Zpravodajská analýza, produkce a prezentace  ⇒    Zájmová témata   ⌈⌋   Slovník   ⌊⌉   Pracovní postupy    ⇐  Hodnocení bezpečnostní situace a politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

REÁLNÉ ZPRAVODAJSKÉ VÝSTUPY
Události a jevy ve světě včetně ČR ÚVODNÍK
18. prosinec 2017

Specifická analýza (11060)

Česká televize v rámci volební kampaně pro volby do Poslanecké sněmovny (říjen 2017) výrazně zvýhodnila deset politických subjektů1, přičemž kandidovalo celkem 31 politických stran nebo hnutí. Zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů obsahuje paragraf 16 s názvem „Volební kampaň“, v němž je následující odstavec:

„Pro volby do Poslanecké sněmovny mají v době začínající 16 dnů a končící 48 hodin před zahájením voleb kandidující politické strany, politická hnutí a koalice, jejichž kandidátní listina byla zaregistrována, vyhrazeno v Českém rozhlase celkem 14 hodin a v České televizi celkem 14 hodin v rámci jejich vysílacích okruhů bezplatně poskytnutého vysílacího času, který se rozdělí kandidujícím politickým stranám, politickým hnutím a koalicím rovným dílem. Termíny vysílacích časů se určí losem. Odpovědnost za obsah těchto pořadů mají politické strany, politická hnutí a koalice.“ (§ 16 odst. 8)

Výše uvedené ustanovení zákona bylo splněno tím, že se v České televizi od 4. do 18. října 2017 vymezil prostor, v rámci něhož byly na programu ČT1 a ČT2 vysílány šoty jednotlivých kandidujících subjektů. Vymezený prostor neboli pořad nesl vždy název „Vyhrazeno pro pořady politických stran, politických hnutí a koalicí kandidujících ve volbách do Poslanecké sněmovny 2017“. Celkový vysílací čas dosáhl v tomto případě 16 hodin a 40 minut. 

Česká televize dále poskytla všem zástupcům kandidujících politických subjektů rovnoměrně rozdělený čas v pořadu „Události, komentáře“ (pro každý subjekt zhruba 12 minut), avšak tím spravedlivé rozdělení vysílacího času končí. Pro další vysílací čas a pořady v rámci volební kampaně si pracovníci ČT sami určili kritérium, podle něhož zvýhodnili deset politických subjektů. Pro deset vybraných politických subjektů tak bylo v následujícím nerovnoměrném rozdělení vyčleněno 30 vysílacích hodin. Naproti tomu zbylých 19 subjektů, jejichž zástupci přijali pozvání do ČT (zástupci dvou subjektů se v ČT neobjevili), mělo k dispozici pouze 3 hodiny a 30 minut vysílacího času.

Navíc bylo oněch 30 „bonusových“ hodin zařazeno do hlavního vysílacího času (za hlavní vysílací čas je u televize považována doba od 18:00 do 23:00 hodin). Všech deset politických subjektů tak pravidelně (opakovaně) vystupovalo na obrazovkách ČT, a to od 15. září do 19. října 2017 vždy v pondělí, středu a pátek kromě poslední relace, jež byla místo středy vysílána ve čtvrtek, tedy den před volbami, aby se stala přitažlivějším a vlivnějším dílem.

Déle než měsíc mohli čeští voliči při zapnutí programu ČT24 ve večerních hodinách sledovat řečnění zástupců z deseti zvýhodněných politických subjektů. Vyčleněné hodiny byly rozděleny do 15 vysílacích relací vždy po dvou hodinách. Všechny relace tvořily seriálový pořad pojmenovaný „Předvolební debata“ s doplněním konkrétní oblasti, o níž se v příslušné relaci debatovalo. Výjimkou byl poslední díl, který se jmenoval „Superdebata: Poslední slovo“ a byl vysílán v předvečer voleb do Poslanecké sněmovny. 

Zástupci zbylých subjektů se museli spokojit s pořadem „Politické spektrum“, jenž byl vysílán pouze v sobotu v odpoledních hodinách (vždy po zprávách po 14. hodině). Celkem byly odvysílány pouhé čtyři díly „Politického spektra“ věnované představení politických subjektů prostřednictvím jejich zástupců. Každý díl trval necelou jednu hodinu. Vždy, až na jeden díl, to byly díly s pěti hosty (jeden díl byl se čtyřmi hosty vzhledem k počtu přijatých pozvání), což znamená, že zástupci ze zbylých 19 politických subjektů v nich nemohli vystupovat opakovaně, ale vždy jen jednou. Poslední díl „Politického spektra“ věnovaný politickým subjektům skončil dnem 7. října 2017, čímž se na celých 14 dnů před volbami omezila této skupině politických subjektů možnost vystupovat v televizi a působit na voliče. Na rozdíl od nich mohli zástupci zvýhodněných deseti stran a hnutí vystupovat v ČT až do předvečera sněmovních voleb. 

Moderátor Jakub Železný objasnil zvýhodnění vybraných politických subjektů v úvodu prvního dílu „Předvolební debaty“ (15. září 2017) následujícím způsobem:  

„Pojďme si ve stručnosti vysvětlit, proč vlastně 14 debat a proč vlastně deset politických subjektů. Nejsilnější strany, které se nominovaly do debaty na základě volebního potenciálu dle TNS Kantar a Medianu jsou tady, respektive jejich zástupci. Česká televize ten volební potenciál zveřejňovala v nedělních událostech a je pochopitelně také k nahlédnutí na našem webu, tedy na stránkách www.ct24.cz.“

Moderátor Vladimír Kučera to samé v pořadu „Politické spektrum“ (16. září 2017), kam byli pozváni první zástupci zbylých kandidujících subjektů, vysvětlil takto:

„Česká televize představí všechny strany a všechna hnutí, které v letošních volbách kandidují do sněmovny. Kritériem rozdělení je průzkum veřejného mínění, průzkum takzvaného volebního potenciálu. Ten průzkum proběhl na začátku září a ti, kteří dosáhli na prvních deset míst v tomto průzkumu, se zúčastní tematických debat večer na ČT24. Další od 11. místa přivítáme zde v Politickém spektru sestupně podle volebních čísel.“

Česká televize jako veřejnoprávní televize měla přirozenou a morální povinnost rozdělit všechen vysílací čas věnovaný volební kampani rovnoměrně mezi všechny kandidující politické strany a hnutí. V opačném případě se jedná o narušování rovnoměrné volební soutěže a neoprávněné ovlivňování voleb. Rozdělení vysílacího času rovným dílem se nekonalo, a to bez ohledu na to, zda se jednalo o stanovených 14 hodin, anebo o rozšířený počet vyčleněných hodin. Zásahem České televize měl každý z deseti zvýhodněných politických subjektů k dispozici 3 hodiny (pokud nepočítáme vstupy moderátora). Zbylých 19 subjektů pak mohlo využít jen po 11 minutách vysílacího času, a to ještě mimo hlavní vysílací čas. Takovýto přístup veřejnoprávní televize není v pořádku. 

Česká televize si sama stanovila kritérium pro zvýhodnění několika subjektů. Jenže veřejnoprávní Česká televize nemá právo stanovovat žádné kritérium pro volební kampaň na svých obrazovkách, nýbrž bezpodmínečně dodržovat rovnoměrný přístup ke všem kandidujícím. Jediným kritériem pro Českou televizi je zákon. Navíc výzkum veřejného mínění je jen orientační prostředek pro náhled na pravděpodobný vývoj situace, ale nikoli prostředek, ze kterého by měla vycházet nějaká pravidla či kritéria.

V demokratické společnosti, o kterou se politici neustále opírají, není možné zvýhodňovat část politických subjektů, a to ještě ve více oblastech jako zvýhodnění v množství poskytnutého vysílacího času, zvýhodnění v zařazení do hlavního vysílacího času a zvýhodnění v možnosti působit na voliče až do konce posledního dne před dnem voleb. V případě poslední výhody, kdy ještě 16 hodin před otevřením volebních místností promlouvali zástupci deseti upřednostněných subjektů z obrazovky České televize k voličům, postrádá jaksi smysl ustanovení zákona (§ 16 odst. 8), v němž se píše o ukončení vyhrazeného vysílacího času 48 hodin před zahájením voleb.

