým dílem podílet na vytváření obecného dobra, že má ambici podnikáním něco pozitivně ovlivňovat a něco vyjadřovat. Lze tak očekávat, že přinejmenším výrazné procento podnikatelů se pro tuto činnost rozhodlo svobodně a chtějí tímto způsobem třeba i něco podpořit, vyjádřit či upřednostnit. Dochází tak k faktickému propojování svobody projevu s právem podnikat: podnikatel se totiž profiluje tak, aby si svojí činností zajistil odpovídající obživu, a zároveň chce tímto způsobem i vyjádřit určitý názor a pozitivně ovlivnit chování jiných.“

Ústavní soudci se zde dosti neobratným a bezostyšným způsobem zastávají provozovatele hotelu, když tvrdí, že do svobodného projevu patří ovlivňování zákazníků skrze poskytování služeb. Zároveň uznávají, že se jakýkoli podnikatel může takovýmto jednáním snažit ovlivňovat chování jiných lidí.

Velmi zarážející je, že ÚS ve zdůvodnění svého závěru píše nejenom o možnosti ovlivňovat jiné tím, že jim v případě jejich nesouhlasu s politickým názorem poskytovatele služeb může být odepřeno ubytování, ale ÚS zde dokonce píše o ovlivňování jiných v pozitivním smyslu. Ústavní soudci tedy vyhodnotili, že hoteliér ovlivňoval jiné lidi pozitivním způsobem. Ale jak vůbec mohli k tomuto hodnocení dospět, když hoteliér má dvojí měřítko pro chápání mezinárodního práva? (Blíže k jednostrannému chápání mezinárodního práva ze strany provozovatele hotelu viz problematický bod B.)

ÚS ve svém zdůvodnění nešikovně straní hoteliérovi, když tvrdí, že hoteliér nevyvíjel formu „přímého nátlaku“. Jenže soudci sami poskytli tímto tvrzením důkaz o pochybení hoteliéra a zároveň důkaz toho, že mu straní. Problém je v tom, že soudci nevyloučili nátlak jako takový, nýbrž jen nátlak přímý. Tím zde ale ponechali prostor pro jinou formu nátlaku – přirozeně sem poté pasuje forma nepřímého nátlaku.

Pokud soudci nemluvili o nátlaku obecně, tak připustili, že nějaký nátlak existovat musel. Pokud posuzovatel či soudce použije místo jednoslovného termínu termín složený čili doplněný o přídavné jméno, tak tím zároveň připouští, že termín může existovat i s jinými přídavnými jmény. Jestliže Ústavní soud vyloučil jen nátlak přímý, tak připustil, že mohl existovat nátlak nepřímý.

Zajímavou otázkou pro soudce by bylo, proč nepoužili obecný jednoslovný termín „nátlak“. Je možné uvažovat tak, že ústavní soudci věděli, že určitá forma nátlaku tam ze strany hoteliéru byla a že by bylo až příliš okaté odmítnout nátlak všeobecně, a tak soudci ve prospěch hoteliéra zdůraznili, že se z jeho strany nejednalo o nátlak přímý. Tím však nic neobjasnili, a naopak poukázali na své pochybení a nezvládnuté odůvodnění. Pro pochybení ÚS je v této záležitosti důkaz také v tom, že pokud soudci svým zdůvodněním zbavili provozovatele hotelu viny za vytváření přímého nátlaku, tak měli z hlediska spravedlnosti stejnou měrou rozebrat možnost viny za vytváření nepřímého nátlaku. Jenže soudci v tomto případě mlčeli, což lze vysvětlit tím, že zřejmě věděli, že by tím hoteliérovi přitížili. Jiné vysvětlení by bylo, že prostě předvedli laický přístup. Žádné jiné vysvětlení v záležitosti přímého a nepřímého nátlaku neexistuje.         

Problém s přímým a nepřímým nátlakem je rovněž rozebrán v problematickém bodu A, kde je uvedeno následující:

„ÚS konstatuje, že o přímý nátlak se jedná, když poskytovatel něčím podmiňuje poskytnutí základní nebo monopolní služby, kam však ústavní soudci přirozeně nezahrnují hotely. Ale pokud se zde jedná o přímý nátlak, pak ústavní soudci zapomněli zmínit nátlak nepřímý (když existuje nátlak přímý, musí také existovat nátlak nepřímý). V případě hotelů tak můžeme hovořit o nepřímém nátlaku, kdy jsou zákazníci omezeni, ale ne ohroženi (jak doplňuje ÚS). Avšak stále se jedná o formu nátlaku.“

Z vyjádření ÚS vyplývá, že hoteliér může takto postupovat (podmiňovat něčím poskytnutí ubytování) jenom tehdy, pokud nemá v dané lokalitě monopolní postavení (viz text ÚS v problematickém bodu A). Ale i zde je zdůvodnění ÚS ve značném rozporu – takové zdůvodnění nemůže obstát.  Buď se jedná o formu svobodného projevu, kterou potom může logicky uplatnit jak drobný podnikatel, tak monopolista, anebo je to forma určitého nátlaku, znevýhodnění a omezení a není možné to považovat za legitimní věc od žádného podnikatele. ÚS se do toho pěkně zamotal.

Kromě toho je tu ještě jedna věc: Pokud se v okolí na stejném postupu domluví více hoteliérů, vzniká vážnější problém v poskytování služeb. Ani tohle ÚS nenadhodil a bylo by vůbec zajímavé, jestli by na svém rozhodnutí něco změnil.

Zvláštní věcí byla vsuvka ÚS, který do svého zdůvodnění zahrnul toto:

„Celá námitka, že je obtížné vědět, kde končí svoboda a začíná zločin, je v zásadě zodpovězena známým příběhem o výtržníkovi, který argumentoval, že jako svobodný občan může pohybovat svou pěstí, kudy chce, na což soudce moudře odpověděl: Svoboda pohybu vašich pěstí je omezena polohou nosu vašeho bližního.“

Není jasné, co tím chtěl ÚS vyjádřit, ale ačkoli to ÚS mohl myslel jinak, tak tohle hraje právě proti hoteliérovi. Ta věta na konci se dá totiž parafrázovat takto:

„Svoboda projevu hoteliéra je omezena vůlí ruských občanů podepsat jeho politické prohlášení.“

Zajímavé je i to, jak se provozovatel hotelu (přes svého advokáta) snažil pomocí Listiny základních práv a svobod (LZPS) legitimizovat své konání. K tomu využil článek 2 odst. 3 LZPS, kde se píše následující:

„Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“.

Avšak ani v tomto případě strana hoteliéra nepochopila význam příslušného textu. Provozovatel hotelu si zřejmě myslí, že zákon nezakazuje způsob, jakým jednal. Jenže hoteliér se svým advokátem přehlížejí zbylou část textu, kdy personál hotelu jednal v rozporu s tímto textem, protože nutil občany Ruské federace činit to, co zákon neukládá. Občané Ruska nebyli ničím povinováni, aby podepsali politické prohlášení v souladu s názorem hoteliéra.

Zpět na přehled problematických bodů z odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu ČR


Zpravodajský produkt 13068
Specifická analýza a hodnocení
© 2019 Agentura EXANPRO