Analýzy, hodnocení a předpovědi         Slovník          Pracovní postupy        Bezpečnostní situace a politika

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací. 

REÁLNÉ ZPRAVODAJSKÉ VÝSTUPY
Události a jevy ve světě včetně ČR ÚVODNÍK
30. září 2018

Souhrnné hodnocení a doporučení (11083)

Pravé úmysly a schopnosti politiků, jinými slovy jejich charakter a odbornou způsobilost máme možnost poznat vždy při jejich „úsilí“ řešit nějakou exponovanou záležitost. V posledních dnech se jednou z těchto záležitostí stal případ údajných sirotků ze Sýrie. S iniciativou přijmout do České republiky 50 syrských „sirotků“ z uprchlických táborů v Řecku přišla europoslankyně Michaela Šojdrová (KDU-ČSL). Jedná se však o uměle vyvolanou kauzu s falešným humanitárním gestem neboli kauzu, která nemá bezpečnostní, kulturní a ani právní opodstatnění, čímž se z ní stává festival promarněného politického času s možným a neomluvitelným vytvářením budoucích problémů – problémy bezpečnostní, kulturně-společenské i právní (rozbor těchto problémů je předmětem samostatného produktu).

Politici z vícera politických stran a hnutí včetně členů vládního kabinetu marní touto kampaní i debatou o dané záležitosti drahocenný čas, který by členové vlády, poslanci a senátoři měli využít zcela jinak, a to zaměřit se na úsilí k nastolení a udržování stabilního bezpečného prostředí v problematickém regionu, na úsilí k důslednému dodržování mezinárodního práva všemi zapojenými zeměmi a na snahu obnovit válkou zničený region. To by však nejprve museli vystoupit ze stínu západní koalice, která pod vedením USA udržuje účelovou politickou linii proti syrskému režimu s cílem získat jednu z výhod v komplexním soupeření s Ruskou federací. Tou výhodou má být změna sféry vlivu v Sýrii – v tomto případě přechod ze sféry ruského vlivu na sféru amerického vlivu. S demokratickými hodnotami neměl konflikt v Sýrii nikdy nic společného.

Namísto žalostné a nic neřešící výzvy 36 senátorů a podobných pokusů několika poslanců směřujících k české vládě s nátlakem, aby ČR přijala syrské sirotky, by měli čeští politici vydat výzvu směrem k aktérům ozbrojeného konfliktu v Sýrii. Měli by se primárně zabývat stále trvajícími příčinami, a nikoli následky, jež se budou bez řešení příčin neustále kupit – a kupit se bude také počet nezaopatřených syrských dětí jako následek arogantní a agresivní politiky Západu. Výzva proto nemůže směřovat k české vládě a nemůže řešit syrské sirotky či děti bez dospělého doprovodu jako jeden z mnoha následků, ale musí být adresována těm, kteří dlouhodobě destabilizují Blízký východ.

Ohledně Sýrie by veřejná výzva měla směřovat přímo k hlavním architektům ozbrojeného konfliktu v Sýrii, kteří proti syrskému režimu využili sunnitskou část populace a několik desítek tisíc zahraničních bojovníků. Hlavními destabilizačními architekty jsou Američané, kteří vznik konfliktu v Sýrii spojili s rozhodnutím o stažení vlastních vojenských sil z Iráku, který rozvrátili neoprávněnou agresí zahájenou v roce 2003. Nechtěný odchod amerických sil z Iráku měl být dokončen v prosinci 2011. Tento časový harmonogram určil otevření konfliktu ve stejném roce (2011) v sousední Sýrii, která měla fungovat jako návratová brána americké přítomnosti na Blízkém východě. Američané ve skutečnosti nechtěli Blízký východ nikdy opustit, což potvrzují i současnou politikou v regionu (viz souhrnná analýza 11003).

S realizací plánu Spojeným státům vydatně vypomohli „spojenci z prospěchu“, a to jak z dotčeného regionu (především Saúdská Arábie, Turecko – v současnosti v jiné situaci viz produkt 11029, Bahrajn, Spojené arabské emiráty, Katar, Jordánsko a nyní také aktivnější Izrael v rámci vzájemné výpomoci s USA – viz produkt 11077), tak mimo dotčený region (obecně členské země NATO a EU skrze svou podporu různými způsoby a v různé míře: politické schvalování aktivit západních mocností, vojenská podpora, poskytnutí vzdušného prostoru, přijetí sankcí proti syrskému režimu apod.). Nyní je znovu v Iráku a nově v Sýrii několik tisíc amerických vojáků a k tomu několik stovek příslušníků soukromých bezpečnostních agentur*, které mají výhodné kontrakty s americkou administrativou.

Pokud chtějí čeští politici a politici dalších evropských zemí efektivně řešit situaci na Blízkém východě a tím také situaci nezaopatřených dětí, musí svou výzvu nasměrovat primárně na USA a požadovat stažení amerických sil i vojáků jiných zahraničních zemí ze Sýrie, tedy všech subjektů, které syrské státní hranice překonaly svémocně a nemají ve své přítomnosti na území Sýrie žádný právní status. Dále musí požadovat ukončení podpory povstaleckým skupinám, jejichž cílem je pouhé získání moci, čehož je dokladem i soupeření mezi samotnými opozičními skupinami a také uvnitř jednotlivých skupin. To je jediná cesta, jak v Sýrii vytvořit bezpečné prostředí bez teroristických skupin jako al-Kajda a její údajné syrské odnože an-Nusra (nyní Džabat Fatah aš-Šám) a ISIS (tzv. Islámský stát v Iráku a Sýrii) čili skupin, které v Sýrii před vyvoláním konfliktu nepůsobily, neboť k tomu neměly příležitost a podmínky.

Ustavičné obviňování režimu Bašára Asada je jen pokrytectví a obhajoba zločinů proti lidskosti páchaných ze strany Západu – viz produkt 11038 Vina syrského prezidenta Bašára Asada dosahuje sotva 15 procent.

