Zpravodajská analýza, produkce a prezentace  ⇒    Zájmová témata   ⌈⌋   Slovník   ⌊⌉   Pracovní postupy    ⇐  Hodnocení bezpečnostní situace a politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

Souhrnné hodnocení (11058)

Spory se Severní Koreou (KLDR) jsou opakujícími se cykly americké zahraniční politiky. Američané již dlouhodobě provádějí opakovaná vojenská cvičení společně s ozbrojenými silami Jižní Koreje jak na korejské pevnině, tak na moři v blízkosti severokorejských teritoriálních vod. V tomto případě to američtí představitelé nazývají odstrašujícími aktivitami. Avšak stejné aktivity ruských sil na jejich vlastním území označují za hrozbu pro sousední země. Jedná se o ohebnou rétoriku zástupců USA, kteří tak vládám ostatních zemí a stejně tak široké veřejnosti oznamují své stanovisko na situaci v příslušném geografickém prostoru, čímž svým takzvaným „spojencům“ předurčují jejich reakci a očekávají jejich loajalitu a podporu.

Korejská lidově demokratická republika (KLDR) představuje jen jeden z více dílů celé skládanky, kterou Američané potřebují poskládat a splnit tak cíle své nastavené zahraniční politiky pro 21. století (několik dalších dílů skládanky je znázorněno na přiložené ilustraci). Plnění cílů geopolitické skládanky je nasměrováno především proti Ruské federaci, kde požadovaným výsledkem (tzv. „desired effect“ dle americké terminologie) je změna režimu na režim, jenž bude v plném souladu s politikou Spojených států a jejich vedoucí úlohou ve světě („… in full compliance with the American lead and policy“ – viz např. výpisy z amerických národních dokumentů v produktu 11054).

V případě KLDR je konečným cílem USA přeměnit celý Korejský poloostrov v jednu prozápadní Koreu, což je samozřejmě nevýhodné především pro Čínu, ale také pro Ruskou federaci. Obě jmenované země se Severní Koreou sousedí, byť Rusko jen krátkým hraničním úsekem. Američané by se tak z tohoto směru skrze svou vojenskou přítomnost v Jižní Koreji těsně přiblížili až k hranicím svých rivalů. Mohli bychom poté trochu nadneseně, ale ne zas tak vzdáleně od pravdy, nazvat tento stav s použitím vojenské terminologie jako postavení soupeřících ozbrojených sil v trvalém přímém dotyku. Rusové tuto situaci zažívají již na své západní hranici a není v jejich zájmu vytvořit stejnou situaci na východě. Pro Číňany by to bylo vojensko-politické novum, které je pro ně nepřijatelné, a tak budou konat vše pro to, aby nepřišli o výhodné ochranné či nárazníkové pásmo v podobě KLDR.

Kolem Severní Koreje vznikl třecí trojúhelník tří zemí (USA, Rusko, Čína), přičemž KLDR, která se nachází uprostřed tohoto trojúhelníku, tvoří jeho „horké jádro“. Avšak horkost jádra není určována jen samotnou Severní Koreou, ale zejména přístupem tří zmíněných zemí, z nichž největší proměnu horkého jádra způsobují právě Spojené státy v rámci naplňování svých cílů zahraniční politiky v soupeření o dominantní postavení ve světě. Jižní Korea zde hraje „pasivní“ a tlumící roli. I když se jihokorejské ozbrojené síly účastní pravidelných cvičení s jednotkami USA, tak si jihokorejští představitelé nepřejí zvyšovat napětí v regionu a v prohlášení adresovaném Američanům zdůraznili, že o vojenské akci na Korejském poloostrově mohou rozhodnout jedině oni a že nikdo jiný tak nemůže učinit bez jejich souhlasu. Jihokorejská vláda tím potvrdila, že se jí nelíbí nastavený tlak Američanů na Severní Koreu.   

Severokorejský vývoj jaderných hlavic a mezikontinentálních balistických raket jako prostředků dopravy jaderných hlavic na cíl stěžuje úsilí Spojených států o změnu režimu v této zemi. Američtí představitelé prostřednictvím sdělovacích prostředků tvrdí, že jejich tlak na KLDR je způsoben obavami o bezpečnost vlastní země právě v souvislosti se severokorejským jaderným a raketovým vývojem, což zvýrazňují tím, že Kim Čong-un je šílený a jeho chování nevyzpytatelné. Jenomže tento americký závěr neodpovídá skutečnosti a nepřibližuje se ani závěru zpravodajských analytiků.

