Zpravodajská analýza, produkce a prezentace  ⇒    Zájmová témata   ⌈⌋   Slovník   ⌊⌉   Pracovní postupy    ⇐  Hodnocení bezpečnostní situace a politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

28. říjen 2017

Specifická analýza – seriál ČT (13032)

Úvod do seriálu o nespolehlivosti České televize je uveden v prvním dílu seriálu (viz produkt 13024), kde je rovněž rozebrán první případ, jenž se vztahuje k dezinterpretaci. Přehled všech dosud publikovaných případů je uveden na konci dokumentu. Šestý rozebíraný případ se týká cíleného zásahu do projevu ústavního činitele a úmyslně vyhýbavého závěru Rady České televize.

PŘÍPAD 6 (záměrná manipulace se zamlčením faktů a úmyslné nedošetření prokázaného provinění)

Případ, kdy Česká televize (ČT) upravila výrok prezidenta ČR je známý, avšak problém je v tom, že nebyl došetřen podle charakteru skutkové podstaty, čímž se rozšířilo provinění i na osoby odpovědné za zjednání nápravy. V rozebírané kauze se nejednalo o obyčejnou chybu editora, byť ji Rada ČT označila za chybu závažnou, ale o cílený úmysl, který přesahoval osobu editora. Záměrně nevyřešené provinění ukazuje vliv určitých osob na Českou televizi a zároveň poskytuje volný prostor pro podobná pochybení i v budoucnosti.

Prezident Zeman se 13. listopadu 2014 zúčastnil konference o svobodném podnikání, kde pronesl:

„Jdeme (Česká republika) po stoupající cestě, na které jsou některé zbytečné kameny. Tu Viktor Kožený, tu Zdeněk Bakala, tu mnozí další…“

Česká televize ale týž den v pořadu „Události“  uvedla následující:

„Jdeme po stoupající cestě, na které jsou některé zbytečné kameny. Tu Viktor Kožený, tu mnozí další…“

Z výroku prezidenta zmizela část „… tu Zdeněk Bakala…“, což Rada ČT posoudila jako závažnou chybu službu konajícího editora a odmítla tvrzení, že v ČT zasáhla cenzura. Toť bylo vše ze strany Rady ČT, která se ještě navíc vyjádřila až téměř po dvou měsících od pochybení ČT (závěr Rady ČT byl zveřejněn 7. ledna 2015). Úprava prohlášení jakéhokoli řečníka, natož ústavního činitele je vážným mediálním incidentem a obzvlášť varovným signálem, pokud se to týká veřejnoprávní televize. Je proto nutné provést důsledné šetření a postihnout všechny odpovědné osoby.

Jméno Zdeňka Bakaly bylo vystřiženo uprostřed věty, což prokazuje jasný záměr a nikoli jen obyčejnou chybu, třebaže ji Rada ČT označila za závažnou. Vystřihnout část uprostřed věty znamená uskutečnit dva zásahy do nahraného záznamu, v tomto případě ještě navíc dva přesné zásahy tak, aby úprava nebyla pro diváky (posluchače) rozpoznatelná. Rada ČT měla tedy vyvodit závěr, že se jednalo o cílený úmysl a položit stěžejní otázku, kdo tento úmysl inicioval. Jinými slovy zkoumat, zda úpravu výroku provedl svévolně sám editor, anebo zda ji provedl na něčí pokyn. Stejnou otázkou se mělo zabývat také vedení ČT, ale to se pouze prostřednictvím ředitele Petra Dvořáka vyjádřilo, že editor byl přesunut na jinou práci a že mu byl snížen plat. Je podezřelé, když se vedení ČT nesnaží zjistit skutečnou příčinu provinění svých pracovníků.

Pokud by to byla svévole samotného editora, což je méně pravděpodobné, musel by být propuštěn z České televize. Není totiž možné, aby ve veřejnoprávní televizi pracoval zaujatý zaměstnanec, jenž není schopen zprostředkovat veřejnosti autentické výroky ústavních činitelů. V této kauze je však pravděpodobnější, že editor obdržel pokyn od někoho z nadřízených. Editor měl pramalý důvod takto samostatně riskovat a jeho počínání by bylo velmi zkratkovité. 

Nedošetřený incident je známkou vnějšího ovlivňování České televize, z čehož vzniká tendenční zpravodajství ve prospěch určitých osob a skupin ve společnosti. Postup při řešení incidentu rovněž prokazuje zanedbání odpovědnosti a povinností ze strany vedení ČT a Rady ČT, což mělo vyústit v reakci příslušných státních institucí, tedy Poslanecké sněmovny, která členy Rady ČT volí a odvolává, a vládního kabinetu, neboť se jednalo o úpravu výroku prezidenta České republiky. Členové vládní koalice (ČSSD, ANO a KDU-ČSL) to však nepovažovali za nic závažného, čímž to nebylo zajímavé ani pro Poslaneckou sněmovnu, kam to mohli přenést představitelé právě ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Tento přístup napomáhá k upevňování prostředí, kde bují zneužívání politické a mediální moci.

Kodex ČT byl porušen v následujících bodech:

„5.5 Česká televize nakládá s informacemi, které pro diváky opatřuje, jako s hodnotou, již si není oprávněna na úkor diváků přivlastňovat, obchodovat s ní nebo ji učinit předmětem jakékoliv spekulace. Česká televize musí vždy přednostně postupovat tak, aby konkrétní informaci připravila s odbornou péčí do vysílání a touto cestou ji pohotově předala divákům.“

„5.6 Ve zpravodajství a aktuální publicistice Česká televize dbá na přesnost a nestrannost spočívající především ve zjišťování a ověřování skutečnosti.

 „5.8 Zpráva musí být založena na zjištěných a ověřených údajích. Česká televize je při získávání a zpracovávání informací plně podřízena imperativu zjistit a divákům zprostředkovat pravdivý obraz skutečnosti…“

„5.14 Redaktoři České televize si musí při vystupování ve zpravodajských a aktuálně publicistických pořadech počínat tak, aby divák nemohl rozpoznat, jaký mají na věc, o níž informují, názor“.

