Zpravodajská analýza, produkce a prezentace   ⇒     -Přehled zájmových témat      ⇐   Hodnocení bezpečnostní situace a bezpečnostní politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

REÁLNÉ ZPRAVODAJSKÉ VÝSTUPY
Působení zpravodajských služeb ÚVODNÍK
8. září 2017

Specifická analýza (12029)

Uvedený nadpis shrnuje situaci, která podle vedoucích funkcionářů britské zpravodajské služby MI5*, britských politiků a „barvitých“ novinářů nastala na území Velké Británie po teroristickém útoku* spáchaném 22. května 2017 v Manchesteru. Avšak jak vlastně pracuje britská zpravodajská služba MI5, když po zmíněném útoku její zástupci náhle tvrdí, že je ve Velké Británii o 20 000 potenciálních útočníků více, než předpokládali před provedením onoho útoku? A mohlo by skutečně tolik osob mít úmysl připravovat v různém čase a místě teroristické útoky v Británii? A proč novináři a někteří funkcionáři zpravodajských služeb používají neustále sporné termíny „džihád“ a „džihádisté“, když chtějí bojovat proti terorismu* a nikoli proti islámu?

Před útokem v Manchesteru bylo v Británii podle představitelů britské zpravodajské komunity* přibližně 3 000 islámských extremistů, přičemž 500 z nich bylo předmětem „aktivního vyšetřování“. Po útoku v Manchesteru a zahájeném vyšetřování rozšířily bezpečnostní a zpravodajské složky síť rizikových osob na celkový počet 23 000, avšak zdůrazňují, že se nejedná o konečné číslo.

Nový údaj o počtu rizikových osob uvolnili představitelé MI5 pouhých pět dnů po spáchaném útoku v Manchesteru, přičemž ve spojení s možnými útočníky používají frázi, že oněch dalších 20 000 osob bylo identifikováno jako „reziduální riziko“. Ve skutečnosti není možné, aby za pět dnů jakákoli zpravodajská služba identifikovala 20 000 nových potenciálních útočníků, aniž by v zemi operovala velká militantní organizace. Většina osob z uvedeného počtu nebyla identifikována nově, nýbrž vyzdvižena z databáze již dříve vyšetřovaných a prověřovaných, nebo dokonce obviněných a souzených osob ve spojitosti s terorismem nebo extremismem či podobnou činností. Proto se hovoří o reziduálním či zbytkovém riziku, které se vztahuje k eliminaci dřívějšího rizika (kdy u prověřovaných, vyšetřovaných a/nebo trestaných osob vždy nějaké riziko do budoucnosti zůstává). Nově se síť rozšířila o osoby, jež by mohly mít podezřelé vazby na jednotlivce z databáze nebo na známé radikály, popřípadě o osoby, které s radikály a teroristickými/militantními skupinami nebo jejich vykonanými činy nějakým způsobem sympatizují.

Číslo 23 000 nevypovídá nic o tom, kolik teroristických útoků by nyní na území Británie mohlo být ve fázi přípravy, ale předkládá jen velmi hrubý odhad o počtu lidí za určitých okolností „pravděpodobně“ svolných a schopných spáchat nebo podpořit násilný čin. Pokud budeme navíc uvažovat statistický poznatek o tom, že v lidské společnosti je vždy jedna osoba ze sta až tří stovek lidí psychopat, přičemž část z těchto psychopatů má sklony k provedení nebezpečného násilného činu (jenž může být vyvolán různými spouštěči), tak se nám uvedené číslo může zmnohonásobit – pokud si však již tímto propočtem bezpečnostní orgány nepomohly při stanovení onoho původního počtu 23 000. Kromě psychopatů žije ve společnosti plno osob lehce zmanipulovatelných ke spáchání zvlášť závažného trestného činu, a to nehovoříme o využití psychotropních a omamných látek a dále o psychotických stavech. V současné době se manipulace pojí především k mládeži s islámským náboženstvím a s vazbami na země s ozbrojenými konflikty včetně vazeb přes rodinné příslušníky i další příbuzné. Obecně se manipulace vztahuje na evropskou mládež sympatizující s islámem.

Pokud bylo dříve aktivně vyšetřováno 500 osob, neznamená to, že byly permanentně sledovány (ať už fyzicky, nebo s použitím technických prostředků, případně a často kombinovaně). K dobře pokrytému a „dynamickému“ sledování jedné osoby je podle určitých zásad potřeba zhruba 30 kvalifikovaných lidí, což by se v uvedeném případě týkalo 1 500 pracovníků. Služba MI5 má asi 4 000 stálých zaměstnanců, kteří navíc pracují v různých odvětvích. Jednalo by se tedy o vyčlenění značných sil z jedné služby, což by vzhledem k pokrytí jiných oblastí nebylo možné (lze samozřejmě spolupracovat s dalšími složkami). Situace se ale stává složitější s předložením nového čísla potenciálních útočníků. Zpravodajští činitelé nově vysvětlují, že se snaží „aktivně monitorovat“ více než 3 000 osob z celkového aktuálního počtu (doslova uvádějí, že jsou tyto osoby na seznamu sledovaných kvůli terorismu v Británii: „Those persons are on the UK terror watch list“). I když je tato třítisícová skupina hodnocena jako hrozba pro národní bezpečnost, nemají britské úřady tolik sil a prostředků (viz kalkulace výše v případě nižšího čísla), aby tyto jednotlivce trvaleji sledovaly. Za slovy „aktivní monitorování“ je třeba hledat občasné kontroly pohybu a činnosti u vybraných osob a dále metody prověřování jejich zájmů a okolí s cílem rozhodnout, jak proti nim dál postupovat. Zdroje z MI5 navíc doplňují, že nejvyšší počet jednotlivců, které jsou příslušníci MI5 schopni vyšetřovat* souběžně (rozuměj prověřovat/šetřit*) je limitován právě číslem 3 000.

Někteří státní úředníci a především pak novináři rozšiřují informace, že v Británii je 23 000 radikálů připravených zaútočit, případně že jsou připraveni zabíjet a zemřít pro Alláha. Toto tvrzení je spojováno s požadavkem větších investic do zpravodajských služeb a do řad policie se zdůrazňováním, že pro to nikdy nebyla tak důležitá chvíle. Někteří jsou dokonce toho názoru, že by se personál MI5 měl zdvojnásobit, jak tomu bylo za éry druhé světové války, a že by se o další tisíce příslušníků měly rozšířit stavy policie, jejíž operace by měly být vedeny zpravodajskými poznatky. Avšak nikdo neřeší, proč britské státní úřady nepostupovaly účinněji při poznatcích o cestách svých občanů a osob s dočasným pobytem v Británii do problematických destinací v Africe a Asii včetně Blízkého východu, přičemž se jednalo nejméně o několik stovek podchycených cest – některé dokonce opakované stejnými osobami. Nejprve je nutné postihovat nedbalost u pracovníků a vedoucích funkcionářů, kteří se provinili v zanedbání svých povinností a odpovědnosti, a teprve potom se může přemýšlet o systémové změně. Pokud to bude pouze o navyšování sil a prostředků, nic se nezmění, jestliže se nezvýší jejich účinnost a tím naplňování pracovních povinností a odpovědnosti. (Je to dáno i tím, že v mnoha státních správách chybí spravedlivý systém odměn a trestů.)

Vytváření dojmu, že nikdo za nic nemůže, potvrzuje závěry o tom, že cesty mnohých osob mezi Británií a exponovanými místy byly v zájmu britské zahraniční politiky v tom smyslu, že zapadaly do toho, co Britové po boku Američanů pomáhali tvořit např. v oblasti Blízkého východu (viz produkt 12028 Pokračující nejasnosti ve vyšetřování útoku v Manchesteru s vazbami na MI6 a CIA, kde je zmínka o využívání určitých diaspor).

Ty nejzávažnější a nejtragičtější teroristické útoky v Evropě mají vícero shodných velmi specifických znaků, jež ukazují výše na jakýsi řídící stupeň, z něhož se rozhoduje o místě, času a způsobu provedení teroristického útoku v Evropě. Poznatky o útocích jako by naznačovaly, že alespoň část útoků v Evropě je místně a časově rozložena podle nějakého systému spjatého s politickým vývojem. Kupodivu žádné vyšetřování zatím nepřekročilo uzavřený vyšetřovací kruh kolem jednotlivých útoků směrem k evropskému řídícímu prvku, jenž by měl část útoků zastřešovat. Přitom vlády západních zemí tolik přetřásají myšlenku společného boje proti terorismu.

Z vyjadřování a reakcí britských úředníků vyvstává otázka, zda je náhle v Británii opravdu tolik nebezpečných jedinců, anebo zda se jedná o záminku státního aparátu, jak navýšit personál, získat větší pravomoce a zavést systematičtější kontrolu nad obyvatelstvem z hlediska dalšího politického vývoje v Evropě.

Ačkoli je podle policejních představitelů tempo teroristických útoků v Británii od počátku roku 2017 závratné a bezprecedentní, nic nenasvědčuje tomu, že by se třeba i pouhá čtvrtina rizikových osob (≈ 6 000 jedinců) připravovala na nějaký útok. Pokud by bylo na území Británie 23 000 radikálů připravených zaútočit, muselo by se to již dávno odrazit na skutečné situaci. Uskupení 23 000 útočníků je velké množství osob, které je možné co do počtu přirovnat k Armádě České republiky. Když by v Británii každý den zaútočil jeden radikál, mohli by útočníci tímto tempem a v tomto počtu pokračovat po dobu delší než 60 let (pouhá čtvrtina z celkového počtu jednotlivců, tedy asi 6 000 osob, by mohla takto působit po dobu delší než 16 let, což je stále dlouhé období). Tento stav ale zatím nepozorujeme, což je dáno tím, že s odhadem celkového čísla rizikových osob nebyly záměrně předloženy zbylé informace. Všechny osoby totiž nikdy nejsou stejně rizikoví. A čím více lidí je na seznamu zájmových osob*, tím více se jejich rizikovost liší (škála rizikovosti se rozšiřuje), přičemž někteří jsou na seznam přidáni pod heslem „raději přidat a preventivně prověřit, než něco opomenout". Naopak na seznamu zcela jistě chybí osoby, o kterých zatím nikdo neví, že mají úmysl nebo se rozhodují či jsou manipulovány a připravovány k provedení násilného činu proti skupině obyvatel. Riziko provedení útoku je možné hodně minimalizovat, ale nikdy ho nelze zcela potlačit.

Pro přehled uvádíme, z jakých důvodů se jedinci mohli ocitnout na seznamu zájmových osob zpravodajské služby MI5:

  • Byli již dříve vyšetřováni nebo prověřováni ve spojitosti s terorismem či extremismem nebo podobnými záležitostmi.
  • Mají záznam v rejstříku trestů ve spojitosti s… (viz výše).
  • Nejsou dosažitelní a existuje u nich podezření z napojení na nelegální činnost ve spojitosti s…
  • Jsou v příbuzenském nebo jiném vztahu s osobami vyšetřovanými/prověřovanými, trestanými nebo hledanými ve spojitosti s…
  • Bylo na ně podáno oznámení jinými osobami pro podezření ve spojitosti s…
  • Bylo u nich zaznamenáno šíření určitých názorů ve spojitosti… (např. na sociálních sítích, na půdě školy, ve sportovních a jiných oddílech, na různých shromážděních apod.).
  • Bylo na ně upozorněno zahraničními úřady ve spojitosti s…
  • Navštívili místa, která se přímo nebo svou blízkostí vztahují k ozbrojeným konfliktům.
  • Aktivně šíří a propagují islám, a to třeba i zákonnými prostředky.
  • A další důvody a jiná podezření.

Spojitost s terorismem či extremismem může být vyvozena z přímé účasti na nezákonných aktivitách, ale i z účasti na legálních aktivitách, avšak s určitým negativním podtextem, dále z finanční, materiální a jiné podpory uvedených aktivit, ze shromažďování a propagace textů, symbolů a jiných položek spojených s rozebíranými negativními jevy, z vyřčených názorů atd.

Vlády jednotlivých zemí stále opakují, že chtějí bojovat s terorismem a vyhlašují mu válku, což už je samo o sobě problém (viz produkt 13002 Terorismus je abstraktním pojmem a nelze mu tak vyhlásit válku). Další potíží je, že do problematiky terorismu vtahují náboženství, když tvrdí, že terorismus páchají džihádisté. Terorismus není uznáván žádným náboženstvím a ani džihád nemá tento význam. Je to jen interpretace islámských odpadlíků, kteří se snaží pro své násilné praktiky získat islámskou mládež. Je potom nadmíru nešťastné, když jim v tom pomáhají politici a zástupci bezpečnostních a zpravodajských složek, kteří vlastně tvrdí, že džihádisté jsou teroristé a že džihád je terorismus. V západní společnosti tyto odlišné významy již tak splynuly v jeden smysl, že je současný vývoj v bezpečnostní situaci stále více vnímán jako střet dvou náboženství. Ve skutečnosti je to však střet mezi islámskými renegáty a západními dobrodruhy vyvolaný dlouholetou snahou Západu pokořit islámské země ze zištných a politických důvodů (viz produkt 42010 Jak Západ napomáhá islámským radikálům).

Související zpravodajské produkty:

Produkt 11047 Ukázka nejasností ve vyšetřování teroristického útoku ve Velké Británii

Produkt 12028 Pokračující nejasnosti ve vyšetřování útoku v Manchesteru s vazbami na MI6 a CIA


* Definice termínů a akronymů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 12029
Specifická analýza
© 2017 Agentura EXANPRO
26. srpen 2017

Doplňující analýza a hodnocení (12028)

Zpravodajský produkt volně navazuje a doplňuje krátkou analytickou reakci 11047 Ukázka nejasností ve vyšetřování teroristického útoku ve Velké Británii. K nejasnostem ve vyšetřování* a pozadí teroristického útoku* spáchaného v Manchesteru 22. května 2017 přibývá zvláštní vazba na britskou zpravodajskou službu MI6* (SIS*), britskou kontrazpravodajskou* službu MI5* („The Security Service“) a americkou zpravodajskou službu CIA*. Kořeny této vazby sahají zhruba do poloviny 90 let, kdy vznikla tzv. „Libyjská islámská bojová skupina“, v anglickém názvu známá jako „Libyan Islamic Fighting Group“ (LIFG), přičemž osoba označená za pachatele útoku v Manchesteru byl britský občan libyjské národnosti Salmán Abedí (zahynul ve věku 22 let během útoku s použitím improvizovaného výbušného zařízení* – IED), jehož otec Ramadán Abedí a další příbuzní byli členy LIFG.

Příslušníci militantního uskupení LIFG měli už od svého zrodu (přesněji ještě před svým zrodem) napojení na zahraniční zpravodajské služby, bez jejichž podpory by nemohli působit na území Libye. Podpora ze zahraničí byla pochopitelně prováděna s určitým záměrem, a to především ve prospěch zahraniční politiky USA. Američtí představitelé již v 90. letech usilovali o jisté změny na Středním/Blízkém východě a v severní Africe, tedy v oblasti známé pod akronymem „MENA“ (Middle East and North Africa). Zesílené úsilí o provedení změn v prostoru MENA mělo svoji časovou souvislost s rozpadem Sovětského svazu (1991) a oslabením této velmoci, která se musela soustředit na vnitřní záležitosti a řešení situace ohledně tehdejších zanikajících sovětských socialistických republik. Této situace hodlali Američané využít k rozšíření své sféry vlivu ve světě (spojené s kontrolou nad klíčovými geografickými prostory) na úkor sféry ruské a připravit si výhodné podmínky pro následné soupeření s Ruskem.

Poznámka: Útvar LIFG mohl během svého působení měnit název nebo organizační strukturu, což ale není v tomto dokumentu to podstatné. Důležitá je vazba mezi zpravodajskými službami západních zemí (potažmo zahraniční politikou USA a Velké Británie) a libyjskou militantní opozicí, ať už to byla LIFG, její nástupnická organizace, nebo jiná opoziční skupina. Pro zjednodušení budeme v tomto zpravodajském produktu používat označení LIFG jako všeobecného názvu pro libyjskou opozici. Podrobnosti ohledně vzniku a vývoje militantních či povstaleckých skupin včetně LIFG jsou předmětem jiných odborných dokumentů.

Hlavním cílem LIFG bylo změnit režim v Libyi, v jehož čele stál Muammar Kaddáfí – nevyzpytatelná osoba pro naplňování zahraniční politiky USA v prostoru MENA v rámci soupeření s Ruskem. Zahraniční podpora směrem k LIFG byla tedy více než jasnou věcí. Dokonce lze ze zpravodajského hlediska odhadovat, že první impuls pro vznik LIFG mohla dát americká CIA a její „asistenční“ britská služba MI6. Zpravodajské služby CIA a MI6 cvičily příslušníky LIFG na svých územích a ve třetích zemích a pomáhaly jim operovat v Libyi. Také sledovaly libyjskou diasporu ve světě k výběru vhodných členů LIFG (Američané provádějí podobnou činnost i v případě jiných zemí, v nichž se snaží ovlivnit politický vývoj nebo přímo změnit režim).  

Od svého počátku měla LIFG napojení na al-Kájdu, neboť mezi prvními členy LIFG byli Libyjci, kteří bojovali proti sovětským jednotkám v Afghánistánu po boku nebo uvnitř skupin al-Kájdy (v prvních letech sovětské invaze ještě pod označením Makhtab al-Chidamat, zkráceně MAK [z anglického přepisu Maktab al-Khidamat], což bylo uskupení, na jehož založení se podílel Usáma bin Ládin, jenž později v roce 1988 založil organizaci al-Kájda). Napojení na al-Kájdu se rozšiřovalo i mezi novými členy LIFG, kteří neměli bojové zkušenosti. Tento vývoj uvnitř LIFG ale zástupcům USA a Velké Británie nevadil, jelikož prvořadým cílem bylo změnit režim v Libyi v jejich prospěch a taktéž využít LIFG v dalších činnostech v celém prostoru MENA (příkladem je souvislost s pozdějším vznikem tzv. „Islámského státu v Iráku a Sýrii“ – ISIS). Spojené státy měly ostatně vlastní „spřátelenou“ zkušenost s al-Kájdou či její předešlou organizací během zprostředkované podpory takovýmto skupinám v době invaze sovětských vojsk do Afghánistánu.

V průběhu několikaletého působení LIFG (od roku 1995) a neúspěšných operacích proti režimu bylo některým členů LIFG, kteří se ve své činnosti pohybovali mezi Velkou Británií a severní Afrikou, umožněno usadit se ve Velké Británii, kde však byli stále organizováni do libyjského odboje. Největší libyjská komunita se nachází právě v Manchesteru a celkem ve Velké Británii žije asi 16 000 Libyjců (všichni ale nemohou být spojováni s LIFG). Pachatel útoku Salmán Abedí se narodil v Manchesteru v prosinci 1994. Jeho otcem je Ramadán Abedí, jenž v roce 1993 ve funkci libyjského bezpečnostního důstojníka uprchl do Saúdské Arábie, když se připravovalo jeho zatčení za spolupráci s islamisty. Po necelém roce se přemístil do Velké Británie.

Po teroristických incidentech v USA uskutečněných 11. září 2001 a obvinění al-Kájdy zesílil tlak také na ostatní militantní organizace, jež by mohly mít napojení na al-Kájdu. Nakonec byla LIFG jako teroristická organizace ve Velké Británii zakázána, což ale bylo pouze politické rozhodnutí navenek a nijak to neomezovalo aktivity zpravodajských služeb pro účely britské zahraniční politiky ve spojení s USA. LIFG tak byla nadále připravována a v roce 2011 využita ke svržení režimu v Libyi, což souviselo s podporou povstalců v Sýrii, kteří na počátku roku 2011 zahájili organizování protestů a násilností, jež později přerostly v ozbrojený konflikt. Jedním z cílů vojenské výpravy Západu proti libyjské vládě bylo totiž zabránit možnosti, aby se Libye v budoucnu stala zázemím pro ruskou zahraniční politiku v Africe a zadním podpůrným dvorkem pro politiku na Blízkém východě včetně Sýrie (dalším cílem bylo získávat africké bojovníky pro operace na Blízkém východě a v Evropě). Paradoxem v počínání Západu v podpoře libyjských povstalců je, že režim Muammara Kaddáfího tvořil v severní Africe bariéru proti al-Kájdě a tím i přesunu různých bojovníků a zbraní. Představitelům členských zemí Severoatlantické aliance a Evropské unie však nevadilo, aby podpořili jeho svržení a podíleli se tak na destabilizaci značné části severní Afriky, čímž navíc přispěli k bezpečnostnímu ohrožení evropských zemí.

Ramadán Abedí zůstal po svržení Kaddáfího režimu v Libyi a měl působit pro bezpečnostní síly v Tripolisu. Do Libye se vrátila i část jeho rodiny. Syn Salmán Abedí nastoupil v roce 2014 na univerzitu v Manchesteru a do Libye opakovaně cestoval, stejně jako jeho otec opakovaně cestoval z Libye do Británie (Salmán údajně navštívil i Sýrii). Avšak v roce 2016 z univerzity odešel a v květnu 2017 byl určen jako pachatel „bombového“ teroristického útoku. Salmán Abedí neměl údajně žádné potíže jak ve studiích, tak v osobním životě. Na druhou stranu byl uzavřený, vyhýbal se společnosti a podle lidí z jeho okolí dával svým chováním v posledních měsících najevo své sympatie k ISIS. Britská služba MI5 dokonce obdržela několik hlášení o podezřelém chování Salmána Abedího přímo z libyjské komunity.

Primární odpovědnost za bezpečnostní incident v Manchesteru nesou zpravodajské služby MI6 a MI5 a taktéž britská vláda, jež je odpovědna za jejich řízení. I když je zde nesporná odpovědnost v nebezpečné podpoře zahraniční militantní skupiny ze strany MI6 a v nekonání ze strany MI5 při ohlášení podezření, vyvstává otázka, zda se jednalo o selhání zpravodajských služeb, anebo o záměr, v němž Salmán Abedí sehrál roli nastrčené a zmanipulované osoby pro vyšší cíle. Pokud v tom nebyl vyšší zájem, kterým Britové ve své zahraniční politice a ve prospěch Američanů překypují, měla nastat ve zpravodajských službách personální opatření za nedbalý přístup jejich vedoucích pracovníků. Nic se ale nestalo, což vyvolává pochybnosti o pozadí útoku a o tom, co měl útok skutečně rozpoutat.   

Zvláštní roli sehráli Američané, kteří přispěchali se svými informacemi k případu, přičemž ignorovali, že vyšetřování vede britská strana, která tak měla výhradní právo na uvolňování veškerých informací k případu. Američané byli rovněž velmi dobře obeznámeni se situací rodinných příslušníků Salmána Abedího v Libyi, kde byli v Tripolisu libyjskou policií zadrženi Ramadan Abedí (otec pachatele Salmána) a bratr pachatele Hašim Abedí (nar. v roce 1997). Američané znali i důvody jejich zadržení a podrobnosti jejich výpovědí, což vede k závěru, že činnost libyjských úřadů sami iniciovali přes své pracovníky v Libyi, kteří tam spolupracují s místními složkami (v Libyi působí příslušníci amerických speciálních sil, zpravodajští důstojníci ze CIA a DIA* a američtí kontraktoři ze soukromých bezpečnostních agentur* – PSC* najatí Ministerstvem obrany USA a Ministerstvem zahraničních věcí USA). Ramadan je podezřelý ze spolupráce s al-Kájdou a Hašim z napojení na ISIS. Vyvstává tak další otázka, zda měl útok v Manchesteru něco ovlivnit v Libyi, k čemuž mohlo přispět i zdánlivě neprofesionální uvolňování informací, které mělo co nejrychleji usměrnit vyšetřování potřebným směrem a nastartovat požadovaný vývoj situace. K tomu je nutné doplnit, že Libye se stává novým zázemím ISIS, a to s patřičnou zahraniční podporou.

Poznámky o přesunu ISIS do Libye byly uvedeny již 7. dubna 2016 v produktu 13002 („Proti tzv. Islámskému státu (ISIS/ISIL), jenž používá teroristické praktiky, není veden plnohodnotný boj, ale jen jakási činnost, která má boj napodobit. Jsou to tedy bojové aktivity s omezeným cílem, které poskytují islamistickému gangu možnost nejenom přežít, ale nadále provozovat své obchodní a propagandistické praktiky, popřípadě se přemístit z exponovaných míst Iráku a Sýrie do severní Afriky v čele s Libyí.“) a 16. srpna 2016 v produktu 11020 („Pokud bude Islámský stát v Iráku a Sýrii poražen, nebude to jeho konec, jelikož vedení IS se postupně a se zahraniční podporou přemísťuje do Libye, kde jsou vytvářeny podmínky pro jeho další působení. Vytvářené podmínky jsou především v podobě ničení možné konkurence.“).

Kromě libyjské komunity byly britské bezpečnostní složky o Abedího rodině předem informovány také z americké strany, což však nečiní žádný rozdíl v tom, že britské služby musely mít dostatek informací z vlastních aktivit směrem k libyjské diaspoře a ze sledování komunikace mezi Velkou Británií a zeměmi rozvrácenými ozbrojeným konfliktem. Pokud zpravodajské služby sledují telefonní komunikaci, tak se zaměřují právě na spojení podezřelých osob s destabilizovanými zeměmi, což je jedno z opatření v předcházení násilné trestné činnosti v podobě terorismu. V Británii pro tuto činnost existuje specializovaná zpravodajská služba GCHQ*. Je tedy podivné, že by zpravodajci nevěděli o telefonátech Salmána Abedího do Libye, jenž krátce před útokem mluvil s otcem a poté i s matkou, jíž údajně prosil o odpuštění. Panuje tedy stejná a trvalá otázka na to, jaká byla v tomto tragickém incidentu role zpravodajských služeb. Otázka je závažnější v tom, že po útoku v Manchesteru hlásají představitelé britských zpravodajských služeb, že mají ve své zemi až 23 000 „džihádistů“ připravených zabíjet a zemřít pro Alláha. Proč ale s tímto počtem radikálů přicházejí až po útoku v Manchesteru? Čím byl tento útok zvláštní, že náhle po něm vědí bezpečnostní síly o početním problému s radikály? A proč toto číslo nevěděly a nehlásaly již před útokem? A proč tak náhlý křik o množství radikálů, když celé roky britské úřady umožňovaly poměrně volný pohyb osob a především příslušníků exponovaných národností mezi Velkou Británií a destabilizovanými zeměmi? (Salmán před útokem navštívil jak Libyi, tak Sýrii.)

Pracovní přístup a postupy zpravodajských služeb před útokem a po útoku vykazují jistá podezření a dotaz na to, o co vlastně zpravodajské služby usilovaly před útokem a o co usilují nyní. To je ale prostor pro novináře a jejich otázky. Situace ohledně britských zpravodajských služeb a jejich aktivit v zahraničí evokuje rovněž otázku, jak to vlastně bylo s osobou označovanou jako „džihádista John“ (vlastním jménem Mohammed Emwazi).1

Zpravodajské produkty, které analyticky podporují závěr o ISIS jako zahraničním projektu:


1 Mohammed Emwazi byl britský Arab původem z Kuvajtu. Příslušníci MI5 ho několikrát vyslýchali a v roce 2010 ho v Británii zadrželi a nedovolili mu odcestovat do rodného Kuvajtu. Avšak i přesto Emwazi na počátku roku 2012 odcestoval z Británie do Sýrie, kde se později připojil k ISIS. V řadách ISIS se stal známým jako popravčí zahraničních rukojmích. V listopadu 2015 byl zabit při společné americko-britské operaci s použitím bezpilotních vzdušných prostředků, jež provedly úder v prostoru syrského města Rakka. Emwazi dříve tvrdil, že ho MI5 chtěla naverbovat.

* Definice termínů a stručný popis zpravodajských organizací jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 12028
Doplňující analýza a hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO
14. srpen 2017

Souhrnná analýza a hodnocení (12027)

Produkt je druhým dokumentem k sérii produktů o problematice „Islámského státu“ (ISIS1/Daeš) jako zahraničního projektu. Jednotlivé produkty na sebe volně navazují (nepravidelná publikace), přičemž se každý věnuje určité oblasti, jež vypovídá o ISIS jako o díle několika zahraničních mocností s využitím i v dalších geografických prostorech. Samostatné produkty z uvedené série tak analyzují a hodnotí například západní propagaci ISIS, rekrutaci a doplňování osob, podporovanou expanzi ISIS a redislokaci podle vývoje situace, neshody USA a Ruska v boji proti ISIS, skryté „vedlejší“ i otevřené vzdušné operace na podporu ISIS a další záležitosti spojené s příslušnou tematikou. Kromě analýzy a hodnocení mohou jednotlivé produkty obsahovat rovněž předpověď dalšího vývoje v konkrétní rozebírané záležitosti.

První produkt pod číslem 12025 se věnoval těmto oblastem:

  • Objasnění přístupu západních zpravodajských služeb
  • Možnosti a způsoby světových mocností v ovlivňování vývoje v zájmovém prostoru (porovnání s „OP GLADIO“ a propojení projektu ISIS s Evropou)

Obsah druhého produktu se v dané problematice zabývá pozadím projektu ISIS.

Poznámka: I přesto, že se agentura EXANPRO snaží poskytovat zpravodajské vědění* za hranice známého a veřejného, platí omezení v prokazování zpravodajských závěrů*, neboť agentura nemůže donutit příslušné aktéry, aby se ke svým pravým záměrům a činnostem veřejně přiznali (stejné omezení platí pro závěry státních zpravodajských služeb, pokud nejsou příliš obecné). Avšak na druhou stranu existuje stále větší množství nepřímých důkazů*, jejichž hromadění se nelze vyhnout a jejichž hodnota pro dokazování záměrů a činů se ustavičně zvyšuje právě tím, že tvoří stále objemnější soubor ucelených a navazujících položek, které postupně odkrývají celkový obraz situace (kromě nepřímých důkazů existuje také několik přímých důkazů* obsažených zvláště ve vystupování politiků).  

Pozadí projektu ISIS neboli SEPINSFOR2 

Vzestup tzv. „Islámského státu v Iráku a Sýrii“ (ISIS), jeho dlouhodobá existence s dobýváním území a především pak zvláštní způsob jeho působení vykazuje význačné rysy zahraničního řízení a podpory. Hybná síla ISIS nevychází z místních sunnitských militantů, ale pochází z početného základu zahraničních bojovníků, jejichž přesun a začleňování do militantního uskupení byly organizovanou věcí napříč několika geografickými regiony. Tato organizovaná záležitost se rovněž týká dohody mezi USA a Tureckem ohledně součinnosti v postupu na Blízkém východě.3

Původní zahraniční podpora směřovala pouze k povstalecké opozici v Sýrii, kterou bylo a je velmi těžké ovládat a vést proti syrským vládním jednotkám, neboť zmíněná opozice se postupně stávala nesourodou skládankou o stále větším počtu dílů. Vznik rozmanitých frakcí ohlašoval, kolik různých skupin si činí nároky na určité mocenské postavení v zemi a hlavně znesnadňoval soustředěný boj proti syrskému režimu.

Ozbrojený konflikt v Sýrii započal v roce 2011, avšak po roce bojů bylo zřejmé, že úspěch opozice je v nedohlednu. Tím se ale rovněž protahovalo uskutečňování plánu Spojených států pro 21. století, jenž kromě jiného obsahuje bod ohledně převzetí politického vlivu v Sýrii jako další krok boje s Ruskou federací, která si svůj vliv v Sýrii nadále udržuje umnou podporou stávajícího režimu. Změna sféry vlivu z ruského na americký znamená nejprve porazit a sesadit režim současný a poté nastolit režim příznivý pro záměry USA. Nastolení nového režimu by v případě roztříštěné opozice vyvolalo další palčivou a dlouhotrvající etapu vývoje v Sýrii. Nejlepším řešením pro naplnění plánu tak bylo iniciovat vytvoření zcela nové kompaktní a samostatné síly (Separate Insurgency Force – SEPINSFOR2), která by na svou stranu získala zvláště sunnitskou část obyvatel jak v Sýrii, tak v Iráku. Avšak tato nová síla již neměla předurčený pouze jeden cíl a jen na Blízkém východě, tedy porazit syrský režim, ale vztahovala se také k cílům na území severní Afriky, k záměrům na území členských zemí Evropské unie (EU) a na teritoriu Ruské federace (objasnění dále v textu) a dalších asijských zemí (např. Afghánistán, Malajsie, Indonésie atd.). Pro efektivní působení nového a samostatného militantního uskupení na Blízkém východě a taktéž pro plnění následného cíle v zájmových zemích mimo Blízký východ bylo nutné opřít hlavní sílu projektu o zahraniční bojovníky (odhad jejich počtů viz dále v textu).

Dohodu o zřízení a podpoře nového militantního uskupení uzavřely primárně tři země: USA, Turecko a Saúdská Arábie.3 Kromě těchto zemí existovali další přispěvatelé jako např. Velká Británie a Katar. Iniciátorem celého projektu byly Spojené státy, avšak Turecko a Saúdská Arábie se ochotně podílely z důvodu naplnění vlastních záměrů v regionu (Turci se snahou řešit kurdskou otázku a Saúdští Arabové s cílem prosazovat sunnitskou nadvládu v celém regionu). Američané obě země potřebovali vzhledem k jejich geografické poloze a jejich vazbám na opozici v Sýrii a Iráku. V obou zmíněných zemích bylo vybudováno blízké zázemí pro podporu nového militantního uskupení, a to jak v oblasti doplňování a rozšiřování personálu, tak v oblasti zásobování prakticky všemi materiálovými třídami (hlavně munice, výstroj, proviant, zdravotnický materiál, materiál na podporu ekonomických programů atd.). Turecko a Saúdská Arábie se staly hlavními prostředníky pro udržování hybnosti celého projektu SEPINSFOR (pozdější změna v přístupu Turecka je vysvětlena v produktu 11029 Turecko mezi Spojenými státy a Ruskou federací").

