Zpravodajská analýza, produkce a prezentace   ⇒     -Přehled zájmových témat      ⇐   Hodnocení bezpečnostní situace a bezpečnostní politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

Souhrnné hodnocení (11014)

Vojenskou misi v Afghánistánu zahájili Američané v říjnu 2001. Postupně se k misi přidávaly další země, až jejich počet dosáhl čísla 48 včetně všech členských zemí NATO (28 zemí). Na přelomu roku 2014/2015 se změnil charakter mise1 a podle oficiálních prohlášení se cíl mise posunul od bojové podpory a podpory v budování státních institucí k podpoře v oblasti výcviku a poradenství. Politici a vojenští hodnostáři tento přechod prezentovali jako splnění cílů jedné mise a tím vytvoření podmínek pro misi druhou neboli následnou s „nebojovou“2 povahou. Avšak ve skutečnosti byly cíle splněny jen částečně a celý přechod a změna charakteru mise vyplynuly spíše z politických důvodů, které zároveň diktovaly mediální kampaň se snahou vytvořit u veřejnosti dojem, že situace v Afghánistánu se neustále zlepšuje.

Vojenská mise v Afghánistánu, bez ohledu na její charakter, dovrší na konci roku 2016 již 15. rok svého trvání, ale povstalecké skupiny včele s afghánským Tálibánem3 jsou stále činné, a dokonce získávají kontrolu nad některými oblastmi afghánských provincií. Tento stav je reálným podkladem pro hodnocení míry úspěchu mezinárodní mise. Avšak míra úspěchu je ošidná věc, neboť zpravidla platí, že každá činnost je buď úspěšná či neúspěšná, ostatní ohledně míry jej již polemika. A i přesto, že jsme v prvním odstavci označili cíle mise neurčitým politickým pohledem jako za částečně splněné, tak zdůrazňujeme, že v případě plnění vojenské mise žádné „částečně“ neexistuje. Vojenská mise či operace může mít pouze dva výsledky: splněna nebo nesplněna. V tomto případě musíme misi hodnotit jako nesplněnou, k čemuž předkládáme hlavní příčiny. První dvě příčiny zařazujeme do kategorie geopolitického původu, které pak ovlivňují, anebo z nich přímo vycházejí další tři příčiny, které řadíme do oblasti vojenské politiky.

Příčiny geopolitického původu

Soupeřící „jihoasijský trojúhelník“

Jihoasijským trojúhelníkem nazýváme tři země: Afghánistán, Pákistán a Indii. Situace v Afghánistánu nespočívá jen na boji mezi povstalci (Tálibánem) a afghánskou vládou, potažmo mezinárodními silami, ale vychází a je závislá na vztahu mezi Pákistánem a Indií, jež o sobě navzájem hovoří jako o věčném nepříteli. Soupeření obou zemí se přeneslo na území Afghánistánu čili třetí zemi trojúhelníku, což je klíčový prostor v oboustranné rivalitě. Afghánské území představuje pro pákistánské představitele jakýsi strategický zadní dvůr vůči Indii. Navíc Pákistánci uvažují tak, že pokud tam nemají vliv oni, bude z toho těžit jejich soupeř Indie, a přítomnost Indie na východní i západní pákistánské hranici je pro pákistánský režim nepředstavitelná situace.

Hnutí Tálibán by v 90. letech nezískalo takovou sílu, pokud by nebylo všestranně podporováno Pákistánem, který si chtěl přes toto hnutí zajistit svůj vliv v celém Afghánistánu. Ve druhé polovině 90. let se to podařilo a Pákistán tak mohl v sousední zemi rozmístit své instituce a pobočky svých zpravodajských služeb. Rok 2001 však všechno změnil. Pákistánci museli společně s Tálibánem opustit Afghánistán a naopak Indové využili situace a rozšířili svoji činnost v afghánských městech. Avšak Pákistánci podnikali činy k tomu, aby svůj vliv získali zpátky. Na jedné straně různým způsobem spolupracovali s Američany v boji proti „terorismu“ a na straně druhé podporovali tálibánské bojovníky a jejich aktivity na území Afghánistánu. To je také důvod, proč v zemi, kde byl a je veden boj mezi afghánskou vládou a Tálibánem byly prováděny zdánlivě „nepochopitelné“ útoky proti indickým objektům jako velvyslanectví, konzuláty, ubytovny s indickým personálem atd. Nejedná se tedy o zápolení jen dvou stran se zapojením mezinárodních sil, ale přinejmenším dalších dvou mocností v regionu. Možné řešení situace v Afghánistánu tím vším vyznívá mnohem složitěji. 

Rozdělená a nejednotná společnost

Afghánistán se skládá z multietnické společnosti, která však nežije v harmonickém souladu. V zemi je více než 20 etnických skupin, přičemž ty největší zastupují Paštúni, Tádžici, Hazárové a Uzbeci. Paštúni se dále dělí do zhruba 60 kmenů. Na území Afghánistánu se mluví více než 30 jazyky, ale k hlavním a úředním jazykům patří paštština (paštó) a darí. V této společenské změti nelze zajistit plnohodnotné centrální řízení země, jež je rozdrobená na více prostorů s různou dynamikou vývoje a vlastními mocenskými vůdci.     

Afghánistán není jednotná země a i přes správní systém rozložený do provincií a okresů není možné zajistit plně funkční legislativní, exekutivní a justiční systém. Celá státní moc se tak soustředí především na metropoli Kábul a do důležitých měst, a to ještě se značnými nedostatky. Korupci nijak nerozvádíme, neboť ji považujeme za přirozený povahový rys afghánské společnosti, kde platí obecné pravidlo naplnit nejprve vlastní kapsy a kapsy svých příbuzných, případně pomoci vlastnímu rodu a kmenu, a teprve poté snad učinit něco i pro stát.

Rozdělená společnost se projevuje v celé šíři afghánské státnosti a nepomáhá ani záměr Západu sjednotit afghánskou společnost pod označení Afghánci jako občany jednotné země. Toto označení pro obyvatele Afghánistánu je používáno zejména v zahraničí, kdežto v samotném Afghánistánu se lidé označují podle svých etnik a kmenů. Málokdo řekne, že je Afghánec, ale naopak upřednostní označení jako Paštún, Tádžik, popř. Durrání, Barakzaj apod. 

Příčiny z oblasti vojenské politiky

Klíčové prvky povstalců mimo operační prostor

Operační prostor pro afghánské a mezinárodní síly se přirozeně nachází na území Afghánistánu, avšak klíčové prvky povstaleckých skupin mají svá útočiště v pákistánském pohraničí, tedy mimo afghánské území a tím i mimo operační prostor. Pokud má být působení proti povstalcům účinné a úspěšné, je nutné zasáhnout těžiště militantních skupin, čímž jsou jejich velitelské a řídící struktury. Jak to ale provést, když leží mimo schválený operační prostor? Tato situace byla lehce předvídatelná, avšak vzhledem k zájmům Pákistánu těžce řešitelná.

Tento aspekt je znásobený délkou afghánsko-pákistánské hranice, jež činí téměř 2 500 km. K tomu se přidává skutečnost, že se na této hranici nachází více než 200 různých hraničních cest od silnic s pevným povrchem pro nákladní automobilovou dopravu až po stezky pro pěší. Celé to završuje tzv. „paštúnský pás“, který leží oboustranně podél diskutované hranice. Paštúni, jež v tomto pásu žijí, v něm podnikají cesty za účelem obchodu či návštěv svých příbuzných a neřeší, na které straně hranice se zrovna nacházejí. Tato situace je velmi dobře využívána povstaleckými bojovníky k obousměrnému překračování státní hranice4, a to tím spíš, že většina z nich pochází právě z řad Paštúnů.  

Nízký počet příslušníků bezpečnostních sil v poměru k počtu obyvatel Afghánistánu

Američané vytvořili v průběhu mise v Iráku a Afghánistánu protipovstaleckou doktrínu, ve které stanovili poměr počtu bezpečnostních sil k počtu obyvatel tak, aby byla zajištěna dostatečná kontrola a tím i vláda nad určitým prostorem. Tento poměr vypočítali na 20 až 25 příslušníků vojenských a policejních sil na každých 1 000 obyvatel. Problém byl, že tento poměr nemohl být v Afghánistánu nikdy dosažen.

Zvážíme-li, že populace Afghánistánu je přibližně 30 milionů lidí, potřebovali bychom bezpečnostní síly (vojáky a policisty) v počtu 600 000 až 750 000 osob. Pokud zhodnotíme vývoj afghánských bezpečnostních sil a měnící se počet mezinárodních sil po dobu vojenské mise v Afghánistánu, tak celkový počet všech národních i zahraničních sil dohromady nikdy nepřesáhl dvě třetiny spodní hranice potřebného počtu.

Jenže počet vojáků a policistů je jen základním předpokladem. Dalším stejně důležitým hlediskem je, jak jsou tyto síly využity přímo v terénu. Počet bezpečnostních sil a jejich využití je vždycky degradováno jejich oddělením od obyvatel, což je typický případ vybudovaných rozsáhlých vojenských základen, kde se zdržovala většina vojáků a jen malá část prováděla výjezdy za účelem hlídkování a kontaktu se zástupci místních úřadů či stařešinů v obcích. Podobně policisté jen zřídka opouštěli své policejní stanice ve městech, jelikož se neodvažovali vyjíždět do okolních vesnic a odlehlejších oblastí. Tímto způsobem činnosti nebylo možné překonat aktivity a vliv příslušníků Tálibánu, kteří byli přítomní mezi lidmi na mnoha místech.

Závažné nedostatky v Afghánských národních bezpečnostních silách (ANSF)5 

Největší motivací pro vstup do ANSF je určitý finanční příjem (byť i s tím bývají problémy), strava a ubytování. V etnicky a kmenově rozdělené společnosti není motivací bránit celistvost Afghánistánu jako jednotné země a není to ani boj proti povstaleckým a kriminálním skupinám, jejichž členové často pocházejí ze stejných oblastí jako příslušníci ANSF a mnohdy se i navzájem znají.

Výcvik ANSF je vzhledem k jejich mentalitě a kultuře značně odlišný od výcviku západních armád. K tomu se připojuje nízká úroveň vzdělanosti, což celý výcvik zpomaluje a snižuje jeho kvalitu. Určitým zmírněním může být skutečnost, že výcvik a příprava protivníka vychází ze stejných předpokladů a je tak ve stejném stavu.

Příslušníci pohraniční policie nejsou schopni plně a trvale pokrýt afghánsko-pákistánskou hranici. Již jejich celkový počet a celková délka afghánské hranice hovoří za vše. V Afghánistánu oficiálně působí 23 000 pohraničních sil, jejichž úkolem je pokrýt afghánskou hranici v celkové délce přibližně 5 500 km, což jsou v průměru čtyři pohraničníci na jeden kilometrový úsek. Je pochopitelné, že se soustřeďují na větší hraniční přechody a vynechávají vysokohorské úseky. Avšak na druhou stranu musíme brát v úvahu, že musí sloužit v několika směnách, čímž se využitelný počet pohraničníků snižuje. Další snížení nastává při odečtu těch, kteří pracují v administrativě, logistice apod. 

Rozdělení společnosti a vysoká míra korupce se přirozeně promítají také do ANSF, čímž roste rivalita uvnitř bezpečnostních sil. Z toho vyplývá poznatek, že příslušníci ozbrojených složek nikdy nebránili celistvost země tak, jako prostory svých etnických skupin a kmenů. To je také důvod, proč v Afghánistánu dobytím hlavního města a sesazením vlády nikdy žádné tažení zdaleka nekončilo.

Slavnostní prohlášení o tom, že příslušníci ANSF koncem roku 2014 převzali plnou odpovědnost za bezpečnost své země, vyznívá v tomto hodnocení jaksi naprázdno.  

ZÁVĚR

Správnost výše popsaného hodnocení dokládá několikaletá neúspěšná snaha o zavedení programu usmíření a reintegrace povstalců do společnosti. Už jenom to, že západní mocnosti k tomuto programu v roce 2009 přistoupily, svědčí o dlouholeté patové situaci a nereálné možnosti pro vojenské řešení.

V situaci rozdělené afghánské společnosti, nedostatečných operační schopností afghánských sil a absence efektivního centrálního řízení ze strany afghánské vlády nepůsobí západní politici věrohodně ve svých proslovech, ve kterých předstírají, že vývoj v Afghánistánu se daří držet v požadovaném směru, i když v pomalejším tempu. Některá vyjádření navíc dokazují, že se žádné reálné předání odpovědnosti Afgháncům vlastně nekonalo a že se jednalo jen o představení pro veřejnost a pro povzbuzení afghánských funkcionářů. Jedním takovým vyjádřením bylo následující prohlášení českého premiéra z dubna 2016: Stabilní a prosperující Afghánistán, schopný postarat se co nejdříve o svou vlastní bezpečnost, je i bezpečnostním zájmem ČR. Počítáme s tím, že v následujících letech se bude počet vojáků mise NATO postupně snižovat tak, jak se bude zvyšovat odpovědnost afghánské vlády za zajišťování vlastní bezpečnosti.“ Premiér tím přiznal, že afghánská společnost spolu se svou vládou není dosud schopna zajistit bezpečné prostředí ve své zemi a že předání odpovědnosti tím pádem musela být jen papírová záležitost. Ve druhé větě pak buď projevil neporozumění situaci v Afghánistánu, anebo naopak záměrně posouval skutečný stav věcí, když hovořil o tom, jak se bude zvyšovat odpovědnost afghánské vlády. Odpovědnost a schopnost afghánské vlády je přímo závislá na všech uvedených příčinách neúspěšné mise v Afghánistánu. Tyto příčiny se navzájem prolínají a ovlivňuje je mnohem více jihoasijských aktérů, než mnozí politici připouštějí.

V úplném závěru hodnocení vojenské mise a situace v Afghánistánu je nutné podtrhnout, že v Afghánistánu již více než deset let není stav války*, nýbrž konflikt nízké intenzity*.

Související zpravodajský produkt:


1 Mezinárodní mise ISAF (International Security and Assistance Force) a souběžně vedená mise USA pod názvem „Operation Enduring Freedom“ trvaly 13 let (od prosince a října 2001 do prosince 2014). Od ledna 2015 je nahradila mise „Resolute Support“.

2 Správnému a nesprávnému používání termínů „nebojová operace“ a „bojová operace“ se věnujeme v produktu 42005 Bojové operace versus nebojové operace" , jenž je součástí kategorie „Odborné zpravodajské názvosloví“, ve které rozebíráme nejen konkrétní zpravodajské pojmy, ale také termíny, které se zpravodajskou činností souvisejí.

3 Tálibán je vhodné rozlišovat na afghánskou a zvlášť na pákistánskou větev. Cílem afghánského Tálibánu je získat opětovnou kontrolu nad Afghánistánem, kdežto pákistánský Tálibán se soustřeďuje na odpor proti pákistánské vládě s cílem prosadit svůj výklad islámského náboženského práva zvaného šaría.

4 Afghánsko-pákistánská státní hranice je pro mnohé „Afghánce“ jen umělou čarou. O této hranici se často hovoří jako o „Durandově linii“, protože byla na konci 19. století dojednána mezi afghánskou vládou a zástupci tehdejší Britské Indie vyslanými do Kábulu, které vedl Mortimer Durand. Afghánští představitelé tuto linii později opakovaně zpochybnili a prohlašovali, že se nejednalo o dohodu, ale o britský diktát. Paštúni, jejichž obývané území tato linie podélně rozpůlila, tuto hranici dodnes ignorují.

5 ANSF (Afghan National Security Forces) jsou složeny z ozbrojených sil (pozemní a vzdušné síly), policie (uniformovaná, pohraniční, kriminální a obecní) a zpravodajské služby.

* Definice odborných termínů viz produkt 41001 ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze".


Zpravodajský produkt 11014
Souhrnné hodnocení
© 2016 Agentura EXANPRO