Zpravodajská analýza, produkce a prezentace   ⇒     -Přehled zájmových témat      ⇐   Hodnocení bezpečnostní situace a bezpečnostní politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

Specifická analýza (11029)

Turecko svými aktivitami stále více odkrývá nenaplněnou a utajovanou dohodu se Spojenými státy, jež byla sjednána nejpozději v první polovině roku 2012 a jejímž hlavním důvodem bylo vedení zahraniční politiky USA na Blízkém východě. Dohoda s Tureckem se týkala konkrétních věcí, které měly být prospěšné jak pro tureckou, tak americkou zahraniční politiku ve zmíněné geografické oblasti (viz dále v textu).

Vstup tureckých ozbrojených sil do Sýrie v srpnu 2016 hodnotíme jako přirozené a předpokládané vyústění událostí, jež se nevyvíjely ve prospěch Turecka. Prvním ukazatelem o rozhodnutí Turecka provést přeshraniční operace bylo odeslání omluvného dopisu tureckého prezidenta adresovaného Ruské federaci v čele s jejím prezidentem. Následovalo provedení tragického teroristického útoku na letišti v Istanbulu (červen 2016), jenž byl spáchán jen den poté, kdy byla zpráva o omluvném dopise zveřejněna v médiích. I tento útok měl svůj význam v rozhodování turecké vlády a následné události se tak neodvíjely jen od nepříznivé situace Turecka v řešení kurdské otázky, ale také od skrytých aktivit proti Turecku přímo na jeho území, jež obsahovaly signál pro turecký vládní kabinet ve směřování jeho další politiky.

Vývoj předchozích událostí, které spolu vzájemně souvisejí a které se stejně tak vztahují i k obsahu tohoto dokumentu, jsou rozebrány v následujících zpravodajských produktech:

Poslední turecké aktivity, jež nazýváme přeshraničními vojenskými výpady, názorně ukazují manévrování Turecka mezi Spojenými státy a Ruskou Federací. Kromě jiných souvislostí tyto vojenské aktivity odhalují spojitost s „pokusem o státní převrat“ v Turecku a potvrzují tak obsah zpravodajského produktu 11019. Také v těchto aktuálních přeshraničních operacích tureckých ozbrojených sil je patrné, že jim předcházela dohoda, avšak tentokrát s Ruskou federací (viz dále v textu).

Dohoda mezi USA a Tureckem obsahovala podle analýzy agentury EXANPRO společnou podporu vybraných povstaleckých skupin bojujících proti syrskému režimu, přičemž nevylučovala ani vznik a podporu nových skupin, jimž měli Turci umožnit využívat vlastní území pro zásobení materiálem a doplňování personálu. V tomto vztahu působí ve zvláštním světle vznik tzv. „Islámského státu“ (IS), jehož zrod je analyzován v produktu 11007 Analýza vzniku Islámského státu (volně pokračujícím produktem analyzující IS je dokument s titulkem „Islámský stát jako zahraniční projekt s volným řízením“ – připravujeme). Vzniklá situace měla být podle dohody pro Turky výhodná v tom, že jim měla umožnit vytvoření vlastního pásma jak v syrském, tak výhledově v iráckém pohraničí1, a tím znemožnit Kurdům kontrolu nad rozsáhlejším územím, což by Kurdům v opačném případě poskytlo jednu z podmínek pro vytvoření vlastního státu s názvem Kurdistán. Vytvořením nárazníkového pásma chtěli Turci rovněž ukončit ozbrojené aktivity Kurdů ve vlastním pohraničí. Zmíněné pásmo se mělo úředně nazývat „nárazníková zóna“ s oficiálním odůvodněním zajistit turecké území a potažmo další evropské země před rozšířením konfliktu a pronikáním militantů a případných teroristů.

Avšak situace se pro Turky nevyvíjela podle americko-turecké dohody, přičemž se naopak výhodně vyvíjela pro kurdskou stranu, která dosahovala postupných územních zisků. Turečtí vládní činitelé zhodnotili situaci a přijali závěr, že ze strany Američanů nemohou očekávat změny k lepšímu, neboť vláda USA se snažila v regionu prosazovat především vlastní zájmy, a to i na úkor zájmů tureckých, což ale mělo svůj důvod. Američtí představitelé totiž nechtěli podporovat větší nasazení Turků v přeshraničních operacích, neboť se vzhledem k turecké výbojné mentalitě obávali ztráty kontroly nad vývojem situace, přesněji řečeno ztráty kontroly nad tou částí vývoje, kterou měli a dosud mají pod svým vlivem. Existuje zde pádný předpoklad, že představitelé Spojených států již při uzavírání dohody neočekávali přeshraniční zapojení Turecka do celé situace, jelikož soudili, že kurdské síly nebudou schopny vzdorovat bojové síle IS, a tím nevznikne podnět k iniciativě tureckých sil. Aby svůj úsudek ještě podepřeli v reálné praxi, nezahájili žádnou podporu kurdských jednotek v podobě vojenské techniky a výzbroje2, přičemž pozdější zasazení příslušníků speciálních sil USA právě ke kurdským silám bylo a je stále spojeno s odlišným záměrem (podrobnější komentář k tomuto tématu je uveden ve čtvrtém odstavci produktu 11020 „Vývoj situace se vztahem k pokusu o převrat v Turecku“).

Ke zvratu vývoje v neprospěch Turků, ale i v neprospěch plánů USA přispěli ruští činovníci svým rozhodnutím o nasazení ruských vzdušných sil na podporu syrského režimu (září 2015). Vzdušné údery ruských letounů byly umně rozloženy tak, že nepřispívaly jen syrským vládním sílám, ale také aktivitám Kurdů, a naopak omezovaly činnost ozbrojenců IS a skupin turkmenských bojovníků, jež jsou podporovány právě Tureckem a jež udržují mezeru mezi Kurdy na severovýchodě a severozápadě Sýrie. Aktivity vzdušných sil Ruské federace proti „Islámskému státu“ nepřesahovaly 30 % z celkového počtu vzdušných úderů. Zbytek leteckých aktivit byl veden proti různým povstaleckým skupinám včetně protureckých militantních sil. To bylo také příčinou toho, že zhoršující se situace z hlediska zájmů Turecka vyústila v incident, při němž Turci sestřelili ruský bojový letoun (listopad 2015). Pro tureckou vládu nastalo období, kdy se nemohla dohodnout se Spojenými státy a zároveň ztratila komunikaci s Ruskou federací. Přitom Kurdové byli stále na vzestupu a hrozili dalšími územními zisky, a dokonce i následným spojením svých ovládaných prostorů na východě a západě syrského pohraničí podél tureckých hranic. Turečtí představitelé potřebovali tuto situaci zvrátit, avšak potřebovali také podporu vlivného „hráče“, který by zajistil hladký průběh jejich operací tím, že by na tyto operace nereagoval, což by zajistil i u syrské protistrany čili syrské vlády. Tím hráčem bylo pochopitelně Rusko. Vznikl tedy omluvný dopis, jenž měl pro Turecko i důvody v oblasti ekonomiky.

V rámci navázání nové komunikace mezi Tureckem a Ruskou federací byla plánována schůzka obou prezidentů, avšak nejdříve se musel turecký prezident vypořádat s následky teroristického útoku v Istanbulu a poté zdárně zvládnout vlivovou operaci oficiálně prezentovanou jako pokus o státní převrat. Teprve potom se mohla uskutečnit schůzka obou prezidentů v Petrohradu a vojenská operace v pohraničí Sýrie.

Pokus o státní převrat hodnotíme jako preventivní vlivovou operaci turecké vlády, která byla pravděpodobně koordinována s ruskými „specialisty“.3 Cílem vlivové operace bylo předejít skutečnému převratu, upevnit moc turecké vlády v čele s prezidentem Erdoganem a zajistit bezpečné provádění přeshraničních a jiných operací bez „jakékoli“ infiltrace a penetrace vojenského a politického vedení země (následná srpnová přeshraniční operace nemohla být spuštěna bez předchozího provedení vlivové operace ve vlastní zemi). Požadovaným konečným stavem vlivové operace bylo zbavit se amerického vlivu na všech úrovních turecké politiky včetně všech stupňů vojenského velení. To vyžadovalo „upozadit“ většinu těch, kteří s Američany pracovně i osobně spolupracovali a také vybrané osoby, jež prošly pracovním či studijním pobytem ve Spojených státech, případně v dalších zahraničních zemích. Uplatňovaná opatření se týkala i pracovníků sdělovacích prostředků a různých institucí. Stejně tak bylo snahou prostřednictvím bezpečnostních akcí v celé zemi odhalit osoby s jakýmkoli vztahem k terorismu a teroristickým skupinám.

Ruská strana, vědoma si situace Turků, mohla ještě před sepsáním omluvného dopisu sama iniciativně nabídnout turecké vládě řešení a pomoc, přičemž omluvný dopis mohl být první podmínkou pro poskytnutí podpory v řešení svízelné situace. Mezi Tureckem a Ruskou federací byla učiněna dohoda s prospěchem pro obě zúčastněné strany. Po provedení přípravné fáze v Turecku se zahrnutím „pokusu o převrat“ byla dohoda aktualizována a dokončena na schůzce prezidentů obou zemí v Petrohradě dne 9. srpna 2016, kde byly domluveny podrobnosti tureckého angažmá v syrském pohraničí. 

Po „nezdařeném“ pokusu o převrat bylo více než 50 000 osob v civilní a vojenské či policejní sféře zadrženo, přeloženo, propuštěno nebo dočasně zbaveno funkce (nejvyšší údaj hovoří o více než 80 000 osobách, které byly nějakým způsobem zasaženy činností bezpečnostních sil a přijímanými opatřeními). Počet zadržených z řad vojenského personálu dosáhl čísla 10 000 osob včetně zhruba 150 generálů a admirálů. V médiích se objevovaly názory a komentáře, že tyto „čistky“ sníží vojenské schopnosti tureckých sil, jenže se jednalo spíše o závěry učiněné jen z obecného vnímání situace v Turecku bez propojení s faktickými údaji o tureckých ozbrojených silách a motivaci v postupu ve vojenské kariéře. V aktivní službě tureckých ozbrojených sil slouží přibližně půl milionu vojáků a další stejně početnou část tvoří polovojenské a záložní síly. Celkový počet generálů a admirálů se pohybuje na čísle 350. Pokud bychom uvažovali jen aktivní vojenské síly, tak procentuální počet všech vyřazených vojáků činí zhruba 2 %. V případě zvažovaní pouze generálů a admirálů se již jedná o 43 % z celkového počtu nejvyšších vojenských funkcionářů, avšak tento úbytek bude vyrovnán povýšením vybraných vyšších důstojníků a jejich jmenováním do vyšších funkcí. Na uvolněné funkce vyšších důstojníků se posunou nižší důstojníci a tak dále. Vojenský personál bude motivován v postupu ve vojenské kariéře a pokles schopností odchodem několika odborníků nebude znatelný. To ostatně turecké síly potvrdily zahájením přeshraničních operací v syrském pohraničí.

Přeshraniční operace tureckých sil a další události spojené se vztahem Turků k Američanům a Rusům jsou rozebrány v produktu 11030, jenž je druhým dílem této tematiky.


Přejít na následující druhý díl: Turecko mezi Spojenými státy a Ruskou federací (díl 2/2)" 


1 V iráckém pohraničí podél tureckých hranic již jednotky tureckých sil dlouhodobě operují (pravděpodobně od roku 2006). V současné době jejich počet v tomto prostoru dosahuje téměř 1 500 osob. Jejich působení v severním Iráku se odvíjelo od americké intervence v Iráku (březen 2003 – prosinec 2011) a s tím spojeným vývojem situace Kurdů právě v této oblasti.

2 Osamocení Kurdů bylo nejvíce viditelné v boji o pohraniční kurdské město Kobani. Tato bitva byla také jedním z ukazatelů, jenž částečně odkryl onu dohodu mezi Američany a Turky.

3 Rozbor s dokazováním o pravém pozadí „státního převratu“ v Turecku je předmětem zpravodajského produktu 11019 Pokus o převrat v Turecku jako dobře provedená vlivová operace.


Zpravodajský produkt 11029
Specifická analýza
© 2016 Agentura EXANPRO