Zpravodajská analýza, produkce a prezentace   ⇒     -Přehled zájmových témat      ⇐   Hodnocení bezpečnostní situace a bezpečnostní politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

REÁLNÉ ZPRAVODAJSKÉ VÝSTUPY
Události a jevy ve světě včetně ČR ÚVODNÍK
4. září 2017

Souhrnné hodnocení (11052)

Se zhoršováním bezpečnostní situace v Evropě a v dalších geografických prostorech světa (např. na Blízkém východě) se zároveň zhoršila komunikace mezi vládami evropských zemí a širokou veřejností. Stejná situace panuje i v České republice, kde se česká vláda a státní instituce včetně zpravodajských služeb nezaobírají hledáním a předkládáním pravdy o skutečných příčinách nastalé a stále se zhoršující bezpečnostní situace, nýbrž působí jako prostředníci západních mocností a předkládají veřejnosti cizí pochybné závěry, jež jsou poplatné pouze jednostranné zahraniční politice s hlavním cílem změnit politický režim v Ruské federaci (viz podpůrné dokumenty k politickému a bezpečnostnímu vývoji pod textem).

V této situaci je zcela logické, že vzniká velké množství otázek (viz příklady stěžejních otázek pod textem), které však zůstávají nezodpovězeny a namísto toho politici pokrytecky hovoří o správné cestě v zájmu evropských demokratických hodnot. Avšak jaké jsou to hodnoty, když tzv. demokratický Západ od roku 1990 porušil již několikrát mezinárodní právo, páchal masové zločiny a nebyl dosud sankcionován? Novodobé zločiny Západu se postupně objevují v současných knihách historiků. Příkladem jsou šestidílné Dějiny světa vydané v letech 2009–2010 prestižním německým nakladatelstvím WBG, v nichž je zmínka o masových zločinech proti civilnímu obyvatelstvu při západních náletech v Srbsku (1999), Iráku (vojenské operace v období 2003–2011) a Afghánistánu (vojenské operace od 2001 až doposud).

Historická fakta o tom, kdo napáchal nejvíce válečných zločinů a zločinů proti lidskosti by měla varovat před další podporou zahraniční politiky Západu prezentovanou především Severoatlantickou aliancí v čele s USA a Evropskou unií. Spojené státy navíc drží dvojí prvenství na poli mezinárodního terorismu*. První prvenství je v provedení největšího a dvojnásobného teroristického útoku* v dějinách lidstva, a to shozením jaderných bomb na japonská města Hirošima a Nagasaki (v Hirošimě bylo okamžitě zabito asi 70 000 lidí, přičemž do pěti let od obou výbuchů zahynulo v souvislosti s oběma jadernými výbuchy celkem zhruba milion osob, což je srovnatelné číslo s počtem zavražděných lidí v koncentračním táboře Osvětim). Druhé prvenství je pak v neuskutečněném vyšetřování teroristických útoků spáchaných na území USA dne 11. září 2001, kdy ani jeden z útoků nebyl řádně vyšetřen v souladu se standardními vyšetřovacími postupy včetně sběru forenzních důkazů (byly to první teroristické útoky ve světě, kdy byla místa činu pečlivě vyklizena bez sběru forenzních důkazů).

V situaci, kdy se politici vyhýbají odpovědím a kdy se novináři hlavních sdělovacích prostředků neptají politiků na podstatné záležitosti v oblasti bezpečnosti, zaujímají přirozeně prázdný informační prostor tzv. „alternativní weby“, jež se i přes své nedostatky snaží hledat příslušné odpovědi na to, co se děje ve světě a jakým směrem se ubírá vývoj bezpečnostní situace. Evropské vlády včetně vlády české svou nečinností, manipulací a podbízivým chováním ve prospěch západních mocností vyvolaly reakci, kterou se snaží potlačit protireakcí v podobě kampaně, nebo spíše honu na tzv. dezinformační weby. Ze svých rozpočtů a rozpočtů podřízených státních institucí financují nevládní organizace a iniciativy (viz výroční zprávy příslušných nevládních subjektů), jež se svévolně pasovaly do role hlídačů západní propagandy*. Pokud by se tyto „neziskové“ subjekty pokoušely pouze argumentačně vyvrátit informace uvedené na „alternativních webech“ nebo by podávaly stížnosti k orgánům oprávněným vyšetřovat tyto záležitosti, bylo by to v pořádku. Jenže ony se dopouštějí hned několikanásobného provinění:

  • Samy určují, na které weby není vhodné umísťovat reklamy, k čemuž nemají oprávnění.
  • Velmi neeticky a manipulativně se snaží přinutit firmy ke stažení jejich reklam, když tvrdí, že je jejich značka spjata s obsahem, který může vážně poškodit jejich reputaci.
  • O jimi označených webech souhrnně tvrdí, že se jedná o pro-kremelské weby, aniž by to kvalifikovaně prokázaly.
  • Vůbec se nezabývají dezinformacemi*, manipulací, zamlčováním faktů a neodbornými výklady ze strany evropských, potažmo českých politiků a hlavních sdělovacích prostředků (viz příklady zavádějících výstupů níže).
  • Na svých webech poskytují účelové a neodborné (mylné) informace o bezpečnostní situaci v ČR, Evropě a ve světě a scestná doporučení k bezpečnostní politice příslušných vlád.

Výkonní politici se svojí finanční a jinou podporou schovávají za „neziskové“ subjekty, neboť by sami jako úřední osoby (dříve veřejní činitelé) nemohli označovat „alternativní weby“ za dezinformační. Takto to ponechávají na oněch „neziskovkách“ a jen pokrytecky při svých vystupováních odkáží na jejich závěry, přičemž jim nevadí, že tyto jimi financované nevládní subjekty nemají oprávnění ani odbornou kvalifikaci pro svou práci, že postrádají nezávislost na svých jednostranných sponzorech a že naopak oplývají předpojatostí v posuzování situace.

Schovávání politiků za „neziskovky“ je ostatně důkazem toho, že weby označované za dezinformační nejsou žádnou hrozbou pro společnost. Pokud by se provozovatelé „ocejchovaných“ webů prostřednictvím svých stránek dopouštěli nezákonného jednání jako například pomluvy, šíření poplašné zprávy, nabádání k rozvracení republiky* (podvratné činnosti* či subverze*) nebo podněcování k nenávisti vůči skupině osob musely by státní orgány zasáhnout přímo. Jenže státní orgány nezasahují, což znamená, že se provozovatelé označených webů  vůči zákonům neprovinili, nýbrž jsou jen nepohodlnými „položkami“ ve světě informací, kde se střetávají různé politické propagandy.

Politici svou protireakcí ve formě kampaně proti nepohodlným webům prohlubují propast mezi sebou a veřejností, což se projeví ve stupňování nedůvěry ke státním institucím. Nedůvěra může dosáhnout kritického bodu, jenž se dá odvrátit pouze poctivým vyjadřováním a ukončením financování účelových nevládních organizací (viz příklady zavádějících výstupů níže, které jsou důkazem nepoctivého či falešného vyjadřování a taktéž důkazem jednostranného zaměření „neziskovek", jež svým přístupem ve výběru výstupů a zpráv dokazují svou politickou účelovost a omezení ve spravedlivém pojetí své práce).

Majitelé a ředitelé firem se mohou svobodně rozhodnout, na které weby budou umísťovat své reklamy, přičemž nemají žádnou povinnost ohlížet se na vyjádření neziskových organizací. Zástupci firem by se neměli nechat ovlivňovat nevládními organizacemi a iniciativami, jež neslouží poctivému cíli a neodhalují dezinformace jako celek bez ohledu na to, zda se jedná o státní správu či soukromou sféru, nýbrž si selektivně vybírají podle své předpojatosti nebo směru finančních příjmů. Jedinou otázkou v případě zástupců firem je, zda chtějí jednat svobodně, anebo zda se z různých důvodů chtějí podřídit nastavenému politickému trendu.

STĚŽEJNÍ NEZODPOVĚZENÉ OTÁZKY K POLITICKÉMU A BEZPEČNOSTNÍMU VÝVOJI:

  • Proč nebyly západní mocnosti za své prokázané zločiny spáchané v posledních 25 letech potrestány?
  • Proč je sankcemi trestána Ruská federace, která se za posledních 25 let neprovinila tak jako Západ?
  • Proč politici, vojenští hodnostáři a novináři tvrdí, že článek 5 Severoatlantické smlouvy zaručuje vojenskou pomoc v případě napadení členské země, když to z obsahu článku vůbec nevyplývá? (viz produkt 11002 Členství v NATO neposkytuje bezpečnostní záruky)
  • Proč EU tak vehementně usilovala o asociační dohodu s Ukrajinou neboli se zemí, která představovala bezpečnostní riziko a která by za běžné situace a s proklamovanými unijními hodnotami byla zařazena na spodní příčku přijatelných zemí? (viz produkt 11010 Analýza vzniku konfliktu na Ukrajině)
  • Proč se tvrdí, že Ruská federace v případě Ukrajiny neplní minské dohody, když je od počátku neplní především Západ? (viz produkt 11042 Minskou dohodu neplní jak Rusko, tak Západ v čele s USA)
  • Proč Američané zahájili výcvik s jednotkami Národní gardy Ukrajiny, k nimž patří nechvalně proslulý útvar Azov, v den výročí narození Adolfa Hitlera? (viz produkt 11043 Západ oficiálně podporuje ukrajinský fašismus a neonacismus)
  • Proč Američané podporují v Sýrii militantní skupiny, které používají teroristické metody bez ohledu na civilní obyvatelstvo?
  • Jaký je skutečný cíl Američanů ohledně Sýrie a co chtějí v Sýrii docílit svou přítomností? (viz produkt 11038 Vina syrského prezidenta Bašára Asada dosahuje sotva 15 procent)
  • Proč irácká vláda upřednostňuje spolupráci s Ruskou federací před spoluprací s USA?
  • A celá řada dalších otázek…

Podpůrné dokumenty k politickému a bezpečnostnímu vývoji:

Zpravodajské produkty s tematikou zavádějících výstupů:


* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 11052
Souhrnné hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO
18. srpen 2017

Souhrnná analýza (11051)

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR schválila 12. července 2017 zahraniční misi českých vojáků na území Litvy a Lotyšska. Mise bude zahájena 1. ledna 2018. V záležitosti zahraničních misí existují vždy dvě obecné otázky: jaký účel má daná mise plnit a zda je mise ve své podobě schopna tento účel splnit. Podrobněji se řeší, zda je mise v pořádku z hlediska mezinárodního práva a zdali má spravedlivý a účinný charakter. Každá vojenská zahraniční mise by měla být dostatečně ospravedlněna, a to pravdivými a závažnými fakty. Jenže při hledání odpovědí ohledně mise v Pobaltí narazíme na spoustu faktických rozporů a podsouvání zkreslených a neúplných informací. Jak je ale potom možné, že Poslanecká sněmovna návrh na působení českých vojáků v pobaltských zemích schválila?

Pro analýzu této záležitosti je nutné ji celou sledovat ze všech stran a v širších souvislostech (to platí ostatně vždy a pro všechno). V tomto smyslu zde máme Českou televizi, kde jsme se 11. července 2017 v pořadu „Události“ dozvěděli, že vláda chce české vojáky do Pobaltí poslat kvůli ruským hrozbám. O den později zazněla ve stejném pořadu obdobná fráze, že Aliance nasazení zdůvodňuje ruskými hrozbami. Jenomže na druhé straně je zde tvrzení generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga, jenž na tiskové konferenci v Lotyšsku (19. června 2017) na otázku reportérky z místní televize, zda budou vojáci NATO rozmístěni v Lotyšsku bránit tuto zemi v případě jakékoli ruské agrese, sice stručně odpověděl, že ano (což byla povinná reakce), ale vzápětí dodal, že Aliance nespatřuje žádné bezprostřední ohrožení jakéhokoli jejího člena včetně Lotyšska. Kde se tedy vzaly ruské hrozby?

Avšak i Stoltenberg si v tomto sám protiřečil, neboť krátce před pokládáním otázek ve své řeči zmínil, že ona praporní uskupení NATO v Pobaltí slouží společnému účelu, a to bránit Alianci a odstrašit od agrese. K tomu doplnil, že jednotky NATO jsou zde, aby předešly konfliktu a bránily mír. Jakou agresi či konflikt měl na mysli, když nespatřuje žádnou hrozbu, již nevysvětlil a nikdo se ho na to neptal. Ve vystupování generálního tajemníka lze vidět přetvářku a manévrování s cílem skrýt skutečný záměr přítomnosti aliančních sil v Pobaltí a snahu hrát svoji roli odpovědného a loajálního funkcionáře západních struktur.