Výzvu mohl vyvolat již sám Andrej Babiš jako vicepremiér v předchozí vládě Bohuslava Sobotky vzešlé z voleb v roce 2013. Avšak pokud se podíváme na chování Babiše v politických funkcích za posledních pět let, tak se v žádném případě nejedná o činy směrem k vytváření bezpečného prostředí, dodržování mezinárodního práva a udržování mezinárodního míru. Dva následující příklady jsou toho jasným dokladem:

  • Vláda Andreje Babiše v demisi podpořila v dubnu 2018 vojenský úder proti Sýrii ze strany USA, Velké Británie a Francie. Záminkou pro útok bylo údajné použití chemických látek v syrském městě Dúmá syrskými vládními silami. Použití chemických látek nebylo řádně vyšetřeno a útok západních zemí nebyl schválen Radou bezpečnosti OSN. Tím vláda Andreje Babiše podpořila porušování mezinárodního práva (částečná analýza a hodnocení incidentu v Dúmá jsou součástí produktu 13038).
  • Hnutí ANO v čele s tehdejším ministrem obrany Martinem Stropnickým horovalo pro vyslání českých vojáků do Pobaltí, což zdůvodňovalo dezinformacemi*[1]. Vyslání českých vojáků k ruským hranicím podpořil také Andrej Babiš, čímž se provinil proti udržování mezinárodního míru, a naopak podpořil eskalaci mezinárodního napětí a použití hrozby vojenskou silou (což je v rozporu s článkem 1 Severoatlantické smlouvy).

Jestliže Andrej Babiš tvrdí, že bojuje za dodržování mezinárodního práva a proti všem nelegálním věcem – např. proti nelegální migraci [2], tak to provádí jenom formou své rétoriky, a nikoli konkrétními činy. Jeho činy se smrskly jen na „líbivé“ mediální výstupy, kde zaníceně tvrdí, že ČR nepřijme ani jednoho migranta. Jenže tohle není boj proti nelegální migraci, protože premiér Babiš zapomíná či nechce veřejně přiznat, že přítomnost nelegálních migrantů v ČR nezávisí na tom, kolik jich ČR přijme, ale na tom, kolik se jich bude pohybovat v členských zemích Evropské unie. V rámci EU je volný pohyb osob mezi členskými zeměmi (volné státní hranice) a již jednou přijatý nelegální migrant má neomezenou možnost cestování po zemích EU včetně neomezeně dlouhého pobytu na jejich územích.

Andrej Babiš nechce připustit, že EU nelegální migraci podporuje v souladu se svými dokumenty o přesídlování obyvatel, ale naopak neustále v médiích hovoří, že je nutné se zaměřit na země, odkud migranti přicházejí (odpoutává pozornost od hlavních příčin). Navíc místo termínu převaděči neustále používá termín pašeráci, jako kdyby migranti měli být nějakým zbožím – a novináři po něm tuto terminologii komicky přebírají.

Premiér Babiš svým zaměřením na Severní Afriku a další regiony bez uvažování politiky EU opět nešikovně poukazuje jenom na následky, a nikoli na příčiny v podobě pobídek pro migranty k cestě do Evropy ze strany EU a v podobě finanční podpory ze strany členských zemí EU všemožným organizacím, které hybnost nelegální migrace udržují v praxi (blíže tuto problematiku rozebírá produkt s názvem „Neexistuje migrační krize, ale existuje migrační projekt“).

Předseda Babiš už vůbec neřeší agresivní a destabilizační politiku Západu v čele s USA, která je stěžejní příčinou veškerého následného dění ve světě se zpětnou vazbou na evropský kontinent, kde se pozvolna mění bezpečnostní a sociální situace.

Svým přístupem sám Babiš jasně dokladuje, že není ochoten řešit pravé příčiny, ale jen klouzat po povrchu. Tohle Babišovo vystupování není ani v nejmenším bojem proti jakémukoli negativnímu jevu, nýbrž pouhou přetvářkou a manévrováním ve dvojím vztahu, a to zaprvé mezi ním a voliči, a zadruhé mezi ním a západními mocnostmi a nadnárodními organizacemi.

Na dokument přímo navazuje produkt 11084 jako druhý díl rozebírané problematiky. 


[1] Zpravodajské produkty související s problematikou vojenské mise v Pobaltí:

[2] Zpravodajské produkty související s problematikou nelegální migrace:


* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK – sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 11083
Souhrnné hodnocení a doporučení
© 2018 Agentura EXANPRO
15. září 2018

Doplňující hodnocení (11082)

Dokument doplňuje hodnocení k vystoupení armádního generála Petra Pavla, který v médiích kritizoval proslov prezidenta ČR adresovaný českým novinářům (blíže viz produkt 11081 Armádní generál Petr Pavel neoprávněně kritizoval projev prezidenta ČR).

V předchozím produktu (viz odkaz výše) jsme rozebrali, čeho se generál Pavel jako voják v aktivní službě dopustil a jaký byl jeho pravděpodobný úmysl vystupovat mediálně proti prezidentovi České republiky. V souvislosti s tímto případem se ale posléze objevilo několik dotazů a diskuzí o tom, zda se generál Pavel nedopustil něčeho více než jen kázeňského přestupku, a to trestného činu, přičemž docházelo i k dezinterpretacím o tom, co vlastně generál řekl.

Generál Pavel na kameru uvedl, že vyjádření prezidenta Zemana na adresu novinářů bylo mimořádně nepatřičné. Podle sdělení novinářů měl Petr Pavel také údajně pronést, že se za svého prezidenta stydí, což už ve videozáznamu není. Později se ale objevila tvrzení, že generál Pavel měl také říci, že ztratil důvěru k českému prezidentovi.

Armádní Generál Petr Pavel neměl důvod ani oprávnění mediálně odsuzovat vyjádření svého nadřízeného, jímž prezident jako vrchní velitel ozbrojených sil je, a to tím spíš, že vystoupení prezidenta se vůbec nevztahovalo k Armádě České republiky (AČR). Generál Pavel tak projevil jako voják nízkou úroveň své vojenské kázně a jako vysoký hodnostář poskytl špatný příklad všem ostatním příslušníkům AČR. Tímto jednáním se zcela evidentně dopustil kázeňského přestupku, ale ještě nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu.

Pokud bychom chtěli rozebírat jednání arm. gen. Pavla ve vztahu k vojenské trestné činnosti, tak nejbližší paragraf, o kterém je možné mluvit, by byl § 392 českého trestního zákoníku (viz Hlava XII příslušného zákoníku nazvaná „Trestné činy vojenské“). Zmíněný paragraf je opatřen titulkem „Ohrožování morálního stavu vojáků“ a v jeho popisu se praví:

„Kdo popuzuje vojáky proti vojenské službě nebo proti nadřízenému, nebo kdo závažným způsobem nebo soustavně rozvrací vojenskou kázeň, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta.“

Avšak generál Pavel nepopuzoval vojáky proti nadřízenému a ani nerozvrací vojenskou kázeň soustavně. Musel by říci alespoň něco v tom smyslu, že není možné, aby vojáci sloužili pod takovým prezidentem apod., nebo opakovat své působení proti nadřízenému se záměrem ho potupit.

Pokud by bylo pravdou, že generál řekl, že ztratil k prezidentovi důvěru, mohl by se jeho projev posuzovat jako popuzování vojáků proti nadřízenému. Tímto vyjádřením by takto vysoký hodnostář dával negativní příklad ostatním příslušníkům AČR se signálem, že když on ztratil důvěru, mělo by to platit pro všechny podřízené vojáky s očekáváním, že ho v jeho jednání následují a podpoří. Jenže prohlášení o ztrátě důvěry se nepotvrdilo a jednalo se tak o dezinterpretaci postupující zprávy.

Provinění generála Pavla tudíž nelze zařazovat do rámce trestné činnosti, ale do rámce kázeňských přestupků vojáka podle vnitřních vojenských pravidel. V současném zařazení generála Pavla mohou jeho přestupek řešit náčelník Generálního štábu, ministr obrany a prezident ČR. Ti všichni mají nad jmenovaným kázeňskou pravomoc. Pokud nikdo ze tří zmíněných funkcionářů nejednal, protože v tom kázeňský přestupek nikdo z nich nespatřoval, pak to znamená jedno: vojákům AČR je dovoleno veřejně kritizovat výroky svých nadřízených, aniž by za to byli bráni k postihu. Takto může kdokoli z AČR veřejně vystoupit a odsoudit výroky české generality například k incidentu v Afghánistánu a charakteru afghánské mise. Avšak kam bychom se potom dostali?    

I když výroky české generality k incidentu v Afghánistánu a povaze stávající vojenské mise byly neodborné a žalostné (viz produkty 11079 a 13046), tak stále ve vojenském prostředí existuje vojenská kázeň a předepsaný postup, jak si stěžovat nebo vznést námitku proti jednání či vystupování nadřízených. Armádní generál Petr Pavel nám ale dokázal, že vojenská kázeň existuje v české armádě jen pro někoho – především pro ty nižší příslušníky ozbrojených sil. Jenže v oblasti vojenské kázně není rozdíl mezi svobodníkem a generálem. Přesto se generál Pavel, ač stále ještě v aktivní službě, cítí být v takové pozici, že si troufá na mediální výstupy vůči svým nadřízeným, aniž by se obával postihu. Ale právě tyto situace otevřeně ukazují reálný stav v ozbrojených silách České republiky, kde se zapomíná, že úroveň ozbrojených sil vychází vždy z dodržování přísné a přesné vojenské kázně.


Zpravodajský produkt 11082
Doplňující hodnocení
© 2018 Agentura EXANPRO
3. září 2018

Specifické hodnocení (11081)

Armádní generál Petr Pavel se znenadání ještě stále jako voják v aktivní službě osmělil a veřejně kritizoval výrok svého nadřízeného, jímž je prezident republiky. Doplňme, že prezident republiky je ze své funkce vrchního velitele ozbrojených sil nadřízen všem vojákům ozbrojených sil ČR.

Arm. gen. Pavel svou reakcí porušil vojenskou kázeň a navíc tím zavdal nebezpečný precedent pro ostatní příslušníky ozbrojených sil (vysvětlení dále v textu).

Jednou ze slabých stránek prezidenta Miloše Zemana je nešikovné ostouzení novinářů. Státník v takovéto funkci by měl zvládat umnější způsob vystupování vůči jakýmkoli profesím. Prezident se negativní poznámce na adresu novinářů neubránil ani na setkání s českými velvyslanci v Praze dne 29. srpna 2018, kde na konec svého úvodního proslovu zařadil následující slova:

 „Zcela závěrem bych rád ještě jednou poděkoval paní Evě Filipi, které jsem dal nedávno vyznamenání. V českém tisku jsem si nedávno přečetl doporučení, že ji mám odvolat. Jsem přesvědčen, že inteligence českých novinářů je někdy na úrovni blbouna nejapného, což byl tvor žijící na Madagaskaru, ale byl právem vyhuben. České novináře se zatím vyhubit nepodařilo.“ (Blboun nejapný byl nelétavý pták žijící nikoli na Madagaskaru, ale na ostrově Mauricius, což je asi 900 km od Madagaskaru – pozn. red.)

Na prezidentův výrok následující den reagoval generál Pavel. Stalo se tak na předávání cen Hanno. R. Ellenboegenové v Praze. Tyto ceny se udílejí za výjimečnou službu veřejnosti. Jedna z cen byla udělena zavražděnému slovenskému novináři Jánu Kuciakovi a jeho přítelkyni Martině Kušnírové (rovněž zavražděné). Petr Pavel sdělil toto:

„My jsme tu byli svědky předání ceny Jánu Kuciakovi, zabitému novináři, a jeho přítelkyni v podstatě za to, že se podíleli na vyšetřování korupčního prostředí na Slovensku. Byla tady přítomna jeho rodina a to předání ceny nejenže bylo velice emotivní, ale vyznělo i jako memento pro všechny, kterým leží na srdci svoboda tisku jako jednoho z v podstatě hlídacích psů demokracie. A já si myslím, že v tomto kontextu, kdy zaznělo vyjádření prezidenta Zemana na adresu novinářů, bylo ne nešťastné, ale řekl bych, že mimořádně nepatřičné. A takové prohlášení by se rozhodně nemělo objevit nejenom v tomto kontextu, ale v žádném jiném.“

Ať už prezident České republiky pronáší jakékoli proslovy, tak příslušníkům ozbrojených sil nepřísluší je jakkoli veřejně komentovat, a už vůbec ne sdělovat svá hodnocení na své nadřízené novinářům. Prezident je politik a politici mají problémy se sebeovládáním. Avšak generál by měl být o to více disciplinovaný. Pokud se vojákovi něco nelíbí, může si služebním postupem stěžovat. Jenže tady by generál Pavel neuspěl, neboť stížnost by musela souviset s výkonem jeho vlastní vojenské služby. Výrok prezidenta se ale výkonu služby generála Pavla nijak nedotkl.