Pokud by si oněch deset politických subjektů tyto výhody platilo jako výdaje na svou volební kampaň, byla by to jiná situace (vyjma podmínky o ukončení vyhrazeného času 48 hodin před zahájením voleb). Avšak potom by to musely vykázat v souladu se zákonem. Ale jak by své příjmy vykazovala veřejnoprávní Česká televize?

Zajímavý je odstavec 4 paragrafu 16, podle něhož může starosta pro účely volební kampaně vyhradit plochu pro vylepení volebních plakátů pod podmínkou, že její využívání bude odpovídat zásadě rovnosti kandidujících politických stran a koalic. Pokud by ale postupoval jako Česká televize, tak by přece mohl vyčlenit více plochy pro vybrané politické subjekty, čímž by však na druhou stranu porušil zákon. Proč ale nikdo neřeší za porušení zákona Českou televizi, která ve svém vysílání poskytla speciální prostor (propagaci a reklamu navíc) pro vyvolené politické strany a hnutí?

Česká televize tímto přístupem poškodila větší část kandidujících subjektů. Záměrem mohlo být zabránit tomu, aby se do Poslanecké sněmovny dostaly nežádoucí politické subjekty, které v parlamentu ještě nepůsobily. To by ale mělo být předmětem šetření Rady ČT a Poslanecké sněmovny, která členy Rady ČT volí a odvolává. Ale nic se neděje. A proč taky, když se zvýhodnění týkalo politických stran, které byly v době volební kampaně v Poslanecké sněmovně. Česká televize tak mohla jenom plnit zadání státních institucí.

Související zpravodajský produkt:

Produkt 13029 Česká televize a její tristní a účelová anketa pro volební lídry aneb Jak se (ne)má ptát veřejnoprávní televize


1 K deseti zvýhodněným subjektům patřily ČSSD, ANO 2011, KDU-ČSL, ODS, TOP 09, KSČM, SPD, Piráti, STAN a Zelení.


Zpravodajský produkt 11060
Specifická analýza
© 2017 Agentura EXANPRO
5. prosinec 2017

Krátká analytická reakce (11059)

Pokus o vyhlášení nezávislosti Katalánska na Španělském království učiněný 27. října 2017 byl aktem, v jehož pozadí zůstala skryta jedna důležitá skutečnost, na kterou se dosud nikdo z novinářů neptal a nikdo ji ani jinak nerozebíral. Pokud nějaký celek usiluje o nezávislost, zvláště pak jedná-li se o menší územní celek bez potřebných silových struktur, je nutné, aby měl pro svůj záměr dostatečnou podporu zahraničních zemí. Jak to ale bylo v případě Katalánska?

Hodlá-li menší celek vyhlásit nezávislost, musí tento akt spojit s uznáním své nezávislosti na mezinárodní scéně. Vyhlášení nezávislosti malého územního celku musí být pro jeho přežití ihned následováno uznáním této nezávislosti klíčovými zeměmi, jinak celý akt postrádá smysl. Je tedy přirozené, že představitelé onoho celku musejí před vyhlášením nezávislosti získat určité garance od zahraničních zemí. A tady se dostáváme ke stěžejní otázce v případě Katalánska. Měla katalánská vláda nějaké garance pro uznání své nezávislosti na mezinárodní scéně? Pokud by tyto garance neměla, bylo by velmi bláhové vyhlásit nezávislost. Byli představitelé Katalánska opravdu tak bláhoví, aby tímto ukvapeným způsobem vyhlásili nezávislost a čekali, co se stane? Takto se přece nechovají odpovědní politici, kteří usilují o skutečnou nezávislost. Je zde však ještě jedna možnost, a to, že určité garance měli, ale jen garance předstírané.

Katalánská vláda si byla zcela jistě vědoma postavení centrální španělské vlády, která je podle ústavy odpovědná za zachování celistvosti Španělského království. Nebylo tedy možné jen tak bezhlavě vyhlásit nezávislost a myslet si, že to projde.

V případě Katalánska se hodně hovořilo o podpoře ze strany amerického finančníka a filantropa George Sorose. Avšak Soros sám o sobě nepředstavuje žádnou zahraniční zemi, ale představuje pouze prostředníka, jenž reprezentuje zájmy určité země nebo více zemí, případně zájmy vlivové skupiny. A pokud Soros podporoval nezávislost Katalánska, tak i on musel vědět, že to bez podpory zahraničních zemí nepůjde. Proč by tedy bez podpory zahraničních zemí přispíval ke katalánské nezávislosti?

Lidé s určitým bohatstvím, jako např. George Soros, mohli zbohatnout i díky tomu, že podporovali politiku určité mocnosti. Každá takováto osoba je jen prostým jednotlivcem, který může být kdykoli „eliminován“ (vyřazen z aktivní činnosti), pokud se nepodřídí vyšší politice a vyšším zájmům, anebo dokonce onu politiku svou činností poškozuje. Lidé, kteří jsou mediálně v popředí, nemusejí být hlavními strůjci příslušných událostí, ale jen prostředníky, v některých případech maximálně spolutvůrci. Tak je to také s americkým prezidentem, jenž je jen pouhým vykonavatelem americké zahraniční politiky, kterou může upravovat pouze dílčím způsobem.

Parlament autonomního Katalánska schválil deklaraci o nezávislosti na Španělském království dne 27. října 2017. Katalánští politici zřejmě chtěli předejít hlasování španělského senátu, jehož členové se chystali hlasovat o omezení katalánské autonomie. Senát španělského parlamentu ještě týž den svým hlasováním katalánskou autonomii tak jako tak omezil a španělská vláda se na svém krizovém zasedání rozhodla sesadit či propustit vládu v Katalánsku. Ještě ve stejný den se nesouhlasně o katalánské nezávislosti vyjádřili představitelé Evropské unie, NATO, Spojených států amerických, Velké Británie, Německa, Francie, Itálie a dalších zemí. Dne 30. října 2017 vyšlo prostřednictvím médií najevo, že sesazený premiér katalánské vlády Carles Puigdemont se s několika svými ministry nachází v Bruselu, kde podle jeho vlastních slov nechtěl žádat o azyl, ale pouze hledat bezpečí a svobodu a záruku spravedlivého procesu.  

V Katalánsku nebyl takový stav, který by hrozil ozbrojeným střetnutím, ani situace, jež by ohrožovala život Puigdemonta, a přesto se sesazený (z funkce propuštěný) předseda katalánské vlády náhle splašil a uprchl ze Španělska, čímž opustil i svůj katalánský lid, který povzbuzoval k nezávislosti Katalánska, jež chtěl vést jako samostatný celek. Následně se volně pohyboval po Belgii, fotografoval se v ulicích a restauracích s lidmi, zatímco zbytek jeho ministrů byl v Katalánsku zadržen. Cožpak se takto chová ryzí politik, jenž chce vést svůj lid? Co ho tak náhle vylekalo, že musel opustit své „milované“ Katalánsko? Musel si přece uvědomovat, že vyhlášení nezávislosti bude mít nějakou reakci a soudní dohru. Pokud by chtěl jít tvrdohlavě a „hrdinně“ za svým cílem i bez zahraniční podpory, tak by přece zůstal v Katalánsku a nechal se mediálně zadržet jako „národní hrdina“. Svým útěkem ale takovou image ztratil. Anebo byl zděšen, když žádná země neuznala nezávislost Katalánska, přičemž to mohl mít přes různé prostředníky předem přislíbeno? Pochopil snad, že byl politicky podveden a že se stal obětí připraveného scénáře?

Lidé jsou ke každé události zahrnuti přívalem informací, avšak i přesto vždy existují informační mezery, jež se v tomto přívalu ztrácejí a lidé je nevidí. Vidět by je však měli novináři a vyplňovat je svými správnými otázkami namířenými na ty správné funkcionáře. V případě Katalánska by měli novináři vyjasnit, jak to bylo nebo nebylo s tou zahraniční podporou přes různé prostředníky a jakou roli v tom sehrál George Soros, případně další osoby.

Pokud se jednalo o připravený scénář, mělo by být snahou nalézt odpověď na otázku, komu a čemu by celá věc měla posloužit. Nabízí se i varianta exemplárního potrestání těch, kteří se snaží „rozbíjet“ členské země Evropské unie. Tuto variantu velmi dobře podporuje sdělení, které 29. října 2017 pronesl předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker:

„Nepřeji si situaci, kde zítra bude EU tvořena 95 odlišnými státy. Musíme se vyvarovat těchto rozpadů, protože jich už máme mnoho a nepotřebujeme již žádný další.“

Kosovo se svými přibližně dvěma miliony obyvatel mělo na rozdíl od Katalánska (necelých osm milionů obyvatel) během vyhlášení své nezávislosti v roce 2008 jednoznačnou a silnou podporu zahraničních mocností. Kosovští představitelé vyhlásili nezávislost, neboť k tomu byli pobídnuti Spojenými státy, jejichž činitelé nezávislost Kosova okamžitě uznali, načež se k nim přidávaly ostatní „loajální“ země včetně České republiky. Kosovo byla ale trochu jiná politická písnička s jinou politickou orientací, i když pořád ve vše zastřešujícím vztahu USA versus Ruská federace s přispěním Evropské unie.


Zpravodajský produkt 11059
Krátká analytická reakce
© 2017 Agentura EXANPRO
16. listopad 2017

Souhrnné hodnocení (11058)

Spory se Severní Koreou (KLDR) jsou opakujícími se cykly americké zahraniční politiky. Američané již dlouhodobě provádějí opakovaná vojenská cvičení společně s ozbrojenými silami Jižní Koreje jak na korejské pevnině, tak na moři v blízkosti severokorejských teritoriálních vod. V tomto případě to američtí představitelé nazývají odstrašujícími aktivitami. Avšak stejné aktivity ruských sil na jejich vlastním území označují za hrozbu pro sousední země. Jedná se o ohebnou rétoriku zástupců USA, kteří tak vládám ostatních zemí a stejně tak široké veřejnosti oznamují své stanovisko na situaci v příslušném geografickém prostoru, čímž svým takzvaným „spojencům“ předurčují jejich reakci a očekávají jejich loajalitu a podporu.

Korejská lidově demokratická republika (KLDR) představuje jen jeden z více dílů celé skládanky, kterou Američané potřebují poskládat a splnit tak cíle své nastavené zahraniční politiky pro 21. století (několik dalších dílů skládanky je znázorněno na přiložené ilustraci). Plnění cílů geopolitické skládanky je nasměrováno především proti Ruské federaci, kde požadovaným výsledkem (tzv. „desired effect“ dle americké terminologie) je změna režimu na režim, jenž bude v plném souladu s politikou Spojených států a jejich vedoucí úlohou ve světě („… in full compliance with the American lead and policy“ – viz např. výpisy z amerických národních dokumentů v produktu 11054).

V případě KLDR je konečným cílem USA přeměnit celý Korejský poloostrov v jednu prozápadní Koreu, což je samozřejmě nevýhodné především pro Čínu, ale také pro Ruskou federaci. Obě jmenované země se Severní Koreou sousedí, byť Rusko jen krátkým hraničním úsekem. Američané by se tak z tohoto směru skrze svou vojenskou přítomnost v Jižní Koreji těsně přiblížili až k hranicím svých rivalů. Mohli bychom poté trochu nadneseně, ale ne zas tak vzdáleně od pravdy, nazvat tento stav s použitím vojenské terminologie jako postavení soupeřících ozbrojených sil v trvalém přímém dotyku. Rusové tuto situaci zažívají již na své západní hranici a není v jejich zájmu vytvořit stejnou situaci na východě. Pro Číňany by to bylo vojensko-politické novum, které je pro ně nepřijatelné, a tak budou konat vše pro to, aby nepřišli o výhodné ochranné či nárazníkové pásmo v podobě KLDR.

Kolem Severní Koreje vznikl třecí trojúhelník tří zemí (USA, Rusko, Čína), přičemž KLDR, která se nachází uprostřed tohoto trojúhelníku, tvoří jeho „horké jádro“. Avšak horkost jádra není určována jen samotnou Severní Koreou, ale zejména přístupem tří zmíněných zemí, z nichž největší proměnu horkého jádra způsobují právě Spojené státy v rámci naplňování svých cílů zahraniční politiky v soupeření o dominantní postavení ve světě. Jižní Korea zde hraje „pasivní“ a tlumící roli. I když se jihokorejské ozbrojené síly účastní pravidelných cvičení s jednotkami USA, tak si jihokorejští představitelé nepřejí zvyšovat napětí v regionu a v prohlášení adresovaném Američanům zdůraznili, že o vojenské akci na Korejském poloostrově mohou rozhodnout jedině oni a že nikdo jiný tak nemůže učinit bez jejich souhlasu. Jihokorejská vláda tím potvrdila, že se jí nelíbí nastavený tlak Američanů na Severní Koreu.   

Severokorejský vývoj jaderných hlavic a mezikontinentálních balistických raket jako prostředků dopravy jaderných hlavic na cíl stěžuje úsilí Spojených států o změnu režimu v této zemi. Američtí představitelé prostřednictvím sdělovacích prostředků tvrdí, že jejich tlak na KLDR je způsoben obavami o bezpečnost vlastní země právě v souvislosti se severokorejským jaderným a raketovým vývojem, což zvýrazňují tím, že Kim Čong-un je šílený a jeho chování nevyzpytatelné. Jenomže tento americký závěr neodpovídá skutečnosti a nepřibližuje se ani závěru zpravodajských analytiků.

Od července 1953, kdy byla podepsána dohoda o příměří, jež ukončila ozbrojený konflikt na Korejském poloostrově (1950–1953), nevedli Severokorejci žádné vojenské nájezdy. Po rozpadu socialistického bloku, kam KLDR patřila, se severokorejský režim stále více soustřeďuje na svou vnitřní politickou situaci, kdy se snaží obstát před svým vlastním lidem a udržet nastavený politický trend v zemi. Představitelé KLDR nemají záměr napadnout jakýkoli zahraniční stát, neboť vědí, že by to byl jejich konec. Jejich jediným a životně důležitým cílem je zachovat své status quo. O to budou tvrdě usilovat, přičemž budou pokračovat ve svém jaderném a raketovém vývoji, jenž považují za prostředek vlastní sebezáchovy a odstrašení Američanů od jejich agresivní politiky. Svůj jaderný potenciál použijí pouze v případě, pokud by byli napadeni a byl by vážně ohrožen jejich politický režim. Jestliže někdo hodlá podle vzoru USA vážně uvažovat o napadení zahraniční země ze strany KLDR, měl by si nejprve odpovědět na otázku, kolik zemí svým vměšováním Severokorejci rozvrátili a kolik lidí v zahraničí usmrtili za posledních 50 let ve srovnání se Spojenými státy. Potom by měla následovat otázka, jak by nyní KLDR prospělo, kdyby vojensky napadla cizí zemi.  

Severní Korea dosud provedla pravděpodobně sedm jaderných testů, což je pouhých 0,3 % všech jaderných testů ve světě. Spojené státy provedly více než 1 000 (48 % všech testů) a Rusko v dobách Sovětského svazu přes 700 jaderných testů (34 % všech testů). Navíc to byly Spojené státy, které jako jediné použily jaderné hlavice v reálné situaci, a to proti civilnímu obyvatelstvu a ještě hned dvakrát. Je tedy otázkou, zda mají Američané vzhledem ke své jaderné minulosti a expanzivní politice právo určovat, kdo je šílený a kdo může vlastnit jadernou zbraň. Severokorejský režim se strachuje o svoji budoucnost, ale američtí představitelé navzdory tomu tvrdí, že jsou to oni, kteří se cítí ohroženi Severní Koreou. KLDR má přitom k dispozici odhadem deset jaderných hlavic a nedostatečné prostředky dopravy na cíl. Naproti tomu Ruská federace vlastní zhruba 8 000 jaderných hlavic, přičemž téměř 2 000 z nich je rozmístěno v určených prostorech čili připraveno k použití. Američané by tak ohledně jaderných zbraní měli vyvíjet mnohem větší nátlak na Rusko než na S. Koreu. Doplňme, že samotné Spojené státy disponují přibližně 6 800 jadernými hlavicemi, z nichž je asi 1 800 připraveno k použití. A ještě dodejme, že Evropa je prostorem, kde jsou rozmístěny jak ruské, tak americké jaderné hlavice (území Ruské federace, Belgie, Holandska, Německa, Itálie a Turecka, přičemž Velká Británie a Francie mají na svém území vlastní jaderné hlavice). V tomto výčtu se problém s KLDR poněkud ztrácí.

