Zpravodajská analýza, produkce a prezentace   ⇒     -Přehled zájmových témat      ⇐   Hodnocení bezpečnostní situace a bezpečnostní politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

Specifická analýza (12032)

Kniha Andreje Babiše s názvem „O čem sním, když náhodou spím“ je plná „úžasných“ překvapení. Jedná se vlastně o autentickou výpověď, v níž předseda hnutí ANO Andrej Babiš kromě svých snů prozrazuje také svou skutečnou úroveň odborné způsobilosti pro výkon funkce ve vládním kabinetu. V případě textu věnovaného zpravodajským službám předseda Babiš dokonce odhaluje odbornou úroveň celé české vlády, která od ledna 2014 vládne na základě koalice tvořené politickými subjekty ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Předseda hnutí ANO bezděčně odhalil, že vláda v čele s premiérem Sobotkou prakticky neřídila (a stále neřídí) české zpravodajské služby, přičemž sám Babiš působil v této vládě téměř čtyři roky jako vicepremiér.

Podívejme se na text ke zpravodajským službám z knihy Andreje Babiše:

Tajné služby. Jsou tři, ale každá má trochu jiné řízení. Kontrarozvědku (BIS) koordinuje přímo vláda. Šéfa rozvědky (Úřad pro zahraniční styky a informace) jmenuje ministr vnitra. A Vojenské zpravodajství řídí pro změnu ministerstvo obrany. A můžete si být jistí, že často se nedovedou domluvit. Prevence terorismu je přitom na nich závislá. Myslím, že by proto všechny měly být přímo podřízeny vládě a premiérovi.“

V tomto krátkém úryvku jsou hned čtyři mylná tvrzení, přičemž ten největší omyl je shrnut v poslední větě. Hovoříme o mylných tvrzeních, ne o výmyslech nebo lžích, neboť Andrej Babiš podle způsobu sdělení ani neví, že se mýlí. A to je další problém. Jak je možné, že pan Babiš, jenž zastával téměř čtyři roky funkci vicepremiéra, dosud neví, jaký je zákonem stanovený vztah mezi národní vládou a státními zpravodajskými službami? Vše přitom vychází ze zákona o zpravodajských službách České republiky (zákon č. 153/1994 Sb.).1

Omyl č. 1: „… každá má trochu jiné řízení.“

Ani jedna zpravodajská služba nemůže mít „trochu“ jiné řízení, jelikož je to vláda jako celek, která ze zákona odpovídá za jejich činnost a rovněž za koordinaci jejich činnosti (viz § 7)1. A je to taktéž vláda, která ukládá úkoly těmto službám (viz § 8 odst. 4)1.

Omyl č. 2: „Šéfa rozvědky jmenuje ministr vnitra.“

Osoba ministra vnitra k tomuto úkonu nestačí. Ředitel ÚZSI* je sice z výkonu své funkce odpovědný ministru vnitra, avšak s jmenováním nebo odvoláním ředitele ÚZSI je nutný souhlas vlády (viz § 4 odst. 3)1. Samotný ministr vnitra tedy nemůže rozhodnout o tom, kdo bude či nebude ředitelem ÚZSI, ale je to primárně vláda jako celek, která se vyjadřuje k záležitostem, za něž odpovídá (pro přijetí jakéhokoli usnesení je potřeba souhlasu nadpoloviční většiny členů vládního kabinetu). 

Omyl č. 3: „A Vojenské zpravodajství řídí pro změnu ministerstvo obrany.“

Samotné Ministerstvo obrany ČR neřídí Vojenské zpravodajství(VZ), ale je to opět vláda, která je odpovědná za činnost všech tří zpravodajských služeb, čímž má zároveň pravomoc ukládat těmto službám úkoly a koordinovat jejich činnost (viz § 7 a § 8 odst. 4)1. Ministr obrany působí pouze jako prostředník mezi vládou a příslušnou službou, kterou má ve svém resortu (viz § 8 odst. 5)1. Ministr tak zajišťuje (garantuje), že VZ plní ty úkoly, jež schválila vláda, případně úkoly uložené prezidentem ČR s vědomím vlády (obsah úkolů musí samozřejmě zapadat do mezí působnosti příslušné služby). Stejný vztah je ze zákona i mezi ministrem vnitra a ÚZSI. Rozdíl je pouze v případě Bezpečnostní informační služby* (BIS), jejíž ředitel přijímá úkoly přímo od vlády ČR, případně přímo od prezidenta ČR (zde s vědomím vlády).

Omyl č. 4: „Myslím, že by proto všechny měly být přímo podřízeny vládě a premiérovi.“

To je opravdu zajímavý závěr, kdy pan Babiš přichází s něčím, co už tady platí déle než 20 let (viz § 7)1.

Krátký úryvek z knihy Andreje Babiše je pozoruhodnou výpovědí, v níž předseda hnutí ANO usvědčuje sám sebe i celou vládu z neplnění základních povinností vyplývajících ze zákona. Pasivní postoj vlády (nejen té Sobotkovy) ke zpravodajským službám byl patrný také na výkonu funkce ředitele BIS* v době, kdy tuto funkci zastával Jiří Lang. Ten přes řadu různých afér dokázal ve funkci setrvat celých třináct let a ještě dnes by ve funkci působil, pokud by sám v červenci 2016 nepožádal o odchod ze služby. Takový je způsob řízení zpravodajských služeb ze strany české vlády. Jak to asi vypadá v ostatních oblastech?

Vzniká oprávněná otázka, zda vláda vůbec ukládala zpravodajským službám* nějaké konkrétní úkoly v souvislosti s vývojem bezpečnostní situace v Evropě, anebo jen po celé čtyři roky pasivně přihlížela, jak služby pracují v obecné rovině dle litery zákona. Každoročně vydávaný všeobecný přehled zpravodajských požadavků* jako neurčité vodítko pro zpravodajské služby nestačí pro dostatečnou zpravodajskou podporu rozhodovacího procesu vlády. Avšak další otázkou je, zdali vláda vůbec chce a umí využívat závěry vlastních služeb, když neustále vzhlíží pouze k závěrům hlavních představitelů a mocností NATO a EU, jimž se bezvýhradně podřizuje (viz např. aktivita ministra obrany Stropnického vedená s cílem vyslat české vojáky do Pobaltí – produkt 11055 Ministr obrany v dresu hnutí ANO opakovaně dezinformuje a přispívá ke zvyšování mezinárodního napětí za podpory svého předsedy Andreje Babiše). 

Vláda by měla jednat, rozhodovat a schvalovat konkrétní úkoly pro zpravodajské služby na svých zasedáních a bezprostředně tak reagovat na vývoj situace v ČR, v Evropě a zájmových prostorech* ve světě. A stejně tak by měla výstupy či závěry zpravodajských služeb využívat pro své rozhodování nejen v bezpečnostní oblasti. Výstupy zpravodajských služeb však musí být akceschopné2 a nikoli jen obecné.

Mezi stálé orgány Poslanecké sněmovny ČR patří Stálá komise pro kontrolu činnosti BIS a Stálá komise pro kontrolu činnosti VZ. Na základě čeho ale byla těmito komisemi prováděna kontrola činnosti příslušných zpravodajských služeb, když vlastně Sobotkova vláda zpravodajské služby ani neřídila a nevydávala jim úkoly dle situace a aktuálních potřeb? Neschopnost a pohodlnost poslanců ve vztahu ke zpravodajským službám je podrobně analyzována například v produktu 12026 Ukázka neschopnosti českých zákonodárců kontrolovat zpravodajské služby a selhání médií tento stav rozkrýt a správně pojmenovat. Kontrolní činností poslanců se zabývá také interně rozpracovaný dokument s názvem „Proč je kontrola zpravodajských služeb ze strany zákonodárců jen rutinní čtvrtinovou záležitostí“ (viz Přehled zájmových témat).

Varovným signálem o podivném vztahu mezi vládou a zpravodajskými službami byla aféra s únosem Čechů v Libanonu se zapojením Vojenského zpravodajství (červenec 2015 – únor 2016). Tehdy premiér Sobotka bizarně prohlašoval, že je nutné vyšetřit, proč tam ti lidé jeli a proč zrovna v tomto složení (čtyři civilisté a vojenský zpravodajský důstojník), jako kdyby nebyl se svou vládou odpovědný za činnost vojenské zpravodajské služby a za schvalování zahraničních operací se zapojením civilistů. Ani poslanci nedokázali nebo nechtěli reagovat na tuto závažnou aféru. Případ je podrobně analyzován v produktech 12006 Pozadí libanonské aféry s českou zpravodajskou službou“ a 12024 Česká vláda ohrozila životy českých občanů při státní operaci v Libanonu.

Andrej Babiš používá sousloví „tajná služba“* namísto termínu „zpravodajská služba“*, čímž prozrazuje, jaký je jeho odborný přístup k těmto službám. Tajná služba je spíše novinářské slovní spojení. Avšak pokud máme na mysli odbornou stránku věci neboli zpravodajský proces* a výsledné zpravodajské vědění*3, pak hovoříme o zpravodajské službě. Je tedy možné říci, že předseda Babiš používáním termínu „tajná služba“ potlačuje odbornou stránku zpravodajských služeb, což není u politiků vhodným projevem. To ostatně podporuje jeho neznalosti o řízení státních zpravodajských služeb a neznalosti o jejich možnostech ve zpravodajské podpoře rozhodovacího procesu vlády. (Problematika v pojmenování státních služeb je rozebrána v produktu 22003 Zpravodajské služby versus tajné služby.)

Text ke zpravodajským službám je v knize Andreje Babiše součástí třetího dílu, jenž nese název „Jak to vyhrajeme“. Jenže takovéto hrubé omyly nemohou zajistit žádnou výhru.


1 Zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších předpisů:

  • § 4 odst. 3 Ředitele Úřadu pro zahraniční styky a informace jmenuje a odvolává ministr vnitra se souhlasem vlády. Z výkonu své funkce je ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace odpovědný ministru vnitra.
  • § 7 – Za činnost zpravodajských služeb odpovídá a koordinuje ji vláda.
  • § 8 odst. 4 – Vláda a prezident republiky ukládají zpravodajským službám úkoly v mezích působnosti těchto služeb. Prezident republiky ukládá zpravodajským službám úkoly s vědomím vlády.
  • § 8 odst. 5 – Podávání zpráv, předávání informací a ukládání úkolů podle odstavců 1 až 4 se u Bezpečnostní informační služby uskutečňuje prostřednictvím ředitele této služby a u Úřadu pro zahraniční styky a informace a Vojenského zpravodajství prostřednictvím příslušných ministrů…

2 Akceschopnost informací a zpravodajského vědění je součástí produktu 21007 Zásady zpravodajské činnosti.

3 Podrobné vysvětlení termínu „zpravodajské vědění” je obsaženo v produktu 21005 Když se řekne zpravodajské vědění. Dalšími produkty, jež rozebírají zmíněný termín, jsou produkt 21006 Podoby zpravodajského vědění a produkt 21008 Prediktivní zpravodajské vědění.

* Definice termínů a stručný popis zpravodajských organizací jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 12032
Specifická analýza
© 2017 Agentura EXANPRO