Zpravodajská analýza, produkce a prezentace  ⇒    Zájmová témata   ⌈⌋   Slovník   ⌊⌉   Pracovní postupy    ⇐  Hodnocení bezpečnostní situace a politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

10. duben 2017

Souhrnná analýza (13018)

Američtí a evropští politici poskytli veřejnosti prostřednictvím médií celou řadu zavádějících prohlášení k incidentu* s použitím chemické látky v Sýrii (incident se odehrál 4. dubna 2017) a následnému americkému útoku řízenými střelami s plochou dráhou letu proti syrské vojenské základně (úder byl proveden 7. dubna 2017). Mnozí pracovníci mediálního zpravodajství se svými četnými komentátory pak sehráli pasivní roli v přebírání podsouvaných informací a všemožného zdůvodňování, proč byl americký zásah ospravedlnitelný a nutný. Opět nebyla nabídnuta kvalitní analýza jednotlivých událostí a jejich zařazení a rozbor v širších souvislostech. Předkládané zpravodajské produkty vyplňují tuto mezeru a ve svých třech dílech nabízejí ucelenou analýzu, hodnocení a předpověď celé záležitosti. Vše je založeno na zpravodajské činnosti analytiků několika zahraničních zpravodajských organizací*.

Poslední události spojené se situací v Sýrii prozradily, jak moc je americký prezident vázán nastavenou zahraniční politikou USA podle „Národní bezpečnostní strategie pro 21. století“ (rozbor strategie je součástí zvláštní produkce agentury EXANPRO). Původně chtěl prezident Donald Trump ohledně zahraničních věcí hlavně obchodovat a bojovat proti terorismu, jenž podle něj představuje především „Islámský stát v Iráku a Sýrii“ (ISIS), avšak podlehl přirozenému tlaku vlivových skupin, který je na americké prezidenty v zahraničněpolitických otázkách trvale vyvíjen a který je primárně zaměřen na změnu politického režimu v Ruské federaci. S tím souvisí i úsilí o zmenšování ruské sféry vlivu na Blízkém východě (Sýrie a Írán) a naopak rozšiřování sféry vlivu USA. Aktuální počínání amerického prezidenta je potvrzením obsahu zpravodajského produktu 13012 Donald Trump a Severoatlantická aliance ze dne 21. listopadu 2016, kde byla objasněna pozice amerického prezidenta a také to, čemu se bude muset přizpůsobit neboli na co bude muset svým působením v zahraniční politice navázat (shrnuto v části „Závěr“ příslušného dokumentu).

Souhrnná analýza

Pokud bychom měli celkovou analyzovanou záležitost rozčlenit na důležité body v chronologickém pořadí, vypadalo by to následovně:

30. a 31. března – Podivné a náhlé smíření americké administrativy s Bašárem Asadem jako syrským prezidentem (30. března oznámení prostřednictvím americké zástupkyně v OSN a 31. března prohlášení mluvčího amerického prezidenta).

3. dubna – Teroristický útok v Petrohradě. Jednalo se o mimořádnou událost, která mohla odvést pozornost od chystaného incidentu v Sýrii a zaměstnat ruské zpravodajské služby* jiným směrem. Teroristický útok* mohl být i demonstrací schopností určitého aktéra, přičemž Rusko nemělo být obětí (mučedníkem) terorismu dlouhou dobu → hned následující den po chemickém incidentu v Sýrii se vše otáčí proti ruské vládě a útok v Petrohradě je v médiích potlačen (je zde částečná podobnost se dvěma po sobě jdoucími incidenty analyzovanými v produktu 11039 Souvislost mezi vraždou ruského velvyslance v Ankaře a útokem v Berlíně").

4. dubna – Zvláštní incident s chemickou látkou ve městě Chán Šajchún v syrské provincii Idlíb.

4. až 6. dubna – Pochybné závěry o útoku údajným neurotoxinem podobným sarinu a absence řádného vyšetřování. O sarinu „velmi přesvědčivě“ mluvili lidé z prostoru incidentu. Jenomže faktické údaje o sarinu uvedené v navazujícím dokumentu (produkt 13019 jako druhý díl) znevěrohodňují jejich výpovědi a prokazují záměrné uvolnění informací o sarinu, což je snaha západních aktérů angažovaných v boji o sféru vlivu v Sýrií (několik stručných výpovědí a chování místních lidí je rozebráno ve druhém díle dané problematiky – viz produkt 13019).

6. až 7. dubna – Návštěva čínského prezidenta v USA v době amerického úderu proti Sýrii (demonstrace síly a pomůcka v přesvědčování Číny ve změně politiky vůči Severní Koreji).

7. dubna – Americký úder na syrskou základnu Šajrát bez vyšetření incidentu a přímého potvrzení pachatele.

Od 8. dubna – Americké bádání, jaký podíl měli na chemickém útoku Rusové bez zjištění původního pachatele, což je nelogické přeskočení prvního kroku, a to vyšetření skutečného pachatele a teprve poté pátrání po spolupachatelích (snaha o posunutí pozornosti a vyvinutí tlaku na Rusko).

Body samotné již naznačují jisté pochybnosti a možné souvislosti rozebírané problematiky, čímž poskytují základ pro vytváření správně zaměřených otázek (zpravodajských požadavků* a novinářských dotazů), jež často chybí. Podle obsahu odpovědí nebo neochoty odpovědět je pak možné blíže poskládat obraz celé kauzy a přiblížit se pravdě čili vytvořit určité „zpravodajské vědění“*.

Vyjádření amerického prezidenta Donalda Trumpa o syrském prezidentovi jako o politické realitě v Sýrii a nutnost přeorientovat se na militanty z ISIS bylo součástí celé epizody namířené proti syrskému režimu a taktéž Ruské federaci. Podle analytiků několika zahraničních zpravodajských organizací* mohlo být „smířlivé“ vyjádření Donalda Trumpa na adresu Bašára Asada sice pro někoho nenadálým překvapením o změně americké politiky směrem k Sýrii, avšak ve skutečnosti bylo mimo média analyzováno a hodnoceno jako signál, že Američané něco chystají a že Trumpovo prohlášení bylo jen jakési alibi k tomu, jak to Američané s tou Sýrií a Ruskem myslí dobře a jak vážně usilují o porážku ISIS. Trump, byť v roli amerického prezidenta, se nemohl jen tak z ničeho nic smířlivě vyjádřit k Asadovi a změnit přístup USA k syrskému režimu, aniž by byl zformován nový plán Američanů na řešení tamního konfliktu s případným zachováním Asada u moci. Takový plán neexistoval a nikdo o něm ani nejednal, ale existoval plán jiný, jenž počítal se zvýšením amerického vlivu v Sýrii se snahou převzít iniciativu.1

Všichni se soustředili na chrlení informací a předčasných závěrů o incidentu s chemickou látkou a nevšimli si, že vše začalo dříve. Dokonce zdůrazňovali, jak se ten Trump chtěl smířit s Asadem ve funkci syrského prezidenta, ale jak byl nakonec šokován zločinným incidentem ze strany syrského režimu, což údajně zcela otočilo Trumpův postoj k Asadovi. Vůbec nikdo nezkoumal, proč by se měl chtít americký prezident smířit s Asadem a čím by to mělo být podložené či podmíněné. Všichni věřili tomu, co jim bylo předloženo (někteří z neznalosti věci, jiní z vlastní předpojatosti proti Rusku a syrskému režimu). O to více se vedly emotivní diskuze o chemickém útoku. Celé je to jako trik iluzionisty, který svede pozornost jen na určitý úsek svého vystoupení, přičemž kompletní trik bývá zahájen předtím, než se skutečně něco začne dít.

Podle americké vlády a médií nařídil Trump odvetný úder proti syrským vládním silám poté, co zhlédl utrpení syrských civilistů po útoku chemickou látkou (úder byl vykonán necelé tři dny po chemickém incidentu). Téměř všichni novináři to prezentovali tak, že to s americkým prezidentem velmi pohnulo a on konal. To je však smyšlenka vyrobená v USA, kterou západní žurnalisté přiživili. Žádný nejvyšší výkonný politik totiž nenařídí vojenský úder na základě svého dojetí z utrpení civilistů, aniž by obdržel přímé důkazy*, případně soubor dostatečného počtu nepřímých důkazů* o vině konkrétního subjektu (mohli bychom k tomu přičíst i nutnost schválení úderu na půdě OSN). Pro své citové pohnutky by Donald Trump musel konat v celé řadě afrických zemí, což se neděje. Proč tedy mnozí hovoří o americkém úderu proti Sýrii s tímto odůvodněním?

Navazujícím důvodem pro odvetný úder bylo podle americké administrativy odradit syrský režim od dalšího použití chemických zbraní. Tím se ale dostáváme k důkazům o (ne)vině syrské vlády. Problém je v tom, že shromažďování důkazů nebylo dosud zahájeno a namísto toho byla zahájena kampaň v přesvědčování o vině syrského režimu bez předložení dostatečných argumentů. Američané však o pachateli měli od počátku jasno a provedli svévolný úder bez potřebného mandátu OSN. Chování Američanů a jejich neochota v získávání a předkládání důkazů svědčí o jejich svévolné nadřazenosti nad ostatními zeměmi, přičemž funkcionáři OSN na to nedokáží reagovat (i kdyby to mělo být jen krátké prohlášení, jak to často provádějí v případech jiných zemí a mnohdy ani ne v tak závažných záležitostech).

V celé kauze bylo často skloňováno slovo důkaz a mnohdy v množném čísle, jenomže nikdo žádný pádný důkaz o vině syrského režimu za chemický incident dosud nepředložil. Působení syrských letounů v prostoru incidentu je jen nepřímým důkazem*, jenž vypovídá o tom, že se syrské letectvo mohlo nacházet v inkriminovanou dobu nad místem incidentu, avšak již nedokládá, že právě piloti vládních strojů svrhli pumy naplněné chemickou látkou. Jedná se o pouhý jeden nepřímý důkaz, přičemž chybí motiv. Proč by se vládní síly uchylovaly k použití chemických zbraní proti civilistům zrovna v době svých úspěchů, kdy nemají žádný zájem o znevážení svého postavení v boji proti povstalcům u mezinárodního společenství? Proč by používaly chemickou munici na zabití zhruba 80 civilistů, když stejné a vyšší ztráty mohly způsobit municí konvenční? (Touto otázkou nemíníme, že syrský režim cílí na civilisty, ale pouze srovnáváme možnosti, abychom ukázali nesmyslnost a nepodloženost podsouvaných závěrů.) To, že syrské bojové letouny vzlétly ze základny Šajrát, jež byla následně cílem amerického úderu, už nedokazuje vůbec nic, a to ani nepřímo. Nejprve by někdo musel prokázat, že se na syrské letecké základně v příslušné době nacházela chemická munice, jíž byly vybaveny syrské letouny (podotýkáme, že subjektivní horlivé řečnění není žádným prokázáním).

Důležitou poznámkou je, že chemická látka může být obsažena jak v letecké pumě, tak dělostřeleckém nebo minometném granátu (popřípadě dělostřelecké mině) či raketometné střele, anebo na dálku odpálené munici nebo speciálním kontejneru umístěném v určeném místě. Při leteckém bombardování se jiný výbuch nebo několik jiných výbuchů lehce ztratí. Prostředkem dopravy na cíl tedy mohou být systémy hlavňového i raketového dělostřelectva, a to jak pozemního, tak námořního, bojové letouny, jež mohou nést např. skříňové pumy nebo rozstřikovací zařízení, ale také se může jednat o aerosolové generátory a ruční granáty, které se právě v chaosu „občanské války“ mohou použít lstivým způsobem s úmyslem svést vinu na protistranu. V případě speciálních ručních granátů a speciálně vyrobených chemických kontejnerů různých velikostí je samozřejmě zapotřebí podpora zahraničních mocností, které jsou schopny důmyslné předměty s chemickou náplní vyrobit. Je obecně známo, že taková podpora existuje, avšak ani tento poznatek není přímým důkazem*. Chemická látka může být do ovzduší uvolněna v podobě par nebo formou aerosolu (rozprašováním, což lze přirovnat ke spreji). Uvolnění látky nemusí být iniciováno výbuchem, úplně postačí mechanické otevření či rozbití přepravníku s chemikálií, případně může být využito podpůrného tlaku k vypuzení látky bez výbušného zařízení.


Obsah dokumentu pokračuje v navazujícím produktu jako druhé části diskutované tematiky, kde souhrnná analýza pokračuje rozborem vlastností a účinků nervově paralytické látky sarin a ukázkou zcela zjevně rozporuplných výpovědí svědků z místa incidentu v souvislosti s podsouváním informací o použití sarinu či jiné nervově paralytické látky, což bez jakéhokoli povšimnutí použila Česká televize ve svých reportážích. Po analýze následuje souhrnné hodnocení a celou záležitost uzavírá souhrnná předpověď závěr (hodnocení a předpověď jsou součástí třetí závěrečné části – odkaz na závěrečný produkt se nachází ve druhé části).

Přejít na následující druhý díl: Úderem proti Sýrii potvrdil Trump svou podřízenost americkému plánu pro 21. století (díl 2/3)


* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze. 

1 V terminologii vojenské politiky a taktiky je „iniciativa“ významným faktorem, jenž může rozhodnout o výsledku jednotlivých klání. Kdo jedná jako první nebo provede manévr, jímž „přeskočí“ aktivity soupeře, získává iniciativu na svou stranu. Kdo má iniciativu, ten má náskok ve své činnosti před protistranou a může nutit soupeře do aktivit podle vlastní potřeby. Druhá strana je odsunuta do druhého pořadí, kdy reaguje na iniciativnějšího protivníka, což je obvykle nevýhodné. Pokud ale není iniciativa využita v souladu se skutečnou situací* (především se správným uvažováním vlastních sil a prostředků, sil a prostředků protivníka a vlivu prostředí soupeření), může se proměnit v záporného činitele.


Zpravodajský produkt 13018
Souhrnná analýza
© 2017 Agentura EXANPRO
21. březen 2017

Specifický výklad s hodnocením (22010)

Zpravodajský produkt jako druhý a závěrečný díl přímo navazuje na předchozí díl zveřejněný v dokumentu 22009 Postup a zásady bezpečnostního prověřování nelegálních migrantů (díl 1/2), v němž byl rozebrán základní šestibodový postup s patřičnými zásadami. Avšak zmíněný postup nemusí být konečný a může přerůst v rozšířené prověřování v závislosti na vývoji situace během základního bezpečnostního prověřování.

V době ozbrojených konfliktů, mezinárodního terorismu a volného pohybu osob po Evropě je nutné uplatňovat důsledný bezpečnostní postup a zásady, a to s cílem podchytit v maximální možné míře situaci cizích státních příslušníků ze třetích zemí na území ČR (případně jiné evropské země). Pokud není aplikován efektivní postup, anebo není důsledně uplatňován, hrozí ztráta přehledu o situaci na vlastním území a tím i narušení národní bezpečnosti*. Bezpečnostní riziko* se zvyšuje a státní úřady se zahrnutím policie a zpravodajských služeb* zaostávají za situací a nedokáží včas odhalovat přípravy ke spáchání zvlášť závažných (pro společnost nebezpečných) trestných činů včetně teroristických útoků. Vlády evropských zemí svým přístupem hrubě zanedbaly vlastní národní bezpečnost v oblasti nelegální migrace a po několika násilných činech rozhlašují v médiích (především SRN a Francie), že byla narušena jejich národní bezpečnost. Jenže členové vládního kabinetu pokrytecky hovoří v trpném rodě (… byla narušena), místo aby řekli, že my politici jsme ji narušili. To je signál, že se nic zásadního nezmění (nikdo nebyl odvolán, nikdo nerezignoval, nikdo se nesnažil vyjádřit nedůvěru politickému vedení) a Evropská unie (EU) v tomto prostředí působí jako zesilovač a urychlovač v porušování zcela racionálních bezpečnostních pravidel.

Každý stát je přirozeně odkázán na svou vlastní bezpečnostní politiku v rámci národní bezpečnosti. To je jediné, co může spolehlivě fungovat. Ve sféře EU žádná bezpečnostní politika neexistuje a ani existovat nemůže (EU není bezpečnostní organizace). V rámci EU může v bezpečnostní oblasti existovat jen určitá spolupráce, jež může být efektivní, ale také omezující. To, co někteří politici nazývají bezpečnostní politikou EU, je jen politika některých mocností (nyní převážně SRN), které se skrze EU snaží naplnit své záměry (upevnit moc a vedení v EU), jež jsou pouze navenek (oficiálně) prezentovány jako příspěvek pro jakousi evropskou bezpečnost, avšak ve skutečnosti se jedná o narušování národní bezpečnosti ostatních zemí (např. nová pravidla EU o držení střelných zbraní, což je vměšování do pravomocí vlád jednotlivých států v otázkách národní bezpečnosti a navíc to porušuje článek 4 Smlouvy o Evropské unii – viz první díl rozebírané tematiky v produktu 22009, dále nefunkční „Společná evropská pohraniční stráž“, která nemůže nahradit účinné nasazení bezpečnostních složek států na vlastních územích1 a je jen snahou o postupné sjednocení bezpečnostních útvarů členských zemí pod jedno vedení a s tím souvisejících jednotných zákonů a pravidel).

V systému bezpečnostního prověřování nelegálních migrantů musí mít své místo kromě základního prověřování (viz šestibodový postup v produktu 22009) také rozšířené prověřování. Rozšířené prověřování vychází z národních bezpečnostních složek, ale je závislé na mezinárodní spolupráci s ostatními zeměmi, a to by měl být právě jeden z hlavních současných úkolů EU – propojit země v oblasti sdílení bezpečnostních a nezbytných osobních informací a údajů o osobách ze třetích zemí a informací o podezřelých/hledaných, obviněných a odsouzených občanech ze zemí EU. Politici a jiní funkcionáři sice hovoří ve sdělovacích prostředcích, jak sdílení informací již dávno funguje, ale ve skutečnosti tomu buď nerozumí (neznají pravdu), anebo úmyslně matou veřejnost. Sdílení takovýchto informací funguje jen z malé části, což je způsobeno i tím, že národní složky (zejména zpravodajské služby některých zemí) si chrání své poznatky a rovněž osoby, s nimiž mají určité záměry, a to i kdyby se jednalo o nebezpečné jedince.

Rozšířené prověřování by se mělo uplatňovat v následujících případech:

A) Pokud není možné osobu (nelegálního migranta) přesně identifikovat pomocí systému EURODAC (případně pomocí databází státních organizací – zpravodajské a policejní složky) a jiných prostředků či dokladů (rozšířené prověřování se v tomto případě provádí ze dvou hlavních důvodů – viz produkt 22009).

B) Pokud jsou u osoby nalezeny podezřelé položky nebo položky spojené s trestnou činností (padělané doklady, popř. autentické doklady jiné osoby, více průkazů totožnosti na jedno či více jmen, větší obnos peněz, podezřelé kontakty nebo digitální či tištěné materiály, zbraně apod.) a/nebo pokud bylo zjištěno, že osoba zamlčuje údaje a podsouvá falešné informace.

C) Pokud je rozhodnuto vykonat bezpečnostní prověření s cílem udělit mezinárodní ochranu (azyl) osobám ze třetích zemí (viz případ pochybných českých vládních projektů zmíněných v bodě 3 v produktu 12014 Prvotní hodnocení výroční zprávy BIS za rok 2015).

Postup rozšířeného prověřování obsahuje tyto body:

  • 1) Prověření v zemi původu
  • 2) Prověření cestovní minulosti ve třetích zemích
  • 3) Specializovaný bezpečnostní pohovor/výslech

1) Prověření v zemi původu

Prověření v zemi původu se týká především trestněprávní bezúhonnosti prověřované osoby, a to jak v minulosti, tak v přítomnosti (prověřovaná osoba může být vyšetřována nebo soudně stíhána). Prověřování se dále zaměřuje na příbuzné z hlediska jejich vazeb na nezákonné skupiny (kriminální, militantní, teroristické apod.). V rámci azylového řízení se rovněž prověřuje pracovní minulost s cílem určit míru přínosu/zátěže pro společnost (jaké profese osoba vykonávala, délka praxe, četnost střídání pracovišť a důvody, doba nezaměstnanosti atd.).

Negativním příkladem v této oblasti je postup české vlády a závěr Bezpečnostní informační služby (BIS*) v případě vládních projektů napojených na „neziskové organizace“, jež se vztahovaly k přemístění zhruba 230 osob ze zemí Blízkého východu (Irák, Sýrie, Libanon) do České republiky. I když BIS ve své výroční zprávě za rok 2015 de facto zmínila, že není možné prověřovat informace o osobách a jejich cestovních dokladech v zemích jejich původu, kde se odehrává ozbrojený konflikt, tak se hrdě na jiném místě své zprávy hlásila k tomu, jak se podílela na prověření oněch 230 osob, které byly nakonec na české náklady přivezeny do ČR (zmínka viz bod 3 v produktu 12014 Prvotní hodnocení výroční zprávy BIS za rok 2015). Závěr BIS měl být v této záležitosti jednoznačný: nelze prověřit, což znamená stále trvající pravděpodobné bezpečnostní riziko. Česká vláda se však ani nezajímala tolik o bezpečnost jako o sbírání politických bodů v pomoci cizím občanům z „válečných zón“, tudíž jí nevadilo, že prověření nemohlo být dokončeno, přičemž nebylo ani zjištěno, jak to ti občané z cizích zemí vlastně s přesídlením do ČR myslí. Nakonec to byla blamáž české vlády, která vše zastřešovala, což se projevilo ve zvláštních aktivitách části přemístěných osob, jež nebyly spokojeny s podmínkami v ČR, jež ostudně prchaly do SRN a jež se poté samy rozhodly pro návrat do své domoviny.

2) Prověření cestovní minulosti ve třetích zemích

Cestovní minulost ve třetích zemích je vzhledem ke zpravodajským a policejním zkušenostem velmi důležitou součástí rozšířeného prověřování. Téměř každá osoba dnes může volně cestovat po světě, přičemž osoby ze zemí jako Pákistán, Afghánistán, zemí Blízkého východu a afrických zemí často cestují do Evropy, Severní Ameriky a Austrálie, kde nějakou dobu „přebývají", jelikož tam mají někoho ze svých příbuzných. Již několik desetiletí vedou migrační proudy zejména do těchto tří částí světa a mnoho osob z původních zemí využívá svých příbuzných, kteří se uchytili v zahraničí, aby jejich prostřednictvím mohly pobývat v prostředí lepších a zajímavějších podmínek. Avšak je známo nespočet případů, kdy se tito „cestáři" během své zahraniční návštěvy dopustili nebo se jinak podíleli na trestném činu, po němž narychlo opustili navštívenou zemi do své rodné země, ve které jen stěží mohli být vyšetřováni, natož stíháni. Některé z těchto osob dokonce po nějaké době ve svých rodných státech zaujaly různé politické funkce (příklad z praxe je uveden v příslušném zpravodajském produktu – viz zvláštní produkce agentury EXANPRO).

Prověřování cestovní minulosti se provádí také s cílem zjistit, zda prověřovaná osoba dříve nepodnikla cestu do oblastí ozbrojených konfliktů, kde se mohla zapojit do militantní a teroristické činnosti.

V oblasti prověřování cestovní minulosti existuje velká mezera ve sdílení informací o důvodně podezřelých a uniklých/hledaných osobách ze třetích zemí. Přitom členské země EU a Severoatlantické aliance (NATO) k tomu mají všechny podmínky a prostředky, aby takové informace snadno sdílely (Europol, European Union Military Staff se svým zpravodajským prvkem, mezinárodní zpravodajské* a kontrazpravodajské* orgány ve strukturách NATO, národní a mezinárodní zpravodajské agentury v oblastech ozbrojených konfliktů a k tomu možnost spolupráce s místními úřady, spolupráce zpravodajských služeb členských zemí atd.). Problémem je, že se členské země dosud plně nevypořádaly s faktorem nedůvěry, což je klíčová překážka pro efektivní sdílení informací. Jakékoli mezinárodní zpravodajské štáby a agentury jsou tak na jiné úrovni než národní zpravodajské prvky, jenže ty pak zůstávají osamoceny ve svém národním prostředí a informace začínají sdílet zpravidla až po konkrétní události. V roce 2013 se dokonce uvažovalo (jen akademicky) o potřebě zřídit tzv. „evropskou CIA“, čímž byla míněna „Ústřední zpravodajská služba Evropské unie“ (European Union Central Intelligence Agency). Avšak záleželo by na konkrétním určení této služby, jež by měla být zaměřena zvláště na sdílení a analýzu informací o skutečných nebezpečných a důvodně podezřelých jedincích a nikoli k nadměrnému celoplošnému sledování a omezování občanů evropských zemí s politickým podtextem ze strany EU.

Poznámka: Kromě nelegálních migrantů ze třetích zemí by se cestovní minulost měla prověřovat a sdílet taktéž u osob ze zemí EU/NATO, pokud jsou závažně podezřelé nebo hledané pro podporu, přípravu a spáchání zvlášť závažných násilných trestných činů.

3) Specializovaný bezpečnostní pohovor/výslech

Specializovaný bezpečnostní pohovor či výslech jsou vyšší a následnou formou komunikace s prověřovanou osobou po úvodním bezpečnostním dotazování nebo úvodním výslechu (viz produkt 22009). Specializovaný pohovor/výslech se provádí po získání zpětné vazby na „žádosti o informace“*, jež se vztahují k předchozím dvěma bodům (poznatky ze země původu a případná zjištění ze třetích zemí). Specializovaný bezpečnostní pohovor je veden obvykle při azylovém řízení, kdežto specializovaný bezpečnostní výslech je realizován v případě, pokud trvají podezřelé okolnosti (viz bod A a B výše) a/nebo pokud jsou zjištěny nové podezřelé a trestněprávní okolnosti.

Před vykonáním bezpečnostního pohovoru (interview) vyplňuje dotyčná osoba specializovaný dotazník, jenž slouží kromě poznatků z předchozích dvou bodů jako další podpůrná pomůcka k odhalení co nejpravděpodobnějších (nejpravdivějších) úmyslů a vazeb prověřované osoby (příklad dotazníku viz zvláštní produkce agentury EXANPRO). Otázky z dotazníku jsou při pohovoru umně pozměňovány a kombinovány s jinými otázkami, přičemž se zkoumá, jak velké rozpory jsou mezi odpověďmi ústními a odpověďmi v dotazníku. To je ale jen jedna část bezpečnostního pohovoru (případně výslechu), jenž by měl být směřován na vyjasnění všech podstatných položek jak ze základního bezpečnostního prověřování (viz produkt 22009), tak z rozšířeného bezpečnostního prověřování, a to s důrazem na mezery v klíčových znalostech o prověřované osobě, rozpory v poznatcích a výpovědích a na zjištění nových souvislostí, jež je třeba objasnit.   

ZÁVĚR

Skutečnost bezpečnostního prověřování nelegálních migrantů je velmi odlišná od popsaného postupu a zásad. Bezpečnostní orgány často mluví o nedostatku sil a prostředků. Avšak navzdory jejich námitkám se zvyšují jejich rozpočty, rozšiřuje se personál a vznikají nové orgány (samostatné složky nebo orgány pod stávajícími organizacemi). V České republice působí tři zpravodajské služby, které podle určení mohou získávat informace o ohrožení ČR jak v zahraničí, tak na vlastním území, dále existuje Národní kontaktní bod pro terorismus (NKBT), Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám (CTHH), Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ) a další orgány. Který z těchto orgánů se podílí na prověřování osob ze třetích zemí, jež vstoupily na území ČR? Téměř s jistotou můžeme říci, že žádný. Vycházíme z toho, že např. v roce 2015 bylo ze zařízení pro zajištění cizinců volně propuštěno více než 2 000 Syřanů, Iráčanů, Afghánců a Pákistánců. Bylo jim uděleno povolení k pobytu na několik dní s příkazem opustit české území. Tyto osoby nebyly vůbec řádně prověřeny, byly jen zavedeny do databáze (nedostatečným způsobem) a nikdo nezjišťoval, jaká je jejich militantní minulost a jejich vazby na zločinecké organizace. Nikdo je ani dostatečně nezpovídal. A s tímto rizikovým statusem byly volně propuštěny. Jak to vlastně česká vláda, poslanci a senátoři myslí s českou národní bezpečností a co všechno pro to chtějí učinit? (Blíže k záležitosti propuštěných nelegálních migrantů viz produkt 13009 Pochybení České televize na téma nelegální migrace.)

Zpravodajské služby a „kancelářské orgány“ zaměřené na boj proti terorismu by se nejraději zaměřily jen na sledování internetu a na to, aby věděly o všech všechno (přístup do listovního/e-mailového a bankovního obsahu fyzických i právnických osob), aniž by se zaměřily rovněž na skutečné hrozby v terénu (sem patří i nelegální migrace) a hrozby, na jejichž vytváření se podílejí taktéž „spojenecké“ země svojí politikou a vydržováním utajených organizací, které si najímají námezdné vojáky.

Co se tedy změní? Určitě se změní rozpočty bezpečnostních, zpravodajských a vojenských složek, jež se budou neustále zvyšovat, a to s patřičným odůvodňováním změny bezpečnostní situace. Jenže tyto rozpočty nejsou využívány pro efektivní bezpečnostní práci, ale spíše pro jakousi akademickou činnost (teoretizování na konferencích, zadávání všemožných bezpečnostních studií, jež nemají patřičné využití, zdlouhavé a bezcílné surfování na internetu s vytvářením nic neříkajících rešerší apod.). Navýší se také personál, avšak je otázkou, jak účinně budou noví příslušníci zapojeni do smyslné bezpečnostní a zpravodajské práce. Změní se možnosti zpravodajských služeb, ale důležité bude, aby tyto možnosti byly nasměrovány více proti reálným hrozbám a nikoli plošně proti vlastním občanům. V současné době se často mluví o hybridní válce2, jenže potíž je v tom, že ji nikdo nevidí v nelegální migraci. Přitom to může být zdroj všech možných zločineckých či militantních hrozeb.

Zpravodajské produkty související s tematikou nelegální migrace:


1 Migrační vlna nemůže být nikdy zastavena jen na vnějších hranicích Schengenu. K zastavení jakéhokoli náporu je vždy nutné vytvořit několik ochranných bezpečnostních vrstev (bariér, clon) do celé hloubky, což znamená, že se na tom musejí podílet všechny zasažené země bezpečnostními aktivitami jak na svých hranicích, tak ve vnitrozemí. V žádném případě se nejedná o aktivity proti lidskosti, jak někteří mylně a propagandisticky v jiném zájmu poukazují, ale právě naopak o aktivity, jež mají zachovat pořádek a bezpečné prostředí. Evropské země, až na výjimky, v těchto aktivitách zaspaly (některé úmyslně) a nyní se snaží cosi dohánět.

2 Podrobněji o hybridní válce viz produkt 42001 Mýtus o hybridní válce.

* Objasnění termínů je obsahem produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 22010
Specifický výklad s hodnocením
© 2017 Agentura EXANPRO
13. březen 2017

Specifický výklad s hodnocením (22009)

Produkt volně navazuje na dokument 22008 Bezpečnostní prověřování nelegálních migrantů, v němž je souhrnně projednána problematika nelegální migrace ve vztahu k České republice. Produkt 22009 specifikuje bezpečnostní prověřování migrantů předložením konkrétního postupu a zásad, jež by měly být v zájmu národní bezpečnosti dodrženy (přehled jednotlivých bodů viz dále v dokumentu).  

V celém rámci bezpečnostního prověřování je nutné si nejdříve ujasnit, že na území ČR nevstupují váleční uprchlíci, nýbrž pouze migranti, a to legální či nelegální. Rozdíl mezi migrantem a uprchlíkem byl již objasněn v několika předchozích dokumentech (viz přehled souvisejících zpravodajských produktů na konci dokumentu). Zjednodušeně, ale výstižně můžeme říci, že sousední země České republiky nejsou v takovém stavu, aby z nich do ČR prchali lidé, ať už se jedná o občany sousedních zemí, anebo o cizince ze třetích zemí. Úřady České republiky tak řeší pouze migraci, nikoli uprchlictví. Řeší-li úřady uprchlictví, řídí se podle mezinárodních konvencí. Avšak v případě migrace je to čistě věc národní politiky (i když je snahou Evropské unie narušit suverénní rozhodování jednotlivých zemí v této záležitosti).

Z bezpečnostních a jiných důvodů je snahou každé země provádět kontrolovanou čili legální migraci a naopak minimalizovat migraci nelegální (což se podezřele neshoduje s jednáním některých evropských politiků). Postup proti nelegální migraci je rozebrán v produktu 22005 Zásady potírání nelegální migrace. Součástí potírání nelegální migrace je právě bezpečnostní prověřování, jež by mělo kromě jiného zdůraznit, že „nelegálnost“ je negativní jev, čímž se každý nelegální migrant vytavuje určitému omezení a případně i postihu.

Bezpečnostní prověřování nelegálních migrantů je od samého počátku problematické v tom, že migranti do země vstupují bez povědomí státních úřadů, čímž porušují příslušné zákony. Státní orgány však musejí nejprve jejich pohyb či pobyt zjistit a poté je zadržet. Počínání nelegálních migrantů tak od počátku snižuje jejich důvěryhodnost, přičemž nezáleží na tom, zda zákony porušují vědomě, či nevědomě. Pokud tak učinili vědomě, je to jasná známka toho, že zákony dané země neuznávají, což odhaluje zásadní problém s jejich budoucí adaptací na státní systém, a to v jakékoli cílové evropské zemi. Pokud tak učinili nevědomě, je to zase známka toho, že se jedná o méně vzdělanou část populace, jež se nechala strhnout davem a migrační kampaní. Taková část populace není valným přínosem pro společnost a lze očekávat její snadnou manipulaci silnějšími osobnostmi příslušné komunity nebo zločineckými gangy.

Zásadní otázkou v rámci nelegální migrace tedy zůstává, proč se nelegální migranti vyhýbají zákonnému způsobu migrace přes zastupitelské a jiné úřady, k čemuž mají možnost už v prvních bezpečných zemích sousedících se zemí ozbrojeného konfliktu (např. Jordánsko, Turecko, Libanon), a mnohdy již v samotné zemi svého původu, kde tyto úřady stále fungují (např. Afghánistán, Pákistán). Už v tomto úvodu je z hlediska bezpečnosti nutné stanovit, zda se jednalo o bezdůvodný či ospravedlnitelný nelegální vstup. Nelegální vstup (pobyt) je možné ospravedlnit tehdy, pokud osoba ze sousední země prchá před ozbrojeným konfliktem, jenž ohrožuje její život a zdraví, nebo pokud ze sousední země prchá před perzekucí pro národní, rasovou, náboženskou nebo politickou příslušnost. V těchto případech by se jednalo o válečné či politické uprchlíky.1 Avšak v současné migrační situaci je zřejmé, že z pohledu evropských zemí (neuvažujeme evropskou část Turecka) se z 99 % jedná o neospravedlnitelnou nelegální migraci. Všem nelegálním migrantům by se tak hned na počátku mělo zdůraznit, že porušili zákony a že tudíž budou okamžitě odsunuti zpět, odkud přišli – míněno obvykle sousední zemi, popřípadě zemi EU, do které vstoupili jako první. V tomto závěru již pak není nutné mrhat silami a prostředky na komplexní bezpečnostní prověřování nelegálních migrantů, je ale přesto nutné odebrat jejich základní biometrické údaje (odůvodnění v bodovém postupu níže). 

Evropské země vůbec nevedou ohledně nelegální migrace informační kampaň ve vybraných zemích, což je jedna ze zásad potírání nelegální migrace – viz produkt 22005. Cílem takové kampaně je odradit co nejvíce potenciálních migrantů od nelegálního způsobu migrace, a naopak prosazovat legální migraci s poskytnutím nezbytných informací o tomto legálním způsobu.

Návratová politika je další problém, který není vyjasněn, a není ani ochota Evropské unie vytvořit a zavést efektivní systém, jenž by podporoval národní bezpečnost jednotlivých zemí a potažmo bezpečnost v celé Evropě. Nelegální migrace je naopak úmyslně podporována a s tím jsou podporovány podezřelé praktiky, jež vypovídají o narušování suverenity jednotlivých zemí v otázkách národní bezpečnosti (např. nepochopitelné mezinárodní přerozdělování migrantů). Přitom stačí připomenout, že termín „národní bezpečnost“* je legitimní věc, která prvořadě souvisí s každou národní vládou a nikoli se základní politikou EU (viz produkt 11040 Teroristické aktivity v Evropě z pohledu národní bezpečnosti). Ohledně EU stačí připomenout článek 4 Smlouvy o Evropské unii: „… Zejména národní bezpečnost zůstává výhradní odpovědností každého členského státu.“ Podrobněji k tomuto článku viz produkt 22005.

Doporučený postup po zadržení cizího státního příslušníka na území ČR (případně na území jiné evropské země) bez platného oprávnění ke vstupu či pobytu:

  • 1) Osobní prohlídka
  • 2) Základní otázky
  • 3) Odebrání biometrických údajů
  • 4) Základní souhrnné prověření
  • 5) Identifikace a klasifikace (ztotožnění a status osoby)
  • 6) Úvodní bezpečnostní dotazování/výslech

Další úkony bezpečnostního prověřování nelegálních migrantů se provádějí podle situace. Avšak z hlediska potírání nelegální migrace a taktéž z hlediska národní bezpečnosti následuje zpravidla realizace návratové politiky. Je nutné zdůraznit, že osoby klasifikované jako nelegální migranti vstoupily na území ČR neoprávněně, jsou českým úřadům obvykle zcela neznámé (nelze potvrdit trestní bezúhonnost) a často pocházejí z oblastí ozbrojených konfliktů (možná militantní minulost). To vše zvýrazňuje potřebu upřednostnit návratovou politiku před jakýmkoli jiným řešením jako např. umožnit nelegálním migrantům cestovat dál přes české území do jiné cílové země, nebo dokonce zahájit řízení o mezinárodní ochraně (ať už formou azylu nebo doplňkové ochrany). Pokud je v průběhu základního prověřování (viz bod 4 níže) zjištěno podezření na trestnou činnost (militantní minulost, vazby na skupinu organizovaného zločinu či teroristickou skupinu*), je zahájeno vyšetřování* ve spolupráci s dalšími zeměmi.

1) Osobní prohlídka

Osobní prohlídka se provádí s cílem:

  • Zajistit bezpečnost.
  • Získat informace a údaje pro základní souhrnné prověření.

Zajištění bezpečnosti je vždy na prvním místě, a proto je osobní prohlídka první věcí, kterou bezpečnostní orgány po zadržení osoby provádějí. Od osoby jsou odebrány všechny zbraně (střelné i chladné), případně předměty, jež by mohly být použity pro napadení (pro boj zblízka).

Během osobní prohlídky jsou zároveň odebrány všechny předměty, které by mohly poskytnout informace o osobě a jejích vazbách. Patří sem především mobilní telefon a další elektronická zařízení, jakékoli doklady a certifikáty, psané poznámky či kreslené záznamy, tištěné materiály jako fotografie, různé texty, mapy a grafická schémata, dále hodinky a ozdobné předměty (šperky). Pozornost je věnována peněžence nebo osobnímu pouzdru, v němž se mohou nacházet peníze různé měny, vizitky, účtenky, osobní fotografie a další položky s údaji.   

Osobní prohlídka se týká oděvu včetně pokrývky hlavy, obuvi a vlasů (v případě potřeby i tělních dutin), a dále zavazadel, jež měla osoba při sobě. Při prohlídce oděvu a zavazadel je nutné hledat skryté kapsy a jiné třeba i zašité prostory.

Osobní prohlídka se zpravidla rozšiřuje na prohlídku okolí místa zadržení osoby (místnost, případně celá budova, dopravní prostředek, veřejný prostor, kde je možnost pohybu dalších osob bez platného oprávnění ke vstupu či pobytu). Pokud osoba před svým zadržením prchala, je podroben prohlídce úsek terénu od zahájení útěku až po místo zadržení osoby (během útěku mohla osoba odhodit nebo ztratit určité předměty).   

2) Základní otázky

Cíl základních otázek je následující:

  • Poskytnout zadržené osobě možnost uvést osobní údaje a vlastní verzi svého příběhu a tím získat další informace pro základní souhrnné prověření.
  • Využít odpovědi jako základ pro hodnocení spolehlivosti zadržené osoby a důvěryhodnosti sděleného obsahu.

Základní otázky by měly směřovat primárně na osobní údaje jako jméno, národnost, státní příslušnost, datum a místo narození, vzdělání, poslední profese, poslední trvalé bydliště a případně další položky. Dále by měla zajištěná osoba vysvětlit, jakým způsobem vstoupila do ČR (jakým dopravním prostředkem či pěšky, po jaké ose, kdo ji vedl/převáděl) a kdy se tak stalo, přes jaké státy a města putovala a s jakým časovým harmonogramem, v jakých skupinách a s jakými rodinnými příslušníky a dalšími příbuznými, proč podnikla cestu přes několik zemí a co je jejím cílem (základní otázky se mohou rozvinout o doplňující otázky podle obsahu základních odpovědí). V případě dokladů je vhodné se dotázat, jaké doklady a v jakých zemích zadržená osoba obdržela a na základě čeho (hodnocení obsahové hodnoty dokladů).

3) Odebrání biometrických údajů

Cílem odebrání biometrických údajů je:

  • Získat údaje pro bezpečnostní prověření a ztotožnění osoby (pokud se alespoň jeden z údajů osoby již v dostupných databázích nachází).
  • Získat prvotní údaje o neznámé osobě pro počáteční zavedení do databáze pro pozdější možné využití (pokud se údaje osoby ještě nenacházejí v databázích státních organizací a dostupných evropských databázích).

K základním biometrickým údajům patří digitální fotografie obličeje, otisky všech prstů na obou rukou a sken oční duhovky. Všechny údaje lze získat naráz přenosnými přístroji za několik málo minut.

Odebrání biometrických údajů je záměrně zařazeno až za pokládáním základních otázek, neboť v opačném pořadí osoba zpozorní a na otázky odpovídá obezřetněji.

4) Základní souhrnné prověření

Prověření se provádí s cílem:

  • Ověřit a porovnat získané informace (údaje) ze tří předchozích bodů.
  • Najít mezery, rozpory a nové souvislosti v poznatcích a upravit podle toho bezpečnostní pohovor (výslech).

Základní souhrnné prověření vychází z předchozích tří bodů. Jedná se tedy o souhrn tří oblastí, jež je nutné prověřit jak vzájemně mezi sebou, tak v dostupných databázích (informace získané z osobní prohlídky, obsah odpovědí zadržené osoby a získané biometrické údaje). V rámci otisků prstů se využívá také systém EU zvaný EURODAC (European Dactyloscopy). V současné době je často užitečné provádět prověřování osob také ve spojitosti se sociálními sítěmi, kde lze zjistit zajímavé doplňující informace (z některých se mohou stát důležité poznatky). 

Během prověřování se kromě vyhodnocování informací a údajů, které se vztahují k samotné osobě, vyhodnocují také poznatky o okolí a vazbách zadržené osoby (kontakty v mobilním telefonu, obsah fotografií a písemností atd.). Zkoumají se zajištěné bankovky, jež mohou být v různých měnách a jejich pravost, stejně tak pravost osobních dokladů. Z povrchu předmětů, jakož i bankovek (případně mincí) se odebírají daktyloskopické stopy a vyhodnocují se prostřednictvím databází. Prověřují se zabavené střelné zbraně, šperky a jiné cennosti. Úkonů může být celá řada, což záleží nejenom na informacích získaných v předchozích třech bodech, ale také na objevení dalších stop a indicií během prověřování. Celá činnost prověřování se tak může rozvinout do více směrů.        

5) Identifikace a klasifikace (ztotožnění a status osoby)

Cíl:

  • Identifikovat/ztotožnit osobu.
  • Určit nebo potvrdit status zadržené osoby.

Identifikace a klasifikace zadržené osoby se vykonává na základě výsledků souhrnného prověření. Pokud není možné osobu přesně identifikovat pomocí systému EURODAC (případně pomocí databází českých státních organizací – zpravodajské a policejní složky) a jiných prostředků či dokladů, je vhodné pokračovat v dalším prověřování ve spolupráci s dalšími zeměmi (viz rozšířené prověřování ve druhém díle této problematiky – odkaz na konci dokumentu), a to ze dvou hlavních důvodů:

  • Pokud není osoba ze třetí země v systému EURODAC, je zřejmé, že prošla některou ze sousedních zemí ČR (nebo více zeměmi) bez povšimnutí tamních úřadů. O to je její pohyb podezřelejší, a tak předmětem dalšího prověřování (záměrný skrytý pohyb osoby s určitým cílem, nebo nedůslednost a pochybení úřadů).
  • Neztotožněná osoba může být z různých důvodů hledanou osobou v jiných zemích, což je nutné vyloučit, anebo naopak potvrdit.

U zadržené osoby ze třetí země se vyhodnocuje, zda se jedná o nelegálního migranta, nebo oběť organizovaného zločinu (např. obchodování s lidmi), anebo osobu podezřelou ze spáchání či přípravy trestného činu. Pokud je u osoby určen/potvrzen status „nelegálního migranta“, nemusí zůstat jen u tohoto jediného pojmenování. Status může být rozšířen na osobu podezřelou z napojení na teroristickou organizaci nebo z přípravy/spáchání trestného činu, popř. z napojení nebo podpory zločineckého gangu.      

6) Úvodní bezpečnostní dotazování/výslech

Úvodní bezpečnostní dotazování či výslech se uskutečňuje s cílem:

  • Vyjasnit mezery, rozpory a nové souvislosti zjištěné během základního souhrnného prověřování.
  • Zjistit podrobnější informace o pohybu a pobytu zadržené osoby. Například v případě, že je osoba klasifikována jako nelegální migrant zjistit informace o pohybu nelegálních migrantů do ČR a jejich přesunu přes Evropu (trasy, skupiny, organizace, místa pobytu, převaděči atd.)
  • Zjistit osoby, jež by potvrdily verzi (výpověď) zadrženého jedince.

Forma bezpečnostního dotazování je uplatňována u osob, u nichž nebyly během prověřování zjištěny podezřelé nebo trestné okolnosti (neuvažujeme neoprávněný vstup/pobyt na území ČR). Výslech je pak praktikován u těch osob, u nichž byly nalezeny podezřelé položky nebo položky spojené s trestnou činností (padělané doklady, popř. autentické doklady jiné osoby, více průkazů totožnosti na jedno či více jmen, větší obnos peněz, podezřelé kontakty nebo digitální či tištěné materiály, zbraně apod.) a/nebo u těch osob, u nichž bylo zjištěno zamlčování údajů a podsouvání falešných informací.


Dokončení specifického výkladu se zahrnutím rozšířeného bezpečnostního prověřování a možností státních úřadů ČR je obsahem následujícího produktu jako druhého dílu této tematiky:

Produkt 22010 Postup a zásady bezpečnostního prověřování nelegálních migrantů (díl 2/2)"


Zpravodajské produkty související s tematikou nelegální migrace:


1 Jiným případem je zadržení osoby (cizího státního příslušníka) bez platného oprávnění ke vstupu nebo pobytu na území příslušné země, která se stala obětí organizovaného zločinu např. v oblasti obchodování s lidmi.

* Objasnění termínů je obsahem produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 22009
Specifický výklad s hodnocením
© 2017 Agentura EXANPRO
2. březen 2017

Specifický výklad s hodnocením (42010)

Vlády západních zemí se veřejně prezentují jako odpůrci terorismu*, avšak na druhou stranu pomáhají islámským radikálům* v propagování jejich militantní a násilné činnosti. Jednou z oblastí tohoto napomáhání je podpora islamistů v jejich nesprávné a účelové interpretaci koránu. Nejvýraznějším příkladem je používání termínu „džihád“.

Islámští radikálové vysvětlují výraz „džihád“ jako nutný ozbrojený boj neboli „svatou válku“ proti nevěřícím a často také jinověrcům, či dokonce proti souvěrcům, přičemž džihád představují jako šestý pilíř islámu.1 To je však značně posunutý výklad, jenž nemá svou oporu ani v koránu. „Džihád“ je především úsilí věřící osoby o vlastní osobní rozvoj, dále úsilí podporovat a rozvíjet „dobré“ věci ve společnosti a odporovat věcem špatným. V situaci, kdy není možné hájit dobré věci, spravedlnost a své území či svůj dům pokojnou cestou, přechází džihád do úsilí obrany, jež může mít podobu ozbrojeného odporu. Jedná se zejména o boj proti okupantům.

Pokud někdo vysvětluje „džihád“ jen jako ozbrojený boj a ještě k tomu ofenzivní boj proti „odlišným“ lidským komunitám a národům, tak tím podporuje islámské radikály, kteří se právě za pomoci účelově zkomoleného významu pojmu „džihád“ snaží proti západním zemím vyvolat ozbrojený boj ve jménu islámu. Politici a novináři západních zemí mluví o džihádu stejně nesprávně jako islamisté*, čímž vlastně nebezpečně potvrzují jejich slova namísto toho, aby zdůrazňovali, že radikální islamisté neprovozují „džihád“ podle koránu, nýbrž zločin, což z nich činí kriminálníky a odpadlíky islámské víry.

Představitelé západních zemí, novináři a různí mediální komentátoři neustále opakují, že islamisté vedou proti Západu „džihád“, z něhož dokonce vytvořili směr „džihádismus“. Termín „džihád“ a uměle vytvořený pojem „džihádismus“ jsou používány jako synonymum pro násilí a terorismus. V západním světě tyto překroucené významy natolik zdomácněly, že se v rámci nich dostávají do negativního hodnocení všichni, kteří vyznávají islámské náboženství, neboť termín „džihád“ je součástí koránu – náboženské knihy islámu. To sebou přináší tři nebezpečné prvky:

1) Západ se přes zkomolený obsah „džihádu“ vyhraňuje proti islámu jako celku čili proti konkrétnímu náboženství, jež vychází z koránu (v případě sunnitského směru je islám doplněn tzv. sunnou). Toto vyhranění symbolizuje přijímání boje obecně s islámským světem a nikoli jen s těmi, kteří páchají skutečnou trestnou činnost a za islám se jen schovávají.

2) Západ svým počínáním podporuje islámské radikály či fundamentalisty, jelikož ukazuje, že jejich interpretace koránu je „správná“. To má vliv na muslimskou mládež.

3) Jakákoli mládež, stejně tak ta muslimská si snadno osvojí mylně předkládaný smysl náboženských myšlenek z duchovních knih. Příkladem je význam slova „džihád“, s jehož mylným výkladem napomáhají západní země. Část mladých muslimů se tak nechává strhnout k naplňování jeho předkládaného militantního obsahu, čímž se stávají náborovým potenciálem pro islámské radikální skupiny.  

Islámští radikálové zneužívají islám pro své militantní záměry. Není možné vydávat jejich násilnou snahu za džihád dle islámské věrouky, ale naopak za trestnou činnost podle příslušných zákonů. Velmi závažným se jeví to, že o džihádu jako terorismu je západní společnost utvrzována snad všemi státními institucemi včetně zpravodajských služeb. Ukázkou je Bezpečnostní informační služba (BIS*), na jejíž internetových stránkách můžeme najít tuto větu: „Aktuálně je hlavním myšlenkovým zdrojem mezinárodního terorismu džihádismus, nejradikálnější odnož islamistických ideologií." Západní společnost tak z islámského džihádu vytvořila zdroj mezinárodního terorismu zvaný „džihádismus“. Jenže terorismus nemá oporu v žádném náboženství. A příčiny terorismu nevystupují z nějakého umělého džihádismu, ale z mezinárodního vývoje, na němž se Západ velmi aktivně podílel a nadále podílí.

Velký problém tkví v zahraničních aktivitách ozbrojených sil západních zemí. Vzpomeňme koloniální dějiny, novodobé snahy o změnu státních režimů, snahy o získání vlivu v islámských zemích kvůli nerostným surovinám nebo kvůli postavení vůči konkurenčním mocnostem apod. Západní mocnosti mají své vojenské základny v mnoha islámských zemích, kde však nejsou vítány všemi obyvateli. Oponenti pak volají po spravedlivém boji proti okupantům, což je na jejich rodné půdě možné chápat jako součást džihádu. Významným příkladem je neodůvodněná agrese proti Iráku v roce 2003. O této agresi a působení cizích vojsk v Iráku jsou vytvářeny filmy s americkými hrdiny. Posledním filmem z této řady byl „Americký sniper“. Film vypovídal o těžké práci amerických vojáků v zahraniční misi. Avšak pokud budeme nazývat věci pravými jmény, tak Američané tam působili jako okupanti, čímž nemohli být považováni za hrdiny. Kdo tedy v Iráku vedl spravedlivý boj? Američané, nebo příslušníci iráckého odboje?

To, co páchají tzv. islámští radikálové nebo zradikalizovaní muslimové proti obyvatelům v evropských zemích, je terorismus schovávaný za džihád. Stejně tak to, co páchají vojáci a nájemné agentury západních zemí během svých „misí“ či „turnusů“ (voj. slang. výraz) v islámských zemích, je s ohledem na tamní civilní ztráty možné nazývat taktéž terorismem, jenž má institucionalizovanou podobu.2 Mohli bychom říci, že se jedná o „začarovaný kruh“, avšak hlavními „iluzionisty" tohoto dění jsou ve 21. století západní země. Politici západního světa halí své aktivity v islámských zemích do hávu demokratických hodnot a jakékoli opačné projevy islámských renegátů ve svých zemích nazývají džihádem muslimů, jako by chtěli ospravedlnit nutnost svého zahraničního vměšování do života islámských států. Označovat náboženskými termíny násilí páchané v Evropě je předstírání vlastní bezúhonnosti, přičemž jsou tímto pojmenováním na jedné straně podporováni teroristé z islámského světa, a na straně druhé je společnost vybízena k boji proti všem muslimům. Celá situace vyznívá tak, jako by někdo vyvolával úmyslný svár mezi komunitami skrze náboženství, k čemuž se snaží radikalizovat termín „džihád". 

Čím dál častěji se hovoří o „válce civilizací" jako odlišných náboženských kultur. Ve skutečnosti je to však chtěná válka jen několika zástupců na každé straně, kteří se snaží vystupovat jménem celé své civilizace a pokořit civilizaci protivníka.

Korán je interpretován účelově i v mnoha jiných záležitostech, což potvrzují i arabští odborníci. Další problematickou záležitostí je zahalování ženské tváře, což je ale tématem jiného produktu (připravujeme).  

Zpravodajské produkty z podkategorie problematických „odborných“ termínů:


* Vysvětlení termínů je obsaženo v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.

1 K pěti pilířům islámu patří: vyznávání víry (šaháda), závazné provádění modliteb (salát), nezbytná charitativní činnost (zakát), půst v měsíci ramadánu (saum) a pouť do Mekky (hadždž), jež by měla být provedena zdravotně způsobilým muslimem/muslimkou alespoň jednou v životě.

2 O zahraničních aktivitách Západu jsme v produktu 11040 Teroristické aktivity v Evropě z pohledu národní bezpečnostiuvedli následující:Jakékoli svévolné a účelové zásahy do zřízení cizích státních útvarů se odrážejí na vnitřní situaci těch zemí, jež se těchto zásahů aktivně zúčastňují, a rovněž zemí, které tyto aktivity podporují. Fyzické zahraniční aktivity vytvářejí oboustranné působení a iniciátoři si následky svých aktivit přinášejí zpět na půdu svých zemí. Od nich se pak tyto následky šíří dál také na území jejich „spojenců“, jež je v zahraničních činnostech aktivně či pasivně podporují. Ať už jsou zásahy prováděny s cílem vlastního prospěchu, anebo podporovány z loajálnosti z hlediska členství v určitých organizacích, vytvářejí stejné podmínky pro zpětnou vazbu směrem ke všem zaangažovaným neboli ke všem členům oněch mezinárodních organizací. Nezáleží na tom, kdo se účastní aktivně a kdo jen zdálky podporuje. S nadsázkou říkáme, že je to stejné jako s forenzní vědou, tedy že dva subjekty, které dospějí ke vzájemnému kontaktu, zanechají jeden na druhém vlastní stopy svého působení, přičemž si tyto stopy odnášejí sebou a mezi své spojence (podporovatele), čímž přitahují jistou pozornost.“


Zpravodajský produkt 42010
Specifický výklad s hodnocením
© 2017 Agentura EXANPRO
23. únor 2017

Souhrnná analýza (12023)

Vlády evropských zemí, jež dlouhodobě vystupují jako „loajální spojenci“ USA, převzaly od politiků původního amerického establishmentu tvrzení o ruském pronikání do amerických počítačových systémů a snaze ovlivnit americké volby. Tvrzení Američanů převzaly s takovou loajální samozřejmostí, že jim ani nevadí přítomnost průkazných důkazů o umělém vykonstruování téměř celé aféry (hlavní důkazy jsou předloženy dále v textu). Chování evropských vlád je však mnohem horší v tom, že přebírají také rétoriku amerických politiků o ohrožení budoucích voleb v evropských zemích z ruské strany, čímž se podílejí na šíření propagandy*.

Angažovanost ruské vlády a jejích zpravodajských služeb v americké volební kampani a v samotných prezidentských volbách nebyla prokázána (byla jen vyřčena), ba naopak analytici ze zpravodajských služeb několika zemí sestavili důkazy o zpravodajské fabulaci* Američanů. Zpravodajská fabulace je hodnocena jako americká vlivová operace* části aktivních i bývalých politiků za přispění několika předchozích i současných funkcionářů státních institucí (zejména ODNI*, CIA* a NSA*). Cílem vlivové operace je zachovat americkou strategii pro 21. století.1 Předurčenou a zároveň „nastrčenou“ pokračovatelkou této strategie se měla stát Hillary Clintonová. Ta ale těsně prohrála v prezidentských volbách, přičemž se vůbec nepředpokládalo, že by neměla uspět. A zřejmě tento nečekaný obrat podnítil zmíněnou skupinu amerických politiků k urychlenému jednání, ze kterého vzešly a stále vycházejí různorodé aktivity a závěry očerňující jak ruskou vládu a její zahraniční politiku, tak nového amerického prezidenta Donalda Trumpa. Jenomže tyto aktivity a závěry obsahují celou řadu tak zřetelných důkazů o fabulaci, jež svědčí o tom, že její tvůrci museli být z nečekaného vývoje situace opravdu zoufalí.

Průkazné důkazy o zpravodajské fabulaci však nezabránily vládám evropských zemí, aby se připojily k podpoře a šíření této fabulace. Z vlivové operace Američanů se tak na evropském kontinentě stává protiruská propaganda*. Nebezpečí protiruské propagandy spočívá v tom, že je nakupením chyb, což značně odhaluje její klamnou povahu. Vlády, ač chtějí bojovat proti ruskému režimu a získat na svou stranu své občany, tak naopak vzbuzují u svých občanů čím dál větší nedůvěru. Tato nedůvěra roste i směrem k tzv. „mainstreamovým“ sdělovacím prostředkům, jež podporují protiruské propagandistické tažení na úkor skutečných národních zájmů v oblasti národní bezpečnosti*. Vlády a média tím napomáhají k vzestupu politických radikálů*, které účelově nazývají populisty*.

Mezi hlavní průkazné důkazy o zpravodajské fabulaci „made in USA“ zařadili zpravodajští analytici čtyři následující položky:

  • A) Tvrzení, že odposlech komunikace nejvyšších ruských funkcionářů pomohl Američanům vytvořit „zpravodajské hodnocení“ o ruském vměšování do amerických voleb.
  • B) Závěr, že skupina hackerů údajně spojená s ruskou vládou a odpovědná za aktivity proti americkým demokratům v období prezidentské volební kampaně pronikla v letech 2014 až 2016 také do operačních systémů mobilních zařízení příslušníků ukrajinského dělostřelectva.
  • C) Opakovaná prohlášení nejvyšších amerických politiků, že k závěru o ruském vměšování do amerických voleb dospělo všech 17 agentur zpravodajské komunity USA.
  • D) Obsah tří oficiálních dokumentů zveřejněných v říjnu 2016, v prosinci 2016 a v lednu 2017. K tomu se taktéž řadí obsah slyšení tří státních funkcionářů před senátním výborem.

A) Odposlech komunikace nejvyšších ruských funkcionářů

Prvním slabým místem tohoto tvrzení je to, že nejvyšší ruští funkcionáři (členové vládního kabinetu, jejich nejbližší pracovníci z ministerstev, vedoucí pracovníci státních institucí a další činovníci) používají utajený komunikační provoz. Jejich mobilní telefony (popřípadě další používaná zařízení) jsou zabezpečeny speciálním softwarem, který je aktualizován v souladu s nejnovějšími technologickými poznatky na poli utajené komunikace. Jistěže určitou roli hraje lidský faktor (člověk opakovaně chybuje a nedůsledně používá bezpečnostní pravidla a opatření), musíme si však uvědomit, že se jedná o představitele Ruské federace, kde je uplatňován přísný režim v kontrazpravodajské činnosti*.

Američané, kteří tvrdí, že Rusové jsou v kybernetické oblasti krok před nimi, náhle v období hluboké rusko-americké rozepře prolamují zabezpečenou komunikaci ruských představitelů, aby se dozvěděli pouze to, že Rusové oslavovali volební vítězství Donalda Trumpa.

Druhým slabým místem údajně odposlechnuté komunikace je tedy to, že Američané veřejně přiznali, že dokázali prolomit zabezpečenou komunikaci Rusů. Pokud by byli Američané skutečně úspěšní v odposlouchávání ruských funkcionářů, bylo by velmi nerozumné (ze zpravodajského hlediska přímo hloupé) v této napjaté době takovou skutečnost zveřejňovat, a to ještě jenom proto, aby světu oznámili, že Rusové slavili.

Dostáváme se ke třetímu slabému místu, jímž je ono slavení Rusů. Američané tvrdí, že jim tento „poznatek“ pomohl ke zformování „zpravodajského hodnocení“ ohledně ruských kyberútoků, avšak zároveň dodávají, že v odposleších nezaznělo nic konkrétního, co by dokazovalo ruské zapojení do ovlivňování prezidentských voleb. O „poznatku“ hovoří jako o jedné z mnoha „indicií“*, jež přispěly k jejich vysoké důvěře (přesvědčení) v to, že Rusové měli záměr a že se aktivně zapojili do dění v USA.2 Jenže toto zjištění nelze považovat ani za „nepřímý důkaz“* (jinými slovy indicii). Jednoduchou námitkou je, že i představitelé několika dalších zemí oslavovali Trumpovo vítězství, což by podle tohoto tvrzení znamenalo, že také oni se podíleli na kyberútocích. Oslavy nelze ihned spojovat s aktivním ovlivňováním, nýbrž jen se splněním „neškodného“ přání.

B) Skupina hackerů odpovědná za aktivity proti americkým demokratům je rovněž odpovědná za proniknutí do operačních systémů mobilních zařízení příslušníků ukrajinského dělostřelectva

Může působit zajímavě až překvapivě, že v době obviňování Rusů za vedení kyberútoků proti USA se náhle objevuje zjištění, že stejná skupina hackerů působila již od roku 2014 také proti ukrajinskému dělostřelectvu. Zjištění o činnosti proti ozbrojeným silám Ukrajiny přinesla americká společnost „Crowd Strike“, která se zabývá kybernetickou bezpečností. Pokud by bylo toto zjištění pravdivé, tak by mohlo potvrzovat zapojení Rusů do aktivit na území Spojených států. Jenže propojit ruskou angažovanost na Ukrajině a v USA není možné učinit tak jednoduše, jak to provádějí Američané.

Zjištění se opírá o odhalení stejné skupiny hackerů při jejím působení v obou zahraničních zemích (USA a Ukrajina). Skupina je označována jako „Fancy Bear“, případně „APT 28“. Jestliže má být tento „objev“ prokázán, musela by být předložena dvojice důkazů: důkaz, že v obou zemích byl zjištěn jeden a tentýž „elektronický podpis“, a důkaz, že „elektronický podpis“ byl v obou případech zanechán jednou a tou samou skupinou (tedy, že způsob kybernetické činnosti nebyl ve druhém případě použit/zneužit jinou skupinou). Ani jeden z důkazů nebyl předložen, což znamená uvažovat o míře důvěry (přesvědčení) v to, co nám Američané předkládají jako hotovou věc (neboli postupovat v přijímání informací podle jejich způsobu a stanovit nízkou, střední nebo vysokou důvěru v jejich závěry).

Nejslabším místem tohoto tvrzení je podivné zveřejnění této informace. Samotné zjištění o protiukrajinském působení bylo prezentováno v dokumentu společnosti „Crowd Strike“ pod názvem „Use of Fancy Bear Android malware in tracking of Ukrainian field artillery units“. Navzdory tomu, že americké agentury přímo spolupracují s ukrajinskými institucemi již od roku 2014, tedy od roku, od něhož se podle americké kybernetické firmy datuje působení ruských hackerů proti ukrajinským jednotkám, byl poznatek o ruském hackingu sepsán a jako dokument publikován až 22. prosince 2016. Proč byl dokument vytvořen a vydán s tímto zpožděním firma nevysvětluje. Podezření na sledování ukrajinského dělostřelectva prostřednictvím operačních systémů mobilních zařízení mělo být učiněno a prověřováno už v období neobvykle vysokých ztrát v řadách dělostřeleckých jednotek, což bylo časově od dubna 2014 do února 2015.

Ještě podivnější je to, že informace o protiukrajinském působení a jejím propojení s působením proti USA nebyla zahrnuta do „Společné analytické zprávy“ DHS (NCCIC)3 a ODNI* vydané 29. prosince 2016 s titulkem „Ruská úmyslná kybernetická činnost“. Stejně tak nebyl tento „poznatek“ o propojení ruských aktivit začleněn ani do dokumentu pojmenovaného jako „Hodnocení ruských aktivit a záměrů v nedávných amerických volbách“ a uvolněného 6. ledna 2017. Dokument byl vytvořen Úřadem národního zpravodajství a Národní zpravodajskou radou*, čímž by měl obsahovat všechny dostupné a relevantní informace k příslušné záležitosti. Pokud by měli američtí představitelé vyvrátit obvinění ze zpravodajské fabulace, museli by nejprve vysvětlit tento problém (což je jen jeden z mnoha problémů a nesrovnalostí).  

Ruská federace má propracované „Vzdušně-kosmické síly“, v rámci nichž může provádět satelitní průzkum a sledování vojenských jednotek. V tomto smyslu se v ruském žargonu hovoří o „kosmické rozvědce“. Pronikání do operačních systémů jakýchkoli zařízení by pak mohlo být vhodným zdvojením ve zpravodajské a průzkumné činnosti při podpoře „targetingu“*, avšak nikoli základním způsobem získávání informací o pohybu vojenských jednotek.

C) K závěru o ruském vměšování do amerických voleb dospělo všech 17 agentur zpravodajské komunity USA

Zatvrzelé zdůrazňování společného závěru všech agentur zpravodajské komunity USA bylo prvním a největším důkazem o americké fabulaci. Není totiž možné, aby všech 16 agentur plus zastřešující organizace ODNI* (někdy popisována jako 17. agentura) prováděly činnost v kybernetické bezpečnosti ve sféře politických stran a aby navíc ještě dospěly ke shodnému závěru. Nejvíce s tímto tvrzením vystupovali dnes již bývalý viceprezident Joe Biden, bývalý mluvčí Ministerstva zahraničí John Kirby, senátor John McCain a Hillary Clintonová. Podrobněji je tato problematika s americkou zpravodajskou komunitou objasněna v produktu 13010 Klamné a nebezpečné vyjadřování Hillary Clintonové – díl 1/2 (bod 2 a 4) a v produktu 12021 Trump versus zpravodajské služby aneb Kompromitování zpravodajské komunity USA (šestý odstavec).

D) Rozporuplný obsah tří oficiálních dokumentů a podivný obsah i průběh slyšení tří státních funkcionářů před senátním výborem

K uvedeným dokumentům patří:

  • Společné prohlášení Ministerstva pro vnitřní bezpečnost (DHS) a Úřadu ředitele národního zpravodajství (ODNI) vydané 7. října 2016 k bezpečnosti prezidentských voleb.
  • Společná analytická zpráva DHS (NCCIC)3 a ODNI* vydaná 29. prosince 2016 pod názvem „Ruská úmyslná kybernetická činnost“.
  • Hodnocení zpravodajské komunity vytvořené Úřadem národního zpravodajství a Národní zpravodajskou radou* s titulkem „Hodnocení ruských aktivit a záměrů v nedávných amerických volbách“ uvolněné 6. ledna 2017.

Pro úplnost bychom měli k výše zmíněným dokumentům přiřadit tzv. „zvláštní spis" s názvem „Americké prezidentské volby: Aktivity republikánského kandidáta Donalda Trumpa v Rusku a kompromitující vztah s Kremlem“ (uvolněno 10. ledna 2017). V českém prostředí jsme tento spis označili za „Kubiceho zprávu“ v americkém podání.

Všechny dokumenty jsou natolik vypovídající o záměru, předpojatosti a pochybení amerických politiků a zpravodajských funkcionářů, že bylo nutné je zařadit do oddělené odborné analýzy (součást zvláštní produkce agentury EXANPRO).

Během slyšení před senátním výborem (5. ledna 2017) vypovídali toho času ředitel národního zpravodajství James Clapper, ředitel NSA* admirál Mike Rogers a náměstek ministra obrany pro zpravodajství Marcel Lettre. Obsah a průběh celého slyšení je ze stejných důvodů zmíněných u dokumentů výše součástí zvláštní produkce agentury EXANPRO.

ZÁVĚR

Američané nedisponují žádným přímým důkazem, jelikož si pomáhají takovými pochybnými poznatky, které by vůbec nezmiňovali, pokud by přímé či alespoň pořádné nepřímé důkazy měli k dispozici. Proto se snaží veřejnost přesvědčit nakupením čehokoli, z čeho by se dalo, byť i velmi vzdáleně usuzovat na ruské angažování v amerických volbách. Rusové samozřejmě provádějí plno aktivit proti Spojeným státům (stejně tak ale jednají i Američané vůči Rusům), avšak není možné předkládat tak pochybná obvinění jenom proto, že se nedaří překonávat ruskou zahraniční politiku a udržovat strategii vlastní zahraniční politiky.   

Související zpravodajské produkty, jež nebyly zmíněny v textu výše:


* Definice termínů a charakterizace organizací jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze

1 Americká strategie pro 21. století je načrtnuta v produktu 12019 Zneužívání zpravodajských služeb USA pro vytváření umělé bariéry proti Rusku“. (Rozbor americké strategie je součástí zvláštní produkce agentury EXANPRO).

2 Důvěra či přesvědčení je jen subjektivní vyjádření určité pravděpodobnosti. Ve zpravodajské praxi se míra přesvědčení o správnosti učiněného závěru (dosaženého výsledku) obecně nazývá „analytická důvěra“* (analytic confidence) míněno důvěra v použité informace, v analytický postup a učiněný závěr (více viz produkt 21009 Vyjadřování pravděpodobnosti a analytické důvěry ve zpravodajské analýze).

3 NCCIC je Integrované centrum národní kybernetické bezpečnosti a komunikačních prostředků (National Cybersecurity and  Communications Integration Center). Centrum patří do organizační struktury Ministerstva pro vnitřní bezpečnost (DHS).


Zpravodajský produkt 12023
Souhrnná analýza
© 2017 Agentura EXANPRO