Analýzy, hodnocení a předpovědi         Slovník          Pracovní postupy        Bezpečnostní situace a politika

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací. 

REÁLNÉ ZPRAVODAJSKÉ VÝSTUPY
Události a jevy ve světě včetně ČR ÚVODNÍK
5. květen 2019
Předplatitelé

Specifická analýza (11102)

Produkt je přímým pokračováním problematiky započaté ve zpravodajském výstupu 11101.

Ve Francii se děje mnohem více negativních věcí, než je nám prezentováno ve sdělovacích prostředcích. Stejně tak požár katedrály Notre-Dame v Paříži je jen jedním z mnoha incidentů, při kterých byly ve Francii vedeny útoky na katolické kostely (více dále v textu). Soudobá bezpečnostní situace ve Francii vychází mimo jiné z koloniálních dějin Francie a z aktuálního přístupu francouzské vlády k nezákonným aktivitám, k nimž bezesporu patří organizování nelegální migrace*.

Za všemi negativními jevy* a incidenty* však nelze hledat jen původ v etnické různorodosti. Jsou jevy a incidenty, které mají svůj skrytý politický účel a skryté politické pozadí. Požár katedrály Notre-Dame obsahuje tolik podivností a zvláštních vstupů (narušení vyšetřování) i mediálních výstupů úřadů (viz předchozí díl a další body v textu), že není možné považovat poškození katedrály za nešťastnou náhodu, jak se snaží veřejnosti vnutit pařížská prokuratura. Podotýkáme, že k tomu patří také skutečnost, že francouzský prezident Emmanuel Macron hraje o politické body, jež hodlá získat do jara 2022, kdy se uskuteční prezidentské volby. Prezidentova snaha je patrná z jeho projevu, který následující den po požáru (projev se uskutečnil 16. dubna večer), pronesl namísto vystoupení plánovaného na předchozí večer (v den požáru) a souvisejícího s nepopulárními reformami v zemi. Macron mohl náhle odložit projev k reformám a zahájit „stmelování“ národa skrze požár katedrály Notre-Dame (viz předchozí díl a překlad s hodnocením projevu v doplňujícím produktu).

Úřady se snaží nestandardně zdůraznit, že se jednalo o nešťastnou náhodu, kterou chtějí spojit s renovačními pracemi na katedrále (blíže k působení úřadů viz předchozí díl). V médiích se náhle objevují zprávy o tom, že požár mohl vzniknout z cigaretových nedopalků, jež tam zanechali dělníci. Jenže i tady jsou rozpory jednak v tom, jak byla informace o nedopalcích podána, a jednak v tom, že se tato příčina rozchází s dalšími získanými poznatky (více dále v textu).

Celkovým problémem je způsob vyšetřování* a zasahování do něj. Postup ve vyšetřování má svá „úmyslná“ slabá místa, přičemž od samého počátku se upozaďuje fakt o ohnisku požáru a přesné době jeho vzniku (viz též předchozí díl a postup správného vyšetřování dále v textu).  

30. duben 2019
Předplatitelé

Specifická analýza (11101)

Požár významné historické katedrály Notre-Dame v Paříži nastal 15. dubna 2019 mezi 18. a 19. hodinou. Záměrně píšeme, že požár vznikl v určitém časovém rozmezí, protože určení přesné doby vzniku požáru je první nedořešenou zvláštností, kterou by měli vyšetřovatelé objasnit. V uvedeném časovém rozmezí požární senzory aktivovaly požární poplachový systém hned dvakrát s intervalem 23 minut. Je tedy podivné, proč zástupci úřadů a novináři uvedli a stále uvádějí vznik požáru až v souvislosti s druhou aktivací poplachového systému.

Zajímavé je také ohnisko požáru, které se nacházelo v tom nejlepším místě (horizontálně i vertikálně) pro co největší poškození slabých částí katedrály. Další zajímavostí je, že požár vznikl na počátku svatého týdne a zároveň v den, kdy byl naplánován televizní projev francouzského prezidenta Emmanuela Macrona jako reakce na dlouhotrvající demonstrace takzvaných „žlutých vest“ (projev byl ihned zrušen a přesunut na 25. dubna). V analýze nepoužíváme pojem „náhoda“, nýbrž termín shoda okolností. Tyto okolnosti ale vznikají vlivem činnosti zapojených osob, které se rozhodují a konají na základě konkrétních motivů či podnětů.