Od července 1953, kdy byla podepsána dohoda o příměří, jež ukončila ozbrojený konflikt na Korejském poloostrově (1950–1953), nevedli Severokorejci žádné vojenské nájezdy. Po rozpadu socialistického bloku, kam KLDR patřila, se severokorejský režim stále více soustřeďuje na svou vnitřní politickou situaci, kdy se snaží obstát před svým vlastním lidem a udržet nastavený politický trend v zemi. Představitelé KLDR nemají záměr napadnout jakýkoli zahraniční stát, neboť vědí, že by to byl jejich konec. Jejich jediným a životně důležitým cílem je zachovat své status quo. O to budou tvrdě usilovat, přičemž budou pokračovat ve svém jaderném a raketovém vývoji, jenž považují za prostředek vlastní sebezáchovy a odstrašení Američanů od jejich agresivní politiky. Svůj jaderný potenciál použijí pouze v případě, pokud by byli napadeni a byl by vážně ohrožen jejich politický režim. Jestliže někdo hodlá podle vzoru USA vážně uvažovat o napadení zahraniční země ze strany KLDR, měl by si nejprve odpovědět na otázku, kolik zemí svým vměšováním Severokorejci rozvrátili a kolik lidí v zahraničí usmrtili za posledních 50 let ve srovnání se Spojenými státy. Potom by měla následovat otázka, jak by nyní KLDR prospělo, kdyby vojensky napadla cizí zemi.  

Severní Korea dosud provedla pravděpodobně sedm jaderných testů, což je pouhých 0,3 % všech jaderných testů ve světě. Spojené státy provedly více než 1 000 (48 % všech testů) a Rusko v dobách Sovětského svazu přes 700 jaderných testů (34 % všech testů). Navíc to byly Spojené státy, které jako jediné použily jaderné hlavice v reálné situaci, a to proti civilnímu obyvatelstvu a ještě hned dvakrát. Je tedy otázkou, zda mají Američané vzhledem ke své jaderné minulosti a expanzivní politice právo určovat, kdo je šílený a kdo může vlastnit jadernou zbraň. Severokorejský režim se strachuje o svoji budoucnost, ale američtí představitelé navzdory tomu tvrdí, že jsou to oni, kteří se cítí ohroženi Severní Koreou. KLDR má přitom k dispozici odhadem deset jaderných hlavic a nedostatečné prostředky dopravy na cíl. Naproti tomu Ruská federace vlastní zhruba 8 000 jaderných hlavic, přičemž téměř 2 000 z nich je rozmístěno v určených prostorech čili připraveno k použití. Američané by tak ohledně jaderných zbraní měli vyvíjet mnohem větší nátlak na Rusko než na S. Koreu. Doplňme, že samotné Spojené státy disponují přibližně 6 800 jadernými hlavicemi, z nichž je asi 1 800 připraveno k použití. A ještě dodejme, že Evropa je prostorem, kde jsou rozmístěny jak ruské, tak americké jaderné hlavice (území Ruské federace, Belgie, Holandska, Německa, Itálie a Turecka, přičemž Velká Británie a Francie mají na svém území vlastní jaderné hlavice). V tomto výčtu se problém s KLDR poněkud ztrácí.

Odpálení dvou severokorejských balistických raket v intervalu 18 dnů, které přeletěly přes Japonsko a dopadly do Tichého oceánu, mělo svůj politický význam se vzkazem pro několik zemí, převážně však pro vládu Jižní Koreje s připomenutím, kdo je jejich stálým společným nepřítelem. Občané Severní i Jižní Koreje totiž stále považují Japonsko za svého „nepřítele“, o němž jsou přesvědčeni, že se nevzdal snah opětovně ovládnout Korejský poloostrov. Negativně na adresu Japonska se neoficiálně vyjadřují také důstojníci jihokorejských ozbrojených sil. Japonci anektovali Koreu jako celek v roce 1910. Korejci získali nezávislost až po druhé světové válce v roce 1945. Během anexe Japonci násilně potlačovali jakýkoli odpor Korejců a hnutí za nezávislost.

První ze dvou výše zmíněných balistických raket odpálila KLDR 29. srpna 2017 a druhou pak 15. září 2017. Rakety nebyly vybaveny „ostrou“ bojovou hlavicí. Severokorejci tím kromě jiného chtěli svým jižním sousedům připomenout, koho by se měli obávat (Japonsko). Dále hodlali prokázat, že jsou schopni zasáhnout americké území, v tomto případě ostrov Guam, jenž je jedním ze zámořských území pod správou USA (na ostrově se nachází námořní a letecká základna USA). První odpálená raketa sice přeletěla Japonsko, ale její celková dráha byla asi 2 700 km, což neodpovídá vzdálenosti ostrova Guam od KLDR (přibližně 3 400 km). Severní Korea zřejmě proto odpálila po několika dnech ještě jednu raketu, která již urazila dráhu dlouhou 3 700 km. Aby představitelé KLDR ještě doložili, že mají své rakety čím vybavit, provedli uprostřed testů dvou balistických raket také test termonukleární hlavice neboli test exploze vodíkové pumy (3. září 2017). Podle různých institucí a agentur byla síla výbušné hodnoty odhadnuta na 50 až 250 kilotun TNT (pro porovnání puma svržená na Hirošimu obsahovala náplň o síle ≈ 16 kilotun a v případě Nagasaki se jednalo o ≈ 22 kilotun).

Srpnové a zářijové aktivity severokorejského režimu měly být zároveň reakcí na tlak Američanů, kteří od května 2017 již několikrát vyslali nad Korejský poloostrov dvojici strategických bombardérů B-1B Lancer, které provedly přelet v blízkosti KLDR. Dále se jednalo rovněž o reakci na desetidenní cvičení, jež bylo zahájeno 21. srpna 2017 na území Jižní Koreje a v okolí Korejského poloostrova. Cvičení se účastnily ozbrojené síly J. Koreje (až 50 000 osob), USA (až 30 000 osob), Velké Británie, Kanady, Francie a Austrálie.

Američané se snaží na mezinárodní scéně přinutit Čínu a Ruskou federaci k nátlaku na KLDR, přičemž vědí, že je to pro obě země kontraproduktivní. Čína i Rusko určitým způsobem podporují jaderný program v Severní Koreji, neboť je v jejich zájmu, aby KLDR měla odstrašující prostředky, čímž by si zachovávala svoji existenci (je dokonce možné, že odpálení balistických raket přes Japonsko bylo iniciováno jinde než v S. Koreji). Američané se tímto způsobem snaží světu ukázat, že Čína i Rusko konají velmi málo, aby zabránily jadernému a raketovému vývoji v KLDR. Tím chtějí zdůraznit, že obě mocnosti úmyslně stojí na té „špatné straně“ a že je tedy potřeba mezinárodně vystupovat i proti těmto rivalským mocnostem. Je to zvláštní situace, kterou by Američané rádi využili ve svůj prospěch, což se jim ale nedaří tak, jak by požadovali. Přicházejí tak se sankcemi proti KLDR a chtějí donutit ostatní země, aby s touto zemí přestaly obchodovat, a to dokonce pod pohrůžkou, že budou přerušeny obchodní styky i s těmi zeměmi, jež nebudou respektovat sankce proti KLDR. Tento postup však není v současné situaci 21. století zcela reálný.

To, že představitelé S. Koreje veřejně připustili, že mají plány útoku na ostrov Guam, není nic neobvyklého. Každá země, která je v politickém sporu s jinou zemí, musí být připravena na všechny eventuality. Spojené státy zase mají plány útoku na KLDR a podobně plány útočného tažení na východní Ukrajinu, Krym a Kaliningrad, jakož i jiné oblasti. Naproti tomu Ruská federace zdokonaluje plány útoků pro případné zásahy ve východní Evropě, na Korejském poloostrově (kde by však prim hrála Čína), Blízkém východě a v dalších oblastech.

I když Rusko a Čína společně podporují S. Koreu, tak to jsou rovněž tyto země, které stejným způsobem monitorují dění v KLDR jako prevenci toho, aby severokorejští představitelé neprovedli nic, co by nebylo žádoucí. V rámci stálého monitorování a připravených opatření by Rusko a Čína byly prvními zeměmi, které by okamžitě reagovaly, pokud by KLDR měla podniknout něco, co je ze strany obou velmocí nechtěné. Představitelé Ruské federace a Čínské lidové republiky si nepřejí rozvrat KLDR, ale stejně tak si nepřejí, aby vedení KLDR učinilo neuvážená rozhodnutí.

Související zpravodajské produkty:


Zpravodajský produkt 11058
Souhrnné hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO