Analýzy, hodnocení a předpovědi         Slovník          Pracovní postupy        Bezpečnostní situace a politika

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací. 

REÁLNÉ ZPRAVODAJSKÉ VÝSTUPY
Události a jevy ve světě včetně ČR ÚVODNÍK
1. září 2018

Souhrnné hodnocení (11080)

Nastala příhodná doba dokončit tematiku o volební taktice, morálce a hájení národních zájmů – témata spojená s tehdejšími prezidentskými kandidáty Milošem Zemanem a Jiřím Drahošem. V minulých dvou produktech jsme hodnotili volební taktiku obou kandidátů (viz produkt 11062) a morálku obou kandidátů (viz produkt 13036).

Od napsání prvních dvou produktů uplynulo několik měsíců, čímž se vyjasnilo několik věcí a nastala tak vhodná doba posoudit, jak zvolený prezident Miloš Zeman hájí národní zájmy. Již při publikaci prvního dokumentu z této série tří na sebe volně navazujících produktů jsme zveřejnili obrázek, na němž se u podobizny Miloše Zemana píše: „Ten, kdo hájí jen některé národní zájmy a ještě jen napůl.“ U portrétu Jiřího Drahoše je na stejném obrázku nápis: „Ten, kdo by byl jen úředníkem mezi Evropskou unií a Českou republikou.“

Národní zájmy by měli hájit především funkcionáři zvolení do politických funkcí, a tak se v tomto případě soustředíme z obou dřívějších kandidátů už jen na zvoleného Miloše Zemana. Po uplynutí sedmi měsíců se v případě výše uvedeného nápisu určeného Miloši Zemanovi nic nezměnilo, naopak se toto stručné hodnocení v několika událostech pevně potvrdilo. Ba dokonce musíme zdůraznit, že prezident Zeman v několika záležitostech jedná proti národním zájmům.

Už samotné prezidentské debaty na třech různých televizních stanicích se vyhnuly problematice národních zájmů, respektive zájmů, které by měl nebo chtěl budoucí prezident zastávat ve vztazích s ostatními zeměmi a mezinárodními organizacemi. Nebyly tak diskutovány zahraniční vojenské mise v Afghánistánu, Mali, Iráku, nově schválená mise v Pobaltí atd., čímž se diváci jako voliči nedozvěděli, jaký účel tyto mise podle prezidentských kandidátů mají v oblasti národních zájmů.

Prezident Zeman se tak dosud jako vrchní velitel ozbrojených sil nevyjádřil ke sporné misi českých vojáků v pobaltských státech (česká účast se konkrétně týká Litvy a Lotyšska) a nikoho z novinářů ani televizních moderátorů vůbec nenapadlo se na to prezidenta ČR ptát. Přitom se jedná o problematiku, jež spadá do státního zájmu ČR a také do státního rozpočtu. Bylo by tedy vhodné vědět, jak prezident interpretuje státní zájem v podobě vyslání českých vojáků do Pobaltí, které je ospravedlňováno jako odstrašení Ruska od napadení pobaltských států, avšak bez existence reálné a potvrzené hrozby ze strany Ruska.

Zájmem Ruské federace není vojensky napadnout sousední země v Pobaltí, což potvrzují závěry zpravodajských služeb* (nehovoříme o zpravodajských fabulacích* některých služeb vytvářených k uspokojení přání určitých politiků). Vojenské ohrožení ze strany Ruska není reálné a Rusko pobaltské státy ani nenapadlo. Přesto k hranicím Ruské federace posíláme vojáky, čímž se jednoznačně podílíme na eskalaci napětí, a tím také na porušování prvního článku Severoatlantické smlouvy, v němž jsme se zavázali vyvarovat se hrozby silou a řešit jakékoli spory mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír. [1]

