Analýzy, hodnocení a předpovědi         Slovník          Pracovní postupy        Bezpečnostní situace a politika

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací. 

Specifická analýza (11074)

Produkt jako třetí díl navazuje na dokument 11072 (díl 1/2) a dokument 11073 (díl 2/3). První díl obsahuje úvodní objasnění ke spolčení výkonné a soudní moci s přehledem osob, jež se provinily, a se shrnutím bodů, proti nimž se provinily. Dále první díl v příslušné kauze rozebírá výkonnou moc – konkrétně činnost ministra spravedlnosti Roberta Pelikána a premiéra Andreje Babiše. Druhý díl pak rozebírá činnost ústavních soudců – konkrétně tříčlenného senátu složeného ze soudců Jana Musila, Jana Filipa a Jaromíra Jirsy, dále potom nečinnost a podporu ze strany jejich nadřízených, a to konkrétně předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského, místopředsedkyně ÚS Milady Tomkové a místopředsedy ÚS Jaroslava Fenyka.

Závěrečný třetí díl se zaměřuje na osoby a státní orgány, jež měly konat, aby zjednaly nápravu, a ukázat, že v České republice stále existuje právní řád. Avšak tyto osoby a státní orgány nekonaly, čímž podtrhly nejenom skutečnost o špatně fungujícím právním systému, ale také skutečnost o nefunkčním kontrolním mechanismu a ztrátě suverenity či svrchovanosti České republiky (čl. 1 Ústavy ČR), jejíž zástupci se řídí potřebami a požadavky silnějších mocností na úkor platných zákonů. K těmto osobám a orgánům patří:

  • Senátoři a poslanci Parlamentu ČR
  • Prezident republiky
  • Soudcovská unie ČR
  • Orgány státního zastupitelství
  • Bezpečnostní informační služba (BIS) – v rámci působnosti při ochraně ústavnosti, demokratických principů (právního státu s jeho právním řádem) a svrchovanosti ČR

Senátoři měli být prvními, kteří měli reagovat na porušení právních norem a ukázat, že v České republice funguje kontrolní mechanismus. Senát dává souhlas ke jmenování ústavních soudců, a stejně tak je možné pouze se souhlasem Senátu zahájit trestní stíhání soudců Ústavního soudu. Avšak senátoři ostudně mlčí a nezmohli se ani na kritické prohlášení vůči Ústavnímu soudu tak, jak to běžně činí vůči určitým politikům. Podle nich je vše v pořádku, protože se to týká Spojených států, k nimž máme podle jejich vyjádření spojeneckou vazbu (blíže o postoji senátorů viz produkt 11066 Nezávislost Ústavního soudu ČR byla narušena, ale senátoři nekonají).

Poslanci by v této kauze měli vystoupit proti počínání výkonných politiků z hnutí ANO 2011. Jenže spolčení výkonné a soudní moci nikomu z poslanců nevadí. Někteří voliči by očekávali, že se projeví především poslanci KSČM a SPD, ale i ti v tomto případu mlčí, neboť mají plno práce s přemýšlením o vyjádření důvěry právě sestavované vládě. Jak je patrné, otázka právního a svrchovaného státu není pro poslance tak důležitá, jako politické manévrování, jímž by si mohli politicky přilepšit. Poslanci již dlouhou dobu dokazují, že v Poslanecké sněmovně neexistuje řádná politická opozice, ale pouze snaha domluvit se, aby každý politický subjekt nějakým způsobem profitoval.

Prezident republiky Miloš Zeman se nijak nesnažil na pochybnou činnost výkonných politiků a ústavních soudců poukazovat. Pouze se vyjádřil na otázku související s kauzou, že za určitých okolností mohl být porušen zákon. To bylo z jeho strany vše a nelze se tomu divit. Prezident Zeman by totiž musel vystoupit proti premiérovi Andreji Babišovi, kterého dlouhodobě a silně podporuje. Jenže jak to potom tedy je s postojem prezidenta Zemana ke svrchovanosti České republiky a právnímu řádu ČR?

Prezident Zeman se chová podivně, a to nejenom ve vztahu ke kauze Jevgenije Nikulina. Nejdříve se snaží ovlivnit ministra Pelikána, aby vydal Nikulina do Ruské federace, což nebyl z jeho strany žádný nátlak, jak se někteří domnívají – ministr spravedlnosti se mohl stále rozhodnout podle svého nejlepšího vědomí a svědomí bez toho, aby mu v tom někdo aktivně bránil. Avšak záhy prezident přehlíží viditelné spolčení výkonné a soudní moci a již nic nenamítá. Co z toho vyplývá? Prezident Zeman si hraje svou vlastní hru ve svůj vlastní prospěch, nikoli tak ve prospěch České republiky a právních norem.   

Soudcovská unie ČR, ačkoli má ve svých stanovách, že je jejím účelem prosazovat a chránit nezávislost soudců, tak porušení nezávislosti Ústavního soudu rovněž přehlíží a netroufá si cokoli namítnout. Přitom by měla požadovat vysvětlení ohledně prohlášení ÚS na sociální síti Twitter (30. března) a pozdějšího vypracování usnesení ÚS o odmítnutí ústavní stížnosti Jevgenije Nikulina zveřejněného až 3. dubna, ale s datem vyhotovení k 27. březnu. A to už nemluvíme o zpolitizování činnosti soudců v době přítomnosti amerického politika Paula Ryana v České republice (viz otázky pro Ústavní soud ve druhém dílu).

Orgány státního zastupitelství taktéž mlčí, přitom by mohly začít tím, že by se optaly ministra Pelikána, kdy obdržel od Ústavního soudu rozhodnutí o tom, že se ústavní stížnost Nikulina odmítá (čímž by se rušilo pozastavení jeho extradice), když o tom nevěděl ani jeho zastupující advokát jako stěžejní účastník soudního řízení.

Bezpečnostní informační služba (BIS) prohlašuje, že vyhodnocuje informace, které ohrožují Ústavu ČR a ostatní zákony země. Ale měla by k tomu doplnit, že se tato její činnost nevztahuje na prohřešky směrem k USA, jelikož Spojené státy jsou naším „spojencem“. Bylo by asi hodně pošetilé chtít po BIS, aby vystoupila proti komplotu organizovaného vládou, která vlastně BIS řídí. Na to by museli mít vedoucí činitelé BIS opravdu kuráž. Avšak odvaha ve jménu spravedlnosti se v podřízené České republice nevyskytuje.

ZÁVĚR

Všechny tři díly analyzované kauzy slouží jako jakýsi žalobní návrh pro orgány odpovědné za dodržování českých zákonů včetně Ústavy ČR a prosazování právního státu. K tomu doplňujeme, že kauza „Čapí hnízdo“ je proti kauze „Nikulin“ jen bezdůkazní blamáží. Kauza Nikulin je skutečným komplotem výkonné a soudní moci s jasnými znaky a je nanejvýš alarmující, že Andrej Babiš byl prezidentem ČR i po tomto komplotu podruhé jmenován českým premiérem.  

Pokud bychom žili ve skutečném právním státě, o který zákonodárci dbají, viděli bychom reakci senátorů, po níž by jmenovaní ústavní soudci museli přinejmenším rezignovat, a reakci poslanců, kteří by okamžitě prohlásili, že v žádném případě nevysloví důvěru vládě v čele s Andrejem Babišem.

Související zpravodajské produkty:


Zpravodajský produkt 11074
Specifická analýza
© 2018 Agentura EXANPRO