Armádní generál Petr Pavel ukončil v červnu 2018 své tříleté období ve funkci předsedy Vojenského výboru NATO a vrátil se do České republiky. Z aktivní služby odchází k 30. listopadu 2018. A protože pro něj není v Armádě ČR uplatnění v odpovídající funkci, tak byl dán do takzvané dispozice náčelníka Generálního štábu, kde zůstane až do vypršení lhůty své aktivní služby (je to ukázka špatné personální politiky v AČR). Petr Pavel je tedy na konci své vojenské kariéry a již mu o nic nejde. Proč by se tedy nepokusil dotknout politické sféry a otestovat si reakce politických subjektů a potenciálních voličů?

V Základním řádu ozbrojených sil se píše, že svými morálními kvalitami a jednáním musí být velitel svým podřízeným příkladem. Ale jaký lze spatřovat příklad v jednání generála Pavla?  

Petr Pavel poskytl precedent pro ostatní vojáky v tom smyslu, že když on kritizuje politiky, mohou politiky veřejně kritizovat i další příslušníci ozbrojených sil. Ale také to lze vysvětlit tak, že když arm. gen. Pavel kritizuje prezidenta republiky, tak kdejaký důstojník může veřejně pranýřovat např. nového náčelníka Generálního štábu Aleše Opatu.

Pokud by se měl tento precedent nějakým způsobem napravit a zdůraznit důležitost vojenské kázně a zachovávání vojenské zdvořilosti k nadřízeným, tak je to možné učinit jedině dvěma způsoby: veřejnou omluvou generála Pavla a uznáním své chyby z pozice generála, nebo udělením trestu generálu Pavlovi za porušení vojenské kázně.

V prvním případě by měl Pavel oznámit, že se vrchnímu veliteli ozbrojených sil omlouvá za nepřístojnou reakci, která mu jako příslušníkovi ozbrojených sil nepříslušela. Tím by poslal signál ostatním vojákům o odpovídající roli příslušníka ozbrojených sil. Ve druhém případě by měl být uložen ten nejmenší kázeňský trest, jakým je „napomenutí“ (což je prováděno formou písemného rozhodnutí a zaznamenáno do příslušné složky osobního spisu vojáka).

Trest může uložit nadřízený dotyčného provinilce. V současném služebním zařazení generála Pavla je jeho nejbližším nadřízeným náčelník Generálního štábu (NGŠ), dále pak ministr obrany a prezident republiky. Všichni tito nadřízení mají kázeňskou pravomoc. NGŠ Opata býval kdysi Pavlovým podřízeným a nyní má Pavla ve své „dispozici“. I to je divná personální politika. Generálové by z vyšších funkcí v zahraničí měli odcházet do dispozice ministra obrany.

Nový NGŠ se jistě neodváží řešit svého bývalého nadřízeného a přítele. Ani ministr obrany nebude mít kuráž, neboť by se obával reakce politických rivalů. Zbývá tedy prezident, ale ten to nejspíš „velkoryse“ přejde. Tato situace svědčí o zvláštních vztazích v české státní správě a o chybějícím náležitém systému odměn a trestů. Skutečně dobře vykonaná práce je jen málokdy po zásluze odměněna. Odměny jsou spojeny jen s nejvyššími činiteli a jsou navíc udělovány rutinním způsobem. Neodpovědná a lajdácká práce pak není ve státní správě a především u politických činitelů dostatečně postihována, což provinilcům umožňuje své chyby opakovat.  

Petr Pavel měl také údajně pronést, že se za svého prezidenta stydí. Pokud je tomu tak, měl by se také stydět za to, že ho Miloš Zeman povyšoval do čtvrté generálské hodnosti.

Miloš Zeman se v květnu 2017 proslavil horším výrokem na adresu novinářů, když během návštěvy v Číně řekl: „Tady jsou ještě další novináři? Novinářů je příliš, měli by se likvidovat.“ Byla to určitá nadsázka a prezident Zeman hon na novináře neorganizuje, i když někteří z českých novinářů přehnaně tvrdí, že jim upírá svobodu slova. Je však zajímavé, že tento tvrdší a mezinárodně proslavený prezidentův výrok generál Pavel v médiích nijak negativně nekomentoval.  

Armádní generál Petr Pavel po odchodu ze struktur NATO a na sklonku své vojenské kariéry pocítil příležitost zahájit budování svého jména mimo vojenské prostředí, které pro něj přestalo být přínosným. Avšak předčasně započal s komentováním politických výroků namísto toho, aby si ještě chvíli opakoval profesionální frázi: „Jako příslušník ozbrojených sil nejsem oprávněn jakkoli komentovat výroky politiků, a především mých nadřízených.“

Zpravodajské produkty týkající se zavádějícího vystupování armádního generála Petra Pavla v médiích:


Zpravodajský produkt 11081
Specifické hodnocení
© 2018 Agentura EXANPRO
1. září 2018

Souhrnné hodnocení (11080)

Nastala příhodná doba dokončit tematiku o volební taktice, morálce a hájení národních zájmů – témata spojená s tehdejšími prezidentskými kandidáty Milošem Zemanem a Jiřím Drahošem. V minulých dvou produktech jsme hodnotili volební taktiku obou kandidátů (viz produkt 11062) a morálku obou kandidátů (viz produkt 13036).

Od napsání prvních dvou produktů uplynulo několik měsíců, čímž se vyjasnilo několik věcí a nastala tak vhodná doba posoudit, jak zvolený prezident Miloš Zeman hájí národní zájmy. Již při publikaci prvního dokumentu z této série tří na sebe volně navazujících produktů jsme zveřejnili obrázek, na němž se u podobizny Miloše Zemana píše: „Ten, kdo hájí jen některé národní zájmy a ještě jen napůl.“ U portrétu Jiřího Drahoše je na stejném obrázku nápis: „Ten, kdo by byl jen úředníkem mezi Evropskou unií a Českou republikou.“

Národní zájmy by měli hájit především funkcionáři zvolení do politických funkcí, a tak se v tomto případě soustředíme z obou dřívějších kandidátů už jen na zvoleného Miloše Zemana. Po uplynutí sedmi měsíců se v případě výše uvedeného nápisu určeného Miloši Zemanovi nic nezměnilo, naopak se toto stručné hodnocení v několika událostech pevně potvrdilo. Ba dokonce musíme zdůraznit, že prezident Zeman v několika záležitostech jedná proti národním zájmům.

Už samotné prezidentské debaty na třech různých televizních stanicích se vyhnuly problematice národních zájmů, respektive zájmů, které by měl nebo chtěl budoucí prezident zastávat ve vztazích s ostatními zeměmi a mezinárodními organizacemi. Nebyly tak diskutovány zahraniční vojenské mise v Afghánistánu, Mali, Iráku, nově schválená mise v Pobaltí atd., čímž se diváci jako voliči nedozvěděli, jaký účel tyto mise podle prezidentských kandidátů mají v oblasti národních zájmů.

Prezident Zeman se tak dosud jako vrchní velitel ozbrojených sil nevyjádřil ke sporné misi českých vojáků v pobaltských státech (česká účast se konkrétně týká Litvy a Lotyšska) a nikoho z novinářů ani televizních moderátorů vůbec nenapadlo se na to prezidenta ČR ptát. Přitom se jedná o problematiku, jež spadá do státního zájmu ČR a také do státního rozpočtu. Bylo by tedy vhodné vědět, jak prezident interpretuje státní zájem v podobě vyslání českých vojáků do Pobaltí, které je ospravedlňováno jako odstrašení Ruska od napadení pobaltských států, avšak bez existence reálné a potvrzené hrozby ze strany Ruska.

Zájmem Ruské federace není vojensky napadnout sousední země v Pobaltí, což potvrzují závěry zpravodajských služeb* (nehovoříme o zpravodajských fabulacích* některých služeb vytvářených k uspokojení přání určitých politiků). Vojenské ohrožení ze strany Ruska není reálné a Rusko pobaltské státy ani nenapadlo. Přesto k hranicím Ruské federace posíláme vojáky, čímž se jednoznačně podílíme na eskalaci napětí, a tím také na porušování prvního článku Severoatlantické smlouvy, v němž jsme se zavázali vyvarovat se hrozby silou a řešit jakékoli spory mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír. [1]

Český státní zájem v Afghánistánu je rovněž podezřelý a nejasný. Nikdo z politiků to nedokáže a ani nechce objasnit, natož obhájit, a nikdo z novinářů se neodvažuje do toho příliš šťourat přímými otázkami na tiskových konferencích. Prezident Zeman se mýlí, když si myslí a říká, že vojáci v Afghánistánu bojují proti mezinárodnímu terorismu*. Mezinárodní terorismus a konvenční vojenská síla se nikdy nemohou utkat v rovnocenném boji, natož aby byli vojáci schopni fyzicky v terénu zastavit pohyb těžce identifikovatelných teroristů a zmařit jejich záměry. To vychází z toho, že v současnosti se mezinárodní teroristé mohou po světě pohybovat bez větších obtíží, čemuž napomáhají propustné hranice jednotlivých zemí a podpora nelegální migrace. A to nehovoříme o tom, že zahraniční vojáci tak jako tak tráví většinu svého času na základnách uzavřeni před okolním světem (taková je situace nejen v Afghánistánu), což se s proklamovaným bojem proti mezinárodnímu terorismu už vůbec neslučuje. [2]

Bojovat proti mezinárodnímu terorismu si žádá jiný přístup, než posílat vojáky do vzdálených zemí, přičemž většina vojáků se na misi s žádným mezinárodním teroristou ani nesetká. Tím spíše je složité chtít po vojácích jako zástupcích konvenční síly, aby se postavili teroristům jako zástupcům nekonvenční síly (zástupcům asymetrického boje*). Navíc hlavní opoziční síla v Afghánistánu, jíž je po celou dobu konfliktu hnutí Tálibán, není organizace páchající mezinárodní terorismus (můžeme hovořit pouze o domácím či vnitrostátním terorismu*). Tálibán usiluje o vládu nad územím Afghánistánu a právě na toto území soustřeďuje všechny své aktivity. Naopak můžeme být zatím vděčni tomu, že Tálibán dosud po tolika letech nereagoval na vyslání zahraničních vojáků do své země odplatou ve formě teroristických útoků v zemích, odkud zahraniční vojáci pocházejí. Všechny zahraniční mise mají totiž pozdější zpětnou vazbu. V případě směřování afghánského Tálibánu je to ale také věcí pákistánských institucí, které mají rozhodující vliv na aktivity Tálibánu, přičemž pákistánští zástupci nechtějí z několika důvodů rozšiřovat úsilí Tálibánu mimo Afghánistán. [3]

Prezident Zeman na setkání s českými velvyslanci v Praze dne 29. srpna 2018 potvrdil své stanovisko k misi v Afghánistánu, když uvedl, že u Kábulu se bojuje za Prahu a že je to v hlubokém národním zájmu České republiky. Prezidentův proslov na setkání s velvyslanci je plný odborných a faktických nedostatků a je předmětem samostatné analýzy.

Český prezident měl spíše připustit, že „hlubokým národním zájmem“ ČR je působit ve prospěch Spojených států amerických, jejichž jedním z národních zájmů je právě mise v Afghánistánu, což vychází ze soupeření USA s Ruskou federací. Afghánistán je nástupním prostorem Američanů pro lepší působení proti Íránu a středoasijským republikám jako spojencům Ruské federace, což souvisí také s nerostným bohatstvím v oblasti Kaspického moře. [4]  

Prezident Zeman se rovněž podílí na eskalaci napětí v případě podpory přemístění americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma, k čemuž přidává svou podporu přemístit do Jeruzaléma také českou ambasádu. Způsob vzniku státu Izrael je spornou věcí, neboť se státem Izrael měl zároveň vzniknout stát Palestina. Výsledek je však takový, že existuje stát Izrael, který má na svém území dvě palestinské „kolonie“ v podobě Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy. Východní část Jeruzaléma měla přitom zůstat arabskou částí, přičemž Palestinci východní část Jeruzaléma považují za hlavní město svého budoucího státu (východní část Jeruzaléma územně sousedí se Západním břehem Jordánu). Izraelci se však dlouhodobě snaží vytěsnit Palestince z východního Jeruzaléma a vyřešit otázku Palestinců jinak než vznikem samostatného státu Palestina. O tom vypovídá i to, že izraelský parlament přijal 29. července 2018 kontroverzní zákon, jenž vymezuje Izrael jako výlučně židovský stát.

Považováním současného území Izraele za výlučně židovský stát a usilováním o vytvoření hlavního izraelského města z celého Jeruzaléma nastává rozpor se spravedlivým řešením izraelsko-palestinského konfliktu. Aktivity izraelské vlády v čele s Benjaminem Netanjahuem vylučují právo Palestinců na vlastní sebeurčení. Česká republika prostřednictvím svého prezidenta nepřispívá k urovnání konfliktu, ale naopak k jeho vyhrocení a přerostení i mimo Izrael. [5] 

Americký prezident Donald Trump uznal posvátné město Jeruzalém za hlavní město Izraele dne 6. prosince 2017, načež rozhodl přemístit tam americké velvyslanectví (oficiálně se tak stalo v květnu 2018). Třetí prezidentský duel mezi českými prezidentskými kandidáty byl vysílán 25. ledna 2018 Českou televizí a moderátorka duelu Světlana Witowská tak měla jedinečnou příležitost zeptat se prezidentských kandidátů, aby vysvětlili svůj postoj k rozhodnutí prezidenta USA a popsali, jak budou v rámci české diplomacie a českých zastupitelských úřadů (velvyslanectví a konzuláty) v Izraeli postupovat. Tuto možnost ale nevyužila.

Komentátoři a politologové, kteří ve studiu ČT hodnotili duel po jeho skončení, se nedokázali vyslovit k tomu, kdo duel podle nich vyhrál. Překvapivě se shodli na tom, že duel vyhrála moderátorka Witowská. Jenže jak by mohla duel vyhrát Světlana Witowská, když na prezidentskou funkci nekandidovala? A to je právě problém většiny českých novinářů, komentátorů a politologů, kteří nemají odvahu hodnotit věci tak, jak je vidí, a uhýbají zcela mimo diskutované téma, aby si snad nerozházeli jednu část televizních diváků. Avšak určit lepší osobu debaty ještě neznamená, že se jedná o lepšího kandidáta. Výkon moderátorky byl výsledkem přípravy celého televizního štábu a navíc nebylo diskutováno téma národních zájmů – téma tak důležité v současné mezinárodně politické situaci.

Debata byla navíc vedena v až příliš „sanitární“ atmosféře, kdy bylo snahou potlačit přirozené chování publika. Namísto volební kampaně tak duel z hlediska diváků připomínal koncert vážné hudby. Limitovaný počet diváků se měl podle pokynů České televize zdržet jakýchkoli projevů a přítomní diváci ani nedostali možnost klást kandidátům přímé otázky tak, jak je to běžné při všech debatách v rámci volební kampaně v jiných zemích.

Prezident Zeman se zpronevěřil lidským principům také v tom, že 6. června 2018 jmenoval Andreje Babiše podruhé premiérem české vlády. V případě premiéra Babiše se nejedná o Čapí hnízdo, což je blamáž Policie ČR [6], ani o jeho spolupráci s bývalou Státní bezpečností, ale především o podkopávání čestných diplomatických vztahů se zahraničními zeměmi, o nerespektování mezinárodního práva a o již zmíněné eskalaci mezinárodního napětí a hrozbě silou:

  • Hnutí ANO v čele s tehdejším ministrem obrany Martinem Stropnickým horovalo pro vyslání českých vojáků do Pobaltí, což zdůvodňovalo dezinformacemi* [1]. Vyslání českých vojáků k ruským hranicím podpořil také Andrej Babiš, čímž se provinil proti udržování mezinárodního míru.
  • Vláda Andreje Babiše v demisi v březnu 2018 bezdůvodně vyhostila tři ruské diplomaty, což odůvodnila podivnou solidaritou k Velké Británii ohledně údajného chemického incidentu v Salisbury namířeného proti bývalému ruskému dvojitému agentovi* Sergeji Skripalovi, aniž by byl incident jakkoli objasněn a předloženy důkazy o pachatelích útoku. [7]
  • Vláda Andreje Babiše v demisi podpořila v dubnu 2018 vojenský úder proti Sýrii ze strany USA, Velké Británie a Francie. Záminkou pro útok bylo údajné použití chemických látek v syrském městě Dúmá syrskými vládními silami. Použití chemických látek nebylo řádně vyšetřeno a útok západních zemí nebyl schválen Radou bezpečnosti OSN. Tím vláda Andreje Babiše podpořila porušování mezinárodního práva.

Prezident Zeman tedy jmenoval do čela české vlády bezcharakterního a cizím mocnostem podřízeného člověka, čímž zároveň odhalil i svůj vlastní charakter. Nepoctivý charakter Miloš Zeman odkryl také v debatě ČT, kde se nepoctivě a úskočně vyjadřoval k bezpečnostní prověrce svého podřízeného Vratislava Mynáře (podrobněji vysvětleno v produktu 13036).

Miloš Zeman nevystoupil proti Andreji Babišovi ani v případu zadrženého ruského občana Jevgenije Nikulina. Ten byl se závažným procesním pochybením ústavních soudců a členů vládního kabinetu předán do Spojených států. Svou negativní roli zde kromě Ústavního soudu ČR sehrál právě Andrej Babiš a jeho tehdejší podřízený ministr spravedlnosti Robert Pelikán. [8]

Andrej Babiš má sice politické oponenty ve formě politické opozice tvořené zejména ODS, TOP 09 a Piráty, avšak tyto politické subjekty nebojují proti Babišovi z hlediska národních zájmů, nýbrž jenom a pouze z hlediska politické moci v českém státě. Zmíněné politické subjekty nikdy nevznesly protest proti výše popsaným pochybením hnutí ANO 2011, naopak s nimi ve prospěch USA souhlasily.

Prezident ČR není hlavním vykonavatelem národní politiky a neodpovídá za činnost vlády, čímž mu prezidentská funkce poskytuje větší prostor v řečnických otázkách, neboť jeho vyjádření k různým tématům nemají obvykle charakter rozhodování a prezident tak není vázán své názory prokázat ve svém rozhodovacím procesu tak, jako členové vládního kabinetu. Miloš Zeman se tak může vyjadřovat bez nějakých závazků k všemožným záležitostem a událostem. Pokud by ale skutečně usiloval o národní zájmy, jež jsou vždy spojeny s udržováním mezinárodního míru a dodržováním mezinárodního práva, vystupoval by zcela jinak a mnohem usilovněji nejen ve vztazích k zahraničním zemím, ale především ve vztahu k vlastní národní vládě a Parlamentu ČR.

Zpravodajský produkt související s hodnocením politické činnosti Miloše Zemana:


[1] Zpravodajské produkty související s problematikou vojenské mise v Pobaltí:

[2] Zpravodajské produkty související s problematikou vojenské mise v Afghánistánu:

[3] Zpravodajský produkt související s nemožností úspěchu vojenské mise v Afghánistánu:

[4] Zpravodajské produkty související se zahraniční politikou USA: 

[5] Zpravodajský produkt související s přemístěním americké ambasády do Jeruzaléma:

[6] Zpravodajský produkt související s kauzou Čapí hnízdo

[7] Zpravodajské produkty související s incidentem v anglickém Salisbury:

[8] Zpravodajské produkty související s pochybným vydáním ruského občana do USA:

* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK – sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 11080
Souhrnné hodnocení
© 2018 Agentura EXANPRO
9. srpen 2018

Souhrnné hodnocení a odborný výklad (11079)

Tragická událost se třemi mrtvými českými vojáky, jež se odehrála 5. srpna 2018 v Afghánistánu poblíž základny Bagrám, není žádnou shodou okolností, ale trvale předpokládanou a opakovanou situací. Strážní úkol, který jsou čeští vojáci povinni plnit taktéž neefektivním pěším hlídkováním (či „patrolováním“ – cizí a v AČR upřednostňovaný výraz) mimo základnu a ještě k tomu bez dostatečného podpůrného zajištění, neprošel z vojenského hlediska náležitým posouzením a vyhodnocením přijatelného rizika* (acceptable risk). Při schvalování úkolu převážila snaha vyhovět Američanům, kteří jsou hlavními obyvateli a správci základny.

Poznámka: V samostatném dokumentu rozebereme úkol české strážní jednotky plněný mimo základnu a jeho slabé stránky, jež silně převažují nad bezpečností jednotky při jeho provádění (připravujeme).

Čeští generálové a vrcholní politici nevykonali ohledně schválení strážní mise správný rozhodovací proces. Z několika stran se ozývala námitka o zbytečně velkém riziku ve formě nebezpečného vystavování se útočníkům s poukázáním na to, že čeští vojáci budou umírat, a to dokonce bez nějakého přínosu. Avšak to pro vojenské a politické funkcionáře nebylo zřejmě to rozhodující.

Po první tragické události, kdy ve stejné misi zahynulo v červenci 2014 pět českých vojáků, měli čeští činitelé možnost plněný úkol revidovat. To se ale nestalo a mise pokračovala ve stejném stylu dál. Doplňme, že část mise strážní jednotky, která je nevhodným způsobem (bez zapojení všech zajišťovacích prvků) plněna mimo základnu, není pro osazenstvo základny takovým přínosem, aby stála tolik lidských životů. Kromě toho nebylo nikdy upřímně řečeno, co a v čí prospěch čeští vojáci v Afghánistánu vlastně hájí. Tímto se dostáváme k chybným tvrzením politiků a nekompetentním vyjádřením generálů.

Častým a nesprávným tvrzením politiků včetně prezidenta Miloše Zemana a jeho mluvčího je to, že čeští vojáci v Afghánistánu bojují proti mezinárodnímu terorismu*, čímž podle nich brání teroristům* v jejich pohybu do Evropy a následnému vykonávání teroristických útoků* právě v Evropě. To je však hrubý laický omyl! Zaprvé mezinárodní terorismus nezná hranice, a to za jakékoli situace. A zadruhé vojenské uskupení jako konvenční síla nemůže zastavit protivníka, jenž je „neoznačený“, pohybuje se rozptýleně a používá asymetrické způsoby vedení boje* (nebojuje konvenčním „frontovým“ způsobem).

V Afghánistánu můžeme v případě Tálibánu hovořit o místním terorismu (viz domácí terorismus*), ale rozhodně ne o terorismu mezinárodním. Tálibán neměl nikdy v úmyslu páchat útoky v Evropě. Jeho cílem bylo a stále je ovládat a spravovat Afghánistán (i když byl a je pod vlivem a „sponzoringem“ Pákistánu – vysvětlení viz produkt 11014 Příčiny neúspěchu vojenské mise v Afghánistánu). Sebevražední útočníci jsou připravováni proti západním „okupantům“, kteří se usadili v jejich islámské zemi, a dále proti státním prvkům, jež jsou pod vlivem Západu. Naopak tím, že do Afghánistánu přišli zahraniční vojáci, by mohl zesílit důvod k zacílení na domoviny těchto vojáků jako odplaty za „okupaci“. Jenže Tálibán k tomu za těch celých 17 let dosud nepřistoupil. Pokud se ale k tomu rozhodne, tak mu v tom nezabrání ani milion zahraničních vojáků poslaných do Afghánistánu.

Mylná vyjadřování generálů Balouna a Vernera dokládají jejich nekompetentnost rozhodovat o osudech českých vojáků. Velmi tristní je tvrzení, že vojáci ČR plní v Afghánistánu nebojovou operaci. To je zvláštní, že na nebojové operaci používají vojáci zbraně nabité ostrým střelivem, bojovou techniku a určité taktické zásady své činnosti, přičemž jsou připraveni vést možný boj. Vztah mezi bojovými a nebojovými operacemi je jiný, než si čeští generálové myslí. Jenže oni si nemají nic myslet, ale musí tuto problematiku velmi dobře znát a umět ji také správně pojmenovat.

Než si stručně objasníme rozdíl mezi tzv. bojovými a nebojovými operacemi*, podívejme se nejprve na vyjádření našich vedoucích generálů. První zástupce náčelníka Generálního štábu generálporučík Jiří Baloun řekl dne 5. srpna v pořadu ČT „Události“ k rozebíranému tragickému incidentu toto:

„Já chci jenom připomenout znovu, že mise je nebojová, čili je spíš výcviková, školící, je poradenská.“

Ještě více se do toho zamotal zástupce náčelníka Generálního štábu generálmajor Jiří Verner v pořadu ČT „Události, komentáře“ (6. srpna), kde nejprve uvedl, že naše mise jsou nebojové. Záhy nato ale vznesl moderátor Jakub Železný tuto logickou a správnou námitku:

„Sám jste řekl, že mandát naší mise v Afghánistánu je nadepsán slovem nebojová. Na druhou stranu není to ale ani klasická mírová mise, tak si člověk říká – já to teď řeknu úplně na plná ústa – co tam ti naši vojáci vlastně dělají?“

Generálmajor Verner odpověděl takto:

„Samozřejmě je to zavádějící. Mnohdy se spleteme i my, že řekneme místo nebojová mírová. To je obrovský rozdíl. Naši vojáci jsou vyzbrojeni jednak pasivními prostředky vlastní ochrany, tak jsou vyzbrojeni i dostatečně jak dlouhými, tak krátkými zbraněmi. Mají vesty, přilby. To znamená, to není úplně mírová mise, že by se někde pohybovali, tak jako třeba modré přilby nebo jiné mírové mise.“

Pokud generál řekne, že pojmenování vojenské mise je zavádějící a že se mnohdy pletou i oni sami, tak potom dotyčný generál není profesionál, jenž danou problematiku musí dobře ovládat. Pokud se generál pokouší činit rozdíl mezi slovy nebojový a mírový, přičemž tvrdí, že se jedná o nebojovou misi s doplněním, že to ale na druhou stranu zase není úplně mírová mise, tak je něco špatně hned u samotného generála, natož pak u vojáků v terénu.   

Správné pojmenování situace je takové, že vojáci nevedou v Afghánistánu válečné operace*, nýbrž operace jiné než válka(MOOTW – Military Operations Other than War), do čehož spadá například prostředí konfliktu nízké intenzity*. A v operacích jiných než válka jsou podle situace a uloženého úkolu plněny úkoly jak bojové, tak nebojové. Nebojové operace jsou dokonce prováděny i ve válečném prostředí (např. pomoc uprchlíkům). Je ale přirozené, že ve válečném prostředí bude zpravidla vždy více operací bojových. Kromě bojových a nebojových operací existují tzv. překrývající se operace* (overlapping operations). Tato problematika je včetně ilustrace a tabulky podrobně vysvětlena v produktu 42005 Bojové operace versus nebojové operace.

V zásadě by si všichni vojáci včetně generálů měli zapamatovat toto:

  • Vojenská operace nemůže být nikdy pojmenována zavádějícím způsobem.
  • Pokud je při operaci předpokládána možnost střetnutí se s protivníkem, jedná se vždy o operaci bojovou, a to i kdyby k boji nakonec nedošlo (to je podobné s termínem „bojová jednotka“, která je bojovou i tehdy, když nebojuje).
  • Nelze srovnávat druh operace a prostředí operace (např. nebojové operace a mírové prostředí). Jedná se o dvě odlišné kategorie, přičemž jak bojové, tak nebojové operace existují ve všech prostředích. I v mírovém prostředí se plní bojové úkoly. Jedním z nich je strážní služba, v níž jsou vojáci vyzbrojeni tak, aby mohli bránit objekt svěřený ke střežení.
  • Z výše uvedeného lze jednoduše vyvodit, že pokud je strážní služba vykonávaná v míru bojovým úkolem, tak přece musí být nutně bojovým úkolem či bojovou operací také v jiných prostředích (v prostředí jiném než válka čili v prostředí např. krize nebo konfliktu, a pak také ve válečném prostředí). Jak by tedy česká strážní jednotka v Afghánistánu mohla vykonávat střežení základny nebojovým způsobem? 
  • Není profesionální ani jazykově vhodné hovořit o mírových operacích, ale o operacích na podporu míru, které patří do překrývajících se operací (blíže o překrývajících se operacích a rozdílu mezi „peace“ a „peaceful“viz dokument 42005 a 42012).

Podobných chyb se dopouštěla také bývalá ministryně obrany Karla Šlechtová – zřejmě proto, že jí to neuměl nikdo z generálů objasnit (viz produkt 42012 Ministryně obrany ČR hovoří nekompetentně o zahraničních misích, čímž vyvozuje i špatné závěry).

V neposlední řadě, ale jako poslední položku v tomto produktu zmiňujeme diletantskou poznámku generálmajora Balouna o tom, že existují indicie*, že útočník mohl mít komplice a že se prošetřuje, zda mohl být tento útok připraven. Zde bez nějakého prošetřování můžeme s jistotou a ze zkušeností sdělit, že sebevražedný útočník v Afghánistánu, zvláště jedná-li se o mladíka jako v tomto případě, má vždycky komplice, a ne jednoho. Někdo ho musel vybavit výbušninou (IED*), někdo ho musel instruovat, jak jednat, někdo musel jeho a výbušninu dopravit do prostoru útoku, někdo musel pozorovat pohyb jednotky a navést ho na cíl atd. Stejné je to i s přípravou útoku. Útok je vždy do určité míry připraven s tím, že se vyčkává na vhodnou příležitost, kterou zahraniční vojáci svou nepřehlédnutelnou a opakující se činností vždy dopředu povstalcům signalizují.

Je trvale známou a smutnou věcí, že pokaždé až tragický incident odhalí celou řadu nedostatků. Závažnější však je, že odpovědní funkcionáři nechtějí tyto nedostatky přiznat a tváří se, že se nic nedalo udělat lépe a bezpečněji. Jenže pokud mají generálové základní mezery ve znalostech a zamotávají se do bojových a nebojových operací, tak by z logického důvodu neměli zastávat tak vysoké a odpovědné funkce, protože potom nemohou svým podřízeným ani dost dobře velet a řídit je.

Pokud politici a vojenští velitelé tvrdí, že čeští vojáci vedou v Afghánistánu boj proti terorismu, ale zároveň v rozporu s tím prohlašují, že vykonávají nebojovou operaci (viz např. genmjr. Verner v pořadu „Události, komentáře“), tak tím odhalují, že vlastně ani neví, jaké operace plánují, připravují, schvalují a řídí.

Česká vláda a generalita by měly přehodnotit celkovou odbornou způsobilost a připravenost vojáků i vedoucích funkcionářů plnit správně definované úkoly. Vypadá totiž podivně, když nyní všichni politici a generálové a po nich i novináři v souvislosti s tragickým incidentem používají frázi, že naši vojáci padli, případně sousloví „padlí vojáci“, a přitom na druhou stranu tvrdí, že ti padlí vojáci byli na nebojové operaci. Když hovoříme o padlém vojákovi, tak to přirozeně znamená, že padl v boji. Ale jak mohli čeští vojáci padnout v boji, když vykonávali nebojovou operaci, tedy činnost, kde se neočekávala možnost střetu s protivníkem a z toho plynoucí bojová aktivita? Tak jako tak se nabízí i jiná otázka, a to bez jakéhokoli přetvařování: Je vůbec možné tento incident nazývat bojem?   

Afghánistán, to není pouze Tálibán, zahraniční vojáci a místní vláda. To je soupeření i jiných aktérů, a to nejenom těch z jihoasijského regionu. Je to soupeření pro jiné než oficiálně prezentované cíle. Také tyto faktory musí být zahrnuty do politického rozhodovaní o každé zahraniční misi (více viz produkty 11014 Příčiny neúspěchu vojenské mise v Afghánistánu a 11003 Konflikty ve světě jako boj mezi USA a Ruskou federací“).


* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK – sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 11079
Souhrnné hodnocení
© 2018 Agentura EXANPRO