Zpravodajská analýza, produkce a prezentace   ⇒     -Přehled zájmových témat      ⇐   Hodnocení bezpečnostní situace a bezpečnostní politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

REÁLNÉ ZPRAVODAJSKÉ VÝSTUPY
Události a jevy ve světě včetně ČR ÚVODNÍK
16. listopad 2017

Souhrnné hodnocení (11058)

Spory se Severní Koreou (KLDR) jsou opakujícími se cykly americké zahraniční politiky. Američané již dlouhodobě provádějí opakovaná vojenská cvičení společně s ozbrojenými silami Jižní Koreje jak na korejské pevnině, tak na moři v blízkosti severokorejských teritoriálních vod. V tomto případě to američtí představitelé nazývají odstrašujícími aktivitami. Avšak stejné aktivity ruských sil na jejich vlastním území označují za hrozbu pro sousední země. Jedná se o ohebnou rétoriku zástupců USA, kteří tak vládám ostatních zemí a stejně tak široké veřejnosti oznamují své stanovisko na situaci v příslušném geografickém prostoru, čímž svým takzvaným „spojencům“ předurčují jejich reakci a očekávají jejich loajalitu a podporu.

Korejská lidově demokratická republika (KLDR) představuje jen jeden z více dílů celé skládanky, kterou Američané potřebují poskládat a splnit tak cíle své nastavené zahraniční politiky pro 21. století (několik dalších dílů skládanky je znázorněno na přiložené ilustraci). Plnění cílů geopolitické skládanky je nasměrováno především proti Ruské federaci, kde požadovaným výsledkem (tzv. „desired effect“ dle americké terminologie) je změna režimu na režim, jenž bude v plném souladu s politikou Spojených států a jejich vedoucí úlohou ve světě („… in full compliance with the American lead and policy“ – viz např. výpisy z amerických národních dokumentů v produktu 11054).

V případě KLDR je konečným cílem USA přeměnit celý Korejský poloostrov v jednu prozápadní Koreu, což je samozřejmě nevýhodné především pro Čínu, ale také pro Ruskou federaci. Obě jmenované země se Severní Koreou sousedí, byť Rusko jen krátkým hraničním úsekem. Američané by se tak z tohoto směru skrze svou vojenskou přítomnost v Jižní Koreji těsně přiblížili až k hranicím svých rivalů. Mohli bychom poté trochu nadneseně, ale ne zas tak vzdáleně od pravdy, nazvat tento stav s použitím vojenské terminologie jako postavení soupeřících ozbrojených sil v trvalém přímém dotyku. Rusové tuto situaci zažívají již na své západní hranici a není v jejich zájmu vytvořit stejnou situaci na východě. Pro Číňany by to bylo vojensko-politické novum, které je pro ně nepřijatelné, a tak budou konat vše pro to, aby nepřišli o výhodné ochranné či nárazníkové pásmo v podobě KLDR.

Kolem Severní Koreje vznikl třecí trojúhelník tří zemí (USA, Rusko, Čína), přičemž KLDR, která se nachází uprostřed tohoto trojúhelníku, tvoří jeho „horké jádro“. Avšak horkost jádra není určována jen samotnou Severní Koreou, ale zejména přístupem tří zmíněných zemí, z nichž největší proměnu horkého jádra způsobují právě Spojené státy v rámci naplňování svých cílů zahraniční politiky v soupeření o dominantní postavení ve světě. Jižní Korea zde hraje „pasivní“ a tlumící roli. I když se jihokorejské ozbrojené síly účastní pravidelných cvičení s jednotkami USA, tak si jihokorejští představitelé nepřejí zvyšovat napětí v regionu a v prohlášení adresované Američanům zdůraznili, že o vojenské akci na Korejském poloostrově mohou rozhodnout jedině oni a že nikdo jiný tak nemůže učinit bez jejich souhlasu. Jihokorejská vláda tím potvrdila, že se jí nelíbí nastavený tlak Američanů na Severní Koreu.   

Severokorejský vývoj jaderných hlavic a mezikontinentálních balistických raket jako prostředků dopravy jaderných hlavic na cíl stěžuje úsilí Spojených států o změnu režimu v této zemi. Američtí představitelé prostřednictvím sdělovacích prostředků tvrdí, že jejich tlak na KLDR je způsoben obavami o bezpečnost vlastní země právě v souvislosti se severokorejským jaderným a raketovým vývojem, což zvýrazňují tím, že Kim Čong-un je šílený a jeho chování nevyzpytatelné. Jenomže tento americký závěr neodpovídá skutečnosti a nepřibližuje se ani závěru zpravodajských analytiků.

Od července 1953, kdy byla podepsána dohoda o příměří, jež ukončila ozbrojený konflikt na Korejském poloostrově (1950–1953), nevedli Severokorejci žádné vojenské nájezdy. Po rozpadu socialistického bloku, kam KLDR patřila, se severokorejský režim stále více soustřeďuje na svou vnitřní politickou situaci, kdy se snaží obstát před svým vlastním lidem a udržet nastavený politický trend v zemi. Představitelé KLDR nemají záměr napadnout jakýkoli zahraniční stát, neboť vědí, že by to byl jejich konec. Jejich jediným a životně důležitým cílem je zachovat své status quo. O to budou tvrdě usilovat, přičemž budou pokračovat ve svém jaderném a raketovém vývoji, jenž považují za prostředek vlastní sebezáchovy a odstrašení Američanů od jejich agresivní politiky. Svůj jaderný potenciál použijí pouze v případě, pokud by byli napadeni a byl by vážně ohrožen jejich politický režim. Jestliže někdo hodlá podle vzoru USA vážně uvažovat o napadení zahraniční země ze strany KLDR, měl by si nejprve odpovědět na otázku, kolik zemí svým vměšováním Severokorejci rozvrátili a kolik lidí v zahraničí usmrtili za posledních 50 let ve srovnání se Spojenými státy. Potom by měla následovat otázka, jak by nyní KLDR prospělo, kdyby vojensky napadla cizí zemi.  

Severní Korea dosud provedla pravděpodobně sedm jaderných testů, což je pouhých 0,3 % všech jaderných testů ve světě. Spojené státy provedly více než 1 000 (48 % všech testů) a Rusko v dobách Sovětského svazu přes 700 jaderných testů (34 % všech testů). Navíc to byly Spojené státy, které jako jediné použily jaderné hlavice v reálné situaci, a to proti civilnímu obyvatelstvu a ještě hned dvakrát. Je tedy otázkou, zda mají Američané vzhledem ke své jaderné minulosti a expanzivní politice právo určovat, kdo je šílený a kdo může vlastnit jadernou zbraň. Severokorejský režim se strachuje o svoji budoucnost, ale američtí představitelé navzdory tomu tvrdí, že jsou to oni, kteří se cítí ohroženi Severní Koreou. KLDR má přitom k dispozici odhadem deset jaderných hlavic a nedostatečné prostředky dopravy na cíl. Naproti tomu Ruská federace vlastní zhruba 8 000 jaderných hlavic, přičemž téměř 2 000 z nich je rozmístěno v určených prostorech čili připraveno k použití. Američané by tak ohledně jaderných zbraní měli vyvíjet mnohem větší nátlak na Rusko než na S. Koreu. Doplňme, že samotné Spojené státy disponují přibližně 6 800 jadernými hlavicemi, z nichž je asi 1 800 připraveno k použití. A ještě dodejme, že Evropa je prostorem, kde jsou rozmístěny jak ruské, tak americké jaderné hlavice (území Ruské federace, Belgie, Holandska, Německa, Itálie a Turecka, přičemž Velká Británie a Francie mají na svém území vlastní jaderné hlavice). V tomto výčtu se problém s KLDR poněkud ztrácí.

Odpálení dvou severokorejských balistických raket v intervalu 18 dnů, které přeletěly přes Japonsko a dopadly do Tichého oceánu, mělo svůj politický význam se vzkazem pro několik zemí, převážně však pro vládu Jižní Koreje s připomenutím, kdo je jejich stálým společným nepřítelem. Občané Severní i Jižní Koreje totiž stále považují Japonsko za svého „nepřítele“, o němž jsou přesvědčeni, že se nevzdal snah opětovně ovládnout Korejský poloostrov. Negativně na adresu Japonska se neoficiálně vyjadřují také důstojníci jihokorejských ozbrojených sil. Japonci anektovali Koreu jako celek v roce 1910. Korejci získali nezávislost až po druhé světové válce v roce 1945. Během anexe Japonci násilně potlačovali jakýkoli odpor Korejců a hnutí za nezávislost.

První ze dvou výše zmíněných balistických raket odpálila KLDR 29. srpna 2017 a druhou pak 15. září 2017. Rakety nebyly vybaveny „ostrou“ bojovou hlavicí. Severokorejci tím kromě jiného chtěli svým jižním sousedům připomenout, koho by se měli obávat. Dále hodlali prokázat, že jsou schopni zasáhnout americké území, v tomto případě ostrov Guam, jenž je jedním ze zámořských území pod správou USA (na ostrově se nachází námořní a letecká základna USA). První odpálená raketa sice přeletěla Japonsko, ale její celková dráha byla asi 2 700 km, což neodpovídá vzdálenosti ostrova Guam od KLDR (přibližně 3 400 km). Severní Korea zřejmě proto odpálila po několika dnech ještě jednu raketu, která již urazila dráhu dlouhou 3 700 km. Aby představitelé KLDR ještě doložili, že mají své rakety čím vybavit, provedli uprostřed testů dvou balistických raket také test termonukleární hlavice neboli test exploze vodíkové pumy (3. září 2017). Podle různých institucí a agentur byla síla výbušné hodnoty odhadnuta na 50 až 250 kilotun TNT (pro porovnání puma svržená na Hirošimu obsahovala náplň o síle ≈ 16 kilotun a v případě Nagasaki se jednalo o ≈ 22 kilotun).

Srpnové a zářijové aktivity severokorejského režimu měly být zároveň reakcí na tlak Američanů, kteří od května 2017 již několikrát vyslali nad korejský poloostrov dvojici strategických bombardérů B-1B Lancer, které provedly přelet v blízkosti KLDR. Dále se jednalo rovněž o reakci na desetidenní cvičení, jež bylo zahájeno 21. srpna 2017 na území Jižní Koreje a v okolí Korejského poloostrova. Cvičení se účastnily ozbrojené síly J. Koreje (až 50 000 osob), USA (až 30 000 osob), Velké Británie, Kanady, Francie a Austrálie.

Američané se snaží na mezinárodní scéně přinutit Čínu a Ruskou federaci k nátlaku na KLDR, přičemž vědí, že je to pro obě země kontraproduktivní. Čína i Rusko určitým způsobem podporují jaderný program v Severní Koreji, neboť je v jejich zájmu, aby KLDR měla odstrašující prostředky, čímž by si zachovávala svoji existenci (je dokonce možné, že odpálení balistických raket přes Japonsko bylo iniciováno jinde než v S. Koreji). Američané se tímto způsobem snaží světu ukázat, že Čína i Rusko konají velmi málo, aby zabránily jadernému a raketovému vývoji v KLDR. Tím chtějí zdůraznit, že obě mocnosti úmyslně stojí na té „špatné straně“ a že je tedy potřeba mezinárodně vystupovat i proti těmto rivalským mocnostem. Je to zvláštní situace, kterou by Američané rádi využili ve svůj prospěch, což se jim ale nedaří tak, jak by požadovali. Přicházejí tak se sankcemi proti KLDR a chtějí donutit ostatní země, aby s touto zemí přestaly obchodovat, a to dokonce pod pohrůžkou, že budou přerušeny obchodní styky i s těmi zeměmi, jež nebudou respektovat sankce proti KLDR. Tento postup však není v současné situaci 21. století zcela reálný.

To, že představitelé S. Koreje veřejně připustili, že mají plány útoku na ostrov Guam, není nic neobvyklého. Každá země, která je v politickém sporu s jinou zemí, musí být připravena na všechny eventuality. Spojené státy zase mají plány útoku na KLDR a podobně plány útočného tažení na východní Ukrajinu, Krym a Kaliningrad, jakož i jiné oblasti. Naproti tomu Ruská federace zdokonaluje plány útoků pro případné zásahy ve východní Evropě, na Korejském poloostrově (kde by však prim hrála Čína), Blízkém východě a v dalších oblastech.

I když Rusko a Čína společně podporují S. Koreu, tak to jsou rovněž tyto země, které stejným způsobem monitorují dění v KLDR jako prevenci toho, aby severokorejští představitelé neprovedli nic, co by nebylo žádoucí. V rámci stálého monitorování a připravených opatření by Rusko a Čína byly prvními zeměmi, které by okamžitě reagovaly, pokud by KLDR měla podniknout něco, co je ze strany obou velmocí nechtěné. Představitelé Ruské federace a Čínské lidové republiky si nepřejí rozvrat KLDR, ale stejně tak si nepřejí, aby vedení KLDR učinilo neuvážená rozhodnutí.

Související zpravodajské produkty:


Zpravodajský produkt 11058
Souhrnné hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO
26. říjen 2017

Souhrnné hodnocení a předpověď (11057)

Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR konané ve dnech 20. – 21. října 2017 a doplňující poznatky o rozhodování voličů prozradily, že značná část občanů ČR volila hnutí ANO z toho důvodu, že předsedu hnutí Andreje Babiše považují za jakéhosi „politického Jánošíka“, který podle nich bojuje proti zavedenému systému a korupci a který jim může zaručit zlepšení životní úrovně. Avšak na druhou stranu si nechtěli nebo neuměli všimnout, že nastavený systém Babišovi vyhovuje, neboť ho umně využívá ve svůj prospěch, aniž by nutně porušil zákon (viz např. korunové dluhopisy a dotace z EU na Farmu Čapí hnízdo).

Jeho příznivci dále připojovali argument, že snížil státní dluh, jenže již se nezajímali o to, jak to vlastně provedl. Nezkoumali zákulisí státního účetnictví se všemi jeho položkami ani to, kde se účetně ušetřilo nebo vydělalo, anebo zda se nejednalo jen o manipulaci s účetními položkami. Na druhou stranu jim však nevadilo, že Babiš se svým poslaneckým klubem hlasoval pro nesmyslnou zahraniční misi českých vojáků v Pobaltí, která podle odhadů Ministerstva obrany ČR bude daňové poplatníky stát 362 mil. Kč, a to jenom za rok 2018. Reálný předpoklad však je, že finanční prostředky vynaložené na tuto misi převýší za rok 2018 částku 500 mil. Kč. Mise bude pokračovat i v dalších letech se zvyšováním objemu finančních prostředků. Z hlediska hospodaření se státními financemi to není dobrá zpráva pro občany ČR, a to ještě nerozebíráme další plánované aktivity NATO a EU, jež si s podporou hnutí ANO vyžádají značné finance bez jakéhokoli prospěchu pro Českou republiku. Jedná se tedy o podporu zájmů cizích mocností na úkor zájmů vlastních, a to navíc se zbytečnou eskalací napětí ve východní Evropě a tím ohrožení mezinárodního míru (blíže o zahraniční vojenské misi a jejím falešném zdůvodňování viz odkazy na produkty níže1).

Ze strany Andreje Babiše na voliče rovněž zapůsobila jeho opakovaná vystoupení, během kterých rázně kritizoval všechny politické strany, jež se od 90. let podílely na vládnutí v zemi. Voliči si nepřipouštěli, že Babišovy četné kritické výroky jsou jen povrchní věcí a naopak jim vadilo, jak se představitelé kritizovaných stran, těch stran, jejichž členové v minulosti zastávali funkce ve vládním kabinetu a pro své voliče nic zásadního nevykonali, slovně naváželi do předsedy hnutí ANO. Jenže příznivci a voliči Andreje Babiše přehlédli, že sám Babiš se již od počátku svého politického působení ve vládě stal součástí této pokrytecké politiky. Zavedl sice elektronickou evidenci tržeb (viditelný počin pro viditelné podnikatele), ale úplně se vyhnul regulaci stále se rozšiřující sdílené ekonomiky (např. v dopravě a ubytování), jež v mnohém představuje běžné podnikání s povinností platit daně a sociální a zdravotní pojištění, a dokonce poplatky městu (např. rekreační nebo lázeňský poplatek, poplatek za využité lůžko apod.) Babiš jako ministr financí vůbec neřešil úniky daní v této oblasti. Stejně tak ho nezajímalo to, že mnozí čeští sportovci, umělci a různí podnikatelé (či celé firmy), kteří pracují nebo sportují za finančního přispívání státu, daní své příjmy v zahraničí. Pokud stát finančně dotuje sportovní svazy, tak je přece spravedlivé, aby všichni sportovci, kteří využívají prostředků a zařízení svých sportovních svazů (např. Českého tenisového svazu), danili své příjmy ze sportovní činnosti v České republice. Tuto záležitost je možné jednoduše ošetřit, ale nikdo odpovědný včetně Babiše ve funkci ministra financí a zároveň vicepremiéra to nikdy nenadnesl ani jako téma.

Babišovi mohutně pomohla i média v čele s novináři, kteří hlásali, že Babiš představuje symbol „antiestablishmentu“, což v žádném případě neodpovídá pravdě. Ve skutečnosti předseda hnutí ANO představuje symbol pouze proti ostatním českým politickým subjektům, ale nikoli symbol proti systému. Andrej Babiš totiž bojuje s ostatními o přístup k systému a nikoli o změnu systému. Tento boj s ostatními mu pomohl vyhrát volby, což mu značně usnadnila nepřesvědčivá minulost společně s žalostným působením jeho politických oponentů. Nyní po volbách se ale tento způsob jeho vystupování a využívání systému přirozeně otáčí proti němu, jelikož většina politických subjektů s ním jako „populistou“ a trestně obviněnou osobou odmítá uzavřít případnou koalici. Babiš obviňoval strany ODS a TOP 09 z korupce, ale náhle je to právě ODS, která by se mu nejlépe z hlediska získaných poslaneckých mandátů hodila pro vytvoření většinové vládní dvojkoalice. Babiš rázem svůj postoj k ODS přehodnotil, což potvrzuje jeho povrchnost v předchozím řečnění a také nastiňuje jeho budoucí manévrování. Jenomže ODS spolupráci odmítá, stejně tak Česká pirátská strana.

Hnutí ANO bude nadále podporovat politiku Evropské unie a Severoatlantické aliance, ačkoli si mnozí vzhledem k vystupování Babiše k nelegální migraci mysleli pravý opak. Hnutí ANO chce setrvat v Unii i v Alianci a nelegální migraci chce řešit mimo Evropu, což je neproveditelné, neboť se jedná o projekt EU v rámci přesídlování obyvatel.2 Hnutí ANO nepodporuje ve svém postoji k mezinárodním organizacím ani referendum o setrvání nebo vystoupení z těchto spolků. Bude pouze alibisticky jednat o možném zavedení referenda jako prostředku pro rozhodování vlády, avšak různé názory na technické provedení budou zdržovat jeho praktické zavedení. To je hledisko, kvůli němuž nechce hnutí ANO spolupracovat na vládní úrovni s politickým hnutím SPD, které Babiš považuje za příliš nacionalistické a radikální, a tím neslučitelné s jeho pojetím nadnárodního systému.