Budování projektu bylo zahájeno nejpozději v roce 2011 (dokončení odchodu amerických sil z Iráku) a fyzicky spuštěno na podzim 2012 tureckou vojenskou podporou s cílem umožnit kontrolovaným syrským povstaleckým silám obsadit okolí hraničního přechodu u syrského města Tall Abjad (podrobněji o vývoji této události a jejímu vztahu k budování ISIS viz produkt 11007 Analýza vzniku Islámského státu).

K budování a spuštění projektu patřila skrytá náborová kampaň pro získávání zahraničních bojovníků, jež je mimo další země dosud úmyslně namířena také na členské země EU a Ruskou federaci, především na oblast Severního Kavkazu (přednostně na autonomní republiky Čečensko a Dagestán). K dalším zemím pokrytých náborovou kampaní patří zejména středoasijské republiky a státy bývalého Sovětského svazu v jednom (Uzbekistán, Tádžikistán, Kyrgyzstán, Kazachstán a Turkmenistán), dále pak Afghánistán, Pákistán, země severní Afriky, pochopitelně Saúdská Arábie atd. Kampaň v několika vybraných zemích měla a stále má svůj následný cíl propojit islamistickou ideologii ISIS s ovlivňováním situace právě v oněch vybraných zemích, odkud zahraniční bojovníci pocházejí. Tento cíl je uskutečňován ve prospěch amerického plánu pro 21. století, v němž mají zahraniční militanti operující na Blízkém východě posloužit rovněž k určitým aktivitám v zemích jejich původu (např. udržovat napětí v Evropě a umožnit Spojeným státům, aby si zachovávaly svůj klíčový a účelový podíl na řešení evropské situace ve svůj prospěch, dále destabilizovat situaci na půdě soupeřících zemí a napomáhat tak ke změně politických režimů).

Na počátku projektu SEPINSFOR bylo přes prostředníky prvořadě vybudováno jakési „organizační jádro“, jež bylo utvořeno z vhodně vybraných vedoucích aktérů, kteří se prostřednictvím finanční a materiální podpory a náborové kampaně napříč regiony postarali o vznik celé militantní organizace (viz zřizování tzv. „direct action groups“ skrze sekce zvláštních operací zpravodajských služeb v úvodním produktu 12025). V prostoru Iráku a Sýrie může taková organizace snadno nabýt obludných rozměrů, což se také stalo. Zahraniční a místní příznivci, kteří vstupují do takového uskupení, zpravidla neznají jeho pravý cíl zřízení a důvěřují proklamovaným cílům. Pravý záměr zná zčásti jen několik málo „zakladatelů“ (organizační jádro), kteří byli vybráni tak, aby zabezpečili základní chod organizace (militantního útvaru) v hlavních oblastech (vedení a řízení celého uskupení jak v bojových, tak mimobojových záležitostech, čerpání a rozdělování finanční a materiální podpory, vedení informační kampaně, styk s místním obyvatelstvem a jeho usměrňování atd.).

Fyzické spuštění zahraničního projektu v podobě ISIS nastalo v říjnu 2012 (viz produkt 11007), přičemž se nový militantní útvar během prvního roku rozšířil o zhruba 3 000 zahraničních bojovníků (zejména v prostoru syrského města Rakka a iráckého města Fallúdža). Po dobytí významných iráckých měst včetně Mosulu na severu země a následném vyhlášení „Islámského státu v Iráku a Sýrii“ (červen 2014) přesáhl počet zahraničních bojovníků číslo 10 000. Na počátku roku 2016 byl počet zahraničních militantů v ISIS odhadován na více než 30 000 osob, jež pocházely z více než 100 zemí. Asi 6 000 bojovníků přišlo na Blízký východ z Evropy (nejvíce z Francie – přibližně 1 700 osob) a více než 8 000 z nich pak ze zemí bývalého Sovětského svazu (ze samotné Ruské federace v čele se Severním Kavkazem činil tento počet téměř 5 000 militantních radikálů).

Získávání a využívání zahraničních bojovníků je komplexní záležitostí, jež sestává z jejich oslovení přes propagační materiály nebo k tomu zřízené „pracovní skupiny“ a „agenturní sítě“, poté ze zorganizování či podpory jejich přesunu do cílového prostoru a následně z jejich zapojení do konkrétní činnosti po dosažení cílového prostoru. Z výše uvedeného vyplývá, že oficiálně proklamovaná internetová a terénní izolace prostoru ISIS ze strany západních zemí a především v místě ze strany Turecka, Saúdské Arábie, Jordánska a potažmo i ze strany přítomných Američanů existovala jen na papíře a v prohlášeních politiků. Pokud uvažujeme období listopad 2013 až prosinec 2015, tak průměrný počet zahraničních bojovníků překračujících hranice sousedních států do prostoru ISIS přesahoval v průměru 1 000 osob za každý kalendářní měsíc (některé turecké zdroje dokonce uváděly, že v určitém období syrskou hranici z Turecka překročilo denně 100 lidí směřujících k ISIS, což by bylo 3 000 bojovníků za měsíc a jenom přes Turecko). Tento stav ukazuje na to, že země v sousedství ISIS vůbec nezostřily ostrahu svých státních hranic, ale naopak ji ještě více uvolnily, čímž se potvrzuje podpora onomu zahraničnímu projektu.

V rámci naplňování druhotného cíle militantů v zemích jejich původu a pro usnadnění jejich návratu byla na jaře 2015 spuštěna migrační kampaň, která byla předem domluvena a již v roce 2014 Evropskou unií představena jako pilotní projekt přesídlování, jenž předpokládal stanovení migračních kvót pro členské země EU. Migrační kampaň v sobě skrývá další cíle, jimiž se určité mocnosti snaží o sjednocení Evropy pod jedno vedení a využití sil a prostředků evropských států v boji proti Ruské federaci (viz produkt 11035 Nelegální migrace jako plánovaný a řízený proces s pokračováním v produktu 11036).

Z důvodu vzniku „Islámského státu" a pozdější „návratové politiky“ jeho bojovníků do zemí jejich původu museli ruští představitelé přijmout opatření k posílení boje syrského režimu proti jeho odpůrcům a ke zvýšení spolupráce s iráckou vládou. Ruská federace zesílila svoji vojenskou přítomnost v Sýrii a přímo zasáhla do tamního boje vysláním svých vzdušných sil do země ozbrojeného konfliktu (vzdušné operace ruských sil v Sýrii byly zahájeny v říjnu 2015). S iráckou vládou Rusové zřídili společné zpravodajské centrum pro sdílení informací o cílech ISIS, což se projevilo v pozdějších zásazích proti významným vedoucím osobám ISIS. Výrazně to ovlivnilo aktivity především proti samozvanému vůdci ISIS – Abú Bakr al-Baghdádí, jenž byl už v říjnu 2015 zraněn činností iráckého letectva na západě Iráku a nakonec v červnu 2017 zabit při syrsko-ruském náletu poblíž města Rakka (bez forenzního potvrzení).   

Zpravodajské produkty, které analyticky podporují závěr o ISIS jako zahraničním projektu:


1 Označení „Islámského státu“ jako ISIS se pojí k prostoru, jejž militanti obsadili napříč Irákem a Sýrií. V širším kontextu se tak jedná o „Islámský stát v Iráku a Sýrii“ (ISIS), případně „Islámský stát v Iráku a Levantě“ (ISIL), přičemž Levanta je tradiční označení pro území na východním pobřeží Středozemního moře (v základním významu se jedná o geografický prostor, na němž se v současné době nacházejí Sýrie, Libanon, Jordánsko, Izrael a Palestinská autonomie). ISIS/ISIL je propagandistické označení, které pomohl rozšířit Západ, čímž se velmi dobře uchytilo u široké veřejnosti (téma je součástí produktu, jež se zabývá západní propagací ISIS).

2 SEPINSFOR je akronym pro „SEParate INSurgency FORce“, což je označení pro nezávislou povstaleckou ozbrojenou sílu. Ve vojenské terminologii se výraz „separate“ (někdy také „independent“) používá pro ozbrojenou jednotku, jež působí samostatně (na samostatném směru nebo prostoru), avšak s úkolem rozhodujícím způsobem podpořit splnění hlavního cíle celé vojenské kampaně.

3 O společné podpoře uskupení ISIS (SEPINSFOR) ze strany USA, Turecka a Saúdské Arábie viz produkt 11007 Analýza vzniku Islámského státu. Podrobněji o dohodě USA s Tureckem ohledně Blízkého východu viz produkty 11029 Turecko mezi Spojenými státy a Ruskou federací (díl 1/2) a 11030 Turecko mezi Spojenými státy a Ruskou federací (díl 2/2).  

* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 12027
Souhrnná analýza a hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO
7. červenec 2017

Specifická analýza a hodnocení (12026)

Čeští poslanci a senátoři jsou v rámci svých zákonodárných aktivit rozděleni do všemožných komisí, výborů a stálých delegací s všelijakým určením. Několik těchto poslaneckých a senátních orgánů svou činností pokrývá důležité a prvořadé oblasti, jež souvisejí s národní bezpečností*.1 Jedná se především o Výbor pro bezpečnost, Výbor pro obranu, Zahraniční výbor, Stálou komisi pro kontrolu činnosti Bezpečnostní informační služby, Stálou komisi pro kontrolu činnosti Vojenského zpravodajství a Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Členové těchto orgánů by měli být dostatečně odborně zdatní, aby odpovědným způsobem dokázali naplňovat svoji zákonodárnou a kontrolní povinnost. Každodenní praxe však ukazuje pravý opak. Svou nezpůsobilost spojenou s podbízivostí západním mocnostem dokazují především ve zpravodajských a publicistických pořadech České televize. Potíž je v tom, že ani moderátoři nedokáží nebo nechtějí v konkrétních případech příhodně reagovat na řečnění pozvaných politiků a pokládat jim ty správné otázky.

Příkladem ostudné a slabé poslanecké činnosti směrem k bezpečnostním otázkám je vystupování poslance Ivana Gabala (člen Výboru pro bezpečnost a místopředseda Výboru pro obranu). Poslanec Gabal šíří zavádějící a alibistické informace o práci zpravodajských služeb, k čemuž mu svou nečinností, anebo dokonce nepoctivým vyjadřováním napomáhají jeho političtí kolegové odpovědní za oblast spojenou s národní bezpečností.  

Poslanec Gabal v pořadech České televize (ČT) opakovaně tvrdil, jak skvěle funguje spolupráce mezi zpravodajskými službami* různých zemí na poli terorismu*, což dokladoval počtem zpráv, jež Bezpečnostní informační služba* (BIS) přijala a odeslala, přičemž se dopustil hned několika rozporných tvrzení (např. předložením velmi zvláštního poměru mezi přijatými a odeslanými zprávami – rozbor viz dále v textu). K tomu všemu prokázal svou hlubokou neznalost o práci zpravodajských služeb, případně záměrný únik před vlastní poslaneckou odpovědností, jelikož počet jakýchsi zpráv, ať už přijatých či odeslaných, není v žádné zájmové oblasti včetně terorismu rozhodující, ale doslova podružný. V počtu zpráv se totiž skrývá mnoho položek, které ze zpravodajského hlediska neposkytují žádný využitelný obsah, a také plno zpráv, jež jsou svým obsahem jen mnohonásobnými kopiemi určenými pro více adresátů.

Poslanec Gabal konkrétně uvedl, že BIS za rok 2015 přijala 8 400 zpráv a sama odeslala 15 000 zpráv, přičemž se prostřednictvím těchto čísel snažil zdůraznit, jak je tato spolupráce intenzivní a jak skvěle funguje. O několik dní později ve stejném pořadu ČT veřejně oznámil, že BIS za rok 2016 přijala a odeslala o 20 % více informací než v roce předešlém. Podle jeho poznatků, které mu na jeho požádání předali zástupci BIS, konkrétně uvedl, že příslušníci BIS za rok 2016 přijali zhruba 10 000 informací* (zpráv*) a asi 18 000 jich vydali. Gabal dále upřesnil, že podle sdělení BIS spolupracuje tato služba na intenzivní úrovni s nějakými 70 zahraničními partnerskými službami. Jenomže poslancova slova v sobě skrývají zavádějící obsah a záludný způsob prezentace, na čemž se podílejí také obecně vedoucí funkcionáři samotných zpravodajských služeb, ostatní zákonodárci svým (ne)jednáním a pracovníci sdělovacích prostředků, kteří umožňují šířit tyto údaje bez prověření a konfrontace s reálnou situací (konfrontaci využívají moderátoři ČT zpravidla jen v těch případech, jež vybočují z nastaveného politického trendu). Podívejme se, v čem se poslanec Gabal jako řečník dopustil dezinformování české veřejnosti o práci zpravodajských služeb.

Skutečnost ohledně odesílaných a přijímaných zpráv zpravodajských služeb

Významnou součástí všech zpráv jsou takzvané „žádosti o informace“* (requests for information, RFI), které zpravodajské služby posílají svým partnerským službám. V těchto žádostech mohou být stručné dotazy nebo jen jeden strohý dotaz na kohokoli a na cokoli: např. poskytnutí údajů k určité osobě, skupině osob, organizaci, události nebo oblasti zájmu. Příslušná žádost (RFI) může obsahovat jen jeden krátký odstavec a pro adresáta obvykle není žádným přínosem, nýbrž žádostí o vykonání práce navíc pro cizí službu. Taková žádost je ale ve stejném znění posílána přirozeně většímu množství partnerských služeb, čímž se výrazně rozšíří množina odesílaných „bezobsažných“ zpráv se stejným obsahem. 

Další markantní složkou všech zpráv jsou „odpovědi na výše zmíněné žádosti“* (responses to requests for information, RRFI). Velký počet RRFI obsahuje negativní odpověď v tom smyslu, že oslovená složka nedisponuje informacemi na požadovaný dotaz či více dotazů. Negativní odpovědi vycházejí zpravidla ze tří příčin: a) požadované informace nejsou opravdu k dispozici, b) oslovená služba nechce požadované informace z různých důvodů uvolnit, c) oslovená služba se nechce žádostí o informace zabývat z důvodu zaneprázdněnosti a přednostní práce pro své politické činitele.

Počet RFI a negativních RRFI může tvořit více než polovinu všech odeslaných a přijatých zpráv u jakékoli zpravodajské služby, což značně znehodnocuje onen význam v používání počtu zpráv jako měřítka pro hodnocení práce příslušné složky.

Zbytek zpráv je spojen s rozličnými analýzami, hodnoceními a předpověďmi. Avšak i tyto zprávy se kopírují pro více partnerských služeb, čímž se i v tomto případě uměle navyšuje jejich počet. Tyto zprávy mají navíc různorodou kvalitu, ale většina z nich zůstává bez využití. Je to s nimi podobné jako s denním tiskem: celá zpráva se zběžně prohlédne, některé její části se přečtou a zpráva je pak bez konkrétního využití založena do archivu. V informační činnosti obvykle platí následující nepřímá úměra: „Čím více zpráv je produkováno, tím méně jich je využito…“ A protože je doba informačního boomu, což logicky zahrnuje i činnost zpravodajských služeb, je v dnešní době celkové využití takovýchto zpráv* a jednotlivých informací* minimální. Pokud k tomu připočteme také to, že se zvyšováním počtu zpráv (informací) se nezvyšuje jejich kvalita, ba často naopak, je pochopitelnější, že si zpravodajské služby vytvořily zdrženlivý přístup i ke zprávám od svých partnerů.

Příklad zpravodajského produktu bez potřebného využití z důvodu jeho slabé zpravodajské kvality je rozebrán v dokumentu 12003 Zpravodajské služby jako statistický úřad? (příklad je spojen s činností Úřadu pro zahraniční styky a informace*, ÚZSI, a s vyjádřením ministra vnitra).

Ohánět se počtem zpráv pro zdůraznění jakéhosi výkonu a fungující spolupráce mezi zpravodajskými službami je naprosto lichým argumentem, jenž degraduje odborné kvality té osoby, která tento argument používá.  

Nedostatečná role moderátorů zpravodajských pořadů České televize

Ani v jednom z pořadů moderátoři vůbec nereagovali na vyřčený a opěvovaný počet zpráv, který již samotný ukazoval na prvky alibismu či neznalosti, natož aby svými správně cílenými otázkami dokázali rozebrat skladbu těchto zpráv a tím ukázat na rozporuplnost opětovných prohlášení poslance Gabala. Moderátoři České televize, kteří by měli oplývat schopností rychle analyzovat slova svých televizních hostů a bryskně reagovat, nechali zcela bez povšimnutí podivně vysoký počet odeslaných zpráv ze strany BIS a taktéž zvláštní početní poměr mezi přijatými a odeslanými zprávami.

Pokud roční počet odeslaných zpráv z úřadu BIS převedeme na denní průměr se zahrnutím víkendů a státních svátků, tak získáme výsledek 41 odeslaných zpráv každý den, přičemž za rok 2016 se denní frekvence zvýšila dokonce na 49 zpráv. Je ale BIS skutečně tak výkonná, aby denně včetně sobot, neděl a svátků vyprodukovala až 49 zpráv s různými poznatky? Pravda je velmi odlišná, pokud odečtěme zprávy, jež se vázaly k RFI nebo k negativním RRFI. Další úpravu v celkovém počtu získáme po odečtení zpráv s reálnými zpravodajskými poznatky a závěry, které byly kopiemi svých originálů kvůli vložení rozdílných adresátů cílových služeb, ale se zachováním stejného obsahu.

Tady měl zareagovat moderátor a ptát se na kvalitu a využitelnost takového kvanta odeslaných zpráv. Jedná se o základní reakci novinářů, kdy se snaží podstrkovanou a líbivou kvantitu něčeho konfrontovat s její kvalitou. V případě moderátorů ČT se tak ale nestalo a moderátor se stal jen obyčejným konzumentem šíření zavádějících informací ze strany hosta pozvaného do televizního studia. Příhodnou otázkou by například bylo vztažení počtu odeslaných zpráv na počet spolupracujících služeb: tedy otázka na to, kolika službám a jak často byl posílán vždy stejný obsah jedné zprávy. Originál jedné zprávy nezůstává jen jediným výtiskem, ale kopíruje se do více výtisků také pro další partnerské služby. Mohli bychom tedy zjednodušeně říci, že v případě 18 000 odeslaných zpráv od BIS pro 70 partnerských služeb jich pouze 257 z nich tvořilo originální zprávu a zbytek byly kopie provedené tak, aby se jeden výtvor dostal ke všem partnerským službám. To však měli svými otázkami ozřejmit moderátoři ČT, kteří v této situaci selhali.

Dalším nepřehlédnutelným údajem je podivný poměr, spíše doslova nepoměr, mezi přijatými a odeslanými zprávami. Moderátoři obou pořadů ČT si přece museli všimnout tohoto rozdílu a měli se ptát, proč BIS posílá téměř o polovinu více zpráv, než přijímá. Tento nepoměr může znamenat tři věci, případně kombinaci těchto tří věcí: BIS je buď natolik zručná a dokonalá ve shromažďování a analyzování relevantních informací (viz relevantnost*), že svou prací se zdroji a zpravodajskou produkcí předčí všechny ostatní služby, nebo BIS posílá všechno možné, co se naskytne, a to třeba i jen v jedné větě, anebo zahraniční služby nepovažují za nutné posílat tolik zpráv české BIS a posílají jen to, co uznají za vhodné a co se jim dle situace hodí. 

Pro podrobnější vysvětlení tohoto nepoměru předkládáme názorný příklad: Pokud budeme uvažovat, že mezi sebou spolupracuje deset služeb a že každá z nich vyprodukuje 100 originálních zpráv ročně, jež rozmnoží a odešle všem partnerským službám, tak každá z nich odešle celkem 900 zpráv a obdrží stejný počet zpráv. Samozřejmě že v reálném světě existují určité početní rozdíly vzniklé z toho, že se nikdy neposílá všechno všem, ale takovýto rozdíl mezi odeslanými a přijatými zprávami jako v případě BIS je více než podezřelý a zákonodárci i novináři by se měli ptát, v čem to vězí. Měli by se ptát proto, neboť je něco špatně, a to buď ve vykazování statistických údajů BIS, anebo v samotné práci BIS.

Vzhledem k tomu, jak se o počtech zpráv BIS opakovaně vyjadřoval poslanec Gabal s tím, že údaje získal přímo od zástupců BIS, je zvláštní, že ve výroční zprávě dotyčné zpravodajské služby za rok 2015 jsou prezentovány odlišné počty. Ve zmíněné zprávě můžeme najít tuto větu: „V rámci mezinárodní spolupráce přijala BIS více než 8 100 zpráv a postoupila téměř 1 500 dokumentů.“  Co to tedy znamená? Že by se Ivan Gabal spletl a zaměnil číslo 1 500 za údaj 15 000? Ale jeho další vystupování bylo konzistentní, když za rok 2016 uváděl údaj 18 000, o němž řekl, že je to 20procentní nárůst oproti roku 2015, což souhlasí s oním počtem 15 000 zpráv. Kdo tedy udělal chybu? Také tento problém měli objasnit svými otázkami moderátoři ČT, o nichž můžeme konstatovat, že nejednali podle kodexu České televize, přesněji podle článku 5.6, jenž má toto znění: Ve zpravodajství a aktuální publicistice Česká televize dbá na přesnost a nestrannost spočívající především ve zjišťování a ověřování skutečnosti.“ Tady si ale skutečnost nikdo neověřoval a moderátoři nebyli dostatečně připraveni, anebo nechtěli reagovat, jelikož se to nehodilo. Naopak jindy jsou ochotni konfrontovat pozvané osoby s jejich minulostí, pokud se jejich aktuální názory neshodují s nastaveným politickým trendem západních mocností a potažmo s trendem České republiky. 

ZÁVĚR

Situace s vystupováním poslance Gabala se v ČT opakovala, a přesto nikdo neuznal za vhodné tuto záležitost s čísly řádně objasnit nebo dementovat, a to včetně zákonodárců a vedoucích funkcionářů BIS, jimž zřejmě nevadí šíření těchto rozporů a dezinformací. Vedoucím činitelům BIS možná vyhovuje toto nadnesené prezentování jejich služby, avšak pokud jim na druhou stranu nevadí klamná povaha šířených informací, tak to potom ukazuje na to, že uvnitř služby není něco v pořádku (což souvisí s hodnocením spolehlivosti příslušného zpravodajského útvaru). A taktéž to ukazuje na to, že se zákonodárci nechávají opakovaně ošálit ze strany zpravodajské organizace*. Jenže jak poté mohou ti stejní zákonodárci dostatečně dobře kontrolovat činnost zpravodajských služeb?2 Přitom by stačilo jednoduché seznámení a poučení zákonodárců o těch základech zpravodajské práce, jež nepodléhají žádnému utajení (tím spíše, že se jedná o veřejnou prezentaci zpravodajské služby). Ale mají poslanci a senátoři a s nimi vedoucí pracovníci BIS morální kvality a zájem o narovnání tohoto nežádoucího mediálního stavu a vyžadují ono obeznámení s pracovními záležitostmi a vysvětlení nejasných zpravodajských údajů?3

Zjištěné nedostatky ve vystupování zákonodárců v bezpečnostních otázkách a nejasnosti v prezentování práce zpravodajských služeb naznačují trhliny v celé Bezpečnostní strategii České republiky. Stejně tak je zpochybněna vyšší kontrola zpravodajských služeb v souvislosti s rozšířením jejich pravomocí, jelikož vyšší kontrola může fungovat jen za předpokladu, pokud funguje kontrola stávající.


Zpravodajské produkty související s rozborem činnosti BIS a zpravodajských služeb obecně:


1 Problematika národní bezpečnosti je rovněž předmětem následujících produktů:

2 Slabý výkon zákonodárců směrem ke zpravodajským službám a k výkonné moci (vládními kabinetu) je rovněž předmětem následujících dvou produktů

3 Blíže se kontrolám zpravodajských služeb věnuje vnitřně rozpracovaný produkt s pracovním názvem „Proč je kontrola zpravodajských služeb ze strany zákonodárců jen rutinní čtvrtinovou záležitostí“ (viz možnost výběru tématu z Přehledu zájmových témat v kategorii Reálné zpravodajské výstupy).

* Definice termínů a stručný popis uvedených zpravodajských služeb jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 12025
Souhrnná analýza a hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO

 

6. červen 2017

Souhrnná analýza a hodnocení (12025)

Produkt je úvodním dokumentem k sérii produktů o problematice „Islámského státu“ (ISIS1/Daeš) jako zahraničního projektu. Jednotlivé produkty na sebe volně navazují (nepravidelná publikace), přičemž se každý věnuje určité oblasti, jež vypovídá o ISIS jako o díle několika zahraničních mocností s využitím i v dalších geografických prostorech (viz porovnání s „OP GLADIO“ a propojení projektu ISIS s Evropou dále v textu). Samostatné produkty z uvedené série tak analyzují a hodnotí například západní propagaci ISIS, rekrutaci a doplňování osob, podporovanou expanzi ISIS a redislokaci podle vývoje situace, neshody USA a Ruska v boji proti ISIS, skryté „vedlejší“ i otevřené vzdušné operace na podporu ISIS a další záležitosti spojené s příslušnou tematikou. Kromě analýzy a hodnocení mohou jednotlivé produkty obsahovat rovněž předpověď dalšího vývoje v konkrétní rozebírané záležitosti.

Poznámka: I přesto, že se agentura EXANPRO snaží poskytovat zpravodajské vědění* za hranice známého a veřejného, platí omezení v prokazování zpravodajských závěrů*, neboť agentura nemůže donutit příslušné aktéry, aby se ke svým pravým záměrům a činnostem veřejně přiznali.

Objasnění přístupu západních zpravodajských služeb

Zpravodajské služby* západních zemí nemohou objektivně rozebírat to, na čem se buď samy podílejí, anebo se vyvarují hodnocení toho, co by se mohlo dotýkat kterékoli „partnerské“ zpravodajské služby a státních úřadů „spojenecké země“. Na jakoukoli zločineckou organizaci, jev* (fenomén) nebo hrozbu* se tak dívají úzkým pohledem, jenž vždy směřuje mimo západní země, jako by se právě ony nepodílely největší měrou a často přímým angažováním na formě vývoje situace v různých regionech ve světě.

Západní zpravodajské služby svou pozornost směřují na „předurčeného“ protivníka, jímž je Ruská federace (ostatní protivníci se od toho odvíjejí – např. Sýrie se stávajícím režimem2), což je však jednostranný pohled na celkové dění, kterým nelze dostatečně a věrohodně hodnotit aktuální bezpečnostní situaci, natož předpovídat její vývoj. Zásadní problém je v tom, že západní služby při svých analýzách* a hodnoceních* neuvažují všechny aktéry rozebírané záležitosti, ale zaměřují se pouze na ty, kteří patří podle vůdčích mocností takzvaných „západních demokratických struktur“ k protistraně čili z jejich postavení k těm „nepřátelským“.

V tomto přístupu zpravodajských služeb vycházejícího ze záměrného či podřízeného postoje výkonných politiků nemohou být úplné jak jejich zpravodajské výstupy* o situaci v oblastech ozbrojených konfliktů* a reálných konvenčních hrozbách*, tak ani výstupy o teroristických hrozbách* a provedených teroristických útocích*.3

Možnosti a způsoby světových mocností v ovlivňování vývoje v zájmovém prostoru

Některé mocnosti jako USA, Velká Británie, Ruská federace, Izrael a další jsou schopny zřídit v zájmových prostorech* (zemích) skupinu, jež svým bojovým potenciálem představuje mnohem větší hrozbu než síť agentů*, jejichž úkolem je „pouze“ získávat utajované informace (podílet se na špionáži* či vyzvědačství*). V tomto případě se jedná o takzvanou „akční skupinu“ (direct action group – skupina přímé akce), která může provádět různé fyzické aktivity ve prospěch svého „zřizovatele“, jehož pravá identita je zpravidla skryta za připravenou legendou (krycí legenda*) a několika prostředníky. Některé vazby a napojení mohou být v určitých případech zřejmou věcí, ale otevřeně se o nich nehovoří. Týká se to především situací, kdy jsou jedním „zřizovatelem“ opakovaně využívány a najímány stejné osoby či skupiny, jež se osvědčily, případně patří k bývalým příslušníkům ozbrojených sil nebo zpravodajských a bezpečnostních služeb*. Bývalí příslušníci státních organizací často odcházejí do „soukromých bezpečnostních agentur“*, jež se mohou stát předmětem zájmu státních zpravodajských služeb pro různé zakázky, ať už se to týká bezpečnostních a zpravodajských systémů, nebo výcviku „spojeneckých“ armád (případ Ukrajiny, Gruzie a dalších zemí), anebo právě fyzických akcí v zájmových prostorech*.4

Určité zpravodajské služby zmíněných mocností a některých dalších zemí mají ve své organizační struktuře sekci či divizi zvláštních operací, jejíž příslušníci jsou vycvičeni jak pro provádění různých operací v terénu (přímých akcí – direct actions), tak pro vytváření externích skupin z vybraných a najatých osob. Takováto externí skupina může vytvářet další skupinu, čímž zároveň utváří další organizační stupeň, přičemž se sama posunuje do role prostředníka mezi zpravodajskou službou (potažmo divizí zvláštních operací) a koncovou skupinou.

Příslušníci divize zvláštních operací, najmutí členové soukromých bezpečnostních agentur nebo osoby z externí skupiny další úrovně (nižší podřízený stupeň) mohou v rámci přímých akcí organizovat demonstrace a protesty, provádět léčky* a přepady* s různými úmysly, bombové útoky, ničení zájmových objektů*, únosy a „eliminaci“ zájmových osob*, podporu povstalecké činnosti (support to insurgency) a plno dalších aktivit vzhledem k situaci a záměru vlády příslušné země či vlivové skupiny, jež může mít vliv i na činnost určitých částí zpravodajských služeb. Do činnosti výše uvedených osob a subjektů mohou být v různé míře začleněny i vojenské speciální síly příslušné země. Při těchto aktivitách je využíváno také zázemí zastupitelských úřadů (velvyslanectví, konzuláty a jiná zařízení) a zázemí vlastních vojenských základen v zahraničí, tedy míst, kde část zástupců zpravodajských služeb obvykle oficiálně i utajeně působí. Zřízení akční skupiny či několika externích skupin v posloupném systému podřízenosti (chain of command) je obvykle dočasnou záležitostí, která může trvat od několika týdnů do několika let. Délka existence skupiny a dalších napojených skupin často závisí na splnění stanovených cílů a na vývoji celé situace. Vybudovaná řídící skupina a podřízená skupina či více skupin mohou být rozpuštěny i bez splnění cílů, pokud si to vynutí vývoj situace (obecně se jedná o změnu podmínek pro plnění cílů/úkolů).

Významným celoevropským příkladem výše zmíněných aktivit byla komplexní a dlouhodobá „Operace GLADIO“ (druh meče), jež se plně projevila v Itálii v 60. a 70. letech: Jednalo se o organizování teroristických skupin s účastí bývalých příslušníků italských fašistických jednotek (částečně také německých nacistů) s cílem destabilizovat veřejný pořádek a tím stabilizovat pořádek politický a zajistit, aby se země ubírala tím „správným“ směrem. Teroristické skupiny měly propojení do některých italských bezpečnostních a vojenských složek, přičemž tyto složky nespadaly pod kontrolu vlastní země, ale byly vyčleněny pro nadnárodní operace pod vedením USA (obvykle prostřednictvím CIA*), což bylo právě úmyslné zastírání činnosti, které mělo zajišťovat beztrestnost skutečným tvůrcům a vykonavatelům teroristického komplotu. V tomto období bylo útoky v Itálii zabito nebo zraněno několik stovek civilistů. Celá věc není stále plně obsjasněna.5

Od „Operace GLADIO“ sice uplynuly již přibližně tři desetiletí, avšak bylo by nesprávné domnívat se, že podobné aktivity se v současné době nekonají. Tyto započaté praktiky včetně přípravy a používání „mandžuských kandidátů“* a podobných metod nemohou být nikdy odsunuty do ústraní, nýbrž jsou stále využívány a naopak zdokonalovány. Projekt ISIS s propojením na teroristické útoky v Evropě je tak rozsáhlým zdokonalením v ovlivňování vývoje ze strany světové velmoci za podpory evropských „spojenců“, z nichž část se na aktivitách a podpoře podílí vědomě a aktivně, druhá část asistuje z bázlivé podřízenosti a zbylá třetí část napomáhá proto, že je skutečně přesvědčena o správnosti konání a prosazování demokratických hodnot západními mocnostmi, mezi něž podle této části spojenců přednostně patří Spojené státy, Velká Británie a Německo.  

Následující volně navazující produkt se vztahuje k pozadí projektu ISIS neboli SEPINSFOR (SEParate INSurgency FORce – Nezávislá povstalecká ozbrojená síla). Produkt připravujeme.

Zpravodajské produkty, které analyticky podporují závěr o ISIS jako zahraničním projektu:


1 Označení „Islámského státu“ jako ISIS se pojí k prostoru, jejž militanti obsadili napříč Irákem a Sýrií. V širším kontextu se tak jedná o „Islámský stát v Iráku a Sýrii“ (ISIS), případně „Islámský stát v Iráku a Levantě“ (ISIL), přičemž Levanta je tradiční označení pro území na východním pobřeží Středozemního moře (v základním významu se jedná o geografický prostor, na němž se v současné době nacházejí Sýrie, Libanon, Jordánsko, Izrael a Palestinská autonomie). ISIS/ISIL je propagandistické označení, které pomohl rozšířit Západ, čímž se velmi dobře uchytilo u široké veřejnosti (téma je součástí produktu, jež se zabývá západní propagací ISIS).

2 Blíže viz dokument 11003 Konflikty ve světě jako boj mezi USA a ruskou federací.

3 Omezené schopnosti zpravodajských služeb jsou podrobněji objasněny ve stejnojmenném produktu 12001.    

4 Soukromé bezpečnostní agentury byly v různé míře zmíněny v těchto zpravodajských produktech:

5 Příkladem jiné, ale dílčí operace pod falešnou vlajkou* byl bombový útok Izraelců v Egyptě v roce 1954, jenž nesplnil svůj cíl. Celá věc se stala známou jako Lavonova aféra (podle jména tehdejšího izraelského ministra obrany, který byl nucen rezignovat). 

* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 12025
Souhrnná analýza a hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO