Zpravodajská analýza, produkce a prezentace  ⇒    Zájmová témata   ⌈⌋   Slovník   ⌊⌉   Pracovní postupy    ⇐  Hodnocení bezpečnostní situace a politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

Krátká analytická reakce (11059)

Pokus o vyhlášení nezávislosti Katalánska na Španělském království učiněný 27. října 2017 byl aktem, v jehož pozadí zůstala skryta jedna důležitá skutečnost, na kterou se dosud nikdo z novinářů neptal a nikdo ji ani jinak nerozebíral. Pokud nějaký celek usiluje o nezávislost, zvláště pak jedná-li se o menší územní celek bez potřebných silových struktur, je nutné, aby měl pro svůj záměr dostatečnou podporu zahraničních zemí. Jak to ale bylo v případě Katalánska?

Hodlá-li menší celek vyhlásit nezávislost, musí tento akt spojit s uznáním své nezávislosti na mezinárodní scéně. Vyhlášení nezávislosti malého územního celku musí být pro jeho přežití ihned následováno uznáním této nezávislosti klíčovými zeměmi, jinak celý akt postrádá smysl. Je tedy přirozené, že představitelé onoho celku musejí před vyhlášením nezávislosti získat určité garance od zahraničních zemí. A tady se dostáváme ke stěžejní otázce v případě Katalánska. Měla katalánská vláda nějaké garance pro uznání své nezávislosti na mezinárodní scéně? Pokud by tyto garance neměla, bylo by velmi bláhové vyhlásit nezávislost. Byli představitelé Katalánska opravdu tak bláhoví, aby tímto ukvapeným způsobem vyhlásili nezávislost a čekali, co se stane? Takto se přece nechovají odpovědní politici, kteří usilují o skutečnou nezávislost. Je zde však ještě jedna možnost, a to, že určité garance měli, ale jen garance předstírané.

Katalánská vláda si byla zcela jistě vědoma postavení centrální španělské vlády, která je podle ústavy odpovědná za zachování celistvosti Španělského království. Nebylo tedy možné jen tak bezhlavě vyhlásit nezávislost a myslet si, že to projde.

V případě Katalánska se hodně hovořilo o podpoře ze strany amerického finančníka a filantropa George Sorose. Avšak Soros sám o sobě nepředstavuje žádnou zahraniční zemi, ale představuje pouze prostředníka, jenž reprezentuje zájmy určité země nebo více zemí, případně zájmy vlivové skupiny. A pokud Soros podporoval nezávislost Katalánska, tak i on musel vědět, že to bez podpory zahraničních zemí nepůjde. Proč by tedy bez podpory zahraničních zemí přispíval ke katalánské nezávislosti?

Lidé s určitým bohatstvím, jako např. George Soros, mohli zbohatnout i díky tomu, že podporovali politiku určité mocnosti. Každá takováto osoba je jen prostým jednotlivcem, který může být kdykoli „eliminován“ (vyřazen z aktivní činnosti), pokud se nepodřídí vyšší politice a vyšším zájmům, anebo dokonce onu politiku svou činností poškozuje. Lidé, kteří jsou mediálně v popředí, nemusejí být hlavními strůjci příslušných událostí, ale jen prostředníky, v některých případech maximálně spolutvůrci. Tak je to také s americkým prezidentem, jenž je jen pouhým vykonavatelem americké zahraniční politiky, kterou může upravovat pouze dílčím způsobem.

Parlament autonomního Katalánska schválil deklaraci o nezávislosti na Španělském království dne 27. října 2017. Katalánští politici zřejmě chtěli předejít hlasování španělského senátu, jehož členové se chystali hlasovat o omezení katalánské autonomie. Senát španělského parlamentu ještě týž den svým hlasováním katalánskou autonomii tak jako tak omezil a španělská vláda se na svém krizovém zasedání rozhodla sesadit či propustit vládu v Katalánsku. Ještě ve stejný den se nesouhlasně o katalánské nezávislosti vyjádřili představitelé Evropské unie, NATO, Spojených států amerických, Velké Británie, Německa, Francie, Itálie a dalších zemí. Dne 30. října 2017 vyšlo prostřednictvím médií najevo, že sesazený premiér katalánské vlády Carles Puigdemont se s několika svými ministry nachází v Bruselu, kde podle jeho vlastních slov nechtěl žádat o azyl, ale pouze hledat bezpečí a svobodu a záruku spravedlivého procesu.  

V Katalánsku nebyl takový stav, který by hrozil ozbrojeným střetnutím, ani situace, jež by ohrožovala život Puigdemonta, a přesto se sesazený (z funkce propuštěný) předseda katalánské vlády náhle splašil a uprchl ze Španělska, čímž opustil i svůj katalánský lid, který povzbuzoval k nezávislosti Katalánska, jež chtěl vést jako samostatný celek. Následně se volně pohyboval po Belgii, fotografoval se v ulicích a restauracích s lidmi, zatímco zbytek jeho ministrů byl v Katalánsku zadržen. Cožpak se takto chová ryzí politik, jenž chce vést svůj lid? Co ho tak náhle vylekalo, že musel opustit své „milované“ Katalánsko? Musel si přece uvědomovat, že vyhlášení nezávislosti bude mít nějakou reakci a soudní dohru. Pokud by chtěl jít tvrdohlavě a „hrdinně“ za svým cílem i bez zahraniční podpory, tak by přece zůstal v Katalánsku a nechal se mediálně zadržet jako „národní hrdina“. Svým útěkem ale takovou image ztratil. Anebo byl zděšen, když žádná země neuznala nezávislost Katalánska, přičemž to mohl mít přes různé prostředníky předem přislíbeno? Pochopil snad, že byl politicky podveden a že se stal obětí připraveného scénáře?

Lidé jsou ke každé události zahrnuti přívalem informací, avšak i přesto vždy existují informační mezery, jež se v tomto přívalu ztrácejí a lidé je nevidí. Vidět by je však měli novináři a vyplňovat je svými správnými otázkami namířenými na ty správné funkcionáře. V případě Katalánska by měli novináři vyjasnit, jak to bylo nebo nebylo s tou zahraniční podporou přes různé prostředníky a jakou roli v tom sehrál George Soros, případně další osoby.

Pokud se jednalo o připravený scénář, mělo by být snahou nalézt odpověď na otázku, komu a čemu by celá věc měla posloužit. Nabízí se i varianta exemplárního potrestání těch, kteří se snaží „rozbíjet“ členské země Evropské unie. Tuto variantu velmi dobře podporuje sdělení, které 29. října 2017 pronesl předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker:

„Nepřeji si situaci, kde zítra bude EU tvořena 95 odlišnými státy. Musíme se vyvarovat těchto rozpadů, protože jich už máme mnoho a nepotřebujeme již žádný další.“

Kosovo se svými přibližně dvěma miliony obyvatel mělo na rozdíl od Katalánska (necelých osm milionů obyvatel) během vyhlášení své nezávislosti v roce 2008 jednoznačnou a silnou podporu zahraničních mocností. Kosovští představitelé vyhlásili nezávislost, neboť k tomu byli pobídnuti Spojenými státy, jejichž činitelé nezávislost Kosova okamžitě uznali, načež se k nim přidávaly ostatní „loajální“ země včetně České republiky. Kosovo byla ale trochu jiná politická písnička s jinou politickou orientací, i když pořád ve vše zastřešujícím vztahu USA versus Ruská federace s přispěním Evropské unie.


Zpravodajský produkt 11059
Krátká analytická reakce
© 2017 Agentura EXANPRO