Zpravodajská analýza, produkce a prezentace   ⇒     -Přehled zájmových témat      ⇐   Hodnocení bezpečnostní situace a bezpečnostní politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

Specifická analýza a hodnocení (12006)

Celá aféra, která započala v červenci 2015 „únosem“ pětice Čechů v Libanonu, vykazuje podezřelé okolnosti, jež svědčí o tom, že česká zpravodajská služba sehrála jen domluvenou úlohu pro svého mocnějšího „spojence“. Vycházíme z rozboru faktických údajů a jejich porovnání se způsobem reakce či naopak „mlčenlivostí“ českých i amerických funkcionářů. Dále uvažujeme zásady provádění zpravodajské činnosti a dosavadní poznatky o charakterových vlastnostech a chování určitých politiků.

Pokud bychom přesto připustili, že se jednalo o čistě národní záležitost bez zásahu či řízení třetí stranou, museli bychom vyvodit jediný závěr: závažné pochybení vedoucích funkcionářů zpravodajské služby a politiků odpovědných za její řízení (vysvětlení dále v textu). Avšak za celou dobu tří měsíců od návratu „unesených“ Čechů do vlasti nebyla zaznamenána žádná personální změna ani závěr z nějakého šetření či alespoň jakási aktivita Stálé parlamentní komise pro kontrolu činnosti Vojenského zpravodajství směrem k této záležitosti. Vláda i komise se od svého „povinného“ vyjádření k případu již rozebíranou aférou nezabývají, přesněji se jí zabývat ani nezačaly (objasnění dále v textu).

Vtažení Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) do případu hodnotíme jako formální záležitost, která podléhá „vyšším zájmům”, jež politici alibisticky označují jako „zájmy národní bezpečnosti".

V celé kauze, včetně jejího samotného vzniku, je několik analyticky hodnotných zajímavostí. V tomto zpravodajském produktu se ale zaměříme na podivné zapojení české zpravodajské služby a na odpovědnost české vlády za vznik a průběh tzv. „libanonské aféry".

Chronologicky prvním bodem analýzy je zvláštní rozhodnutí o odjezdu českého zpravodajského důstojníka do Libanonu. V tomto bodě se vůbec nejedná o to, že by snad někdo opomněl něco říci či snad dokonce něco zatajil zpravodajcům z Vojenského zpravodajství (VZ)1. Jakékoli výtky, které se objevily na adresu Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI)2 jsou bezpředmětné, a to z jednoduchého důvodu. Pokud je zpravodajská služba jako v tomto případě někým vyzvána ke schůzce v konkrétní zahraniční zemi, je jedním z prvních pravidel, ale i povinností prověřit možnou spojitost oné země se zemí vlastní. Nelze jakkoli upřednostňovat význam schůzky před splněním této první povinnosti, neboť pravý význam schůzky za okolností, kdy je iniciativní druhá strana, nemůže být nikdy dopředu dostatečně potvrzen. Vedoucí příslušníci vojenské zpravodajské služby museli vědět o tak exponovaném případu, jakým případ Libanonce Alího Fajáda byl. Ten byl v dubnu 2014 spolu se dvěma dalšími osobami zadržen v České republice na žádost Američanů. A museli také vědět o tom, že Američané již dávno žádali o jeho vydání do USA. Nelze se ani vymlouvat na to, že snad nevěděli či nebyli seznámeni s tím, že Fajád má něco společného s libanonskou zpravodajskou službou. Důležité bylo, že existovala fakta o spojení obou zemí v podobě zadrženého Libanonce, která byla navíc posílena procesem jeho možného vydání do Spojených států. Už tyto skutečnosti měly rozhodnout o volbě opatrného postupu, přičemž nebylo vůbec podstatné, zda byl či nebyl (spolu)pracovníkem libanonské služby. Avšak obecně vzato zpravodajští důstojníci musejí počítat s alternativou, že dotyčný pracuje pro cizí službu, a nemusela to být v tomto případě jen ta libanonská, zvláště v jeho profesi „obchodníka“ s množstvím zahraničních cest včetně Ukrajiny – předmětu amerického zájmu. Zpravodajští profesionálové nemohou doufat v něco lepšího, nýbrž počítat se všemi možnými alternativami.

Žádná zpravodajská služba se dnes neobejde bez monitorování otevřených zdrojů, čímž lze zdůraznit, že i Vojenské zpravodajství mělo v této kauze veškeré podmínky pro získání všech potřebných informací. Většina údajů ohledně diskutovaného případu byla dostupná ve sdělovacích prostředcích. Skutečnost, že český advokát Alího Fajáda působil jako prostředník a později také jako jakýsi „průvodce“ po cestě v Libanonu, potvrzuje závěr, že vojenští zpravodajci museli být s případem Fajáda dobře obeznámeni.

Přes všechny možné a předpokládané obtíže bylo rozhodnuto o cestě přímo do Libanonu a nebyla provedena dohoda o schůzce alespoň ve třetí bezpečné zemi. Podivné je i to, že tam důstojník VZ odjel s Fajádovým advokátem, jenž Libanon již několikrát předtím navštívil. Byla to tedy otevřená cesta se známou osobou pro Libanonce a ještě se setkáním s Fajádovým bratrem, což byla v Libanonu opakovaná činnost. Účast osob v podání advokáta a Fajádova bratra jsou vystupňováním veškerého pochybení, přičemž setkání s bratrem muselo být plánováno předem, což zřetelně ukazuje, že to se samotným Fajádem spojení mělo a zpravodajští funkcionáři to i takto museli hodnotit. Odpověď na to, proč se celá tahle zvláštní událost uskutečnila tímto způsobem, lze hledat jedině v zapojení třetí strany.

Zajímavé je doplnění cestovní skupiny dvěma reportéry z Jindřichohradecké televize, u kterých zanikla informace, že měli dostat zakázku od české vlády, kterou jim měl pomoci zrealizovat právě Fajádův advokát. K tomu můžeme jen podotknout, že novináři jsou vždy vítanými a výhodnými rukojmími, kteří zapůsobí na společnost. (Pro úplnost uvádíme, že k pětici unesených patřil ještě tlumočník/překladatel.)

Druhým bodem analýzy je reakce českých a amerických funkcionářů v závěru celé aféry. „Unesení“ Češi byli propuštěni 1. února 2016 a 4. února přepraveni českým vojenským speciálem do ČR. V jedné z prvních reakcí dne 3. února vystoupil český premiér a uvedl: „… Musím říci, že probíhající policejní vyšetřování mi neumožňuje, abych celou otázku podrobněji komentoval.“ O den později sdělil následující: Je myslím velmi důležité zjistit, proč tam vůbec ti lidé jeli, do Libanonu. Je důležité zjistit, proč tam jeli právě v tom složení, v jakém tam jeli." Tato slova mají velkou výpovědní hodnotu a ukazují jak na premiérovo pochybení, tak na snahu odsunout kauzu od své premiérské funkce. Vyšetřování mělo být iniciováno již v době, kdy byla pětice Čechů unesena. Tady je zvláštní, že se otázkou „proč tam jeli“ a „proč zrovna v tomto složení“ začínal někdo zabývat až po jejich návratu, tedy s odstupem zhruba sedmi měsíců. Navíc mezi vyšetřované měli patřit primárně sám premiér a ministr obrany a poté také ostatní členové vládního kabinetu. Je to totiž zcela v souladu se zákonem, který říká, že je to vláda, která odpovídá za činnost zpravodajských služeb a jejich koordinaci. Dále zákon stanoví, že úkoly zpravodajským službám ukládá vláda a prezident republiky (ten s vědomím vlády). Ukládání úkolů se u Vojenského zpravodajství uskutečňuje prostřednictvím ministra obrany. Zákon již samozřejmě neříká, v jakém složení musí vláda být, aby mohla vydávat úkoly zpravodajským službám. Je však možné vyjít z obecně platného pravidla, podle kterého je k přijetí vládního usnesení neboli v našem případě vydání či schválení úkolu potřebný souhlas nadpoloviční většiny členů kabinetu.  

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že vláda o této zahraniční zpravodajské operaci (cestě) musela vědět, zvláště pokud se to týkalo jiného českého občana, který byl unesen v Libyi (jak sdělil český ministr obrany, což mohlo být jen oficiální ospravedlnění cesty důstojníka VZ, která ale mohla mít zcela jiný cíl). Věta premiéra, kde říká, že je nutné zjistit, proč tam vůbec jeli, působí ve vztahu k zákonu až bizarně. Jediným možným vysvětlením by bylo, že ředitel Vojenského zpravodajství jednal samostatně bez souhlasu vlády. Avšak to by zase potom muselo být vidět v nějakém personálním opatření. Třetí a poslední možností je varianta se zapojením třetí strany, kde česká vláda a zpravodajská služba sehrály dohodnutou roli ve prospěch cizí mocnosti. Třetí variantě napovídají zajímavé schůzky s americkým velvyslancem, jichž se nezávisle na sobě zúčastnili premiér a ministr spravedlnosti, který nepovolil vydání Fajáda do USA. Schůzky se konaly vždy před veřejným vystoupením obou politiků. Pokud Američané něco řídí, běžně poučují ostatní „hráče“ o tom, jak vystupovat a reagovat. Schůzek se nemusel ze strany Spojených států účastnit jen americký velvyslanec, ale mohli tam být také pracovníci zpravodajských a bezpečnostních složek USA, které patří k americkému zastoupení v Praze.

Na straně Američanů byla podezřelá jejich pozdní veřejná reakce. Velvyslanec USA reagoval v Praze až 4. února a americké ministerstvo zahraničí dokonce až 5. února. Obsah jejich slov o šokování a zděšení z činu české strany se zvýrazněním, že zadržené osoby připravovaly vraždy zaměstnanců americké vlády, působil teatrálně. Strojenost projevu se záhy potvrdila tím, že jak rychle jejich hněv vzplanul, tak také rychle opadnul. Podle projevované důležitosti museli Američané celý případ s Fajádem bedlivě sledovat. K tomu patří i monitoring dění v Libanonu včetně libanonských médií. A tady je další podivná věc. Libanonská média totiž o náhlém zvratu v kauze s patřičnými detaily informovala již 2. února. Američané tuto skutečnost museli zachytit, přičemž měli možnost okamžitě reagovat směrem k české vládě, jenže oni tak neučinili a čekali až do 4. února, tedy až po vystoupení českých politiků. Přitom americký velvyslanec jednal s českým premiérem 2. února a v tu dobu byla již informace o propuštění českých občanů známou věcí. Alí Fajád odletěl z Prahy až 4. února večer, tedy v době, kdy unesení Češi byli již přibližně dvě hodiny v Praze.

Neobvyklá byla odpověď českého premiéra na „prudkou" reakci Američanů. Předseda vlády v klidu poznamenal, že ministr spravedlnosti postupoval v souladu s českými zákony a že naši partneři by to měli respektovat. Tento výrok vzhledem k dosavadnímu chování premiéra hodnotíme jako domluvený s protistranou. Premiér dosud reagoval na jakékoli výtky ze strany Američanů spíše rozpačitě a nerozhodně.

Aféru uzavřel předseda Stálé parlamentní komise pro kontrolu činnosti VZ, který již 4. února sdělil, že podle poznatků získaných v rámci komise postupovalo Vojenské zpravodajství v souladu s legislativou a s úkoly, které jsou na jeho příslušníky kladeny... (?)

Celý případ hodnotíme jako činnost řízenou jistou zahraniční agenturou, jejíž slabostí je časté překombinování prováděných a podsouvaných aktivit. Přístup politiků nebyl věrohodný a prokázal, že politici neumějí vystupovat k událostem, jejichž pozadí chtějí zachovat v utajení. Rovněž se projevila nedorozumění, která plynula z toho, že jen někdo a ještě do různé míry byl seznámen se zákulisím události.

Navazující zpravodajský produkt:

Produkt 12024 Česká vláda ohrozila životy českých občanů při státní operaci v Libanonu"

Produkty s tematikou zpravodajských služeb:


1 Vojenské zpravodajství, označované zkratkou VZ, je název české vojenské zpravodajské služby, která je součástí organizační struktury Ministerstva obrany ČR.

2 Úřad pro zahraniční styky a informace, zkráceně ÚZSI, je zpravodajskou službou v rezortu Ministerstva vnitra ČR a jejím určením je zahraniční zpravodajství.


Zpravodajský produkt 12006
Specifická analýza a hodnocení
© 2016 Agentura EXANPRO