Český státní zájem v Afghánistánu je rovněž podezřelý a nejasný. Nikdo z politiků to nedokáže a ani nechce objasnit, natož obhájit, a nikdo z novinářů se neodvažuje do toho příliš šťourat přímými otázkami na tiskových konferencích. Prezident Zeman se mýlí, když si myslí a říká, že vojáci v Afghánistánu bojují proti mezinárodnímu terorismu*. Mezinárodní terorismus a konvenční vojenská síla se nikdy nemohou utkat v rovnocenném boji, natož aby byli vojáci schopni fyzicky v terénu zastavit pohyb těžce identifikovatelných teroristů a zmařit jejich záměry. To vychází z toho, že v současnosti se mezinárodní teroristé mohou po světě pohybovat bez větších obtíží, čemuž napomáhají propustné hranice jednotlivých zemí a podpora nelegální migrace. A to nehovoříme o tom, že zahraniční vojáci tak jako tak tráví většinu svého času na základnách uzavřeni před okolním světem (taková je situace nejen v Afghánistánu), což se s proklamovaným bojem proti mezinárodnímu terorismu už vůbec neslučuje. [2]

Bojovat proti mezinárodnímu terorismu si žádá jiný přístup, než posílat vojáky do vzdálených zemí, přičemž většina vojáků se na misi s žádným mezinárodním teroristou ani nesetká. Tím spíše je složité chtít po vojácích jako zástupcích konvenční síly, aby se postavili teroristům jako zástupcům nekonvenční síly (zástupcům asymetrického boje*). Navíc hlavní opoziční síla v Afghánistánu, jíž je po celou dobu konfliktu hnutí Tálibán, není organizace páchající mezinárodní terorismus (můžeme hovořit pouze o domácím či vnitrostátním terorismu*). Tálibán usiluje o vládu nad územím Afghánistánu a právě na toto území soustřeďuje všechny své aktivity. Naopak můžeme být zatím vděčni tomu, že Tálibán dosud po tolika letech nereagoval na vyslání zahraničních vojáků do své země odplatou ve formě teroristických útoků v zemích, odkud zahraniční vojáci pocházejí. Všechny zahraniční mise mají totiž pozdější zpětnou vazbu. V případě směřování afghánského Tálibánu je to ale také věcí pákistánských institucí, které mají rozhodující vliv na aktivity Tálibánu, přičemž pákistánští zástupci nechtějí z několika důvodů rozšiřovat úsilí Tálibánu mimo Afghánistán. [3]

Prezident Zeman na setkání s českými velvyslanci v Praze dne 29. srpna 2018 potvrdil své stanovisko k misi v Afghánistánu, když uvedl, že u Kábulu se bojuje za Prahu a že je to v hlubokém národním zájmu České republiky. Prezidentův proslov na setkání s velvyslanci je plný odborných a faktických nedostatků a je předmětem samostatné analýzy.

Český prezident měl spíše připustit, že „hlubokým národním zájmem“ ČR je působit ve prospěch Spojených států amerických, jejichž jedním z národních zájmů je právě mise v Afghánistánu, což vychází ze soupeření USA s Ruskou federací. Afghánistán je nástupním prostorem Američanů pro lepší působení proti Íránu a středoasijským republikám jako spojencům Ruské federace, což souvisí také s nerostným bohatstvím v oblasti Kaspického moře. [4]  

Prezident Zeman se rovněž podílí na eskalaci napětí v případě podpory přemístění americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma, k čemuž přidává svou podporu přemístit do Jeruzaléma také českou ambasádu. Způsob vzniku státu Izrael je spornou věcí, neboť se státem Izrael měl zároveň vzniknout stát Palestina. Výsledek je však takový, že existuje stát Izrael, který má na svém území dvě palestinské „kolonie“ v podobě Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy. Východní část Jeruzaléma měla přitom zůstat arabskou částí, přičemž Palestinci východní část Jeruzaléma považují za hlavní město svého budoucího státu (východní část Jeruzaléma územně sousedí se Západním břehem Jordánu). Izraelci se však dlouhodobě snaží vytěsnit Palestince z východního Jeruzaléma a vyřešit otázku Palestinců jinak než vznikem samostatného státu Palestina. O tom vypovídá i to, že izraelský parlament přijal 29. července 2018 kontroverzní zákon, jenž vymezuje Izrael jako výlučně židovský stát.