„5.16 Při přípravě obsahu zpravodajství a aktuální publicistiky České televize se uplatňuje redakční autonomie, která spočívá zejména v povinnosti vedoucích pracovníků vyloučit vnější vlivy, jimiž by mohlo být ovlivněno zařazení, pořadí nebo obsah informací ve vysílání. Mimo organizační strukturu redakce může do obsahu konkrétní zprávy nebo rozhodnutí o jejím zařazení či pořadí zasáhnout jen generální ředitel nebo jím pověřený vedoucí pracovník České televize, a to pouze v případě, kdy je z okolností zřejmé, že uveřejněním zprávy došlo nebo naléhavě hrozí, že dojde k porušení zákona. Pokyn, kterým tak bude učiněno, musí být dán šéfredaktorovi příslušné redakce písemně. Pravomoc generálního ředitele a dalších vedoucích pracovníků řídit redakce v personálních a provozních záležitostech není tímto článkem dotčena.“

„5.17 Editoriální rozhodování v redakcích se řídí především kritérii vyplývajícími z Kodexu. Za obsah zpravodajských a aktuálněpublicistických pořadů odpovídá šéfredaktor příslušné redakce.“

Předchozí díly seriálu o nespolehlivosti České televize:


Zpravodajský produkt 13032
Specifická analýza – seriál ČT
© 2017 Agentura EXANPRO
26. říjen 2017

Souhrnné hodnocení a předpověď (11057)

Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR konané ve dnech 20. – 21. října 2017 a doplňující poznatky o rozhodování voličů prozradily, že značná část občanů ČR volila hnutí ANO z toho důvodu, že předsedu hnutí Andreje Babiše považují za jakéhosi „politického Jánošíka“, který podle nich bojuje proti zavedenému systému a korupci a který jim může zaručit zlepšení životní úrovně. Avšak na druhou stranu si nechtěli nebo neuměli všimnout, že nastavený systém Babišovi vyhovuje, neboť ho umně využívá ve svůj prospěch, aniž by nutně porušil zákon (viz např. korunové dluhopisy a dotace z EU na Farmu Čapí hnízdo).

Jeho příznivci dále připojovali argument, že snížil státní dluh, jenže již se nezajímali o to, jak to vlastně provedl. Nezkoumali zákulisí státního účetnictví se všemi jeho položkami ani to, kde se účetně ušetřilo nebo vydělalo, anebo zda se nejednalo jen o manipulaci s účetními položkami. Na druhou stranu jim však nevadilo, že Babiš se svým poslaneckým klubem hlasoval pro nesmyslnou zahraniční misi českých vojáků v Pobaltí, která podle odhadů Ministerstva obrany ČR bude daňové poplatníky stát 362 mil. Kč, a to jenom za rok 2018. Reálný předpoklad však je, že finanční prostředky vynaložené na tuto misi převýší za rok 2018 částku 500 mil. Kč. Mise bude pokračovat i v dalších letech se zvyšováním objemu finančních prostředků. Z hlediska hospodaření se státními financemi to není dobrá zpráva pro občany ČR, a to ještě nerozebíráme další plánované aktivity NATO a EU, jež si s podporou hnutí ANO vyžádají značné finance bez jakéhokoli prospěchu pro Českou republiku. Jedná se tedy o podporu zájmů cizích mocností na úkor zájmů vlastních, a to navíc se zbytečnou eskalací napětí ve východní Evropě a tím ohrožení mezinárodního míru (blíže o zahraniční vojenské misi a jejím falešném zdůvodňování viz odkazy na produkty níže1).

Ze strany Andreje Babiše na voliče rovněž zapůsobila jeho opakovaná vystoupení, během kterých rázně kritizoval všechny politické strany, jež se od 90. let podílely na vládnutí v zemi. Voliči si nepřipouštěli, že Babišovy četné kritické výroky jsou jen povrchní věcí a naopak jim vadilo, jak se představitelé kritizovaných stran, těch stran, jejichž členové v minulosti zastávali funkce ve vládním kabinetu a pro své voliče nic zásadního nevykonali, slovně naváželi do předsedy hnutí ANO. Jenže příznivci a voliči Andreje Babiše přehlédli, že sám Babiš se již od počátku svého politického působení ve vládě stal součástí této pokrytecké politiky. Zavedl sice elektronickou evidenci tržeb (viditelný počin pro viditelné podnikatele), ale úplně se vyhnul regulaci stále se rozšiřující sdílené ekonomiky (např. v dopravě a ubytování), jež v mnohém představuje běžné podnikání s povinností platit daně a sociální a zdravotní pojištění, a dokonce poplatky městu (např. rekreační nebo lázeňský poplatek, poplatek za využité lůžko apod.) Babiš jako ministr financí vůbec neřešil úniky daní v této oblasti. Stejně tak ho nezajímalo to, že mnozí čeští sportovci, umělci a různí podnikatelé (či celé firmy), kteří pracují nebo sportují za finančního přispívání státu, daní své příjmy v zahraničí. Pokud stát finančně dotuje sportovní svazy, tak je přece spravedlivé, aby všichni sportovci, kteří využívají prostředků a zařízení svých sportovních svazů (např. Českého tenisového svazu), danili své příjmy ze sportovní činnosti v České republice. Tuto záležitost je možné jednoduše ošetřit, ale nikdo odpovědný včetně Babiše ve funkci ministra financí a zároveň vicepremiéra to nikdy nenadnesl ani jako téma.

Babišovi mohutně pomohla i média v čele s novináři, kteří hlásali, že Babiš představuje symbol „antiestablishmentu“, což v žádném případě neodpovídá pravdě. Ve skutečnosti předseda hnutí ANO představuje symbol pouze proti ostatním českým politickým subjektům, ale nikoli symbol proti systému. Andrej Babiš totiž bojuje s ostatními o přístup k systému a nikoli o změnu systému. Tento boj s ostatními mu pomohl vyhrát volby, což mu značně usnadnila nepřesvědčivá minulost společně s žalostným působením jeho politických oponentů. Nyní po volbách se ale tento způsob jeho vystupování a využívání systému přirozeně otáčí proti němu, jelikož většina politických subjektů s ním jako „populistou“ a trestně obviněnou osobou odmítá uzavřít případnou koalici. Babiš obviňoval strany ODS a TOP 09 z korupce, ale náhle je to právě ODS, která by se mu nejlépe z hlediska získaných poslaneckých mandátů hodila pro vytvoření většinové vládní dvojkoalice. Babiš rázem svůj postoj k ODS přehodnotil, což potvrzuje jeho povrchnost v předchozím řečnění a také nastiňuje jeho budoucí manévrování. Jenomže ODS spolupráci odmítá, stejně tak Česká pirátská strana.

Hnutí ANO bude nadále podporovat politiku Evropské unie a Severoatlantické aliance, ačkoli si mnozí vzhledem k vystupování Babiše k nelegální migraci mysleli pravý opak. Hnutí ANO chce setrvat v Unii i v Alianci a nelegální migraci chce řešit mimo Evropu, což je neproveditelné, neboť se jedná o projekt EU v rámci přesídlování obyvatel.2 Hnutí ANO nepodporuje ve svém postoji k mezinárodním organizacím ani referendum o setrvání nebo vystoupení z těchto spolků. Bude pouze alibisticky jednat o možném zavedení referenda jako prostředku pro rozhodování vlády, avšak různé názory na technické provedení budou zdržovat jeho praktické zavedení. To je hledisko, kvůli němuž nechce hnutí ANO spolupracovat na vládní úrovni s politickým hnutím SPD, které Babiš považuje za příliš nacionalistické a radikální, a tím neslučitelné s jeho pojetím nadnárodního systému.

Zdá se, že Babišovi zbývají jen dvě možnosti: buď přesvědčit ČSSD a KDU-ČSL o vytvoření staronové koalice, anebo vládnout s SPD za podpory komunistů. Je tu samozřejmě stále možnost, že zbylé strany změní názor ohledně spolupráce s Babišem (taková možnost existuje na české politické scéně vždy). Pak už zbývá pouze varianta menšinové vlády. Vzniklá politická situace prověří schopnosti Andreje Babiše, jenž se při těžkostech ve své politické funkci vymlouval na přístup politiků z ostatních stran a hnutí. Nyní ale bude muset tyto výmluvy nahradit praktickými činy, protože jeho voliči ho vynesli na „výsluní“ politické scény a již neočekávají výmluvy od politika, který nad sebou nemá žádnou jinou politickou stranu ani nadřízeného politika v budoucí národní vládě.   

