Zpravodajská analýza, produkce a prezentace   ⇒     -Přehled zájmových témat      ⇐   Hodnocení bezpečnostní situace a bezpečnostní politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

Souhrnná analýza a hodnocení (11055)

Zpravodajský produkt volně navazuje na dokument 11051 Vážné provinění českých zákonodárců a jejich podpora eskalace mezinárodního napětí jako podřízený příspěvek zahraniční politice USA

Hodnocení představitelů politických stran a hnutí, především pak těch, kteří jsou ve funkcích výkonných politiků, se v menších zemích provádí podle toho, jaký vztah při výkonu své funkce vytvářejí mezi politikou národní a politikou nadnárodní. Rozhodující je, zda své politické návrhy, rozhodnutí a činy vykonávají ve prospěch své země, anebo spíše ve prospěch cizích mocností, a to i prostřednictvím nadnárodních organizací. Významnou a prvořadou oblastí v tomto hodnocení je oblast bezpečnostní se zaměřením na prosazování vlastní národní bezpečnosti*, úsilí v podpoře mezinárodního míru a dodržování mezinárodního práva. Hodnotí se, zda jsou rozhodnutí politiků nezávislá a prospěšná pro národní a evropskou bezpečnost, anebo zda jsou svázána se zájmy cizích mocností (nadnárodních organizací) a tím často i na úkor zájmů vlastní země.

Žalostným a zároveň nebezpečným příkladem výkonu politické funkce ve prospěch cizí mocnosti bylo vystoupení ministra obrany Martina Stropnického v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, kde 11. července 2017 sdělil:

Vážené kolegyně, vážení kolegové, předkládám společně s ministrem zahraničí k projednání a ke schválení Návrh na působení sil a prostředků rezortu Ministerstva obrany v Litvě, Estonsku, Lotyšsku a Polsku v rámci Posílené předsunuté přítomnosti NATO…“

Svoji řeč zakončil těmito slovy:

„Závěrem mi dovolte zdůraznit, že navrhované působení sil a prostředků rezortu Ministerstva obrany v pobaltských státech a Polsku je konkrétním příspěvkem České republiky k posílení spojenců na východním křídle Aliance. Bude se jednat o silný politický a praktický výraz solidarity a zároveň ochoty naplňovat závazek kolektivní obrany, tedy principu, na kterém je založena i naše vlastní bezpečnost.“

Ministrova slova obsahují přímé důkazy* o dezinformování a manipulaci české veřejnosti včetně poslanců, kteří by však měli být natolik znalí, aby tyto skutečnosti rozpoznali. Ministr lhal, když tvrdil, že naše vlastní bezpečnost je založena na principu, jenž se pojí k závazku kolektivní obrany. Avšak takový závazek neexistuje a ministr to musí vědět. Členské země Severoatlantické aliance nejsou zavázány k poskytnutí vojenské pomoci jiné členské zemi, čímž neexistují žádné bezpečnostní záruky. Proslulý článek 5 Severoatlantické smlouvy neukládá členským zemím žádné povinnosti a nevypovídá nic o kolektivní obraně (objasnění viz produkt 11002 Členství v NATO neposkytuje bezpečnostní záruky). Ministr Stropnický v této záležitosti opakovaně dezinformuje a naopak se podílí na porušování článku 1 Severoatlantické smlouvy, v němž se země zavázaly urovnávat mezinárodní spory mírovými prostředky a vyvarovat se hrozby silou (rozbor vyjádření ministra obrany je také součástí dokumentu 11051).

Článek 5 není závazkem, nýbrž výpovědí o tom, že členské země souhlasí či zastávají stejný názor („The parties agree…“) v tom, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem. Zdůrazňujeme slova „bude považován“ („… shall be considered…“), což znamená, že v případě napadení jakékoli členské země, splní ostatní členské země tento souhlas či dohodu už jenom tím, že představitelé těchto zemí budou toto napadení ve svých myslích považovat za útok rovněž proti svým zemím. Tuto úvahu mohou zástupci členských zemí zesílit svými politickými výroky na adresu agresora, že jeho agresi považují za útok proti nim samotným. A je to! Nic víc konat nemusí. A pokud bude chtít členská země něco podniknout, tak je čistě na ní, jestli něco podnikne a v jaké formě, neboť jádro této pomoci tkví v těchto slovech: „… takovou akci, jakou bude považovat za nutnou…“ Akcí tedy může být pouhý diplomatický protest, materiální pomoc nebo podle nápovědy v článku 5 třeba i ten ozbrojený zásah (podrobnější vysvětlení včetně formulace článku 5 v českém a anglickém jazyce viz produkt 11002).