Považováním současného území Izraele za výlučně židovský stát a usilováním o vytvoření hlavního izraelského města z celého Jeruzaléma nastává rozpor se spravedlivým řešením izraelsko-palestinského konfliktu. Aktivity izraelské vlády v čele s Benjaminem Netanjahuem vylučují právo Palestinců na vlastní sebeurčení. Česká republika prostřednictvím svého prezidenta nepřispívá k urovnání konfliktu, ale naopak k jeho vyhrocení a přerostení i mimo Izrael. [5] 

Americký prezident Donald Trump uznal posvátné město Jeruzalém za hlavní město Izraele dne 6. prosince 2017, načež rozhodl přemístit tam americké velvyslanectví (oficiálně se tak stalo v květnu 2018). Třetí prezidentský duel mezi českými prezidentskými kandidáty byl vysílán 25. ledna 2018 Českou televizí a moderátorka duelu Světlana Witowská tak měla jedinečnou příležitost zeptat se prezidentských kandidátů, aby vysvětlili svůj postoj k rozhodnutí prezidenta USA a popsali, jak budou v rámci české diplomacie a českých zastupitelských úřadů (velvyslanectví a konzuláty) v Izraeli postupovat. Tuto možnost ale nevyužila.

Komentátoři a politologové, kteří ve studiu ČT hodnotili duel po jeho skončení, se nedokázali vyslovit k tomu, kdo duel podle nich vyhrál. Překvapivě se shodli na tom, že duel vyhrála moderátorka Witowská. Jenže jak by mohla duel vyhrát Světlana Witowská, když na prezidentskou funkci nekandidovala? A to je právě problém většiny českých novinářů, komentátorů a politologů, kteří nemají odvahu hodnotit věci tak, jak je vidí, a uhýbají zcela mimo diskutované téma, aby si snad nerozházeli jednu část televizních diváků. Avšak určit lepší osobu debaty ještě neznamená, že se jedná o lepšího kandidáta. Výkon moderátorky byl výsledkem přípravy celého televizního štábu a navíc nebylo diskutováno téma národních zájmů – téma tak důležité v současné mezinárodně politické situaci.

Debata byla navíc vedena v až příliš „sanitární“ atmosféře, kdy bylo snahou potlačit přirozené chování publika. Namísto volební kampaně tak duel z hlediska diváků připomínal koncert vážné hudby. Limitovaný počet diváků se měl podle pokynů České televize zdržet jakýchkoli projevů a přítomní diváci ani nedostali možnost klást kandidátům přímé otázky tak, jak je to běžné při všech debatách v rámci volební kampaně v jiných zemích.

Prezident Zeman se zpronevěřil lidským principům také v tom, že 6. června 2018 jmenoval Andreje Babiše podruhé premiérem české vlády. V případě premiéra Babiše se nejedná o Čapí hnízdo, což je blamáž Policie ČR [6], ani o jeho spolupráci s bývalou Státní bezpečností, ale především o podkopávání čestných diplomatických vztahů se zahraničními zeměmi, o nerespektování mezinárodního práva a o již zmíněné eskalaci mezinárodního napětí a hrozbě silou:

  • Hnutí ANO v čele s tehdejším ministrem obrany Martinem Stropnickým horovalo pro vyslání českých vojáků do Pobaltí, což zdůvodňovalo dezinformacemi* [1]. Vyslání českých vojáků k ruským hranicím podpořil také Andrej Babiš, čímž se provinil proti udržování mezinárodního míru.
  • Vláda Andreje Babiše v demisi v březnu 2018 bezdůvodně vyhostila tři ruské diplomaty, což odůvodnila podivnou solidaritou k Velké Británii ohledně údajného chemického incidentu v Salisbury namířeného proti bývalému ruskému dvojitému agentovi* Sergeji Skripalovi, aniž by byl incident jakkoli objasněn a předloženy důkazy o pachatelích útoku. [7]
  • Vláda Andreje Babiše v demisi podpořila v dubnu 2018 vojenský úder proti Sýrii ze strany USA, Velké Británie a Francie. Záminkou pro útok bylo údajné použití chemických látek v syrském městě Dúmá syrskými vládními silami. Použití chemických látek nebylo řádně vyšetřeno a útok západních zemí nebyl schválen Radou bezpečnosti OSN. Tím vláda Andreje Babiše podpořila porušování mezinárodního práva.

Prezident Zeman tedy jmenoval do čela české vlády bezcharakterního a cizím mocnostem podřízeného člověka, čímž zároveň odhalil i svůj vlastní charakter. Nepoctivý charakter Miloš Zeman odkryl také v debatě ČT, kde se nepoctivě a úskočně vyjadřoval k bezpečnostní prověrce svého podřízeného Vratislava Mynáře (podrobněji vysvětleno v produktu 13036).

Miloš Zeman nevystoupil proti Andreji Babišovi ani v případu zadrženého ruského občana Jevgenije Nikulina. Ten byl se závažným procesním pochybením ústavních soudců a členů vládního kabinetu předán do Spojených států. Svou negativní roli zde kromě Ústavního soudu ČR sehrál právě Andrej Babiš a jeho tehdejší podřízený ministr spravedlnosti Robert Pelikán. [8]

Andrej Babiš má sice politické oponenty ve formě politické opozice tvořené zejména ODS, TOP 09 a Piráty, avšak tyto politické subjekty nebojují proti Babišovi z hlediska národních zájmů, nýbrž jenom a pouze z hlediska politické moci v českém státě. Zmíněné politické subjekty nikdy nevznesly protest proti výše popsaným pochybením hnutí ANO 2011, naopak s nimi ve prospěch USA souhlasily.

Prezident ČR není hlavním vykonavatelem národní politiky a neodpovídá za činnost vlády, čímž mu prezidentská funkce poskytuje větší prostor v řečnických otázkách, neboť jeho vyjádření k různým tématům nemají obvykle charakter rozhodování a prezident tak není vázán své názory prokázat ve svém rozhodovacím procesu tak, jako členové vládního kabinetu. Miloš Zeman se tak může vyjadřovat bez nějakých závazků k všemožným záležitostem a událostem. Pokud by ale skutečně usiloval o národní zájmy, jež jsou vždy spojeny s udržováním mezinárodního míru a dodržováním mezinárodního práva, vystupoval by zcela jinak a mnohem usilovněji nejen ve vztazích k zahraničním zemím, ale především ve vztahu k vlastní národní vládě a Parlamentu ČR.

Zpravodajský produkt související s hodnocením politické činnosti Miloše Zemana:


[1] Zpravodajské produkty související s problematikou vojenské mise v Pobaltí:

[2] Zpravodajské produkty související s problematikou vojenské mise v Afghánistánu:

[3] Zpravodajský produkt související s nemožností úspěchu vojenské mise v Afghánistánu:

[4] Zpravodajské produkty související se zahraniční politikou USA: 

[5] Zpravodajský produkt související s přemístěním americké ambasády do Jeruzaléma:

[6] Zpravodajský produkt související s kauzou Čapí hnízdo

[7] Zpravodajské produkty související s incidentem v anglickém Salisbury:

[8] Zpravodajské produkty související s pochybným vydáním ruského občana do USA:

* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK – sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 11080
Souhrnné hodnocení
© 2018 Agentura EXANPRO
9. srpen 2018

Souhrnné hodnocení a odborný výklad (11079)

Tragická událost se třemi mrtvými českými vojáky, jež se odehrála 5. srpna 2018 v Afghánistánu poblíž základny Bagrám, není žádnou shodou okolností, ale trvale předpokládanou a opakovanou situací. Strážní úkol, který jsou čeští vojáci povinni plnit taktéž neefektivním pěším hlídkováním (či „patrolováním“ – cizí a v AČR upřednostňovaný výraz) mimo základnu a ještě k tomu bez dostatečného podpůrného zajištění, neprošel z vojenského hlediska náležitým posouzením a vyhodnocením přijatelného rizika* (acceptable risk). Při schvalování úkolu převážila snaha vyhovět Američanům, kteří jsou hlavními obyvateli a správci základny.

Poznámka: V samostatném dokumentu rozebereme úkol české strážní jednotky plněný mimo základnu a jeho slabé stránky, jež silně převažují nad bezpečností jednotky při jeho provádění (připravujeme).

Čeští generálové a vrcholní politici nevykonali ohledně schválení strážní mise správný rozhodovací proces. Z několika stran se ozývala námitka o zbytečně velkém riziku ve formě nebezpečného vystavování se útočníkům s poukázáním na to, že čeští vojáci budou umírat, a to dokonce bez nějakého přínosu. Avšak to pro vojenské a politické funkcionáře nebylo zřejmě to rozhodující.

Po první tragické události, kdy ve stejné misi zahynulo v červenci 2014 pět českých vojáků, měli čeští činitelé možnost plněný úkol revidovat. To se ale nestalo a mise pokračovala ve stejném stylu dál. Doplňme, že část mise strážní jednotky, která je nevhodným způsobem (bez zapojení všech zajišťovacích prvků) plněna mimo základnu, není pro osazenstvo základny takovým přínosem, aby stála tolik lidských životů. Kromě toho nebylo nikdy upřímně řečeno, co a v čí prospěch čeští vojáci v Afghánistánu vlastně hájí. Tímto se dostáváme k chybným tvrzením politiků a nekompetentním vyjádřením generálů.

Častým a nesprávným tvrzením politiků včetně prezidenta Miloše Zemana a jeho mluvčího je to, že čeští vojáci v Afghánistánu bojují proti mezinárodnímu terorismu*, čímž podle nich brání teroristům* v jejich pohybu do Evropy a následnému vykonávání teroristických útoků* právě v Evropě. To je však hrubý laický omyl! Zaprvé mezinárodní terorismus nezná hranice, a to za jakékoli situace. A zadruhé vojenské uskupení jako konvenční síla nemůže zastavit protivníka, jenž je „neoznačený“, pohybuje se rozptýleně a používá asymetrické způsoby vedení boje* (nebojuje konvenčním „frontovým“ způsobem).

V Afghánistánu můžeme v případě Tálibánu hovořit o místním terorismu (viz domácí terorismus*), ale rozhodně ne o terorismu mezinárodním. Tálibán neměl nikdy v úmyslu páchat útoky v Evropě. Jeho cílem bylo a stále je ovládat a spravovat Afghánistán (i když byl a je pod vlivem a „sponzoringem“ Pákistánu – vysvětlení viz produkt 11014 Příčiny neúspěchu vojenské mise v Afghánistánu). Sebevražední útočníci jsou připravováni proti západním „okupantům“, kteří se usadili v jejich islámské zemi, a dále proti státním prvkům, jež jsou pod vlivem Západu. Naopak tím, že do Afghánistánu přišli zahraniční vojáci, by mohl zesílit důvod k zacílení na domoviny těchto vojáků jako odplaty za „okupaci“. Jenže Tálibán k tomu za těch celých 17 let dosud nepřistoupil. Pokud se ale k tomu rozhodne, tak mu v tom nezabrání ani milion zahraničních vojáků poslaných do Afghánistánu.

Mylná vyjadřování generálů Balouna a Vernera dokládají jejich nekompetentnost rozhodovat o osudech českých vojáků. Velmi tristní je tvrzení, že vojáci ČR plní v Afghánistánu nebojovou operaci. To je zvláštní, že na nebojové operaci používají vojáci zbraně nabité ostrým střelivem, bojovou techniku a určité taktické zásady své činnosti, přičemž jsou připraveni vést možný boj. Vztah mezi bojovými a nebojovými operacemi je jiný, než si čeští generálové myslí. Jenže oni si nemají nic myslet, ale musí tuto problematiku velmi dobře znát a umět ji také správně pojmenovat.

Než si stručně objasníme rozdíl mezi tzv. bojovými a nebojovými operacemi*, podívejme se nejprve na vyjádření našich vedoucích generálů. První zástupce náčelníka Generálního štábu generálporučík Jiří Baloun řekl dne 5. srpna v pořadu ČT „Události“ k rozebíranému tragickému incidentu toto:

„Já chci jenom připomenout znovu, že mise je nebojová, čili je spíš výcviková, školící, je poradenská.“

Ještě více se do toho zamotal zástupce náčelníka Generálního štábu generálmajor Jiří Verner v pořadu ČT „Události, komentáře“ (6. srpna), kde nejprve uvedl, že naše mise jsou nebojové. Záhy nato ale vznesl moderátor Jakub Železný tuto logickou a správnou námitku:

„Sám jste řekl, že mandát naší mise v Afghánistánu je nadepsán slovem nebojová. Na druhou stranu není to ale ani klasická mírová mise, tak si člověk říká – já to teď řeknu úplně na plná ústa – co tam ti naši vojáci vlastně dělají?“

Generálmajor Verner odpověděl takto:

„Samozřejmě je to zavádějící. Mnohdy se spleteme i my, že řekneme místo nebojová mírová. To je obrovský rozdíl. Naši vojáci jsou vyzbrojeni jednak pasivními prostředky vlastní ochrany, tak jsou vyzbrojeni i dostatečně jak dlouhými, tak krátkými zbraněmi. Mají vesty, přilby. To znamená, to není úplně mírová mise, že by se někde pohybovali, tak jako třeba modré přilby nebo jiné mírové mise.“

Pokud generál řekne, že pojmenování vojenské mise je zavádějící a že se mnohdy pletou i oni sami, tak potom dotyčný generál není profesionál, jenž danou problematiku musí dobře ovládat. Pokud se generál pokouší činit rozdíl mezi slovy nebojový a mírový, přičemž tvrdí, že se jedná o nebojovou misi s doplněním, že to ale na druhou stranu zase není úplně mírová mise, tak je něco špatně hned u samotného generála, natož pak u vojáků v terénu.   

Správné pojmenování situace je takové, že vojáci nevedou v Afghánistánu válečné operace*, nýbrž operace jiné než válka(MOOTW – Military Operations Other Than War), do čehož spadá například prostředí konfliktu nízké intenzity*. A v operacích jiných než válka jsou podle situace a uloženého úkolu plněny úkoly jak bojové, tak nebojové. Nebojové operace jsou dokonce prováděny i ve válečném prostředí (např. pomoc uprchlíkům). Je ale přirozené, že ve válečném prostředí bude zpravidla vždy více operací bojových. Kromě bojových a nebojových operací existují tzv. překrývající se operace* (overlapping operations). Tato problematika je včetně ilustrace a tabulky podrobně vysvětlena v produktu 42005 Bojové operace versus nebojové operace.

V zásadě by si všichni vojáci včetně generálů měli zapamatovat toto:

  • Vojenská operace nemůže být nikdy pojmenována zavádějícím způsobem.
  • Pokud je při operaci předpokládána možnost střetnutí se s protivníkem, jedná se vždy o operaci bojovou, a to i kdyby k boji nakonec nedošlo (to je podobné s termínem „bojová jednotka“, která je bojovou i tehdy, když nebojuje).
  • Nelze srovnávat druh operace a prostředí operace (např. nebojové operace a mírové prostředí). Jedná se o dvě odlišné kategorie, přičemž jak bojové, tak nebojové operace existují ve všech prostředích. I v mírovém prostředí se plní bojové úkoly. Jedním z nich je strážní služba, v níž jsou vojáci vyzbrojeni tak, aby mohli bránit objekt svěřený ke střežení.
  • Z výše uvedeného lze jednoduše vyvodit, že pokud je strážní služba vykonávaná v míru bojovým úkolem, tak přece musí být nutně bojovým úkolem či bojovou operací také v jiných prostředích (v prostředí jiném než válka čili v prostředí např. krize nebo konfliktu, a pak také ve válečném prostředí). Jak by tedy česká strážní jednotka v Afghánistánu mohla vykonávat střežení základny nebojovým způsobem? 
  • Není profesionální ani jazykově vhodné hovořit o mírových operacích, ale o operacích na podporu míru, které patří do překrývajících se operací (blíže o překrývajících se operacích a rozdílu mezi „peace“ a „peaceful“viz dokument 42005 a 42012).

Podobných chyb se dopouštěla také bývalá ministryně obrany Karla Šlechtová – zřejmě proto, že jí to neuměl nikdo z generálů objasnit (viz produkt 42012 Ministryně obrany ČR hovoří nekompetentně o zahraničních misích, čímž vyvozuje i špatné závěry).

V neposlední řadě, ale jako poslední položku v tomto produktu zmiňujeme diletantskou poznámku generálmajora Balouna o tom, že existují indicie*, že útočník mohl mít komplice a že se prošetřuje, zda mohl být tento útok připraven. Zde bez nějakého prošetřování můžeme s jistotou a ze zkušeností sdělit, že sebevražedný útočník v Afghánistánu, zvláště jedná-li se o mladíka jako v tomto případě, má vždycky komplice, a ne jednoho. Někdo ho musel vybavit výbušninou (IED*), někdo ho musel instruovat, jak jednat, někdo musel jeho a výbušninu dopravit do prostoru útoku, někdo musel pozorovat pohyb jednotky a navést ho na cíl atd. Stejné je to i s přípravou útoku. Útok je vždy do určité míry připraven s tím, že se vyčkává na vhodnou příležitost, kterou zahraniční vojáci svou nepřehlédnutelnou a opakující se činností vždy dopředu povstalcům signalizují.

Je trvale známou a smutnou věcí, že pokaždé až tragický incident odhalí celou řadu nedostatků. Závažnější však je, že odpovědní funkcionáři nechtějí tyto nedostatky přiznat a tváří se, že se nic nedalo udělat lépe a bezpečněji. Jenže pokud mají generálové základní mezery ve znalostech a zamotávají se do bojových a nebojových operací, tak by z logického důvodu neměli zastávat tak vysoké a odpovědné funkce, protože potom nemohou svým podřízeným ani dost dobře velet a řídit je.

Pokud politici a vojenští velitelé tvrdí, že čeští vojáci vedou v Afghánistánu boj proti terorismu, ale zároveň v rozporu s tím prohlašují, že vykonávají nebojovou operaci (viz např. genmjr. Verner v pořadu „Události, komentáře“), tak tím odhalují, že vlastně ani neví, jaké operace plánují, připravují, schvalují a řídí.

Česká vláda a generalita by měly přehodnotit celkovou odbornou způsobilost a připravenost vojáků i vedoucích funkcionářů plnit správně definované úkoly. Vypadá totiž podivně, když nyní všichni politici a generálové a po nich i novináři v souvislosti s tragickým incidentem používají frázi, že naši vojáci padli, případně sousloví „padlí vojáci“, a přitom na druhou stranu tvrdí, že ti padlí vojáci byli na nebojové operaci. Když hovoříme o padlém vojákovi, tak to přirozeně znamená, že padl v boji. Ale jak mohli čeští vojáci padnout v boji, když vykonávali nebojovou operaci, tedy činnost, kde se neočekávala možnost střetu s protivníkem a z toho plynoucí bojová aktivita? Tak jako tak se nabízí i jiná otázka, a to bez jakéhokoli přetvařování: Je vůbec možné tento incident nazývat bojem?   

Afghánistán, to není pouze Tálibán, zahraniční vojáci a místní vláda. To je soupeření i jiných aktérů, a to nejenom těch z jihoasijského regionu. Je to soupeření pro jiné než oficiálně prezentované cíle. Také tyto faktory musí být zahrnuty do politického rozhodovaní o každé zahraniční misi (více viz produkty 11014 Příčiny neúspěchu vojenské mise v Afghánistánu a 11003 Konflikty ve světě jako boj mezi USA a Ruskou federací“).


* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK – sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 11079
Souhrnné hodnocení
© 2018 Agentura EXANPRO
2. srpen 2018
Předplatitelé

Specifické hodnocení (11078)

Evropský soud pro lidská práva [1] se sídlem ve Štrasburku vydal 17. července 2018 rozsudek (judgment) ve věci stížnosti tří zadržených a odsouzených členek ruské feministické skupiny „Pussy Riot“. Stížnost byla u Evropského soudu zapsána 19. června 2012 a vztahovala se k případu protestního vystoupení jmenované skupiny v moskevském chrámu Krista Spasitele dne 21. února 2012. Stěžovatelky žádaly finanční odškodnění za porušení jejich práv během trestního řízení a vazebního zadržení. Od ruských úřadů požadovaly odškodnění v celkové výši 245 000 EUR plus 11 760 EUR za náklady a výdaje způsobené soudním procesem.

Evropský soud rozhodl ve prospěch stěžovatelek, i když podstatně snížil částku finančního odškodnění na celkovou sumu 37 000 EUR plus náklady a výdaje ponechané v požadované výši.

Avšak obsah rozsudku, i přes některé zvláštnosti (viz samostatný dokument – připravujeme), nedosahuje takové závažnosti jako jeho načasování a propojení se dvěma dalšími významnými událostmi, čímž vznikla zajímavá série tří událostí, které se vždy týkaly Ruské federace.

Zaměřme se nyní na zmíněnou sérii tří událostí a podívejme se, jak tuto situaci hodnotí bývalí i současní příslušníci zpravodajských služeb*. Přesněji, jak posuzují zmíněné načasování ohledně vyhlášení a zveřejnění rozsudku Evropského soudu pro lidská práva a jak rozlišují mezi záměrem a shodou okolností. 

21. červenec 2018
Předplatitelé

Souhrnná analýza a předpověď (11077)

Američané se po praktické stránce připravovali na širší fyzický vstup na Blízký východ již od tzv. války v Perském zálivu (rok 1991), kdy si vybudovali trvalé základny v Kuvajtu a Saúdské Arábii. Tehdy to byl úspěšný tah, kdy svým diplomatickým postojem přispěli k anexi Kuvajtu ze strany Iráku, což jim umožňovalo následnou reakci ve formě válečného tažení v blízkovýchodním regionu. Pozadí událostí od války v Zálivu (1991) až po agresi proti Iráku (2003) se zahrnutím vůdce al-Kajdy Usámy bin Ládina se věnuje samostatný dokument. Období od invaze do Iráku (2003) až po ozbrojený konflikt v Sýrii je stručně shrnuto v produktu 11003 Konflikty ve světě jako boj mezi USA a Ruskou federací“.

V tomto produktu se soustředíme na záměr USA v Sýrii, která se v roce 2011 stala novou vstupní branou Američanů do dalších oblastí Blízkého východu poté, co neuspěla jejich politika v Iráku. Americké vojenské jednotky odešly z Iráku postupně do prosince 2011, tedy po více než osmiletém působení. Avšak ještě před odchodem byl spuštěn náhradní plán zaměřený na podporu syrské opozice včetně sunnitských kmenů proti vládnoucí šíitské menšině v čele s Bašárem Asadem. Americký plán počítal s tím, že do jednoho roku se v Sýrii podaří změnit režim a vytrhnout ji z ruské sféry vlivu a převést pod vliv americký.

To se ale nestalo, a proto byla v rámci zahraniční podpory na konci roku 2012 do oblasti pozvolna, ale cílevědomě implementována nová militantní síla (blíže viz produkt 11007 Analýza vzniku Islámského státu a dále dokumenty 12025 a 12027, které přibližují způsob vytváření a řízení zahraničního militantního projektu na území Iráku a Sýrie. Ani to však ke změně situace nepomohlo. Bylo tedy nutné pokračovat v dalších aktivních opatřeních*, protože Spojené státy potřebují v soupeření s Ruskem získat výhodu v podobě obsazení klíčových prostorů* na Blízkém/Středním východě. Jenom tak mohou totiž pokračovat v dalším úspěšném působení proti Ruské federaci v tomto regionu, v němž by se stal dalším cílem Írán.  

K těmto novým opatřením patří schválení přesunu americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma, a tím uznání tohoto města za hlavní město Izraele, což má přímé spojení s vývojem v Sýrii (objasnění dále v textu). Dále se k těmto opatřením řadí vyvolání chemického incidentu v syrském městě Dúmá a vypovězení jaderné dohody s Íránem. (Události jsou rozebírány v chronologickém pořadí.)

14. červenec 2018
Předplatitelé

Souhrnné hodnocení a předpověď (11076)

Produkt jako druhý díl navazuje na dokument 11075, kde je úvod do problematiky soupeření mezi USA a Ruskou federací. Dále je v prvním dílu popsán strategický cíl* a k tomu podřízené operační cíle* Spojených států amerických a důvody ke stanovení těchto cílů.

V rámci operačních cílů, jejichž naplňování podporuje dosažení cíle strategického, jsme se v tomto smyslu v předchozím díle nezmínili o působení amerických sil v Afghánistánu. Mise v této islámské zemi je vzhledem ke svému okolí komplexnější záležitostí a jako taková je předmětem samostatných produktů (viz produkt 11014 Příčiny neúspěchu vojenské mise v Afghánistánu a dále chystaný dokument o významu Afghánistánu pro USA a o změně americké politiky v této zemi).

Druhý díl představuje strategický cíl a přidružené operační cíle Ruské federace (RF), které se vztahují k vizi o postavení RF ve světě. Cíle primárně odpovídají na rozšiřování NATO, sankce ze strany Evropské unie a dále řeší udržování vlastní sféry vlivu ve světě, případně její rozšiřování. Následně je v tomto dílu objasněna úloha Evropy, potažmo EU jako subjektu mezi USA a RF.