Účast ve volbách do Poslanecké sněmovny se vyšplhala na úroveň 60,84 %, což znamená, že se voleb z různých důvodů neúčastnilo 3 283 436 oprávněných voličů (podle seznamu voličů). 39 % voličů tedy nepodpořilo svým hlasem žádný politický subjekt. Hnutí ANO získalo 1 500 113 platných hlasů, ale pokud to převedeme na procenta z celkového počtu oprávněných voličů (8 374 501 osob), tak zjistíme, že podpora hnutí ANO dosahuje 17,91 % (oproti 29,64 % vypočítaných z počtu účastníků voleb jako základu pro výpočet procent).

Zajímavým poznatkem je, že 3 266 033 občanů neboli přibližně 39 % všech oprávněných voličů se nerozhodovalo podle kritéria udržování mezinárodního míru a prosazování skutečné národní bezpečnosti, což by mělo být prvořadým hlediskem pro úspěšnou realizaci ekonomického a společenského života. Jedná se o voliče, kteří dali svůj hlas hnutí ANO a stranám ODS, ČSSD, TOP 09 a KDU-ČSL, tedy politickým subjektům, jejichž členové v rozporu s mezinárodní situací a za pomoci dezinformací o údajné hrozbě z Ruské federace hlasovali pro vyslání českých vojáků do Pobaltí.1 Možná jejich voliči nedoceňují význam zvyšování napětí ve východní Evropě pro Českou republiku a stačilo jim, že se tyto politické subjekty vyslovily proti terorismu. Avšak pokud chtějí tito politici bojovat proti terorismu a přitom se podílejí na eskalaci mezinárodního napětí ve východní Evropě, pouze tím rozporují a zpochybňují svůj pravdivý zájem o celkovou bezpečnost v Evropě a potažmo také v České republice.

Odbornou způsobilost Andreje Babiše nejenom v bezpečnostní oblasti lze rozpoznat v jeho knize „O čem sním, když náhodou spím“. Kniha v této oblasti obsahuje několik nedostatků a rozporů. Jeden z nedostatků, který předseda Babiš odhalil veřejnosti, aniž by si to uvědomoval, se týká vztahu národní vlády a českých zpravodajských služeb. Z tohoto nedostatku vyplývá vážné zanedbávání odpovědnosti české vlády za řízení zpravodajských služeb (více v příslušném produktu v kategorii „Působení zpravodajských služeb“). Pokud Babiš nastoupí jako premiér, je možné předpokládat pokračování v pasivním vztahu k českým zpravodajským službám, zvláště za situace, kdy Babiš bude upřednostňovat nadnárodní organizace, a tedy politický trend hlavních mocností Západu s jejich bezpečnostními závěry.

Babiš jako předseda vlády se v příštím roce nevyhne vyjádření ke sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu, jehož se velmi pravděpodobně zúčastní představitelé a poslanci z KDU-ČSL a dalších politických subjektů. Sjezd je plánován na květen a Babiš bude muset vyjádřit svůj postoj a prozradit, jak vnímá národní zájmy v této záležitosti, v níž se angažují čeští politici. Jako vicepremiér se této problematice zbaběle vyhýbal, přitom byla účast členů vlády Pavla Bělobrádka a Daniela Hermana na sjezdu německými médii prezentována jako poselství české vlády. Zde je zajímavá okolnost ve volebních výsledcích, kdy má KDU-ČSL pravidelně nejhorší výsledky v krajích, jež byly významnou součástí Sudet (Karlovarský, Ústecký a Liberecký kraj). Není zde patrně přímá souvislost, ale vytváří to dojem, že jedním z důvodů opakovaného neúspěchu KDU-ČSL ve zmíněných krajích je nesouhlas voličů s politikou KDU-ČSL směrem k Sudetoněmeckému landsmanšaftu. Naproti tomu vítězství hnutí ANO patřilo v těchto krajích k těm nejvyšším v celé zemi. Lze se tedy domnívat, že postoj hnutí ANO k zahraniční politice KDU-ČSL bude jedním z faktorů, které mohou ovlivnit přízeň voličů k hnutí ANO.

Kauza Čapí hnízdo bude pro Babiše kritickou pouze tehdy, pokud se spolehlivě prokáže, že v době čerpání dotace z EU patřila Farma Čapí hnízdo stále pod holding Agrofert, anebo že s dotací nakládal kdokoli z holdingu Agrofert. Samotné vyvázání společnosti, jež se přejmenovala na Farmu Čapí hnízdo, ze sdružení obchodních společností Agrofert a její pozdější připojení k jiné společnosti (po vypršení pětileté dotační podmínky) není trestným činem, byť by farmu spravovali příbuzní Andreje Babiše. V tomto případě bychom to mohli považovat jen za nemorální, ale nikoli za protizákonné.

Následující funkční období hodnotíme jako období, jež usvědčí Andreje Babiše z toho, o čem skutečně sní a jak to skutečně myslí s národním hospodářstvím, národní bezpečností a obecně s národními zájmy, které chce hájit. Podle dosavadních poznatků o chování Andreje Babiše za uplynulé funkční období předpovídáme, že se provalí jeho přetvářka, postranní úmysly a podřízenost západním mocnostem na úkor národních zájmů a státní suverenity. Fenomén Andrej Babiš se ukáže být povrchní slupkou, pod níž se skrývá marketinkový produkt současné doby. Projeví se jeho oportunistický charakter a politické manévrování, jímž se přizpůsobuje politickým poměrům v Evropě.

Za vlády v čele s Andrejem Babišem bude v České republice zahájeno budování základny amerických sil v rámci JOAC3, případně se o tom začne vážně uvažovat. Babiš to samozřejmě bude pokrytecky pokládat za národní zájem vztažený na bezpečnostní záruky. V tom mu bude čile sekundovat stranický kolega Martin Stropnický, jenž opětovně aspiruje na funkci ministra obrany, případně ministra zahraničních věcí, a jenž v České republice prosazuje zájmy USA, čemuž podřizuje politiku českých ozbrojených sil.

Babišovi se může podařit krátkodobé posílení ekonomiky, a to i za cenu podřízení národních zájmů cizím mocnostem. Avšak ekonomický prospěch nemusí stačit, pokud nebude prosazovat národní bezpečnost, zachovávání mezinárodního míru a dodržování mezinárodního práva i směrem k aktivitám Západu (viz také produkt 13031 Mylné hodnocení politiky A. Babiše aneb Babiš jedná v naprostém souladu s politikou NATO a EU).


