Analýzy, hodnocení a předpovědi         Slovník          Pracovní postupy        Bezpečnostní situace a politika

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací. 

REÁLNÉ ZPRAVODAJSKÉ VÝSTUPY
Události a jevy ve světě včetně ČR ÚVODNÍK
21. červenec 2018
Předplatitelé

Souhrnná analýza a předpověď (11077)

Američané se po praktické stránce připravovali na širší fyzický vstup na Blízký východ již od tzv. války v Perském zálivu (rok 1991), kdy si vybudovali trvalé základny v Kuvajtu a Saúdské Arábii. Tehdy to byl úspěšný tah, kdy svým diplomatickým postojem přispěli k anexi Kuvajtu ze strany Iráku, což jim umožňovalo následnou reakci ve formě válečného tažení v blízkovýchodním regionu. Pozadí událostí od války v Zálivu (1991) až po agresi proti Iráku (2003) se zahrnutím vůdce al-Kajdy Usámy bin Ládina se věnuje samostatný dokument. Období od invaze do Iráku (2003) až po ozbrojený konflikt v Sýrii je stručně shrnuto v produktu 11003 Konflikty ve světě jako boj mezi USA a Ruskou federací“.

V tomto produktu se soustředíme na záměr USA v Sýrii, která se v roce 2011 stala novou vstupní branou Američanů do dalších oblastí Blízkého východu poté, co neuspěla jejich politika v Iráku. Americké vojenské jednotky odešly z Iráku postupně do prosince 2011, tedy po více než osmiletém působení. Avšak ještě před odchodem byl spuštěn náhradní plán zaměřený na podporu syrské opozice včetně sunnitských kmenů proti vládnoucí šíitské menšině v čele s Bašárem Asadem. Americký plán počítal s tím, že do jednoho roku se v Sýrii podaří změnit režim a vytrhnout ji z ruské sféry vlivu a převést pod vliv americký.

To se ale nestalo, a proto byla v rámci zahraniční podpory na konci roku 2012 do oblasti pozvolna, ale cílevědomě implementována nová militantní síla (blíže viz produkt 11007 Analýza vzniku Islámského státu a dále dokumenty 12025 a 12027, které přibližují způsob vytváření a řízení zahraničního militantního projektu na území Iráku a Sýrie. Ani to však ke změně situace nepomohlo. Bylo tedy nutné pokračovat v dalších aktivních opatřeních*, protože Spojené státy potřebují v soupeření s Ruskem získat výhodu v podobě obsazení klíčových prostorů* na Blízkém/Středním východě. Jenom tak mohou totiž pokračovat v dalším úspěšném působení proti Ruské federaci v tomto regionu, v němž by se stal dalším cílem Írán.  

K těmto novým opatřením patří schválení přesunu americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma, a tím uznání tohoto města za hlavní město Izraele, což má přímé spojení s vývojem v Sýrii (objasnění dále v textu). Dále se k těmto opatřením řadí vyvolání chemického incidentu v syrském městě Dúmá a vypovězení jaderné dohody s Íránem. (Události jsou rozebírány v chronologickém pořadí.)

14. červenec 2018
Předplatitelé

Souhrnné hodnocení a předpověď (11076)

Produkt jako druhý díl navazuje na dokument 11075, kde je úvod do problematiky soupeření mezi USA a Ruskou federací. Dále je v prvním dílu popsán strategický cíl* a k tomu podřízené operační cíle* Spojených států amerických a důvody ke stanovení těchto cílů.

V rámci operačních cílů, jejichž naplňování podporuje dosažení cíle strategického, jsme se v tomto smyslu v předchozím díle nezmínili o působení amerických sil v Afghánistánu. Mise v této islámské zemi je vzhledem ke svému okolí komplexnější záležitostí a jako taková je předmětem samostatných produktů (viz produkt 11014 Příčiny neúspěchu vojenské mise v Afghánistánu a dále chystaný dokument o významu Afghánistánu pro USA a o změně americké politiky v této zemi).

Druhý díl představuje strategický cíl a přidružené operační cíle Ruské federace (RF), které se vztahují k vizi o postavení RF ve světě. Cíle primárně odpovídají na rozšiřování NATO, sankce ze strany Evropské unie a dále řeší udržování vlastní sféry vlivu ve světě, případně její rozšiřování. Následně je v tomto dílu objasněna úloha Evropy, potažmo EU jako subjektu mezi USA a RF.

9. červenec 2018
Předplatitelé

Souhrnné hodnocení a předpověď (11075)

Každá silnější světová mocnost, nikoli tak menší a pasivní až podřízené země jako Česká republika, má ve své zahraniční politice stanovený strategický cíl*. Strategický cíl vymezuje požadovaný stav, kterého chce daná země dosáhnout. Jedná se o stav, jenž zemi umožní takové postavení ve světě, z něhož by těžila zisk a zajistila by si silnější a tím výhodnější pozici oproti svým rivalům.

Skutečné strategické cíle spojené s působením na okolní svět nejsou v přesném znění zmíněny v žádných dokumentech přístupných veřejnosti. I když se dá leccos vyčíst z národních bezpečnostních strategií, tak skutečné působení na okolní svět podle obsahu reálných strategických cílů v nich nenajdeme, neboť to spadá do režimu utajení. Žádná velmoc neprozradí svůj skutečný záměr, ale bude ho halit do rádoby „ušlechtilých“ pohnutek jako udržování míru ve světě, šíření demokracie, hájení vlastní národní bezpečnosti, působení proti hrozbám apod. Žádná země nechce poštvat veřejné mínění proti sobě, a tak se snaží vytvářet „pozitivní“ záminky pro své zahraniční aktivity, případně tyto záminky ostatním zemím vnucuje a ty je z různých důvodů akceptují, nebo dokonce podporují.

Nejvýznamnější strategické cíle, které ovlivňují celkové dění ve světě, se pojí ke dvěma velmocím, jež svým postavením a ambicemi vyčnívají nad ostatními zeměmi. Přirozeně je řeč o Spojených státech amerických (USA) a Ruské federaci (RF), o zemích, které mezi sebou soupeří ve všech možných oblastech.

Problematice soupeření mezi USA a RF se věnují také následující produkty:

Soupeření mezi USA a RF nemá ale úroveň rovnocenného a korektního klání. Vychází to z toho, že RF je oproti USA ve výhodnějším postavení, což předurčuje aktivity Američanů, kteří chtějí výhodu svého soupeře maximálně potlačit. Tato situace předurčila i strategické cíle obou zemí.

O jakou výhodu na straně RF se jedná a jak ji americká administrativa potlačuje? Jaké z toho pro obě země vyplývají strategické cíle a jakým způsobem se strategické cíle naplňují? A jakou roli v tomto soupeření hraje Evropa? To vše je obsahem dvou na sebe navazujících produktů, které jsou zároveň předpovědí dalšího vývoje. V prvním z nich rozebereme cíle a aktivity Američanů.

26. červen 2018

Specifická analýza (11074)

Produkt jako třetí díl navazuje na dokument 11072 (díl 1/2) a dokument 11073 (díl 2/3). První díl obsahuje úvodní objasnění ke spolčení výkonné a soudní moci s přehledem osob, jež se provinily, a se shrnutím bodů, proti nimž se provinily. Dále první díl v příslušné kauze rozebírá výkonnou moc – konkrétně činnost ministra spravedlnosti Roberta Pelikána a premiéra Andreje Babiše. Druhý díl pak rozebírá činnost ústavních soudců – konkrétně tříčlenného senátu složeného ze soudců Jana Musila, Jana Filipa a Jaromíra Jirsy, dále potom nečinnost a podporu ze strany jejich nadřízených, a to konkrétně předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského, místopředsedkyně ÚS Milady Tomkové a místopředsedy ÚS Jaroslava Fenyka.

Závěrečný třetí díl se zaměřuje na osoby a státní orgány, jež měly konat, aby zjednaly nápravu, a ukázat, že v České republice stále existuje právní řád. Avšak tyto osoby a státní orgány nekonaly, čímž podtrhly nejenom skutečnost o špatně fungujícím právním systému, ale také skutečnost o nefunkčním kontrolním mechanismu a ztrátě suverenity či svrchovanosti České republiky (čl. 1 Ústavy ČR), jejíž zástupci se řídí potřebami a požadavky silnějších mocností na úkor platných zákonů. K těmto osobám a orgánům patří:

  • Senátoři a poslanci Parlamentu ČR
  • Prezident republiky
  • Soudcovská unie ČR
  • Orgány státního zastupitelství
  • Bezpečnostní informační služba (BIS) – v rámci působnosti při ochraně ústavnosti, demokratických principů (právního státu s jeho právním řádem) a svrchovanosti ČR

Senátoři měli být prvními, kteří měli reagovat na porušení právních norem a ukázat, že v České republice funguje kontrolní mechanismus. Senát dává souhlas ke jmenování ústavních soudců, a stejně tak je možné pouze se souhlasem Senátu zahájit trestní stíhání soudců Ústavního soudu. Avšak senátoři ostudně mlčí a nezmohli se ani na kritické prohlášení vůči Ústavnímu soudu tak, jak to běžně činí vůči určitým politikům. Podle nich je vše v pořádku, protože se to týká Spojených států, k nimž máme podle jejich vyjádření spojeneckou vazbu (blíže o postoji senátorů viz produkt 11066 Nezávislost Ústavního soudu ČR byla narušena, ale senátoři nekonají).

Poslanci by v této kauze měli vystoupit proti počínání výkonných politiků z hnutí ANO 2011. Jenže spolčení výkonné a soudní moci nikomu z poslanců nevadí. Někteří voliči by očekávali, že se projeví především poslanci KSČM a SPD, ale i ti v tomto případu mlčí, neboť mají plno práce s přemýšlením o vyjádření důvěry právě sestavované vládě. Jak je patrné, otázka právního a svrchovaného státu není pro poslance tak důležitá, jako politické manévrování, jímž by si mohli politicky přilepšit. Poslanci již dlouhou dobu dokazují, že v Poslanecké sněmovně neexistuje řádná politická opozice, ale pouze snaha domluvit se, aby každý politický subjekt nějakým způsobem profitoval.

Prezident republiky Miloš Zeman se nijak nesnažil na pochybnou činnost výkonných politiků a ústavních soudců poukazovat. Pouze se vyjádřil na otázku související s kauzou, že za určitých okolností mohl být porušen zákon. To bylo z jeho strany vše a nelze se tomu divit. Prezident Zeman by totiž musel vystoupit proti premiérovi Andreji Babišovi, kterého dlouhodobě a silně podporuje. Jenže jak to potom tedy je s postojem prezidenta Zemana ke svrchovanosti České republiky a právnímu řádu ČR?

Prezident Zeman se chová podivně, a to nejenom ve vztahu ke kauze Jevgenije Nikulina. Nejdříve se snaží ovlivnit ministra Pelikána, aby vydal Nikulina do Ruské federace, což nebyl z jeho strany žádný nátlak, jak se někteří domnívají – ministr spravedlnosti se mohl stále rozhodnout podle svého nejlepšího vědomí a svědomí bez toho, aby mu v tom někdo aktivně bránil. Avšak záhy prezident přehlíží viditelné spolčení výkonné a soudní moci a již nic nenamítá. Co z toho vyplývá? Prezident Zeman si hraje svou vlastní hru ve svůj vlastní prospěch, nikoli tak ve prospěch České republiky a právních norem.   

Soudcovská unie ČR, ačkoli má ve svých stanovách, že je jejím účelem prosazovat a chránit nezávislost soudců, tak porušení nezávislosti Ústavního soudu rovněž přehlíží a netroufá si cokoli namítnout. Přitom by měla požadovat vysvětlení ohledně prohlášení ÚS na sociální síti Twitter (30. března) a pozdějšího vypracování usnesení ÚS o odmítnutí ústavní stížnosti Jevgenije Nikulina zveřejněného až 3. dubna, ale s datem vyhotovení k 27. březnu. A to už nemluvíme o zpolitizování činnosti soudců v době přítomnosti amerického politika Paula Ryana v České republice (viz otázky pro Ústavní soud ve druhém dílu).

Orgány státního zastupitelství taktéž mlčí, přitom by mohly začít tím, že by se optaly ministra Pelikána, kdy obdržel od Ústavního soudu rozhodnutí o tom, že se ústavní stížnost Nikulina odmítá (čímž by se rušilo pozastavení jeho extradice), když o tom nevěděl ani jeho zastupující advokát jako stěžejní účastník soudního řízení.

Bezpečnostní informační služba (BIS) prohlašuje, že vyhodnocuje informace, které ohrožují Ústavu ČR a ostatní zákony země. Ale měla by k tomu doplnit, že se tato její činnost nevztahuje na prohřešky směrem k USA, jelikož Spojené státy jsou naším „spojencem“. Bylo by asi hodně pošetilé chtít po BIS, aby vystoupila proti komplotu organizovaného vládou, která vlastně BIS řídí. Na to by museli mít vedoucí činitelé BIS opravdu kuráž. Avšak odvaha ve jménu spravedlnosti se v podřízené České republice nevyskytuje.

ZÁVĚR

Všechny tři díly analyzované kauzy slouží jako jakýsi žalobní návrh pro orgány odpovědné za dodržování českých zákonů včetně Ústavy ČR a prosazování právního státu. K tomu doplňujeme, že kauza „Čapí hnízdo“ je proti kauze „Nikulin“ jen bezdůkazní blamáží. Kauza Nikulin je skutečným komplotem výkonné a soudní moci s jasnými znaky a je nanejvýš alarmující, že Andrej Babiš byl prezidentem ČR i po tomto komplotu podruhé jmenován českým premiérem.  

Pokud bychom žili ve skutečném právním státě, o který zákonodárci dbají, viděli bychom reakci senátorů, po níž by jmenovaní ústavní soudci museli přinejmenším rezignovat, a reakci poslanců, kteří by okamžitě prohlásili, že v žádném případě nevysloví důvěru vládě v čele s Andrejem Babišem.

Související zpravodajské produkty:


Zpravodajský produkt 11074
Specifická analýza
© 2018 Agentura EXANPRO
22. červen 2018

Specifická analýza (11073)

Produkt jako druhý díl navazuje na dokument 11072, který obsahuje úvodní objasnění ke spolčení výkonné a soudní moci s přehledem osob, jež se provinily, a se shrnutím bodů, proti nimž se provinily. Předchozí dokument dále v této kauze rozebírá výkonnou moc – konkrétně činnost ministra spravedlnosti Roberta Pelikána a premiéra Andreje Babiše.

Na řadu přichází moc soudní v podobě Ústavního soudu ČR. V kauze Nikulin není prvořadý výsledek soudního rozhodnutí, ale především způsob a časové a politické okolnosti, které ovlivnily činnost ústavních soudců. I zde budeme hovořit o podezření, protože rozebírané osoby nebyly zatím z ničeho obviněny. Budeme tedy zachovávat právní řád, i když je provinění jmenovaných osob prokazatelné.

PODEZŘELÍ ÚSTAVNÍ SOUDCI

3) Ústavní soudci tříčlenného senátu ÚS ve složení Jan Musil (předseda), Jan Filip a Jaromír Jirsa jsou podezřelí z porušení vlastního usnesení Ústavního soudu 530/18 ze dne 20. února 2018, z porušení zákona č. 182/1993 Sb., z porušení Ústavy ČR (čl. 1 a 82) včetně porušení slibu ústavního soudce (čl. 85) a z manipulace s úřední listinou.

Výše jmenovaným usnesením tříčlenný senát rozhodl o odložení vykonatelnosti ohledně vydání Jevgenije Nikulina k trestnímu stíhání do USA nebo Ruské federace, a to do doby, než stejný tříčlenný senát rozhodne o ústavní stížnosti, kterou podal právě Jevgenij Nikulin jako stěžovatel prostřednictvím svého zástupce advokáta Martina Sadílka.

Náhle se ale v Praze objevil americký politik Paul Ryan (blíže viz produkt 11065), což vyvrcholilo tím, že 30. března 2018 šest minut po půlnoci vzlétá americký letoun z Prahy směr USA a s Nikulinem na palubě. Do této doby Ústavní soud mlčel a platilo tedy usnesení ÚS ze dne 20. února 2018 s odložením zmíněné vykonatelnosti. Avšak po zahájení nočního transportu ruského občana do Spojených států nastalo něco nevídaného. Někdo z Ústavního soudu cítil potřebu vydat okamžité prohlášení na sociální síti Twitter a ještě téže noci v čase 02:59 hod. na účtu Ústavního soudu oznámil následující:

„ÚS odmítl ústavní stížnost Jevgenije Nikulina jako zjevně neopodstatněnou.“

Proč Ústavní soud ve tři hodiny ráno (viz dokument 11067), kdy byl ruský občan Nikulin asi v polovině své cesty do USA, zveřejňuje, že stížnost Nikulina se odmítá? Velmi podezřelé chování! A kdy vlastně tříčlenný senát ÚS přijal a vypracoval ono rozhodnutí o odmítnutí uvedené stížnosti?

Rozhodnutí ÚS o odmítnutí ústavní stížnosti Jevgenije Nikulina bylo zveřejněno ve formě usnesení až 3. dubna 2018, avšak dokument je datován k 27. březnu 2018. Mezi vypracováním dokumentu a jeho zveřejněním je tak patrná podivuhodná časová mezera, jež činí celých sedm dní. Proč takové otálení, když se jednalo o mezinárodní záležitost a ještě k tomu v době, kdy do České republiky překvapivě zavítal předseda Sněmovny reprezentantů Kongresu USA Paul Ryan?

Na tuto otázku existuje po prozkoumání všech detailů včetně chování ústavních soudců jen jediná odpověď: V době, kdy ÚS na síti Twitter oznámil, že se stížnost Nikulina odmítá, nebylo totiž vypracováno ještě žádné rozhodnutí, ale už nastalo spolčení výkonné moci s mocí soudní s cílem vyhovět požadavku USA, a to urychleně v době, kdy do ČR nečekaně přijel americký politik Paul Ryan. Ústavní soudci proto rychle a nezvykle reagovali svým vyjádřením ve tři hodiny ráno a teprve potom se pustili do vypracování usnesení s předem avizovaným rozhodnutím, které neoprávněně antedatovali ke dni 27. března 2018.      

Pokud by bylo usnesení ÚS 530/10 ze dne 27. března 2018 skutečně vypracováno v uvedený den, pak by bylo zvláštní, že s ním nebyli seznámeni všichni účastníci řízení tak, jak ukládá zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Advokát Martin Sadílek, jenž zastupoval stěžovatele Jevgenije Nikulina, byl stěžejním účastníkem řízení, avšak informaci o odmítnutí ústavní stížnosti zjistil až z médií 30. března během dne, kdy již byl jeho klient Nikulin vydán a dopraven do USA.

Ústavní soudci tedy pochybili tak jako tak, případně hned dvakrát. Poprvé tím, že popřeli odložení vykonatelnosti vydání Nikulina do zahraničí učiněné v usnesení ze dne 20. února v době, kdy ještě nemohli mít vypracováno usnesení s rozhodnutím o zamítnutí stížnosti. A podruhé tím, že u svého rozhodnutí údajně ze dne 27. března nerespektovali to, že nemohlo být vykonatelné před doručením jeho písemného vyhotovení účastníkům řízení. Přitom ÚS má na svém webu podle zákona č. 182/1993 Sb. toto sdělení:

„Rozhodnutí jsou v databázi zpřístupňována poté, co jsou vyhlášena a rozeslána účastníkům řízení (nálezy), resp. poté, co jsou vykonatelná, tj. doručena účastníkům řízení (usnesení).“

Rozhodnutí senátu ÚS učiněné údajně 27. března bylo provedeno ve formě usnesení, což tedy znamená, že mohlo nabýt charakter výkonu až poté, co ho písemně obdrželi účastníci řízení. To se však nestalo, a i přesto byl Nikulin vydán cizí mocnosti. A ústavní soudci tříčlenného senátu Musil, Filip a Jirsa mlčeli a nic nenamítali. S nimi mlčeli i předseda ÚS Pavel Rychetský, místopředsedkyně ÚS Tomková a místopředseda ÚS Fenyk. Také tohle je důkazem o záměru Ústavního soudu vyhovět zahraniční mocnosti prostřednictvím spolčení se s výkonnou mocí zastoupenou v tomto případě ministrem Pelikánem a premiérem Babišem.

Pokud bychom připustili, že tříčlenný senát ÚS vypracoval usnesení 27. března tak, jak ústavní soudci předstírají, pak musíme pokládat následující otázky:

  • a) Proč bylo usnesení o zamítnutí ústavní stížnosti Nikulina datováno ke dni 27. března, tedy ke dni, kdy v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR řečnil americký politik Paul Ryan, jehož hlavním a později zdůrazněným cílem cesty do Prahy (viz produkt 11065) bylo docílit extradici Nikulina do USA?
  • b) Uvědomovali si ústavní soudci zpolitizování celé kauzy už jenom tím, že spojili den svého rozhodnutí s dnem vystoupení amerického politika v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR a jeho ochotnému vyjadřování k případu Nikulina z pohledu USA na tiskové konferenci rovněž ve stejný den?
  • c) Proč ÚS nerozhodl o zamítnutí stížnosti Nikulina až např. měsíc po odjezdu Paula Ryana z ČR?
  • d) Jak je možné, že se nepodařilo během následujících dvou pracovních dnů (28. a 29. března) doručit písemnou formu usnesení ÚS advokátovi Sadílkovi, který zastupoval Nikulina v analyzované kauze?
  • e) Jak je možné, že i přes nedoručení písemného vyhotovení rozhodnutí ÚS účastníkům řízení (právnímu zástupci Nikulina) byl Nikulin vydán do USA, když podle zákona o Ústavním soudu (zákon č. 182/1993 Sb.) nemohla být naplněna vykonatelnost tohoto usnesení?
  • f) Proč ÚS nezasáhl proti konání ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, když toto konání odporovalo zákonu a velmi pravděpodobně i usnesení ÚS 530/18 ze dne 20. února 2018?
  • g) Proč ÚS zveřejnil obsah usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti Jevgenije Nikulina až sedm dní po jeho údajném vypracování?
  • h) Proč ÚS oznámil na sociální síti Twitter odmítnutí stížnosti Nikulina až 30. března a ještě k tomu v 02:59 hod., když usnesení o tomto zamítnutí vypracoval již 27. března?

Ústavní soudci svým pochybným výkonem porušili slib ústavního soudce, podle kterého by se měli rozhodovat nezávisle a nestranně. V této kauze však projevili až příliš viditelnou závislost a podřízenost potřebám cizí mocnosti. Ústavní soudci kupili ve spěchu svá pochybení a ať to vezmeme z jakéhokoli směru, nemohou se ústavní soudci vyvázat z porušení výkonu své funkce.

4) Předseda ÚS Pavel Rychetský, místopředsedkyně ÚS Milada Tomková a místopředseda ÚS Jaroslav Fenyk jsou podezřelí z podpory nebo přímo z aktivního nabádání k porušení usnesení Ústavního soudu 530/18 ze dne 20. února 2018, k porušení zákona č. 182/1993 Sb., k porušení Ústavy ČR (čl. 1 a 82) včetně porušení slibu ústavního soudce (čl. 85) a k manipulaci s úřední listinou.

Všichni tři jmenovaní vedoucí soudci Ústavního soudu nezasáhli proti neoprávněnému záměru výkonné moci a naopak podpořili a zakryli činnost svých podřízených – tříčlenného senátu ÚS. Tím se sami provinili proti bodům vyjmenovaným výše. Pokud by jednali v souladu s právem, museli by vystoupit jak proti aktivitě výkonných politiků, tak proti činnosti svých podřízených.

Nečinnost osob a státních orgánů, jež měly konat a zjednat nápravu je předmětem závěrečného dílu analyzované kauzy.

Související zpravodajské produkty:


Zpravodajský produkt 11073
Specifická analýza
© 2018 Agentura EXANPRO