Odpálení dvou severokorejských balistických raket v intervalu 18 dnů, které přeletěly přes Japonsko a dopadly do Tichého oceánu, mělo svůj politický význam se vzkazem pro několik zemí, převážně však pro vládu Jižní Koreje s připomenutím, kdo je jejich stálým společným nepřítelem. Občané Severní i Jižní Koreje totiž stále považují Japonsko za svého „nepřítele“, o němž jsou přesvědčeni, že se nevzdal snah opětovně ovládnout Korejský poloostrov. Negativně na adresu Japonska se neoficiálně vyjadřují také důstojníci jihokorejských ozbrojených sil. Japonci anektovali Koreu jako celek v roce 1910. Korejci získali nezávislost až po druhé světové válce v roce 1945. Během anexe Japonci násilně potlačovali jakýkoli odpor Korejců a hnutí za nezávislost.

První ze dvou výše zmíněných balistických raket odpálila KLDR 29. srpna 2017 a druhou pak 15. září 2017. Rakety nebyly vybaveny „ostrou“ bojovou hlavicí. Severokorejci tím kromě jiného chtěli svým jižním sousedům připomenout, koho by se měli obávat (Japonsko). Dále hodlali prokázat, že jsou schopni zasáhnout americké území, v tomto případě ostrov Guam, jenž je jedním ze zámořských území pod správou USA (na ostrově se nachází námořní a letecká základna USA). První odpálená raketa sice přeletěla Japonsko, ale její celková dráha byla asi 2 700 km, což neodpovídá vzdálenosti ostrova Guam od KLDR (přibližně 3 400 km). Severní Korea zřejmě proto odpálila po několika dnech ještě jednu raketu, která již urazila dráhu dlouhou 3 700 km. Aby představitelé KLDR ještě doložili, že mají své rakety čím vybavit, provedli uprostřed testů dvou balistických raket také test termonukleární hlavice neboli test exploze vodíkové pumy (3. září 2017). Podle různých institucí a agentur byla síla výbušné hodnoty odhadnuta na 50 až 250 kilotun TNT (pro porovnání puma svržená na Hirošimu obsahovala náplň o síle ≈ 16 kilotun a v případě Nagasaki se jednalo o ≈ 22 kilotun).

Srpnové a zářijové aktivity severokorejského režimu měly být zároveň reakcí na tlak Američanů, kteří od května 2017 již několikrát vyslali nad Korejský poloostrov dvojici strategických bombardérů B-1B Lancer, které provedly přelet v blízkosti KLDR. Dále se jednalo rovněž o reakci na desetidenní cvičení, jež bylo zahájeno 21. srpna 2017 na území Jižní Koreje a v okolí Korejského poloostrova. Cvičení se účastnily ozbrojené síly J. Koreje (až 50 000 osob), USA (až 30 000 osob), Velké Británie, Kanady, Francie a Austrálie.

Američané se snaží na mezinárodní scéně přinutit Čínu a Ruskou federaci k nátlaku na KLDR, přičemž vědí, že je to pro obě země kontraproduktivní. Čína i Rusko určitým způsobem podporují jaderný program v Severní Koreji, neboť je v jejich zájmu, aby KLDR měla odstrašující prostředky, čímž by si zachovávala svoji existenci (je dokonce možné, že odpálení balistických raket přes Japonsko bylo iniciováno jinde než v S. Koreji). Američané se tímto způsobem snaží světu ukázat, že Čína i Rusko konají velmi málo, aby zabránily jadernému a raketovému vývoji v KLDR. Tím chtějí zdůraznit, že obě mocnosti úmyslně stojí na té „špatné straně“ a že je tedy potřeba mezinárodně vystupovat i proti těmto rivalským mocnostem. Je to zvláštní situace, kterou by Američané rádi využili ve svůj prospěch, což se jim ale nedaří tak, jak by požadovali. Přicházejí tak se sankcemi proti KLDR a chtějí donutit ostatní země, aby s touto zemí přestaly obchodovat, a to dokonce pod pohrůžkou, že budou přerušeny obchodní styky i s těmi zeměmi, jež nebudou respektovat sankce proti KLDR. Tento postup však není v současné situaci 21. století zcela reálný.

To, že představitelé S. Koreje veřejně připustili, že mají plány útoku na ostrov Guam, není nic neobvyklého. Každá země, která je v politickém sporu s jinou zemí, musí být připravena na všechny eventuality. Spojené státy zase mají plány útoku na KLDR a podobně plány útočného tažení na východní Ukrajinu, Krym a Kaliningrad, jakož i jiné oblasti. Naproti tomu Ruská federace zdokonaluje plány útoků pro případné zásahy ve východní Evropě, na Korejském poloostrově (kde by však prim hrála Čína), Blízkém východě a v dalších oblastech.

I když Rusko a Čína společně podporují S. Koreu, tak to jsou rovněž tyto země, které stejným způsobem monitorují dění v KLDR jako prevenci toho, aby severokorejští představitelé neprovedli nic, co by nebylo žádoucí. V rámci stálého monitorování a připravených opatření by Rusko a Čína byly prvními zeměmi, které by okamžitě reagovaly, pokud by KLDR měla podniknout něco, co je ze strany obou velmocí nechtěné. Představitelé Ruské federace a Čínské lidové republiky si nepřejí rozvrat KLDR, ale stejně tak si nepřejí, aby vedení KLDR učinilo neuvážená rozhodnutí.

Související zpravodajské produkty:


Zpravodajský produkt 11058
Souhrnné hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO
26. říjen 2017

Souhrnné hodnocení a předpověď (11057)

Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR konané ve dnech 20. – 21. října 2017 a doplňující poznatky o rozhodování voličů prozradily, že značná část občanů ČR volila hnutí ANO z toho důvodu, že předsedu hnutí Andreje Babiše považují za jakéhosi „politického Jánošíka“, který podle nich bojuje proti zavedenému systému a korupci a který jim může zaručit zlepšení životní úrovně. Avšak na druhou stranu si nechtěli nebo neuměli všimnout, že nastavený systém Babišovi vyhovuje, neboť ho umně využívá ve svůj prospěch, aniž by nutně porušil zákon (viz např. korunové dluhopisy a dotace z EU na Farmu Čapí hnízdo).

Jeho příznivci dále připojovali argument, že snížil státní dluh, jenže již se nezajímali o to, jak to vlastně provedl. Nezkoumali zákulisí státního účetnictví se všemi jeho položkami ani to, kde se účetně ušetřilo nebo vydělalo, anebo zda se nejednalo jen o manipulaci s účetními položkami. Na druhou stranu jim však nevadilo, že Babiš se svým poslaneckým klubem hlasoval pro nesmyslnou zahraniční misi českých vojáků v Pobaltí, která podle odhadů Ministerstva obrany ČR bude daňové poplatníky stát 362 mil. Kč, a to jenom za rok 2018. Reálný předpoklad však je, že finanční prostředky vynaložené na tuto misi převýší za rok 2018 částku 500 mil. Kč. Mise bude pokračovat i v dalších letech se zvyšováním objemu finančních prostředků. Z hlediska hospodaření se státními financemi to není dobrá zpráva pro občany ČR, a to ještě nerozebíráme další plánované aktivity NATO a EU, jež si s podporou hnutí ANO vyžádají značné finance bez jakéhokoli prospěchu pro Českou republiku. Jedná se tedy o podporu zájmů cizích mocností na úkor zájmů vlastních, a to navíc se zbytečnou eskalací napětí ve východní Evropě a tím ohrožení mezinárodního míru (blíže o zahraniční vojenské misi a jejím falešném zdůvodňování viz odkazy na produkty níže1).

Ze strany Andreje Babiše na voliče rovněž zapůsobila jeho opakovaná vystoupení, během kterých rázně kritizoval všechny politické strany, jež se od 90. let podílely na vládnutí v zemi. Voliči si nepřipouštěli, že Babišovy četné kritické výroky jsou jen povrchní věcí a naopak jim vadilo, jak se představitelé kritizovaných stran, těch stran, jejichž členové v minulosti zastávali funkce ve vládním kabinetu a pro své voliče nic zásadního nevykonali, slovně naváželi do předsedy hnutí ANO. Jenže příznivci a voliči Andreje Babiše přehlédli, že sám Babiš se již od počátku svého politického působení ve vládě stal součástí této pokrytecké politiky. Zavedl sice elektronickou evidenci tržeb (viditelný počin pro viditelné podnikatele), ale úplně se vyhnul regulaci stále se rozšiřující sdílené ekonomiky (např. v dopravě a ubytování), jež v mnohém představuje běžné podnikání s povinností platit daně a sociální a zdravotní pojištění, a dokonce poplatky městu (např. rekreační nebo lázeňský poplatek, poplatek za využité lůžko apod.) Babiš jako ministr financí vůbec neřešil úniky daní v této oblasti. Stejně tak ho nezajímalo to, že mnozí čeští sportovci, umělci a různí podnikatelé (či celé firmy), kteří pracují nebo sportují za finančního přispívání státu, daní své příjmy v zahraničí. Pokud stát finančně dotuje sportovní svazy, tak je přece spravedlivé, aby všichni sportovci, kteří využívají prostředků a zařízení svých sportovních svazů (např. Českého tenisového svazu), danili své příjmy ze sportovní činnosti v České republice. Tuto záležitost je možné jednoduše ošetřit, ale nikdo odpovědný včetně Babiše ve funkci ministra financí a zároveň vicepremiéra to nikdy nenadnesl ani jako téma.

Babišovi mohutně pomohla i média v čele s novináři, kteří hlásali, že Babiš představuje symbol „antiestablishmentu“, což v žádném případě neodpovídá pravdě. Ve skutečnosti předseda hnutí ANO představuje symbol pouze proti ostatním českým politickým subjektům, ale nikoli symbol proti systému. Andrej Babiš totiž bojuje s ostatními o přístup k systému a nikoli o změnu systému. Tento boj s ostatními mu pomohl vyhrát volby, což mu značně usnadnila nepřesvědčivá minulost společně s žalostným působením jeho politických oponentů. Nyní po volbách se ale tento způsob jeho vystupování a využívání systému přirozeně otáčí proti němu, jelikož většina politických subjektů s ním jako „populistou“ a trestně obviněnou osobou odmítá uzavřít případnou koalici. Babiš obviňoval strany ODS a TOP 09 z korupce, ale náhle je to právě ODS, která by se mu nejlépe z hlediska získaných poslaneckých mandátů hodila pro vytvoření většinové vládní dvojkoalice. Babiš rázem svůj postoj k ODS přehodnotil, což potvrzuje jeho povrchnost v předchozím řečnění a také nastiňuje jeho budoucí manévrování. Jenomže ODS spolupráci odmítá, stejně tak Česká pirátská strana.

Hnutí ANO bude nadále podporovat politiku Evropské unie a Severoatlantické aliance, ačkoli si mnozí vzhledem k vystupování Babiše k nelegální migraci mysleli pravý opak. Hnutí ANO chce setrvat v Unii i v Alianci a nelegální migraci chce řešit mimo Evropu, což je neproveditelné, neboť se jedná o projekt EU v rámci přesídlování obyvatel.2 Hnutí ANO nepodporuje ve svém postoji k mezinárodním organizacím ani referendum o setrvání nebo vystoupení z těchto spolků. Bude pouze alibisticky jednat o možném zavedení referenda jako prostředku pro rozhodování vlády, avšak různé názory na technické provedení budou zdržovat jeho praktické zavedení. To je hledisko, kvůli němuž nechce hnutí ANO spolupracovat na vládní úrovni s politickým hnutím SPD, které Babiš považuje za příliš nacionalistické a radikální, a tím neslučitelné s jeho pojetím nadnárodního systému.

Zdá se, že Babišovi zbývají jen dvě možnosti: buď přesvědčit ČSSD a KDU-ČSL o vytvoření staronové koalice, anebo vládnout s SPD za podpory komunistů. Je tu samozřejmě stále možnost, že zbylé strany změní názor ohledně spolupráce s Babišem (taková možnost existuje na české politické scéně vždy). Pak už zbývá pouze varianta menšinové vlády. Vzniklá politická situace prověří schopnosti Andreje Babiše, jenž se při těžkostech ve své politické funkci vymlouval na přístup politiků z ostatních stran a hnutí. Nyní ale bude muset tyto výmluvy nahradit praktickými činy, protože jeho voliči ho vynesli na „výsluní“ politické scény a již neočekávají výmluvy od politika, který nad sebou nemá žádnou jinou politickou stranu ani nadřízeného politika v budoucí národní vládě.   

Účast ve volbách do Poslanecké sněmovny se vyšplhala na úroveň 60,84 %, což znamená, že se voleb z různých důvodů neúčastnilo 3 283 436 oprávněných voličů (podle seznamu voličů). 39 % voličů tedy nepodpořilo svým hlasem žádný politický subjekt. Hnutí ANO získalo 1 500 113 platných hlasů, ale pokud to převedeme na procenta z celkového počtu oprávněných voličů (8 374 501 osob), tak zjistíme, že podpora hnutí ANO dosahuje 17,91 % (oproti 29,64 % vypočítaných z počtu účastníků voleb jako základu pro výpočet procent).

Zajímavým poznatkem je, že 3 266 033 občanů neboli přibližně 39 % všech oprávněných voličů se nerozhodovalo podle kritéria udržování mezinárodního míru a prosazování skutečné národní bezpečnosti, což by mělo být prvořadým hlediskem pro úspěšnou realizaci ekonomického a společenského života. Jedná se o voliče, kteří dali svůj hlas hnutí ANO a stranám ODS, ČSSD, TOP 09 a KDU-ČSL, tedy politickým subjektům, jejichž členové v rozporu s mezinárodní situací a za pomoci dezinformací o údajné hrozbě z Ruské federace hlasovali pro vyslání českých vojáků do Pobaltí.1 Možná jejich voliči nedoceňují význam zvyšování napětí ve východní Evropě pro Českou republiku a stačilo jim, že se tyto politické subjekty vyslovily proti terorismu. Avšak pokud chtějí tito politici bojovat proti terorismu a přitom se podílejí na eskalaci mezinárodního napětí ve východní Evropě, pouze tím rozporují a zpochybňují svůj pravdivý zájem o celkovou bezpečnost v Evropě a potažmo také v České republice.

Odbornou způsobilost Andreje Babiše nejenom v bezpečnostní oblasti lze rozpoznat v jeho knize „O čem sním, když náhodou spím“. Kniha v této oblasti obsahuje několik nedostatků a rozporů. Jeden z nedostatků, který předseda Babiš odhalil veřejnosti, aniž by si to uvědomoval, se týká vztahu národní vlády a českých zpravodajských služeb. Z tohoto nedostatku vyplývá vážné zanedbávání odpovědnosti české vlády za řízení zpravodajských služeb (více v příslušném produktu v kategorii „Působení zpravodajských služeb“). Pokud Babiš nastoupí jako premiér, je možné předpokládat pokračování v pasivním vztahu k českým zpravodajským službám, zvláště za situace, kdy Babiš bude upřednostňovat nadnárodní organizace, a tedy politický trend hlavních mocností Západu s jejich bezpečnostními závěry.

Babiš jako předseda vlády se v příštím roce nevyhne vyjádření ke sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu, jehož se velmi pravděpodobně zúčastní představitelé a poslanci z KDU-ČSL a dalších politických subjektů. Sjezd je plánován na květen a Babiš bude muset vyjádřit svůj postoj a prozradit, jak vnímá národní zájmy v této záležitosti, v níž se angažují čeští politici. Jako vicepremiér se této problematice zbaběle vyhýbal, přitom byla účast členů vlády Pavla Bělobrádka a Daniela Hermana na sjezdu německými médii prezentována jako poselství české vlády. Zde je zajímavá okolnost ve volebních výsledcích, kdy má KDU-ČSL pravidelně nejhorší výsledky v krajích, jež byly významnou součástí Sudet (Karlovarský, Ústecký a Liberecký kraj). Není zde patrně přímá souvislost, ale vytváří to dojem, že jedním z důvodů opakovaného neúspěchu KDU-ČSL ve zmíněných krajích je nesouhlas voličů s politikou KDU-ČSL směrem k Sudetoněmeckému landsmanšaftu. Naproti tomu vítězství hnutí ANO patřilo v těchto krajích k těm nejvyšším v celé zemi. Lze se tedy domnívat, že postoj hnutí ANO k zahraniční politice KDU-ČSL bude jedním z faktorů, které mohou ovlivnit přízeň voličů k hnutí ANO.

Kauza Čapí hnízdo bude pro Babiše kritickou pouze tehdy, pokud se spolehlivě prokáže, že v době čerpání dotace z EU patřila Farma Čapí hnízdo stále pod holding Agrofert, anebo že s dotací nakládal kdokoli z holdingu Agrofert. Samotné vyvázání společnosti, jež se přejmenovala na Farmu Čapí hnízdo, ze sdružení obchodních společností Agrofert a její pozdější připojení k jiné společnosti (po vypršení pětileté dotační podmínky) není trestným činem, byť by farmu spravovali příbuzní Andreje Babiše. V tomto případě bychom to mohli považovat jen za nemorální, ale nikoli za protizákonné.

Následující funkční období hodnotíme jako období, jež usvědčí Andreje Babiše z toho, o čem skutečně sní a jak to skutečně myslí s národním hospodářstvím, národní bezpečností a obecně s národními zájmy, které chce hájit. Podle dosavadních poznatků o chování Andreje Babiše za uplynulé funkční období předpovídáme, že se provalí jeho přetvářka, postranní úmysly a podřízenost západním mocnostem na úkor národních zájmů a státní suverenity. Fenomén Andrej Babiš se ukáže být povrchní slupkou, pod níž se skrývá marketinkový produkt současné doby. Projeví se jeho oportunistický charakter a politické manévrování, jímž se přizpůsobuje politickým poměrům v Evropě.

Za vlády v čele s Andrejem Babišem bude v České republice zahájeno budování základny amerických sil v rámci JOAC3, případně se o tom začne vážně uvažovat. Babiš to samozřejmě bude pokrytecky pokládat za národní zájem vztažený na bezpečnostní záruky. V tom mu bude čile sekundovat stranický kolega Martin Stropnický, jenž opětovně aspiruje na funkci ministra obrany, případně ministra zahraničních věcí, a jenž v České republice prosazuje zájmy USA, čemuž podřizuje politiku českých ozbrojených sil.

Babišovi se může podařit krátkodobé posílení ekonomiky, a to i za cenu podřízení národních zájmů cizím mocnostem. Avšak ekonomický prospěch nemusí stačit, pokud nebude prosazovat národní bezpečnost, zachovávání mezinárodního míru a dodržování mezinárodního práva i směrem k aktivitám Západu (viz také produkt 13031 Mylné hodnocení politiky A. Babiše aneb Babiš jedná v naprostém souladu s politikou NATO a EU).


1 Produkty k zahraniční vojenské misi v Pobaltí a jejímu falešnému zdůvodňování

2 K zahájení nové a početné migrace napomohla a dále napomáhá Evropská unie (EU), která je stále více spjata se zahraniční politikou USA. Funkcionáři EU již v roce 2014 připravovali pilotní projekt přesídlování, jenž předpokládal stanovení migračních kvót pro členské země EU. Mechanismus kvót měl být uveden v platnost právě v roce 2015, což vypovídá o sladění s migrační kampaní a následnou migrační vlnou ve stejném roce.  

Pilotní projekt přesídlování je zmíněn v periodickém dokumentu se vztahem k roku 2014. Dokument, který vydává Ministerstvo vnitra ČR, nese název „Zpráva o situaci v oblasti migrace a integrace cizinců na území České republiky v roce 2014", přičemž zmínka o pilotním projektu přesídlování se nachází v části nazvané „Problematika migrace na úrovni Evropské unie". V předchozích zprávách spojenými s příslušnými ročními obdobími se o tomto projektu nepíše.

3 JOAC je americká Koncepce operačního přístupu ozbrojených sil (všech druhů vojsk) do zájmových prostorů* po celém světě (Joint Operational Access Concept). Jedná se o koncepci, která má ozbrojeným silám USA zajistit přístup do prostorů, v nichž potřebují provádět vojenské operace. JOAC není úplně novou záležitostí, je však  záležitostí nepřetržitě zdokonalovanou ve vztahu k takzvaným „spojencům“ čili zemím, které by Spojeným státům měly se svými zdroji a územím co nejvíce usnadnit působení ve světě. Do této kategorie patří zřizování podpůrných amerických základen na osách přesunů amerických sil, tedy v zemích mezi USA a cílovými prostory pro provádění vojenských operací (vojenská cvičení, operace na podporu míru - PSO, válečné operace). Problematika JOAC je rozpracována jako interní produkt (viz „JOAC – Joint Operational Access Concept“ v interní tematice v Přehledu zájmových témat v kategorii Zpravodajské názvosloví a písemnosti).

* Vysvětlení termínů je obsaženo v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 11057
Souhrnné hodnocení a předpověď
© 2017 Agentura EXANPRO
16. říjen 2017

Specifická analýza a hodnocení (11056)

Analýza vychází z vystoupení poslanců na schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, kde se projednával „Návrh na působení sil a prostředků rezortu Ministerstva obrany v Litvě, Estonsku, Lotyšsku a Polsku v rámci Posílené předsunuté přítomnosti NATO“. Analýza se věnuje dílčím částem vystoupení pěti poslanců, z nichž dva jsou zároveň ministry české vlády. Pět vybraných poslanců pochází z pěti různých politických subjektů, jimiž jsou ČSSD, ANO, KDU-ČSL, ODS a TOP 09. Celá vystoupení vybraných poslanců, jakož i vystoupení ostatní poslanců k projednávanému bodu jsou dostupná na webu Poslanecké sněmovny v podobě stenografických zápisů příslušné schůze (viz projednávání, část č. 1 ze dne 11. července 2017 a projednávání, část č. 2 ze dne 12. července 2017). Výsledek hlasování jednotlivých poslanců je dostupný zde.

Výpis z vystoupení ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka (ČSSD):

„Myslím si, že i z hlediska České republiky je to významný příspěvek, kterým, poměrně často to uvádíme, že jsme připraveni se angažovat v Alianci právě na tom posílení obrany východního bloku, takže je to taková ukázka toho, že jsme schopni jako Česká republika přispět k jedné ze zásadních aktivit Aliance v současné době. Jsem přesvědčen, že Sněmovna by měla rozhodně tuto naši účast podpořit, protože snad není třeba tady mluvit o významu Aliance a je naprosto jasné, že musíme svou schopnost v Alianci fungovat dokládat konkrétními činy. Tohle je jeden z nich a já jsem pro to, aby to Sněmovna podpořila a abychom se ukázali jako spolehlivý spojenec.“

Analýza a hodnocení:

Podle ministra Zaorálka vysíláme české vojáky do Pobaltí proto, abychom ukázali, že jsme schopni přispět k aktivitám Aliance, abychom doložili svou schopnost fungovat v Alianci a abychom se ukázali jako spolehlivý spojenec. Ministr svá slova pro odůvodnění zahraniční mise nevztahoval k bezpečnostní situaci, nýbrž k Severoatlantické alianci. Politik Zaorálek tím neskrývavě předvedl, o čem je současná česká zahraniční politika, která vůbec neřeší skutečnou situaci v příslušných geografických prostorech a faktory, jež ji zhoršují nebo mohou zhoršit, ale pouze to, aby vše bylo v souladu s politikou NATO, přesněji s politikou Spojených států amerických, které mají vedoucí postavení v Alianci, a jejichž představitelé určují místo a charakter vojenských misí v zahraničí.

Ministr zahraničních věcí demonstroval názorný příklad současného vystupování českých politiků, v němž je obsažena podřízenost cizí mocnosti na úkor prosazování národních a spravedlivých zájmů. Čeští politici převádějí českou zahraniční politiku na plnění závazků, jež podle nich máme v NATO. Ve skutečnosti však neexistuje závazek kolektivní obrany, ale pouze závazek urovnávat mezinárodní spory mírovými prostředky a vyvarovat se hrozby silou (viz podrobný rozbor v produktu 11055).

Mise českých vojáků v Pobaltí tak nebyla posuzována podle toho, zda se jedná o skutečné ohrožení a zda se tímto činem bezpečnostní situace zlepší, anebo to naopak eskaluje napětí v regionu. Vyslání českých vojáků do pobaltských států bylo primárně hodnoceno jako vyjádření loajality České republiky mocnějším zemím v Alianci.

Výpis z vystoupení ministra obrany Martina Stropnického (ANO):

„Čtyři členské země - naši partneři, naši spojenci - požádaly o pomoc. Rozhodlo se na varšavském summitu na úrovni předsedů vlád a hlav členských států, že tomu tak bude, že se tomu bude říkat EFP program a že jednotlivé členské státy jsou žádány o příspěvky… Zdá se mi nemyslitelné, aby se Česká republika něčeho takového nezúčastnila.“

„Co je toto uskupení? To je zhruba 1 200 mužů, vážení. 1 200 mužů krát čtyři. V září bude poblíž polských a běloruských hranic cvičení ruské armády, jmenuje se Západ 2017 a zúčastní se ho 80 000 vojáků. Já nemusím mít příliš velkou fantazii na to, abych se při tom množství kybernetických útoků, narušení vzdušného prostoru, narušení výsostných vod pobaltských zemí, abych jim věřil legitimitu jejich obav. Kdokoli z vás, milé kolegyně a milí kolegové, tam zavítá a s kýmkoli, prakticky s kýmkoli promluví, tak uslyší, že ty obavy jsou, a nejenom kvůli těm velmi dramatickým historickým reminiscencím. Nejen kvůli nim. Takže já si nedovedu představit, že by Česká republika, která chce a očekává nějaké bezpečnostní záruky ze strany Aliance vůči sobě samé, že by v tuto chvíli nějakým způsobem váhala a neparticipovala na tom. My tím totiž samozřejmě vytváříme podmínky pro naši vlastní bezpečnost. To pro ty nejpragmatičtější z vás.“

Analýza a hodnocení:

Ono se to nerozhodlo tak spontánně, jak neurčitě uvádí ministr obrany, ale někdo to inicioval. V zárodku celé záležitosti stáli Američané s podporou ambiciózních Poláků a další země se loajálně podřídily nebo se rozhodly podřídit (zdání vlastního rozhodnutí). O americkém vůdčím vlivu v této aktivitě svědčí i termín „reassurance measures“, s nímž přišli Američané a jenž je překládán jako „ujišťovací opatření“, tedy ujištění či uklidnění pobaltských států skrze přítomnost aliančních jednotek v Pobaltí.

Členské země požádaly o pomoc a ministrovi se zdá nemyslitelné, aby se Česká republika něčeho takového neúčastnila. To jsou slova, jimiž ministr Stropnický dokazuje svou podřízenost nadnárodní organizaci, čímž do podřízenosti nutí celou ČR. Přesněji se ve slovech člena české vlády skrývá jeho myšlení, podle něhož je nemyslitelné, abychom nebyli „loajální“ vůdčí mocnosti bez ohledu na to, jaký vliv to má na bezpečnost v Evropě. Členské země nebyly napadeny, pouze požádaly o pomoc, tak proč to ministr ihned převádí na to, že by bylo nemyslitelné, aby se ČR toho všeho neúčastnila? ČR by se účastnit nemusela a nic by tím neporušila, ba naopak by příkladně plnila jediný závazek, který je v Severoatlantické smlouvě obsažen: urovnávat mezinárodní spory mírovými prostředky a vyvarovat se hrozby silou (viz podrobný rozbor v produktu 11055).

Ministr Stropnický se ve své řeči snaží poukázat na to, že Aliance tam vlastně posílá jen malé vojenské uskupení v porovnání s počtem příslušníků ruských ozbrojených sil. Avšak ministr cíleně nerozebírá tři věci: Zaprvé ruské jednotky se pohybují a cvičí na svém vlastním území a na území Běloruska jako svého spojence, což provádějí dlouhodobě a opakovaně. Zadruhé neexistuje reálná hrozba, že by Rusové hodlali napadnout pobaltské státy. Dosud nebyly zjištěny dostatečné příznaky příprav k vojenskému tažení, což by navíc bylo z ruské strany velmi neuvážené, neboť by tím nic nezískali a jenom by se fyzicky vyčerpávali a technicky opotřebovávali (indikátory příprav k vojenské agresi jsou rozebrány v příslušném dokumentu – viz interní tematika v Přehledu zájmových témat v kategorii Odborná zpravodajská nauka). A zatřetí ministr neuvádí (a nikdo se ho neptá), jaký má tedy smysl tam někoho posílat v tak malé síle, když by to v případě napadení nepředstavovalo žádnou účinnou obranu. Ministrův projev je plný rozporů, což značí přetvářku s postranními úmysly.  

Ministr dále říká, že nemusí mít velkou fantazii, čímž připouští, že přesto alespoň trochu fantazíruje. To není vhodná mluva pro odůvodňování vyslání ozbrojených sil do zahraničí.

Stropnický mluví o množství kyberútoků, narušení vzdušného prostoru a narušení výsostných vod pobaltských zemí. Takto to vypadá, jako by již byla zahájena vojenská agrese. Avšak ministr si plete narušení čehokoliv se zvýšením činnosti ruských vzdušných a námořních sil v mezinárodním vzdušném prostoru a mezinárodních vodách, čímž se Rusové snaží vyrovnat stejným aktivitám ze strany USA. Pokud byly narušeny prostory států, jednalo se o ojedinělé případy a nikoli o množství případů, jak nesprávně uvádí ministr obrany (měl to doložit fakty, nejlépe grafem s početními, zeměpisnými a časovými údaji).

Ministr obrany prokázal svoji nekompetenci, když se odvolával na obavy místních občanů, kteří budou vůči Rusům vždycky předpojatí, a nezmínil, jak celou situaci hodnotí státní instituce jako například vojenská zpravodajská služba, kterou má ve svém resortu. Riziko agrese nelze hodnotit podle obav místních občanů, kteří ze své pozice nikdy nebudou nestrannými pozorovateli dané situace vzhledem ke svému vztahu k sousednímu Rusku.

Podle Stropnického očekává Česká republika od Aliance bezpečnostní záruky. Jenže ministr opakovaně klame veřejnost a nechce přiznat, že žádné záruky neexistují (viz podrobný rozbor v produktu 11055). Ministr si tak vymýšlí, když tvrdí, že vysláním českých vojáků do Pobaltí si vytváříme podmínky pro naši bezpečnost (míněno ve významu, že když my pomůžeme, tak i nám bude v případě nouze pomoženo). Naopak se tím podílíme na eskalaci napětí, což je hodně vzdálené vytváření podmínek pro naši vlastní bezpečnost.

Výpis z vystoupení poslance Ivana Gabala (KDU-ČSL):

„Ale zásadně platí: jestliže se některý z našich spojenců cítí ohrožen, jsme povinni mu poskytnout podporu, pokud máme podobnou podporu dostat my v případě ohrožení. Historicky jsme se několikrát dostali do té situace, tak víme, jak je to důležité.“

„A zda je zdůvodněný pocit ohrožení našich spojenců? V době pekingské olympiády někdo zaútočil na Gruzii. V době sočské olympiády někdo zaútočil na Krym a pak na východní Ukrajinu. Na východní Ukrajině jezdí větší tanková ruská síla, než máme my svou vlastní. A někdo tam dokonce dokázal sestřelit i civilní letadlo s nevinnými cestujícími. Myslím si, že je dost důvodů, aby se naši spojenci v Pobaltí báli, a je dost důvodů jim v tom strachu podporu poskytnout. My to podpoříme jako klub všichni. Děkuji.“

Analýza a hodnocení:

Není pravda, že pokud se některý z našich „spojenců“ cítí ohrožen, tak jsme povinni mu poskytnout podporu. A není pravda, že i kdybychom podporu poskytli, tak bychom nutně museli dostat stejnou podporu, pokud bychom ji potřebovali. Žádný závazek v poskytování podpory či vojenské pomoci neexistuje, čímž poslanec Gabal klame veřejnost a své kolegy (viz produktu 11055 a produkt 11002). Navíc hovoří o pocitu ohrožení, ale co to je ten pocit ohrožení? Pocit ohrožení neboli subjektivní názor předpojatých osob nemůže být přece základním důvodem pro vyslání ozbrojených sil do zahraničí.

Ivan Gabal se přitom ještě snaží polemizovat o tom, zda je pocit ohrožení našich „spojenců“ odůvodněný. To je opravdu podivná psychologicko-filozofická úvaha, která má podpořit fyzické vyslání ozbrojených sil do zahraničí. Někdo má pocit a proto jiní podnikají akci, což je ve vzájemném vztahu nepřiměřené a často to vede k provinění těch, kteří akci provádějí. Kde jsou odborná hodnocení oprávněných státních institucí o záměru Ruské federace? Poslanec se tento pocit ohrožení snaží podepřít podsouváním falešných a neurčitých údajů z minulosti. Podle Gabala někdo zaútočil na Gruzii, avšak fakticky to byla Gruzie, která zaútočila na Jižní Osetii (v pozadí stáli Američané, kteří Gruzínce pobízeli, aby si otestovali reakci Rusů). Teprve potom zaútočili Rusové. Na východní Ukrajinu zaútočily jako první ukrajinské síly pod vedením nové vlády, a to v rámci tažení nazvaného „Protiteroristická operace“ (ATO). Teprve poté se rozhořel skutečný ozbrojený konflikt. Slova jako „někdo zaútočil“, „někdo sestřelil“ jsou navíc neurčitá a poslanec by to měl lépe charakterizovat a doložit, pokud tím odůvodňuje vojenskou pomoc.

Podle poslance Gabala se naši „spojenci“ bojí, a tak on se svým poslaneckým klubem doslova vyzývá, abychom jim kvůli jejich strachu poskytli vojenskou podporu. Je to zvláštní řečnění ve prospěch zahraniční mise, jako kdyby si poslanec ani nechtěl uvědomit, jaké budoucí škody v oblasti bezpečnosti to může napáchat.

Výpis z vystoupení poslance Zbyňka Stanjury (ODS):

„A já na rozdíl od něj nechci žít v Evropě, jejíž bezpečnost má garantovat Rusko a Čína. To jsou nebezpečné iluze. Opravdu nebezpečné iluze.“

„Tak já vám to řeknu úplně jednoduše. Občanští demokraté ten materiál podporují v tomto volebním období a budou obdobné materiály podporovat i v příštím volebním období. … A my jsme bytostně přesvědčeni, že bezpečnostní zájmy občanů České republiky zajišťuje především NATO. Bylo to správné rozhodnutí, že jsme se stali plnoprávnými členy NATO.“

Analýza a hodnocení:

Podle poslance Stanjury by tedy bezpečnost měly garantovat Spojené státy, jelikož NATO, to jsou především Spojené státy (blíže viz produkt 13012). Malé členské země v tomto smyslu nic neznamenají, pokud nehájí mezinárodní mír a mezinárodní právo a pouze se podřizují mocnějším členům. Skutečnost je taková, že bezpečnost by měly garantovat všechny tři země (USA, Ruská federace i Čína), a to rovným dílem. Jestliže chce někdo spoléhat jen na Američany, kteří od roku 1945, ale také i od roku 1990 způsobili nejvíce lidských ztrát v řadách civilistů a napáchali nejvíce škod mimo své území a pokračují v naplňování svého plánu expanzivní politiky pro 21. století (viz produkt 11054), tak právě tímto podléhá nebezpečné iluzi.

Tvrzení, že zájmy občanů ČR zajišťuje především NATO, je velmi zkreslené. Nejprve je nutné si uvědomit kdo je NATO a komu v dosahování čeho NATO ve skutečnosti slouží (blíže viz produkt 13012 a produkt 11054). Každopádně pro české voliče je dobré vědět, co budou členové ODS dle slov poslance Stanjury podporovat i v dalším volebním období.

Výpis z vystoupení poslance Miroslava Kalouska (TOP 09):

„Dámy a pánové, dovolte, abych se v souvislosti s právě projednaným bodem obrátil, jak jinak než prostřednictvím předsedajícího, na předsedy všech tří koaličních stran. Řada z nás cítí, jak tento bod byl důležitý pro mezinárodní prestiž české zahraniční politiky. Jak neobyčejnou ostudu by Česká republika utrpěla, kdyby tento bod nebyl schválen. Jakou bychom ztratili důvěryhodnost u našich spojenců v Evropě a v Severoatlantické alianci. Vláda má v této Sněmovně pohodlnou většinu, přesto jste nebyli, tři vládní kolegové, schopni zajistit nezbytný počet vládních poslanců, který by tento bod schválil. Kdyby vám nepomohlo 29 hlasů z pravicové opozice, tak tento bod prostě neprošel.“

Analýza a hodnocení:

Vystoupení poslance Kalouska bylo učiněno po hlasování. Miroslav Kalousek hovoří o mezinárodní prestiži a případné ostudě, avšak zapomíná, že se přednostně jedná o vážné ovlivňování evropské bezpečnostní situace a jejího dalšího vývoje. Řešení bezpečnostní situace nelze podřizovat prestiži a nějaké ostudě, což je podle Kalouska rozhodujícím faktorem. Kalousek vidí mezinárodní prestiž v tom, že jsme si zachovali účast v klubu západních mocností a asistujeme jim v jejich záměru v soupeření s Ruskou federací bez ohledu na negativní následky. To, co by on považoval za neobyčejnou ostudu v případě neschválení navrhovaného bodu, by jiní hodnotili jako rozhodnutí bez bázně a hany učiněné ve prospěch udržování mezinárodního míru.  

Kalousek dostál svého způsobu vystupování, když nezapomněl zkritizovat vládu a zdůraznit, že bez pomoci pravicové opozice by vládní koalice nebyla schopna tento bod schválit. Politika Miroslava Kalouska je snad nejvíce ze všech politiků založena zejména na „neobratné“ kritice a zesměšňování svých oponentů a jen málo na prezentování vlastních konkrétních plánů, jak zvýšit životní úroveň a posílit bezpečné prostředí (v současné době se k tomuto pojetí politiky hodně přiblížil Bohuslav Sobotka z ČSSD).  

ZÁVĚR

Řečnění v Poslanecké sněmovně ve snaze odůvodnit vyslání českých vojáků do Pobaltí je ukázkou pokrytectví a ignorance české a evropské bezpečnosti ve jménu podřízenosti politice Západu, potažmo USA. Poslancům v jejich vystoupeních chyběly relevantní argumenty, aby řádně zdůvodnili zahraniční misi českých vojáků, a tak se uchylovali k výmluvám a falešným slovům (například o závazcích, které neexistují a už vůbec ne v době, kdy nikdo nikoho vojensky nenapadl). Jedná se o příklad české propagandy (jednostranného přístupu) ve prospěch propagandy vyšší.  

Vystoupení poslanců a následné hlasování je pro voliče a občany České republiky zajímavým vhledem do myšlení českých politiků a rovněž pomůckou pro jakékoli volby organizované v České republice.  

Zpravodajský produkt přímo souvisí se dvěma dříve zveřejněnými produkty:

Další související zpravodajské produkty:


Zpravodajský produkt 11056
Specifická analýza a hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO