Zpravodajská analýza, produkce a prezentace   ⇒     -Přehled zájmových témat      ⇐   Hodnocení bezpečnostní situace a bezpečnostní politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

REÁLNÉ ZPRAVODAJSKÉ VÝSTUPY
Působení zpravodajských služeb ÚVODNÍK
31. říjen 2017

Specifická analýza (12032)

Kniha Andreje Babiše s názvem „O čem sním, když náhodou spím“ je plná „úžasných“ překvapení. Jedná se vlastně o autentickou výpověď, v níž předseda hnutí ANO Andrej Babiš kromě svých snů prozrazuje také svou skutečnou úroveň odborné způsobilosti pro výkon funkce ve vládním kabinetu. V případě textu věnovaného zpravodajským službám předseda Babiš dokonce odhaluje odbornou úroveň celé české vlády, která od ledna 2014 vládne na základě koalice tvořené politickými subjekty ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Předseda hnutí ANO bezděčně odhalil, že vláda v čele s premiérem Sobotkou prakticky neřídila (a stále neřídí) české zpravodajské služby, přičemž sám Babiš působil v této vládě téměř čtyři roky jako vicepremiér.

Podívejme se na text ke zpravodajským službám z knihy Andreje Babiše:

Tajné služby. Jsou tři, ale každá má trochu jiné řízení. Kontrarozvědku (BIS) koordinuje přímo vláda. Šéfa rozvědky (Úřad pro zahraniční styky a informace) jmenuje ministr vnitra. A Vojenské zpravodajství řídí pro změnu ministerstvo obrany. A můžete si být jistí, že často se nedovedou domluvit. Prevence terorismu je přitom na nich závislá. Myslím, že by proto všechny měly být přímo podřízeny vládě a premiérovi.“

V tomto krátkém úryvku jsou hned čtyři mylná tvrzení, přičemž ten největší omyl je shrnut v poslední větě. Hovoříme o mylných tvrzeních, ne o výmyslech nebo lžích, neboť Andrej Babiš podle způsobu sdělení ani neví, že se mýlí. A to je další problém. Jak je možné, že pan Babiš, jenž zastával téměř čtyři roky funkci vicepremiéra, dosud neví, jaký je zákonem stanovený vztah mezi národní vládou a státními zpravodajskými službami? Vše přitom vychází ze zákona o zpravodajských službách České republiky (zákon č. 153/1994 Sb.).1

Omyl č. 1: „… každá má trochu jiné řízení.“

Ani jedna zpravodajská služba nemůže mít „trochu“ jiné řízení, jelikož je to vláda jako celek, která ze zákona odpovídá za jejich činnost a rovněž za koordinaci jejich činnosti (viz § 7)1. A je to taktéž vláda, která ukládá úkoly těmto službám (viz § 8 odst. 4)1.

Omyl č. 2: „Šéfa rozvědky jmenuje ministr vnitra.“

Osoba ministra vnitra k tomuto úkonu nestačí. Ředitel ÚZSI* je sice z výkonu své funkce odpovědný ministru vnitra, avšak s jmenováním nebo odvoláním ředitele ÚZSI je nutný souhlas vlády (viz § 4 odst. 3)1. Samotný ministr vnitra tedy nemůže rozhodnout o tom, kdo bude či nebude ředitelem ÚZSI, ale je to primárně vláda jako celek, která se vyjadřuje k záležitostem, za něž odpovídá (pro přijetí jakéhokoli usnesení je potřeba souhlasu nadpoloviční většiny členů vládního kabinetu). 

Omyl č. 3: „A Vojenské zpravodajství řídí pro změnu ministerstvo obrany.“

Samotné Ministerstvo obrany ČR neřídí Vojenské zpravodajství(VZ), ale je to opět vláda, která je odpovědná za činnost všech tří zpravodajských služeb, čímž má zároveň pravomoc ukládat těmto službám úkoly a koordinovat jejich činnost (viz § 7 a § 8 odst. 4)1. Ministr obrany působí pouze jako prostředník mezi vládou a příslušnou službou, kterou má ve svém resortu (viz § 8 odst. 5)1. Ministr tak zajišťuje (garantuje), že VZ plní ty úkoly, jež schválila vláda, případně úkoly uložené prezidentem ČR s vědomím vlády (obsah úkolů musí samozřejmě zapadat do mezí působnosti příslušné služby). Stejný vztah je ze zákona i mezi ministrem vnitra a ÚZSI. Rozdíl je pouze v případě Bezpečnostní informační služby* (BIS), jejíž ředitel přijímá úkoly přímo od vlády ČR, případně přímo od prezidenta ČR (zde s vědomím vlády).

Omyl č. 4: „Myslím, že by proto všechny měly být přímo podřízeny vládě a premiérovi.“

To je opravdu zajímavý závěr, kdy pan Babiš přichází s něčím, co už tady platí déle než 20 let (viz § 7)1.

Krátký úryvek z knihy Andreje Babiše je pozoruhodnou výpovědí, v níž předseda hnutí ANO usvědčuje sám sebe i celou vládu z neplnění základních povinností vyplývajících ze zákona. Pasivní postoj vlády (nejen té Sobotkovy) ke zpravodajským službám byl patrný také na výkonu funkce ředitele BIS* v době, kdy tuto funkci zastával Jiří Lang. Ten přes řadu různých afér dokázal ve funkci setrvat celých třináct let a ještě dnes by ve funkci působil, pokud by sám v červenci 2016 nepožádal o odchod ze služby. Takový je způsob řízení zpravodajských služeb ze strany české vlády. Jak to asi vypadá v ostatních oblastech?

Vzniká oprávněná otázka, zda vláda vůbec ukládala zpravodajským službám* nějaké konkrétní úkoly v souvislosti s vývojem bezpečnostní situace v Evropě, anebo jen po celé čtyři roky pasivně přihlížela, jak služby pracují v obecné rovině dle litery zákona. Každoročně vydávaný všeobecný přehled zpravodajských požadavků* jako neurčité vodítko pro zpravodajské služby nestačí pro dostatečnou zpravodajskou podporu rozhodovacího procesu vlády. Avšak další otázkou je, zdali vláda vůbec chce a umí využívat závěry vlastních služeb, když neustále vzhlíží pouze k závěrům hlavních představitelů a mocností NATO a EU, jimž se bezvýhradně podřizuje (viz např. aktivita ministra obrany Stropnického vedená s cílem vyslat české vojáky do Pobaltí – produkt 11055 Ministr obrany v dresu hnutí ANO opakovaně dezinformuje a přispívá ke zvyšování mezinárodního napětí za podpory svého předsedy Andreje Babiše). 

Vláda by měla jednat, rozhodovat a schvalovat konkrétní úkoly pro zpravodajské služby na svých zasedáních a bezprostředně tak reagovat na vývoj situace v ČR, v Evropě a zájmových prostorech* ve světě. A stejně tak by měla výstupy či závěry zpravodajských služeb využívat pro své rozhodování nejen v bezpečnostní oblasti. Výstupy zpravodajských služeb však musí být akceschopné2 a nikoli jen obecné.

Mezi stálé orgány Poslanecké sněmovny ČR patří Stálá komise pro kontrolu činnosti BIS a Stálá komise pro kontrolu činnosti VZ. Na základě čeho ale byla těmito komisemi prováděna kontrola činnosti příslušných zpravodajských služeb, když vlastně Sobotkova vláda zpravodajské služby ani neřídila a nevydávala jim úkoly dle situace a aktuálních potřeb? Neschopnost a pohodlnost poslanců ve vztahu ke zpravodajským službám je podrobně analyzována například v produktu 12026 Ukázka neschopnosti českých zákonodárců kontrolovat zpravodajské služby a selhání médií tento stav rozkrýt a správně pojmenovat. Kontrolní činností poslanců se zabývá také interně rozpracovaný dokument s názvem „Proč je kontrola zpravodajských služeb ze strany zákonodárců jen rutinní čtvrtinovou záležitostí“ (viz Přehled zájmových témat).

Varovným signálem o podivném vztahu mezi vládou a zpravodajskými službami byla aféra s únosem Čechů v Libanonu se zapojením Vojenského zpravodajství (červenec 2015 – únor 2016). Tehdy premiér Sobotka bizarně prohlašoval, že je nutné vyšetřit, proč tam ti lidé jeli a proč zrovna v tomto složení (čtyři civilisté a vojenský zpravodajský důstojník), jako kdyby nebyl se svou vládou odpovědný za činnost vojenské zpravodajské služby a za schvalování zahraničních operací se zapojením civilistů. Ani poslanci nedokázali nebo nechtěli reagovat na tuto závažnou aféru. Případ je podrobně analyzován v produktech 12006 Pozadí libanonské aféry s českou zpravodajskou službou“ a 12024 Česká vláda ohrozila životy českých občanů při státní operaci v Libanonu.

Andrej Babiš používá sousloví „tajná služba“* namísto termínu „zpravodajská služba“*, čímž prozrazuje, jaký je jeho odborný přístup k těmto službám. Tajná služba je spíše novinářské slovní spojení. Avšak pokud máme na mysli odbornou stránku věci neboli zpravodajský proces* a výsledné zpravodajské vědění*3, pak hovoříme o zpravodajské službě. Je tedy možné říci, že předseda Babiš používáním termínu „tajná služba“ potlačuje odbornou stránku zpravodajských služeb, což není u politiků vhodným projevem. To ostatně podporuje jeho neznalosti o řízení státních zpravodajských služeb a neznalosti o jejich možnostech ve zpravodajské podpoře rozhodovacího procesu vlády. (Problematika v pojmenování státních služeb je rozebrána v produktu 22003 Zpravodajské služby versus tajné služby.)

Text ke zpravodajským službám je v knize Andreje Babiše součástí třetího dílu, jenž nese název „Jak to vyhrajeme“. Jenže takovéto hrubé omyly nemohou zajistit žádnou výhru.


1 Zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších předpisů:

  • § 4 odst. 3 Ředitele Úřadu pro zahraniční styky a informace jmenuje a odvolává ministr vnitra se souhlasem vlády. Z výkonu své funkce je ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace odpovědný ministru vnitra.
  • § 7 – Za činnost zpravodajských služeb odpovídá a koordinuje ji vláda.
  • § 8 odst. 4 – Vláda a prezident republiky ukládají zpravodajským službám úkoly v mezích působnosti těchto služeb. Prezident republiky ukládá zpravodajským službám úkoly s vědomím vlády.
  • § 8 odst. 5 – Podávání zpráv, předávání informací a ukládání úkolů podle odstavců 1 až 4 se u Bezpečnostní informační služby uskutečňuje prostřednictvím ředitele této služby a u Úřadu pro zahraniční styky a informace a Vojenského zpravodajství prostřednictvím příslušných ministrů…

2 Akceschopnost informací a zpravodajského vědění je součástí produktu 21007 Zásady zpravodajské činnosti.

3 Podrobné vysvětlení termínu „zpravodajské vědění” je obsaženo v produktu 21005 Když se řekne zpravodajské vědění. Dalšími produkty, jež rozebírají zmíněný termín, jsou produkt 21006 Podoby zpravodajského vědění a produkt 21008 Prediktivní zpravodajské vědění.

* Definice termínů a stručný popis zpravodajských organizací jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 12032
Specifická analýza
© 2017 Agentura EXANPRO
22. říjen 2017

Specifické hodnocení (12031)

Pomalu končí rok 2017 a české zpravodajské služby za sebou stále táhnou břemeno spojené s předešlým rokem 2016. Tím břemenem je veřejná výroční zpráva, což znamená, že se jedná o břemeno, které vyvstává každoročně. Pokud ale zvážíme, že zpravodajské služby* nejsou schopny v posledních letech zveřejňovat své výroční zprávy za hodnocený rok dříve než v období mezi měsíci září až listopad následujícího roku, tak musíme upřesnit, že toto břemeno nevzniká každoročně, nýbrž nepřetržitě trvá. Na přelomu října a listopadu 2017 budou zveřejněny výroční zprávy dvou českých zpravodajských služeb (BIS* a VZ*) za rok 2016, avšak přibližně za tři měsíce by se již měli příslušníci těchto služeb zabývat zpracováváním další výroční zprávy, a to za rok 2017. Vytváření výroční zprávy se tak stalo téměř celoroční záležitostí, což je vážným signálem k tomu, aby se tím začaly zaobírat odpovědné osoby (členové vládního kabinetu a poslanci a senátoři v příslušných komisích a výborech), neboť se ztrácí význam a přínos vytvářeného dokumentu a naopak se mrhá silami a časem pracovníků zpravodajských služeb, které by mohly být využity vhodnějším způsobem.

Utajovaná verze výroční zprávy má význam jak pro samotnou zpravodajskou službu jako analýza vlastní činnosti, tak především pro vládu jako řídící orgán státních zpravodajských služeb. Utajovaná (neveřejná) výroční zpráva musí národní vládě vždy sloužit jako jeden z dokumentů pro kontrolu své vládní odpovědnosti za uplynulý rok a pro upřesnění činnosti (úkolů) zpravodajským službám na následující, tedy zpravidla již aktuální rok a k tomu i na rok příští (což vychází z toho, že z důvodu časových prodlev by se každoročně mělo plánovat vždy na dva roky dopředu: pro první rok potvrzení a rozvedení úkolů nebo jejich jiné upřesnění, pro druhý rok pak rámcové stanovení úkolů a činnosti). Členové vládního kabinetu podle zprávy zváží, zda všechny záležitosti v ní uvedené byly ze strany vlády vždy odpovědně řešeny a vyřešeny. Pokud ne, přijímá vláda opatření k nápravě. Výroční zpráva je v tomto smyslu také možností zpravodajské služby zdůraznit určité události, záležitosti či problémy, které nepovažuje za dostatečně vyřešené a které mohou představovat problém, nebo dokonce vážnou hrozbu pro další období. V dalším se vláda podle obsahu výroční zprávy rozhoduje, jak budou upřesněny úkoly příslušné zpravodajské službě na následující čili aktuální rok, a dále rozhoduje, jaké rámcové úkoly budou stanoveny na rok příští.

Výroční zpráva je rovněž jeden ze způsobů, jímž vláda kontroluje plnění uložených úkolů zadaných zpravodajským službám a také stav a výkon služeb vzhledem k požadovaným výsledkům. Na základě zjištění přijímá vláda nezbytná opatření směrem ke zpravodajským službám. Jedním souborem úkolů jsou takzvané „zpravodajské požadavky”* vlády, z nichž jsou vymezovány „prioritní zpravodajské požadavky”*. Plnění těchto požadavků musí být dostatečně rozvedeno ve výroční zprávě. Úvodním nedostatkem v jejich plnění však bývá až příliš obecná formulace těchto požadavků (blíže viz produkty z kategorie Odborná zpravodajská nauka, např. produkt 2112 Fáze zpravodajského procesu aneb Jak funguje kruh zrání).

Pokud má utajovaná výroční zpráva co nejlépe sloužit výše zmíněným cílům, musí být vládě předána co nejdříve po skončení hodnoceného roku. Pro naplnění praktického významu to znamená nejpozději do konce března následujícího roku. Jestliže to zpravodajská služba není schopna splnit, je nutné změnit formu a způsob vytváření výroční zprávy (podrobnější objasnění provedeme na obsahu výročních zpráv za rok 2016 po jejich zveřejnění v neutajované podobě).

Žádné politické události jako volby včetně volební kampaně nemohou mít vliv na včasné předání utajované zprávy členům vládního kabinetu a prezidentovi ČR, případně dalším adresátům. Stejně tak nemohou žádné události a aktivity zabránit nové vládě, aby se po nástupu do úřadu začala neprodleně zabývat činností a stavem státních zpravodajských služeb, které řídí. To patří k primárním zájmům každé vlády, jež musí řešit v prvních týdnech svého funkčního období. Jedním z prvních úkonů nové vlády, která zahájí svou činnost na počátku roku 2018, by mělo být seznámení s posledními utajovanými výročními zprávami všech českých zpravodajských služeb. Kromě toho by měl nový premiér co nejdříve provést návštěvu ústředí těchto služeb, čímž vyzdvihne jejich důležitost a potvrdí politické výroky o významné roli zpravodajských služeb v současném dění.

Neutajovaná neboli veřejná verze výroční zprávy neplní žádnou funkci pro rozhodovací proces vlády a její zveřejnění tak není z časového hlediska důležité. Veřejná výroční zpráva je cílena na média a širokou veřejnost, avšak vzhledem k několika faktorům je otázkou, zda je vůbec nutné vytvářet neutajované verze výročních zpráv zpravodajských služeb. Prvním faktorem je samozřejmě nadbytečná zátěž. Dalším pak to, že ve zprávách obvykle chybí jakákoli zmínka o těch událostech, které byly v příslušném roce rozebírány v médiích a zároveň se týkaly nebo byly pokrývány činností zpravodajských služeb (příkladem je bod 1 v produktu 12014 nazvaný Obsah zprávy nezahrnuje již dříve veřejně publikované události v souvislosti s činností BIS“). Zvláštní je i to, že veřejné výroční zprávy vydávají jen dvě ze tří českých zpravodajských služeb (veřejnou zprávu nevydává ÚZSI*).

Veřejné výroční zprávy neplní žádnou praktickou, ani veřejně prospěšnou funkci a vzhledem ke svému rozporuplnému obsahu jsou nevhodným výtvorem. Písemná forma veřejných výročních zpráv by měla být nahrazena stručným a věcným ústním brífinkem pro média a pozvané hosty. Brífink by měla organizovat a provést vláda jako řídící orgán, čímž by zároveň prokázala svou odbornou způsobilost v řízení zpravodajských služeb (jeden brífink o činnosti všech služeb). Veřejnost se s brífinkem může seznámit prostřednictvím sdělovacích prostředků. Zpravodajské služby by neměly dokazovat svoji potřebnost a důležitost písemnými dokumenty, a už vůbec ne kostrbatými slohovými útvary, přičemž by to po nich neměli vyžadovat ani výkonní politici, kteří z těchto aktivit sledují vlastní politický prospěch. Zpravodajské služby by se měly veřejnosti prezentovat tak, že se místo psaní nadbytečného dokumentu, jenž vytvářejí a upravují několik měsíců, než jej nakonec zveřejní, soustředí plně a poctivě na zpravodajskou podporu v zajišťování bezpečného prostředí před reálnými hrozbami a budou minimalizovat aféry ve vlastních řadách. 

Zpravodajské produkty související s působením českých zpravodajských služeb:


* Definice termínů a stručný popis zpravodajských organizací jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 12031
Specifické hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO
29. září 2017

Specifická analýza a hodnocení (12030)

Výrok českého prezidenta z ledna 2017 o jakémsi „teroristovi" na českém území prozradil mnohé, ne však tolik o prezidentovu přístupu a nakládání s utajovanými informacemi jako spíše o znalostech politiků a různých komentátorů o práci zpravodajských služeb* a jejich způsobu informování prezidenta České republiky. Všichni byli zděšeni výrokem prezidenta, ale nikdo se nezabýval tím, co bylo vlastně obsahem a cílem sdělení.

Komentování prezidentova výroku ze všech možných stran ukázalo unáhlenost a zaujatost komentátorů, a to buď proto, že se jednalo o jejich neoblíbenou osobu Miloše Zemana, anebo proto, že se zabývali jen tím, že se podle nich mělo jednat o neoprávněné zveřejnění utajované informace. Novináři všechny reakce bez rozmyslu poskytovali veřejnosti, neboť u nich zápal pro senzaci v případě výroku prezidenta předčil logický úsudek a snahu po smysluplném dotazování.

Pokud chceme hodnotit obsah ústního nebo písemného sdělení, musíme se nejprve dobře seznámit s jeho obsahem neboli ho určitým způsobem analyzovat (včetně použitých slov a odborných termínů) a snažit se porozumět jeho významu v širších souvislostech.

Prezident byl hostem v pořadu „Interview Plus“, jenž byl ve veřejnoprávní rozhlasové stanici Český rozhlas Plus vysílán 11. ledna 2017 (rozhovor byl předtočen o den dříve). Prezidentův výrok v uvedeném pořadu byl odpovědí na moderátorova slova o tom, že Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám (CTHH) bude podle její koordinátorky ověřovat informace, které mohou být zásadním nebezpečím pro Českou republiku. Odpověď prezidenta byla následující:

„Já si myslím, že je to naprostá drzost, nebo, chcete-li to naznačit zdvořileji, neúměrné sebevědomí. Židé tomu říkají chucpe. No a proč? Protože informace, které jsou skutečně nebezpečné pro bezpečí České republiky, jsou většinou publikovány zpravodajskými službami, ke kterým tito úředníci nebudou mít přístup, neboť by jinak porušili zákon. Podívejte se, já jsem zrovna teď přečetl čtyři šifry. Podle jedné se na našem území potlouká jistý člověk z Maghrebu1 – nesmím uvést jeho jméno – který je důvodně podezřelý ze spolupráce s teroristickými islámskými organizacemi. Vy si opravdu myslíte, že tuhle informaci bude mít paní Romancevová? Samozřejmě že ne.“ 

Na to moderátor reagoval, zda je na místě takovouto informaci zveřejňovat ve vysílání Českého rozhlasu a zda to nemůže vyděsit českou veřejnost. A prezident doplnil:

„Právě proto jsem neřekl jeho jméno. To už by bylo porušení, a jestliže jenom řeknu, že je z Maghrebu, tak vy jistě víte, že Maghreb zahrnuje Maroko, Tunisko, Alžírsko a dokonce Libyi, takže tato informace je natolik neurčitá, že nikoho, kromě tohoto člověka, neohrožuje. A já bych si dokonce přál, aby byl ohrožen.“

Předně je zajímavé, že prezident řekl, že četl šifry. K tomu můžeme uvést toto:

  • Pokud četl šifry, tak nečetl žádné zprávy, jelikož šifra* je určitý systém pro skrytí smyslu původního textu, anebo obráceně pro odkrytí zašifrovaného textu (viz termín šifra a související termíny ve zpravodajském slovníku).
  • Pojem šifra se někdy v hovorové řeči používá pro označení samotné zašifrované informace (což však není ten správný význam). Jenže prezident zašifrované informace (kryptogramy*) nedostává. Dostává spis s normálním textem, který je označen příslušným stupněm utajení (pokud se jedná o utajovanou informaci).

Proč tedy prezident mluvil o šifrách? Na to se ho bohužel nikdo nezeptal. Pravděpodobným vysvětlením je to, že chtěl zdůraznit, že informace, jež četl, byly utajovaného charakteru. A možná i to, že pocházejí ze zahraničí. Tím chtěl patrně také naznačit, že pro CTHH bude těžké jeho výrok potvrdit, nebo vyvrátit, když k utajované informaci nebude mít dotyčné centrum přístup.

Další poutavou částí prezidentova výroku je to, že zmínil, že nemůže uvést jméno podezřelé osoby, což dále v rozhovoru zvýraznil tím, že to už by bylo porušení. Podobně je to s uvedením rozlehlého prostoru Maghreb*. Celé to působí dojmem, jako by si prezident toto tvrzení pro daný účel připravil a dopředu s někým konzultoval.

Bylo by taktéž zvláštní, kdyby prezident obdržel strohou dílčí informaci o jediné podezřelé osobě ze zahraničí „potulující se“ na území ČR, aniž by to mělo zásadní význam pro bezpečnost ČR, anebo pro činnost samotného prezidenta. Prezident navíc dále v rozhovoru uvedl, že to není strategická informace. Potom je ale divné, proč by představiteli státu neboli osobě ve strategické funkci někdo předával nestrategickou informaci (nutno podotknout, že státní instituce, potažmo zpravodajské služby mezi sebou permanentně soupeří, což se projevuje i v tom, že se snaží politikům poskytovat všechny možné informace a získat si tak větší přízeň – v případě erudovaných politiků to ale může být dvojsečná zbraň). Osoba, která je důvodně podezřelá, nemusí být ještě provinilá, čímž je význam této informace pro prezidenta jen informativní a stále neúplný. Takováto informace je primárně důležitá pro státní instituce s bezpečnostním charakterem jejich pracovní činnosti. Nejvyšší státní funkcionáři nemohou být zahlcováni všemi možnými dílčími informacemi, které je odvádí od důležitých věcí a rozhodnutí. Systém musí být nastaven tak, aby jednotliví státní úředníci přijímali takové informace, jež zapadají do jejich rozhodovacího procesu a pracovního výkonu na příslušném stupni pracovního zařazení.

Na území ČR se každým rokem nachází přinejmenším několik desítek podezřelých osob ze zahraničí a nikdo to nijak zásadně neřeší. Oficiální policejní počty pouze zjištěných a zadržených nelegálních migrantů z Blízkého východu (především Sýrie a Irák) a jižní Asie (zejména Afghánistán a Pákistán) dosahují za rok 2015 téměř 3 300 osob a za rok 2016 asi 1 000 osob (počet nezjištěných migrantů bude vždycky vyšší). Většina z nich byla propuštěna s povolením k pobytu na několik dní a s příkazem opustit zemi (podrobněji viz druhá polovina produktu 13009). Tohle přece není účinné předcházení terorismu a jiné nezákonné činnosti jak na našem území, tak v celé Evropě. Minimálně každý desátý muž pocházející ze zmíněných zemí (zvláště pak ze Sýrie a Iráku) má přímou zkušenost nebo alespoň vazby na militantní, případně teroristickou organizaci. Pokud tedy prezident zmínil v této souvislosti jednu podezřelou osobu, tak je to velmi nepřesná a nic neříkající informace, která se navíc může přeměnit na bezcennou, když se podezření neprokáže. Jestliže někdo na druhou stranu bez asistence zpravodajských složek sdělí, že se na území ČR nachází deset takovýchto podezřelých osob, nemusí být vzhledem k dnešní situaci a přístupu evropských vlád k nelegální migraci daleko od pravdy a jen těžko se bude dané tvrzení vyvracet, ale také potvrzovat (a to i ze strany zpravodajských služeb).

Ministr vnitra Milan Chovanec reagoval v této souvislosti vyjádřením, že za poslední roky bylo sledováno víc takových podezřelých a že je lépe, když se to děje utajeně. K tomu doplnil, že tito lidé přes ČR tranzitovali (viz pořad ČT „Události“ vysílaný 11. ledna 2017). Avšak svými slovy naopak odkryl dlouhotrvající nedostatek v bezpečnostní oblasti. Pokud byly tyto osoby pouze sledovány, jak tranzitují přes území ČR, tak je na místě ptát se, jaký to mělo vlastně význam. Konkrétní otázkou je, jakou hrozbu fakticky představovaly, když české úřady nic nepodnikly. Podezření buď nemohlo být nijak vážné a jednalo se jen o teorii či domněnku, anebo, což je pravděpodobnější, se jednalo o retrospektivní sledování (tedy zpětné dohledávání) jako v případě teroristických útoků v Paříži s pojítkem na dřívější pohyb jednoho z teroristů přes ČR (viz produkt 12002 Analýza klamného vyjádření českého premiéra). Jestliže by to mělo být s těmi tranzitujícími podezřelými jinak, bylo by nanejvýš šokující, že nikdo nezasáhl. Sledování a prověřování údajných podezřelých osob není a nemůže být silnou stránkou českých složek, pokud se opět vrátíme k propuštění stovek neprověřených nelegálních migrantů pocházejících z exponovaných zemí (viz odstavec výše a produkt 13009).

Ministr vnitra v pozdějších dnech uvedl, že pracovníci CTHH mají bezpečnostní prověrky a že se mohou dostat i k utajovaným informacím (bezpečnostní prověrka je hovorové označení pro bezpečnostní osvědčení* nebo bezpečnostní oprávnění– tyto termíny jsou zaměňovány, ale prověrka je jen úkon, jenž k přístupu k utajovaným informacím nestačí). Informace o „bezpečnostních prověrkách" je však zavádějící, a to hned ze dvou důvodů:

  • Ministr neupřesnil, pro jaký „stupeň bezpečnostního utajení“* budou mít pracovníci CTHH bezpečnostní osvědčení. Mohou mít osvědčení pro nižší stupně utajení („Vyhrazené“ a „Důvěrné“), čímž se nebudou moci seznamovat s utajovanými informacemi označenými vyšším stupněm utajení. Nedostanou se tedy ke všem utajovaným informacím.
  • Vlastnit bezpečnostní osvědčení je jen jednou podmínkou pro seznamování se s utajovanými informacemi příslušného stupně utajení (dle bezpečnostního osvědčení). Druhou podmínkou je určení, v jakém pracovním rozsahu (oblasti) se držitel osvědčení může s utajovanými informacemi seznamovat. Úředník z Ministerstva vnitra s bezpečnostním osvědčením na stupeň „Tajné“ tak nemůže jen tak přijít například k Bezpečnostní informační službě* (BIS) a požadovat informace spojené s terorismem do stupně „Tajné“. Ani příslušník zpravodajské služby s osvědčením pro nejvyšší stupeň utajení („Přísně tajné“) nemá přístup ke všem utajovaným informacím v příslušné službě.

Někteří politici dávali najevo svou rozhořčenost, když prohlašovali, že si neumí představit, jak to budou vysvětlovat evropským partnerům (míněno únik „utajované“ informace). Avšak vysvětlovat by měli především naši partneři, a to proč zvyšují bezpečnostní riziko ve vlastních a ostatních evropských zemích tím, že nepromyšleně přijímají nelegální migranty, kteří nejsou a ani nemohou být dostatečně prověřeni z hlediska jejich kriminální a militantní minulosti. Tím vzniká výrazné množství podezřelých osob, jež nemohou být uspokojivě kontrolovány, natož sledovány.

Politici by se ale obecně měli zdržet jakékoli kritiky ohledně úniku utajované informace, pokud sami nevědí, zda taková informace vůbec existuje (zda je pravdivá) a zda podléhá utajovanému režimu. S takovou razancí, s jakou řešili údajný únik informace od prezidenta, by přinejmenším měli řešit samotné podezřelé a neprověřené osoby, které přicházejí na území ČR z oblastí ozbrojených konfliktů a nyní již také jako „návštěvníci“ ze sousedních i vzdálenějších evropských zemí.

Zpravodajské produkty související s působením zpravodajských služeb:

Zpravodajské produkty související s bezpečnostní situací v Evropě a České republice:


1 Maghreb je geografický prostor v severozápadní části Afriky, jenž zahrnuje šest zemí (Libye, Tunisko, Alžírsko, Maroko, Západní Sahara a Mauritánie) a dvě španělské exklávy v podobě autonomních měst Ceuta a Melilla.

* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 12030
Specifická analýza a hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO
8. září 2017

Specifická analýza (12029)

Uvedený nadpis shrnuje situaci, která podle vedoucích funkcionářů britské zpravodajské služby MI5*, britských politiků a „barvitých“ novinářů nastala na území Velké Británie po teroristickém útoku* spáchaném 22. května 2017 v Manchesteru. Avšak jak vlastně pracuje britská zpravodajská služba MI5, když po zmíněném útoku její zástupci náhle tvrdí, že je ve Velké Británii o 20 000 potenciálních útočníků více, než předpokládali před provedením onoho útoku? A mohlo by skutečně tolik osob mít úmysl připravovat v různém čase a místě teroristické útoky v Británii? A proč novináři a někteří funkcionáři zpravodajských služeb používají neustále sporné termíny „džihád“ a „džihádisté“, když chtějí bojovat proti terorismu* a nikoli proti islámu?

Před útokem v Manchesteru bylo v Británii podle představitelů britské zpravodajské komunity* přibližně 3 000 islámských extremistů, přičemž 500 z nich bylo předmětem „aktivního vyšetřování“. Po útoku v Manchesteru a zahájeném vyšetřování rozšířily bezpečnostní a zpravodajské složky síť rizikových osob na celkový počet 23 000, avšak zdůrazňují, že se nejedná o konečné číslo.

Nový údaj o počtu rizikových osob uvolnili představitelé MI5 pouhých pět dnů po spáchaném útoku v Manchesteru, přičemž ve spojení s možnými útočníky používají frázi, že oněch dalších 20 000 osob bylo identifikováno jako „reziduální riziko“. Ve skutečnosti není možné, aby za pět dnů jakákoli zpravodajská služba identifikovala 20 000 nových potenciálních útočníků, aniž by v zemi operovala velká militantní organizace. Většina osob z uvedeného počtu nebyla identifikována nově, nýbrž vyzdvižena z databáze již dříve vyšetřovaných a prověřovaných, nebo dokonce obviněných a souzených osob ve spojitosti s terorismem nebo extremismem či podobnou činností. Proto se hovoří o reziduálním či zbytkovém riziku, které se vztahuje k eliminaci dřívějšího rizika (kdy u prověřovaných, vyšetřovaných a/nebo trestaných osob vždy nějaké riziko do budoucnosti zůstává). Nově se síť rozšířila o osoby, jež by mohly mít podezřelé vazby na jednotlivce z databáze nebo na známé radikály, popřípadě o osoby, které s radikály a teroristickými/militantními skupinami nebo jejich vykonanými činy nějakým způsobem sympatizují.

Číslo 23 000 nevypovídá nic o tom, kolik teroristických útoků by nyní na území Británie mohlo být ve fázi přípravy, ale předkládá jen velmi hrubý odhad o počtu lidí za určitých okolností „pravděpodobně“ svolných a schopných spáchat nebo podpořit násilný čin. Pokud budeme navíc uvažovat statistický poznatek o tom, že v lidské společnosti je vždy jedna osoba ze sta až tří stovek lidí psychopat, přičemž část z těchto psychopatů má sklony k provedení nebezpečného násilného činu (jenž může být vyvolán různými spouštěči), tak se nám uvedené číslo může zmnohonásobit – pokud si však již tímto propočtem bezpečnostní orgány nepomohly při stanovení onoho původního počtu 23 000. Kromě psychopatů žije ve společnosti plno osob lehce zmanipulovatelných ke spáchání zvlášť závažného trestného činu, a to nehovoříme o využití psychotropních a omamných látek a dále o psychotických stavech. V současné době se manipulace pojí především k mládeži s islámským náboženstvím a s vazbami na země s ozbrojenými konflikty včetně vazeb přes rodinné příslušníky i další příbuzné. Obecně se manipulace vztahuje na evropskou mládež sympatizující s islámem.

Pokud bylo dříve aktivně vyšetřováno 500 osob, neznamená to, že byly permanentně sledovány (ať už fyzicky, nebo s použitím technických prostředků, případně a často kombinovaně). K dobře pokrytému a „dynamickému“ sledování jedné osoby je podle určitých zásad potřeba zhruba 30 kvalifikovaných lidí, což by se v uvedeném případě týkalo 1 500 pracovníků. Služba MI5 má asi 4 000 stálých zaměstnanců, kteří navíc pracují v různých odvětvích. Jednalo by se tedy o vyčlenění značných sil z jedné služby, což by vzhledem k pokrytí jiných oblastí nebylo možné (lze samozřejmě spolupracovat s dalšími složkami). Situace se ale stává složitější s předložením nového čísla potenciálních útočníků. Zpravodajští činitelé nově vysvětlují, že se snaží „aktivně monitorovat“ více než 3 000 osob z celkového aktuálního počtu (doslova uvádějí, že jsou tyto osoby na seznamu sledovaných kvůli terorismu v Británii: „Those persons are on the UK terror watch list“). I když je tato třítisícová skupina hodnocena jako hrozba pro národní bezpečnost, nemají britské úřady tolik sil a prostředků (viz kalkulace výše v případě nižšího čísla), aby tyto jednotlivce trvaleji sledovaly. Za slovy „aktivní monitorování“ je třeba hledat občasné kontroly pohybu a činnosti u vybraných osob a dále metody prověřování jejich zájmů a okolí s cílem rozhodnout, jak proti nim dál postupovat. Zdroje z MI5 navíc doplňují, že nejvyšší počet jednotlivců, které jsou příslušníci MI5 schopni vyšetřovat* souběžně (rozuměj prověřovat/šetřit*) je limitován právě číslem 3 000.

Někteří státní úředníci a především pak novináři rozšiřují informace, že v Británii je 23 000 radikálů připravených zaútočit, případně že jsou připraveni zabíjet a zemřít pro Alláha. Toto tvrzení je spojováno s požadavkem větších investic do zpravodajských služeb a do řad policie se zdůrazňováním, že pro to nikdy nebyla tak důležitá chvíle. Někteří jsou dokonce toho názoru, že by se personál MI5 měl zdvojnásobit, jak tomu bylo za éry druhé světové války, a že by se o další tisíce příslušníků měly rozšířit stavy policie, jejíž operace by měly být vedeny zpravodajskými poznatky. Avšak nikdo neřeší, proč britské státní úřady nepostupovaly účinněji při poznatcích o cestách svých občanů a osob s dočasným pobytem v Británii do problematických destinací v Africe a Asii včetně Blízkého východu, přičemž se jednalo nejméně o několik stovek podchycených cest – některé dokonce opakované stejnými osobami. Nejprve je nutné postihovat nedbalost u pracovníků a vedoucích funkcionářů, kteří se provinili v zanedbání svých povinností a odpovědnosti, a teprve potom se může přemýšlet o systémové změně. Pokud to bude pouze o navyšování sil a prostředků, nic se nezmění, jestliže se nezvýší jejich účinnost a tím naplňování pracovních povinností a odpovědnosti. (Je to dáno i tím, že v mnoha státních správách chybí spravedlivý systém odměn a trestů.)

Vytváření dojmu, že nikdo za nic nemůže, potvrzuje závěry o tom, že cesty mnohých osob mezi Británií a exponovanými místy byly v zájmu britské zahraniční politiky v tom smyslu, že zapadaly do toho, co Britové po boku Američanů pomáhali tvořit např. v oblasti Blízkého východu (viz produkt 12028 Pokračující nejasnosti ve vyšetřování útoku v Manchesteru s vazbami na MI6 a CIA, kde je zmínka o využívání určitých diaspor).

Ty nejzávažnější a nejtragičtější teroristické útoky v Evropě mají vícero shodných velmi specifických znaků, jež ukazují výše na jakýsi řídící stupeň, z něhož se rozhoduje o místě, času a způsobu provedení teroristického útoku v Evropě. Poznatky o útocích jako by naznačovaly, že alespoň část útoků v Evropě je místně a časově rozložena podle nějakého systému spjatého s politickým vývojem. Kupodivu žádné vyšetřování zatím nepřekročilo uzavřený vyšetřovací kruh kolem jednotlivých útoků směrem k evropskému řídícímu prvku, jenž by měl část útoků zastřešovat. Přitom vlády západních zemí tolik přetřásají myšlenku společného boje proti terorismu.

Z vyjadřování a reakcí britských úředníků vyvstává otázka, zda je náhle v Británii opravdu tolik nebezpečných jedinců, anebo zda se jedná o záminku státního aparátu, jak navýšit personál, získat větší pravomoce a zavést systematičtější kontrolu nad obyvatelstvem z hlediska dalšího politického vývoje v Evropě.

Ačkoli je podle policejních představitelů tempo teroristických útoků v Británii od počátku roku 2017 závratné a bezprecedentní, nic nenasvědčuje tomu, že by se třeba i pouhá čtvrtina rizikových osob (≈ 6 000 jedinců) připravovala na nějaký útok. Pokud by bylo na území Británie 23 000 radikálů připravených zaútočit, muselo by se to již dávno odrazit na skutečné situaci. Uskupení 23 000 útočníků je velké množství osob, které je možné co do počtu přirovnat k Armádě České republiky. Když by v Británii každý den zaútočil jeden radikál, mohli by útočníci tímto tempem a v tomto počtu pokračovat po dobu delší než 60 let (pouhá čtvrtina z celkového počtu jednotlivců, tedy asi 6 000 osob, by mohla takto působit po dobu delší než 16 let, což je stále dlouhé období). Tento stav ale zatím nepozorujeme, což je dáno tím, že s odhadem celkového čísla rizikových osob nebyly záměrně předloženy zbylé informace. Všechny osoby totiž nikdy nejsou stejně rizikoví. A čím více lidí je na seznamu zájmových osob*, tím více se jejich rizikovost liší (škála rizikovosti se rozšiřuje), přičemž někteří jsou na seznam přidáni pod heslem „raději přidat a preventivně prověřit, než něco opomenout". Naopak na seznamu zcela jistě chybí osoby, o kterých zatím nikdo neví, že mají úmysl nebo se rozhodují či jsou manipulovány a připravovány k provedení násilného činu proti skupině obyvatel. Riziko provedení útoku je možné hodně minimalizovat, ale nikdy ho nelze zcela potlačit.

Pro přehled uvádíme, z jakých důvodů se jedinci mohli ocitnout na seznamu zájmových osob zpravodajské služby MI5:

  • Byli již dříve vyšetřováni nebo prověřováni ve spojitosti s terorismem či extremismem nebo podobnými záležitostmi.
  • Mají záznam v rejstříku trestů ve spojitosti s… (viz výše).
  • Nejsou dosažitelní a existuje u nich podezření z napojení na nelegální činnost ve spojitosti s…
  • Jsou v příbuzenském nebo jiném vztahu s osobami vyšetřovanými/prověřovanými, trestanými nebo hledanými ve spojitosti s…
  • Bylo na ně podáno oznámení jinými osobami pro podezření ve spojitosti s…
  • Bylo u nich zaznamenáno šíření určitých názorů ve spojitosti… (např. na sociálních sítích, na půdě školy, ve sportovních a jiných oddílech, na různých shromážděních apod.).
  • Bylo na ně upozorněno zahraničními úřady ve spojitosti s…
  • Navštívili místa, která se přímo nebo svou blízkostí vztahují k ozbrojeným konfliktům.
  • Aktivně šíří a propagují islám, a to třeba i zákonnými prostředky.
  • A další důvody a jiná podezření.

Spojitost s terorismem či extremismem může být vyvozena z přímé účasti na nezákonných aktivitách, ale i z účasti na legálních aktivitách, avšak s určitým negativním podtextem, dále z finanční, materiální a jiné podpory uvedených aktivit, ze shromažďování a propagace textů, symbolů a jiných položek spojených s rozebíranými negativními jevy, z vyřčených názorů atd.

Vlády jednotlivých zemí stále opakují, že chtějí bojovat s terorismem a vyhlašují mu válku, což už je samo o sobě problém (viz produkt 13002 Terorismus je abstraktním pojmem a nelze mu tak vyhlásit válku). Další potíží je, že do problematiky terorismu vtahují náboženství, když tvrdí, že terorismus páchají džihádisté. Terorismus není uznáván žádným náboženstvím a ani džihád nemá tento význam. Je to jen interpretace islámských odpadlíků, kteří se snaží pro své násilné praktiky získat islámskou mládež. Je potom nadmíru nešťastné, když jim v tom pomáhají politici a zástupci bezpečnostních a zpravodajských složek, kteří vlastně tvrdí, že džihádisté jsou teroristé a že džihád je terorismus. V západní společnosti tyto odlišné významy již tak splynuly v jeden smysl, že je současný vývoj v bezpečnostní situaci stále více vnímán jako střet dvou náboženství. Ve skutečnosti je to však střet mezi islámskými renegáty a západními dobrodruhy vyvolaný dlouholetou snahou Západu pokořit islámské země ze zištných a politických důvodů (viz produkt 42010 Jak Západ napomáhá islámským radikálům).

Související zpravodajské produkty:

Produkt 11047 Ukázka nejasností ve vyšetřování teroristického útoku ve Velké Británii

Produkt 12028 Pokračující nejasnosti ve vyšetřování útoku v Manchesteru s vazbami na MI6 a CIA


* Definice termínů a akronymů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 12029
Specifická analýza
© 2017 Agentura EXANPRO
26. srpen 2017

Doplňující analýza a hodnocení (12028)

Zpravodajský produkt volně navazuje a doplňuje krátkou analytickou reakci 11047 Ukázka nejasností ve vyšetřování teroristického útoku ve Velké Británii. K nejasnostem ve vyšetřování* a pozadí teroristického útoku* spáchaného v Manchesteru 22. května 2017 přibývá zvláštní vazba na britskou zpravodajskou službu MI6* (SIS*), britskou kontrazpravodajskou* službu MI5* („The Security Service“) a americkou zpravodajskou službu CIA*. Kořeny této vazby sahají zhruba do poloviny 90 let, kdy vznikla tzv. „Libyjská islámská bojová skupina“, v anglickém názvu známá jako „Libyan Islamic Fighting Group“ (LIFG), přičemž osoba označená za pachatele útoku v Manchesteru byl britský občan libyjské národnosti Salmán Abedí (zahynul ve věku 22 let během útoku s použitím improvizovaného výbušného zařízení* – IED), jehož otec Ramadán Abedí a další příbuzní byli členy LIFG.

Příslušníci militantního uskupení LIFG měli už od svého zrodu (přesněji ještě před svým zrodem) napojení na zahraniční zpravodajské služby, bez jejichž podpory by nemohli působit na území Libye. Podpora ze zahraničí byla pochopitelně prováděna s určitým záměrem, a to především ve prospěch zahraniční politiky USA. Američtí představitelé již v 90. letech usilovali o jisté změny na Středním/Blízkém východě a v severní Africe, tedy v oblasti známé pod akronymem „MENA“ (Middle East and North Africa). Zesílené úsilí o provedení změn v prostoru MENA mělo svoji časovou souvislost s rozpadem Sovětského svazu (1991) a oslabením této velmoci, která se musela soustředit na vnitřní záležitosti a řešení situace ohledně tehdejších zanikajících sovětských socialistických republik. Této situace hodlali Američané využít k rozšíření své sféry vlivu ve světě (spojené s kontrolou nad klíčovými geografickými prostory) na úkor sféry ruské a připravit si výhodné podmínky pro následné soupeření s Ruskem.

Poznámka: Útvar LIFG mohl během svého působení měnit název nebo organizační strukturu, což ale není v tomto dokumentu to podstatné. Důležitá je vazba mezi zpravodajskými službami západních zemí (potažmo zahraniční politikou USA a Velké Británie) a libyjskou militantní opozicí, ať už to byla LIFG, její nástupnická organizace, nebo jiná opoziční skupina. Pro zjednodušení budeme v tomto zpravodajském produktu používat označení LIFG jako všeobecného názvu pro libyjskou opozici. Podrobnosti ohledně vzniku a vývoje militantních či povstaleckých skupin včetně LIFG jsou předmětem jiných odborných dokumentů.

Hlavním cílem LIFG bylo změnit režim v Libyi, v jehož čele stál Muammar Kaddáfí – nevyzpytatelná osoba pro naplňování zahraniční politiky USA v prostoru MENA v rámci soupeření s Ruskem. Zahraniční podpora směrem k LIFG byla tedy více než jasnou věcí. Dokonce lze ze zpravodajského hlediska odhadovat, že první impuls pro vznik LIFG mohla dát americká CIA a její „asistenční“ britská služba MI6. Zpravodajské služby CIA a MI6 cvičily příslušníky LIFG na svých územích a ve třetích zemích a pomáhaly jim operovat v Libyi. Také sledovaly libyjskou diasporu ve světě k výběru vhodných členů LIFG (Američané provádějí podobnou činnost i v případě jiných zemí, v nichž se snaží ovlivnit politický vývoj nebo přímo změnit režim).  

Od svého počátku měla LIFG napojení na al-Kájdu, neboť mezi prvními členy LIFG byli Libyjci, kteří bojovali proti sovětským jednotkám v Afghánistánu po boku nebo uvnitř skupin al-Kájdy (v prvních letech sovětské invaze ještě pod označením Makhtab al-Chidamat, zkráceně MAK [z anglického přepisu Maktab al-Khidamat], což bylo uskupení, na jehož založení se podílel Usáma bin Ládin, jenž později v roce 1988 založil organizaci al-Kájda). Napojení na al-Kájdu se rozšiřovalo i mezi novými členy LIFG, kteří neměli bojové zkušenosti. Tento vývoj uvnitř LIFG ale zástupcům USA a Velké Británie nevadil, jelikož prvořadým cílem bylo změnit režim v Libyi v jejich prospěch a taktéž využít LIFG v dalších činnostech v celém prostoru MENA (příkladem je souvislost s pozdějším vznikem tzv. „Islámského státu v Iráku a Sýrii“ – ISIS). Spojené státy měly ostatně vlastní „spřátelenou“ zkušenost s al-Kájdou či její předešlou organizací během zprostředkované podpory takovýmto skupinám v době invaze sovětských vojsk do Afghánistánu.

V průběhu několikaletého působení LIFG (od roku 1995) a neúspěšných operacích proti režimu bylo některým členů LIFG, kteří se ve své činnosti pohybovali mezi Velkou Británií a severní Afrikou, umožněno usadit se ve Velké Británii, kde však byli stále organizováni do libyjského odboje. Největší libyjská komunita se nachází právě v Manchesteru a celkem ve Velké Británii žije asi 16 000 Libyjců (všichni ale nemohou být spojováni s LIFG). Pachatel útoku Salmán Abedí se narodil v Manchesteru v prosinci 1994. Jeho otcem je Ramadán Abedí, jenž v roce 1993 ve funkci libyjského bezpečnostního důstojníka uprchl do Saúdské Arábie, když se připravovalo jeho zatčení za spolupráci s islamisty. Po necelém roce se přemístil do Velké Británie.

Po teroristických incidentech v USA uskutečněných 11. září 2001 a obvinění al-Kájdy zesílil tlak také na ostatní militantní organizace, jež by mohly mít napojení na al-Kájdu. Nakonec byla LIFG jako teroristická organizace ve Velké Británii zakázána, což ale bylo pouze politické rozhodnutí navenek a nijak to neomezovalo aktivity zpravodajských služeb pro účely britské zahraniční politiky ve spojení s USA. LIFG tak byla nadále připravována a v roce 2011 využita ke svržení režimu v Libyi, což souviselo s podporou povstalců v Sýrii, kteří na počátku roku 2011 zahájili organizování protestů a násilností, jež později přerostly v ozbrojený konflikt. Jedním z cílů vojenské výpravy Západu proti libyjské vládě bylo totiž zabránit možnosti, aby se Libye v budoucnu stala zázemím pro ruskou zahraniční politiku v Africe a zadním podpůrným dvorkem pro politiku na Blízkém východě včetně Sýrie (dalším cílem bylo získávat africké bojovníky pro operace na Blízkém východě a v Evropě). Paradoxem v počínání Západu v podpoře libyjských povstalců je, že režim Muammara Kaddáfího tvořil v severní Africe bariéru proti al-Kájdě a tím i přesunu různých bojovníků a zbraní. Představitelům členských zemí Severoatlantické aliance a Evropské unie však nevadilo, aby podpořili jeho svržení a podíleli se tak na destabilizaci značné části severní Afriky, čímž navíc přispěli k bezpečnostnímu ohrožení evropských zemí.

Ramadán Abedí zůstal po svržení Kaddáfího režimu v Libyi a měl působit pro bezpečnostní síly v Tripolisu. Do Libye se vrátila i část jeho rodiny. Syn Salmán Abedí nastoupil v roce 2014 na univerzitu v Manchesteru a do Libye opakovaně cestoval, stejně jako jeho otec opakovaně cestoval z Libye do Británie (Salmán údajně navštívil i Sýrii). Avšak v roce 2016 z univerzity odešel a v květnu 2017 byl určen jako pachatel „bombového“ teroristického útoku. Salmán Abedí neměl údajně žádné potíže jak ve studiích, tak v osobním životě. Na druhou stranu byl uzavřený, vyhýbal se společnosti a podle lidí z jeho okolí dával svým chováním v posledních měsících najevo své sympatie k ISIS. Britská služba MI5 dokonce obdržela několik hlášení o podezřelém chování Salmána Abedího přímo z libyjské komunity.

Primární odpovědnost za bezpečnostní incident v Manchesteru nesou zpravodajské služby MI6 a MI5 a taktéž britská vláda, jež je odpovědna za jejich řízení. I když je zde nesporná odpovědnost v nebezpečné podpoře zahraniční militantní skupiny ze strany MI6 a v nekonání ze strany MI5 při ohlášení podezření, vyvstává otázka, zda se jednalo o selhání zpravodajských služeb, anebo o záměr, v němž Salmán Abedí sehrál roli nastrčené a zmanipulované osoby pro vyšší cíle. Pokud v tom nebyl vyšší zájem, kterým Britové ve své zahraniční politice a ve prospěch Američanů překypují, měla nastat ve zpravodajských službách personální opatření za nedbalý přístup jejich vedoucích pracovníků. Nic se ale nestalo, což vyvolává pochybnosti o pozadí útoku a o tom, co měl útok skutečně rozpoutat.   

Zvláštní roli sehráli Američané, kteří přispěchali se svými informacemi k případu, přičemž ignorovali, že vyšetřování vede britská strana, která tak měla výhradní právo na uvolňování veškerých informací k případu. Američané byli rovněž velmi dobře obeznámeni se situací rodinných příslušníků Salmána Abedího v Libyi, kde byli v Tripolisu libyjskou policií zadrženi Ramadan Abedí (otec pachatele Salmána) a bratr pachatele Hašim Abedí (nar. v roce 1997). Američané znali i důvody jejich zadržení a podrobnosti jejich výpovědí, což vede k závěru, že činnost libyjských úřadů sami iniciovali přes své pracovníky v Libyi, kteří tam spolupracují s místními složkami (v Libyi působí příslušníci amerických speciálních sil, zpravodajští důstojníci ze CIA a DIA* a američtí kontraktoři ze soukromých bezpečnostních agentur* – PSC* najatí Ministerstvem obrany USA a Ministerstvem zahraničních věcí USA). Ramadan je podezřelý ze spolupráce s al-Kájdou a Hašim z napojení na ISIS. Vyvstává tak další otázka, zda měl útok v Manchesteru něco ovlivnit v Libyi, k čemuž mohlo přispět i zdánlivě neprofesionální uvolňování informací, které mělo co nejrychleji usměrnit vyšetřování potřebným směrem a nastartovat požadovaný vývoj situace. K tomu je nutné doplnit, že Libye se stává novým zázemím ISIS, a to s patřičnou zahraniční podporou.

Poznámky o přesunu ISIS do Libye byly uvedeny již 7. dubna 2016 v produktu 13002 („Proti tzv. Islámskému státu (ISIS/ISIL), jenž používá teroristické praktiky, není veden plnohodnotný boj, ale jen jakási činnost, která má boj napodobit. Jsou to tedy bojové aktivity s omezeným cílem, které poskytují islamistickému gangu možnost nejenom přežít, ale nadále provozovat své obchodní a propagandistické praktiky, popřípadě se přemístit z exponovaných míst Iráku a Sýrie do severní Afriky v čele s Libyí.“) a 16. srpna 2016 v produktu 11020 („Pokud bude Islámský stát v Iráku a Sýrii poražen, nebude to jeho konec, jelikož vedení IS se postupně a se zahraniční podporou přemísťuje do Libye, kde jsou vytvářeny podmínky pro jeho další působení. Vytvářené podmínky jsou především v podobě ničení možné konkurence.“).

Kromě libyjské komunity byly britské bezpečnostní složky o Abedího rodině předem informovány také z americké strany, což však nečiní žádný rozdíl v tom, že britské služby musely mít dostatek informací z vlastních aktivit směrem k libyjské diaspoře a ze sledování komunikace mezi Velkou Británií a zeměmi rozvrácenými ozbrojeným konfliktem. Pokud zpravodajské služby sledují telefonní komunikaci, tak se zaměřují právě na spojení podezřelých osob s destabilizovanými zeměmi, což je jedno z opatření v předcházení násilné trestné činnosti v podobě terorismu. V Británii pro tuto činnost existuje specializovaná zpravodajská služba GCHQ*. Je tedy podivné, že by zpravodajci nevěděli o telefonátech Salmána Abedího do Libye, jenž krátce před útokem mluvil s otcem a poté i s matkou, jíž údajně prosil o odpuštění. Panuje tedy stejná a trvalá otázka na to, jaká byla v tomto tragickém incidentu role zpravodajských služeb. Otázka je závažnější v tom, že po útoku v Manchesteru hlásají představitelé britských zpravodajských služeb, že mají ve své zemi až 23 000 „džihádistů“ připravených zabíjet a zemřít pro Alláha. Proč ale s tímto počtem radikálů přicházejí až po útoku v Manchesteru? Čím byl tento útok zvláštní, že náhle po něm vědí bezpečnostní síly o početním problému s radikály? A proč toto číslo nevěděly a nehlásaly již před útokem? A proč tak náhlý křik o množství radikálů, když celé roky britské úřady umožňovaly poměrně volný pohyb osob a především příslušníků exponovaných národností mezi Velkou Británií a destabilizovanými zeměmi? (Salmán před útokem navštívil jak Libyi, tak Sýrii.)

Pracovní přístup a postupy zpravodajských služeb před útokem a po útoku vykazují jistá podezření a dotaz na to, o co vlastně zpravodajské služby usilovaly před útokem a o co usilují nyní. To je ale prostor pro novináře a jejich otázky. Situace ohledně britských zpravodajských služeb a jejich aktivit v zahraničí evokuje rovněž otázku, jak to vlastně bylo s osobou označovanou jako „džihádista John“ (vlastním jménem Mohammed Emwazi).1

Zpravodajské produkty, které analyticky podporují závěr o ISIS jako zahraničním projektu:


1 Mohammed Emwazi byl britský Arab původem z Kuvajtu. Příslušníci MI5 ho několikrát vyslýchali a v roce 2010 ho v Británii zadrželi a nedovolili mu odcestovat do rodného Kuvajtu. Avšak i přesto Emwazi na počátku roku 2012 odcestoval z Británie do Sýrie, kde se později připojil k ISIS. V řadách ISIS se stal známým jako popravčí zahraničních rukojmích. V listopadu 2015 byl zabit při společné americko-britské operaci s použitím bezpilotních vzdušných prostředků, jež provedly úder v prostoru syrského města Rakka. Emwazi dříve tvrdil, že ho MI5 chtěla naverbovat.

* Definice termínů a stručný popis zpravodajských organizací jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 12028
Doplňující analýza a hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO