Analýzy, hodnocení a předpovědi         Slovník          Pracovní postupy        Bezpečnostní situace a politika

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací. 

24. červenec 2018
Registrovaní

Specifický výklad a hodnocení (13044)

V souvislosti s událostmi na Ukrajině se od roku 2014 objevují nejen v členských zemích EU a NATO neustále dokola omílaná tvrzení, že Rusové vymysleli nový způsob válčení, jímž je hybridní válka*, kterou údajně vedenou proti Západu, a že NATO považují za svého nepřítele. Politici, vojenští hodnostáři a pracovníci sdělovacích prostředků, kteří tato tvrzení šíří, se často odkazují na to, že hybridní válka* je součástí Vojenské doktríny Ruské federace a že ve stejném dokumentu, případně v dokumentu Strategie národní bezpečnosti Ruské federace se hovoří o NATO jako o nepříteli.

Obhájci a šiřitelé těchto tvrzení dále doplňují, že hybridní způsob ruského válčení představil náčelník Generálního štábu Ozbrojených sil Ruské federace Valerij Gerasimov již v roce 2013 v ruských médiích. Od té doby se v západních zemích ujal termín „Gerasimova doktrína“. Termín se ujal také proto, že mnozí tvrdí že Gerasimovy názory byly oficiálně vloženy do nové ruské vojenské doktríny.

Avšak každý, kdo tato tvrzení hájí nebo rozhlašuje včetně českých novinářů a televizních redaktorů, poskytuje přímý důkaz o tom, že šíří dezinformace*. Těmto tvrzením totiž oponují jednoznačná fakta*, a je tedy jednoduché prokázat, kdo šíří dezinformace a manipuluje s veřejností.

Co vlastně armádní generál Valerij Gerasimov publikoval ve svém článku ohledně hybridního válčení? Jaký je vztah mezi hybridním válčením a Vojenskou doktrínou Ruské federace? A jak pohlížejí oficiální ruské dokumenty na Severoatlantickou alianci? Odpovědi naleznete v následující části tohoto produktu.

Poznámka: Termín „hybridní válka“ je rozebrán také v produktu 42001 Mýtus o hybridní válce.

21. červenec 2018
Předplatitelé

Souhrnná analýza a předpověď (11077)

Američané se po praktické stránce připravovali na širší fyzický vstup na Blízký východ již od tzv. války v Perském zálivu (rok 1991), kdy si vybudovali trvalé základny v Kuvajtu a Saúdské Arábii. Tehdy to byl úspěšný tah, kdy svým diplomatickým postojem přispěli k anexi Kuvajtu ze strany Iráku, což jim umožňovalo následnou reakci ve formě válečného tažení v blízkovýchodním regionu. Pozadí událostí od války v Zálivu (1991) až po agresi proti Iráku (2003) se zahrnutím vůdce al-Kajdy Usámy bin Ládina se věnuje samostatný připravovaný dokument. Období od invaze do Iráku (2003) až po ozbrojený konflikt v Sýrii je stručně shrnuto v produktu 11003 Konflikty ve světě jako boj mezi USA a Ruskou federací“.

V tomto produktu se soustředíme na záměr USA v Sýrii, která se v roce 2011 stala novou vstupní branou Američanů do dalších oblastí Blízkého východu poté, co neuspěla jejich politika v Iráku. Americké vojenské jednotky odešly z Iráku postupně do prosince 2011, tedy po více než osmiletém působení. Avšak ještě před odchodem byl spuštěn náhradní plán zaměřený na podporu syrské opozice včetně sunnitských kmenů proti vládnoucí šíitské menšině v čele s Bašárem Asadem. Americký plán počítal s tím, že do jednoho roku se v Sýrii podaří změnit režim a vytrhnout ji z ruské sféry vlivu a převést pod vliv americký.

To se ale nestalo, a proto byla v rámci zahraniční podpory na konci roku 2012 do oblasti pozvolna, ale cílevědomě implementována nová militantní síla (blíže viz produkt 11007 Analýza vzniku Islámského státu a dále dokumenty 12025 a 12027, které přibližují způsob vytváření a řízení zahraničního militantního projektu na území Iráku a Sýrie. Ani to však ke změně situace nepomohlo. Bylo tedy nutné pokračovat v dalších aktivních opatřeních*, protože Spojené státy potřebují v soupeření s Ruskem získat výhodu v podobě obsazení klíčových prostorů* na Blízkém/Středním východě. Jenom tak mohou totiž pokračovat v dalším úspěšném působení proti Ruské federaci v tomto regionu, v němž by se stal dalším cílem Írán.  

K těmto novým opatřením patří schválení přesunu americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma, a tím uznání tohoto města za hlavní město Izraele, což má přímé spojení s vývojem v Sýrii (objasnění dále v textu). Dále se k těmto opatřením řadí vyvolání chemického incidentu v syrském městě Dúmá a vypovězení jaderné dohody s Íránem. (Události jsou rozebírány v chronologickém pořadí.)

18. červenec 2018
Registrovaní

Specifické hodnocení (12043)

V souvislosti se závěrem Mistrovství světa ve fotbale 2018 a předávání ocenění francouzským mistrům a chorvatským vicemistrům dne 15. července 2018 se strhla vlna kritiky proti ruskému prezidentovi, který byl jako jediný při nastalém silném dešti chráněn deštníkem, zatímco francouzský prezident Emmanuel Macron a chorvatská prezidentka Kolinda Grabarová Kitarovičová jednoduše mokli.

Kritici na sociálních sítích vyjadřovali své pohoršení nad ruským prezidentem a část z nich doslova spílala, že je to odraz toho, jaké Rusko doopravdy je. Někteří se ozývali v tom smyslu, že Putina jako hostitele ani nenapadlo nabídnout svůj deštník dámě, a ironicky poznamenávali, že Putin je prostě ten hlavní.

Avšak v žádném případě se nemohlo jednat o pochybení ruského prezidenta. A nejednalo se ani tak o pochybení pořadatelů šampionátu jako o pochybení personálu jednotlivých ústavních činitelů. Kritici ve svém pohledu odhalili buď svoji zaujatost vůči prezidentu Putinovi, nebo neznalost práce ochranných služeb prezidentů – zvláště pak Federální ochranné služby Ruské federace, či obojí najednou, tedy jak svou zaujatost, tak neznalost.

Problematikou ochrany prezidenta republiky se na konkrétním případě zabývá také dokument 11061 Případová studie incidentu namířeného proti prezidentovi ČR během voleb.

Jak vlastně pracuje Federální ochranná služba Ruské federace a proč se „nejtěsnější“ ochránci ruského prezidenta nemohou zajímat o cizí ústavní činitele?

14. červenec 2018
Předplatitelé

Souhrnné hodnocení a předpověď (11076)

Produkt jako druhý díl navazuje na dokument 11075, kde je úvod do problematiky soupeření mezi USA a Ruskou federací. Dále je v prvním dílu popsán strategický cíl* a k tomu podřízené operační cíle* Spojených států amerických a důvody ke stanovení těchto cílů.

V rámci operačních cílů, jejichž naplňování podporuje dosažení cíle strategického, jsme se v tomto smyslu v předchozím díle nezmínili o působení amerických sil v Afghánistánu. Mise v této islámské zemi je vzhledem ke svému okolí komplexnější záležitostí a jako taková je předmětem samostatných produktů (viz produkt 11014 Příčiny neúspěchu vojenské mise v Afghánistánu a dále chystaný dokument o významu Afghánistánu pro USA a o změně americké politiky v této zemi).

Druhý díl představuje strategický cíl a přidružené operační cíle Ruské federace (RF), které se vztahují k vizi o postavení RF ve světě. Cíle primárně odpovídají na rozšiřování NATO, sankce ze strany Evropské unie a dále řeší udržování vlastní sféry vlivu ve světě, případně její rozšiřování. Následně je v tomto dílu objasněna úloha Evropy, potažmo EU jako subjektu mezi USA a RF.

9. červenec 2018
Předplatitelé

Souhrnné hodnocení a předpověď (11075)

Každá silnější světová mocnost, nikoli tak menší a pasivní až podřízené země jako Česká republika, má ve své zahraniční politice stanovený strategický cíl*. Strategický cíl vymezuje požadovaný stav, kterého chce daná země dosáhnout. Jedná se o stav, jenž zemi umožní takové postavení ve světě, z něhož by těžila zisk a zajistila by si silnější a tím výhodnější pozici oproti svým rivalům.

Skutečné strategické cíle spojené s působením na okolní svět nejsou v přesném znění zmíněny v žádných dokumentech přístupných veřejnosti. I když se dá leccos vyčíst z národních bezpečnostních strategií, tak skutečné působení na okolní svět podle obsahu reálných strategických cílů v nich nenajdeme, neboť to spadá do režimu utajení. Žádná velmoc neprozradí svůj skutečný záměr, ale bude ho halit do rádoby „ušlechtilých“ pohnutek jako udržování míru ve světě, šíření demokracie, hájení vlastní národní bezpečnosti, působení proti hrozbám apod. Žádná země nechce poštvat veřejné mínění proti sobě, a tak se snaží vytvářet „pozitivní“ záminky pro své zahraniční aktivity, případně tyto záminky ostatním zemím vnucuje a ty je z různých důvodů akceptují, nebo dokonce podporují.

Nejvýznamnější strategické cíle, které ovlivňují celkové dění ve světě, se pojí ke dvěma velmocím, jež svým postavením a ambicemi vyčnívají nad ostatními zeměmi. Přirozeně je řeč o Spojených státech amerických (USA) a Ruské federaci (RF), o zemích, které mezi sebou soupeří ve všech možných oblastech.

Problematice soupeření mezi USA a RF se věnují také následující produkty:

Soupeření mezi USA a RF nemá ale úroveň rovnocenného a korektního klání. Vychází to z toho, že RF je oproti USA ve výhodnějším postavení, což předurčuje aktivity Američanů, kteří chtějí výhodu svého soupeře maximálně potlačit. Tato situace předurčila i strategické cíle obou zemí.

O jakou výhodu na straně RF se jedná a jak ji americká administrativa potlačuje? Jaké z toho pro obě země vyplývají strategické cíle a jakým způsobem se strategické cíle naplňují? A jakou roli v tomto soupeření hraje Evropa? To vše je obsahem dvou na sebe navazujících produktů, které jsou zároveň předpovědí dalšího vývoje. V prvním z nich rozebereme cíle a aktivity Američanů.