Nejpodivnější v celém případu je však chování francouzských úřadů: především Policejní prefektury pro oblast Paříže a Úřadu prokuratury hlavního města Paříže. Jejich jednání s velmi rychle učiněnými závěry ještě v den požáru a se svedením vyšetřování* do jednoho chtěného směru se velmi podobá způsobu vyšetřování teroristických útoků* v Paříži spáchaných v lednu 2015 a v listopadu 2015. V té době byly teroristické útoky vyšetřovány takzvaně při zemi a nikdy nebylo prověřováno celé pozadí incidentů ani všechny existující vazby nastrčených útočníků. Pochybné vyšetřování dřívějších útoků je zmíněno v produktu 22036, jehož obsahem je téma institucionalizovaného terorismu*.

V následující analýze rozložené do dvou produktů rozebereme nedostatky a rozpory ve vyšetřování se stanovením pravděpodobných důvodů, proč se tak děje, a dále předložíme postup správného vyšetřování.   

14. duben 2019

Specifické hodnocení a návrh na nápravu stavu (11100)

Ústavní soud České republiky dne 9. dubna 2019 rozhodl, že vydání (extradice) ruského občana Jevgenije Nikulina do Spojených států amerických na konci března 2018 bylo protizákonné. Vážný problém je však v tom, že ústavní soudci se na tomto protizákonném činu ve prospěch USA vědomě podíleli. Komplot výkonné a soudní moci prokazuje zaznamenaná součinnost tehdejšího ministra spravedlnosti Roberta Pelikána a Ústavního soudu ČR (dále jen „ÚS“) právě v době neplánované a narychlo organizované návštěvy tehdejšího předsedy Sněmovny reprezentantů Kongresu USA Paula Ryana.

ÚS tedy potvrdil již dříve analyzované pochybení Babišovy vlády skrze tehdejšího ministra Pelikána (spolustraníka Andreje Babiše). Záměrně píšeme o pochybení Babišovy vlády, jelikož premiér Andrej Babiš (toho času v demisi) o celé záležitosti věděl a s Paulem Ryanem měl dokonce schůzku (viz produkty níže). Potíž je však v tom, že ÚS mlčí o nepoctivém zapojení vlastních soudců. Celou dobu mlčí také senátoři, kteří svým souhlasem umožňují jmenovat ústavní soudce do jejich funkcí. Stejné ticho je v tomto případu i na půdě Poslanecké sněmovny, jejíž poslanci měli už dávno rázně vystoupit proti jednání Pelikána a Babiše. Jak mohou tito lidé ve funkcích soudců, senátorů, poslanců a členů vládního kabinetu poté někomu tvrdit, že jsme právním státem? A to se samozřejmě nejedná jen o tento diskutovaný problém.

Ani prezident Miloš Zeman se nevyjadřuje zcela čestně, protože úmyslně v této kauze zapomíná na zapojení Andreje Babiše, kterého i přesto podruhé jmenoval do funkce předsedy vlády České republiky (červen 2018) poté, co jeho vládě Poslanecká sněmovna nevyjádřila důvěru (leden 2018). Jmenoval ho podruhé i přes další vážné prohřešky spojené s podřízením se politice západních mocností (viz produkt 11080 zmíněný níže). Podotýkáme, že prezident ČR stejným nečestným způsobem hájil svého podřízeného Vratislava Mynáře ohledně nezískání bezpečnostního osvědčení, kdy vědomě zlehčoval závěr NBÚ. Objasnění zmíněných věcí je obsaženo v těchto dvou produktech:

Před hodnocením aktuálního vývoje kauzy „Nikulin“ a návrhem na nápravu stavu si nejprve připomeňme toto porušení českého právního řádu prostřednictvím již publikovaných dokumentů na stránkách zpravodajské agentury EXANPRO. Kauza s pochybením české výkonné a soudní moci byla v období březen až červen 2018 podrobně rozebrána v následujících zpravodajských produktech:

Rozeberme si nyní blíže aktuální vývoj kauzy „Nikulin“, kdy ÚS dospěl 9. dubna 2019 k závěru, že vydáním ruského občana Jevgenije Nikulina do USA byly porušeny jeho práva na spravedlivý proces. ÚS svým verdiktem zrušil rozhodnutí t. č. ministra spravedlnosti Pelikána v demisi, avšak svévole Roberta Pelikána za podpory Andreje Babiše se již nedá zvrátit, neboť Nikulin byl ihned po tomto rozhodnutí převezen do Spojených států. Jediné, co Nikulinovi zůstalo, je možnost požádat o odškodnění za nedodržení právního postupu vůči jeho osobě.  

Závěr ÚS je zvláštní v tom, že na vydání Nikulina do USA se podíleli nejméně tři ústavní soudci (Jan Musil, Jan Filip a Jaromír Jirsa – blíže viz odkazy na produkty výše). Náhle to vypadá, že se chce ÚS svým aktuálním verdiktem zbavit své odpovědnosti a veřejnosti tak předhazuje jen tehdejšího ministra Pelikána, aby tím ÚS odpoutal pozornost od svých soudců. Jenže sám Pelikán velmi dobře ví, že minimálně tři výše jmenovaní ústavní soudci mu byli v jeho konání velmi nápomocni.

Robert Pelikán pro Českou televizi v den odletu letounu s Nikulinem na palubě uvedl (30. března 2018), že poslední zákonná překážka padla poté, jakmile v úterý (rozuměj 27. března 2018) ÚS odmítl Nikulinovu stížnost. A zde je ten klíčový bod. Jak mohl Pelikán vědět, že ÚS tuto stížnost odmítl, když to ani ještě poté, kdy letoun s Nikulinem přistál na území USA, nevěděl ani jeho právní zástupce Martin Sadílek. Pelikán se přitom musel rozhodnout nejpozději 28. března 2018, protože následující den byla již přijímána opatření pro to, aby byl Nikulin v pozdních večerních hodinách 29. března předán eskortě a dopraven na letiště k letounu typu Gulfstream s registrační/imatrikulační značkou N996GA, jehož provozovatelem je Ministerstvo spravedlnosti USA. Letoun z Prahy odstartoval šest minut po půlnoci 30. března 2018. 

Celý průběh a zapojení aktérů nasvědčuje tomu, že mezi Ministerstvem spravedlnosti ČR a Ústavním soudem ČR existovala rychlá dohoda o tom, že bude Nikulinova stížnost zamítnuta a usnesení ÚS bude zpětně datováno k 27. březnu 2018 tak, aby byl ministr spravedlnosti z obliga. Ten se tak mohl 28. března rozhodnout o vydání Nikulina, jenže v té době ještě neexistovalo žádné usnesení ÚS, pouze příslib tohoto usnesení se zpětnou platností. Této dohodě nasvědčuje i fakt, že letoun N996GA vyčkával na letišti v Praze už od 25. března, a dále také to, že ve stejný den do Prahy „nečekaně“ dorazil i Paul Ryan. Tyto skutečnosti mohly na ÚS působit jako tlak k tomu, aby konal se zpětnou platností. I kdyby bylo usnesení ÚS vyhotoveno k 27. březnu tak, jak na něj bylo toto datum později společně s textem dopsáno, tak i tato věc by byla nadmíru podezřelá. Uznejte sami: americký letoun určený k provedení extradice přistane v Praze 25. března a ÚS náhle 27. března vydá usnesení, jímž odmítá stížnost Nikulina jako neopodstatněnou. Není snad tohle porušení nezávislosti ústavních soudců, a tím i porušení Ústavy ČR čl. 82, a také článku 1 o svrchovanosti ČR?

Tři výše jmenovaní soudci tvořili trojčlenný senát v čele s předsedou Janem Musilem. Tito soudci rozhodovali o stížnosti Nikulina a 20. února 2018 rozhodli usnesením se spisovou značkou IV. ÚS 530/2018 (#1) o odložení vykonatelnosti vydání Nikulina do zahraničí (týkalo se USA a Ruska), dokud nebude o této stížnosti rozhodnuto. Tito stejní soudci později rozhodli svým usnesením IV. ÚS 530/2018 (#2) o odmítnutí Nikulinovy stížnosti. Usnesení je datováno k 27. březnu, ale dostupné bylo až 3. dubna 2018.

Celý průběh vydání Nikulina do USA nese znaky zákulisních praktik se spolčením výkonné a soudní moci. Zde se můžeme ptát, proč se ÚS poprvé k této události vyjádřil až v pátek 30. března 2018 a ještě k tomu ve tři hodiny ráno na sociální síti Twitter, kdy byl Nikulin zhruba v polovině cesty do USA, a proč obsah samotného usnesení o odmítnutí stížnosti ÚS zveřejnil až 3. dubna 2018. Můžeme se také ptát, proč ÚS datoval své usnesení k 27. březnu neboli ke dni, kdy v Poslanecké sněmovně řečnil neoficiální host Paul Ryan, jenž do Prahy přijel s jediným cílem: dosáhnout extradici Jevgenije Nikulina do USA (k tomu se později přiznal). Ptát bychom se mohli na spoustu dalších věcí. (Kauza je podrobně rozebrána v produktech zmíněných výše.)  

Nyní je však zajímavé, že ÚS předhodil bývalého ministra Roberta Pelikána veřejnosti jako obětního beránka, ale o svém zapojení pomlčel. Přitom je velmi jednoduché vhodnými otázkami na zúčastněné aktéry zjistit, co se vlastně dělo a kdo a jak velkou míru odpovědnosti za toto právní pochybení nese. (Otázky, jejichž odpovědi, ať už kladné, nebo záporné, případně vyhýbavé (odmítavé), prokáží vinu zapojených osob, jsou vytvořeny ve formě analytické úlohy v příslušném produktu.)

Pro nápravu stavu je nutné zahájit šetření, které by měla uskutečnit k tomu sestavená komise z řad českých zákonodárců. Poslanecká sněmovna i Senát mají ve svých strukturách Ústavně právní výbor, což je orgán, z něhož by měli přednostně pocházet kandidáti do vyšetřovací komise. Sestavená komise by pak měla pokládat otázky jak směrem ke členům tehdejšího vládního kabinetu (Robert Pelikán, Andrej Babiš a jejich podřízení úředníci), tak směrem k ústavním soudcům (Jan Musil, Jan Filip, Jaromír Jirsa a dále také předseda ÚS Pavel Rychetský a jeho dva zástupci: místopředsedkyně Milada Tomková a místopředseda Jaroslav Fenyk). Otázkou však zůstává, zda jsou čeští poslanci a senátoři vůbec ochotni a schopni provést potřebnou nápravu špatného stavu. Vzpomeneme-li si, jak poslanci vstoje nadšeně tleskali po projevu neoficiálního hosta v osobě Paula Ryana v Poslanecké sněmovně, tak nelze očekávat, že ti, kteří vlastně tleskali pochybné extradici Nikulina do USA, by nyní tuto extradici měli šetřit.

Parlament by měl sestavit podobnou vyšetřovací komisi jako v případě organizační změny v Policii ČR, i když ani tato komise záměrně nic nevyšetřila (blíže viz produkt 11044 Organizační změna v Policii ČR a závěrečná zpráva vykazují nezpůsobilost politiků a postranní úmysl).

Členové Parlamentu ČR se ale nebudou stavět proti politikům a soudcům v souvislosti s aktivitami Spojených států, i kdyby tyto aktivity nebyly v souladu s českým právním řádem a mezinárodním právem. To už několikrát prokázali. A tak se zmohou na osočování premiéra Babiše jen kvůli střetu zájmů ohledně koncernu Agrofert a evropským dotacím ohledně Farmy Čapí hnízdo, jež z hlediska dokazování plave na vodě (podrobněji viz produkt 11063 Kauza Čapí hnízdo aneb Zákon nemůže ve všem suplovat morálku).

Navíc je zde obecné mínění zákonodárců, že se Pelikán rozhodl jako ministr suverénní země. Jenže co na tom bylo suverénního? Vždyť porušil právní systém jenom proto, aby vyhověl americkému požadavku. Mohl se přece rozhodnout o dva měsíce později, a to bez pomoci Američanů a v souladu s českým právním řádem. Takto nejsou zpravodajští analytici daleko od pravdy, když tvrdí, že Američané věděli o době extradice ještě dříve než sám Pelikán a ústavní soudci. Tento poznatek vychází z mnohých zkušeností ve vzájemné interakci americké administrativy s politickými zástupci jiných zemí (američtí zástupci například věděli mnohem dříve než kosovští představitelé o tom, že Kosovo vyhlásí nezávislost; stejně tak věděli mnohem dříve než sám Juan Guaidó, že se jmenovaný stane úřadujícím venezuelským prezidentem – pointa je zřetelná, blíže viz produkt 11096).

Pokud se neuskuteční řádné šetření tohoto komplotu výkonné a soudní moci se stanovením dostatečného postihu (např. zákaz výkonu právnické praxe u osoby Roberta Pelikána a jeho podíl na případném odškodnění Nikulina, nucená rezignace alespoň tří zapojených ústavních soudců a taktéž stejný podíl na odškodnění), bude podobných případů přibývat a Česká republika se bude ve vládnutí a soudnictví propadat na úroveň dřívějších kolonií. (Pozn.: Soudce Musil ze své funkce již odstoupil v lednu 2019, ale jako důvod uvedl své vlastní zdraví.) 

Další nutností pro nápravu stavu je zavedení účinného systému odměn a trestů ve státní správě, který v tomto státním molochu už hodně dlouho chybí. Je zde jen systém odměn, kdy si ministři v jednotlivých resortech rozdělují peníze daňových poplatníků na své odměny za nedostatečný a často nepoctivý výkon. Spravedlivými tresty se nikdo nezabývá, a tak se státní úředníci nebojí svých pochybení a dál konají, jak konají.

Kauzou se už dávno měla zabývat Bezpečnostní informační služba (BIS), jelikož bylo porušeno demokratické a ústavní zřízení ČR včetně její suverenity. To je jedna z položek, kterou má BIS ve svém popisu práce. Podle Ústavy ČR jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Tady však soudci nestranní prokazatelně nebyli. Vyvíjel snad na ně někdo nějaký tlak, čímž ohrozil jejich nestrannost? Na to by měli odpovědět příslušníci BIS a podklady předat příslušným orgánům. Avšak jak by mohla BIS hlásit své zjištění svým nadřízeným (vládě v čele s premiérem), když se premiér do tohoto provinění zapojil? Snad by BIS mohla prostřednictvím svého ředitele Michala Koudelky alespoň upozornit veřejnost, což je způsob, kterým ředitel BIS tak rád komunikuje (vydává častá prohlášení, aby se neustále obhajoval a zdůvodňoval již zdůvodněné nebo nezdůvodnitelné záležitosti). Ale ani tohle nelze očekávat, protože BIS je nasměrována jen proti činnosti Ruské federace, přičemž porušování českého právního řádu a Ústavy ČR v souvislosti s vydáním Nikulina do USA ji netrápí. A obzvláště ji to netrápí poté, kdy byl její ředitel společně s premiérem Babišem na zvláštní návštěvě v ústředí CIA v Langley.   

Na závěr ještě jedna poznámka. Někteří lidé zpochybňují Pelikánovo podřízení americké straně. Jako námitku uvádějí, že v případě žádosti USA o vydání Libanonce Alího Fajáda jednal proti Američanům a Fajáda vydal libanonským úřadům kvůli pětici unesených Čechů včetně vojenského zpravodajského důstojníka. Avšak skutečnost je taková, že ani v tomto případě Pelikán nejednal v rozporu s požadavky Spojených států, ale v naprostém souladu. Celá kauza je podrobně analyzována ve třech následujících zpravodajských produktech:


Zpravodajský produkt 11100
Specifické hodnocení a návrh na nápravu stavu
© 2019 Agentura EXANPRO
19. březen 2019

Souhrnné hodnocení (11099)

Násilný trestný čin v podobě masové vraždy ve městě Christchurch na Novém Zélandu provedený 15. března 2019 (prověřujeme i nesrovnalosti v tomto incidentu, ale na následné hodnocení to nemá vliv) a různorodé reakce na tento čin nám velmi tvrdě připomněly, že společnost se ve vyspělých zemích jak polarizuje, tak radikalizuje. Na tomto vývoji se však významnou měrou podílejí národní vlády včetně té české (více k podílu vlády Andreje Babiše dále v textu).  

Lidé různých komunit se svým chováním stále více vyhraňují v protikladném postoji k jiné skupině osob. Takto proti sobě stojí skupiny vyznávající a propagující odlišné náboženství, rasu, národnost, etnikum nebo kulturu. Především se jedná o střet společnosti vybudované na základě křesťanských a určitých demokratických hodnot se společností uznávající způsob života podle islámského náboženství. To je druh polarizace, jež je v rámci celé lidské společnosti nejcitelnější. Podstatné je, na jakém území k této polarizaci dochází a proč.

Tato polarizace existovala v různé míře vždy, avšak dříve byly obě společnosti od sebe z velké části odděleny rozdílnými geografickými prostory. Hranice mezi těmito prostory se podle historického vývoje různými směry posunovala. Dnes se už ale tato hranice úplně vytratila a dochází k volnému mísení dvou značně odlišných kultur, přičemž je naprosto zásadní, že k mísení obou kultur dochází převážně na teritoriu zemí s křesťanskou historií, tedy obecně se jedná o takzvané západní země.

Novodobé mísení obou kultur ve vyspělých zemích, zejména těch evropských, není až tak spontánní záležitostí jako záměrnou činností i nečinností odpovědných subjektů (vysvětlení dále v textu).

Z těchto dvou rozdílných společností a jejich vzájemné polarizace pak z různých příčin do popředí vystupují radikální skupiny a jednotlivci. Tito radikálové* usilují o rychlé a rázné změny ve prospěch vlastní společnosti. Ale pozor, být radikál ještě neznamená jednat v rozporu se zákonem. V tomto ohledu agentura EXANPRO rozlišuje mezi politickým radikálem* a militantním radikálem*. Politický radikál své radikální názory a požadované změny uplatňuje skrze zákonné politické prostředky, kdežto militantní radikál je ochoten prosazovat své cíle násilnou cestou, a to ať už jako člen organizované skupiny, nebo jako jednotlivec.

Radikalismus* ani extremismus* nejsou definovány v českém trestním zákoníku. V demokratické zemi by bylo vůbec složité popsat tyto dva jevy z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu. Pokud tedy chceme hovořit o radikalismu či extremismu jako o nezákonné aktivitě, musíme je nejprve spojit s jejich trestnými formami jako např. s trestným činem hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob, trestným činem podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod a dalšími trestnými činy včetně zvlášť závažných zločinů.

Z dosavadního vývoje mísení obou kultur je velmi přirozené (a bylo to i předvídatelné), že se úroveň polarizace a radikalizace ve společnosti nebezpečně zvyšuje. A protože k tomuto mísení dochází především na území států s vyspělou křesťanskou kulturou, je logické, že se v těchto zemích v této souvislosti zvyšuje a bude se i nadále zvyšovat kriminalita včetně násilných činů a zvlášť závažných zločinů. Tento střet dvou kultur a náboženství je však jen z malé části samovolný. Z velké části se na tomto střetu podílejí vlády jednotlivých zemí a mezinárodní či spíše nadnárodní organizace v čele s Evropskou unií (EU).

Vývoj na poli střetávání dvou odlišných civilizací není v posledních letech primárně zapříčiněn různorodými komunitami a radikálními jedinci, nýbrž přístupem jednotlivých vlád k vlastní národní bezpečnosti, která je kromě jiného přímo spjata také s migrací, a to zvláště s migrací nelegální. Už v listopadu 2016 jsme v analytickém dokumentu 11035 informovali o tom, jak byla velká migrační vlna v roce 2015 spojena s plánováním EU v roce 2014. Opakovaně předkládáme průkazný úryvek z oficiálního dokumentu Ministerstva vnitra ČR vztažený právě k roku 2014:  

„Na konci roku 2014 se Evropská komise začala zabývat přípravou pilotního projektu přesídlování, který předpokládá stanovení kvóty pro každý jednotlivý členský stát na základě přerozdělovacího mechanismu, který by měl být ustaven v roce 2015. Zapojení členských států do pilotního projektu by však mělo zůstat dobrovolné.“ (Text je bez úprav – tučné zvýraznění je původní.)

Jenže členské země EU z bývalého socialistického bloku se k tomuto projektu nechtěly po vyvolané migrační vlně v roce 2015 dobrovolně připojit. Proto představitelé západoevropských zemí a funkcionáři EU vyvinuli tlak, aby byly tzv. migrační kvóty pro všechny členy povinné. Avšak takový postup byl a stále je v rozporu se Smlouvou o Evropské unii ve znění Lisabonské smlouvy, kde se v článku 4 odstavci 2 píše toto:

„Unie ctí rovnost členských států před Smlouvami a jejich národní identitu, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, včetně místní a regionální samosprávy. Respektuje základní funkce státu, zejména ty, které souvisejí se zajištěním územní celistvosti, udržením veřejného pořádku a ochranou národní bezpečnosti. Zejména národní bezpečnost zůstává výhradní odpovědností každého členského státu.(Klíčový text jsme podtrhli a rozhodující text jsme navíc zvýraznili tučně.)

Znovu zdůrazňujeme, že nelegální migrace je z mnoha důvodů přímo spjata s národní bezpečností jednotlivých zemí (viz např. nezákonné aktivity v rámci nelegální migrace v produktu 12033). A jestliže se EU v souvislosti s nelegální migrací vměšuje do rozhodování vlád jednotlivých členských zemí, tak potom podle výše uvedeného textu jednoznačně porušuje ustanovení základního dokumentu. Podtrhujeme, že na půdě členských zemí EU se nejedná o problém uprchlíků*, nýbrž o problém nelegálních migrantů* (rozdíl mezi oběma termíny je podrobně vysvětlen v produktu 11008 a v obsáhlé vysvětlivce pod čarou v produktu 13035).

Tento rozpor mezi zmíněnou smlouvou a nátlakem západoevropských zemí ale nikdo z politiků dosud nenadnesl – ani „energický“ premiér Babiš. Proč? Protože český předseda vlády nikdy nepůjde do konfliktu s Evropskou unií, a to ani kdyby byla Česká republika v právu a celá Evropa v ohrožení. Andrej Babiš bude hrát pouze na to, aby si udržel svou image před českou veřejností, k čemuž mu bude stačit mediální odmítání migrantů z oblastí ozbrojených konfliktů a snah o jejich umístění na území ČR. Nutno poznamenat, že z českých politiků by nikdo nejednal jinak než stávající předseda vlády. Avšak velmi nemilosrdně platí, že Česká republika bude tak bezpečná, jak bezpečné budou její sousední země. A bezpečnostní situace v sousedním Německu a Rakousku není dobrá. Při pasivitě české vlády směrem k EU a stejně tak českých zástupců v EU včetně „vyslanců“ z hnutí ANO se tato situace musí dříve či později při otevřených hranicích negativně projevit i na území České republiky.  

Andrej Babiš chce pomáhat v zemích, odkud podle něj migrace vzešla. Jenže migrační problém, či lépe migrační projekt (viz výše) vznikl na půdě institucí EU s podporou některých členských zemí, které prostřednictvím různých vládních i nevládních organizací rozpohybovaly lidské masy dlící po několik let v uprchlických táborech v bezpečných zemích na Blízkém východě (převážně v Turecku, Jordánsku a Libanonu) a také početné skupiny obyvatel z afrických a jihoasijských zemí (zejména z Afghánistánu a Pákistánu). Pohyb zástupů lidí se z těchto tří uvedených geografických oblastí zvedl v inkriminovaný rok 2015 souběžně, což by nebylo možné bez koordinace na vyšší úrovni.

Předseda české vlády Babiš pokrytecky obrací pozornost od EU na Blízký východ. Ale pokud by chtěl skutečně řešit situaci na Blízkém východě účinným a spravedlivým způsobem, musel by už dávno žádat představitele USA, aby stáhli své ozbrojené síly ze Sýrie a nenarušovali svou podporou kontroverzních opozičních sil stabilitu Blízkého východu. K tomuto smělému, ale čestnému činu se samozřejmě neodváží, obzvláště poté, kdy navštívil Bílý dům a přijal instruktáž v ústředí CIA* v Langley (viz produkty 11097 a 12061).

Vraťme se ale k incidentu na Novém Zélandu. Lidé tam říkají, že jejich země ztratila tímto činem své bezpečí a nevinnost. Pokud se podíváme na hodnocení zemí z hlediska jejich bezpečnosti, tak Nový Zéland byl ze 163 hodnocených zemí za rok 2018 a 2017 hodnocen jako druhá nejbezpečnější země na světě. Nyní si připomeňme výroky českých politiků. Babiš i Hamáček a dříve také Sobotka s Chovancem opakovali, že ČR je šestou nejbezpečnější zemí v Evropě (to platilo pro rok 2017, pro rok 2018 je to místo sedmé). Všichni jmenovaní politici se těmito výroky doslova chlubili, jako by to snad byla jejich zásluha. Jenomže se jednalo o výroky alibistické a politicky naivní, a to ze dvou základních důvodů:

  • A) Bezpečnostní situace je vlivem urychleného mísení dvou odlišných kultur, a tím i polarizací a radikalizací lidské společnosti velmi proměnlivá, což platí především pro vyspělé země s křesťanskými kořeny. To nám ukázal incident na Novém Zélandu, jenž byl hodnocen jako druhá nejbezpečnější země na světě.
  • B) Hodnocení zemí z hlediska úrovně bezpečného prostředí není objektivní a hodnocené položky jsou zavádějící. Např. Ruská federace se ze 163 zemí za rok 2018 umístila podle tohoto hodnocení až na 154. místě za Súdánem, Ukrajinou (kterou hodnotíme jako bezpečnostní břemeno Evropy), Pákistánem, a dokonce i Severní Koreou.    

Bezpečnost v České republice je tedy v tomto ohledu hodně relativní a nějaké umístění na šestém či sedmém místě ve srovnání s hodnocením a aktuální situací na Novém Zélandu vůbec o ničem nevypovídá.

Politici by neměly upřednostňovat pro svá líbivá vyjádření neobjektivní závěry bez znalosti věci o tom, jak k těmto závěrům hodnotitelé dospěli. Důležitější než alibistické výroky je opravdová starost o národní bezpečnost, kam patří také různé formy prevence. Slogany o tom, jak kladně jsme z cizího pohledu hodnoceni, nám bezpečné prostředí nezaručí. Kromě toho je zde již delší dobu vážný problém, kdy zlegalizováním nelegální migrace Evropskou unií bylo vědomě narušeno prostředí v Evropě. Migrační vlna z roku 2015 je počátkem řízeného procesu, což znamená, že proces bude v různé míře pokračovat. Tyto skutečnosti ale českou vládu netrápí.

Problematika nelegální migrace a národní bezpečnosti s pravděpodobnými důvody zvolené politiky je obsažena v následujících zpravodajských produktech:


* Definice termínů a stručný popis zpravodajských organizací jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK – sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 11099
Souhrnné hodnocení
© 2019 Agentura EXANPRO
12. březen 2019
Předplatitelé

Specifická analýza (11098)

Český prezident Miloš Zeman se počátkem února 2019 „znenadání“ vyjádřil ve prospěch venezuelského opozičního politika, jímž je předseda Národního shromáždění Juan Guaidó. Ten se 23. ledna 2019 za podpory části místní opozice prohlásil prozatímním prezidentem Venezuely, k čemuž složil přísahu, aby mohl svou roli vykonávat jako úřadující prezident. Zbylá část opozice byla tímto krokem překvapena, ale postupně se přidala k podpoře prozatímního prezidenta. Juan Guaidó byl okamžitě veřejně uznán a podpořen americkou administrativou, která o tomto tahu věděla dřív než sám Guaidó. To může vypadat jako vtipná nadsázka, ale každý vývoj má své skryté pozadí, které se mnohdy liší od toho, co můžeme pozorovat navenek, nebo od toho, co nám předkládají aktéři dění (blíže k situaci ve Venezuele viz produkt 11096).

Od prezidenta Zemana by většina lidí očekávala spíše podporu stávajícího venezuelského prezidenta Nicoláse Madura, jenž je podporován Ruskou federací. Český prezident si ale ve Venezuele zvolil tu stranu, kterou podporují Američané. Jaký k tomu měl důvod? V čem je Guaidó pro Miloše Zemana lepší než Maduro? Jistěže bychom se mohli v případě opačné podpory ptát na to samé, ale prezident Zeman přece nemusel podpořit nikoho. Mohl se zdržet svého podpůrného projevu s jasným výběrem strany, a naopak se vyslovit k situaci s tím, jaké řešení uznává. Jenže také prezident Zeman má své slabé stránky, jež se neslučují s dobrým úmyslem ani s prospěchem prostého lidu.

Jednání prezidenta Zemana je obvykle vždy spojeno s nějakým záměrem, který nemusí být zrovna v souladu se spravedlivým přístupem k dané situaci a ani se nemusí týkat prospěchu pro český národ. Miloš Zeman se sice často líbivě vyjadřuje k některým tématům, avšak na druhou stranu už několikrát prokázal, že umí hájit také pochybná stanoviska k různým záležitostem ve světě a že umí mlžit ohledně svých spolupracovníků. Některá jeho stanoviska a úmysly jsou v rozporu s udržováním mezinárodního míru, a naopak podporou eskalace napětí. Podrobněji jsou prezidentova rozporuplná stanoviska, názory a mlžení souhrnně hodnoceny v produktu 11080.

Ani podpora lídra venezuelské opozice není podporou správného řešení situace (vysvětlení viz produkt 11096). Touto podporou sledoval prezident Zeman svůj vlastní záměr, který mu přesto nevyšel. Navíc sám Juan Guaidó vzápětí českému prezidentovi ukázal, že on rozhodně není tou nejlepší volbou. Rozeberme si tento podivný a rozporuplný krok prezidenta ČR detailněji.