Zpravodajská analýza, produkce a prezentace   ⇒     -Přehled zájmových témat      ⇐   Hodnocení bezpečnostní situace a bezpečnostní politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

Souhrnná analýza (11003)

Počátek nového tisíciletí byl také počátkem nových vojenských tažení ve světě. Prvním prostorem vojenských operací se stal Afghánistán (říjen 2001). Zhruba rok a půl poté byly zahájeny operace v Iráku. Navzdory hlásání oficiálních cílů1 těchto dvou tažení bylo podle rozboru činnosti skutečným a hlavním cílem obou invazí izolovat a destabilizovat Írán jako významného spojence Ruské federace v tomto regionu.

Na konci 90. let Američané zdůrazňovali, že největší hrozbu pro USA představují Írán a Severní Korea. Írán tvoří významnou regionální mocnost na Blízkém (Středním) východě, která spadá do sféry ruského vlivu. Nejreálnější varianta působení proti Íránu je jeho izolace a destabilizace prostřednictvím okolních zemí. Změna režimu v Íránu ve prospěch USA by byla rozhodujícím obratem v poměru ruského a amerického vlivu v tomto regionu a Rusové by byli zatlačeni blíže ke svým hranicím. Severní Korea představuje jakýsi ochranný prostor Číny před proamerickou Jižní Koreou, ale především před americkou přítomností, která by se jinak posunula až k čínským hranicím.

Příležitost naplňovat americký projekt pro 21. století se naskytla velmi brzy, a to po událostech v USA v září 2001. Byl vyhlášen boj proti teroru s hlavním cílem dopadnout Usámu bin Ládina. Avšak byl to cíl jen oficiálně hlásaný, neboť vzhledem ke způsobu jeho naplňování ho bylo těžké splnit. Nejvíce o tom vypovídá operace v prostoru jeskynního komplexu Tora Bora provedená v prosinci 2001. Ze svědectví zúčastněných vojáků vyplynulo, že v prostoru nebyl dostatek vojenských sil a že i po uzavření prostoru byly v perimetru značné mezery. Doslova uváděli, že v místě operace se nacházelo víc novinářů než příslušníků ozbrojených sil. Předchozí žádosti o posílení operace dostatečnými silami byly zamítnuty (potvrzeno z oficiálních prohlášení politiků), což je podezřelé, uvažujeme-li, že se jednalo o operaci proti hlavnímu cíli celé mise. Při operaci se vojáci údajně pohybovali pomalu a často se nepohybovali vůbec. Aktivní manévr tedy nebyl realizován.

Ať už okolnosti operace byly jakékoli, výsledkem bylo, že bin Ládin z „uzavřeného“ prostoru unikl. Jenže pro americkou vojenskou kampaň v Afghánistánu to byl spíše pozitivní než negativní výsledek. Pokud by byl bin Ládin dopaden, nebo zabit, znamenalo by to splnění hlavního hlásaného cíle americké přítomnosti v islámské zemi. Pak by zbývalo buď ze země odejít, anebo stanovit nový hlavní cíl. Takto vojenská kampaň v Afghánistánu mohla plynule pokračovat bez sebemenší úpravy ve zdůvodňování další přítomnosti.

Usáma bin Ládin byl zabit až po téměř 10 letech americké přítomnosti v Afghánistánu, přičemž celá operace byla zajímavě sladěna s volební kampaní před prezidentskými volbami v USA včetně vydání knihy o celé operaci, ve které byl zvláštním způsobem vychvalován po druhé kandidující prezident Barack Obama.

Rok a půl po zahájení operací v Afghánistánu byla spuštěna „překvapivá“ invaze do Iráku. Avšak analýza obou kampaní ukazuje určité souvislosti a jejich plánování zároveň. Američané potřebují na zasazení svých bojových a podpůrných formací do výchozích prostorů v zahraničí delší časový úsek v řádu několika měsíců. Předtím ale musí proběhnout plánování celé vojenské kampaně, organizace jednotek do úkolových uskupení sestavených pro konkrétní bojovou činnost a jejich příprava. Celá činnost spojená s přípravami vojenské intervence v Iráku tak nemohla být zahájena až po začátku operací v Afghánistánu a americká vláda musela uvažovat a plánovat obě invaze současně.

Dalším ukazatelem je časové sladění mezi dosažením určitého stavu v Afghánistánu a spuštěním vojenského tažení v Iráku. Provedení invaze do Iráku totiž Američané potřebovali sladit tak, aby nebyla provedena dříve, než jednotky v Afghánistánu ukončí fázi „vyhledat, zničit a obsadit“ a přejdou na fázi „udržet a budovat“ místní bezpečnostní síly, čímž se sníží i bojové nasazení amerických sil. To byla nutná podmínka, která určovala, že připravené hlavní bojové jednotky mohou být plně soustředěny na splnění cílů v Iráku jenom tehdy, pokud bude splněna první fáze činnosti v Afghánistánu a nenastane tak nutnost pružného posílení amerických jednotek v zemi první invaze. Časově to pak vycházelo tak, že požadované ukončení první fáze v důležitých prostorech v Afghánistánu bylo zvládnuto ještě před koncem roku 2002 a již v březnu 2003 byla zahájena invaze do Iráku.

Sladění operací v Afghánistánu a Iráku ukázalo ještě na jednu věc, a to, že americké síly nebyly schopny vést dvě velké vojenské kampaně souběžně. Proto také ten časový interval mezi taženími a koordinovaná návaznost druhé kampaně na první. 

Rozhodnutí o ponechání menšího množství vojenských sil v Afghánistánu po roce 2002 se později stalo terčem kritiky ze strany vojenských expertů, kteří v tom viděli příčinu neúspěchu celé mise. Faktem je, že období od počátku roku 2003 až do konce roku 2004 bylo nejklidnějším v celém průběhu americké a mezinárodní mise2 v Afghánistánu. Avšak počínaje rokem 2005 se situace v zemi každým rokem zhoršovala. A právě roky 2003 a 2004 považují kritici za klíčové pro pozvolné obnovení struktur a činnosti Tálibánu a jiných militantních skupin. Agentura EXANPRO však spatřuje příčiny neúspěchu v jiných problémech.3

Ani situaci v Iráku se Američanům nepodařilo stabilizovat a vytvořit takové podmínky, aby se mohli soustředit na plnění úkolů proti Íránu. Navíc museli později přistoupit na přesun značných sil z Iráku zpět do Afghánistánu, kde se situace stále zhoršovala. Sevření Íránu do psychologických a geografických kleští z Afghánistánu a Iráku se nedařilo. Rusům tato situace vyhovovala. Američané nedosáhli ničeho významného a byli uzavřeni v patové situaci, ve které navíc čelili opakovaným problémům s rotací svých vojáků v obou misích (počet amerických vojáků působících v té době v zahraničí [včetně Evropy a dalších oblastí] pravděpodobně dosáhl, nebo se alespoň přiblížil k číslu 400 000). Kromě toho ruští představitelé věděli, že dokud administrativa USA nevyváže své vojáky z obou operačních prostorů, nemohou Američané zahájit žádnou další větší operaci v jiné zemi.

Část amerických sil stále zůstává v Afghánistánu. Pokud se jedná o Irák, Američané ho postupně opustili do prosince 2011 (hodnotíme to jako nutnost učinit „vojenskou pauzu v zahraniční politice"), ale nikdy se nevzdali naplňování svých cílů na Blízkém (Středním) východě. Podmínky pro pokračování své zahraniční politiky a pro vojenský návrat si začali budovat ještě před odchodem z Iráku tím, že zahájili podporu (lépe řečeno zesílili podporu) politické opozice v Sýrii a připravovali plán na destabilizaci regionu se zaměřením na změnu režimu v Sýrii (sféra ruského vlivu). Podle analýzy všech dostupných ukazatelů k tomu využili Turecko (proces stále pokračuje), jehož představitelé ochotně asistovali, neboť hodlali naplnit své mocenské zájmy v regionu.

Zřízení „demokratického“ režimu v Sýrii nebylo nikdy primárním cílem Američanů (i vzhledem k tomu jaké opoziční skupiny podporovali a podporují). Hlavním a jediným cílem bylo a je svrhnout proruský režim a nastolit jakýkoli jiný, který by byl kontrolovatelný Spojenými státy. Bašár Asad jako prezident země tak nepředstavoval nic jiného, než záminku pro naplnění skutečného cíle, podobně jako v případě Saddáma Husajna a jeho údajných chemických zbraní. Afghánistán, Irák, nyní Sýrie4, ale také Ukrajina5 jsou tak klíčovými prostory v boji o sféru vlivu mezi USA a Ruskou federací.

Urovnání ozbrojeného konfliktu v Sýrii není v odchodu Asada z funkce (nejedná se o Asada, ale o proruský režim), ani v dohodě s rozštěpenou syrskou opozicí, ale v konsenzu mezi USA a Ruskem ohledně rozdělení svých sfér vlivu ve smyslu rovnováhy sil. Obvykle to však končí jen předstíráním oboustranné shody. Kromě toho by bylo potřeba vytvořit výrazný tlak na „rozjeté“ Turecko. Avšak Američanům turecká politika v regionu do určité míry vyhovuje a konsenzus pro ně není řešením, neboť nenaplňuje cíle jejich zahraniční politiky (dohoda o osudu Asada není konsenzus o Sýrii, natož celém regionu). Pokud se jedná o sféru vlivu, tak Američané svým počínáním na Blízkém východě nemají co ztratit (mohou jen získat). Jsou to naopak Rusové, kteří potřebují udržet svůj vliv v původních prostorech a zabránit tak ztrátě.

Veškeré soupeření obou mocností je samozřejmě spojeno s nerostnými surovinami a jejich kontrolou, případně kontrolou těch, kteří je těží. V tomto ohledu měla být činnost v Afghánistánu a Iráku soustředěna také na nerostné suroviny v oblasti Kaspického moře. 

Pokud chceme hodnotit bezpečnostní situaci ve světě a zaměřujeme se na Ruskou Federaci, musíme se stejnou měrou zaměřit i na Spojené státy. Pokud je zde ale snaha vynechat USA z tohoto hodnocení, pak nemá smysl zabývat se samotným Ruskem, protože hodnocení nebude v tomto případě nikdy úplné a použitelné.


1 Oficiální cíl každého vojenského tažení je obvykle jen cílem pro veřejnost a jen málokdy reprezentuje skutečný záměr.

2 Kromě působení v mezinárodní misi vedli Američané v Afghánistánu souběžně ještě vlastní misi, pro kterou měli vyčleněny své samostatné síly na různých místech země.  

3 Příčiny neúspěchu mise v Afghánistánu podle agentury EXANPRO jsou předmětem zpravodajského produktu 11014 Příčiny neúspěchu vojenské mise v Afghánistánu"

4 Situace v Iráku a Sýrii je z hlediska vzniku „Islámského státu" rozvedena v produktu 11007

Situace na Ukrajině (analýza konfliktu a předpověď vývoje) je předmětem produktů 11010 Analýza vzniku konfliktu na Ukrajině", 11027  Analýza změny politického režimu na Ukrajině (díl 1/2)", 11028 Analýza změny politického režimu na Ukrajině (díl 2/2)" a dalších zpravodajských produktů. 


Zpravodajský produkt 11003
Souhrnná analýza
© 2016 Agentura EXANPRO