Dalším faktem v této záležitosti je to, že američtí zástupci neustále opakují, že pokud má být strategie jejich zahraniční politiky úspěšná, musí vždy začínat nepopiratelnou pravdou: Amerika musí vést (Successful strategy must begin with an undeniable truth—America must lead.). Tvrdí, že silné a nepřetržité americké vedení je nezbytné pro mezinárodní řád a doplňují, že otázka nikdy nezní, zda by měla Amerika vést, ale jak oni Američané budou vést. Tvůrci a hybatelé amerického strategického plánu pro 21. století se netají tím, že cílem Spojených států je změnit ruský režim v takový, který by byl nakloněn politice USA a uznal by jejich nadřazenost ve světě. Naproti tomu Rusové neusilují o dominanci ve světě, ale ani nechtějí být v podřízeném postavení. Jejich cílem je rovnováha sil. Problémem je, že Spojené státy nemohou z hlediska geografického prostoru a množství nerostných surovin Ruské federaci konkurovat, z čehož pramení současná napjatá situace ve světě, kde se odehrává boj o sféru vlivu mezi USA a Ruskem. Za normálních mírových okolností bude mít Ruská federace vždy výhodnější postavení vůči USA, proto je nutné okolnosti trvale měnit.

Z činnosti západních zpravodajských služeb nevychází žádný odborný závěr (zdůrazňujeme odborný závěr, nikoli závěr vykonstruovaný na politické přání) o existenci ruského záměru a příprav na agresi proti pobaltským zemím. Takový záměr by byl velmi bezhlavý a Rusům by v mnohém pouze uškodil, než prospěl. Navíc by bylo pro ně náročné po agresi udržovat a spravovat obsazené území a zároveň držet frontovou linii proti ozbrojeným silám členských zemí NATO. Jenom by tím plýtvali svými silami a prostředky včetně financí. Vše by mělo jen dočasnou formu, ale Rusové nedělají věci pro dosažení dočasného řešení, nýbrž jednají promyšleně s dlouhodobým ziskem (podobně jedná i Čína). Vojenská cvičení, která Rusové organizují na svém území, byť v blízkosti hranic, nevykazují z jejich strany známky přípravy na válečné tažení směrem na západ, ale představují demonstraci síly jako protiváhu k aktivitám Západu v čele se Spojenými státy, a to včetně jejich podpory násilné změny režimu na Ukrajině, jež je veřejnosti předkládána jako vítězství ukrajinského lidu, který v té době ani nestávkoval (podrobněji viz produkt 11010 Analýza vzniku konfliktu na Ukrajině a produkt 11027 Analýza změny politického režimu na Ukrajině s pokračováním v produktu 11028).

Události na Ukrajině nebyly spontánní příhodou (možná jen pro část nevědomých nadšenců), nýbrž dlouhodobě požadovanou a připravovanou změnou, po níž Američané prahli již od roku 1998. V té době prohlašovali, že hodlají Ukrajinu dovést do nového evropského bezpečnostního prostoru a také že chtějí posilovat partnerství mezi Aliancí a Ukrajinou. Američtí představitelé věděli, že Ukrajina je významnou bránou do prostoru Ruské federace a podle toho konali (problematika je interně rozpracována v dokumentech „Protichůdné záměry zahraniční politiky USA a Ruské federace“ a „Rozdíly ve vojenské strategii a taktice mezi USA a Ruskou federací“ – viz Přehled zájmových témat).

Nejtragičtější českou skutečností v souvislosti s vojenskou misí v Pobaltí se stalo vystupování českých poslanců, jejichž argumentace pro nasazení vojáků do Pobaltí byla velmi propagandistická a v duchu západního trendu, podle něhož byl nepřítel dopředu jasně stanoven.

Ministr obrany Martin Stropnický (hnutí ANO) ve svém projevu dezinformoval a manipuloval, když řekl: Bude se jednat o silný politický a praktický výraz solidarity a zároveň ochoty naplňovat závazek kolektivní obrany, tedy principu, na kterém je založena i naše vlastní bezpečnost.“ Avšak podle Severoatlantické smlouvy neexistuje žádný závazek kolektivní obrany, ale jen dobrovolná účast, jež je v článku 5 deklarována možností členských zemí vybrat si, jakým způsobem budou na případné napadení jiné členské země reagovat (blíže viz produkt 11002 Členství v NATO neposkytuje bezpečnostní záruky). Navíc pobaltské země nebyly napadeny, proto není důvod k žádné akci, natož k nasazování ozbrojených sil.

Jediný závazek, který ze smlouvy vyplývá, je obsažen v článku 1 a vztahuje se k tomu, že se členské země zavázaly urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly… Je tedy patrné, že článek 1 Severoatlantické smlouvy byl vysláním vojáků do Pobaltí porušen (což se ostatně pravidelně opakuje ve spojení s dalšími geografickými oblastmi). A jakési zdůvodňování solidarity a ochoty plnit domnělý závazek dle článku 5 jsou jen pokrytecká slova, která v praxi nic neukazují. Není totiž možné demonstrovat ochotu k naplňování závazku, jenž neexistuje. A není ani možné ukazovat ochotu k něčemu, co se ještě nestalo (kolektivně bránit členský stát, který nebyl napaden). Ministr taktéž dezinformuje, když tvrdí, že je na tomto principu založena naše vlastní bezpečnost. Princip kolektivní obrany není povinný a nadto platí, že bezpečnost České republiky s její polohou uprostřed Evropy nebyla a není závislá na žádném spolku, nýbrž na tom, zda sousední země vystupují proti nám, anebo zda s námi udržují rovnocenné vztahy, čímž by automaticky vytvářely pásmo proti vzdálenějšímu potenciálnímu nepříteli (nutno doplnit, že žádné smlouvy ohledně bezpečnosti nám nikdy nepomohly, a pokud nějaká pomoc přišla, tak nikoli kvůli smlouvě, ale z pragmatického důvodu).

Na půdě Poslanecké sněmovny nebyla přednesena ani pravdivá, ani závažná fakta, která by vojenskou misi v Pobaltí dostatečně ospravedlnila. Pro vyslání českých vojáků hlasovalo 119 ze 165 přítomných poslanců, což je závažné provinění proti mezinárodnímu míru. Poslanci, kteří hlasovali kladně, možná neměli nejlepší vědomí o tom, co se za celou záležitostí skrývá, ale o to víc by se měli zaměřit na svou morální odpovědnost neboli svědomí, pokud nějaké mají.

