Zpravodajská analýza, produkce a prezentace  ⇒    Zájmová témata   ⌈⌋   Slovník   ⌊⌉   Pracovní postupy    ⇐  Hodnocení bezpečnostní situace a politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

29. červen 2017

Souhrnné hodnocení (11048)

Národní bezpečnost* je nejdůležitějším „stavebním kamenem“ státního zřízení každé země. Úroveň národní bezpečnosti je výchozí veličinou pro všechny ostatní oblasti státního útvaru a jejich fungování, neboť tento prvotní předpoklad ohledně zachování bezpečného prostředí se promítá do způsobu jak osobního, tak pracovního života jednotlivých občanů i celých lidských komunit a organizací.  

Jakékoli narušení nebo už jen snaha o narušení národní bezpečnosti ovlivňují v různé míře podmínky národní existence a vyvolávají různorodé reakce v lidském chování, a to jak k samotným vnějším aktérům, tak vlastním státním institucím, které jsou povinny zajišťovat žádoucí stav národní bezpečnosti. Přitom se nemusí jednat o akt přímého fyzického projevu (vojenská agrese, teroristický útok*, politický atentát* apod.), ale jen o vyjádřenou či zřejmou hrozbu*, anebo dokonce o cizí vměšování do národní bezpečnosti příslušné země tak, jak to provádějí nadnárodní instituce a světové mocnosti. Je to však přednostně vláda a parlament, jež v každé zemi nesou odpovědnost za včasné odhalení, správné pojmenování a účinné řešení (přijatá opatření) všech záležitostí spojených s narušováním nebo snahou o narušování či cizím ovlivňováním národní bezpečnosti.

Naplňování národní bezpečnosti* se skládá z politiky bezpečnostní a politiky zahraniční. Zahraniční politika představuje jakousi prevenci v otázkách národní bezpečnosti ohledně vnějšího ohrožení, přičemž záleží na tom, zda příslušný stát nějakou vlastní zahraniční politiku vůbec prosazuje, anebo zda se jen podřizuje politice nadnárodních spolků. Národní bezpečnost České republiky je spjata a ovlivňována Severoatlantickou aliancí (NATO) a Evropskou unií (EU). Většina politiků prezentuje tento dvojitý svazek jako záruku bezpečnosti a demokratických hodnot. Avšak jakýkoli svazek není jen souborem výhod a pozitivního přínosu pro ten který členský stát. Je také prostředkem pro vyvolávání vynucených změn ve světě podle politiky a záměru mocnějších členů (často pokrytecky označovaných za „spojence s určitou garancí“), což sebou přináší negativní jevy v podobě ozbrojených konfliktů, destabilizovaných regionů a zpětné reakce ke všem členským zemím.

Členství v každé mezinárodní organizaci je nutné zkoumat a hodnotit podle kladných a záporných účinků na členskou zemi a tím na stav její národní bezpečnosti. Jak je to s kladnými a zápornými účinky ve vztahu obou spolků (NATO a EU) k České republice? Které účinky v tomto vztahu převažují a v jaké míře? A jak ovlivňují prostředí České republiky, její národní bezpečnost a směr jejího vývoje? Odpovědi by měli trvale hledat a aktualizovat jak členové vládního kabinetu, tak zákonodárci (Poslanecká sněmovna a Senát) se svými státními institucemi včetně zpravodajských služeb a měli by se svými závěry seznamovat veřejnost. Jenomže čeští politici toto nezkoumají, neboť oběma mezinárodním organizacím přiřadili trvalý punc nezávadnosti a vysoké potřebnosti. Taktéž podle nich není zdvořilé a politicky korektní, aby někdo zkoumal a prověřoval „západní struktury“, které jsou přece demokratické. Avšak v případě národní bezpečnosti nelze vynechat nic, protože to nikdy není jen o vnějším ohrožení, ale také o tom, jak toto ohrožení spoluutvářejí a kultivují ony mezinárodní organizace v čele s nejsilnějšími členskými zeměmi, jež jednají podle svých vlastních potřeb.

Často se hovoří o nutnosti mít bezpečnou Evropu, což mnozí spojují s formováním evropských ozbrojených sil (tzv. evropské armády). Jenže bezpečné prostředí Evropy vychází vždy z naplňování národní bezpečnosti jednotlivých evropských zemí. Jakési evropské bezpečnostní organizace nemohou suplovat mechanismy národní bezpečnosti jednotlivých států, což značí, že cílem budování evropských bezpečnostních struktur je zcela něco jiného: seskupit státy pod jedno politické a vojenské vedení s možností působení vojenských sil v prostorech podle záměru vedoucích států EU, jenž bude vždy předem projednán se Spojenými státy tak, aby byl v souladu s jejich plánem, potažmo s plánem Severoatlantické aliance, kterou USA ovládají. Spojené státy mají na EU silný vliv, čemuž napomáhá i to, že NATO a EU jsou člensky provázány: 21 zemí je členem jak NATO, tak zároveň EU (NATO má nyní s Černou horou 29 členů, EU je bez Velké Británie na počtu 27 členů).

