Zpravodajská analýza, produkce a prezentace  ⇒    Zájmová témata   ⌈⌋   Slovník   ⌊⌉   Pracovní postupy    ⇐  Hodnocení bezpečnostní situace a politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

Specifická analýza a hodnocení (11027)

Politický režim je možné změnit několika způsoby. Avšak pokud nebudeme brát v úvahu regulérní volby a situaci vzešlou z aktivity parlamentu či vlády a jiných státních institucí, tak existují všehovšudy dva způsoby, jak přeměnit charakter politického vedení země. První způsob je demokratický, kdežto druhý způsob je násilný. Oba způsoby vycházejí z toho, že musí „padnout“ vládní kabinet.

Změnit vládu demokratickou cestou znamená zorganizovat a provést generální stávku, která ochromí chod země, čímž vezme vládě možnost řídit zemi a donutí ji k odstoupení. Je to aktivní projev vůle většiny národa a také schopnost politické opozice nebo určité skupiny osob (funkcionářů na několika úrovních) podnítit národ k tomuto „manévru“. K násilné změně vlády se uchyluje menšina obyvatel, obvykle vyhraněná skupina, která není schopna získat podporu široké veřejnosti.

Co se v tomto smyslu odehrálo na Ukrajině na přelomu let 2013 a 2014? Byl proces změny politického režimu legitimní? Jaký byl podíl politiků USA a politiků evropských zemí včetně Evropské unie na událostech v Kyjevě? A jaké následky z toho plynou pro Evropu?

Nikdo z evropských výkonných politiků nemá zájem na tom, aby byl poctivě vysvětlen průběh změn na Ukrajině. Nikdo z vedoucích činitelů nechce veřejně hodnotit současný stav věcí na Ukrajině, ani to, jaké to má širší souvislosti. Podivné chování a výstupy ukrajinských politiků zůstávají záměrně bez povšimnutí. Nikoho netrápí excesy ukrajinských radikálních skupin, které v některých případech berou zákony do svých rukou, a ani to, že ukrajinská vláda tomu nedokáže či nechce účinně čelit. Všichni vědí, že to není v pořádku, ale všichni také vědí, že Ukrajina je klíčový prostor* v soupeření mezi Spojenými státy a Ruskou federací. Jedná se o soupeření, o jehož podporu se ve prospěch USA evropští politici svým konáním zaručili. A v tom je největší problém a rovněž původní příčina vzniklé situace na Ukrajině.

Podrobnosti o příčinách a cílech vyvolaných událostí na Ukrajině jsou v souvislosti se zahraniční politikou USA rozvedeny ve zpravodajském produktu 11010 Analýza vzniku konfliktu na Ukrajině.

Američané již několik let budují v Evropě „výchozí prostor“ pro působení proti Ruské federaci, přičemž významným článkem tohoto výchozího prostoru je právě Ukrajina. O bezpředmětnosti asociační dohody s nevyhovující Ukrajinou a skryté úloze Evropské unie (EU) v celém procesu je psáno v produktu 11010. V tomto dokumentu se zaměříme na to, jak hodně usiloval ukrajinský lid o změnu politického režimu a v jaké míře tomu napomohly západní mocnosti.  

Politici západních zemí zesílili počátkem roku 2013 komunikaci s ukrajinskými politiky, přičemž se zaměřili především na politickou opozici. Cílem bylo přes asociační dohodu mezi EU a Ukrajinou získat postupně vliv na politickou situaci na Ukrajině na úkor vlivu ruského. Do popředí se tak dostali politici EU včetně představitelů evropských vlád, kteří měli zajistit splnění dílčího cíle s asociační smlouvou. Někteří evropští politici chtěli ukázat, že tuto aktivitu zvládnou i bez podpory Američanů, čímž se snažili předvést svou důležitost a schopnosti. Tím však vznikaly neshody mezi americkou a evropskou diplomacií, což Američané dali několikrát najevo. S tím ale dali najevo i to, že úloha evropských politiků v ukrajinské záležitosti je jen úlohou podřízenou jejich zájmům. Snahy ukrajinské vlády vyhnout se uzavření smlouvy měly být využity k vyvolání protestů v zemi.

Západní politici zahájili kampaň ve prospěch ukrajinských opozičních politiků s cílem vyvolat podporu veřejnosti. V této kampani byl využit také známý ukrajinský boxer Vitalij Kličko, který se vrátil z Německa, kde již několik let pobýval. Když však ukrajinský prezident Viktor Janukovyč nebyl ochoten dohodu s EU podepsat, měla přijít na řadu stávka, jež se měla rozšířit na většinu země. Jenže politická opozice nebyla schopna ani za podpory Západu zorganizovat jedinou efektivní stávku, natož stávku generální. Byla tedy zahájena jen demonstrace s předpokladem, že se protesty rozšíří a že bude možné zahájit i případnou rozsáhlejší stávku. Avšak v Kyjevě byla udržována jen demonstrace bez možnosti přejít do velké stávky. Podniky i doprava ve městě nadále fungovaly (doprava byla zastavena v určité době až na pokyn státních úřadů z důvodu údajné teroristické hrozby). V několika dalších městech se konaly různě velké protesty, přičemž nejvýznamnější protest byl zaznamenán ve Lvově (město leží zhruba 60 km od polských hranic) a poté v dalších dvou městech na západě Ukrajiny (Ternopil a Ivano-Frankivsk). Ve zmíněných třech městech se organizátoři snažili vyvolat stávku, ale stávka existovala spíše v prohlášeních než ve skutečnosti.

Demokratická cesta ke změně politického režimu selhávala, i když se od počátku nejednalo o demokratické projevy v podobě pokojných demonstrací. V Kyjevě byly totiž obsazovány některé úřady jako např. městská radnice a sídlo odborů, byl ničen majetek, zapalovány pneumatiky a proti policistům vrhány zápalné lahve a jiné předměty. Mezi protivládními aktivisty se dokonce pohybovaly skupinky osob viditelně ozbrojené střelnými zbraněmi. Policejní složky v západních zemích by v tomto případě nekompromisně zasáhly, neboť by byly porušovány zákony. Avšak příslušníci ukrajinských bezpečnostních sil se hlavně snažili udržet demonstranty mimo tzv. vládní čtvrť, kde se nacházejí úřad prezidenta, úřad vlády a budova parlamentu.

Počet demonstrujících v Kyjevě se v průběhu trvání několikaměsíčního protestu různě proměňoval. V médiích se můžeme dočíst, že přesáhl 400 000 osob, což hodnotíme jako nadnesené a především jako účelově poskytované informace západními diplomaty, kteří působili v Kyjevě. Spolehlivější zdroje hovoří, že počet protestujících po dobu trvání demonstrace (tři měsíce) se v průměru pohyboval od 10 000 do 50 000 osob, přičemž nejvyšší zaznamenaný počet demonstrantů dosáhl přibližně 150 000 osob. Protestovali hlavně studenti a mládež z radikálních skupin jako „Pravý sektor“ (fotbaloví „hooligans“), jenž se později stal politickou stranou a zároveň tolerovanou polovojenskou organizací. V průběhu protestu a jeho proměnlivé početní účasti se v Kyjevě střídali západní politici, aby ve svých veřejných vystoupeních podpořili protestující v setrvání ve svém boji proti vládě. Zástupci americké a evropské diplomacie vedli neveřejné rozhovory s vybranými ukrajinskými opozičními politiky a snažili se usměrňovat jejich činnost a povzbuzovat jejich politické vyhlídky. Zástupci zpravodajských služeb USA jednali s vedením Pravého sektoru, neboť v něm spatřovali hybnou sílu celého protestu. 

Protesty v Kyjevě byly zahájeny 21. listopadu 2013, a když trvaly bez dosažení jakéhokoli cíle téměř tři měsíce, bylo nutné situaci eskalovat. Rádoby demokratický protest v Kyjevě se proměnil v protest násilný, kdy byla zorganizována dosud nevyšetřená akce se střelbou do lidí. Střelba byla vedena jak do demonstrantů, tak do policistů. Přibližně pět střelců se rozmístilo na několika výškových budovách, a to dokonce na těch, které byly pod kontrolou příslušníků tzv. domobrany, jež byla vytvořena za účelem obrany prostoru obsazeného demonstranty před možným policejním zásahem. Těsně před střelbou kdosi organizoval jakési skupinky útočníků, které se snažily postupovat směrem k policejnímu kordonu. Členové těchto skupin byli vybaveni štíty, holemi a různými předměty určenými k vrhání proti příslušníkům policejních složek. V průběhu jejich „plíživého“ postupu byli napadáni střelbou jednotlivými ranami z různých směrů, což je zdokumentováno na několika videozáznamech, z nichž jeden patří britské televizní stanici BBC. Celé to mělo působit jako policejní střelba do bezbranných lidí. S touto akcí korespondovalo i obsazení tří hraničních přechodů na ukrajinsko-polské hranici, čehož se zhostili členové Pravého sektoru. Obsazení hraničních přechodů hodnotíme jako plánovanou operaci s cílem zajistit přístupové cesty pro zásobení opozičních skupin potřebným materiálem, ale také s cílem zajistit únikové cesty pro osoby se zvláštním určením.

Po této násilné akci byla  mezi vládou a opozicí podepsána dohoda o podmínkách politického urovnání vzniklé situace, jejímiž prostředníky se přímo v Kyjevě stali ministři zahraničí SRN, Francie a Polska. Avšak proti této dohodě se záhy postavili radikálové z Pravého sektoru, kteří požadovali okamžitou rezignaci prezidenta Janukovyče pod pohrůžkou ozbrojeného útoku na vládní budovy. Tří zmínění ministři ze zahraničních zemí do této změny vůbec nezasáhli, i když byli vlastně oklamáni a měli okamžitě jednat. Měli usilovat o dodržení dohody a varovat, že v opačném případě ztratí ukrajinská opozice podporu Západu v dalším vývoji v zemi. Přístup zahraničních ministrů byl jedním z ukazatelů, jenž odkryl pravé cíle Západu v souvislosti s Ukrajinou. Bylo zkrátka nutné se za jakýchkoli okolností zbavit proruského režimu a dopomoci vybraným osobám k moci – osobám, jež by spolupracovaly se západními zeměmi. Jenomže kromě odkrytí jednoho z ukazatelů záměrné činnosti západních mocností se objevil první nebezpečný signál budoucí nestability Ukrajiny. Tento signál prezentoval rivalitu v opozici, kde se zrodily dva odlišné postoje k řízení státu a vedení boje proti separatistům na východě Ukrajiny. Tak vznikly polovojenské jednotky Pravého sektoru, jež byly známkou budování paralelních struktur. Nová ukrajinská vláda ale jejich vznik schválila, neboť potřebovala každou bojovou sílu ve své tzv. „protiteroristické operaci“ proti proruským separatistům. Avšak tyto jednotky umožnily Pravému sektoru ještě větší radikalizaci a nezákonné postupy proti všem funkcionářům a subjektům, jejichž činnost se vedení Pravého sektoru nelíbila. Evropští politici to však tehdy v celém plánu považovali za přijatelné riziko. 

Janukovyč opustil pod tlakem okolností Kyjev a následně i Ukrajinu. Dne 22. února 2014 převzala opozice kontrolu nad ukrajinskou metropolí. Janukovyč nebyl rozhodný politik, ale možná předvídal, co by se mohlo stát v případě nasazení armády k potlačení násilností. Pokud by ukrajinský prezident vydal nařízení k potlačení protestů a povolal vojenské síly, byla by Ukrajina uvržena do „občanské války“ podobné té v Sýrii. Vzhledem k národnostnímu složení obyvatel by se vojenské a policejní síly rozdělily na provládní a protivládní. Ozbrojené střety by pak zasáhly celou Ukrajinu.

Výsledky protestu označovaného jako „Euromajdan“ (evropské náměstí), následné prezidentské a parlamentní volby, s tím spojený vývoj na Ukrajině a následky pro Evropu jsou předmětem analýzy ve druhém dílu dané tematiky.


Přejít na následující druhý díl: Analýza změny politického režimu na Ukrajině (díl 2/2)" 


* Definice termínů jsou uvedeny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze



Zpravodajský produkt 11027
Specifická analýza a hodnocení
© 2016 Agentura EXANPRO