Zdá se, že Babišovi zbývají jen dvě možnosti: buď přesvědčit ČSSD a KDU-ČSL o vytvoření staronové koalice, anebo vládnout s SPD za podpory komunistů. Je tu samozřejmě stále možnost, že zbylé strany změní názor ohledně spolupráce s Babišem (taková možnost existuje na české politické scéně vždy). Pak už zbývá pouze varianta menšinové vlády. Vzniklá politická situace prověří schopnosti Andreje Babiše, jenž se při těžkostech ve své politické funkci vymlouval na přístup politiků z ostatních stran a hnutí. Nyní ale bude muset tyto výmluvy nahradit praktickými činy, protože jeho voliči ho vynesli na „výsluní“ politické scény a již neočekávají výmluvy od politika, který nad sebou nemá žádnou jinou politickou stranu ani nadřízeného politika v budoucí národní vládě.   

Účast ve volbách do Poslanecké sněmovny se vyšplhala na úroveň 60,84 %, což znamená, že se voleb z různých důvodů neúčastnilo 3 283 436 oprávněných voličů (podle seznamu voličů). 39 % voličů tedy nepodpořilo svým hlasem žádný politický subjekt. Hnutí ANO získalo 1 500 113 platných hlasů, ale pokud to převedeme na procenta z celkového počtu oprávněných voličů (8 374 501 osob), tak zjistíme, že podpora hnutí ANO dosahuje 17,91 % (oproti 29,64 % vypočítaných z počtu účastníků voleb jako základu pro výpočet procent).

Zajímavým poznatkem je, že 3 266 033 občanů neboli přibližně 39 % všech oprávněných voličů se nerozhodovalo podle kritéria udržování mezinárodního míru a prosazování skutečné národní bezpečnosti, což by mělo být prvořadým hlediskem pro úspěšnou realizaci ekonomického a společenského života. Jedná se o voliče, kteří dali svůj hlas hnutí ANO a stranám ODS, ČSSD, TOP 09 a KDU-ČSL, tedy politickým subjektům, jejichž členové v rozporu s mezinárodní situací a za pomoci dezinformací o údajné hrozbě z Ruské federace hlasovali pro vyslání českých vojáků do Pobaltí.1 Možná jejich voliči nedoceňují význam zvyšování napětí ve východní Evropě pro Českou republiku a stačilo jim, že se tyto politické subjekty vyslovily proti terorismu. Avšak pokud chtějí tito politici bojovat proti terorismu a přitom se podílejí na eskalaci mezinárodního napětí ve východní Evropě, pouze tím rozporují a zpochybňují svůj pravdivý zájem o celkovou bezpečnost v Evropě a potažmo také v České republice.

Odbornou způsobilost Andreje Babiše nejenom v bezpečnostní oblasti lze rozpoznat v jeho knize „O čem sním, když náhodou spím“. Kniha v této oblasti obsahuje několik nedostatků a rozporů. Jeden z nedostatků, který předseda Babiš odhalil veřejnosti, aniž by si to uvědomoval, se týká vztahu národní vlády a českých zpravodajských služeb. Z tohoto nedostatku vyplývá vážné zanedbávání odpovědnosti české vlády za řízení zpravodajských služeb (více v příslušném produktu v kategorii „Působení zpravodajských služeb“). Pokud Babiš nastoupí jako premiér, je možné předpokládat pokračování v pasivním vztahu k českým zpravodajským službám, zvláště za situace, kdy Babiš bude upřednostňovat nadnárodní organizace, a tedy politický trend hlavních mocností Západu s jejich bezpečnostními závěry.

Babiš jako předseda vlády se v příštím roce nevyhne vyjádření ke sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu, jehož se velmi pravděpodobně zúčastní představitelé a poslanci z KDU-ČSL a dalších politických subjektů. Sjezd je plánován na květen a Babiš bude muset vyjádřit svůj postoj a prozradit, jak vnímá národní zájmy v této záležitosti, v níž se angažují čeští politici. Jako vicepremiér se této problematice zbaběle vyhýbal, přitom byla účast členů vlády Pavla Bělobrádka a Daniela Hermana na sjezdu německými médii prezentována jako poselství české vlády. Zde je zajímavá okolnost ve volebních výsledcích, kdy má KDU-ČSL pravidelně nejhorší výsledky v krajích, jež byly významnou součástí Sudet (Karlovarský, Ústecký a Liberecký kraj). Není zde patrně přímá souvislost, ale vytváří to dojem, že jedním z důvodů opakovaného neúspěchu KDU-ČSL ve zmíněných krajích je nesouhlas voličů s politikou KDU-ČSL směrem k Sudetoněmeckému landsmanšaftu. Naproti tomu vítězství hnutí ANO patřilo v těchto krajích k těm nejvyšším v celé zemi. Lze se tedy domnívat, že postoj hnutí ANO k zahraniční politice KDU-ČSL bude jedním z faktorů, které mohou ovlivnit přízeň voličů k hnutí ANO.

Kauza Čapí hnízdo bude pro Babiše kritickou pouze tehdy, pokud se spolehlivě prokáže, že v době čerpání dotace z EU patřila Farma Čapí hnízdo stále pod holding Agrofert, anebo že s dotací nakládal kdokoli z holdingu Agrofert. Samotné vyvázání společnosti, jež se přejmenovala na Farmu Čapí hnízdo, ze sdružení obchodních společností Agrofert a její pozdější připojení k jiné společnosti (po vypršení pětileté dotační podmínky) není trestným činem, byť by farmu spravovali příbuzní Andreje Babiše. V tomto případě bychom to mohli považovat jen za nemorální, ale nikoli za protizákonné.

Následující funkční období hodnotíme jako období, jež usvědčí Andreje Babiše z toho, o čem skutečně sní a jak to skutečně myslí s národním hospodářstvím, národní bezpečností a obecně s národními zájmy, které chce hájit. Podle dosavadních poznatků o chování Andreje Babiše za uplynulé funkční období předpovídáme, že se provalí jeho přetvářka, postranní úmysly a podřízenost západním mocnostem na úkor národních zájmů a státní suverenity. Fenomén Andrej Babiš se ukáže být povrchní slupkou, pod níž se skrývá marketinkový produkt současné doby. Projeví se jeho oportunistický charakter a politické manévrování, jímž se přizpůsobuje politickým poměrům v Evropě.

Za vlády v čele s Andrejem Babišem bude v České republice zahájeno budování základny amerických sil v rámci JOAC3, případně se o tom začne vážně uvažovat. Babiš to samozřejmě bude pokrytecky pokládat za národní zájem vztažený na bezpečnostní záruky. V tom mu bude čile sekundovat stranický kolega Martin Stropnický, jenž opětovně aspiruje na funkci ministra obrany, případně ministra zahraničních věcí, a jenž v České republice prosazuje zájmy USA, čemuž podřizuje politiku českých ozbrojených sil.

Babišovi se může podařit krátkodobé posílení ekonomiky, a to i za cenu podřízení národních zájmů cizím mocnostem. Avšak ekonomický prospěch nemusí stačit, pokud nebude prosazovat národní bezpečnost, zachovávání mezinárodního míru a dodržování mezinárodního práva i směrem k aktivitám Západu (viz také produkt 13031 Mylné hodnocení politiky A. Babiše aneb Babiš jedná v naprostém souladu s politikou NATO a EU).


1 Produkty k zahraniční vojenské misi v Pobaltí a jejímu falešnému zdůvodňování

2 K zahájení nové a početné migrace napomohla a dále napomáhá Evropská unie (EU), která je stále více spjata se zahraniční politikou USA. Funkcionáři EU již v roce 2014 připravovali pilotní projekt přesídlování, jenž předpokládal stanovení migračních kvót pro členské země EU. Mechanismus kvót měl být uveden v platnost právě v roce 2015, což vypovídá o sladění s migrační kampaní a následnou migrační vlnou ve stejném roce.  

Pilotní projekt přesídlování je zmíněn v periodickém dokumentu se vztahem k roku 2014. Dokument, který vydává Ministerstvo vnitra ČR, nese název „Zpráva o situaci v oblasti migrace a integrace cizinců na území České republiky v roce 2014", přičemž zmínka o pilotním projektu přesídlování se nachází v části nazvané „Problematika migrace na úrovni Evropské unie". V předchozích zprávách spojenými s příslušnými ročními obdobími se o tomto projektu nepíše.

3 JOAC je americká Koncepce operačního přístupu ozbrojených sil (všech druhů vojsk) do zájmových prostorů* po celém světě (Joint Operational Access Concept). Jedná se o koncepci, která má ozbrojeným silám USA zajistit přístup do prostorů, v nichž potřebují provádět vojenské operace. JOAC není úplně novou záležitostí, je však  záležitostí nepřetržitě zdokonalovanou ve vztahu k takzvaným „spojencům“ čili zemím, které by Spojeným státům měly se svými zdroji a územím co nejvíce usnadnit působení ve světě. Do této kategorie patří zřizování podpůrných amerických základen na osách přesunů amerických sil, tedy v zemích mezi USA a cílovými prostory pro provádění vojenských operací (vojenská cvičení, operace na podporu míru - PSO, válečné operace). Problematika JOAC je rozpracována jako interní produkt (viz „JOAC – Joint Operational Access Concept“ v interní tematice v Přehledu zájmových témat v kategorii Zpravodajské názvosloví a písemnosti).

* Vysvětlení termínů je obsaženo v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 11057
Souhrnné hodnocení a předpověď
© 2017 Agentura EXANPRO
16. říjen 2017

Specifická analýza a hodnocení (11056)

Analýza vychází z vystoupení poslanců na schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, kde se projednával „Návrh na působení sil a prostředků rezortu Ministerstva obrany v Litvě, Estonsku, Lotyšsku a Polsku v rámci Posílené předsunuté přítomnosti NATO“. Analýza se věnuje dílčím částem vystoupení pěti poslanců, z nichž dva jsou zároveň ministry české vlády. Pět vybraných poslanců pochází z pěti různých politických subjektů, jimiž jsou ČSSD, ANO, KDU-ČSL, ODS a TOP 09. Celá vystoupení vybraných poslanců, jakož i vystoupení ostatní poslanců k projednávanému bodu jsou dostupná na webu Poslanecké sněmovny v podobě stenografických zápisů příslušné schůze (viz projednávání, část č. 1 ze dne 11. července 2017 a projednávání, část č. 2 ze dne 12. července 2017). Výsledek hlasování jednotlivých poslanců je dostupný zde.

Výpis z vystoupení ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka (ČSSD):

„Myslím si, že i z hlediska České republiky je to významný příspěvek, kterým, poměrně často to uvádíme, že jsme připraveni se angažovat v Alianci právě na tom posílení obrany východního bloku, takže je to taková ukázka toho, že jsme schopni jako Česká republika přispět k jedné ze zásadních aktivit Aliance v současné době. Jsem přesvědčen, že Sněmovna by měla rozhodně tuto naši účast podpořit, protože snad není třeba tady mluvit o významu Aliance a je naprosto jasné, že musíme svou schopnost v Alianci fungovat dokládat konkrétními činy. Tohle je jeden z nich a já jsem pro to, aby to Sněmovna podpořila a abychom se ukázali jako spolehlivý spojenec.“

Analýza a hodnocení:

Podle ministra Zaorálka vysíláme české vojáky do Pobaltí proto, abychom ukázali, že jsme schopni přispět k aktivitám Aliance, abychom doložili svou schopnost fungovat v Alianci a abychom se ukázali jako spolehlivý spojenec. Ministr svá slova pro odůvodnění zahraniční mise nevztahoval k bezpečnostní situaci, nýbrž k Severoatlantické alianci. Politik Zaorálek tím neskrývavě předvedl, o čem je současná česká zahraniční politika, která vůbec neřeší skutečnou situaci v příslušných geografických prostorech a faktory, jež ji zhoršují nebo mohou zhoršit, ale pouze to, aby vše bylo v souladu s politikou NATO, přesněji s politikou Spojených států amerických, které mají vedoucí postavení v Alianci, a jejichž představitelé určují místo a charakter vojenských misí v zahraničí.

Ministr zahraničních věcí demonstroval názorný příklad současného vystupování českých politiků, v němž je obsažena podřízenost cizí mocnosti na úkor prosazování národních a spravedlivých zájmů. Čeští politici převádějí českou zahraniční politiku na plnění závazků, jež podle nich máme v NATO. Ve skutečnosti však neexistuje závazek kolektivní obrany, ale pouze závazek urovnávat mezinárodní spory mírovými prostředky a vyvarovat se hrozby silou (viz podrobný rozbor v produktu 11055).

Mise českých vojáků v Pobaltí tak nebyla posuzována podle toho, zda se jedná o skutečné ohrožení a zda se tímto činem bezpečnostní situace zlepší, anebo to naopak eskaluje napětí v regionu. Vyslání českých vojáků do pobaltských států bylo primárně hodnoceno jako vyjádření loajality České republiky mocnějším zemím v Alianci.

Výpis z vystoupení ministra obrany Martina Stropnického (ANO):

„Čtyři členské země - naši partneři, naši spojenci - požádaly o pomoc. Rozhodlo se na varšavském summitu na úrovni předsedů vlád a hlav členských států, že tomu tak bude, že se tomu bude říkat EFP program a že jednotlivé členské státy jsou žádány o příspěvky… Zdá se mi nemyslitelné, aby se Česká republika něčeho takového nezúčastnila.“

„Co je toto uskupení? To je zhruba 1 200 mužů, vážení. 1 200 mužů krát čtyři. V září bude poblíž polských a běloruských hranic cvičení ruské armády, jmenuje se Západ 2017 a zúčastní se ho 80 000 vojáků. Já nemusím mít příliš velkou fantazii na to, abych se při tom množství kybernetických útoků, narušení vzdušného prostoru, narušení výsostných vod pobaltských zemí, abych jim věřil legitimitu jejich obav. Kdokoli z vás, milé kolegyně a milí kolegové, tam zavítá a s kýmkoli, prakticky s kýmkoli promluví, tak uslyší, že ty obavy jsou, a nejenom kvůli těm velmi dramatickým historickým reminiscencím. Nejen kvůli nim. Takže já si nedovedu představit, že by Česká republika, která chce a očekává nějaké bezpečnostní záruky ze strany Aliance vůči sobě samé, že by v tuto chvíli nějakým způsobem váhala a neparticipovala na tom. My tím totiž samozřejmě vytváříme podmínky pro naši vlastní bezpečnost. To pro ty nejpragmatičtější z vás.“

Analýza a hodnocení:

Ono se to nerozhodlo tak spontánně, jak neurčitě uvádí ministr obrany, ale někdo to inicioval. V zárodku celé záležitosti stáli Američané s podporou ambiciózních Poláků a další země se loajálně podřídily nebo se rozhodly podřídit (zdání vlastního rozhodnutí). O americkém vůdčím vlivu v této aktivitě svědčí i termín „reassurance measures“, s nímž přišli Američané a jenž je překládán jako „ujišťovací opatření“, tedy ujištění či uklidnění pobaltských států skrze přítomnost aliančních jednotek v Pobaltí.

Členské země požádaly o pomoc a ministrovi se zdá nemyslitelné, aby se Česká republika něčeho takového neúčastnila. To jsou slova, jimiž ministr Stropnický dokazuje svou podřízenost nadnárodní organizaci, čímž do podřízenosti nutí celou ČR. Přesněji se ve slovech člena české vlády skrývá jeho myšlení, podle něhož je nemyslitelné, abychom nebyli „loajální“ vůdčí mocnosti bez ohledu na to, jaký vliv to má na bezpečnost v Evropě. Členské země nebyly napadeny, pouze požádaly o pomoc, tak proč to ministr ihned převádí na to, že by bylo nemyslitelné, aby se ČR toho všeho neúčastnila? ČR by se účastnit nemusela a nic by tím neporušila, ba naopak by příkladně plnila jediný závazek, který je v Severoatlantické smlouvě obsažen: urovnávat mezinárodní spory mírovými prostředky a vyvarovat se hrozby silou (viz podrobný rozbor v produktu 11055).

Ministr Stropnický se ve své řeči snaží poukázat na to, že Aliance tam vlastně posílá jen malé vojenské uskupení v porovnání s počtem příslušníků ruských ozbrojených sil. Avšak ministr cíleně nerozebírá tři věci: Zaprvé ruské jednotky se pohybují a cvičí na svém vlastním území a na území Běloruska jako svého spojence, což provádějí dlouhodobě a opakovaně. Zadruhé neexistuje reálná hrozba, že by Rusové hodlali napadnout pobaltské státy. Dosud nebyly zjištěny dostatečné příznaky příprav k vojenskému tažení, což by navíc bylo z ruské strany velmi neuvážené, neboť by tím nic nezískali a jenom by se fyzicky vyčerpávali a technicky opotřebovávali (indikátory příprav k vojenské agresi jsou rozebrány v příslušném dokumentu – viz interní tematika v Přehledu zájmových témat v kategorii Odborná zpravodajská nauka). A zatřetí ministr neuvádí (a nikdo se ho neptá), jaký má tedy smysl tam někoho posílat v tak malé síle, když by to v případě napadení nepředstavovalo žádnou účinnou obranu. Ministrův projev je plný rozporů, což značí přetvářku s postranními úmysly.  

Ministr dále říká, že nemusí mít velkou fantazii, čímž připouští, že přesto alespoň trochu fantazíruje. To není vhodná mluva pro odůvodňování vyslání ozbrojených sil do zahraničí.

Stropnický mluví o množství kyberútoků, narušení vzdušného prostoru a narušení výsostných vod pobaltských zemí. Takto to vypadá, jako by již byla zahájena vojenská agrese. Avšak ministr si plete narušení čehokoliv se zvýšením činnosti ruských vzdušných a námořních sil v mezinárodním vzdušném prostoru a mezinárodních vodách, čímž se Rusové snaží vyrovnat stejným aktivitám ze strany USA. Pokud byly narušeny prostory států, jednalo se o ojedinělé případy a nikoli o množství případů, jak nesprávně uvádí ministr obrany (měl to doložit fakty, nejlépe grafem s početními, zeměpisnými a časovými údaji).

Ministr obrany prokázal svoji nekompetenci, když se odvolával na obavy místních občanů, kteří budou vůči Rusům vždycky předpojatí, a nezmínil, jak celou situaci hodnotí státní instituce jako například vojenská zpravodajská služba, kterou má ve svém resortu. Riziko agrese nelze hodnotit podle obav místních občanů, kteří ze své pozice nikdy nebudou nestrannými pozorovateli dané situace vzhledem ke svému vztahu k sousednímu Rusku.

Podle Stropnického očekává Česká republika od Aliance bezpečnostní záruky. Jenže ministr opakovaně klame veřejnost a nechce přiznat, že žádné záruky neexistují (viz podrobný rozbor v produktu 11055). Ministr si tak vymýšlí, když tvrdí, že vysláním českých vojáků do Pobaltí si vytváříme podmínky pro naši bezpečnost (míněno ve významu, že když my pomůžeme, tak i nám bude v případě nouze pomoženo). Naopak se tím podílíme na eskalaci napětí, což je hodně vzdálené vytváření podmínek pro naši vlastní bezpečnost.

Výpis z vystoupení poslance Ivana Gabala (KDU-ČSL):

„Ale zásadně platí: jestliže se některý z našich spojenců cítí ohrožen, jsme povinni mu poskytnout podporu, pokud máme podobnou podporu dostat my v případě ohrožení. Historicky jsme se několikrát dostali do té situace, tak víme, jak je to důležité.“

„A zda je zdůvodněný pocit ohrožení našich spojenců? V době pekingské olympiády někdo zaútočil na Gruzii. V době sočské olympiády někdo zaútočil na Krym a pak na východní Ukrajinu. Na východní Ukrajině jezdí větší tanková ruská síla, než máme my svou vlastní. A někdo tam dokonce dokázal sestřelit i civilní letadlo s nevinnými cestujícími. Myslím si, že je dost důvodů, aby se naši spojenci v Pobaltí báli, a je dost důvodů jim v tom strachu podporu poskytnout. My to podpoříme jako klub všichni. Děkuji.“

Analýza a hodnocení:

Není pravda, že pokud se některý z našich „spojenců“ cítí ohrožen, tak jsme povinni mu poskytnout podporu. A není pravda, že i kdybychom podporu poskytli, tak bychom nutně museli dostat stejnou podporu, pokud bychom ji potřebovali. Žádný závazek v poskytování podpory či vojenské pomoci neexistuje, čímž poslanec Gabal klame veřejnost a své kolegy (viz produktu 11055 a produkt 11002). Navíc hovoří o pocitu ohrožení, ale co to je ten pocit ohrožení? Pocit ohrožení neboli subjektivní názor předpojatých osob nemůže být přece základním důvodem pro vyslání ozbrojených sil do zahraničí.

Ivan Gabal se přitom ještě snaží polemizovat o tom, zda je pocit ohrožení našich „spojenců“ odůvodněný. To je opravdu podivná psychologicko-filozofická úvaha, která má podpořit fyzické vyslání ozbrojených sil do zahraničí. Někdo má pocit a proto jiní podnikají akci, což je ve vzájemném vztahu nepřiměřené a často to vede k provinění těch, kteří akci provádějí. Kde jsou odborná hodnocení oprávněných státních institucí o záměru Ruské federace? Poslanec se tento pocit ohrožení snaží podepřít podsouváním falešných a neurčitých údajů z minulosti. Podle Gabala někdo zaútočil na Gruzii, avšak fakticky to byla Gruzie, která zaútočila na Jižní Osetii (v pozadí stáli Američané, kteří Gruzínce pobízeli, aby si otestovali reakci Rusů). Teprve potom zaútočili Rusové. Na východní Ukrajinu zaútočily jako první ukrajinské síly pod vedením nové vlády, a to v rámci tažení nazvaného „Protiteroristická operace“ (ATO). Teprve poté se rozhořel skutečný ozbrojený konflikt. Slova jako „někdo zaútočil“, „někdo sestřelil“ jsou navíc neurčitá a poslanec by to měl lépe charakterizovat a doložit, pokud tím odůvodňuje vojenskou pomoc.

Podle poslance Gabala se naši „spojenci“ bojí, a tak on se svým poslaneckým klubem doslova vyzývá, abychom jim kvůli jejich strachu poskytli vojenskou podporu. Je to zvláštní řečnění ve prospěch zahraniční mise, jako kdyby si poslanec ani nechtěl uvědomit, jaké budoucí škody v oblasti bezpečnosti to může napáchat.

Výpis z vystoupení poslance Zbyňka Stanjury (ODS):

„A já na rozdíl od něj nechci žít v Evropě, jejíž bezpečnost má garantovat Rusko a Čína. To jsou nebezpečné iluze. Opravdu nebezpečné iluze.“

„Tak já vám to řeknu úplně jednoduše. Občanští demokraté ten materiál podporují v tomto volebním období a budou obdobné materiály podporovat i v příštím volebním období. … A my jsme bytostně přesvědčeni, že bezpečnostní zájmy občanů České republiky zajišťuje především NATO. Bylo to správné rozhodnutí, že jsme se stali plnoprávnými členy NATO.“

Analýza a hodnocení:

Podle poslance Stanjury by tedy bezpečnost měly garantovat Spojené státy, jelikož NATO, to jsou především Spojené státy (blíže viz produkt 13012). Malé členské země v tomto smyslu nic neznamenají, pokud nehájí mezinárodní mír a mezinárodní právo a pouze se podřizují mocnějším členům. Skutečnost je taková, že bezpečnost by měly garantovat všechny tři země (USA, Ruská federace i Čína), a to rovným dílem. Jestliže chce někdo spoléhat jen na Američany, kteří od roku 1945, ale také i od roku 1990 způsobili nejvíce lidských ztrát v řadách civilistů a napáchali nejvíce škod mimo své území a pokračují v naplňování svého plánu expanzivní politiky pro 21. století (viz produkt 11054), tak právě tímto podléhá nebezpečné iluzi.

Tvrzení, že zájmy občanů ČR zajišťuje především NATO, je velmi zkreslené. Nejprve je nutné si uvědomit kdo je NATO a komu v dosahování čeho NATO ve skutečnosti slouží (blíže viz produkt 13012 a produkt 11054). Každopádně pro české voliče je dobré vědět, co budou členové ODS dle slov poslance Stanjury podporovat i v dalším volebním období.

Výpis z vystoupení poslance Miroslava Kalouska (TOP 09):

„Dámy a pánové, dovolte, abych se v souvislosti s právě projednaným bodem obrátil, jak jinak než prostřednictvím předsedajícího, na předsedy všech tří koaličních stran. Řada z nás cítí, jak tento bod byl důležitý pro mezinárodní prestiž české zahraniční politiky. Jak neobyčejnou ostudu by Česká republika utrpěla, kdyby tento bod nebyl schválen. Jakou bychom ztratili důvěryhodnost u našich spojenců v Evropě a v Severoatlantické alianci. Vláda má v této Sněmovně pohodlnou většinu, přesto jste nebyli, tři vládní kolegové, schopni zajistit nezbytný počet vládních poslanců, který by tento bod schválil. Kdyby vám nepomohlo 29 hlasů z pravicové opozice, tak tento bod prostě neprošel.“

Analýza a hodnocení:

Vystoupení poslance Kalouska bylo učiněno po hlasování. Miroslav Kalousek hovoří o mezinárodní prestiži a případné ostudě, avšak zapomíná, že se přednostně jedná o vážné ovlivňování evropské bezpečnostní situace a jejího dalšího vývoje. Řešení bezpečnostní situace nelze podřizovat prestiži a nějaké ostudě, což je podle Kalouska rozhodujícím faktorem. Kalousek vidí mezinárodní prestiž v tom, že jsme si zachovali účast v klubu západních mocností a asistujeme jim v jejich záměru v soupeření s Ruskou federací bez ohledu na negativní následky. To, co by on považoval za neobyčejnou ostudu v případě neschválení navrhovaného bodu, by jiní hodnotili jako rozhodnutí bez bázně a hany učiněné ve prospěch udržování mezinárodního míru.  

Kalousek dostál svého způsobu vystupování, když nezapomněl zkritizovat vládu a zdůraznit, že bez pomoci pravicové opozice by vládní koalice nebyla schopna tento bod schválit. Politika Miroslava Kalouska je snad nejvíce ze všech politiků založena zejména na „neobratné“ kritice a zesměšňování svých oponentů a jen málo na prezentování vlastních konkrétních plánů, jak zvýšit životní úroveň a posílit bezpečné prostředí (v současné době se k tomuto pojetí politiky hodně přiblížil Bohuslav Sobotka z ČSSD).  

ZÁVĚR

Řečnění v Poslanecké sněmovně ve snaze odůvodnit vyslání českých vojáků do Pobaltí je ukázkou pokrytectví a ignorance české a evropské bezpečnosti ve jménu podřízenosti politice Západu, potažmo USA. Poslancům v jejich vystoupeních chyběly relevantní argumenty, aby řádně zdůvodnili zahraniční misi českých vojáků, a tak se uchylovali k výmluvám a falešným slovům (například o závazcích, které neexistují a už vůbec ne v době, kdy nikdo nikoho vojensky nenapadl). Jedná se o příklad české propagandy (jednostranného přístupu) ve prospěch propagandy vyšší.  

Vystoupení poslanců a následné hlasování je pro voliče a občany České republiky zajímavým vhledem do myšlení českých politiků a rovněž pomůckou pro jakékoli volby organizované v České republice.  

Zpravodajský produkt přímo souvisí se dvěma dříve zveřejněnými produkty:

Další související zpravodajské produkty:


Zpravodajský produkt 11056
Specifická analýza a hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO
12. říjen 2017

Souhrnná analýza a hodnocení (11055)

Zpravodajský produkt volně navazuje na dokument 11051 Vážné provinění českých zákonodárců a jejich podpora eskalace mezinárodního napětí jako podřízený příspěvek zahraniční politice USA

Hodnocení představitelů politických stran a hnutí, především pak těch, kteří jsou ve funkcích výkonných politiků, se v menších zemích provádí podle toho, jaký vztah při výkonu své funkce vytvářejí mezi politikou národní a politikou nadnárodní. Rozhodující je, zda své politické návrhy, rozhodnutí a činy vykonávají ve prospěch své země, anebo spíše ve prospěch cizích mocností, a to i prostřednictvím nadnárodních organizací. Významnou a prvořadou oblastí v tomto hodnocení je oblast bezpečnostní se zaměřením na prosazování vlastní národní bezpečnosti*, úsilí v podpoře mezinárodního míru a dodržování mezinárodního práva. Hodnotí se, zda jsou rozhodnutí politiků nezávislá a prospěšná pro národní a evropskou bezpečnost, anebo zda jsou svázána se zájmy cizích mocností (nadnárodních organizací) a tím často i na úkor zájmů vlastní země.

Žalostným a zároveň nebezpečným příkladem výkonu politické funkce ve prospěch cizí mocnosti bylo vystoupení ministra obrany Martina Stropnického v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, kde 11. července 2017 sdělil:

Vážené kolegyně, vážení kolegové, předkládám společně s ministrem zahraničí k projednání a ke schválení Návrh na působení sil a prostředků rezortu Ministerstva obrany v Litvě, Estonsku, Lotyšsku a Polsku v rámci Posílené předsunuté přítomnosti NATO…“

Svoji řeč zakončil těmito slovy:

„Závěrem mi dovolte zdůraznit, že navrhované působení sil a prostředků rezortu Ministerstva obrany v pobaltských státech a Polsku je konkrétním příspěvkem České republiky k posílení spojenců na východním křídle Aliance. Bude se jednat o silný politický a praktický výraz solidarity a zároveň ochoty naplňovat závazek kolektivní obrany, tedy principu, na kterém je založena i naše vlastní bezpečnost.“

Ministrova slova obsahují přímé důkazy* o dezinformování a manipulaci české veřejnosti včetně poslanců, kteří by však měli být natolik znalí, aby tyto skutečnosti rozpoznali. Ministr lhal, když tvrdil, že naše vlastní bezpečnost je založena na principu, jenž se pojí k závazku kolektivní obrany. Avšak takový závazek neexistuje a ministr to musí vědět. Členské země Severoatlantické aliance nejsou zavázány k poskytnutí vojenské pomoci jiné členské zemi, čímž neexistují žádné bezpečnostní záruky. Proslulý článek 5 Severoatlantické smlouvy neukládá členským zemím žádné povinnosti a nevypovídá nic o kolektivní obraně (objasnění viz produkt 11002 Členství v NATO neposkytuje bezpečnostní záruky). Ministr Stropnický v této záležitosti opakovaně dezinformuje a naopak se podílí na porušování článku 1 Severoatlantické smlouvy, v němž se země zavázaly urovnávat mezinárodní spory mírovými prostředky a vyvarovat se hrozby silou (rozbor vyjádření ministra obrany je také součástí dokumentu 11051).

Článek 5 není závazkem, nýbrž výpovědí o tom, že členské země souhlasí či zastávají stejný názor („The parties agree…“) v tom, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem. Zdůrazňujeme slova „bude považován“ („… shall be considered…“), což znamená, že v případě napadení jakékoli členské země, splní ostatní členské země tento souhlas či dohodu už jenom tím, že představitelé těchto zemí budou toto napadení ve svých myslích považovat za útok rovněž proti svým zemím. Tuto úvahu mohou zástupci členských zemí zesílit svými politickými výroky na adresu agresora, že jeho agresi považují za útok proti nim samotným. A je to! Nic víc konat nemusí. A pokud bude chtít členská země něco podniknout, tak je čistě na ní, jestli něco podnikne a v jaké formě, neboť jádro této pomoci tkví v těchto slovech: „… takovou akci, jakou bude považovat za nutnou…“ Akcí tedy může být pouhý diplomatický protest, materiální pomoc nebo podle nápovědy v článku 5 třeba i ten ozbrojený zásah (podrobnější vysvětlení včetně formulace článku 5 v českém a anglickém jazyce viz produkt 11002).

Naproti tomu článek 1 Severoatlantické smlouvy o urovnávání sporů mírovými prostředky a o vyvarování se hrozby silou začíná slovy „The parties undertake…“, což znamená, že se členské země zavazují, zaručují nebo slibují (viz znění článku na konci dokumentu1). Proč tedy ministr obrany navrhuje vyslat české ozbrojené síly do Pobaltí, a to ještě za situace, kdy ani jeden pobaltský stát nebyl „ani trochu“ napaden cizími ozbrojenými silami a nebyly identifikovány žádné přípravy ke konvenčnímu napadení? A opakovaná cvičení ruských ozbrojených sil nevykazují dostatečné příznaky příprav k vojenskému tažení (indikátory příprav k vojenské agresi jsou rozebrány v příslušném dokumentu – viz interní tematika v Přehledu zájmových témat v kategorii Odborná zpravodajská nauka).

Jaká je pravděpodobnost napadení pobaltských států ze strany Ruské federace do konce roku 2020 a po tomto období bez toho, aby země NATO provedly jako první fyzický kontakt s ruskými silami? Na to by měla kvalifikovaně odpovědět vojenská zpravodajská služba* (Vojenské zpravodajství– VZ), jež je součástí resortu Ministerstva obrany ČR. Zeptal se na to ministr Stropnický této služby, kterou má ve svém resortu, než předložil onen návrh na vyslání českých vojáků? A zeptali se na stejnou věc poslanci samotného ministra, než přistoupili k hlasování? Absence záměru Ruské federace z hlediska vojensko-politické situace ve světě a absence dostatečných ruských vojensko-politických příznaků snižují diskutovanou pravděpodobnost napadení pod 5 % (kvantitativní pravděpodobnost), což je v subjektivní pravděpodobnosti vyjádřeno jako „téměř nemožné“ (viz odborná zpravodajská nauka v podobě produktu 21009 Vyjadřování pravděpodobnosti a analytické důvěry ve zpravodajské analýze). K čemu dospěly zpravodajské služby zemí NATO? Asi je to jedno, protože zpravodajské služby západních zemí se v soupeření s Ruskou federací staly pouhým nástrojem na účelové odůvodňování předem připraveného politického záměru a nikoli podporou pro přirozený rozhodovací proces politiků.

Andrej Babiš jako předseda hnutí ANO, jehož je Martin Stropnický členem, s těmito dezinformacemi a eskalací napětí souhlasí, jelikož nikdy nic nenamítal a v tichosti jako poslanec hlasoval pro návrh předložený ministrem Stropnickým. Podivné je, že se jako předseda politického subjektu, jenž je součástí vládní koalice, k tak politicky důležitému návrhu ani slovem nevyjádřil. Tím ukázal svůj oportunistický přístup neboli vlastnost, kterou bychom u předsedy Babiše mohli vzhledem k poznatkům z jeho působení v politické funkci okomentovat takto: Předseda hnutí ANO, poslanec a dříve ministr a zároveň vicepremiér se bezzásadově přizpůsobuje politickým poměrům, což se u něj projevuje tím, že se v citlivých případech a kauzách zdržuje jakéhokoli vystupování, které by mu mohlo uškodit v jeho politické kariéře, a to i kdyby měl hájit poctivý a spravedlivý názor. Naopak vždy vystupuje tam, kde cítí politickou výhodu a příznivé veřejné mínění, a to s cílem snížit úroveň svých politických rivalů (vystupuje samozřejmě také ve věcech, které směřují proti němu).

V tomto duchu se Babiš zdržel jakéhokoli komentáře například v kauze prezident Miloš Zeman versus ministr Daniel Herman se vztahem k panu Bradymu a setkání s dalajlámou (podrobná analýza a hodnocení celé kauzy viz produkt Nešikovný prezident, neschopný premiér, záludný ministr a předpojatý moderátor). Stejně tak mlčel k cestám vicepremiéra Pavla Bělobrádka, ministra Hermana a dalších členů KDU-ČSL a jiných politických stran na srazy Sudetoněmeckého landsmanšaftu. V té době byl Babiš vicepremiérem a jeho vyjádření či stanovisko tak bylo žádoucí, a to minimálně v tom, jak hodnotí politické aktivity členů vlády, jež nebyly projednány a tím ani schváleny vládním kabinetem. Jaké jsou tedy podle Babiše národní zájmy, když se k nim ani nevyjadřuje? Téma nelegální migrace spojené s migračními kvótami využíval Babiš jen při kontaktu s novináři (jako ostatně i jiná témata), přes něž mohl k veřejnosti pronášet líbivé výroky. Avšak na jednáních vlády už tak důsledný nebyl. Podobně se k tomuto vážnému tématu nikdy rezolutně nevyjádřil v ústředí Evropské unie, případně na jiných zahraničních jednáních. To je ukázka pokrytectví Andreje Babiše.

Ministr Stropnický je politik, jenž jednal a bude vždy jednat tak, aby vše bylo v souladu především s politikou Spojených států a aby se jako politik neocitl v nelibosti západních zemí, přičemž se bude svými postoji alibisticky schovávat za Alianci jako celek. Jestli to poslouží nebo neposlouží národní a evropské bezpečnosti, to už je pro ministra obrany druhořadá věc, hlavně aby splnil to, co se od něj v zahraničí očekává. Na domácí scéně se pak bude falešně hájit, že vše co koná, je pro bezpečnost České republiky a Evropy.

Poslanec Babiš se snažil a bude se i nadále snažit vyjadřovat k otázkám národní obrany a bezpečnosti co nejméně a vše bude chtít ponechat na svých spolustranících, případně příslušných ministrech. Nejvíce si bude hledět politického a ekonomického boje uvnitř České republiky a mezi politickými stranami. To již prokázaly jeho vyzrazené schůzky s novinářem Přibilem, na kterých jako vicepremiér a ještě k tomu v takovém konspiračním módu neměl co pohledávat. Potupně působilo úsilí jeho samotného a jeho spolustraníků převést celou kauzu na protizákonné odposlouchávání vicepremiéra. Problém je v tom, že pokud rozhovor zaznamenával jeden ze zúčastněných (v tomto případě novinář Přibil) a nikoli třetí vzdálená strana, nemůže se jednat o neoprávněné odposlouchávání, ale pouze o obyčejný záznam rozhovoru ze strany zúčastněné osoby, což je dnes běžná záležitost (osoba přítomná rozhovoru nemůže odposlouchávat, ale pouze zaznamenávat řeč na elektronické zařízení nebo na papír).

Hysterická situace v Pobaltí vychází ze situace na Ukrajině a také ze záměru a potřeb USA (viz produkt 11054 Evropa může rozhodnout o směru vývoje bezpečnostní situace ve světě, namísto toho se sama připravuje na „válku“ ve prospěch USA). Jenže situaci na Ukrajině nezpůsobili primárně Rusové, nýbrž Západ v čele s USA, na jehož aktivity a zákulisní praktiky završené politickým převratem v Kyjevě Rusové reagovali. Avšak o tom a o podpůrných faktech nechce nikdo hovořit a celá vina se uměle stáčí jen k Ruské federaci se snahou tvrdit, že konflikt na Ukrajině začal až zabráním Krymu a aktivitami separatistů na východě Ukrajiny (podrobněji o tehdejším vývoji situace na Ukrajině viz produkt 11010 Analýza vzniku konfliktu na Ukrajině a produkt 11027 Analýza změny politického režimu na Ukrajině s pokračováním v produktu 11028).

Je těžké ptát se na to, proč politikům jejich falešné a k Západu až příliš podlézavé chování prochází, když jim v šíření dezinformací o závazcích členských zemí NATO a bezpečnostních zárukách pomáhají vojenští hodnostáři a pracovníci hlavních sdělovacích prostředků (např. armádní generál Petr Pavel a moderátoři ČT Václav Moravec a David Borek – viz produkty13022 Smyšlenky o NATO a úloze USA se stávají sebevražedným fetišem a 13023 Pochybný a nenaplnění význam Centra proti terorismu a hybridním hrozbám). V rámci této propagandy, kterou politici, vojenští funkcionáři a novináři vytvářejí jako podřízený příspěvek Západu, přičemž zarputile tvrdí, že existuje jen propaganda ruská, posíláme vojáky, aby bránili ty země, které ještě nebyly napadeny, a vlastně ani nevíme, zda napadeny vůbec někdy budou. Tím se pouze eskaluje napětí, neboť obě soupeřící strany (Západ a Rusko) se neustále ve svých aktivitách předhánějí a snaží se demonstrovat svou sílu a připravenost. Nerovnováha je ale v tom, že ruské ozbrojené síly se ze střední Evropy na počátku 90. let stáhly, kdežto ozbrojené síly zemí NATO se neustále pohybují směrem k ruským hranicím.

Celý vývoj napovídá, že cíle Západu v čele s USA jsou jiné než ty, které jsou oficiálně předkládány. Pravé cíle směřují ke změně politického režimu v Rusku, čemuž jsou podřízeny jisté úpravy v zemích bývalého socialistického bloku v souvislosti se zdokonalováním americké Koncepce operačního přístupu ozbrojených sil (všech druhů vojsk) do zájmových prostorů* po celém světě.2


1 Úplné znění článku 1 Severoatlantické smlouvy v anglickém a českém jazyce:

»The Parties undertake, as set forth in the Charter of the United Nations, to settle any international dispute in which they may be involved by peaceful means in such a manner that international peace and security and justice are not endangered, and to refrain in their international relations from the threat or use of force in any manner inconsistent with the purposes of the United Nations.«

»Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zapleteny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů.«

2 Koncepce operačního přístupu ozbrojených sil USA do prostorů, v nichž potřebují provádět vojenské operace, není úplně novou věcí. Jedná se ale o věc neustále zdokonalovanou ve vztahu k takzvaným „spojencům“ čili zemím, které by Spojeným státům měly se svými zdroji a územím co nejvíce usnadnit působení ve světě (blíže viz „JOAC – Joint Operational Access Concept“ v interní tematice v Přehledu zájmových témat v kategorii Zpravodajské názvosloví a písemnosti).

* Definice termínů a charakterizace organizací jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 11055
Souhrnná analýza a hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO
3. říjen 2017

Souhrnné hodnocení a předpověď (11054)

Evropa nebyla nikdy tak důležitým kontinentem jako právě nyní, kdy aktuální dění ve světě a počínání představitelů hlavních světových mocností vytváří napjatou situaci hned v několika regionech. Jedině Evropa totiž může mít rozhodující vliv na udržování rovnováhy mezi Východem a Západem, respektive mezi Ruskou federací (RF) a Spojenými státy americkými (USA), jež jsou ústředními aktéry všeho dění ve světě. Evropa se tak stává mnohem důležitějším místem pro budoucí vývoj bezpečnostní situace ve světě než samotný Blízký východ nebo Korejský poloostrov, neboť situace ve zmíněných geografických oblastech nepředstavuje nic jiného než soupeření mezi USA a RF, potažmo Čínou (viz produkt 11003 Konflikty ve světě jako boj mezi USA a Ruskou federací), přičemž je toto soupeření závislé na postojích evropských zemí a stanoviscích Evropské unie (EU): Evropa tvoří významný geopolitický prostor, o který obě velmoci usilují (stejně tak Čína), což zvyšuje rozhodující vliv EU na budoucí vývoj bezpečnostní situace ve světě. Navíc se toto politické a vojenské zápolení mezi osudovými světovými oponenty (USA a RF) přeneslo i do východní Evropy, čímž se podtrhl význam uvážených a nestranných rozhodnutí vlád evropských zemí před rozhodnutími, jež jsou účelově podřízena politice jedné cizí mocnosti či jednostranně organizované skupině cizích mocností.

Primárními dvěma faktory pro vývoj bezpečnostní situace ve světě je nevýhodné postavení USA vůči RF v oblasti nerostných surovin a usilování Spojených států o vedoucí postavení ve světě. Ruská federace zůstává zemí, kde se nachází přibližně 50 % světových zásob nerostného bohatství. K výhodě RF lze přičíst i to, že se jedná o stát s největším územím na světě. Spojené státy tak nejsou v pozici, aby mohly s Ruskem soupeřit v obchodování s těmito stěžejními surovinami, což by ani tak nevadilo, pokud by Američané neusilovali o trvalé a jedinečné vedoucí postavení ve světě. Svou frustraci spojenou se svým nevýhodným postavením a usilováním o prvenství ve světě projevili američtí politici ve svých proslovech, které byly vedeny v obecném smyslu, že toto bohatství nepatří jen Rusům a že ti by se tudíž měli podělit s celou planetou.

Po rozpadu Sovětského svazu (SSSR) se USA samy ustanovily do role vedoucí mocnosti ve světě a tím i do role hlavního určovatele světového politického vývoje včetně silou vynucených změn v nehodící se politice cíleně vybraných států, anebo přímo změnou celých nepohodlných režimů v zájmových zemích (např. země bývalé Jugoslávie, Somálsko, Irák, Sýrie, Libye, Jemen a další). Spojené státy počítaly s tím, že se Ruská federace po pádu SSSR (1991) podvolí a snažily se podchytit ruskou politiku pomocí svých aktivit jako „Partnerství pro mír“ (Partnership for Peace, PfP, vznik 1994) a později Radou NATO–Rusko (NATO–Russia Council, NRC, vznik 2002). I když byly uvedené aktivity vydávány za činnosti Severoatlantické aliance, jednalo se převážně o americké programy realizované pro lepší renomé prostřednictvím NATO, jež je však od jisté doby výkonným nástrojem americké zahraniční politiky (viz objasnění v produktu 13012 Donald Trump a Severoatlantická aliance).

K primárním dvěma faktorům expanzivní americké politiky je nutné přičíst rovněž faktor přírodních vlivů. Z pohledu přírodních pohrom jsou Spojené státy hodnoceny jako nejnebezpečnější země ve světě s negativními prognózami pro budoucí vývoj (první zmínka o tomto faktoru a jeho rozvedení viz poslední odstavec v produktu 11009 ze dne 2. května 2016 Vývoj bezpečnostní situace v Evropě).

Uvedené tři faktory jsou hlavním pohonem americké zahraniční politiky a hlavní příčinou změn bezpečnostní situace ve světě po roce 1990. Faktory převedené na politické důvody amerického postupu ve světě jsou neobratně kamuflovány do demokratických hodnot. Výrazným příkladem jsou texty v dokumentu nazvaném „Národní bezpečnostní strategie“ (National Security Strategy). Poslední verze tohoto dokumentu byla vytvořena v roce 2015 a v úvodním textu obsahuje např. tento odstavec:

„Jakákoli úspěšná strategie, která má zajistit bezpečnost americkému lidu a prosazování našich národních bezpečnostních zájmů, musí začít s nepopiratelnou pravdou – Amerika musí vést (být v čele). Silné a nepřetržité americké vedení je nezbytné pro mezinárodní řád (založený na pravidlech), jenž podporuje bezpečnost a prosperitu a stejně tak důstojnost a lidská práva všech lidí. Otázka nikdy není, zda by Amerika měla vést, ale jak vedeme (jakým způsobem stojíme v čele).“ 1

Jiný výmluvný dokument prozrazuje, jakým důležitým cílem se Ukrajina stala pro uskutečňování amerického plánu pro 21. století. Oním dokumentem je „Národní bezpečnostní strategie pro nové století“ (National Security Strategy for a new century) vypracovaná v roce 1998. Vybraná část textu zní následovně:

„Nově nezávislé státy (NIS): USA usilují o naplnění široké škály bezpečnostních cílů v NIS. Hodláme dovést Rusko, Ukrajinu a další NIS do nového evropského bezpečnostního pořádku (řádu), což zahrnuje upevňování jejich účasti v aktivitách aliančního programu „Partnerství pro mír” (PfP) a budování efektivního partnerství NATO–Rusko a NATO–Ukrajina.“ 2

Podle tohoto textu si USA jako stát ležící mimo Evropu činí nárok na to, že to budou právě Američané, kteří povedou Rusko, Ukrajinu a další země do nového evropského bezpečnostního pořádku. Zde se ztratila role západoevropských zemí. Navíc se za textem a úsilím Američanů skrývá také to, že to budou oni, kdo dají formu onomu novému evropskému bezpečnostnímu pořádku. To je spojeno s jejich stále silnějším vlivem na Evropskou unii, který je patrný i přes provázanost členských zemí NATO a EU: 21 zemí je členem jak NATO, tak zároveň EU (NATO má nyní s Černou horou 29 členů, EU je bez Velké Británie na počtu 27 členů), přičemž Američané na každoročním summitu NATO začali do programu summitu zahrnovat jednání ve formátu USA–EU (což je patřiční důkaz o cíleném působení Spojených států na Evropskou unii, a to při všech možných příležitostech).

Výrazný problém pro USA nastal během první dekády 21. století, kdy dali Rusové jasně najevo, že nehodlají být v podřízeném stavu a taktéž zdůraznili svou nelibost vůči rozšiřování Severoatlantické aliance o další země ve svém sousedství. Tento ruský postoj odstartoval realizaci amerického plánu na změnu politického režimu na Ukrajině. Ukrajina představuje významnou a širokou vstupní bránu do prostoru Ruské federace, a tedy důležitý prostředek pro naplňování amerického strategického cíle, jímž je změnit ruský režim na režim příznivý americké politice (podrobněji k situaci na Ukrajině viz produkt 11010 Analýza vzniku konfliktu na Ukrajině a produkt 11027 Analýza změny politického režimu na Ukrajině s pokračováním v produktu 11028).

Spojeným státům se v Evropě podařilo přeskupit citelné síly a prostředky, čímž mají na své straně většinu Evropy (viz produkt 11001 Studená válka nikdy neskončila). Zároveň však vznikl problém s rovnováhou sil. Nemíníme rovnováhu ve smyslu počtu zemí na té které straně, nýbrž rovnováhu v tom, že se Evropa, dříve rozdělena na dvě protikladné poloviny, nevymezila jako samostatný a nezávislý politický celek, jenž by nepodléhal politice ani jedné z obou zemí. Evropské země se skrze EU podřizují americké zahraniční politice a tím také vojenským aktivitám NATO v Pobaltí. Tyto aktivity neznamenají žádné pozitivní řešení, ale pouze eskalaci napětí ve prospěch americké administrativy, jež nutně potřebuje vyčerpávat a udolávat režim Ruské federace všemi dostupnými prostředky pro dosažení svého kýženého strategického cíle. Tomu podléhají operační cíle v podobě rozšiřování americké sféry vlivu na úkor vlivu ruského v klíčových geografických oblastech ve světě (klíčový terén/prostor*), které se vztahují k získání politické, vojenské a/nebo ekonomické výhody.

Klíčovými oblastmi jsou Blízký východ (přednostně Sýrie a Irák s působením na Írán), Jižní Asie (zejména Afghánistán s působením na Írán a středoasijské republiky Tádžikistán, Uzbekistán, Turkmenistán a další), Korejský poloostrov s přímým působením na Čínu a Ruskou federaci, Moldavsko s působením na Podněstří, Zakavkazsko neboli Jižní Kavkaz, respektive Gruzie s působením na Jižní Osetii a Abcházii, Ukrajina s působením na oblast Donbasu atd.

Rozšiřování sféry vlivu a angažovanost Američanů ve světě může také souviset se zajištěním alternativních a trvalých prostorů pro část amerického národa, což je spjato s podporou nelegální migrace se záměrem vyprázdnit některé prostory (jedná se např. o část Blízkého východu a vybraná území v Africe, kde by se Američané chtěli trvale uchytit a mít vlastní správu).

Rusko na rozdíl od USA neusiluje o prvenství ve světě ani nepředstavuje „konvenční hrozbu“*, neboť neusiluje o vojenskou konfrontaci se zeměmi NATO (jednalo by se o velmi neuvážený a krátkozraký záměr, přičemž Rusové provádějí dlouhodobou a promyšlenou politiku). Opačné názory západních zemí nevycházejí z faktů ani z odborných závěrů zpravodajských služeb (nepočítaje v to účelově vykonstruované závěry), ale pouze a jen z propagandistické snahy ovlivnit veřejné mínění a mínění politiků ve prospěch amerických cílů. Ruská federace požaduje rovnocenné postavení s USA a nehodlá tolerovat přisuzovanou podřízenou roli v nově budovaném světovém řádu, jež je z výše uvedených faktorů diktován Spojenými státy.

Představitelé RF budou i nadále podporovat a udržovat svůj vliv na východní Ukrajině, v Podněstří, v Jižní Osetii a Abcházii, jelikož za této situace nemohou země jako Ukrajina, Moldavsko a Gruzie vstoupit do NATO, neboť by se samotná Aliance poprvé ve své historii vystavila konfrontaci vzhledem k problematické celistvosti území svých členských zemí a dilematu o naplnění údajné kolektivní obrany, která však ve skutečnosti není v Severoatlantické smlouvě nijak zakotvena (viz produkt 11002 Členství v NATO neposkytuje bezpečnostní záruky).

Evropské země (každá sama za sebe), potažmo EU s vládami členských zemí mají ve svých rukou osud Evropy, o kterém by měly rozhodovat samy bez cizího vměšování. Mohou významně přispět k obnovení rovnováhy sil mezi oběma světovými rivaly. Pokud nebudou usilovat o nápravu stavu, je konfrontace obou mocností, a to především přes podřízené evropské státy (na straně USA), nevyhnutelná. Přítěží je však to, že evropské země zahájily destabilizaci Evropy legalizováním nelegální migrace, jež je uměle podporovanou záležitostí a slouží jako prostředek k urychlení geopolitických změn a k využití levné kriminální a militantní síly. Prostřednictvím nelegálních migrantů, především pak migračních kvót a kriminálních činů či lokálních konfliktů (extremismus a interetnické napětí) budou pokračovat snahy o sjednocení Evropy pod jedno vedení s cílem vytvořit nikoli společné, nýbrž nadnárodní síly poplatné americkým cílům v Evropě, a dokonce i v prostorech mimo Evropu (podrobněji viz produkt 11035 Nelegální migrace jako plánovaný a řízený proces). 

Politici, kteří veřejně vykládají o nutnosti zastavit či značně snížit nelegální migraci a přitom nemají odvahu volat po ukončení soupeření mezi USA a RF na Blízkém východě, požadovat změny v situaci destabilizované Libye a prosazovat uskutečňování existující politiky v potírání nelegální migrace, nechtějí vlastně vůbec bojovat proti nelegální migraci, ale jen tak si povídat a přetvařovat se pro udržování politických bodů. Politici ve skutečnosti neřeší zastavení či snižení nelegální migrace, ale zabývají se integrací migrantů do společnosti evropských zemí, což je neprozíravá a destruktivní politika.   

Členství v NATO a EU se stává nebezpečným spolupachatelstvím v porušování mezinárodního práva (bombardování Srbska, agrese a okupace Iráku, odtržení Kosova atd.) a vede k narušování národní bezpečnosti jednotlivých členských zemí legalizací nelegální migrace a vnucováním nelegálních migrantů (porušování článku 4 Smlouvy o Evropské unii). NATO i EU se opakovaně provinily (pochopitelně skrze své členské země), ale uvažujeme-li o nich jako o organizacích, tak nelze jednat a setrvávat v organizacích, jež představují „bezpečnostní hrozbu“* i „bezpečnostní riziko“*. Navíc každý trestný čin spáchaný nelegálním migrantem je trestným činem navíc a jedná se o prohřešek vlád, které zanedbaly (často i úmyslně) implementaci existující bezpečnostní politiky v potírání nelegální migrace (viz produkt 22005 Zásady potírání nelegální migrace). Proč tedy čeští a jiní politici přes to všechno naopak ustavičně zdůrazňují a volají po ještě pevnější integraci v rámci Evropské unie a po ještě větších závazcích směrem k Alianci? Výsledkem bude dlouhodobé poškození státní suverenity a národní bezpečnosti.  

Podporovaným politickým převratem na Ukrajině (viz odkazy na produkty výše) byl zažehnut pomyslný plamínek pro konfrontaci s Ruskem, k níž jsou připravovány a přednostně vybízeny evropské země (což souvisí také s výzvami ke zvyšování vojenských rozpočtů). Převratem na Ukrajině dosáhly Spojené státy jen částečného vítězství. Avšak z vojenského hlediska je úkol buď splněn, anebo nesplněn. Američanům byl upřen Krym, kde by již nyní působily americké lodě a znesnadňovaly by činnost ruského námořnictva (takto brázdí Černé moře nejseverněji převážně u rumunských břehů). Taktéž nebyla zachována celistvost Ukrajiny, což tvoří nepřekonatelnou překážku pro vstup země do NATO. Ekonomická situace na Ukrajině se navíc neustále zhoršuje, čímž se ze země vytváří stále těžší břemeno pro Západ. Spojené státy tedy úkol nesplnily, naproti tomu společně se zeměmi EU zapálily plamínek či doutnák k výbušnině, a to na úkor Evropy. Bizarní přitom je, že mnozí politici evropských zemí do plamínku pateticky foukají a vyvolávají hesla o demokratických hodnotách a ruské propagandě.   

Důležitá poznámka: Prezident pojených států a americká zahraniční politika představují dvě odlišné věci. Prezident USA je pouhým vykonavatelem americké zahraniční politiky ve veřejné funkci, přičemž skuteční tvůrci a hybatelé amerického strategického plánu stojí vždy v pozadí. Prezident Trump nyní sám začíná chápat své politické mantinely se všemi jeho povinnosti a odpovědností za pokračování v naplňování amerického plánu. Nedostatky a časový skluz v dosahování naplánovaných cílů se projevují ve výrocích Donalda Trumpa, jež jsou pochopitelně spojeny i s jeho povahou.


1 Text v původním anglickém znění: „Any successful strategy to ensure the safety of the American people and advance our national security interests must begin with an undeniable truth—America must lead. Strong and sustained American leadership is essential to a rules-based international order that promotes global security and prosperity as well as the dignity and human rights of all peoples. The question is never whether America should lead, but how we lead.“

2 Text v původním anglickém znění:Newly Independent States (NIS):The United States is pursuing a wide range of security objectives in the NIS. We seek to bring Russia, Ukraine and the other NIS into a new, cooperative European security order, which includes strengthening their participation in NATO Partnership for Peace activities and building effective NATO-Russia and NATO-Ukraine partnerships“

* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 11054
Souhrnné hodnocení a předpověď
© 2017 Agentura EXANPRO