Z hlediska české národní bezpečnosti by měli čeští politici zrevidovat naše členství v NATO a EU. Podle odborné analýzy vnějších a vnitřních hrozeb je pro Českou republiku největší hrozbou počínání Severoatlantické aliance a Evropské unie a s tím spojené české členství.

Aliance v čele s USA nás zatáhla do neoprávněného bombardování Srbska, když jsme jí poskytli svůj vzdušný prostor pro vojenské letouny, do neoprávněné agrese Iráku, na jehož okupaci jsme se společně s dalšími státy podíleli, a do vleklého konfliktu v Afghánistánu, kde mezinárodní vojáci svým působením zabili více než 15 000 civilistů (v Iráku se počet civilistů zabitých činností mezinárodních sil, respektive činností Američanů, vyšplhal na více než 30 000 – v obou případech se jedná o uvedení nejnižších čísel z výsledků několika propočtů). Zmínili jsme jen tři tragická tažení, za které nebyli jejich aktéři nijak postiženi. Tento vývoj však pokračuje dál. Na Blízkém východě se Američané snaží vtáhnout do podpory svých aktivit členské země NATO, přičemž se nejedná o boj proti jakémusi syrskému diktátorovi a „Islámskému státu“, ale od samého počátku jen o katastrofální přetlačovanou o sféru vlivu* s Ruskou federací. A ve východní Evropě se členové Aliance podřizují plánu Američanů na uskutečňování série provokací proti Rusku a na vytvoření podmínek pro trvalou přítomnost amerických sil v zemích východní Evropy. Aktuální působení v obou jmenovaných regionech je součástí strategického plánu USA pro 21. století, kde jedním z hlavních cílů je změnit režim v Ruské federaci (viz interně zpracované téma „Analýza Národní bezpečnostní strategie USA pro 21. století" v Přehledu zájmových témat - kategorie 4).

Američané a jejich podřízení spojenci tak na jedné straně unikají postihům za porušování mezinárodního práva a na straně druhé oni sami postihují sankcemi Ruskou federaci. České národní zájmy a česká národní bezpečnost se staly jednou z podmnožin závislých na národních zájmech USA, které na evropské země hledí jako na významný geografický prostor s vojenskými a ekonomickými prostředky s jejich využitím proti ruskému rivalovi a jako na důležité odbytiště amerických výrobků. Celý evropský prostor chtějí Spojené státy kontrolovat přes jedno řídící místo (Brusel) a za pomoci vhodné evropské mocnosti (nyní SRN po odpadnutí Británie).

Evropská unie úmyslně neprosazuje zásady potírání nelegální migrace, avšak zcela obráceně nelegální migraci podporuje (projekt přesídlování byl v dokumentech EU zmiňován již v roce 2014, tedy rok před silnou migrační vlnou, což podporuje závěr o jejím umělém vyvolání s postranními cíli – více viz produkty související s nelegální migrací zmíněné pod textem). Funkcionáři EU dále nutí ostatní členské země, aby se podřídily migračním kvótám a začaly je naplňovat. Jenomže nelegální migrace spadá do oblasti národní bezpečnosti, jež podle článku 4 Smlouvy o Evropské unii zůstává výhradní odpovědností každého členského státu. A tak úředníci EU a jimi dotované neziskové organizace hovoří místo o nelegálních migrantech o válečných uprchlících, což je čirá dezinformace (na území většiny evropských států nemůže být žádný válečný uprchlík, jelikož v jejich sousedních zemích není veden ozbrojený konflikt – blíže o rozdílu mezi migrantem a uprchlíkem viz produkty související s nelegální migrací zmíněné pod textem). Podobným zásahem do národní bezpečnosti jsou snahy EU o změny v držení a nošení střelných zbraní ve členských zemích.

Z pohledu České republiky lze hovořit o chybné zahraniční politice směrem k NATO a EU, jež nepřispívá k požadovanému stavu národní bezpečnosti a následně ani k dobrému fungování státu ve všech jeho oblastech (odvětví národního hospodářství s vývozem a dovozem výrobků a zboží, vzdělávání apod.). Situace v obou spolcích vychází také z toho, že v nich neexistuje rovnocennost členských zemí, nýbrž vždy vedoucí mocnosti s určitými privilegii a méněcenní a podřízení členové z bývalého socialistického bloku, kteří slouží vojenským a ekonomickým zájmům mocnějších „spojenců“ (proto se také objevují termíny jako „vícerychlostní Evropa“ apod.).

Několikanásobně mylným argumentem pro důležitost členství v NATO je záruka bezpečnosti proti vnějším hrozbám. Nekonvenční hrozby jako terorismus Aliance na území svých členů neřeší a konvenční napadení České republiky jiným státem je velmi nepravděpodobné až téměř nemožné. Nejprve musíme ohledně našeho napadení uvažovat sousední státy, což nezní reálně (jak by to navíc bylo řešeno, když by nás napadl jiný členský stát?). Pokud by nás měla pozemními silami napadnout jiná než sousední země, musela by nejprve přejít přes jeden či více našich sousedních států, což by si již vyžádalo odezvu a navíc by to pro agresora znamenalo velké vynaložení svých sil a prostředků, aby úspěšně prošel přes více států a obsadil ČR. Nadto všechno platí, že útok či agrese je vždy snadnější než následná okupace a udržování dobytého území. Pokud by se ale v Evropě rozpoutala válka za účasti více států, nezáleželo by na tom, zda ČR je nebo není členem nějakého „obranného spolku“. A v neposlední řadě je nutné v souvislosti s proklamovanou zárukou bezpečnosti zdůraznit, že opěvovaný článek 5 Severoatlantické smlouvy nezavazuje žádný členský stát k tomu, aby vojensky pomohl jiné napadené členské zemi. Jedná se jen o šíření dezinformací*, na čemž se podílejí jak politici, tak vojenští hodnostáři a novináři. (Více viz produkty související s problematikou NATO zmíněné pod textem.)

Pozoruhodné je, že se dnes všude hovoří a píše o dezinformacích z ruské strany a přitom většině politiků, novinářů a snad všem vojenským hodnostářům vůbec nevadí, že mnohem větším zdrojem dezinformací v případě Blízkého východu, východní Evropy, nelegální migrace a bezpečnostních záruk NATO je Západ. Tento nastavený trend mlžení a zakrývání faktů se obvykle projeví tím, že nedůvěra občanů ve státní instituce prudce vzroste. A tím, že stát svaluje vinu za tuto nedůvěru občanů opět na Rusko a na údajné „dezinformační weby“, vrcholí prohra státu s vlastními občany v boji o pravdu. Přitom stačí velmi málo, a to aby stát sám pravdu šířil a nic nehalil do pochybných a nejednoznačných prohlášení.

Každá politická strana či hnutí by měly ústy svých představitelů sdělit jasné a podrobné stanovisko, jak si představují českou národní bezpečnost v souvislosti s členstvím v NATO a EU. Všechny politické subjekty by měly před volbami do Poslanecké sněmovny (říjen 2017) svým voličům čitelně sdělit, zda budou usilovat o vystoupení, anebo o setrvání v těchto mezinárodních organizacích. Hlasy voličů by pak v tomto smyslu mohly být zároveň jakýmsi referendem o obou členstvích. Pokud se jakákoli strana nebo hnutí nevyjádří ve svém programu k této otázce jednoznačně, znamená to, že se ani jednoznačně nedokáže vyjádřit k otázce české národní bezpečnosti. Prohlášení o referendu je sice v pořádku, ale není to přímé stanovisko strany (hnutí) o tom, jak chce řešit národní bezpečnost. Dalším rysem přímých politiků se smyslem pro národní zájmy a pro národní bezpečnost je to, že se nevyjadřují o státních otázkách pouze směrem k veřejnosti, ale především směrem k NATO a EU, kde požadují spravedlivou a bezpečnou politiku pro zdárný rozvoj své země, a v případě nenaplňování této politiky usilují o přerušení členství ve spolcích, které ohrožují národní bezpečnost vlastní země.  

Jedny věčné časy s cizí nadřazenou mocností jsme už měli (viz někdejší politické heslo: „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak"), a proto bychom neměli zabřednout do umělých věčných časů s někým jiným (jako by dnes opačně platilo: „S EU a NATO na věčné časy a nikdy jinak"). Je čas usilovat o své vlastní časy s rovnocennými vztahy s ostatními zeměmi na všech stranách. I zde platí fráze: „Kdo nezná svoji minulost, je odsouzen ji opakovat“. Avšak ta minulost se nemusí opakovat ze stejné strany, ale ze strany zcela opačné. Pro to, co nám kdysi udělali jedni, nevidíme záludnost druhých!

Související zpravodajské produkty:


* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 11048
Souhrnné hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO
16. červen 2017

Zpravodajské cvičení - zadání (33010)

Jak byla připravena a provedena vojenská akce proti zastupujícímu říšskému protektoru Reinhardu Heydrichovi? Dodnes nemají historici jasno, jak se útok přesně odehrál. Jejich názory se liší především v tom, jakou zbraní byl útok zahájen. Pro své závěry používají argumenty, které nejsou patřičným spojením výsledků analýzy tří základních skupin informací (více viz průběžné řešení a závěrečné řešení zpravodajského cvičení).  

A právě dohady a četné diskuze o způsobu provedení vojenské akce byly podnětem k rozpracování příslušného cvičení, jež bylo určeno analytikům zpravodajských a bezpečnostních agentur a tímto prostřednictvím ve zkrácené verzi také zájemcům ze široké veřejnosti. Cvičení ukazuje analytický postup k vytvoření určitého závěru založeného na odborné argumentaci.

Uvedení do zpravodajského cvičení: 

Situace pro cvičení vychází ze známé výsadkové operace „ANTHROPOID“, jejímž hlavním cílem bylo odstranit (eliminovat) zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Cvičení se skládá ze tří částí: zadání (aktuální produkt 33010), průběžné řešení (produkt 33011) a závěrečné řešení (produkt 33012).

ZADÁNÍ

Zpravodajský námět ke cvičení

Analytici či badatelé se z dostupných informací snaží sestavit a odůvodnit průběh výše zmíněné vojenské akce. K tomu mohou využívat své znalosti, dostupné materiály zaměřené na uvedenou událost a další podpůrné položky.

Cíl cvičení

Sestavit průběh vojenské akce a dostatečnými argumenty svůj předložený závěr obhájit.

Úkoly ke cvičení

1) Stanovte, jaké tři základní skupiny informací budete pro svou analýzu využívat.

2) Určete, o jakou akci se z hlediska vojenské terminologie jednalo. Vyberte jednu z předložených možností a svůj výběr zdůvodněte:

  • a) Diverze
  • b) Léčka
  • c) Přepad
  • d) Subverze

3) Na základě určení druhu akce popište zásady při jejím provádění.

4) Sjednoťte taktické zásady při provádění identifikovaného druhu akce (viz předchozí bod – úkol 3) s poznatky o provedené akci a vytvořte závěr. Zaměřte se především na zodpovězení následujících otázek:

  • a) Jaká zbraň byla určena k použití jako první? Byl to samopal STEN, nebo výbušné zařízení upravené k vrhu na cíl?
  • b) Co ukazuje na plánované použití zbraní v určitém pořadí?
  • c) Měla být v případě úspěšného použití první zbraně využita proti Heydrichovi také zbraň druhá?
  • d) Z jakého důvodu měl u sebe jeden z útočících vojáků tři výbušná zařízení (tři bomby)?
  • e) Proč se uchytila verze o použití samopalu jako hlavní zbraně a o improvizované výbušnině jako zbrani záložní?
  • f) Jak reálné je, aby případná třetí osoba zrcátkem signalizovala příjezd vozidla s Heydrichem?

Řešení prvních tří úkolů je obsaženo ve druhé části cvičení (viz průběžné řešení s odkazem níže). Řešení posledního čtvrtého úkolu je součástí třetí části cvičení (viz závěrečné řešení, odkaz na poslední třetí část je rovněž uveden v průběžném řešení).

Poznámka: Analytické úlohy s různým obsahem a zaměřením lze nalézt v kategorii „Zpravodajské úlohy a cvičení“, kde jsou rozděleny do tří podkategorií: 

 

Průběžné řešení zpravodajského cvičení

Případnou nápovědu naleznete pod šipkou

 

 

 

 

 

Nápověda

  • Skupiny informací jsou spjaty se třemi časovými úseky (obdobími).
  • Druh akce je možné určit s pomocí ZPRAVODAJSKÉHO VÝKLADOVÉHO SLOVNÍKU - sjednocené verze.
  • Zásady provedení příslušné akce se přednostně vztahují ke způsobu a pořadí využití výzbroje a s tím souvisejícího rozmístění útočníků.
  • Znalosti se týkají postupu a zásad při provádění akcí tohoto druhu a poznatky jsou spojené s reálnou operací, jež je hlavním předmětem tohoto cvičení.

 


Zpravodajský produkt 33010
Zpravodajské cvičení
© 2017 Agentura EXANPRO

 

6. červen 2017

Souhrnná analýza a hodnocení (12025)

Produkt je úvodním dokumentem k sérii produktů o problematice „Islámského státu“ (ISIS1/Daeš) jako zahraničního projektu. Jednotlivé produkty na sebe volně navazují (nepravidelná publikace), přičemž se každý věnuje určité oblasti, jež vypovídá o ISIS jako o díle několika zahraničních mocností s využitím i v dalších geografických prostorech (viz porovnání s „OP GLADIO“ a propojení projektu ISIS s Evropou dále v textu). Samostatné produkty z uvedené série tak analyzují a hodnotí například západní propagaci ISIS, rekrutaci a doplňování osob, podporovanou expanzi ISIS a redislokaci podle vývoje situace, neshody USA a Ruska v boji proti ISIS, skryté „vedlejší“ i otevřené vzdušné operace na podporu ISIS a další záležitosti spojené s příslušnou tematikou. Kromě analýzy a hodnocení mohou jednotlivé produkty obsahovat rovněž předpověď dalšího vývoje v konkrétní rozebírané záležitosti.

Poznámka: I přesto, že se agentura EXANPRO snaží poskytovat zpravodajské vědění* za hranice známého a veřejného, platí omezení v prokazování zpravodajských závěrů*, neboť agentura nemůže donutit příslušné aktéry, aby se ke svým pravým záměrům a činnostem veřejně přiznali.

Objasnění přístupu západních zpravodajských služeb

Zpravodajské služby* západních zemí nemohou objektivně rozebírat to, na čem se buď samy podílejí, anebo se vyvarují hodnocení toho, co by se mohlo dotýkat kterékoli „partnerské“ zpravodajské služby a státních úřadů „spojenecké země“. Na jakoukoli zločineckou organizaci, jev* (fenomén) nebo hrozbu* se tak dívají úzkým pohledem, jenž vždy směřuje mimo západní země, jako by se právě ony nepodílely největší měrou a často přímým angažováním na formě vývoje situace v různých regionech ve světě.

Západní zpravodajské služby svou pozornost směřují na „předurčeného“ protivníka, jímž je Ruská federace (ostatní protivníci se od toho odvíjejí – např. Sýrie se stávajícím režimem2), což je však jednostranný pohled na celkové dění, kterým nelze dostatečně a věrohodně hodnotit aktuální bezpečnostní situaci, natož předpovídat její vývoj. Zásadní problém je v tom, že západní služby při svých analýzách* a hodnoceních* neuvažují všechny aktéry rozebírané záležitosti, ale zaměřují se pouze na ty, kteří patří podle vůdčích mocností takzvaných „západních demokratických struktur“ k protistraně čili z jejich postavení k těm „nepřátelským“.

V tomto přístupu zpravodajských služeb vycházejícího ze záměrného či podřízeného postoje výkonných politiků nemohou být úplné jak jejich zpravodajské výstupy* o situaci v oblastech ozbrojených konfliktů* a reálných konvenčních hrozbách*, tak ani výstupy o teroristických hrozbách* a provedených teroristických útocích*.3

Možnosti a způsoby světových mocností v ovlivňování vývoje v zájmovém prostoru

Některé mocnosti jako USA, Velká Británie, Ruská federace, Izrael a další jsou schopny zřídit v zájmových prostorech* (zemích) skupinu, jež svým bojovým potenciálem představuje mnohem větší hrozbu než síť agentů*, jejichž úkolem je „pouze“ získávat utajované informace (podílet se na špionáži* či vyzvědačství*). V tomto případě se jedná o takzvanou „akční skupinu“ (direct action group – skupina přímé akce), která může provádět různé fyzické aktivity ve prospěch svého „zřizovatele“, jehož pravá identita je zpravidla skryta za připravenou legendou (krycí legenda*) a několika prostředníky. Některé vazby a napojení mohou být v určitých případech zřejmou věcí, ale otevřeně se o nich nehovoří. Týká se to především situací, kdy jsou jedním „zřizovatelem“ opakovaně využívány a najímány stejné osoby či skupiny, jež se osvědčily, případně patří k bývalým příslušníkům ozbrojených sil nebo zpravodajských a bezpečnostních služeb*. Bývalí příslušníci státních organizací často odcházejí do „soukromých bezpečnostních agentur“*, jež se mohou stát předmětem zájmu státních zpravodajských služeb pro různé zakázky, ať už se to týká bezpečnostních a zpravodajských systémů, nebo výcviku „spojeneckých“ armád (případ Ukrajiny, Gruzie a dalších zemí), anebo právě fyzických akcí v zájmových prostorech*.4

Určité zpravodajské služby zmíněných mocností a některých dalších zemí mají ve své organizační struktuře sekci či divizi zvláštních operací, jejíž příslušníci jsou vycvičeni jak pro provádění různých operací v terénu (přímých akcí – direct actions), tak pro vytváření externích skupin z vybraných a najatých osob. Takováto externí skupina může vytvářet další skupinu, čímž zároveň utváří další organizační stupeň, přičemž se sama posunuje do role prostředníka mezi zpravodajskou službou (potažmo divizí zvláštních operací) a koncovou skupinou.

Příslušníci divize zvláštních operací, najmutí členové soukromých bezpečnostních agentur nebo osoby z externí skupiny další úrovně (nižší podřízený stupeň) mohou v rámci přímých akcí organizovat demonstrace a protesty, provádět léčky* a přepady* s různými úmysly, bombové útoky, ničení zájmových objektů*, únosy a „eliminaci“ zájmových osob*, podporu povstalecké činnosti (support to insurgency) a plno dalších aktivit vzhledem k situaci a záměru vlády příslušné země či vlivové skupiny, jež může mít vliv i na činnost určitých částí zpravodajských služeb. Do činnosti výše uvedených osob a subjektů mohou být v různé míře začleněny i vojenské speciální síly příslušné země. Při těchto aktivitách je využíváno také zázemí zastupitelských úřadů (velvyslanectví, konzuláty a jiná zařízení) a zázemí vlastních vojenských základen v zahraničí, tedy míst, kde část zástupců zpravodajských služeb obvykle oficiálně i utajeně působí. Zřízení akční skupiny či několika externích skupin v posloupném systému podřízenosti (chain of command) je obvykle dočasnou záležitostí, která může trvat od několika týdnů do několika let. Délka existence skupiny a dalších napojených skupin často závisí na splnění stanovených cílů a na vývoji celé situace. Vybudovaná řídící skupina a podřízená skupina či více skupin mohou být rozpuštěny i bez splnění cílů, pokud si to vynutí vývoj situace (obecně se jedná o změnu podmínek pro plnění cílů/úkolů).

Významným celoevropským příkladem výše zmíněných aktivit byla komplexní a dlouhodobá „Operace GLADIO“ (druh meče), jež se plně projevila v Itálii v 60. a 70. letech: Jednalo se o organizování teroristických skupin s účastí bývalých příslušníků italských fašistických jednotek (částečně také německých nacistů) s cílem destabilizovat veřejný pořádek a tím stabilizovat pořádek politický a zajistit, aby se země ubírala tím „správným“ směrem. Teroristické skupiny měly propojení do některých italských bezpečnostních a vojenských složek, přičemž tyto složky nespadaly pod kontrolu vlastní země, ale byly vyčleněny pro nadnárodní operace pod vedením USA (obvykle prostřednictvím CIA*), což bylo právě úmyslné zastírání činnosti, které mělo zajišťovat beztrestnost skutečným tvůrcům a vykonavatelům teroristického komplotu. V tomto období bylo útoky v Itálii zabito nebo zraněno několik stovek civilistů. Celá věc není stále plně obsjasněna.5

Od „Operace GLADIO“ sice uplynuly již přibližně tři desetiletí, avšak bylo by nesprávné domnívat se, že podobné aktivity se v současné době nekonají. Tyto započaté praktiky včetně přípravy a používání „mandžuských kandidátů“* a podobných metod nemohou být nikdy odsunuty do ústraní, nýbrž jsou stále využívány a naopak zdokonalovány. Projekt ISIS s propojením na teroristické útoky v Evropě je tak rozsáhlým zdokonalením v ovlivňování vývoje ze strany světové velmoci za podpory evropských „spojenců“, z nichž část se na aktivitách a podpoře podílí vědomě a aktivně, druhá část asistuje z bázlivé podřízenosti a zbylá třetí část napomáhá proto, že je skutečně přesvědčena o správnosti konání a prosazování demokratických hodnot západními mocnostmi, mezi něž podle této části spojenců přednostně patří Spojené státy, Velká Británie a Německo.  

Následující volně navazující produkt se vztahuje k pozadí projektu ISIS neboli SEPINSFOR (SEParate INSurgency FORce – Nezávislá povstalecká ozbrojená síla). Produkt připravujeme.

Zpravodajské produkty, které analyticky podporují závěr o ISIS jako zahraničním projektu:


1 Označení „Islámského státu“ jako ISIS se pojí k prostoru, jejž militanti obsadili napříč Irákem a Sýrií. V širším kontextu se tak jedná o „Islámský stát v Iráku a Sýrii“ (ISIS), případně „Islámský stát v Iráku a Levantě“ (ISIL), přičemž Levanta je tradiční označení pro území na východním pobřeží Středozemního moře (v základním významu se jedná o geografický prostor, na němž se v současné době nacházejí Sýrie, Libanon, Jordánsko, Izrael a Palestinská autonomie). ISIS/ISIL je propagandistické označení, které pomohl rozšířit Západ, čímž se velmi dobře uchytilo u široké veřejnosti (téma je součástí produktu, jež se zabývá západní propagací ISIS).

2 Blíže viz dokument 11003 Konflikty ve světě jako boj mezi USA a ruskou federací.

3 Omezené schopnosti zpravodajských služeb jsou podrobněji objasněny ve stejnojmenném produktu 12001.    

4 Soukromé bezpečnostní agentury byly v různé míře zmíněny v těchto zpravodajských produktech:

5 Příkladem jiné, ale dílčí operace pod falešnou vlajkou* byl bombový útok Izraelců v Egyptě v roce 1954, jenž nesplnil svůj cíl. Celá věc se stala známou jako Lavonova aféra (podle jména tehdejšího izraelského ministra obrany, který byl nucen rezignovat). 

* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 12025
Souhrnná analýza a hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO
1. červen 2017

Souhrnné hodnocení (13022)

Severoatlantická aliance (NATO) již od konce 90. let představuje zcela jinou organizaci, než jakou nám prezentují média západních zemí. Sdělovací prostředky a skrze ně i politici a vojenští hodnostáři neustále hovoří o Alianci jako o mezinárodním uskupení, jehož cílem je v rámci takzvané „kolektivní obrany“ bránit území členských zemí. Avšak tímto tvrzením se dotyční politici, vojenští funkcionáři a pracovníci médií dopouštějí hned dvojího pochybení, čímž dezinformují veřejnost:

Zaprvé žádná členská země NATO není vázána vojenskou pomocí jiné členské zemi, což dokládá i obsah článku 5 Severoatlantické smlouvy (podrobně vysvětleno v produktu 11002Členství v NATO neposkytuje bezpečnostní záruky). A zadruhé obrana území členských zemí je zástupný cíl, který je sice cílem oficiálně hlásaným, ale není cílem hlavním, což také vyplývá z dobrovolnosti v poskytnutí ozbrojené pomoci podle článku 5 (formu pomoci si může členská země zvolit dle vlastní libosti, čímž se může jednat např. jen o diplomatický protest). Obrana území členských zemí je podružnou věcí, neboť veškeré bojové aktivity NATO včetně jejich podpory se soustřeďují mimo tento prostor, a to v zájmu USA (Kosovo a Srbsko, Afghánistán, Irák, Libye atd.). To ostatně prokázal i nový americký prezident, na jehož požadavek se NATO zapojí do podpory boje proti „Islámskému státu“ na Blízkém východě (snahou USA bude tuto podporu účelově využívat a směřovat ji k zesilování amerického vlivu v regionu na úkor vlivu ruského).1

Někdo by mohl namítnout, že několik zemí NATO nyní poskytuje jakousi ochranu členským státům v Pobaltí, jenže to se netýká bojové činnosti ani její podpory, ale jen demonstrace síly opět ve prospěch stupňované činnosti USA proti ruskému rivalovi (nejedná se o důsledek ruské angažovanosti na východní Ukrajině, ale o záměrnou činnost k oslabování postavení současného Ruska, kde změna režimu na Ukrajině byla v tomto ohledu součástí amerického plánu pro 21. století – tento bod plánu byl sice splněn, avšak s několika nedostatky).2, 3

Obrana členských zemí před konvenčním napadením (agresí cizích armád) se navíc pojí k reálným hrozbám*, jenomže pravděpodobnost naplnění hrozby konvenčního napadení pobaltských států ze strany Ruské federace je nižší než 5 %. Nejedná se tedy o reálnou hrozbu, nýbrž řečeno zpravodajskou terminologií o „téměř nemožnou“ variantu činnosti.4, 1 (Podobně lze hodnotit hrozbu napadení ze strany S. Koreje5). Naproti tomu naplnění hrozby terorismu* neboli provedení nekonvenčního či asymetrického* útoku je na úrovni 50–70 %, a to pro každý kalendářní měsíc v kterékoli členské zemi NATO. Jenže Aliance terorismus na území svých členských států neřeší, pouze ho pasivně „stínuje“. Ze svého statusu a způsobu fungování ho ani dostatečně řešit nemůže.6 Hodnocení reálných hrozeb je ale úkol zpravodajských služeb*, jež by měly bez zaujatosti přispívat do rozhodovacího procesu* politiků. Jinou věcí je přístup politiků jednotlivých zemí, kteří buď chtějí přijmout závěry pramenící z co nejobjektivnějšího hodnocení reálné situace, anebo se raději ve jménu politické sebezáchovy podřídí určité „ideologii“ silnější mocnosti. Zde by se hodilo parafrázovat otázku tehdejšího švédského ministra zahraničních věcí, jenž se v souvislosti s děním na východní Ukrajině ptal, zdali má Česká republika vůbec nějakou zpravodajskou službu. Nyní bychom se mohli obdobně ptát: „Mají vůbec členské země NATO nějaké zpravodajské služby, jež dokáží nepředpojatě hodnotit skutečné hrozby a nezaměňovat je s přáním vlivových skupin?“

Pochybení v prezentování obrazu Aliance se dopouští i většina českých politiků, vojenských velitelů a médií v čele s veřejnoprávní Českou televizí (ČT). Názorným příkladem je pořad ČT „Otázky Václava Moravce“ (OVM) z 28. května 2017, kde se sešli zástupci ze všech tří jmenovaných profesí (novinář, politik a voják) a velmi pokrytecky debatovali o záležitostech Severoatlantické aliance. Ihned v úvodu se moderátor Moravec zavádějícím způsobem vyjadřoval o článku 5, který obecně shrnul jako „jeden za všechny a všichni za jednoho“. Nic takového však z článku 5 jednoznačně nevyplývá. Dále uvedl, jak marně lídři členských států Severoatlantické aliance čekali, zda se Donald Trump výslovně přihlásí k článku 5 Severoatlantické smlouvy (též Washingtonská smlouva), jako by to snad mělo být nějaké spásné prohlášení. Proč ale taková manipulace diváků, když se podle obsahu příslušného článku není k čemu přihlašovat, neboť vojenská pomoc není pro žádného člena striktní povinností? (Tehdejší politici USA velmi dobře věděli, jak formulovat znění článku ve svůj prospěch – vysvětlení viz produkt 11002.) Václav Moravec tak ukázal svoji profesionální nepřipravenost, anebo záměrně klamal veřejnost (v případě moderátora Moravce to nebylo poprvé – viz např. bod A jako příklad dezinterpretace a manipulace rozebraný v produktu 13008 Nepoctivé výzkumy veřejného mínění a jejich snadné odhalení (díl 3), kde domněnky, či spíše smyšlenky ředitele výzkumné společnosti úmyslně povýšil a vydával za fakta).

Hosté pořadu OVM ministr obrany Martin Stropnický a armádní generál Petr Pavel nepovažovali za nutné obsah článku 5 objasnit a pokračovali ve stejném dezinformačním duchu se zdůrazňováním závazků kolektivní obrany. Jenomže takové vystupování není hodno ministra a už vůbec ne vojenského funkcionáře, natož vojáka v hodnosti armádního generála, který by měl vystupovat čestně a spravedlivě a tím dávat správný příklad svým podřízeným. Touha po zachování vojenských a politických funkcí a další kariéře stále více převyšuje poctivý charakter jednotlivých osob. (Hodnocení vystupování předsedy Vojenského výboru NATO Petra Pavla je rovněž součástí produktu 13012Donald Trump a Severoatlantická aliance.)

