Zpravodajská analýza, produkce a prezentace   ⇒     -Přehled zájmových témat      ⇐   Hodnocení bezpečnostní situace a bezpečnostní politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

Specifická analýza a hodnocení (11002)

Proslulý článek 5 Washingtonské smlouvy (Severoatlantické smlouvy) o tzv. kolektivní obraně nezaručuje žádné členské zemi vojenskou pomoc, a to jak v případě agrese ozbrojenými silami nepřátelské země (konvenční napadení*), tak ani v případě teroristických útoků* (asymetrické/nekonvenční napadení*).

Rozhodující část článku 5 je obsažena v následujících slovech: „… takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly…“ (Verze v původním znění: „… such action as it deems necessary, including the use of armed force…”)1

Pochybnost je patrná jak v neurčité formulaci, tak v použití čárky před slovem „včetně/including“. Podle stylizace textu o zvolení akce, jakou budou smluvní strany (členské země) považovat za nutnou, se může jednat o cokoli od obyčejného vyjádření v médiích přes stížnost Radě bezpečnosti OSN až po ono nasazení ozbrojených sil, které je v článku zmíněno pouze jako upřesnění jedné možné varianty (jeden příklad z možných řešení situace). Význam použití ozbrojených sil je v článku snížen i vloženou čárkou ve větě, čímž signatáři vyjadřují, že zmínka o použití sil je jen jakousi doplňující informací. Pokud by věta měla tvořit informačně závažný celek, čárka by tam nebyla, a to ve shodném smyslu jak v českém, tak anglickém jazyce. Zmínka právě o variantě s ozbrojenými silami měla a stále má za cíl zdůraznit eventualitu použití ozbrojených sil a tím uklidnit členské země a zároveň ukázat jakousi vojenskou soudržnost členských zemí, i když zvláštně formulovanou. Znění článku 5, ostatně jako zbylých článků Washingtonské smlouvy, bylo sestaveno podle požadavků Spojených států, které se vzhledem ke své geografické poloze mohou nejméně z členských zemí obávat přímého pozemního napadení. Případná vojenská pomoc Spojeným státům je tak z tohoto hlediska nepravděpodobná. Proč by se tedy představitelé USA museli opačně písemně a zcela srozumitelně zavázat vojenskou pomocí ostatním?

Článek 5 je pouze zdvořilostním textem, jehož naplnění bude vždy záviset na tom, jak se která členská země rozhodne. Zpravidla vše vychází z toho, jak se rozhodnou Spojené státy. Ačkoli se jedná o vojenskopolitické uskupení, je smlouva laděna v diplomatickém tónu a postrádá vojensky jednoznačné formulace. Členské země nejsou takto vojenskými spojenci, nýbrž diplomatickými partnery. Avšak vzhledem k tomu, že rozhodující úlohu v organizaci představují Spojené státy, existuje v uskupení více vztah podřízený než vztah partnerský. V rozhodování o zahraničních misích neexistuje konsenzus, jak se snaží veřejnost přesvědčit někteří funkcionáři. Představitelé USA se vždy rozhodují samostatně bez ohledu na členské země, a dokonce i bez ohledu na mandát OSN (případ invaze do Iráku a bombardování v Kosovu a Srbsku). Přístup amerických politiků k NATO je patrný z toho, jak rozlišují mezi svou zemí a Aliancí, avšak při prosazování svých vlastních záměrů vždy počítají s podporou ze strany členských zemí Aliance. Tento stav dokládají mnohé události, které nastiňují skutečné cíle NATO, respektive zahraniční politiky USA.

Konflikt vzniklý mezi členskými zeměmi neřeší Washingtonská smlouva, natož článek 5 už vůbec. Příkladem je bezprecedentní a dlouhotrvající případ Turecka a Řecka. Všechny tyto záležitosti jsou řešeny pouze na půdě OSN, což je vždy jen na úrovni neúčinných prohlášení.

Důvody členství v NATO, jakými jsou bezpečnostní záruky a vyplnění bezpečnostního vakua v Evropě po roce 1990 uváděné politickými a vojenskými funkcionáři, jsou podle výše uvedených argumentů neplatné. Musí tedy platit důvody jiné. Jedním z nich je snaha patřit do spolku „západních elit“, ke kterým jsme vždy vzhlíželi, ale v reálné praxi nebudeme nikdy bráni jako rovnocenní partneři, především pak ze strany Spojených států a Velké Británie.  

Neplatnost bezpečnostních důvodů posiluje fakt, že od roku 1990 neexistovala pro Evropu, potažmo Československo/Českou republiku konvenční hrozba napadení ozbrojenými silami cizí mocnosti. Absence konvenční hrozby nadále trvá, a to i v případě uvažování ozbrojených sil a záměrů Ruské federace. Existuje ale hrozba asymetrická, neboli hrozba teroristických útoků. Avšak i v tomto případě je podpora NATO neurčitá. Současná spolupráce uvnitř Evropy po teroristických útocích nepřekračuje běžný bilaterální a multilaterální rámec, který není na Severoatlantické alianci nijak závislý. Článek 5 nebude použit ani v tomto případě. A hlásání o tom, že jsme ve válce je zavádějící a mediálně cílené (viz produkt 13002).2 Komplexní bojové tažení z důvodu asymetrického napadení vlastní země mohli rozpoutat jen představitelé USA, a to včetně umného vtažení ostatních členských i nečlenských zemí do celého dění, což je případ vojenských operací v Afghánistánu a Iráku, kde se však oficiální cíle působení od počátku rozcházely od těch skutečných (viz produkt 11003).3

Američané si přes celou svou historii až do dnešních dnů libují v široké škále klamných operací*. Jednou z klamných operací, která vznikla v 90. letech, je podsouvání falešných cílů NATO (včetně bezpečnostních záruk a cílů americké zahraniční politiky) svým „spojencům“ a ostatním zemím. Příkladem jejich úspěšné činnosti je český premiér, který ještě v srpnu 2015 pronesl tato slova: „NATO je organizace, která tady je pro případ válečného napadení. NATO tady slouží jako pojistka naší obrany v případě, že bychom byli vojensky napadeni.“ Vyjádření je ukázkou toho, že vedoucí politici buď dodržují neupřímnou politickou korektnost ve prospěch silnějších mocností, ale na úkor vlastní cti a poctivého vyjádření, anebo nechtějí připustit (obvykle z přehnané „loajality“), že by tato pojistka nemusela fungovat a že by členské země NATO mohly být někým využívány, ovládány a vtahovány do cizí zahraniční politiky. Politici nechtějí přiznat, že článek 5 nemá plnohodnotný význam kolektivní obrany a že jeho cílem je spíše odstrašit než zasáhnout. 

Celé je to i ukázkou toho, jak jsou využívány a úkolovány zpravodajské služby, neboť ty by měly být jedním z hlavních zdrojů varování při zjištění rozdílů mezi prezentovanými a skutečnými cíli. K tomu je však zapotřebí ryzí profesionální přístup, ve kterém by měly státní instituce, ať už zpravodajské či diplomatické, hodnotit nejenom záměry Ruské federace, ale stejně tak záměry Spojených států, neboť množství konfliktů ve světě vzniká právě na základě soupeření obou světových mocností. Avšak zpravodajské služby malých zemí mají omezené schopnosti a možnosti, obzvláště pak ty služby, jejichž země patří do vojenské aliance, kterou ovládají mocnější „partneři“ (viz produkt 12001).4

Severoatlantický pakt neposkytuje žádné bezpečnostní záruky, ale zaručuje podřízenost svých členů a postavení v přední linii záměrně vyvolávané konfrontace s Ruskou federací. NATO jako vojenské uskupení není plně funkční pro společné aktivity všech druhů vojsk, neboť je procesně složité, časově pomalé a se spoustou národních omezení jednotlivých členských zemí. Naproti tomu skýtá značný prostor pro využití jako nástroj americké zahraniční politiky, což je od poloviny 90. let mnohem viditelnější. 


Úplné znění proklamované hlavní „zásady" článku 5 v anglickém a českém jazyce: 

»The Parties agree that an armed attack against one or more of them in Europe or North America shall be considered an attack against them all and consequently they agree that, if such an armed attack occurs, each of them, in exercise of the right of individual or collective self-defense recognized by Article 51 of the Charter of the United Nations, will assist the Party or Parties so attacked by taking forthwith, individually and in concert with the other Parties, such action as it deems necessary, including the use of armed force, to restore and maintain the security of the North Atlantic area.«

»Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti.«

2 viz zpravodajský produkt Terorismus je abstraktním pojmem a nelze mu tak vyhlásit válku“ 

3 viz zpravodajský produkt Konflikty ve světě jako boj mezi USA a Ruskou federací

viz zpravodajský produkt Omezené schopnosti státních zpravodajských služeb

 Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 11002
Specifická analýza a hodnocení
© 2016 Agentura EXANPRO