Naproti tomu článek 1 Severoatlantické smlouvy o urovnávání sporů mírovými prostředky a o vyvarování se hrozby silou začíná slovy „The parties undertake…“, což znamená, že se členské země zavazují, zaručují nebo slibují (viz znění článku na konci dokumentu1). Proč tedy ministr obrany navrhuje vyslat české ozbrojené síly do Pobaltí, a to ještě za situace, kdy ani jeden pobaltský stát nebyl „ani trochu“ napaden cizími ozbrojenými silami a nebyly identifikovány žádné přípravy ke konvenčnímu napadení? A opakovaná cvičení ruských ozbrojených sil nevykazují dostatečné příznaky příprav k vojenskému tažení (indikátory příprav k vojenské agresi jsou rozebrány v příslušném dokumentu – viz interní tematika v Přehledu zájmových témat v kategorii Odborná zpravodajská nauka).

Jaká je pravděpodobnost napadení pobaltských států ze strany Ruské federace do konce roku 2020 a po tomto období bez toho, aby země NATO provedly jako první fyzický kontakt s ruskými silami? Na to by měla kvalifikovaně odpovědět vojenská zpravodajská služba* (Vojenské zpravodajství– VZ), jež je součástí resortu Ministerstva obrany ČR. Zeptal se na to ministr Stropnický této služby, kterou má ve svém resortu, než předložil onen návrh na vyslání českých vojáků? A zeptali se na stejnou věc poslanci samotného ministra, než přistoupili k hlasování? Absence záměru Ruské federace z hlediska vojensko-politické situace ve světě a absence dostatečných ruských vojensko-politických příznaků snižují diskutovanou pravděpodobnost napadení pod 5 % (kvantitativní pravděpodobnost), což je v subjektivní pravděpodobnosti vyjádřeno jako „téměř nemožné“ (viz odborná zpravodajská nauka v podobě produktu 21009 Vyjadřování pravděpodobnosti a analytické důvěry ve zpravodajské analýze). K čemu dospěly zpravodajské služby zemí NATO? Asi je to jedno, protože zpravodajské služby západních zemí se v soupeření s Ruskou federací staly pouhým nástrojem na účelové odůvodňování předem připraveného politického záměru a nikoli podporou pro přirozený rozhodovací proces politiků.

Andrej Babiš jako předseda hnutí ANO, jehož je Martin Stropnický členem, s těmito dezinformacemi a eskalací napětí souhlasí, jelikož nikdy nic nenamítal a v tichosti jako poslanec hlasoval pro návrh předložený ministrem Stropnickým. Podivné je, že se jako předseda politického subjektu, jenž je součástí vládní koalice, k tak politicky důležitému návrhu ani slovem nevyjádřil. Tím ukázal svůj oportunistický přístup neboli vlastnost, kterou bychom u předsedy Babiše mohli vzhledem k poznatkům z jeho působení v politické funkci okomentovat takto: Předseda hnutí ANO, poslanec a dříve ministr a zároveň vicepremiér se bezzásadově přizpůsobuje politickým poměrům, což se u něj projevuje tím, že se v citlivých případech a kauzách zdržuje jakéhokoli vystupování, které by mu mohlo uškodit v jeho politické kariéře, a to i kdyby měl hájit poctivý a spravedlivý názor. Naopak vždy vystupuje tam, kde cítí politickou výhodu a příznivé veřejné mínění, a to s cílem snížit úroveň svých politických rivalů (vystupuje samozřejmě také ve věcech, které směřují proti němu).

V tomto duchu se Babiš zdržel jakéhokoli komentáře například v kauze prezident Miloš Zeman versus ministr Daniel Herman se vztahem k panu Bradymu a setkání s dalajlámou (podrobná analýza a hodnocení celé kauzy viz produkt Nešikovný prezident, neschopný premiér, záludný ministr a předpojatý moderátor). Stejně tak mlčel k cestám vicepremiéra Pavla Bělobrádka, ministra Hermana a dalších členů KDU-ČSL a jiných politických stran na srazy Sudetoněmeckého landsmanšaftu. V té době byl Babiš vicepremiérem a jeho vyjádření či stanovisko tak bylo žádoucí, a to minimálně v tom, jak hodnotí politické aktivity členů vlády, jež nebyly projednány a tím ani schváleny vládním kabinetem. Jaké jsou tedy podle Babiše národní zájmy, když se k nim ani nevyjadřuje? Téma nelegální migrace spojené s migračními kvótami využíval Babiš jen při kontaktu s novináři (jako ostatně i jiná témata), přes něž mohl k veřejnosti pronášet líbivé výroky. Avšak na jednáních vlády už tak důsledný nebyl. Podobně se k tomuto vážnému tématu nikdy rezolutně nevyjádřil v ústředí Evropské unie, případně na jiných zahraničních jednáních. To je ukázka pokrytectví Andreje Babiše.

Ministr Stropnický je politik, jenž jednal a bude vždy jednat tak, aby vše bylo v souladu především s politikou Spojených států a aby se jako politik neocitl v nelibosti západních zemí, přičemž se bude svými postoji alibisticky schovávat za Alianci jako celek. Jestli to poslouží nebo neposlouží národní a evropské bezpečnosti, to už je pro ministra obrany druhořadá věc, hlavně aby splnil to, co se od něj v zahraničí očekává. Na domácí scéně se pak bude falešně hájit, že vše co koná, je pro bezpečnost České republiky a Evropy.

Poslanec Babiš se snažil a bude se i nadále snažit vyjadřovat k otázkám národní obrany a bezpečnosti co nejméně a vše bude chtít ponechat na svých spolustranících, případně příslušných ministrech. Nejvíce si bude hledět politického a ekonomického boje uvnitř České republiky a mezi politickými stranami. To již prokázaly jeho vyzrazené schůzky s novinářem Přibilem, na kterých jako vicepremiér a ještě k tomu v takovém konspiračním módu neměl co pohledávat. Potupně působilo úsilí jeho samotného a jeho spolustraníků převést celou kauzu na protizákonné odposlouchávání vicepremiéra. Problém je v tom, že pokud rozhovor zaznamenával jeden ze zúčastněných (v tomto případě novinář Přibil) a nikoli třetí vzdálená strana, nemůže se jednat o neoprávněné odposlouchávání, ale pouze o obyčejný záznam rozhovoru ze strany zúčastněné osoby, což je dnes běžná záležitost (osoba přítomná rozhovoru nemůže odposlouchávat, ale pouze zaznamenávat řeč na elektronické zařízení nebo na papír).

Hysterická situace v Pobaltí vychází ze situace na Ukrajině a také ze záměru a potřeb USA (viz produkt 11054 Evropa může rozhodnout o směru vývoje bezpečnostní situace ve světě, namísto toho se sama připravuje na „válku“ ve prospěch USA). Jenže situaci na Ukrajině nezpůsobili primárně Rusové, nýbrž Západ v čele s USA, na jehož aktivity a zákulisní praktiky završené politickým převratem v Kyjevě Rusové reagovali. Avšak o tom a o podpůrných faktech nechce nikdo hovořit a celá vina se uměle stáčí jen k Ruské federaci se snahou tvrdit, že konflikt na Ukrajině začal až zabráním Krymu a aktivitami separatistů na východě Ukrajiny (podrobněji o tehdejším vývoji situace na Ukrajině viz produkt 11010 Analýza vzniku konfliktu na Ukrajině a produkt 11027 Analýza změny politického režimu na Ukrajině s pokračováním v produktu 11028).

Je těžké ptát se na to, proč politikům jejich falešné a k Západu až příliš podlézavé chování prochází, když jim v šíření dezinformací o závazcích členských zemí NATO a bezpečnostních zárukách pomáhají vojenští hodnostáři a pracovníci hlavních sdělovacích prostředků (např. armádní generál Petr Pavel a moderátoři ČT Václav Moravec a David Borek – viz produkty13022 Smyšlenky o NATO a úloze USA se stávají sebevražedným fetišem a 13023 Pochybný a nenaplnění význam Centra proti terorismu a hybridním hrozbám). V rámci této propagandy, kterou politici, vojenští funkcionáři a novináři vytvářejí jako podřízený příspěvek Západu, přičemž zarputile tvrdí, že existuje jen propaganda ruská, posíláme vojáky, aby bránili ty země, které ještě nebyly napadeny, a vlastně ani nevíme, zda napadeny vůbec někdy budou. Tím se pouze eskaluje napětí, neboť obě soupeřící strany (Západ a Rusko) se neustále ve svých aktivitách předhánějí a snaží se demonstrovat svou sílu a připravenost. Nerovnováha je ale v tom, že ruské ozbrojené síly se ze střední Evropy na počátku 90. let stáhly, kdežto ozbrojené síly zemí NATO se neustále pohybují směrem k ruským hranicím.

Celý vývoj napovídá, že cíle Západu v čele s USA jsou jiné než ty, které jsou oficiálně předkládány. Pravé cíle směřují ke změně politického režimu v Rusku, čemuž jsou podřízeny jisté úpravy v zemích bývalého socialistického bloku v souvislosti se zdokonalováním americké Koncepce operačního přístupu ozbrojených sil (všech druhů vojsk) do zájmových prostorů* po celém světě.2


1 Úplné znění článku 1 Severoatlantické smlouvy v anglickém a českém jazyce:

»The Parties undertake, as set forth in the Charter of the United Nations, to settle any international dispute in which they may be involved by peaceful means in such a manner that international peace and security and justice are not endangered, and to refrain in their international relations from the threat or use of force in any manner inconsistent with the purposes of the United Nations.«

»Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zapleteny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů.«

2 Koncepce operačního přístupu ozbrojených sil USA do prostorů, v nichž potřebují provádět vojenské operace, není úplně novou věcí. Jedná se ale o věc neustále zdokonalovanou ve vztahu k takzvaným „spojencům“ čili zemím, které by Spojeným státům měly se svými zdroji a územím co nejvíce usnadnit působení ve světě (blíže viz „JOAC – Joint Operational Access Concept“ v interní tematice v Přehledu zájmových témat v kategorii Zpravodajské názvosloví a písemnosti).

* Definice termínů a charakterizace organizací jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 11055
Souhrnná analýza a hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO