Analýzy, hodnocení a předpovědi         Slovník          Pracovní postupy        Bezpečnostní situace a politika

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací. 

REÁLNÉ ZPRAVODAJSKÉ VÝSTUPY
Události a jevy ve světě včetně ČR ÚVODNÍK
3. červen 2019
Předplatitelé

Souhrnné hodnocení a předpověď (11104)

Produkt volně navazuje na zpravodajský výstup 11103 Přeceňované volby do Evropského parlamentu a podceňované hrozby pro ČR.

Voleb do Evropského parlamentu (EP) se zúčastnilo „pouhých“ 28,72 % oprávněných voličů České republiky (po spočítání platných hlasů byla česká účast přesně 28,50 %). Čeští voliči si ve své volbě vybírali z 39 politických subjektů, což je velké množství, ve kterém se mnoho voličů ani nedokáže orientovat, neb jim vždy bude chybět dostatečná znalost o všech subjektech (nelze ani poznat něco, co vzniklo nedávno a/nebo něco, co není nikde vidět).

Relativním vítězem voleb do EP se na české straně stalo hnutí ANO 2011, které podle statistik získalo 21,18 % hlasů. To je však výsledek odvozený jen z toho počtu voličů, který se dostavil k volbám a odvolil v souladu s pravidly. Pro hodnocení komplexní politické situace v zemi tak, jak se jí zabývají mnohé zpravodajské služby*, to nestačí. Celkový počet českých voličů byl v době voleb do EP spočítán na 8 316 737 osob. Hnutí ANO získalo hlasy od 502 343 voličů, což je z celkového počtu oprávněných voličů jen 6 % osob [1]. To už je jiný pohled na realitu – nemluvě o zbylých politických subjektech. Tento rozdíl sice nemá žádný vliv na počet křesel v EP, ale lépe ukazuje, co se děje v zemi a jak je to se skutečnou podporou politických stran a hnutí ve vztahu k Evropské unii (EU). Doplňme, že hnutí ANO ve volbách do Poslanecké sněmovny konaných v říjnu 2017 získalo z celkového počtu oprávněných voličů necelých 18 % hlasů. I to je značný rozdíl od téměř 30 % vypočtených z počtu těch, kteří se dostavili k tehdejším volbám.

Bližší rozbor vystupování Andreje Babiše a stavu české politické scény je obsahem především dvou níže uvedených produktů z roku 2017. Tyto produkty s určitou předpovědí vývoje jsou stále aktuální:

Další zajímavostí ve vztahu k EU je to, že velký počet politiků a novinářů tvrdí, že většina českých občanů si přeje zachování naší účasti v EU. To stejné nám podsouvají různé výzkumné agentury. Avšak pokud by to měla být pravda, tak proč se voleb té chtěné EU účastnilo jen necelých 29 % občanů ČR z celkového počtu oprávněných voličů? A proč výhradní a tradičně prounijní politické subjekty jako ODS, KDU-ČSL, ČSSD, STAN a TOP 09 volilo dohromady jen necelých 11 % oprávněných voličů ČR? Zastánci EU se přece museli obávat, že by politické subjekty vystupující proti EU mohly získat výrazný počet křesel. A přesto se více než polovina těch politicky a novinářsky deklarovaných stoupenců EU k volbám nedostavila. To je doklad o tom, že s tou podporou EU je to v ČR „trochu“ jinak, než je prezentováno (objasnění dále v textu).

Do EP proniklo nebo svou přítomnost v EP obhájilo osm českých politických subjektů, přičemž všechny z nich jsou zároveň parlamentními subjekty na národní úrovni. Avšak ani jeden z těchto subjektů není vyloženě proti Unii, a to ani hnutí SPD, které už ukázalo nejeden rozpor se svými dřívějšími hlásanými záměry. Většina stran či hnutí by chtěla v Unii něco změnit – alespoň to tvrdí jejich zástupci, ale zapomínají (možná úmyslně), že to z několika důvodů není možné (objasnění dále v textu a v navazujícím produktu 11105).

Z parlamentních stran dopadly nejhůře ČSSD a KSČM. Ta prvně jmenovaná se dokonce stala jedinou českou parlamentní stranou, která stojí mimo Evropský parlament. Neúspěch ČSSD a KSČM vychází z logického faktu, který ovlivnil mnoho voličů (podrobnější vysvětlení dále v textu).

Europoslanci obecně nic zásadního v rámci EU neovlivní, protože základní institucí pro ovlivnění čehokoli nadnárodního je a vždy bude národní vláda. Tady však občané ČR v příštích několika letech poznají vážný problém, neboť vlastní národní vláda je uvrhne do situace, jež bude pro ČR ještě méně výhodná než dnes a bude se stále více odchylovat od pravých národních zájmů (vysvětlení přicházející situace a pojmenování pravých národních zájmů v navazujícím produktu 11105).

22. květen 2019
Předplatitelé

Souhrnné hodnocení a předpověď (11103)

Volby do Evropského parlamentu neznamenají z pohledu ČR nic významného. Důležitý je postoj české vlády, avšak ten je submisivní, a tedy pro situaci v ČR nic nepřinášející, ale naopak odnášející. Čas neúprosně ubíhá a rozhodující rok 2030 se blíží. Evropu čeká nemilé procitnutí, protože pravé hrozby nejsou správně identifikovány, ale naopak jsou záměrně vykonstruovány hrozby umělé.

Čeští politici přicházející hrozby neřeší, protože se mají dobře, a očekávají, že se budou mít stejně dobře, i když se životní úroveň některých spoluobčanů razantně sníží. Jsou také přesvědčeni, že jim jejich politický a podnikatelský blahobyt pomohou uchránit zahraniční mocnosti, které jsou v čele mezinárodních, lépe řečeno nadnárodních organizací, v nichž je ČR podřízeným členem (nadnárodní organizace nejednají z pozice rovnocenného zastoupení národních států, nýbrž z pozice větších a mocnějších členů).

5. květen 2019
Předplatitelé

Specifická analýza (11102)

Produkt je přímým pokračováním problematiky započaté ve zpravodajském výstupu 11101.

Ve Francii se děje mnohem více negativních věcí, než je nám prezentováno ve sdělovacích prostředcích. Stejně tak požár katedrály Notre-Dame v Paříži je jen jedním z mnoha incidentů, při kterých byly ve Francii vedeny útoky na katolické kostely (více dále v textu). Soudobá bezpečnostní situace ve Francii vychází mimo jiné z koloniálních dějin Francie a z aktuálního přístupu francouzské vlády k nezákonným aktivitám, k nimž bezesporu patří organizování nelegální migrace*.

Za všemi negativními jevy* a incidenty* však nelze hledat jen původ v etnické různorodosti. Jsou jevy a incidenty, které mají svůj skrytý politický účel a skryté politické pozadí. Požár katedrály Notre-Dame obsahuje tolik podivností a zvláštních vstupů (narušení vyšetřování) i mediálních výstupů úřadů (viz předchozí díl a další body v textu), že není možné považovat poškození katedrály za nešťastnou náhodu, jak se snaží veřejnosti vnutit pařížská prokuratura. Podotýkáme, že k tomu patří také skutečnost, že francouzský prezident Emmanuel Macron hraje o politické body, jež hodlá získat do jara 2022, kdy se uskuteční prezidentské volby. Prezidentova snaha je patrná z jeho projevu, který následující den po požáru (projev se uskutečnil 16. dubna večer), pronesl namísto vystoupení plánovaného na předchozí večer (v den požáru) a souvisejícího s nepopulárními reformami v zemi. Macron mohl náhle odložit projev k reformám a zahájit „stmelování“ národa skrze požár katedrály Notre-Dame (viz předchozí díl a překlad s hodnocením projevu v doplňujícím produktu).

Úřady se snaží nestandardně zdůraznit, že se jednalo o nešťastnou náhodu, kterou chtějí spojit s renovačními pracemi na katedrále (blíže k působení úřadů viz předchozí díl). V médiích se náhle objevují zprávy o tom, že požár mohl vzniknout z cigaretových nedopalků, jež tam zanechali dělníci. Jenže i tady jsou rozpory jednak v tom, jak byla informace o nedopalcích podána, a jednak v tom, že se tato příčina rozchází s dalšími získanými poznatky (více dále v textu).

Celkovým problémem je způsob vyšetřování* a zasahování do něj. Postup ve vyšetřování má svá „úmyslná“ slabá místa, přičemž od samého počátku se upozaďuje fakt o ohnisku požáru a přesné době jeho vzniku (viz též předchozí díl a postup správného vyšetřování dále v textu).  

30. duben 2019
Předplatitelé

Specifická analýza (11101)

Požár významné historické katedrály Notre-Dame v Paříži nastal 15. dubna 2019 mezi 18. a 19. hodinou. Záměrně píšeme, že požár vznikl v určitém časovém rozmezí, protože určení přesné doby vzniku požáru je první nedořešenou zvláštností, kterou by měli vyšetřovatelé objasnit. V uvedeném časovém rozmezí požární senzory aktivovaly požární poplachový systém hned dvakrát s intervalem 23 minut. Je tedy podivné, proč zástupci úřadů a novináři uvedli a stále uvádějí vznik požáru až v souvislosti s druhou aktivací poplachového systému.

Zajímavé je také ohnisko požáru, které se nacházelo v tom nejlepším místě (horizontálně i vertikálně) pro co největší poškození slabých částí katedrály. Další zajímavostí je, že požár vznikl na počátku svatého týdne a zároveň v den, kdy byl naplánován televizní projev francouzského prezidenta Emmanuela Macrona jako reakce na dlouhotrvající demonstrace takzvaných „žlutých vest“ (projev byl ihned zrušen a přesunut na 25. dubna). V analýze nepoužíváme pojem „náhoda“, nýbrž termín shoda okolností. Tyto okolnosti ale vznikají vlivem činnosti zapojených osob, které se rozhodují a konají na základě konkrétních motivů či podnětů.

Nejpodivnější v celém případu je však chování francouzských úřadů: především Policejní prefektury pro oblast Paříže a Úřadu prokuratury hlavního města Paříže. Jejich jednání s velmi rychle učiněnými závěry ještě v den požáru a se svedením vyšetřování* do jednoho chtěného směru se velmi podobá způsobu vyšetřování teroristických útoků* v Paříži spáchaných v lednu 2015 a v listopadu 2015. V té době byly teroristické útoky vyšetřovány takzvaně při zemi a nikdy nebylo prověřováno celé pozadí incidentů ani všechny existující vazby nastrčených útočníků. Pochybné vyšetřování dřívějších útoků je zmíněno v produktu 22036, jehož obsahem je téma institucionalizovaného terorismu*.

V následující analýze rozložené do dvou produktů rozebereme nedostatky a rozpory ve vyšetřování se stanovením pravděpodobných důvodů, proč se tak děje, a dále předložíme postup správného vyšetřování.   

14. duben 2019

Specifické hodnocení a návrh na nápravu stavu (11100)

Ústavní soud České republiky dne 9. dubna 2019 rozhodl, že vydání (extradice) ruského občana Jevgenije Nikulina do Spojených států amerických na konci března 2018 bylo protizákonné. Vážný problém je však v tom, že ústavní soudci se na tomto protizákonném činu ve prospěch USA vědomě podíleli. Komplot výkonné a soudní moci prokazuje zaznamenaná součinnost tehdejšího ministra spravedlnosti Roberta Pelikána a Ústavního soudu ČR (dále jen „ÚS“) právě v době neplánované a narychlo organizované návštěvy tehdejšího předsedy Sněmovny reprezentantů Kongresu USA Paula Ryana.

ÚS tedy potvrdil již dříve analyzované pochybení Babišovy vlády skrze tehdejšího ministra Pelikána (spolustraníka Andreje Babiše). Záměrně píšeme o pochybení Babišovy vlády, jelikož premiér Andrej Babiš (toho času v demisi) o celé záležitosti věděl a s Paulem Ryanem měl dokonce schůzku (viz produkty níže). Potíž je však v tom, že ÚS mlčí o nepoctivém zapojení vlastních soudců. Celou dobu mlčí také senátoři, kteří svým souhlasem umožňují jmenovat ústavní soudce do jejich funkcí. Stejné ticho je v tomto případu i na půdě Poslanecké sněmovny, jejíž poslanci měli už dávno rázně vystoupit proti jednání Pelikána a Babiše. Jak mohou tito lidé ve funkcích soudců, senátorů, poslanců a členů vládního kabinetu poté někomu tvrdit, že jsme právním státem? A to se samozřejmě nejedná jen o tento diskutovaný problém.

Ani prezident Miloš Zeman se nevyjadřuje zcela čestně, protože úmyslně v této kauze zapomíná na zapojení Andreje Babiše, kterého i přesto podruhé jmenoval do funkce předsedy vlády České republiky (červen 2018) poté, co jeho vládě Poslanecká sněmovna nevyjádřila důvěru (leden 2018). Jmenoval ho podruhé i přes další vážné prohřešky spojené s podřízením se politice západních mocností (viz produkt 11080 zmíněný níže). Podotýkáme, že prezident ČR stejným nečestným způsobem hájil svého podřízeného Vratislava Mynáře ohledně nezískání bezpečnostního osvědčení, kdy vědomě zlehčoval závěr NBÚ. Objasnění zmíněných věcí je obsaženo v těchto dvou produktech:

Před hodnocením aktuálního vývoje kauzy „Nikulin“ a návrhem na nápravu stavu si nejprve připomeňme toto porušení českého právního řádu prostřednictvím již publikovaných dokumentů na stránkách zpravodajské agentury EXANPRO. Kauza s pochybením české výkonné a soudní moci byla v období březen až červen 2018 podrobně rozebrána v následujících zpravodajských produktech:

Rozeberme si nyní blíže aktuální vývoj kauzy „Nikulin“, kdy ÚS dospěl 9. dubna 2019 k závěru, že vydáním ruského občana Jevgenije Nikulina do USA byly porušeny jeho práva na spravedlivý proces. ÚS svým verdiktem zrušil rozhodnutí t. č. ministra spravedlnosti Pelikána v demisi, avšak svévole Roberta Pelikána za podpory Andreje Babiše se již nedá zvrátit, neboť Nikulin byl ihned po tomto rozhodnutí převezen do Spojených států. Jediné, co Nikulinovi zůstalo, je možnost požádat o odškodnění za nedodržení právního postupu vůči jeho osobě.  

Závěr ÚS je zvláštní v tom, že na vydání Nikulina do USA se podíleli nejméně tři ústavní soudci (Jan Musil, Jan Filip a Jaromír Jirsa – blíže viz odkazy na produkty výše). Náhle to vypadá, že se chce ÚS svým aktuálním verdiktem zbavit své odpovědnosti a veřejnosti tak předhazuje jen tehdejšího ministra Pelikána, aby tím ÚS odpoutal pozornost od svých soudců. Jenže sám Pelikán velmi dobře ví, že minimálně tři výše jmenovaní ústavní soudci mu byli v jeho konání velmi nápomocni.

Robert Pelikán pro Českou televizi v den odletu letounu s Nikulinem na palubě uvedl (30. března 2018), že poslední zákonná překážka padla poté, jakmile v úterý (rozuměj 27. března 2018) ÚS odmítl Nikulinovu stížnost. A zde je ten klíčový bod. Jak mohl Pelikán vědět, že ÚS tuto stížnost odmítl, když to ani ještě poté, kdy letoun s Nikulinem přistál na území USA, nevěděl ani jeho právní zástupce Martin Sadílek. Pelikán se přitom musel rozhodnout nejpozději 28. března 2018, protože následující den byla již přijímána opatření pro to, aby byl Nikulin v pozdních večerních hodinách 29. března předán eskortě a dopraven na letiště k letounu typu Gulfstream s registrační/imatrikulační značkou N996GA, jehož provozovatelem je Ministerstvo spravedlnosti USA. Letoun z Prahy odstartoval šest minut po půlnoci 30. března 2018. 

Celý průběh a zapojení aktérů nasvědčuje tomu, že mezi Ministerstvem spravedlnosti ČR a Ústavním soudem ČR existovala rychlá dohoda o tom, že bude Nikulinova stížnost zamítnuta a usnesení ÚS bude zpětně datováno k 27. březnu 2018 tak, aby byl ministr spravedlnosti z obliga. Ten se tak mohl 28. března rozhodnout o vydání Nikulina, jenže v té době ještě neexistovalo žádné usnesení ÚS, pouze příslib tohoto usnesení se zpětnou platností. Této dohodě nasvědčuje i fakt, že letoun N996GA vyčkával na letišti v Praze už od 25. března, a dále také to, že ve stejný den do Prahy „nečekaně“ dorazil i Paul Ryan. Tyto skutečnosti mohly na ÚS působit jako tlak k tomu, aby konal se zpětnou platností. I kdyby bylo usnesení ÚS vyhotoveno k 27. březnu tak, jak na něj bylo toto datum později společně s textem dopsáno, tak i tato věc by byla nadmíru podezřelá. Uznejte sami: americký letoun určený k provedení extradice přistane v Praze 25. března a ÚS náhle 27. března vydá usnesení, jímž odmítá stížnost Nikulina jako neopodstatněnou. Není snad tohle porušení nezávislosti ústavních soudců, a tím i porušení Ústavy ČR čl. 82, a také článku 1 o svrchovanosti ČR?

Tři výše jmenovaní soudci tvořili trojčlenný senát v čele s předsedou Janem Musilem. Tito soudci rozhodovali o stížnosti Nikulina a 20. února 2018 rozhodli usnesením se spisovou značkou IV. ÚS 530/2018 (#1) o odložení vykonatelnosti vydání Nikulina do zahraničí (týkalo se USA a Ruska), dokud nebude o této stížnosti rozhodnuto. Tito stejní soudci později rozhodli svým usnesením IV. ÚS 530/2018 (#2) o odmítnutí Nikulinovy stížnosti. Usnesení je datováno k 27. březnu, ale dostupné bylo až 3. dubna 2018.

Celý průběh vydání Nikulina do USA nese znaky zákulisních praktik se spolčením výkonné a soudní moci. Zde se můžeme ptát, proč se ÚS poprvé k této události vyjádřil až v pátek 30. března 2018 a ještě k tomu ve tři hodiny ráno na sociální síti Twitter, kdy byl Nikulin zhruba v polovině cesty do USA, a proč obsah samotného usnesení o odmítnutí stížnosti ÚS zveřejnil až 3. dubna 2018. Můžeme se také ptát, proč ÚS datoval své usnesení k 27. březnu neboli ke dni, kdy v Poslanecké sněmovně řečnil neoficiální host Paul Ryan, jenž do Prahy přijel s jediným cílem: dosáhnout extradici Jevgenije Nikulina do USA (k tomu se později přiznal). Ptát bychom se mohli na spoustu dalších věcí. (Kauza je podrobně rozebrána v produktech zmíněných výše.)  

Nyní je však zajímavé, že ÚS předhodil bývalého ministra Roberta Pelikána veřejnosti jako obětního beránka, ale o svém zapojení pomlčel. Přitom je velmi jednoduché vhodnými otázkami na zúčastněné aktéry zjistit, co se vlastně dělo a kdo a jak velkou míru odpovědnosti za toto právní pochybení nese. (Otázky, jejichž odpovědi, ať už kladné, nebo záporné, případně vyhýbavé (odmítavé), prokáží vinu zapojených osob, jsou vytvořeny ve formě analytické úlohy v příslušném produktu.)

Pro nápravu stavu je nutné zahájit šetření, které by měla uskutečnit k tomu sestavená komise z řad českých zákonodárců. Poslanecká sněmovna i Senát mají ve svých strukturách Ústavně právní výbor, což je orgán, z něhož by měli přednostně pocházet kandidáti do vyšetřovací komise. Sestavená komise by pak měla pokládat otázky jak směrem ke členům tehdejšího vládního kabinetu (Robert Pelikán, Andrej Babiš a jejich podřízení úředníci), tak směrem k ústavním soudcům (Jan Musil, Jan Filip, Jaromír Jirsa a dále také předseda ÚS Pavel Rychetský a jeho dva zástupci: místopředsedkyně Milada Tomková a místopředseda Jaroslav Fenyk). Otázkou však zůstává, zda jsou čeští poslanci a senátoři vůbec ochotni a schopni provést potřebnou nápravu špatného stavu. Vzpomeneme-li si, jak poslanci vstoje nadšeně tleskali po projevu neoficiálního hosta v osobě Paula Ryana v Poslanecké sněmovně, tak nelze očekávat, že ti, kteří vlastně tleskali pochybné extradici Nikulina do USA, by nyní tuto extradici měli šetřit.

Parlament by měl sestavit podobnou vyšetřovací komisi jako v případě organizační změny v Policii ČR, i když ani tato komise záměrně nic nevyšetřila (blíže viz produkt 11044 Organizační změna v Policii ČR a závěrečná zpráva vykazují nezpůsobilost politiků a postranní úmysl).

Členové Parlamentu ČR se ale nebudou stavět proti politikům a soudcům v souvislosti s aktivitami Spojených států, i kdyby tyto aktivity nebyly v souladu s českým právním řádem a mezinárodním právem. To už několikrát prokázali. A tak se zmohou na osočování premiéra Babiše jen kvůli střetu zájmů ohledně koncernu Agrofert a evropským dotacím ohledně Farmy Čapí hnízdo, jež z hlediska dokazování plave na vodě (podrobněji viz produkt 11063 Kauza Čapí hnízdo aneb Zákon nemůže ve všem suplovat morálku).

Navíc je zde obecné mínění zákonodárců, že se Pelikán rozhodl jako ministr suverénní země. Jenže co na tom bylo suverénního? Vždyť porušil právní systém jenom proto, aby vyhověl americkému požadavku. Mohl se přece rozhodnout o dva měsíce později, a to bez pomoci Američanů a v souladu s českým právním řádem. Takto nejsou zpravodajští analytici daleko od pravdy, když tvrdí, že Američané věděli o době extradice ještě dříve než sám Pelikán a ústavní soudci. Tento poznatek vychází z mnohých zkušeností ve vzájemné interakci americké administrativy s politickými zástupci jiných zemí (američtí zástupci například věděli mnohem dříve než kosovští představitelé o tom, že Kosovo vyhlásí nezávislost; stejně tak věděli mnohem dříve než sám Juan Guaidó, že se jmenovaný stane úřadujícím venezuelským prezidentem – pointa je zřetelná, blíže viz produkt 11096).

Pokud se neuskuteční řádné šetření tohoto komplotu výkonné a soudní moci se stanovením dostatečného postihu (např. zákaz výkonu právnické praxe u osoby Roberta Pelikána a jeho podíl na případném odškodnění Nikulina, nucená rezignace alespoň tří zapojených ústavních soudců a taktéž stejný podíl na odškodnění), bude podobných případů přibývat a Česká republika se bude ve vládnutí a soudnictví propadat na úroveň dřívějších kolonií. (Pozn.: Soudce Musil ze své funkce již odstoupil v lednu 2019, ale jako důvod uvedl své vlastní zdraví.) 

Další nutností pro nápravu stavu je zavedení účinného systému odměn a trestů ve státní správě, který v tomto státním molochu už hodně dlouho chybí. Je zde jen systém odměn, kdy si ministři v jednotlivých resortech rozdělují peníze daňových poplatníků na své odměny za nedostatečný a často nepoctivý výkon. Spravedlivými tresty se nikdo nezabývá, a tak se státní úředníci nebojí svých pochybení a dál konají, jak konají.

Kauzou se už dávno měla zabývat Bezpečnostní informační služba (BIS), jelikož bylo porušeno demokratické a ústavní zřízení ČR včetně její suverenity. To je jedna z položek, kterou má BIS ve svém popisu práce. Podle Ústavy ČR jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Tady však soudci nestranní prokazatelně nebyli. Vyvíjel snad na ně někdo nějaký tlak, čímž ohrozil jejich nestrannost? Na to by měli odpovědět příslušníci BIS a podklady předat příslušným orgánům. Avšak jak by mohla BIS hlásit své zjištění svým nadřízeným (vládě v čele s premiérem), když se premiér do tohoto provinění zapojil? Snad by BIS mohla prostřednictvím svého ředitele Michala Koudelky alespoň upozornit veřejnost, což je způsob, kterým ředitel BIS tak rád komunikuje (vydává častá prohlášení, aby se neustále obhajoval a zdůvodňoval již zdůvodněné nebo nezdůvodnitelné záležitosti). Ale ani tohle nelze očekávat, protože BIS je nasměrována jen proti činnosti Ruské federace, přičemž porušování českého právního řádu a Ústavy ČR v souvislosti s vydáním Nikulina do USA ji netrápí. A obzvláště ji to netrápí poté, kdy byl její ředitel společně s premiérem Babišem na zvláštní návštěvě v ústředí CIA v Langley.   

Na závěr ještě jedna poznámka. Někteří lidé zpochybňují Pelikánovo podřízení americké straně. Jako námitku uvádějí, že v případě žádosti USA o vydání Libanonce Alího Fajáda jednal proti Američanům a Fajáda vydal libanonským úřadům kvůli pětici unesených Čechů včetně vojenského zpravodajského důstojníka. Avšak skutečnost je taková, že ani v tomto případě Pelikán nejednal v rozporu s požadavky Spojených států, ale v naprostém souladu. Celá kauza je podrobně analyzována ve třech následujících zpravodajských produktech:


Zpravodajský produkt 11100
Specifické hodnocení a návrh na nápravu stavu
© 2019 Agentura EXANPRO