S postupem doby bude patrnější, že skutečným cílem přítomnosti vojáků členských zemí NATO je budovat podmínky pro trvalou přítomnost USA a jejich „spojenců“ v blízkosti ruských hranic, narušovat autoritu politického vedení Ruské federace a vyvolávat diplomatické a jiné spory, za něž budou obviňováni ruští představitelé. Západní komunita se bude prostřednictvím působení aliančních sil utvrzovat a povzbuzovat k nepřetržitému boji proti ruskému režimu ve všech možných oblastech a podobách. Jedná se především o oblast politickou (např. permanentní obviňování Rusů z vměšování do vnitřní politiky západních zemí), ekonomickou (např. sankce a ekonomická izolace od Evropy), sportovní (např. soustředěný tlak ve sféře dopinku, jaký nebyl dosud veden na jiné problematické země), vojenskou (viz např. soupeření v Sýrii, konflikt na východní Ukrajině, snaha o řešení otázky Jižní Osetie, Podněstří apod.). Veškeré působení proti Ruské federaci je podporou naplňování cílů americké zahraniční politiky.

Evropští politici z různých důvodů přehlížejí zájmy svých zemí a nehájí bezpečné prostředí v Evropě. Potom by ale měli prezentovat, co vlastně hájí a v čí prospěch. Je to však úkol zejména pro novináře, aby se jich ve spojitosti s jejich politickými činy na to opakovaně a vytrvale ptali.

Poznámka: V souvislosti s vojenskou misí v Pobaltí připravuje agentura EXANRO analýzu vystoupení několika českých poslanců.


Zpravodajský produkt 11051
Souhrnná analýza
© 2017 Agentura EXANPRO
3. srpen 2017

Krátká analytická reakce (11050)

Dne 2. srpna 2017 přinesla Česká televize zprávu o verdiktu tureckého soudu ohledně zadržených Čechů Miroslava Farkase a Markéty Všelichové (zadrženi v listopadu 2016 v Turecku). Oba byli odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šest let a tři měsíce. Rozsudek zatím není pravomocný. Pro české politiky a novináře je to překvapivé vyústění. Zejména ministr zahraničí Lubomír Zaorálek neskrýval své udivení. Z pohledu všech dřívějších poznatků a souvislostí se však nejedná o nic překvapivého. Pokud české zpravodajské služby poskytují dostatečnou podporu výkonným politikům, nemohlo české politiky rozhodnutí tureckého soudu zaskočit, a to obzvlášť proto, že tato kauza je od svého počátku spjata s otevřením kurdské kanceláře v Praze (duben 2016).

Zadržení českých osob, jež se staly objektem zájmu turecké zpravodajské služby MIT právě kvůli oné kurdské kanceláři v Praze, je rozebráno v produktu 12018 Spolupráce s Kurdy je Tureckem ostře sledována a selektivně postihována. Produkt byl na stránkách agentury EXANPRO zveřejněn 5. prosince 2016. Následně byl 24. prosince 2016 publikován doplňující produkt, který potvrzoval spojitost mezi zadržením obou Čechů a kurdskou kanceláří v Praze, neboť po zatčení obou Čechů se 12. prosince v českých médiích objevuje článek s názvem „Kurdové zavřeli pražskou kancelář, nenašli podporu“. Souvislosti byly dovysvětleny v doplňujícím produktu 12020 Potvrzený vztah mezi zadržením Čechů v Turecku a kurdskou kanceláří v Praze.

Česká televize se rozsudku nad oběma českými občany věnovala uvedeného dne hned v několika pořadech, ale ani v jednom z nich moderátoři nepoložli otázku na vztah mezi zadržením Čechů a kurdskou kanceláří v Praze. Přitom byly tyto informace dostupné a samy se nabízely. Ve výše uvedených produktech zveřejněných na konci roku 2016 jsme psali např. následující: Česká republika se tak touto přívětivou aktivitou směrem ke Kurdům ocitla ve vyšším zpravodajském zájmu turecké vlády a jejích zpravodajských složek.“ Je personál veřejnoprávní České televize tak neprofesionální, že nedokáže divákům zprostředkovat úplný obraz o příslušné záležitosti, anebo je až příliš provládní a vládu úmyslně šetří v pokládání zásadních otázek? Na druhou stranu je ale zvláštní, proč pracovníci ČT mají nutnost kritizovat konkurenční společnost Televizi Prima za to, že v hlavním vysílacím čase uvedla dokument „Svět podle Putina“, který podle nich nebyl vůbec konfrontační (viz pořad Newsroom ze dne 18. a 25. června 2017). Od pracovníků ČT je absurdní a pokrytecké, aby kritizovali konkureční subjekt za něco, co oni sami neumějí nebo nechtějí provádět směrem k českým politikům, čímž divákům zamlčují fakta o celé řadě událostí a jevů (příklady viz odkazy níže1). A je nanejvýš trapné, aby personál ČT polemizoval nad tím, zda měla Televize Prima odvysílat dokument s Putinem v hlavním vysílacím čase.

Česká televize se snižuje k tomu, aby ohledně konkurenčních médií podsouvala divákům, jaké pořady jsou dobré čili v aktuálním politickém trendu a které nikoli. ČT vnucuje divákům své hodnocení o tom, kteří novináři, dokumentaristé a další osoby z mediální branže dělají svou práci špatně s odkazem na to, že jejich výtvory tudíž nestojí za nic. Tyto nadbytečné aktivity jsou ale pro ČT oslabující a naopak pro konkurenci posilující, a to zvláště když pracovníci ČT nedokáží přinášet divákům vlastní poctivé zpravodajství.

V poskytování zpravodajství o zatčení, obvinění a rozsudku ohledně dvou českých osob v Turecku porušili zaměstnanci ČT přinejmenším tuto část z Kodexu České televize: „… Zamlčení důležité informace nebo potlačení jejího podstatného aspektu bude vždy hrubým porušením tohoto imperativu.“ Pracovníci ČT porušují Kodex České televize opakovaně (dezinformují, manipulují, mlží, zatajují, neodborně předkládají), avšak nikdo na to nereaguje, čímž se onen Kodex stává pouhým kusem papíru.

V kauze zadržené dvojice Čechů není vynesení rozsudku v podobě trestu odnětí svobody nic nečekaného. Ještě před uzavřením kurdské kanceláře v Praze jsme v produktu 12018 uvedli tento text: Oficiální stanovisko tureckých úřadů k činnosti obou českých občanů bude potom takové, které Turkům umožní provést odstrašující příklad pro ostatní potenciální podporovatele kurdské činnosti v Sýrii a Iráku, přičemž budou vyčkávat na případné ústupky českých politiků v případě kurdské kanceláře v Praze. Nemusí o tom ani otevřeně hovořit, ale mohou jen naznačit, že chtějí z české strany ujištění o tom, že nepodporuje subjekty, které oni (Turci) považují za teroristické.“

Ani výše trestu není překvapivá. Ve stejném produktu 12018 jsme hodnotili, jak turecké úřady oba Čechy vnímají: Turci ve skutečnosti nevnímají obě osoby z ČR jako vážné bezpečnostní riziko, ani jako teroristy, ale jako bezprecedentní prostředek k boji proti zahraniční podpoře Kurdům, a to jak ze strany jednotlivců a skupin, tak ze strany politiků (otevření kurdské kanceláře v Praze).“ Trest šest let a tři měsíce tak není vysoký s porovnáním s tresty za podporu teroristických organizací, které se v Turecku pohybují obvykle v rozmezí 10 až 15 let. Navíc je u české dvojice možné pozdější snížení trestu.

Zvláštní bylo udivení pracovníků Ministerstva zahraničí ČR a taktéž moderátora ČT nad tím, proč Turci nereagovali na argument, že tam česká dvojice působila z humanitárních důvodů. Jenže pro Turky není podstatné, co tam dva Češi prováděli, ale to, že to prováděli u kurdských milic YPG (více o YPG viz vysvětlivka v produktu 12018), které turecké úřady vedou jako teroristickou organizaci, a také to, že Česká republika umožnila Kurdům otevřít kancelář v Praze (navíc fotografie se střelnou zbraní, byť demonstrativní, nevypadá příliš humanitárně). Ministr zahraničí doplnil, že Česká republika nepokládá YPG za teroristickou organizaci. Avšak v tom je právě další problém, jenž je v produktu 12018 objasněn takto: „Brzké propuštění nebo deportace do ČR nepřicházejí v úvahu. České úřady již uvedly, že podle českého práva se dvojice vlastně ničeho nedopustila, a tak turecká strana ví, že český pár by po deportaci do České republiky nečekal žádný trest. Turecké instituce by tímto činem předvedly špatný příklad pro další potenciální stoupence kurdských milicí ze zahraničních zemí.“ 

Česká televize nepřinesla divákům v této kauze ten nejúplnější obraz, přičemž jí v tom nic nebránilo. Je to další ukázka toho, jak ČT kupí svá pochybení, přičemž její pracovníci paradoxně rozebírají ostatní ze šíření dezinformací, z manipulace a prezentování „špatných" politických dokumentů.


1Příklady dezinformací, manipulace, zamlčování faktů a neodborného přístupu ze strany České televize:


Zpravodajský produkt 11050
Krátká analytická reakce
© 2017 Agentura EXANPRO
18. červenec 2017

Specifické hodnocení a předpověď (11049)

Po setkání amerického prezidenta Donalda Trumpa s jeho francouzským protějškem Emmanuelem Macronem při příležitosti oslav francouzského státního svátku (výročí pádu Bastily – 14. července) se začaly objevovat závěry politiků, že se Francie stává hlavním spojencem USA v Evropě. Tyto závěry se však neshodují jak s dosavadním vývojem v Evropě, tak ani se záměrem a počínáním Spojených států. 

Při hodnocení Trumpovy návštěvy v Paříži je nutné uvažovat dvě zásadní věci: Zaprvé to, že se jedná o nového prezidenta Francie, jenž převzal funkci po období, kdy zákulisní vztahy Francie a USA byly rozjitřené. A zadruhé to, že Trump není to samé, co politika Spojených států, přesněji záměr té vlivové skupiny Američanů, která se významně podílí na tvorbě a usměrňování příslušné politiky.

Macronův předchůdce Hollande měl po vypuknutí ozbrojeného konfliktu na Ukrajině snahu navázat užší vztah s ruským prezidentem Putinem, což se americkým představitelům přirozeně nelíbilo. V prosinci 2014 se Francois Hollande na své zpáteční cestě z Kazachstánu překvapivě zastavil v Moskvě, načež byl v lednu 2015 proveden první teroristický útok* v Paříži související se vznikem „Islámského státu“ (Daeš).1

Na jaře 2015 vystoupil ředitel francouzské vojenské zpravodajské služby (DRM*) generál Christophe Gomart před poslanci Národního shromáždění (Výbor národní obrany a ozbrojených sil) a kromě jiného2 zde zpochybnil tvrzení Američanů o přípravách Rusů na vojenské tažení proti Ukrajině. Poslanci jeho vystoupení přijali pozitivně, přičemž souhlasili také s tím, že problémem Severoatlantické aliance je dominantní postavení amerických zpravodajských služeb. Francouzi si chtěli vylepšit vlastní pozici v NATO, čehož hodlali dosáhnout i prosazováním závěrů své vojenské služby DRM. Avšak v listopadu 2015 byla uskutečněna druhá a tragičtější série teroristických útoků v Paříži a Francie byla pohlcena činnostmi vztahujícími se k zajištění vlastní národní bezpečnosti*. (Pro veřejnost nesmyslné útoky údajných sebevražedných útočníků v okolí fotbalového stadionu byly ve skutečnosti přímou zprávou pro prezidenta Hollanda, který se v té době na stadioně nacházel. Výbušniny na útočnících byly odpáleny na dálku jinou osobou či osobami – blíže viz interně rozpracované produkty „Úvodní hodnocení teroristických útoků v Evropě" a „Analýza teroristických útoků v Paříži" s možností výběru tématu z Přehledu zájmových témat v kategorii Reálné zpravodajské výstupy.)

Prezident Holland se stáhl ze svého aktivního působení v zahraniční politice a nechal se usměrňovat politikou USA a vyjádřeními tehdejšího prezidenta Obamy, jak společně porazí Daeš. Jenže Obamova prohlášení obsahovala určitý dvojsmysl, jehož druhý význam upozorňoval Hollanda na úskalí samostatně vedené politiky a ještě navíc v rozporu s americkým záměrem. Francouzští představitelé se začali podřizovat americkým potřebám a ustoupili od svých námitek proti dominantnímu postavení USA v Alianci. To se projevilo i v případě odvetných úderů francouzských sil na pozice islámských militantů. Euforicky prezentované vzdušné údery francouzských letounů byly ve skutečnosti pod úplnou kontrolou Američanů, kteří Francouzům zadávali cíle, na něž poté útočili. Francouzské velení tak nemělo dostatečný přehled o tom, na co vlastně útočí a jen se spoléhalo na informace od americké strany.

Francie se rázem ocitla ve špatné situaci. Od listopadu 2015 zde platí jakýsi „výjimečný stav“, francouzské úřady si v mnoha obcích nedokáží poradit s nadřazeným vystupováním přistěhovalců, přitom příchod nových migrantů stále trvá. Dále přetrvává nedostatečná schopnost bezpečnostních sil v odhalování a sledování podezřelých radikálů s militantními sklony, což negativně ovlivňuje včasné maření útoků ve fázi přípravy. Francouzská vláda této situaci zcela podlehla a v praktických činnostech nad ní nemá plnou kontrolu. Snaží se především o viditelná opatření (např. vojáci v ulicích, vysoký počet domovních prohlídek apod.), což je jen úsilí spojené s „hraním na zdrženou“, ale nikoli řešení stávající situace s cílem ovlivnit její další vývoj v zájmu národní bezpečnosti.

Francois Holland nebyl příliš odvážným a rozhodným státníkem, avšak nový prezident Emmanuel Macron vystupuje i přes bezpečnostní problémy ve své zemi nadmíru sebejistě, a to zejména v zahraničních záležitostech. Využívá totiž výhody, že se stal prezidentem v době, kdy Británie, věčný to rival Francie, odchází z Evropské unie (EU). Využívá této výhody tak, že se podbízí německé kancléřce Angele Merkelové a hovoří o silném německo-francouzském tandemu, jenž je podle něj pro EU rozhodující. Při svém vystupování s úmyslem posílit zmiňovaný tandem si napomáhá tím, že se snaží podpořit Merkelovou v její migrační politice a naopak slovně útočí na země Visegrádské čtyřky3, jež mají vůči této politice výhrady.

Macron chápe důležitost Německa pro politiku USA směrem k Unii (potažmo k celé Evropě) a podle toho také jedná. Vztah mezi Trumpem a Merkelovou není z tohoto hlediska tím nejdůležitějším, zásadní je vztah mezi německou kancléřkou a americkou zahraniční politikou a ten se v zákulisí nemění, i když německá představitelka vystupuje k veřejnosti v rámci své volební kampaně odlišně.

Současný francouzský prezident svou podporou migrační politice poškozuje národní bezpečnost vlastní země. Na druhou stranu je to potvrzením, že upřednostňuje svou slávu na úrovni EU, přičemž si tím chce budovat lepší podmínky pro pozdější získání jedné ze dvou nejvyšších funkcí v Evropské unii (předseda Evropské rady nebo předseda Evropské komise), pokud by nebyl podruhé zvolen prezidentem Francie.

Tím, že Macron pozval Trumpa na národní oslavy v úvodu svého prezidentování, prokazuje jak americkému prezidentovi, tak tvůrcům a hybatelům amerického strategického plánu pro 21. století,4 že bude jednat plně v souladu s americkou zahraniční politikou a že bude ochotně prosazovat americký záměr na evropském kontinentu, k čemuž patří i protiruský postoj.5

Tím, že Trump přijal pozvání Macrona, sdělil, že oceňuje přístup francouzského prezidenta a svou účastí na oslavách zdůraznil, že jedině společná politika se Spojenými státy je tou „správnou“ cestou pro další vývoj v Evropě. Byl to ale také signál, že by si americká administrativa nepřála, aby se opakovaly snahy Francie snižovat vliv USA v NATO a v jakékoli jiné oblasti. Proto také Trump ovlivněn svými poradci přicestoval do Francie, aby od počátku nastavil jasná pravidla vztahů USA s novým vedením Francie a přijal potvrzení od Macrona. Tato návštěva ale v žádném případě neznamená, že by se Francie stala pro USA významnějším spojencem než Británie a Německo. Američtí politici se na evropské země dívají s různými přívlastky. Na Francii tak hledí jako na domýšlivou, na Německo jako na důležitou, ale záludnou zemi (USA využívají SRN pro její silné působení na ostatní evropské země), a na Británii jako na vlastní evropskou pobočku a tradičního zprostředkovatele svých zájmů na evropském kontinentě – nyní v průběhu BREXITU bylo britské působení usměrněno primárně na SRN, k čemuž byly nastaveny příslušné komunikační kanály a postupy mezi německou a britskou stranou. Díky tomu, že část komunikace mezi Spojenými státy a Německem je realizována prostřednictvím Velké Británie, nevychází na povrch, že by se tato komunikace mezi dvěma jmenovanými zeměmi zintenzivnila.  

Emmanuel Macron bude v průběhu svého funkčního období usilovat o to, aby převýšil vliv Británie v Evropě, získal silné a vlivné postavení v EU, měl pevný a výhodný vztah jak s americkým prezidentem, tak s americkou zahraniční politikou a jejími prosazovateli, a to i přes SRN, jež v politice USA tvoří důležitý evropský článek.

Arogantní a neodpovědné vystupování Emmanuela Macrona snese srovnání s bývalým prezidentem Nicolasem Sarkozym, jenž vehementně a po boku USA podporoval zničení libyjského režimu bez jakýchkoli bezpečnostních záruk pro další vývoj v této geografické oblasti a z toho vyplývající bezpečnost evropského kontinentu. Macron a Merkelová nedbají pro „vyšší zájmy“ na národní bezpečnost svých zemí, přičemž svým jednáním budou stále více ovlivňovat i další evropské země a jejich bezpečnostní politiku.

Související zpravodajské produkty:


1 Zákulisím ohledně vzniku Daeš (Islámského státu) se zabývá produkt 11007 Analýza vzniku Islámského státu. Dalšími produkty k dané problematice jsou:

2 Vystoupení generála Gomarta před poslaneckým výborem se týkalo návrhu zákona o zpravodajských službách a generál zde hodnotil celkový stav a schopnosti své služby. Součástí hodnocení byly také vztahy se zahraničními zpravodajskými službami a postavení DRM ve zpravodajské komunitě* NATO. 

3 Visegrádská skupina neboli Visegrádská čtyřka (V4) je tvořena Českou republikou, Slovenskem, Polskem a Maďarskem.

4 Národní bezpečnostní strategie USA pro 21. století je rozpracována jako interní produkt (viz možnost výběru tématu z Přehledu zájmových témat v kategorii Zpravodajské názvosloví a písemnosti).

5 Donald Trump je vázán určitým pokračováním a realizováním zahraniční politiky USA, k čemuž je patřičně usměrňován skrze vlivovou skupinu, jež má vliv také na zpravodajskou komunitu USA (blíže viz produkt 12021 Trump versus zpravodajské služby aneb Kompromitování zpravodajské komunity USA). 

* Vysvětlení termínů a zkratek je obsaženo v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 11049
Specifické hodnocení a předpověď
© 2017 Agentura EXANPRO
29. červen 2017

Souhrnné hodnocení (11048)

Národní bezpečnost* je nejdůležitějším „stavebním kamenem“ státního zřízení každé země. Úroveň národní bezpečnosti je výchozí veličinou pro všechny ostatní oblasti státního útvaru a jejich fungování, neboť tento prvotní předpoklad ohledně zachování bezpečného prostředí se promítá do způsobu jak osobního, tak pracovního života jednotlivých občanů i celých lidských komunit a organizací.  

Jakékoli narušení nebo už jen snaha o narušení národní bezpečnosti ovlivňují v různé míře podmínky národní existence a vyvolávají různorodé reakce v lidském chování, a to jak k samotným vnějším aktérům, tak vlastním státním institucím, které jsou povinny zajišťovat žádoucí stav národní bezpečnosti. Přitom se nemusí jednat o akt přímého fyzického projevu (vojenská agrese, teroristický útok*, politický atentát* apod.), ale jen o vyjádřenou či zřejmou hrozbu*, anebo dokonce o cizí vměšování do národní bezpečnosti příslušné země tak, jak to provádějí nadnárodní instituce a světové mocnosti. Je to však přednostně vláda a parlament, jež v každé zemi nesou odpovědnost za včasné odhalení, správné pojmenování a účinné řešení (přijatá opatření) všech záležitostí spojených s narušováním nebo snahou o narušování či cizím ovlivňováním národní bezpečnosti.

Naplňování národní bezpečnosti* se skládá z politiky bezpečnostní a politiky zahraniční. Zahraniční politika představuje jakousi prevenci v otázkách národní bezpečnosti ohledně vnějšího ohrožení, přičemž záleží na tom, zda příslušný stát nějakou vlastní zahraniční politiku vůbec prosazuje, anebo zda se jen podřizuje politice nadnárodních spolků. Národní bezpečnost České republiky je spjata a ovlivňována Severoatlantickou aliancí (NATO) a Evropskou unií (EU). Většina politiků prezentuje tento dvojitý svazek jako záruku bezpečnosti a demokratických hodnot. Avšak jakýkoli svazek není jen souborem výhod a pozitivního přínosu pro ten který členský stát. Je také prostředkem pro vyvolávání vynucených změn ve světě podle politiky a záměru mocnějších členů (často pokrytecky označovaných za „spojence s určitou garancí“), což sebou přináší negativní jevy v podobě ozbrojených konfliktů, destabilizovaných regionů a zpětné reakce ke všem členským zemím.

Členství v každé mezinárodní organizaci je nutné zkoumat a hodnotit podle kladných a záporných účinků na členskou zemi a tím na stav její národní bezpečnosti. Jak je to s kladnými a zápornými účinky ve vztahu obou spolků (NATO a EU) k České republice? Které účinky v tomto vztahu převažují a v jaké míře? A jak ovlivňují prostředí České republiky, její národní bezpečnost a směr jejího vývoje? Odpovědi by měli trvale hledat a aktualizovat jak členové vládního kabinetu, tak zákonodárci (Poslanecká sněmovna a Senát) se svými státními institucemi včetně zpravodajských služeb a měli by se svými závěry seznamovat veřejnost. Jenomže čeští politici toto nezkoumají, neboť oběma mezinárodním organizacím přiřadili trvalý punc nezávadnosti a vysoké potřebnosti. Taktéž podle nich není zdvořilé a politicky korektní, aby někdo zkoumal a prověřoval „západní struktury“, které jsou přece demokratické. Avšak v případě národní bezpečnosti nelze vynechat nic, protože to nikdy není jen o vnějším ohrožení, ale také o tom, jak toto ohrožení spoluutvářejí a kultivují ony mezinárodní organizace v čele s nejsilnějšími členskými zeměmi, jež jednají podle svých vlastních potřeb.

Často se hovoří o nutnosti mít bezpečnou Evropu, což mnozí spojují s formováním evropských ozbrojených sil (tzv. evropské armády). Jenže bezpečné prostředí Evropy vychází vždy z naplňování národní bezpečnosti jednotlivých evropských zemí. Jakési evropské bezpečnostní organizace nemohou suplovat mechanismy národní bezpečnosti jednotlivých států, což značí, že cílem budování evropských bezpečnostních struktur je zcela něco jiného: seskupit státy pod jedno politické a vojenské vedení s možností působení vojenských sil v prostorech podle záměru vedoucích států EU, jenž bude vždy předem projednán se Spojenými státy tak, aby byl v souladu s jejich plánem, potažmo s plánem Severoatlantické aliance, kterou USA ovládají. Spojené státy mají na EU silný vliv, čemuž napomáhá i to, že NATO a EU jsou člensky provázány: 21 zemí je členem jak NATO, tak zároveň EU (NATO má nyní s Černou horou 29 členů, EU je bez Velké Británie na počtu 27 členů).

Z hlediska české národní bezpečnosti by měli čeští politici zrevidovat naše členství v NATO a EU. Podle odborné analýzy vnějších a vnitřních hrozeb je pro Českou republiku největší hrozbou počínání Severoatlantické aliance a Evropské unie a s tím spojené české členství.

Aliance v čele s USA nás zatáhla do neoprávněného bombardování Srbska, když jsme jí poskytli svůj vzdušný prostor pro vojenské letouny, do neoprávněné agrese Iráku, na jehož okupaci jsme se společně s dalšími státy podíleli, a do vleklého konfliktu v Afghánistánu, kde mezinárodní vojáci svým působením zabili více než 15 000 civilistů (v Iráku se počet civilistů zabitých činností mezinárodních sil, respektive činností Američanů, vyšplhal na více než 30 000 – v obou případech se jedná o uvedení nejnižších čísel z výsledků několika propočtů). Zmínili jsme jen tři tragická tažení, za které nebyli jejich aktéři nijak postiženi. Tento vývoj však pokračuje dál. Na Blízkém východě se Američané snaží vtáhnout do podpory svých aktivit členské země NATO, přičemž se nejedná o boj proti jakémusi syrskému diktátorovi a „Islámskému státu“, ale od samého počátku jen o katastrofální přetlačovanou o sféru vlivu* s Ruskou federací. A ve východní Evropě se členové Aliance podřizují plánu Američanů na uskutečňování série provokací proti Rusku a na vytvoření podmínek pro trvalou přítomnost amerických sil v zemích východní Evropy. Aktuální působení v obou jmenovaných regionech je součástí strategického plánu USA pro 21. století, kde jedním z hlavních cílů je změnit režim v Ruské federaci (viz interně zpracované téma „Analýza Národní bezpečnostní strategie USA pro 21. století" v Přehledu zájmových témat - kategorie 4).

Američané a jejich podřízení spojenci tak na jedné straně unikají postihům za porušování mezinárodního práva a na straně druhé oni sami postihují sankcemi Ruskou federaci. České národní zájmy a česká národní bezpečnost se staly jednou z podmnožin závislých na národních zájmech USA, které na evropské země hledí jako na významný geografický prostor s vojenskými a ekonomickými prostředky s jejich využitím proti ruskému rivalovi a jako na důležité odbytiště amerických výrobků. Celý evropský prostor chtějí Spojené státy kontrolovat přes jedno řídící místo (Brusel) a za pomoci vhodné evropské mocnosti (nyní SRN po odpadnutí Británie).

Evropská unie úmyslně neprosazuje zásady potírání nelegální migrace, avšak zcela obráceně nelegální migraci podporuje (projekt přesídlování byl v dokumentech EU zmiňován již v roce 2014, tedy rok před silnou migrační vlnou, což podporuje závěr o jejím umělém vyvolání s postranními cíli – více viz produkty související s nelegální migrací zmíněné pod textem). Funkcionáři EU dále nutí ostatní členské země, aby se podřídily migračním kvótám a začaly je naplňovat. Jenomže nelegální migrace spadá do oblasti národní bezpečnosti, jež podle článku 4 Smlouvy o Evropské unii zůstává výhradní odpovědností každého členského státu. A tak úředníci EU a jimi dotované neziskové organizace hovoří místo o nelegálních migrantech o válečných uprchlících, což je čirá dezinformace (na území většiny evropských států nemůže být žádný válečný uprchlík, jelikož v jejich sousedních zemích není veden ozbrojený konflikt – blíže o rozdílu mezi migrantem a uprchlíkem viz produkty související s nelegální migrací zmíněné pod textem). Podobným zásahem do národní bezpečnosti jsou snahy EU o změny v držení a nošení střelných zbraní ve členských zemích.

Z pohledu České republiky lze hovořit o chybné zahraniční politice směrem k NATO a EU, jež nepřispívá k požadovanému stavu národní bezpečnosti a následně ani k dobrému fungování státu ve všech jeho oblastech (odvětví národního hospodářství s vývozem a dovozem výrobků a zboží, vzdělávání apod.). Situace v obou spolcích vychází také z toho, že v nich neexistuje rovnocennost členských zemí, nýbrž vždy vedoucí mocnosti s určitými privilegii a méněcenní a podřízení členové z bývalého socialistického bloku, kteří slouží vojenským a ekonomickým zájmům mocnějších „spojenců“ (proto se také objevují termíny jako „vícerychlostní Evropa“ apod.).

Několikanásobně mylným argumentem pro důležitost členství v NATO je záruka bezpečnosti proti vnějším hrozbám. Nekonvenční hrozby jako terorismus Aliance na území svých členů neřeší a konvenční napadení České republiky jiným státem je velmi nepravděpodobné až téměř nemožné. Nejprve musíme ohledně našeho napadení uvažovat sousední státy, což nezní reálně (jak by to navíc bylo řešeno, když by nás napadl jiný členský stát?). Pokud by nás měla pozemními silami napadnout jiná než sousední země, musela by nejprve přejít přes jeden či více našich sousedních států, což by si již vyžádalo odezvu a navíc by to pro agresora znamenalo velké vynaložení svých sil a prostředků, aby úspěšně prošel přes více států a obsadil ČR. Nadto všechno platí, že útok či agrese je vždy snadnější než následná okupace a udržování dobytého území. Pokud by se ale v Evropě rozpoutala válka za účasti více států, nezáleželo by na tom, zda ČR je nebo není členem nějakého „obranného spolku“. A v neposlední řadě je nutné v souvislosti s proklamovanou zárukou bezpečnosti zdůraznit, že opěvovaný článek 5 Severoatlantické smlouvy nezavazuje žádný členský stát k tomu, aby vojensky pomohl jiné napadené členské zemi. Jedná se jen o šíření dezinformací*, na čemž se podílejí jak politici, tak vojenští hodnostáři a novináři. (Více viz produkty související s problematikou NATO zmíněné pod textem.)

Pozoruhodné je, že se dnes všude hovoří a píše o dezinformacích z ruské strany a přitom většině politiků, novinářů a snad všem vojenským hodnostářům vůbec nevadí, že mnohem větším zdrojem dezinformací v případě Blízkého východu, východní Evropy, nelegální migrace a bezpečnostních záruk NATO je Západ. Tento nastavený trend mlžení a zakrývání faktů se obvykle projeví tím, že nedůvěra občanů ve státní instituce prudce vzroste. A tím, že stát svaluje vinu za tuto nedůvěru občanů opět na Rusko a na údajné „dezinformační weby“, vrcholí prohra státu s vlastními občany v boji o pravdu. Přitom stačí velmi málo, a to aby stát sám pravdu šířil a nic nehalil do pochybných a nejednoznačných prohlášení.

Každá politická strana či hnutí by měly ústy svých představitelů sdělit jasné a podrobné stanovisko, jak si představují českou národní bezpečnost v souvislosti s členstvím v NATO a EU. Všechny politické subjekty by měly před volbami do Poslanecké sněmovny (říjen 2017) svým voličům čitelně sdělit, zda budou usilovat o vystoupení, anebo o setrvání v těchto mezinárodních organizacích. Hlasy voličů by pak v tomto smyslu mohly být zároveň jakýmsi referendem o obou členstvích. Pokud se jakákoli strana nebo hnutí nevyjádří ve svém programu k této otázce jednoznačně, znamená to, že se ani jednoznačně nedokáže vyjádřit k otázce české národní bezpečnosti. Prohlášení o referendu je sice v pořádku, ale není to přímé stanovisko strany (hnutí) o tom, jak chce řešit národní bezpečnost. Dalším rysem přímých politiků se smyslem pro národní zájmy a pro národní bezpečnost je to, že se nevyjadřují o státních otázkách pouze směrem k veřejnosti, ale především směrem k NATO a EU, kde požadují spravedlivou a bezpečnou politiku pro zdárný rozvoj své země, a v případě nenaplňování této politiky usilují o přerušení členství ve spolcích, které ohrožují národní bezpečnost vlastní země.  

Jedny věčné časy s cizí nadřazenou mocností jsme už měli (viz někdejší politické heslo: „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak"), a proto bychom neměli zabřednout do umělých věčných časů s někým jiným (jako by dnes opačně platilo: „S EU a NATO na věčné časy a nikdy jinak"). Je čas usilovat o své vlastní časy s rovnocennými vztahy s ostatními zeměmi na všech stranách. I zde platí fráze: „Kdo nezná svoji minulost, je odsouzen ji opakovat“. Avšak ta minulost se nemusí opakovat ze stejné strany, ale ze strany zcela opačné. Pro to, co nám kdysi udělali jedni, nevidíme záludnost druhých!

Související zpravodajské produkty:


* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 11048
Souhrnné hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO