Analýzy, hodnocení a předpovědi         Slovník          Pracovní postupy        Bezpečnostní situace a politika

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací. 

REÁLNÉ ZPRAVODAJSKÉ VÝSTUPY
Události a jevy ve světě včetně ČR ÚVODNÍK
2. srpen 2018
Předplatitelé

Specifické hodnocení (11078)

Evropský soud pro lidská práva [1] se sídlem ve Štrasburku vydal 17. července 2018 rozsudek (judgment) ve věci stížnosti tří zadržených a odsouzených členek ruské feministické skupiny „Pussy Riot“. Stížnost byla u Evropského soudu zapsána 19. června 2012 a vztahovala se k případu protestního vystoupení jmenované skupiny v moskevském chrámu Krista Spasitele dne 21. února 2012. Stěžovatelky žádaly finanční odškodnění za porušení jejich práv během trestního řízení a vazebního zadržení. Od ruských úřadů požadovaly odškodnění v celkové výši 245 000 EUR plus 11 760 EUR za náklady a výdaje způsobené soudním procesem.

Evropský soud rozhodl ve prospěch stěžovatelek, i když podstatně snížil částku finančního odškodnění na celkovou sumu 37 000 EUR plus náklady a výdaje ponechané v požadované výši.

Avšak obsah rozsudku, i přes některé zvláštnosti (viz samostatný dokument – připravujeme), nedosahuje takové závažnosti jako jeho načasování a propojení se dvěma dalšími významnými událostmi, čímž vznikla zajímavá série tří událostí, které se vždy týkaly Ruské federace.

Zaměřme se nyní na zmíněnou sérii tří událostí a podívejme se, jak tuto situaci hodnotí bývalí i současní příslušníci zpravodajských služeb*. Přesněji, jak posuzují zmíněné načasování ohledně vyhlášení a zveřejnění rozsudku Evropského soudu pro lidská práva a jak rozlišují mezi záměrem a shodou okolností. 

21. červenec 2018
Předplatitelé

Souhrnná analýza a předpověď (11077)

Američané se po praktické stránce připravovali na širší fyzický vstup na Blízký východ již od tzv. války v Perském zálivu (rok 1991), kdy si vybudovali trvalé základny v Kuvajtu a Saúdské Arábii. Tehdy to byl úspěšný tah, kdy svým diplomatickým postojem přispěli k anexi Kuvajtu ze strany Iráku, což jim umožňovalo následnou reakci ve formě válečného tažení v blízkovýchodním regionu. Pozadí událostí od války v Zálivu (1991) až po agresi proti Iráku (2003) se zahrnutím vůdce al-Kajdy Usámy bin Ládina se věnuje samostatný připravovaný dokument. Období od invaze do Iráku (2003) až po ozbrojený konflikt v Sýrii je stručně shrnuto v produktu 11003 Konflikty ve světě jako boj mezi USA a Ruskou federací“.

V tomto produktu se soustředíme na záměr USA v Sýrii, která se v roce 2011 stala novou vstupní branou Američanů do dalších oblastí Blízkého východu poté, co neuspěla jejich politika v Iráku. Americké vojenské jednotky odešly z Iráku postupně do prosince 2011, tedy po více než osmiletém působení. Avšak ještě před odchodem byl spuštěn náhradní plán zaměřený na podporu syrské opozice včetně sunnitských kmenů proti vládnoucí šíitské menšině v čele s Bašárem Asadem. Americký plán počítal s tím, že do jednoho roku se v Sýrii podaří změnit režim a vytrhnout ji z ruské sféry vlivu a převést pod vliv americký.

To se ale nestalo, a proto byla v rámci zahraniční podpory na konci roku 2012 do oblasti pozvolna, ale cílevědomě implementována nová militantní síla (blíže viz produkt 11007 Analýza vzniku Islámského státu a dále dokumenty 12025 a 12027, které přibližují způsob vytváření a řízení zahraničního militantního projektu na území Iráku a Sýrie. Ani to však ke změně situace nepomohlo. Bylo tedy nutné pokračovat v dalších aktivních opatřeních*, protože Spojené státy potřebují v soupeření s Ruskem získat výhodu v podobě obsazení klíčových prostorů* na Blízkém/Středním východě. Jenom tak mohou totiž pokračovat v dalším úspěšném působení proti Ruské federaci v tomto regionu, v němž by se stal dalším cílem Írán.  

K těmto novým opatřením patří schválení přesunu americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma, a tím uznání tohoto města za hlavní město Izraele, což má přímé spojení s vývojem v Sýrii (objasnění dále v textu). Dále se k těmto opatřením řadí vyvolání chemického incidentu v syrském městě Dúmá a vypovězení jaderné dohody s Íránem. (Události jsou rozebírány v chronologickém pořadí.)

14. červenec 2018
Předplatitelé

Souhrnné hodnocení a předpověď (11076)

Produkt jako druhý díl navazuje na dokument 11075, kde je úvod do problematiky soupeření mezi USA a Ruskou federací. Dále je v prvním dílu popsán strategický cíl* a k tomu podřízené operační cíle* Spojených států amerických a důvody ke stanovení těchto cílů.

V rámci operačních cílů, jejichž naplňování podporuje dosažení cíle strategického, jsme se v tomto smyslu v předchozím díle nezmínili o působení amerických sil v Afghánistánu. Mise v této islámské zemi je vzhledem ke svému okolí komplexnější záležitostí a jako taková je předmětem samostatných produktů (viz produkt 11014 Příčiny neúspěchu vojenské mise v Afghánistánu a dále chystaný dokument o významu Afghánistánu pro USA a o změně americké politiky v této zemi).

Druhý díl představuje strategický cíl a přidružené operační cíle Ruské federace (RF), které se vztahují k vizi o postavení RF ve světě. Cíle primárně odpovídají na rozšiřování NATO, sankce ze strany Evropské unie a dále řeší udržování vlastní sféry vlivu ve světě, případně její rozšiřování. Následně je v tomto dílu objasněna úloha Evropy, potažmo EU jako subjektu mezi USA a RF.

9. červenec 2018
Předplatitelé

Souhrnné hodnocení a předpověď (11075)

Každá silnější světová mocnost, nikoli tak menší a pasivní až podřízené země jako Česká republika, má ve své zahraniční politice stanovený strategický cíl*. Strategický cíl vymezuje požadovaný stav, kterého chce daná země dosáhnout. Jedná se o stav, jenž zemi umožní takové postavení ve světě, z něhož by těžila zisk a zajistila by si silnější a tím výhodnější pozici oproti svým rivalům.

Skutečné strategické cíle spojené s působením na okolní svět nejsou v přesném znění zmíněny v žádných dokumentech přístupných veřejnosti. I když se dá leccos vyčíst z národních bezpečnostních strategií, tak skutečné působení na okolní svět podle obsahu reálných strategických cílů v nich nenajdeme, neboť to spadá do režimu utajení. Žádná velmoc neprozradí svůj skutečný záměr, ale bude ho halit do rádoby „ušlechtilých“ pohnutek jako udržování míru ve světě, šíření demokracie, hájení vlastní národní bezpečnosti, působení proti hrozbám apod. Žádná země nechce poštvat veřejné mínění proti sobě, a tak se snaží vytvářet „pozitivní“ záminky pro své zahraniční aktivity, případně tyto záminky ostatním zemím vnucuje a ty je z různých důvodů akceptují, nebo dokonce podporují.

Nejvýznamnější strategické cíle, které ovlivňují celkové dění ve světě, se pojí ke dvěma velmocím, jež svým postavením a ambicemi vyčnívají nad ostatními zeměmi. Přirozeně je řeč o Spojených státech amerických (USA) a Ruské federaci (RF), o zemích, které mezi sebou soupeří ve všech možných oblastech.

Problematice soupeření mezi USA a RF se věnují také následující produkty:

Soupeření mezi USA a RF nemá ale úroveň rovnocenného a korektního klání. Vychází to z toho, že RF je oproti USA ve výhodnějším postavení, což předurčuje aktivity Američanů, kteří chtějí výhodu svého soupeře maximálně potlačit. Tato situace předurčila i strategické cíle obou zemí.

O jakou výhodu na straně RF se jedná a jak ji americká administrativa potlačuje? Jaké z toho pro obě země vyplývají strategické cíle a jakým způsobem se strategické cíle naplňují? A jakou roli v tomto soupeření hraje Evropa? To vše je obsahem dvou na sebe navazujících produktů, které jsou zároveň předpovědí dalšího vývoje. V prvním z nich rozebereme cíle a aktivity Američanů.

26. červen 2018

Specifická analýza (11074)

Produkt jako třetí díl navazuje na dokument 11072 (díl 1/2) a dokument 11073 (díl 2/3). První díl obsahuje úvodní objasnění ke spolčení výkonné a soudní moci s přehledem osob, jež se provinily, a se shrnutím bodů, proti nimž se provinily. Dále první díl v příslušné kauze rozebírá výkonnou moc – konkrétně činnost ministra spravedlnosti Roberta Pelikána a premiéra Andreje Babiše. Druhý díl pak rozebírá činnost ústavních soudců – konkrétně tříčlenného senátu složeného ze soudců Jana Musila, Jana Filipa a Jaromíra Jirsy, dále potom nečinnost a podporu ze strany jejich nadřízených, a to konkrétně předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského, místopředsedkyně ÚS Milady Tomkové a místopředsedy ÚS Jaroslava Fenyka.

Závěrečný třetí díl se zaměřuje na osoby a státní orgány, jež měly konat, aby zjednaly nápravu, a ukázat, že v České republice stále existuje právní řád. Avšak tyto osoby a státní orgány nekonaly, čímž podtrhly nejenom skutečnost o špatně fungujícím právním systému, ale také skutečnost o nefunkčním kontrolním mechanismu a ztrátě suverenity či svrchovanosti České republiky (čl. 1 Ústavy ČR), jejíž zástupci se řídí potřebami a požadavky silnějších mocností na úkor platných zákonů. K těmto osobám a orgánům patří:

  • Senátoři a poslanci Parlamentu ČR
  • Prezident republiky
  • Soudcovská unie ČR
  • Orgány státního zastupitelství
  • Bezpečnostní informační služba (BIS) – v rámci působnosti při ochraně ústavnosti, demokratických principů (právního státu s jeho právním řádem) a svrchovanosti ČR

Senátoři měli být prvními, kteří měli reagovat na porušení právních norem a ukázat, že v České republice funguje kontrolní mechanismus. Senát dává souhlas ke jmenování ústavních soudců, a stejně tak je možné pouze se souhlasem Senátu zahájit trestní stíhání soudců Ústavního soudu. Avšak senátoři ostudně mlčí a nezmohli se ani na kritické prohlášení vůči Ústavnímu soudu tak, jak to běžně činí vůči určitým politikům. Podle nich je vše v pořádku, protože se to týká Spojených států, k nimž máme podle jejich vyjádření spojeneckou vazbu (blíže o postoji senátorů viz produkt 11066 Nezávislost Ústavního soudu ČR byla narušena, ale senátoři nekonají).

Poslanci by v této kauze měli vystoupit proti počínání výkonných politiků z hnutí ANO 2011. Jenže spolčení výkonné a soudní moci nikomu z poslanců nevadí. Někteří voliči by očekávali, že se projeví především poslanci KSČM a SPD, ale i ti v tomto případu mlčí, neboť mají plno práce s přemýšlením o vyjádření důvěry právě sestavované vládě. Jak je patrné, otázka právního a svrchovaného státu není pro poslance tak důležitá, jako politické manévrování, jímž by si mohli politicky přilepšit. Poslanci již dlouhou dobu dokazují, že v Poslanecké sněmovně neexistuje řádná politická opozice, ale pouze snaha domluvit se, aby každý politický subjekt nějakým způsobem profitoval.

Prezident republiky Miloš Zeman se nijak nesnažil na pochybnou činnost výkonných politiků a ústavních soudců poukazovat. Pouze se vyjádřil na otázku související s kauzou, že za určitých okolností mohl být porušen zákon. To bylo z jeho strany vše a nelze se tomu divit. Prezident Zeman by totiž musel vystoupit proti premiérovi Andreji Babišovi, kterého dlouhodobě a silně podporuje. Jenže jak to potom tedy je s postojem prezidenta Zemana ke svrchovanosti České republiky a právnímu řádu ČR?

Prezident Zeman se chová podivně, a to nejenom ve vztahu ke kauze Jevgenije Nikulina. Nejdříve se snaží ovlivnit ministra Pelikána, aby vydal Nikulina do Ruské federace, což nebyl z jeho strany žádný nátlak, jak se někteří domnívají – ministr spravedlnosti se mohl stále rozhodnout podle svého nejlepšího vědomí a svědomí bez toho, aby mu v tom někdo aktivně bránil. Avšak záhy prezident přehlíží viditelné spolčení výkonné a soudní moci a již nic nenamítá. Co z toho vyplývá? Prezident Zeman si hraje svou vlastní hru ve svůj vlastní prospěch, nikoli tak ve prospěch České republiky a právních norem.   

Soudcovská unie ČR, ačkoli má ve svých stanovách, že je jejím účelem prosazovat a chránit nezávislost soudců, tak porušení nezávislosti Ústavního soudu rovněž přehlíží a netroufá si cokoli namítnout. Přitom by měla požadovat vysvětlení ohledně prohlášení ÚS na sociální síti Twitter (30. března) a pozdějšího vypracování usnesení ÚS o odmítnutí ústavní stížnosti Jevgenije Nikulina zveřejněného až 3. dubna, ale s datem vyhotovení k 27. březnu. A to už nemluvíme o zpolitizování činnosti soudců v době přítomnosti amerického politika Paula Ryana v České republice (viz otázky pro Ústavní soud ve druhém dílu).

Orgány státního zastupitelství taktéž mlčí, přitom by mohly začít tím, že by se optaly ministra Pelikána, kdy obdržel od Ústavního soudu rozhodnutí o tom, že se ústavní stížnost Nikulina odmítá (čímž by se rušilo pozastavení jeho extradice), když o tom nevěděl ani jeho zastupující advokát jako stěžejní účastník soudního řízení.

Bezpečnostní informační služba (BIS) prohlašuje, že vyhodnocuje informace, které ohrožují Ústavu ČR a ostatní zákony země. Ale měla by k tomu doplnit, že se tato její činnost nevztahuje na prohřešky směrem k USA, jelikož Spojené státy jsou naším „spojencem“. Bylo by asi hodně pošetilé chtít po BIS, aby vystoupila proti komplotu organizovaného vládou, která vlastně BIS řídí. Na to by museli mít vedoucí činitelé BIS opravdu kuráž. Avšak odvaha ve jménu spravedlnosti se v podřízené České republice nevyskytuje.

ZÁVĚR

Všechny tři díly analyzované kauzy slouží jako jakýsi žalobní návrh pro orgány odpovědné za dodržování českých zákonů včetně Ústavy ČR a prosazování právního státu. K tomu doplňujeme, že kauza „Čapí hnízdo“ je proti kauze „Nikulin“ jen bezdůkazní blamáží. Kauza Nikulin je skutečným komplotem výkonné a soudní moci s jasnými znaky a je nanejvýš alarmující, že Andrej Babiš byl prezidentem ČR i po tomto komplotu podruhé jmenován českým premiérem.  

Pokud bychom žili ve skutečném právním státě, o který zákonodárci dbají, viděli bychom reakci senátorů, po níž by jmenovaní ústavní soudci museli přinejmenším rezignovat, a reakci poslanců, kteří by okamžitě prohlásili, že v žádném případě nevysloví důvěru vládě v čele s Andrejem Babišem.

Související zpravodajské produkty:


Zpravodajský produkt 11074
Specifická analýza
© 2018 Agentura EXANPRO