1 Produkty k zahraniční vojenské misi v Pobaltí a jejímu falešnému zdůvodňování

2 K zahájení nové a početné migrace napomohla a dále napomáhá Evropská unie (EU), která je stále více spjata se zahraniční politikou USA. Funkcionáři EU již v roce 2014 připravovali pilotní projekt přesídlování, jenž předpokládal stanovení migračních kvót pro členské země EU. Mechanismus kvót měl být uveden v platnost právě v roce 2015, což vypovídá o sladění s migrační kampaní a následnou migrační vlnou ve stejném roce.  

Pilotní projekt přesídlování je zmíněn v periodickém dokumentu se vztahem k roku 2014. Dokument, který vydává Ministerstvo vnitra ČR, nese název „Zpráva o situaci v oblasti migrace a integrace cizinců na území České republiky v roce 2014", přičemž zmínka o pilotním projektu přesídlování se nachází v části nazvané „Problematika migrace na úrovni Evropské unie". V předchozích zprávách spojenými s příslušnými ročními obdobími se o tomto projektu nepíše.

3 JOAC je americká Koncepce operačního přístupu ozbrojených sil (všech druhů vojsk) do zájmových prostorů* po celém světě (Joint Operational Access Concept). Jedná se o koncepci, která má ozbrojeným silám USA zajistit přístup do prostorů, v nichž potřebují provádět vojenské operace. JOAC není úplně novou záležitostí, je však  záležitostí nepřetržitě zdokonalovanou ve vztahu k takzvaným „spojencům“ čili zemím, které by Spojeným státům měly se svými zdroji a územím co nejvíce usnadnit působení ve světě. Do této kategorie patří zřizování podpůrných amerických základen na osách přesunů amerických sil, tedy v zemích mezi USA a cílovými prostory pro provádění vojenských operací (vojenská cvičení, operace na podporu míru - PSO, válečné operace). Problematika JOAC je rozpracována jako interní produkt (viz „JOAC – Joint Operational Access Concept“ v interní tematice v Přehledu zájmových témat v kategorii Zpravodajské názvosloví a písemnosti).

* Vysvětlení termínů je obsaženo v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 11057
Souhrnné hodnocení a předpověď
© 2017 Agentura EXANPRO
22. říjen 2017

Specifické hodnocení (12031)

Pomalu končí rok 2017 a české zpravodajské služby za sebou stále táhnou břemeno spojené s předešlým rokem 2016. Tím břemenem je veřejná výroční zpráva, což znamená, že se jedná o břemeno, které vyvstává každoročně. Pokud ale zvážíme, že zpravodajské služby* nejsou schopny v posledních letech zveřejňovat své výroční zprávy za hodnocený rok dříve než v období mezi měsíci září až listopad následujícího roku, tak musíme upřesnit, že toto břemeno nevzniká každoročně, nýbrž nepřetržitě trvá. Na přelomu října a listopadu 2017 budou zveřejněny výroční zprávy dvou českých zpravodajských služeb (BIS* a VZ*) za rok 2016, avšak přibližně za tři měsíce by se již měli příslušníci těchto služeb zabývat zpracováváním další výroční zprávy, a to za rok 2017. Vytváření výroční zprávy se tak stalo téměř celoroční záležitostí, což je vážným signálem k tomu, aby se tím začaly zaobírat odpovědné osoby (členové vládního kabinetu a poslanci a senátoři v příslušných komisích a výborech), neboť se ztrácí význam a přínos vytvářeného dokumentu a naopak se mrhá silami a časem pracovníků zpravodajských služeb, které by mohly být využity vhodnějším způsobem.

Utajovaná verze výroční zprávy má význam jak pro samotnou zpravodajskou službu jako analýza vlastní činnosti, tak především pro vládu jako řídící orgán státních zpravodajských služeb. Utajovaná (neveřejná) výroční zpráva musí národní vládě vždy sloužit jako jeden z dokumentů pro kontrolu své vládní odpovědnosti za uplynulý rok a pro upřesnění činnosti (úkolů) zpravodajským službám na následující, tedy zpravidla již aktuální rok a k tomu i na rok příští (což vychází z toho, že z důvodu časových prodlev by se každoročně mělo plánovat vždy na dva roky dopředu: pro první rok potvrzení a rozvedení úkolů nebo jejich jiné upřesnění, pro druhý rok pak rámcové stanovení úkolů a činnosti). Členové vládního kabinetu podle zprávy zváží, zda všechny záležitosti v ní uvedené byly ze strany vlády vždy odpovědně řešeny a vyřešeny. Pokud ne, přijímá vláda opatření k nápravě. Výroční zpráva je v tomto smyslu také možností zpravodajské služby zdůraznit určité události, záležitosti či problémy, které nepovažuje za dostatečně vyřešené a které mohou představovat problém, nebo dokonce vážnou hrozbu pro další období. V dalším se vláda podle obsahu výroční zprávy rozhoduje, jak budou upřesněny úkoly příslušné zpravodajské službě na následující čili aktuální rok, a dále rozhoduje, jaké rámcové úkoly budou stanoveny na rok příští.

Výroční zpráva je rovněž jeden ze způsobů, jímž vláda kontroluje plnění uložených úkolů zadaných zpravodajským službám a také stav a výkon služeb vzhledem k požadovaným výsledkům. Na základě zjištění přijímá vláda nezbytná opatření směrem ke zpravodajským službám. Jedním souborem úkolů jsou takzvané „zpravodajské požadavky”* vlády, z nichž jsou vymezovány „prioritní zpravodajské požadavky”*. Plnění těchto požadavků musí být dostatečně rozvedeno ve výroční zprávě. Úvodním nedostatkem v jejich plnění však bývá až příliš obecná formulace těchto požadavků (blíže viz produkty z kategorie Odborná zpravodajská nauka, např. produkt 2112 Fáze zpravodajského procesu aneb Jak funguje kruh zrání).

Pokud má utajovaná výroční zpráva co nejlépe sloužit výše zmíněným cílům, musí být vládě předána co nejdříve po skončení hodnoceného roku. Pro naplnění praktického významu to znamená nejpozději do konce března následujícího roku. Jestliže to zpravodajská služba není schopna splnit, je nutné změnit formu a způsob vytváření výroční zprávy (podrobnější objasnění provedeme na obsahu výročních zpráv za rok 2016 po jejich zveřejnění v neutajované podobě).

Žádné politické události jako volby včetně volební kampaně nemohou mít vliv na včasné předání utajované zprávy členům vládního kabinetu a prezidentovi ČR, případně dalším adresátům. Stejně tak nemohou žádné události a aktivity zabránit nové vládě, aby se po nástupu do úřadu začala neprodleně zabývat činností a stavem státních zpravodajských služeb, které řídí. To patří k primárním zájmům každé vlády, jež musí řešit v prvních týdnech svého funkčního období. Jedním z prvních úkonů nové vlády, která zahájí svou činnost na počátku roku 2018, by mělo být seznámení s posledními utajovanými výročními zprávami všech českých zpravodajských služeb. Kromě toho by měl nový premiér co nejdříve provést návštěvu ústředí těchto služeb, čímž vyzdvihne jejich důležitost a potvrdí politické výroky o významné roli zpravodajských služeb v současném dění.

Neutajovaná neboli veřejná verze výroční zprávy neplní žádnou funkci pro rozhodovací proces vlády a její zveřejnění tak není z časového hlediska důležité. Veřejná výroční zpráva je cílena na média a širokou veřejnost, avšak vzhledem k několika faktorům je otázkou, zda je vůbec nutné vytvářet neutajované verze výročních zpráv zpravodajských služeb. Prvním faktorem je samozřejmě nadbytečná zátěž. Dalším pak to, že ve zprávách obvykle chybí jakákoli zmínka o těch událostech, které byly v příslušném roce rozebírány v médiích a zároveň se týkaly nebo byly pokrývány činností zpravodajských služeb (příkladem je bod 1 v produktu 12014 nazvaný Obsah zprávy nezahrnuje již dříve veřejně publikované události v souvislosti s činností BIS“). Zvláštní je i to, že veřejné výroční zprávy vydávají jen dvě ze tří českých zpravodajských služeb (veřejnou zprávu nevydává ÚZSI*).

Veřejné výroční zprávy neplní žádnou praktickou, ani veřejně prospěšnou funkci a vzhledem ke svému rozporuplnému obsahu jsou nevhodným výtvorem. Písemná forma veřejných výročních zpráv by měla být nahrazena stručným a věcným ústním brífinkem pro média a pozvané hosty. Brífink by měla organizovat a provést vláda jako řídící orgán, čímž by zároveň prokázala svou odbornou způsobilost v řízení zpravodajských služeb (jeden brífink o činnosti všech služeb). Veřejnost se s brífinkem může seznámit prostřednictvím sdělovacích prostředků. Zpravodajské služby by neměly dokazovat svoji potřebnost a důležitost písemnými dokumenty, a už vůbec ne kostrbatými slohovými útvary, přičemž by to po nich neměli vyžadovat ani výkonní politici, kteří z těchto aktivit sledují vlastní politický prospěch. Zpravodajské služby by se měly veřejnosti prezentovat tak, že se místo psaní nadbytečného dokumentu, jenž vytvářejí a upravují několik měsíců, než jej nakonec zveřejní, soustředí plně a poctivě na zpravodajskou podporu v zajišťování bezpečného prostředí před reálnými hrozbami a budou minimalizovat aféry ve vlastních řadách. 

Zpravodajské produkty související s působením českých zpravodajských služeb:


* Definice termínů a stručný popis zpravodajských organizací jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 12031
Specifické hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO
19. říjen 2017

Krátká analytická reakce s předpovědí (13031)

V zahraničních i domácích médiích se objevují mylná a zavádějící hodnocení předsedy hnutí ANO Andreje Babiše, o němž novináři píší zřejmě jen podle toho, jak vystupuje na exponovaných místech (směrem k veřejnosti, k novinářům a v Poslanecké sněmovně). Avšak nevšimli si, že předseda Babiš má mnohem více než kdokoli jiný dvě hodně rozdílné tváře: jednu falešnou pro veřejnost a druhou skutečnou pro zachování své politické a ekonomické kariéry.  

Ve sdělovacích prostředcích se tak objevují texty o tom, že Babiš chce vyčistit politickou žumpu, bojovat proti migraci z islámských zemí, že útoky na Evropskou unii (EU) jsou jeho oblíbeným sportem a že roli NATO považuje za překonanou. Novináři soudí, že v případě Babišova volebního vítězství se vztahy mezi Českou republikou a Unií zhorší. Podle médií Babiš dokonce slibuje, že zájmy národa povýší nade vše. 

Pokud začneme u národních zájmů, tak k nim určitě nepatří posílat české vojáky do Pobaltí, eskalovat tam napětí a ještě vše zdůvodňovat dezinformacemi*, jak to učinil Babišův stranický kolega a zároveň ministr obrany Martin Stropnický. Andrej Babiš podpořil slova svého spolustraníka a v tichosti hlasoval pro vyslání českých vojáků (podrobněji viz produkt 11055 Ministr obrany v dresu hnutí ANO opakovaně dezinformuje a přispívá ke zvyšování mezinárodního napětí za podpory svého předsedy Andreje Babiše). Jak to tedy pan Babiš s těmi národními zájmy myslel, když aktivity NATO v Pobaltí jsou zájmem především Spojených států? A jak to myslel, když uvedl, že role NATO je překonaná, a přitom souhlasí s nevhodnou politikou Aliance ve východní Evropě? 

V útocích na Evropskou unii se vyžívá jen před novináři, ale na půdě EU už tak výřečný není. To, že to s jeho kritikou EU není tak vážné, potvrzuje vystupování evropské komisařky Věry Jourové z hnutí ANO, která hájí politiku Unie snad ve všem včetně podivně nastavené politiky směrem k Ukrajině. Jak tedy máme Babišovi rozumět jeho kritiku Evropské unie? Problém je v tom, že politik nemůže kritizovat EU jen směrem k veřejnosti, ale především směrem k samotné Unii a jejím hlavním funkcionářům (např. členům Evropské komise) při jednání s nimi. To však Andrej Babiš nedělá. Stejné je to s jeho bojem proti nelegální migraci, kdy si před novináři stěžoval na pasivní politiku ČSSD, ale na jednání vlády nikdy nic zásadního nenamítal, natož na půdě Evropské unie. A řečnické zdvořilostní postěžování na několika pracovních schůzkách nelze považovat za konstruktivní kritiku a úsilí o změnu.

Hnutí ANO v čele s Andrejem Babišem hodlá setrvat v EU a někdy v budoucnu přijmout i euro bez ohledu na to, že se jedná o politickou měnu a pojistku pro udržení členských zemí v nadnárodním a nerovnocenném spolku. Podobně se Babiš podřídí politice NATO diktované Spojenými státy a nebude protestovat ani proti budoucímu zřízení zahraniční základny v rámci JOAC1 na území ČR (pouze alibisticky prohodí pár nesouhlasných poznámek v médiích).  

Hnutí ANO začalo získávat největší přízeň voličů, když se neobratný, nerozhodný a celkově znemožněný předseda ČSSD Bohuslav Sobotka de facto stal skrytým volebním lídrem Babišova hnutí, neboť Sobotkova až hysterická snaha vyhranit se vůči Babišovi a neustále ho kritizovat měla přesně opačný efekt a zapůsobila jako skvělá volební kampaň ve prospěch hnutí ANO (viz produkt 13021 Hodnocení situace české vlády). Jakmile se k Sobotkovi přidávaly i ostatní parlamentní politické strany, psychologický efekt na voliče se ještě zdvojnásobil. Voliči jsou již znechuceni všemi stranami, které se vystřídaly ve vládě, avšak členové hnutí ANO neměli podle nich ještě dost prostoru, když jim zbylé koaliční strany jejich snažení kazily. Jenže vládnoucí koalice, to je přesně to, co vyhovuje Babišovu vystupování a jeho rétorice. Koaliční partnery vždy potřebuje, aby jakoukoli vinu za neúspěch měl na koho svést. 

Voliči budou potřebovat další čtyři roky, aby poznali, že Babiš jen stěží může vyčistit politickou žumpu, když v ní od počátku svého politického působení sám hluboko stojí spolu s ostatními. Již dávno je čas poslat většinu přesluhujících politických stran mimo Poslaneckou sněmovnu a nahradit je novými subjekty. Jistěže není jisté, zda to pomůže, ale slušná pravděpodobnost tady je, na rozdíl od přežívajících přesluhovačů a přisluhovačů politiky cizích mocností.

Kniha Andreje Babiše „O čem sním, když náhodou spím” pozorným čtenářům leccos napoví. Vodítkem je již samotný název knihy, kdy vzniká oprávněná námitka, že voliči nechtějí vědět, o čem Babiš sní, když náhodou spí, ale jaké má vize, když racionálně uvažuje neboli o čem sní, když bdí.


Přikládáme pasáž s hodnocením Andreje Babiše z produktu 11055:

… ukázal svůj oportunistický přístup neboli vlastnost, kterou bychom u předsedy Babiše mohli vzhledem k poznatkům z jeho působení v politické funkci okomentovat takto: Předseda hnutí ANO, poslanec a dříve ministr a zároveň vicepremiér se bezzásadově přizpůsobuje politickým poměrům, což se u něj projevuje tím, že se v citlivých případech a kauzách zdržuje jakéhokoli vystupování, které by mu mohlo uškodit v jeho politické kariéře, a to i kdyby měl hájit poctivý a spravedlivý názor. Naopak vždy vystupuje tam, kde cítí politickou výhodu a příznivé veřejné mínění, a to s cílem snížit úroveň svých politických rivalů (vystupuje samozřejmě také ve věcech, které směřují proti němu).

V tomto duchu se Babiš zdržel jakéhokoli komentáře například v kauze prezident Miloš Zeman versus ministr Daniel Herman se vztahem k panu Bradymu a setkání s dalajlámou (podrobná analýza a hodnocení celé kauzy viz produkt Nešikovný prezident, neschopný premiér, záludný ministr a předpojatý moderátor). Stejně tak mlčel k cestám vicepremiéra Pavla Bělobrádka, ministra Hermana a dalších členů KDU-ČSL a jiných politických stran na srazy Sudetoněmeckého landsmanšaftu. V té době byl Babiš vicepremiérem a jeho vyjádření či stanovisko tak bylo žádoucí, a to minimálně v tom, jak hodnotí politické aktivity členů vlády, jež nebyly projednány a tím ani schváleny vládním kabinetem. Jaké jsou tedy podle Babiše národní zájmy, když se k nim ani nevyjadřuje? Téma nelegální migrace spojené s migračními kvótami využíval Babiš jen při kontaktu s novináři (jako ostatně i jiná témata), přes něž mohl k veřejnosti pronášet líbivé výroky. Avšak na jednáních vlády už tak důsledný nebyl. Podobně se k tomuto vážnému tématu nikdy rezolutně nevyjádřil v ústředí Evropské unie, případně na jiných zahraničních jednáních. To je ukázka pokrytectví Andreje Babiše.

Poslanec Babiš se snažil a bude se i nadále snažit vyjadřovat k otázkám národní obrany a bezpečnosti co nejméně a vše bude chtít ponechat na svých spolustranících, případně příslušných ministrech (i když to tak v médiích nebude vypadat). Nejvíce si bude hledět politického a ekonomického boje uvnitř České republiky a mezi politickými stranami. To již prokázaly jeho vyzrazené schůzky s novinářem Přibilem, na kterých jako vicepremiér a ještě k tomu v takovém konspiračním* módu neměl co pohledávat. Potupně působilo úsilí jeho samotného a jeho spolustraníků převést celou kauzu na protizákonné odposlouchávání vicepremiéra. Problém je v tom, že pokud rozhovor zaznamenával jeden ze zúčastněných (v tomto případě novinář Přibil) a nikoli třetí vzdálená strana, nemůže se jednat o neoprávněné odposlouchávání, ale pouze o obyčejný záznam rozhovoru ze strany zúčastněné osoby, což je dnes běžná záležitost (osoba přítomná rozhovoru nemůže odposlouchávat, ale pouze zaznamenávat řeč na elektronické zařízení nebo na papír).


1 JOAC je americká Koncepce operačního přístupu ozbrojených sil (všech druhů vojsk) do zájmových prostorů* po celém světě (Joint Operational Access Concept). Jedná se o koncepci, která má ozbrojeným silám USA zajistit přístup do prostorů, v nichž potřebují provádět vojenské operace. JOAC není úplně novou záležitostí, je však  záležitostí nepřetržitě zdokonalovanou ve vztahu k takzvaným „spojencům“ čili zemím, které by Spojeným státům měly se svými zdroji a územím co nejvíce usnadnit působení ve světě. Do této kategorie patří zřizování podpůrných amerických základen na osách přesunů amerických sil, tedy v zemích mezi USA a cílovými prostory pro provádění vojenských operací (vojenská cvičení, operace na podporu míru - PSO, válečné operace). Problematika JOAC je rozpracována jako interní produkt (viz „JOAC – Joint Operational Access Concept“ v interní tematice v Přehledu zájmových témat v kategorii Zpravodajské názvosloví a písemnosti).

* Vysvětlení termínů je obsaženo v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 13031
Krátká analytická reakce s předpovědí
© 2017 Agentura EXANPRO

 

18. říjen 2017

Specifické hodnocení (13030)

V souvislosti se Severoatlantickou aliancí vzniklo několik falešných tvrzení a představ, které velmi ochotně pomáhají šířit čeští politici, vojenští hodnostáři a novináři. Z Aliance vytvářejí cosi, co se blíží bezpečnostnímu kultu, když rozhlašují, že se jedná o jedinečnou, a tudíž nenahraditelnou organizaci, která poskytuje bezpečnostní záruky a která je v dnešním světě pro západní „demokratické“ země nutností. Politici považují vystoupení z NATO za ohrožení naší národní bezpečnosti a vůbec si tuto situaci nedokáží představit. Někdo dokonce spojuje případné vystoupení z Aliance se vznikem bezpečnostního vakua*. Avšak je velmi jednoduché odhalit pravdivý stav věcí a prokázat, že situace je zcela opačná a pro nás značně nevýhodná, neboť neexistují žádné bezpečnostní záruky, ale jen nekalé využívání členských zemí, v rámci něhož jsme zatahováni do spirály několikanásobného provinění a vlastního poškozování, do spirály, která nebere konce.

Po zániku Varšavské smlouvy (1991) nám trvalo přibližně osm let, než jsme vstoupili do Severoatlantické aliance (1999). V devadesátých letech neexistovala pro Českou republiku konvenční hrozba* v podobě napadení ozbrojenými silami cizí země a bylo patrné, že tato hrozba bude minimální i pro další období. Ani dnes se situace s hodnocením konvenční hrozby nemění, a to i přes zažehnutí ozbrojeného konfliktu na východní Ukrajině1 a šíření klamných zpráv o záměru Ruské federace napadnout pobaltské státy.2

Přesto se Česká republika 12. března 1999 stala oficiálním členem Severoatlantické aliance, přičemž pouhých 12 dnů po vstupu do Aliance poskytla svůj vzdušný prostor pro bojové letouny NATO v rámci vzdušné operace proti srbským jednotkám (vzdušné operace se plánují s předstihem několika týdnů až měsíců, což vypovídá, že s prostorem ČR bylo počítáno již dříve). Operace trvala 79 dnů a byla provedena bez mandátu OSN. Během vzdušných úderů Aliance v čele s USA zahynulo na území Srbska a Kosova až 2 500 civilistů. To bylo první vážné provinění České republiky, jejíž představitelé se politickým schvalováním tohoto aktu a jeho podporou (poskytnutí vzdušného prostoru) podíleli na straně Aliance na porušení mezinárodního práva a zločinech proti lidskosti.3

Česká republika se podílela a i v současnosti se podílí na porušování mezinárodního práva, na destabilizaci zemí a celých regionů, na eskalaci napětí a na narušování národní a evropské bezpečnosti (viz přehled nejzávažnějších činů na konci dokumentu).4 Hrozbou pro svět se tak paradoxně stává NATO a ohrožením pro členské země je členství v tomto spolku.

NATO nemá obranný charakter a nikdy ho mít nebude, pokud ovšem nevyvolá ozbrojené střetnutí v Evropě, kdy by bylo snahou protistrany převést boje na území protivníka. Severoatlantická aliance na území svých členských zemí neřeší ani vážné bezpečnostní hrozby, jakými jsou mezinárodní terorismus a nelegální migrace ze zemí ozbrojených konfliktů (viz produkt 13022 Smyšlenky o NATO a úloze USA se stávají sebevražedným fetišem). Obrana území členských zemí je podružnou věcí, neboť veškeré bojové aktivity NATO včetně jejich podpory se soustřeďují mimo tento prostor (aktivity Aliance v Pobaltí nemají obranný charakter, ale jsou jen bezvýznamnou snahou demonstrovat jakousi sílu, která přispívá pouze k eskalaci napětí ve východní Evropě – podrobněji viz produkt 11051produkt 11055 a produkt 11056).  

NATO neposkytuje žádné bezpečnostní záruky a závazek kolektivní obrany je jednou z největších dezinformací, kterou šíří politici, vojenští funkcionáři a novináři členských zemí Aliance. Z textu článku 5 Severoatlantické smlouvy nevyplývá žádná povinnost vojenské pomoci a samotný článek, na nějž se řečníci lehkomyslně a beze studu neustále odvolávají, je jasným důkazem o této záměrné dezinformaci (podrobněji rozebráno v produktu 11002 Členství v NATO neposkytuje bezpečnostní záruky a vzhledem k vystupování českého ministra obrany taktéž v produktu 11055).

V Severoatlantické smlouvě není závazek, jenž se pojí k oněm dvěma procentům HDP, což by mělo představovat částku vydávanou na obranu. Je to jen jakýsi slib učiněný mimo smlouvu, čímž nemusí být závazný. Ve smlouvě je pouze dohoda členských zemí, že budou udržovat a rozvíjet svou individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku (viz článek 3).5 Jenže to je velmi obecná formulace, která může mít mnoho podob a všechny z nich mohou být hodnoceny jako naplňování daného článku (například už jenom výuka vojáků v taktické přípravě a v komunikaci prostřednictvím rádiových stanic podle standardů NATO je v souladu s článkem 3 a nemusí být nutně doplněna dalšími aktivitami a nákupem nové výzbroje).

Když se vedou rozhovory o obraně jednotlivých členských zemí, je pravdou, že je vše v této souvislosti vztahováno obecně na resort ministerstva obrany. Avšak obrana země, to nejsou jen vojáci, ale také policisté, hasiči, záchranáři a další, kteří by v případě jakéhokoli konfliktu na vlastním území museli také zasahovat a vynakládat určité úsilí. V tomto smyslu jsme 2 % HDP již dávno překročili a jakékoli další navyšování by mělo být rozděleno rovným dílem všem zaangažovaným. Pokud ale někdo v tomto ohledu hovoří jen o armádě, pak vztahuje navyšování vojenského rozpočtu pouze na zahraniční mise, kde armáda působí samostatně se svou vojenskou policií, vojenskými požárními družstvy a vojenským zdravotnickým personálem. Navyšování vojenského rozpočtu (bez zahrnutí dalších institucí) by tak nemělo být pokrytecky spojováno jen s obranou vlastní země, ale s pravdivým charakterem Aliance, jež je převážně spjat s výpravným (expedičním) pojetím mimo prostor členských zemí NATO.

Zájem na zvyšování vojenských rozpočtů členských zemí mají především Spojené státy, které v tom sledují dva cíle: a) zvýšit zbrojní dodávky z USA, čímž navýšit finanční zisk a vytvořit prostor pro další obchody a placený servis, b) mít dobře vybavené a připravené spojence, kteří mají hájit zájmy USA proti Ruské federaci a dalším rivalům.

Mnozí se domnívají, že jsme vstoupili do NATO, jelikož se na našem území po rozpadu Varšavské smlouvy vytvořilo bezpečnostní vakuum*. A mnozí se domnívají, že pokud bychom z Aliance vystoupili, tak by domnělé bezpečnostní vakuum vzniklo znovu. Je to ale opravdu jen domněnka*, která nesouvisí se skutečnou situací. Bezpečnostní vakuum vzniká v zemích, které jsou rozvrácené (destabilizované) a v nichž v dostatečné míře nefunguje státní správa (především výkonná moc, zákonodárná moc a soudnictví). To však nebyl a není případ České republiky. Po zániku Varšavské smlouvy byl chod země zachován a navíc je možné říci, že se zvýšila suverenita země (byť kvůli otevřené hospodářské a bezpečnostní politice směrem k Západu jen na krátkou dobu). To nebyly známky bezpečnostního vakua (jako příklad bezpečnostního vakua lze uvést Libyi).  

Politici jako ministr obrany Stropnický spojují vystoupení z NATO se ztrátou bezpečnostních záruk. Avšak ministr se mýlí, nebo spíše záměrně dezinformuje, neboť nemůžeme ztratit něco, co ani neexistuje (viz příslušný odstavec výše k článku 5 Severoatlantické smlouvy). Pevné bezpečnostní záruky navíc mohou platit jen pro konvenční hrozbu* či konvenční válčení* (bezpečnostní záruky ve spojení s asymetrickou hrozbou* či asymetrickým bojem* nemohou být garantovány a mají posunutý význam i podobu). Pokud ale uvažujeme konvenční hrozbu a s tím spojené napadení v případě České republiky, bude mít taková hrozba nebo napadení vždy zvláštní charakter, jehož vysvětlení (viz níže) dokládá, že pro ČR není v tomto smyslu žádný rozdíl, zdali je nebo není v jakémkoli obranném spolku.

Zvláštní charakter konvenčního ohrožení pro Českou republiku spočívá v její geografické poloze uprostřed Evropy. S touto polohou nebyla a není bezpečnost ČR závislá na žádném spolku, nýbrž primárně na tom, zda sousední země vystupují proti nám, anebo zda s námi udržují rovnocenné vztahy, čímž by automaticky vytvářely pásmo proti vzdálenějšímu potenciálnímu nepříteli (nutno doplnit, že žádné dohody a pakty ohledně bezpečnosti nám nikdy nepomohly, a pokud nějaká pomoc přišla, tak nikoli kvůli dohodě, ale z pragmatického důvodu).

U konvenčního ohrožení tedy nejprve uvažujeme sousední země, což jsou tři členské státy NATO a jedna neutrální země (pokud by nás napadla sousední země a zároveň členská země NATO, není jasné, jak by na to reagovaly ostatní členské státy, pokud by vůbec reagovaly). Pokud by nás měla pozemními silami napadnout jiná než sousední země, musela by nejprve přejít přes jeden či více našich sousedních států, což by si již vyžádalo odezvu a navíc by to pro agresora znamenalo velké vynaložení jeho sil a prostředků, aby úspěšně prošel přes více zemí a obsadil ČR. Nadto všechno platí, že útok či agrese je vždy snadnější než následná okupace a udržování dobytého území.

Česká republika nebude nikdy samostatným cílem konvenčního napadení, aniž by se agresorem stala sousední země, ale zpravidla jen součástí většího cíle, a to právě vzhledem ke své geografické poloze ve významu jakési pomyslné křižovatky Evropy. Z tohoto pohledu je úplně jedno, jestli patříme do obranné organizace, protože pokud budou napadeny naše sousední země, tak se to bude týkat i nás, a obráceně, pokud někdo z jakéhokoli směru zaútočí na české území, tak se to dotkne všech zemí, které s námi sousedí.

Jestliže nebudeme členy Severoatlantické aliance, proč bychom se podle některých politiků měli bát případné agrese více než např. Rakousko a Švýcarsko? Přitom nižší míra ohrožení není záležitostí neutrality, ale přece evropských demokratických hodnot, o nichž všichni politici tak zarputile hovoří a při každé příležitosti nám je předhazují. Proč by tedy měla být Česká republika obklopená jinými evropskými zeměmi větším cílem než sousední Rakousko, když všechny evropské země údajně zastávají stejné demokratické hodnoty a útok by tedy nevedly a ani by ho nepodporovaly? V rámci těchto hodnot bychom taktéž měli mít právo se samostatně rozhodnout o jakémkoli členství či nečlenství, ať už má někdo status neutrality, nebo chce být jen prostým nezávislým státem. Anebo je to s těmi demokratickými hodnotami jinak a čeští politici vědí, že by nám v případě vystoupení hrozila odvetná opatření ze strany Západu, a tak se podřizují a podbízejí? Proč by nám jinak čeští politici zdůvodňovali naše členství v NATO falešnými a neplatnými faktory uvedenými výše?

Jestliže politici, vojenští hodnostáři a novináři neříkají o Severoatlantické alianci pravdu, a to podle rozboru výše neříkají, tak potom šíří propagandu a šíří ji v něčí prospěch, jelikož Aliance již dávno ztratila svůj původní účel (viz produkt 13012). Na druhou stranu se ale všichni tito propagandisté včetně pracovníků České televize podivují nad tím, proč Rusové tu svou „propagandu“ vyhrávají, přičemž si nechtějí připustit, že by to mohlo být tím, že funkcionáři západních zemí si až příliš vymýšlejí. Čeští politici v rozpolceném českém prostředí panikaří a ve snaze dál ukazovat svou loajalitu západní propagandě si pomáhají vytvářením účelových státních orgánů, jež by měly být součástí každého ministerstva (blíže viz produkt 13023 Pochybný a nenaplnění význam Centra proti terorismu a hybridním hrozbám – CTHH).   

Související zpravodajské produkty:


1 Na východní Ukrajinu zaútočily s finanční a materiální podporou Západu jako první ukrajinské síly pod vedením nové vlády, a to v rámci tažení nazvaného „Protiteroristická operace“ (ATO). Teprve poté se rozhořel skutečný ozbrojený konflikt. Avšak ještě předtím byl v zemi proveden politický převrat, rovněž podporovaný Západem jako součást boje mezi USA a Ruskou federací. Blíže viz produkty:

2 Neexistuje žádný odborný závěr o ruském záměru a přípravách na agresi proti pobaltským zemím. Takový záměr by byl velmi bezhlavý a Rusům by v mnohém pouze uškodil, než prospěl. Navíc by bylo pro ně náročné po agresi udržovat a spravovat obsazené území a zároveň držet frontovou linii proti ozbrojeným silám členských zemí NATO. Jenom by tím plýtvali svými silami a prostředky včetně financí. Vše by mělo jen dočasnou formu, ale Rusové nedělají věci pro dosažení dočasného řešení, nýbrž jednají promyšleně s dlouhodobým ziskem. Vojenská cvičení, která Rusové organizují na svém území, byť v blízkosti hranic, nevykazují z jejich strany známky přípravy na válečné tažení směrem na západ, ale představují demonstraci síly jako protiváhu k aktivitám Západu.  

3 Novodobé zločiny Západu se postupně objevují v současných knihách historiků. Příkladem jsou šestidílné Dějiny světa vydané v letech 2009–2010 prestižním německým nakladatelstvím WBG, v nichž je zmínka o masových zločinech proti civilnímu obyvatelstvu při západních náletech v Srbsku (1999), Iráku (vojenské operace v období 2003–2011) a Afghánistánu (vojenské operace od 2001 až doposud).

4 Česká republika se schvalováním, přímou podporou, nebo dokonce aktivní účastí podílela či se stále podílí na následujících závažných mezinárodních aktech západních mocností: schvalování a poskytnutí vzdušného prostoru pro nelegitimní vzdušné údery proti Srbsku (1999), protiprávní agrese a okupace Iráku s jeho následnou destabilizací (2003 –2011), neoprávněné schválení nezávislosti Kosova (2008), destabilizace Libye (2011), neodůvodněné prosazování asociační dohody EU s Ukrajinou neboli se zemí, která představovala bezpečností riziko a která by za běžné situace a ve spojení s proklamovanými unijními hodnotami byla zařazena na spodní příčku přijatelných zemí (zahájení v roce 2012), dále pasivita a podřízenost v projektu Evropské unie ohledně početného přesídlování populací z jiných světadílů do Evropy a s tím spojeného vměšování a narušování národní bezpečnosti členských zemí (projekt zmíněn v oficiálních dokumentech v roce 2014), bezdůvodné a dezinformacemi vysvětlované nasazení českých vojáků do Pobaltí (2017) a schválení využití vojenských sil a prostředků členských zemí NATO na Blízkém východě podle potřeb a zájmů USA (2017).

5 Úplné znění článku 3 Severoatlantické smlouvy v anglickém a českém jazyce:

»In order more effectively to achieve the objectives of this Treaty, the Parties, separately and jointly, by means of continuous and effective self-help and mutual aid, will maintain and develop their individual and collective capacity to resist armed attack.«

»Aby bylo účinněji dosaženo cílů této smlouvy, budou smluvní strany, jednotlivě i společně, stálou a účinnou svépomocí a vzájemnou výpomocí udržovat a rozvíjet svou individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku.«

* Vysvětlení termínů je obsaženo v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 13030
Specifický výklad s hodnocením
© 2017 Agentura EXANPRO