Zpravodajská analýza, produkce a prezentace  ⇒    Zájmová témata   ⌈⌋   Slovník   ⌊⌉   Pracovní postupy    ⇐  Hodnocení bezpečnostní situace a politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

REÁLNÉ ZPRAVODAJSKÉ VÝSTUPY
Zavádějící výstupy v médiích ÚVODNÍK
15. leden 2018

Souhrnné hodnocení (13034)

Často slýcháváme, že každý má svou pravdu. Ale to není správné rčení, protože pravda je jenom jedna. Každý může mít pouze svůj názor nebo své přesvědčení, kterým se buď k pravdě přibližuje, anebo se od ní oddaluje. Mnohdy je to o tom, zda se pisatelé, mluvčí a ti, co rozhodují, chtějí pravdě přiblížit, anebo naopak z různých důvodů oddálit. Pravdu nikdo nevlastní a nikdo na ni nemá monopol. Pravda plyne prostorem a časem a je vyplňována našimi skutky konanými dle našich úmyslů.

Mnoho lidí chce pravdu najít, ale brání jim v tom jiní, kteří se snaží pravdu skrýt. Z pozice politické moci je možné pravdu potlačovat a podsouvat lidem zkreslený obraz situace. Avšak pravdu nelze jen tak zahalit. Je však možné pasivně přijímat posunutý, nebo dokonce překroucený obraz situace a považovat ho za realitu. K tomu se mohou přidat předsudky přijímatele zpráv, což se přesouvá i do následného předpojatého osobního úsudku. Je špatné, když někdo podsouvá jiným účelové a navíc falešné informace. Ještě horší ale je, když příjemce informací nedokáže nebo nechce rozlišit základní rozpory v tomto sdělení.

Jak blízko nebo daleko od pravdy je Česká republika? A jakou úlohu v otázce pravdy sehrávají čeští politici, učitelé (akademici) a novináři? Všichni z nich používají slovní obraty jako šíření dezinformací*, porušování mezinárodního práva či mezinárodních dohod, ale téměř všichni je spojují výhradně s aktivitami Ruské federace. Na druhou stranu o západních zemích, potažmo členských zemích Evropské unie a Severoatlantické aliance hovoří jako o záruce demokratických hodnot. Tento postoj je jedna velká faleš, jež obsahuje jednostranný výklad o mezinárodní situaci. V tomto výkladu jsou zatajována fakta o vážných proviněních Západu v nové éře po rozpadu Sovětského svazu, tedy po roce 1990 (přehled nejzávažnějších provinění dále v textu). Jedná se tak o západní, ale i českou propagandu* vedenou proti Ruské federaci. Ti, co ji vedou nebo jí podlehli naopak tvrdí, že propagandu proti nám organizují Rusové. Jak tedy rozpoznat pravdu?

Pokud nemá být naše uvažování jednostranné, ale co nejvíce objektivní neboli co nejblíže pravdě, pak musíme připustit, že se nejedná o spravedlivý boj proti jedné propagandě, nýbrž o souboj dvou rozdílných propagand* neboli ideologií*. Avšak podle faktů* z dosavadního vývoje je to právě západní ideologie, která vykazuje mnohem větší množinu prohřešků proti mezinárodnímu právu a lidské společnosti. Tyto prohřešky jsou stále více rozebírány a zdůrazňovány v celosvětovém měřítku (bohužel zatím mimo politické a soudní orgány).

V mediálním prostředí se objevují stále nové písemné i televizní dokumenty s faktickými údaji a svědectvími osob, jež byly do dění režírovaného Západem vtaženy jako tehdejší političtí, vojenští nebo zpravodajští činitelé. Příkladem televizní formy je francouzský dokumentární seriál DECEPTION, jenž je do českého znění volně překládán jako HISTORIE DEZINFORMACÍ. Výraz „deception“ v českém významu znamená „klamání“, ale pro název dokumentu by se nejlépe hodil odborný termín KLAMNÉ OPERACE*. Dokument se skládá z různých dílů, kde každý rozebírá jednu významnou událost a každý díl nese podle příslušné události patřičný název. Najdeme zde například díl z roku 2016 s názvem IRAQ, A VERITABLE IMPOSTURE (Irák, skutečný podvod) nebo díl z roku 2017 pojednávající o destabilizaci Libye. V každém dílu je snahou autorů přiblížit se co nejvíce pravdě a ukázat, jak je odkrytý obraz v ostrém rozporu s oficiální verzí. Dokumentární seriál není ukončen a bude pravděpodobně pokračovat dalšími díly.

V písemné podobě jsou zločiny Západu zmíněny např. v šestidílných Dějinách světa vydaných v letech 2009–2010 prestižním německým nakladatelstvím WBG. V posledním dílu je zmínka o masových zločinech proti civilnímu obyvatelstvu při západních náletech v Srbsku (1999), Iráku (vojenské operace v období 2003–2011) a Afghánistánu (vojenské operace od 2001 až doposud).

Česká republika opustila ideologii sovětskou, pod níž strávila 40 let, avšak záhy se připojila k ideologii západní, kterou prostřednictvím svých politiků hájí již déle než 20 let. Nedokázali jsme se stát sami sebou a jít za pravdou a prosazovat spravedlivou zahraniční politiku. Naopak jsme se přes schvalování, přímou podporu, nebo dokonce aktivní účast podíleli a stále se podílíme na protiprávních aktivitách ve prospěch západních mocností. Přehled nejzávažnějších provinění ČR je následující:

  • Schválení a poskytnutí vzdušného prostoru pro nelegitimní vzdušné údery proti Srbsku (1999). Vše se odehrálo bez mandátu OSN a údery si vyžádaly přibližně 3 000 civilních obětí.
  • Schválení protiprávní agrese Iráku (bez mandátu OSN) a podíl na jeho okupaci (2003–2011). Výsledkem bylo zmaření desítek tisíc lidských životů a destabilizace Iráku, která se posléze rozšířila na destabilizaci Blízkého východu.
  • Podpora vojenské intervence v Libyi (2011), jež se stala jednoznačným a prokázaným překročením rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1973 (2011). Následkem byla destabilizace Libye. Nikdo z českých politiků proti překročení rezoluce neprotestoval.
  • Bezdůvodné a dezinformacemi obhajované nasazení českých vojáků do Pobaltí (od roku 2018). Tímto aktem byl porušen článek 1 Severoatlantické smlouvy.1, 2 Na schválení návrhu na vyslání českých vojáků se podílely tyto politické subjekty: ANO 2011, ČSSD, KDU-ČSL, ODS a TOP 09.

Výše uvedená nejzávažnější provinění a vážná porušení mezinárodních norem nebyla nikdy předmětem oficiálních šetření, natož aby byl někdo obviněn a sankcionován. Pokud bychom měli měřit spravedlivým metrem, tak by na zúčastněné západní země měly být uvaleny již mnohonásobné sankce. Jenomže celý vývoj od roku 1990 vypadá, jako kdyby nová éra prohřešků začala až zabráním Krymu (2014), přičemž tento akt snese srovnání s odtržením Kosova. Navíc tomu všemu předcházel politický převrat na Ukrajině, nikoli vítězství ukrajinského lidu (blíže viz produkty 11010, 11027 a 11028), čímž změna situace na Krymu nebyla osamoceným aktem, ale reakcí na překotný a Západem podporovaný vývoj.

V souvislosti s tím, jak Západ chápe současný vývoj, můžeme parafrázovat citát od Napoleona: „Výklad novodobých dějin je opředen bájemi, na kterých se shodly západní mocnosti a jejich nekriticky oddaní přívrženci.“

Mluvit pravdu a šířit pravdu, to chce morálku a odvahu. Jenže kdo z výkonných politiků a akademiků se odváží vystoupit především na mezinárodní úrovni a nazvat věci pravými jmény? To učiní pouze ti, kterým je osobní čest a morálka přednější než kariéra. Kolik poslanců a senátorů už porušilo svůj slib, v němž se zavázali, že budou konat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí čili morálky? Kolik novinářů šíří zavádějící výklad událostí ve prospěch Západu a bojí se poukázat na nepravosti? Kolik z nich se odváží pokládat ty správné otázky těm správným lidem? A kolik učitelů je schopno kriticky hodnotit situaci a ochotno říci studentům, co se opravdu ve světě děje? Je to žalostný stav. Namísto šíření důležité pravdy všichni zdůrazňují, jak je pro nás významné ukotvení v EU a NATO. To ale znamená, že chceme být ukotveni také k výše popsané nebezpečné a protiprávní politice.  

Většina osob ze zmíněných profesí říká, že Rusko nechce hrát podle pravidel. Ale podle jakých pravidel? Jsou to snad pravidla určovaná Západem v čele s USA, tedy zeměmi, které již několikrát a beztrestně porušily mezinárodní právo? Různí západní pisatelé se snaží odpovědět na otázku, jak je možné vyjít s Ruskem. Avšak nikdo se zatím nesnažil přemýšlet o tom, jak by Rusko mohlo vyjít se Západem, což znamená zamyslet se sami nad sebou.

Je nutné provést revizi jednotlivých činů a zastavit nebezpečnou hru s lidskou společností. To mohou udělat všichni, kteří jsou činní v politice a v médiích. Svou roli zde sehrávají i zpravodajské služby. Musejí však aktivně a nestranně vystupovat. Nejprve je ale nezbytné porozumět sami sobě, skutečné roli České republiky v EU a NATO a situaci mezi Východem a Západem, aby nezaznívaly bezmyšlenkovité náměty do diskusí typu „Proč Rusové vyhrávají propagandistickou válku“ (viz pořady České televize, např. pořad Historie.cs vysílaný 18. 3. 2017 a opakovaný 19. 8. 2017, kde se debatovalo o minulé i současné propagandě). Samotný námět zní poněkud propagandisticky a ti, co takový námět používají, by měli do své úvahy zařadit nejprve to, zda to nemůže být tím, že jsou Rusové blíže pravdě než Západ.

Související zpravodajské produkty:


1 Zpravodajské produkty související s problematikou falešného odůvodňování vyslání českých vojáků do Pobaltí:

2 Znění článku 1 Severoatlantické smlouvy:

„Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zapleteny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů.“

* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 13034
Souhrnné hodnocení
© 2018 Agentura EXANPRO
28. listopad 2017

Specifická analýza – seriál ČT (13033)

Úvod do seriálu o nespolehlivosti České televize je uveden v prvním dílu seriálu (viz produkt 13024), kde je rovněž rozebrán první případ, jenž se vztahoval k dezinterpretaci. Odkazy ke všem dosud zpracovaným případům jsou dostupné v přehledu na konci dokumentu. Následující případ z produkce České televize se týká účelové manipulace s cílem uvést veřejnost v omyl o reakci ruského prezidenta na vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách.

PŘÍPAD 7 (účelová manipulace s cílem vytvořit falešný obraz)

Česká televize (ČT) zveřejnila 10. listopadu 2016 na svém webu článek s názvem Prezident Trump: Velká neznámá pro Kreml i NATO. V tomto článku byla kromě zavádějících informací o vztahu Donalda Trumpa k Severoatlantické alianci (analyzováno v produktu 13012 Donald Trump a Severoatlantická aliance publikovaném v listopadu 2016) také mediální manipulace s použitím fotografie ruského prezidenta se sklenkou šampaňského (viz přiložený snímek) bez vysvětlení, k jaké přesné události se zachycená fotografie vztahuje. ČT k fotografii pouze uvedla, že zdrojem je Reuters (objasnění skutečného významu fotografie dále v dokumentu). Pravdivé vysvětlení k fotografii bylo vynecháno záměrně, neboť podle přiloženého textu bylo snahou ČT podsunout čtenářům, že prezident Putin připíjí na vítězství Trumpa v prezidentských volbách. Česká televize tím nemohla skrýt snahu vyvolat dojem po vzoru svých amerických a britských kolegů, že Putin se tímto přípitkem vlastně přihlásil k tomu, že stál za aktivním ovlivněním amerických voleb v Trumpův prospěch.

Zmíněný článek ČT obsahuje tuto textovou část:

„Editor listu The Economist Edward Lucas ve svém komentáři dokonce poznamenal, že zatímco je svět vítězstvím excentrického miliardáře šokován, Vladimir Putin v Kremlu otevírá lahve šampaňského.“

Snímek zachycující prezidenta Putina se sklenkou šampaňského se sice časově shoduje s prezidentskými volbami v USA, ale pojí se k jiné události. Volby se ve Spojených státech konaly 8. listopadu 2016 a hned následující den 9. listopadu prezident Putin podle plánu aktivit přijal 19 nových zahraničních velvyslanců s jejich pověřovacími listinami. Tento přijímací ceremoniál se zahraničními diplomaty se v Ruské federaci odehrává dvakrát až třikrát ročně a ruského prezidenta při něm doprovází ministr zahraničních věcí a několik dalších osob. Předchozí ceremoniál byl organizován 20. dubna 2016. Obřad s velvyslanci včetně slavnostního přípitku s ruským prezidentem představuje pro zahraniční diplomaty oficiální zahájení výkonu jejich funkce v Ruské federaci.

Česká televize pochybila tím, že pro svůj článek o Donaldu Trumpovi použila fotografii z naprosto odlišné události, aniž by pravdivě vysvětlila, k jaké reálné aktivitě se snímek pojí. Pracovníci ČT záměrně skryli (zamlčeli) základní faktické údaje k materiálu, který čtenářům na svém webu předložili, a manipulativním způsobem usilovali o vytváření falešného dojmu. Přijímání nových velvyslanců se plánuje s určitým předstihem, čímž nebylo možné dopředu odhadnout, kdo z amerických voleb vzejde jako vítěz. Je sice možné uvažovat tak, že ruští představitelé mohli termín obřadu pro všechny případy úmyslně naplánovat na den následující po dni amerických prezidentských voleb a přípitkem s velvyslanci vyslat postranní signál do Spojených států. Avšak protože Rusové pro tento čin ani v nejmenším nepředložili jediné a jasné spojující vodítko, nelze případnou souvislost vydávat za nic víc než pouhou domněnku a také tak to měli zaměstnanci ČT prezentovat. Především ale měli objasnit, k jaké události se fotografie s Putinem vztahuje.

Americká televizní společnost CNN se později (leden 2017) k přípitku šampaňským vrátila, a to v době kdy americká zpravodajská komunita* uvolnila zprávu o zachycení (odposlechu) komunikace ruských představitelů, kteří měli podle této zprávy vyjadřovat nadšení nad zvolením Trumpa americkým prezidentem (tvrzení o zachycené komunikaci je rozebráno v produktu 12023 Průkazné důkazy o zpravodajské fabulaci made in USA). Přestože pracovníci CNN zmínili, že v odposleších nezaznělo nic konkrétního, co by dokazovalo ruské zapojení do ovlivňování prezidentských voleb, tak korespondentka CNN Pamela Brown sdělila, že obsah odposlechů je ještě něčím víc, než povolební video, v němž jsou zachyceni vládní činitelé v Moskvě během přípitku šampaňským. Jenže i ona zapomněla upřesnit, že přípitek z listopadu se vztahoval ke zcela jiné a konkrétní akci, přičemž ani moderátor CNN ve studiu Anderson Cooper nepovažoval za nutné tuto skutečnost ozřejmit.   

V článku České televize (viz odkaz výše) je akt se šampaňským „mediálně rozmázlý“. Celý článek se skládá ze čtyř částí, přičemž ve dvou z nich je zmínka o šampaňském. První zmínka je v textu, jenž je uveden podnadpisem „Kreml doufá ve vyvedení vztahů z krize“. Druhá zmínka je pak přímo v dalším podnadpisu, ale již nikoli v samotném textu, který podnadpis uvádí. Příslušný podnadpis nese název „Putin otevírá šampaňské“. Slova o šampaňském tedy mohla být součástí jen jedné ze čtyř částí textu. Avšak to by se snížila míra šíření zavádějící informace o přípitku šampaňským ve spojení s vítězstvím Trumpa. Spousta čtenářů nečte články celé, ale zaměřuje se na určité odstavce. Pokud se zmínka o šampaňském rozprostře alespoň do dvou částí celého článku, je větší pravděpodobnost, že se s touto podsunutou informací seznámí více čtenářů. Pro čtenáře se stává přitažlivým samotný podnadpis „Putin otevírá šampaňské“, který s propojením s hlavním titulkem celého článku Prezident Trump: Velká neznámá pro Kreml i NATO u čtenářů přirozeně vyvolává dojem, že Putin otevírá šampaňské právě kvůli Donaldu Trumpovi.

Případ o nespolehlivost ČT v mediálním zpravodajství je jako obvykle zakončen výčtem porušených ustanovení z Kodexu České televize:

„5.5 Česká televize nakládá s informacemi, které pro diváky opatřuje, jako s hodnotou, již si není oprávněna na úkor diváků přivlastňovat, obchodovat s ní nebo ji učinit předmětem jakékoliv spekulace. Česká televize musí vždy přednostně postupovat tak, aby konkrétní informaci připravila s odbornou péčí do vysílání a touto cestou ji pohotově předala divákům.“

„5.6 Ve zpravodajství a aktuální publicistice Česká televize dbá na přesnost a nestrannost spočívající především ve zjišťování a ověřování skutečnosti.

5.7 … Česká televize musí dokázat pro diváky jednoznačnou formou oddělit zprávu od hodnotícího soudu, zvláště není přípustné směšovat zprávu a hodnotící soud v jedné větě redaktora. Rovněž není dovoleno vydávat pouhé domněnky za zprávy.“

 „5.8 Zpráva musí být založena na zjištěných a ověřených údajích. Česká televize je při získávání a zpracovávání informací plně podřízena imperativu zjistit a divákům zprostředkovat pravdivý obraz skutečnosti…“

„5.12 Česká televize je povinna zajistit, aby obrazové a grafické části informace ve zpravodajství a aktuální publicistice přispívaly k pravdivosti a přesnosti sdělení. Zvláště není přípustné uchýlit se v obrazovém výrazu k postupům, při nichž dochází ke směšování mluveným slovem či psaným textem sdělovaných zpráv s hodnotícími soudy obsaženými ve zpracování obrazu (například záměrný výběr nefotogenických záběrů aktérů, umělé proměny dynamiky nebo kvality obrazu apod.).“

„5.14 Redaktoři České televize si musí při vystupování ve zpravodajských a aktuálně publicistických pořadech počínat tak, aby divák nemohl rozpoznat, jaký mají na věc, o níž informují, názor“.

Předchozí díly seriálu o nespolehlivosti České televize:


* Vysvětlení termínů je obsaženo v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 13033
Specifická analýza – seriál ČT
© 2017 Agentura EXANPRO
28. říjen 2017

Specifická analýza – seriál ČT (13032)

Úvod do seriálu o nespolehlivosti České televize je uveden v prvním dílu seriálu (viz produkt 13024), kde je rovněž rozebrán první případ, jenž se vztahuje k dezinterpretaci. Přehled všech dosud publikovaných případů je uveden na konci dokumentu. Šestý rozebíraný případ se týká cíleného zásahu do projevu ústavního činitele a úmyslně vyhýbavého závěru Rady České televize.

PŘÍPAD 6 (záměrná manipulace se zamlčením faktů a úmyslné nedošetření prokázaného provinění)

Případ, kdy Česká televize (ČT) upravila výrok prezidenta ČR je známý, avšak problém je v tom, že nebyl došetřen podle charakteru skutkové podstaty, čímž se rozšířilo provinění i na osoby odpovědné za zjednání nápravy. V rozebírané kauze se nejednalo o obyčejnou chybu editora, byť ji Rada ČT označila za chybu závažnou, ale o cílený úmysl, který přesahoval osobu editora. Záměrně nevyřešené provinění ukazuje vliv určitých osob na Českou televizi a zároveň poskytuje volný prostor pro podobná pochybení i v budoucnosti.

Prezident Zeman se 13. listopadu 2014 zúčastnil konference o svobodném podnikání, kde pronesl:

„Jdeme (Česká republika) po stoupající cestě, na které jsou některé zbytečné kameny. Tu Viktor Kožený, tu Zdeněk Bakala, tu mnozí další…“

Česká televize ale týž den v pořadu „Události“  uvedla následující:

„Jdeme po stoupající cestě, na které jsou některé zbytečné kameny. Tu Viktor Kožený, tu mnozí další…“

Z výroku prezidenta zmizela část „… tu Zdeněk Bakala…“, což Rada ČT posoudila jako závažnou chybu službu konajícího editora a odmítla tvrzení, že v ČT zasáhla cenzura. Toť bylo vše ze strany Rady ČT, která se ještě navíc vyjádřila až téměř po dvou měsících od pochybení ČT (závěr Rady ČT byl zveřejněn 7. ledna 2015). Úprava prohlášení jakéhokoli řečníka, natož ústavního činitele je vážným mediálním incidentem a obzvlášť varovným signálem, pokud se to týká veřejnoprávní televize. Je proto nutné provést důsledné šetření a postihnout všechny odpovědné osoby.

Jméno Zdeňka Bakaly bylo vystřiženo uprostřed věty, což prokazuje jasný záměr a nikoli jen obyčejnou chybu, třebaže ji Rada ČT označila za závažnou. Vystřihnout část uprostřed věty znamená uskutečnit dva zásahy do nahraného záznamu, v tomto případě ještě navíc dva přesné zásahy tak, aby úprava nebyla pro diváky (posluchače) rozpoznatelná. Rada ČT měla tedy vyvodit závěr, že se jednalo o cílený úmysl a položit stěžejní otázku, kdo tento úmysl inicioval. Jinými slovy zkoumat, zda úpravu výroku provedl svévolně sám editor, anebo zda ji provedl na něčí pokyn. Stejnou otázkou se mělo zabývat také vedení ČT, ale to se pouze prostřednictvím ředitele Petra Dvořáka vyjádřilo, že editor byl přesunut na jinou práci a že mu byl snížen plat. Je podezřelé, když se vedení ČT nesnaží zjistit skutečnou příčinu provinění svých pracovníků.

Pokud by to byla svévole samotného editora, což je méně pravděpodobné, musel by být propuštěn z České televize. Není totiž možné, aby ve veřejnoprávní televizi pracoval zaujatý zaměstnanec, jenž není schopen zprostředkovat veřejnosti autentické výroky ústavních činitelů. V této kauze je však pravděpodobnější, že editor obdržel pokyn od někoho z nadřízených. Editor měl pramalý důvod takto samostatně riskovat a jeho počínání by bylo velmi zkratkovité. 

Nedošetřený incident je známkou vnějšího ovlivňování České televize, z čehož vzniká tendenční zpravodajství ve prospěch určitých osob a skupin ve společnosti. Postup při řešení incidentu rovněž prokazuje zanedbání odpovědnosti a povinností ze strany vedení ČT a Rady ČT, což mělo vyústit v reakci příslušných státních institucí, tedy Poslanecké sněmovny, která členy Rady ČT volí a odvolává, a vládního kabinetu, neboť se jednalo o úpravu výroku prezidenta České republiky. Členové vládní koalice (ČSSD, ANO a KDU-ČSL) to však nepovažovali za nic závažného, čímž to nebylo zajímavé ani pro Poslaneckou sněmovnu, kam to mohli přenést představitelé právě ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Tento přístup napomáhá k upevňování prostředí, kde bují zneužívání politické a mediální moci.

Kodex ČT byl porušen v následujících bodech:

„5.5 Česká televize nakládá s informacemi, které pro diváky opatřuje, jako s hodnotou, již si není oprávněna na úkor diváků přivlastňovat, obchodovat s ní nebo ji učinit předmětem jakékoliv spekulace. Česká televize musí vždy přednostně postupovat tak, aby konkrétní informaci připravila s odbornou péčí do vysílání a touto cestou ji pohotově předala divákům.“

„5.6 Ve zpravodajství a aktuální publicistice Česká televize dbá na přesnost a nestrannost spočívající především ve zjišťování a ověřování skutečnosti.

 „5.8 Zpráva musí být založena na zjištěných a ověřených údajích. Česká televize je při získávání a zpracovávání informací plně podřízena imperativu zjistit a divákům zprostředkovat pravdivý obraz skutečnosti…“

„5.14 Redaktoři České televize si musí při vystupování ve zpravodajských a aktuálně publicistických pořadech počínat tak, aby divák nemohl rozpoznat, jaký mají na věc, o níž informují, názor“.

„5.16 Při přípravě obsahu zpravodajství a aktuální publicistiky České televize se uplatňuje redakční autonomie, která spočívá zejména v povinnosti vedoucích pracovníků vyloučit vnější vlivy, jimiž by mohlo být ovlivněno zařazení, pořadí nebo obsah informací ve vysílání. Mimo organizační strukturu redakce může do obsahu konkrétní zprávy nebo rozhodnutí o jejím zařazení či pořadí zasáhnout jen generální ředitel nebo jím pověřený vedoucí pracovník České televize, a to pouze v případě, kdy je z okolností zřejmé, že uveřejněním zprávy došlo nebo naléhavě hrozí, že dojde k porušení zákona. Pokyn, kterým tak bude učiněno, musí být dán šéfredaktorovi příslušné redakce písemně. Pravomoc generálního ředitele a dalších vedoucích pracovníků řídit redakce v personálních a provozních záležitostech není tímto článkem dotčena.“

„5.17 Editoriální rozhodování v redakcích se řídí především kritérii vyplývajícími z Kodexu. Za obsah zpravodajských a aktuálněpublicistických pořadů odpovídá šéfredaktor příslušné redakce.“

Předchozí díly seriálu o nespolehlivosti České televize:


Zpravodajský produkt 13032
Specifická analýza – seriál ČT
© 2017 Agentura EXANPRO
19. říjen 2017

Krátká analytická reakce s předpovědí (13031)

V zahraničních i domácích médiích se objevují mylná a zavádějící hodnocení předsedy hnutí ANO Andreje Babiše, o němž novináři píší zřejmě jen podle toho, jak vystupuje na exponovaných místech (směrem k veřejnosti, k novinářům a v Poslanecké sněmovně). Avšak nevšimli si, že předseda Babiš má mnohem více než kdokoli jiný dvě hodně rozdílné tváře: jednu falešnou pro veřejnost a druhou skutečnou pro zachování své politické a ekonomické kariéry.  

Ve sdělovacích prostředcích se tak objevují texty o tom, že Babiš chce vyčistit politickou žumpu, bojovat proti migraci z islámských zemí, že útoky na Evropskou unii (EU) jsou jeho oblíbeným sportem a že roli NATO považuje za překonanou. Novináři soudí, že v případě Babišova volebního vítězství se vztahy mezi Českou republikou a Unií zhorší. Podle médií Babiš dokonce slibuje, že zájmy národa povýší nade vše. 

Pokud začneme u národních zájmů, tak k nim určitě nepatří posílat české vojáky do Pobaltí, eskalovat tam napětí a ještě vše zdůvodňovat dezinformacemi*, jak to učinil Babišův stranický kolega a zároveň ministr obrany Martin Stropnický. Andrej Babiš podpořil slova svého spolustraníka a v tichosti hlasoval pro vyslání českých vojáků (podrobněji viz produkt 11055 Ministr obrany v dresu hnutí ANO opakovaně dezinformuje a přispívá ke zvyšování mezinárodního napětí za podpory svého předsedy Andreje Babiše). Jak to tedy pan Babiš s těmi národními zájmy myslel, když aktivity NATO v Pobaltí jsou zájmem především Spojených států? A jak to myslel, když uvedl, že role NATO je překonaná, a přitom souhlasí s nevhodnou politikou Aliance ve východní Evropě? 

V útocích na Evropskou unii se vyžívá jen před novináři, ale na půdě EU už tak výřečný není. To, že to s jeho kritikou EU není tak vážné, potvrzuje vystupování evropské komisařky Věry Jourové z hnutí ANO, která hájí politiku Unie snad ve všem včetně podivně nastavené politiky směrem k Ukrajině. Jak tedy máme Babišovi rozumět jeho kritiku Evropské unie? Problém je v tom, že politik nemůže kritizovat EU jen směrem k veřejnosti, ale především směrem k samotné Unii a jejím hlavním funkcionářům (např. členům Evropské komise) při jednání s nimi. To však Andrej Babiš nedělá. Stejné je to s jeho bojem proti nelegální migraci, kdy si před novináři stěžoval na pasivní politiku ČSSD, ale na jednání vlády nikdy nic zásadního nenamítal, natož na půdě Evropské unie. A řečnické zdvořilostní postěžování na několika pracovních schůzkách nelze považovat za konstruktivní kritiku a úsilí o změnu.

Hnutí ANO v čele s Andrejem Babišem hodlá setrvat v EU a někdy v budoucnu přijmout i euro bez ohledu na to, že se jedná o politickou měnu a pojistku pro udržení členských zemí v nadnárodním a nerovnocenném spolku. Podobně se Babiš podřídí politice NATO diktované Spojenými státy a nebude protestovat ani proti budoucímu zřízení zahraniční základny v rámci JOAC1 na území ČR (pouze alibisticky prohodí pár nesouhlasných poznámek v médiích).  

Hnutí ANO začalo získávat největší přízeň voličů, když se neobratný, nerozhodný a celkově znemožněný předseda ČSSD Bohuslav Sobotka de facto stal skrytým volebním lídrem Babišova hnutí, neboť Sobotkova až hysterická snaha vyhranit se vůči Babišovi a neustále ho kritizovat měla přesně opačný efekt a zapůsobila jako skvělá volební kampaň ve prospěch hnutí ANO (viz produkt 13021 Hodnocení situace české vlády). Jakmile se k Sobotkovi přidávaly i ostatní parlamentní politické strany, psychologický efekt na voliče se ještě zdvojnásobil. Voliči jsou již znechuceni všemi stranami, které se vystřídaly ve vládě, avšak členové hnutí ANO neměli podle nich ještě dost prostoru, když jim zbylé koaliční strany jejich snažení kazily. Jenže vládnoucí koalice, to je přesně to, co vyhovuje Babišovu vystupování a jeho rétorice. Koaliční partnery vždy potřebuje, aby jakoukoli vinu za neúspěch měl na koho svést. 

Voliči budou potřebovat další čtyři roky, aby poznali, že Babiš jen stěží může vyčistit politickou žumpu, když v ní od počátku svého politického působení sám hluboko stojí spolu s ostatními. Již dávno je čas poslat většinu přesluhujících politických stran mimo Poslaneckou sněmovnu a nahradit je novými subjekty. Jistěže není jisté, zda to pomůže, ale slušná pravděpodobnost tady je, na rozdíl od přežívajících přesluhovačů a přisluhovačů politiky cizích mocností.

Kniha Andreje Babiše „O čem sním, když náhodou spím” pozorným čtenářům leccos napoví. Vodítkem je již samotný název knihy, kdy vzniká oprávněná námitka, že voliči nechtějí vědět, o čem Babiš sní, když náhodou spí, ale jaké má vize, když racionálně uvažuje neboli o čem sní, když bdí.


Přikládáme pasáž s hodnocením Andreje Babiše z produktu 11055:

… ukázal svůj oportunistický přístup neboli vlastnost, kterou bychom u předsedy Babiše mohli vzhledem k poznatkům z jeho působení v politické funkci okomentovat takto: Předseda hnutí ANO, poslanec a dříve ministr a zároveň vicepremiér se bezzásadově přizpůsobuje politickým poměrům, což se u něj projevuje tím, že se v citlivých případech a kauzách zdržuje jakéhokoli vystupování, které by mu mohlo uškodit v jeho politické kariéře, a to i kdyby měl hájit poctivý a spravedlivý názor. Naopak vždy vystupuje tam, kde cítí politickou výhodu a příznivé veřejné mínění, a to s cílem snížit úroveň svých politických rivalů (vystupuje samozřejmě také ve věcech, které směřují proti němu).

V tomto duchu se Babiš zdržel jakéhokoli komentáře například v kauze prezident Miloš Zeman versus ministr Daniel Herman se vztahem k panu Bradymu a setkání s dalajlámou (podrobná analýza a hodnocení celé kauzy viz produkt Nešikovný prezident, neschopný premiér, záludný ministr a předpojatý moderátor). Stejně tak mlčel k cestám vicepremiéra Pavla Bělobrádka, ministra Hermana a dalších členů KDU-ČSL a jiných politických stran na srazy Sudetoněmeckého landsmanšaftu. V té době byl Babiš vicepremiérem a jeho vyjádření či stanovisko tak bylo žádoucí, a to minimálně v tom, jak hodnotí politické aktivity členů vlády, jež nebyly projednány a tím ani schváleny vládním kabinetem. Jaké jsou tedy podle Babiše národní zájmy, když se k nim ani nevyjadřuje? Téma nelegální migrace spojené s migračními kvótami využíval Babiš jen při kontaktu s novináři (jako ostatně i jiná témata), přes něž mohl k veřejnosti pronášet líbivé výroky. Avšak na jednáních vlády už tak důsledný nebyl. Podobně se k tomuto vážnému tématu nikdy rezolutně nevyjádřil v ústředí Evropské unie, případně na jiných zahraničních jednáních. To je ukázka pokrytectví Andreje Babiše.

Poslanec Babiš se snažil a bude se i nadále snažit vyjadřovat k otázkám národní obrany a bezpečnosti co nejméně a vše bude chtít ponechat na svých spolustranících, případně příslušných ministrech (i když to tak v médiích nebude vypadat). Nejvíce si bude hledět politického a ekonomického boje uvnitř České republiky a mezi politickými stranami. To již prokázaly jeho vyzrazené schůzky s novinářem Přibilem, na kterých jako vicepremiér a ještě k tomu v takovém konspiračním* módu neměl co pohledávat. Potupně působilo úsilí jeho samotného a jeho spolustraníků převést celou kauzu na protizákonné odposlouchávání vicepremiéra. Problém je v tom, že pokud rozhovor zaznamenával jeden ze zúčastněných (v tomto případě novinář Přibil) a nikoli třetí vzdálená strana, nemůže se jednat o neoprávněné odposlouchávání, ale pouze o obyčejný záznam rozhovoru ze strany zúčastněné osoby, což je dnes běžná záležitost (osoba přítomná rozhovoru nemůže odposlouchávat, ale pouze zaznamenávat řeč na elektronické zařízení nebo na papír).


1 JOAC je americká Koncepce operačního přístupu ozbrojených sil (všech druhů vojsk) do zájmových prostorů* po celém světě (Joint Operational Access Concept). Jedná se o koncepci, která má ozbrojeným silám USA zajistit přístup do prostorů, v nichž potřebují provádět vojenské operace. JOAC není úplně novou záležitostí, je však  záležitostí nepřetržitě zdokonalovanou ve vztahu k takzvaným „spojencům“ čili zemím, které by Spojeným státům měly se svými zdroji a územím co nejvíce usnadnit působení ve světě. Do této kategorie patří zřizování podpůrných amerických základen na osách přesunů amerických sil, tedy v zemích mezi USA a cílovými prostory pro provádění vojenských operací (vojenská cvičení, operace na podporu míru - PSO, válečné operace). Problematika JOAC je rozpracována jako interní produkt (viz „JOAC – Joint Operational Access Concept“ v interní tematice v Přehledu zájmových témat v kategorii Zpravodajské názvosloví a písemnosti).

* Vysvětlení termínů je obsaženo v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 13031
Krátká analytická reakce s předpovědí
© 2017 Agentura EXANPRO

 

18. říjen 2017

Specifické hodnocení (13030)

V souvislosti se Severoatlantickou aliancí vzniklo několik falešných tvrzení a představ, které velmi ochotně pomáhají šířit čeští politici, vojenští hodnostáři a novináři. Z Aliance vytvářejí cosi, co se blíží bezpečnostnímu kultu, když rozhlašují, že se jedná o jedinečnou, a tudíž nenahraditelnou organizaci, která poskytuje bezpečnostní záruky a která je v dnešním světě pro západní „demokratické“ země nutností. Politici považují vystoupení z NATO za ohrožení naší národní bezpečnosti a vůbec si tuto situaci nedokáží představit. Někdo dokonce spojuje případné vystoupení z Aliance se vznikem bezpečnostního vakua*. Avšak je velmi jednoduché odhalit pravdivý stav věcí a prokázat, že situace je zcela opačná a pro nás značně nevýhodná, neboť neexistují žádné bezpečnostní záruky, ale jen nekalé využívání členských zemí, v rámci něhož jsme zatahováni do spirály několikanásobného provinění a vlastního poškozování, do spirály, která nebere konce.

Po zániku Varšavské smlouvy (1991) nám trvalo přibližně osm let, než jsme vstoupili do Severoatlantické aliance (1999). V devadesátých letech neexistovala pro Českou republiku konvenční hrozba* v podobě napadení ozbrojenými silami cizí země a bylo patrné, že tato hrozba bude minimální i pro další období. Ani dnes se situace s hodnocením konvenční hrozby nemění, a to i přes zažehnutí ozbrojeného konfliktu na východní Ukrajině1 a šíření klamných zpráv o záměru Ruské federace napadnout pobaltské státy.2

Přesto se Česká republika 12. března 1999 stala oficiálním členem Severoatlantické aliance, přičemž pouhých 12 dnů po vstupu do Aliance poskytla svůj vzdušný prostor pro bojové letouny NATO v rámci vzdušné operace proti srbským jednotkám (vzdušné operace se plánují s předstihem několika týdnů až měsíců, což vypovídá, že s prostorem ČR bylo počítáno již dříve). Operace trvala 79 dnů a byla provedena bez mandátu OSN. Během vzdušných úderů Aliance v čele s USA zahynulo na území Srbska a Kosova až 2 500 civilistů. To bylo první vážné provinění České republiky, jejíž představitelé se politickým schvalováním tohoto aktu a jeho podporou (poskytnutí vzdušného prostoru) podíleli na straně Aliance na porušení mezinárodního práva a zločinech proti lidskosti.3

Česká republika se podílela a i v současnosti se podílí na porušování mezinárodního práva, na destabilizaci zemí a celých regionů, na eskalaci napětí a na narušování národní a evropské bezpečnosti (viz přehled nejzávažnějších činů na konci dokumentu).4 Hrozbou pro svět se tak paradoxně stává NATO a ohrožením pro členské země je členství v tomto spolku.

NATO nemá obranný charakter a nikdy ho mít nebude, pokud ovšem nevyvolá ozbrojené střetnutí v Evropě, kdy by bylo snahou protistrany převést boje na území protivníka. Severoatlantická aliance na území svých členských zemí neřeší ani vážné bezpečnostní hrozby, jakými jsou mezinárodní terorismus a nelegální migrace ze zemí ozbrojených konfliktů (viz produkt 13022 Smyšlenky o NATO a úloze USA se stávají sebevražedným fetišem). Obrana území členských zemí je podružnou věcí, neboť veškeré bojové aktivity NATO včetně jejich podpory se soustřeďují mimo tento prostor (aktivity Aliance v Pobaltí nemají obranný charakter, ale jsou jen bezvýznamnou snahou demonstrovat jakousi sílu, která přispívá pouze k eskalaci napětí ve východní Evropě – podrobněji viz produkt 11051produkt 11055 a produkt 11056).  

NATO neposkytuje žádné bezpečnostní záruky a závazek kolektivní obrany je jednou z největších dezinformací, kterou šíří politici, vojenští funkcionáři a novináři členských zemí Aliance. Z textu článku 5 Severoatlantické smlouvy nevyplývá žádná povinnost vojenské pomoci a samotný článek, na nějž se řečníci lehkomyslně a beze studu neustále odvolávají, je jasným důkazem o této záměrné dezinformaci (podrobněji rozebráno v produktu 11002 Členství v NATO neposkytuje bezpečnostní záruky a vzhledem k vystupování českého ministra obrany taktéž v produktu 11055).

V Severoatlantické smlouvě není závazek, jenž se pojí k oněm dvěma procentům HDP, což by mělo představovat částku vydávanou na obranu. Je to jen jakýsi slib učiněný mimo smlouvu, čímž nemusí být závazný. Ve smlouvě je pouze dohoda členských zemí, že budou udržovat a rozvíjet svou individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku (viz článek 3).5 Jenže to je velmi obecná formulace, která může mít mnoho podob a všechny z nich mohou být hodnoceny jako naplňování daného článku (například už jenom výuka vojáků v taktické přípravě a v komunikaci prostřednictvím rádiových stanic podle standardů NATO je v souladu s článkem 3 a nemusí být nutně doplněna dalšími aktivitami a nákupem nové výzbroje).

Když se vedou rozhovory o obraně jednotlivých členských zemí, je pravdou, že je vše v této souvislosti vztahováno obecně na resort ministerstva obrany. Avšak obrana země, to nejsou jen vojáci, ale také policisté, hasiči, záchranáři a další, kteří by v případě jakéhokoli konfliktu na vlastním území museli také zasahovat a vynakládat určité úsilí. V tomto smyslu jsme 2 % HDP již dávno překročili a jakékoli další navyšování by mělo být rozděleno rovným dílem všem zaangažovaným. Pokud ale někdo v tomto ohledu hovoří jen o armádě, pak vztahuje navyšování vojenského rozpočtu pouze na zahraniční mise, kde armáda působí samostatně se svou vojenskou policií, vojenskými požárními družstvy a vojenským zdravotnickým personálem. Navyšování vojenského rozpočtu (bez zahrnutí dalších institucí) by tak nemělo být pokrytecky spojováno jen s obranou vlastní země, ale s pravdivým charakterem Aliance, jež je převážně spjat s výpravným (expedičním) pojetím mimo prostor členských zemí NATO.

Zájem na zvyšování vojenských rozpočtů členských zemí mají především Spojené státy, které v tom sledují dva cíle: a) zvýšit zbrojní dodávky z USA, čímž navýšit finanční zisk a vytvořit prostor pro další obchody a placený servis, b) mít dobře vybavené a připravené spojence, kteří mají hájit zájmy USA proti Ruské federaci a dalším rivalům.

Mnozí se domnívají, že jsme vstoupili do NATO, jelikož se na našem území po rozpadu Varšavské smlouvy vytvořilo bezpečnostní vakuum*. A mnozí se domnívají, že pokud bychom z Aliance vystoupili, tak by domnělé bezpečnostní vakuum vzniklo znovu. Je to ale opravdu jen domněnka*, která nesouvisí se skutečnou situací. Bezpečnostní vakuum vzniká v zemích, které jsou rozvrácené (destabilizované) a v nichž v dostatečné míře nefunguje státní správa (především výkonná moc, zákonodárná moc a soudnictví). To však nebyl a není případ České republiky. Po zániku Varšavské smlouvy byl chod země zachován a navíc je možné říci, že se zvýšila suverenita země (byť kvůli otevřené hospodářské a bezpečnostní politice směrem k Západu jen na krátkou dobu). To nebyly známky bezpečnostního vakua (jako příklad bezpečnostního vakua lze uvést Libyi).  

Politici jako ministr obrany Stropnický spojují vystoupení z NATO se ztrátou bezpečnostních záruk. Avšak ministr se mýlí, nebo spíše záměrně dezinformuje, neboť nemůžeme ztratit něco, co ani neexistuje (viz příslušný odstavec výše k článku 5 Severoatlantické smlouvy). Pevné bezpečnostní záruky navíc mohou platit jen pro konvenční hrozbu* či konvenční válčení* (bezpečnostní záruky ve spojení s asymetrickou hrozbou* či asymetrickým bojem* nemohou být garantovány a mají posunutý význam i podobu). Pokud ale uvažujeme konvenční hrozbu a s tím spojené napadení v případě České republiky, bude mít taková hrozba nebo napadení vždy zvláštní charakter, jehož vysvětlení (viz níže) dokládá, že pro ČR není v tomto smyslu žádný rozdíl, zdali je nebo není v jakémkoli obranném spolku.

Zvláštní charakter konvenčního ohrožení pro Českou republiku spočívá v její geografické poloze uprostřed Evropy. S touto polohou nebyla a není bezpečnost ČR závislá na žádném spolku, nýbrž primárně na tom, zda sousední země vystupují proti nám, anebo zda s námi udržují rovnocenné vztahy, čímž by automaticky vytvářely pásmo proti vzdálenějšímu potenciálnímu nepříteli (nutno doplnit, že žádné dohody a pakty ohledně bezpečnosti nám nikdy nepomohly, a pokud nějaká pomoc přišla, tak nikoli kvůli dohodě, ale z pragmatického důvodu).

U konvenčního ohrožení tedy nejprve uvažujeme sousední země, což jsou tři členské státy NATO a jedna neutrální země (pokud by nás napadla sousední země a zároveň členská země NATO, není jasné, jak by na to reagovaly ostatní členské státy, pokud by vůbec reagovaly). Pokud by nás měla pozemními silami napadnout jiná než sousední země, musela by nejprve přejít přes jeden či více našich sousedních států, což by si již vyžádalo odezvu a navíc by to pro agresora znamenalo velké vynaložení jeho sil a prostředků, aby úspěšně prošel přes více zemí a obsadil ČR. Nadto všechno platí, že útok či agrese je vždy snadnější než následná okupace a udržování dobytého území.

Česká republika nebude nikdy samostatným cílem konvenčního napadení, aniž by se agresorem stala sousední země, ale zpravidla jen součástí většího cíle, a to právě vzhledem ke své geografické poloze ve významu jakési pomyslné křižovatky Evropy. Z tohoto pohledu je úplně jedno, jestli patříme do obranné organizace, protože pokud budou napadeny naše sousední země, tak se to bude týkat i nás, a obráceně, pokud někdo z jakéhokoli směru zaútočí na české území, tak se to dotkne všech zemí, které s námi sousedí.

Jestliže nebudeme členy Severoatlantické aliance, proč bychom se podle některých politiků měli bát případné agrese více než např. Rakousko a Švýcarsko? Přitom nižší míra ohrožení není záležitostí neutrality, ale přece evropských demokratických hodnot, o nichž všichni politici tak zarputile hovoří a při každé příležitosti nám je předhazují. Proč by tedy měla být Česká republika obklopená jinými evropskými zeměmi větším cílem než sousední Rakousko, když všechny evropské země údajně zastávají stejné demokratické hodnoty a útok by tedy nevedly a ani by ho nepodporovaly? V rámci těchto hodnot bychom taktéž měli mít právo se samostatně rozhodnout o jakémkoli členství či nečlenství, ať už má někdo status neutrality, nebo chce být jen prostým nezávislým státem. Anebo je to s těmi demokratickými hodnotami jinak a čeští politici vědí, že by nám v případě vystoupení hrozila odvetná opatření ze strany Západu, a tak se podřizují a podbízejí? Proč by nám jinak čeští politici zdůvodňovali naše členství v NATO falešnými a neplatnými faktory uvedenými výše?

Jestliže politici, vojenští hodnostáři a novináři neříkají o Severoatlantické alianci pravdu, a to podle rozboru výše neříkají, tak potom šíří propagandu a šíří ji v něčí prospěch, jelikož Aliance již dávno ztratila svůj původní účel (viz produkt 13012). Na druhou stranu se ale všichni tito propagandisté včetně pracovníků České televize podivují nad tím, proč Rusové tu svou „propagandu“ vyhrávají, přičemž si nechtějí připustit, že by to mohlo být tím, že funkcionáři západních zemí si až příliš vymýšlejí. Čeští politici v rozpolceném českém prostředí panikaří a ve snaze dál ukazovat svou loajalitu západní propagandě si pomáhají vytvářením účelových státních orgánů, jež by měly být součástí každého ministerstva (blíže viz produkt 13023 Pochybný a nenaplnění význam Centra proti terorismu a hybridním hrozbám – CTHH).   

Související zpravodajské produkty:


1 Na východní Ukrajinu zaútočily s finanční a materiální podporou Západu jako první ukrajinské síly pod vedením nové vlády, a to v rámci tažení nazvaného „Protiteroristická operace“ (ATO). Teprve poté se rozhořel skutečný ozbrojený konflikt. Avšak ještě předtím byl v zemi proveden politický převrat, rovněž podporovaný Západem jako součást boje mezi USA a Ruskou federací. Blíže viz produkty:

2 Neexistuje žádný odborný závěr o ruském záměru a přípravách na agresi proti pobaltským zemím. Takový záměr by byl velmi bezhlavý a Rusům by v mnohém pouze uškodil, než prospěl. Navíc by bylo pro ně náročné po agresi udržovat a spravovat obsazené území a zároveň držet frontovou linii proti ozbrojeným silám členských zemí NATO. Jenom by tím plýtvali svými silami a prostředky včetně financí. Vše by mělo jen dočasnou formu, ale Rusové nedělají věci pro dosažení dočasného řešení, nýbrž jednají promyšleně s dlouhodobým ziskem. Vojenská cvičení, která Rusové organizují na svém území, byť v blízkosti hranic, nevykazují z jejich strany známky přípravy na válečné tažení směrem na západ, ale představují demonstraci síly jako protiváhu k aktivitám Západu.  

3 Novodobé zločiny Západu se postupně objevují v současných knihách historiků. Příkladem jsou šestidílné Dějiny světa vydané v letech 2009–2010 prestižním německým nakladatelstvím WBG, v nichž je zmínka o masových zločinech proti civilnímu obyvatelstvu při západních náletech v Srbsku (1999), Iráku (vojenské operace v období 2003–2011) a Afghánistánu (vojenské operace od 2001 až doposud).

4 Česká republika se schvalováním, přímou podporou, nebo dokonce aktivní účastí podílela či se stále podílí na následujících závažných mezinárodních aktech západních mocností: schvalování a poskytnutí vzdušného prostoru pro nelegitimní vzdušné údery proti Srbsku (1999), protiprávní agrese a okupace Iráku s jeho následnou destabilizací (2003 –2011), neoprávněné schválení nezávislosti Kosova (2008), destabilizace Libye (2011), neodůvodněné prosazování asociační dohody EU s Ukrajinou neboli se zemí, která představovala bezpečností riziko a která by za běžné situace a ve spojení s proklamovanými unijními hodnotami byla zařazena na spodní příčku přijatelných zemí (zahájení v roce 2012), dále pasivita a podřízenost v projektu Evropské unie ohledně početného přesídlování populací z jiných světadílů do Evropy a s tím spojeného vměšování a narušování národní bezpečnosti členských zemí (projekt zmíněn v oficiálních dokumentech v roce 2014), bezdůvodné a dezinformacemi vysvětlované nasazení českých vojáků do Pobaltí (2017) a schválení využití vojenských sil a prostředků členských zemí NATO na Blízkém východě podle potřeb a zájmů USA (2017).

5 Úplné znění článku 3 Severoatlantické smlouvy v anglickém a českém jazyce:

»In order more effectively to achieve the objectives of this Treaty, the Parties, separately and jointly, by means of continuous and effective self-help and mutual aid, will maintain and develop their individual and collective capacity to resist armed attack.«

»Aby bylo účinněji dosaženo cílů této smlouvy, budou smluvní strany, jednotlivě i společně, stálou a účinnou svépomocí a vzájemnou výpomocí udržovat a rozvíjet svou individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku.«

* Vysvětlení termínů je obsaženo v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 13030
Specifický výklad s hodnocením
© 2017 Agentura EXANPRO