Podle jiných pořadů ČT aktivovalo NATO článek 5 o údajné společné obraně poprvé po incidentech v USA spáchaných v září 2001. Avšak to je rovněž dezinformace. Američané se rozhodli zcela samostatně bez jakéhokoli konsenzu členských zemí (což je způsob rozhodování v Alianci – viz také oficiální stránky NATO). Američtí politici ani neponechali členské země, aby přijaly svá nezávislá rozhodnutí o vlastním přístupu k situaci (viz článek 5: … smluvní strana podnikne takovou akci, jakou bude považovat za nutnou…). Místo toho prostřednictvím tehdejšího prezidenta Bushe jasně naznačili, co od svých „podřízených spojenců“ očekávají, když Bush prohlásil: „Buď jste s námi, anebo proti nám.“ Jinou možnost nepřipustili. Nutno dodat, že se navíc nejednalo o obranu na území členských zemí, nýbrž o akt odplaty mimo prostor NATO.

Veškeré aktivity včetně zvyšování vojenských rozpočtů nejsou určeny primárně pro obranu území členských zemí. Američtí politici „sají“ z členských zemí síly a prostředky pro svůj záměr a evropští politici podřízeně hrají tuto falešnou hru (blíže viz Závěr v produktu 13012 a interně rozpracovaný produkt „NATO a evropské výpalné“3).

Situace ohledně Severoatlantické aliance dospěla až k jejímu fetišskému vyzdvihování a licoměrné adoraci Spojených států jako vedoucí mocnosti tohoto spolku. Toto přehnané a nekritické uctívání NATO a USA ale vede k postupnému vyčerpání až sebezničení členských zemí, což může být využito k přetvoření systému a vytvoření pevnější kontroly ze strany světových mocenských struktur. Představitelé západních zemí hlásají, že se snaží bojovat proti dezinformacím. Jenže namísto toho dezinformace sami šíří, a to jenom proto, aby se podřídili nastavenému a účelovému trendu. Tím se ale prohlubuje propast mezi vládami jednotlivých zemí a značnou částí veřejnosti, což přispívá ke zmíněné destrukci společnosti.

Související zpravodajské produkty neuvedené v textu:


1 Americká zahraniční politika, jakož i politika ruská a důvody k vedení příslušných politik jsou předmětem produktu s pracovním názvem „Protichůdné záměry zahraniční politiky USA a Ruské federace“ – možnost výběru pro publikování z Přehledu zájmových témat, kategorie Reálné zpravodajské výstupy.

2 Blíže o vývoji situace na Ukrajině viz produkty 11010 Analýza vzniku konfliktu na Ukrajině a 11027 Analýza změny politického režimu na Ukrajině (s pokračováním v produktu 11028).

3 Více o využívání členských zemí pro plnění cílů americké zahraniční politiky viz interně rozpracovaný produkt „NATO a evropské výpalné“ – možnost výběru pro publikování z Přehledu zájmových témat, kategorie Reálné zpravodajské výstupy. Blíže o americkém plánu pro 21. století viz Analýza Národní bezpečnostní strategie USA pro 21. století“ – možnost výběru pro publikování z Přehledu zájmových témat, kategorie Zpravodajské názvosloví a písemnosti.

4 Viz odborný výklad 21009 Vyjadřování pravděpodobnosti a analytické důvěry ve zpravodajské analýze.

5 Podrobněji o hodnocení severokorejské hrozby viz dokument Severní Korea představuje rozdílný problém pro USA a zbytek světa“ – možnost výběru pro publikování z Přehledu zájmových témat, kategorie Reálné zpravodajské výstupy.

Blíže viz produkt „NATO a terorismus“ – možnost výběru pro publikování z Přehledu zájmových témat, kategorie Reálné zpravodajské výstupy.

* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 13022
Souhrnné hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO
24. květen 2017

Krátká analytická reakce (11047)

Teroristický útok v Manchesteru ve Velké Británii spáchaný 22. května 2017 ve 22.35 hod. místního času (23.35 hod. SELČ) je ukázkou vyšetřování*, jež je od počátku předčasně svedeno do jednoho směru, jako by bylo předem určeno, k čemu mají policisté dospět.

První nejasností je, proč zástupci bezpečnostních složek potvrdili zapojení sebevražedného útočníka (dokonce uvedli, že se jednalo o osamělého útočníka), když stále nemohou prokázat, kdo improvizované výbušné zařízení* odpálil (Improvised Explosive Device, IED). Osoba identifikovaná jako Salmán Abedí mohla být jak přímým pachatelem, tak spolupachatelem, anebo dokonce nevědomým spoluúčastníkem. Pokud Abedí přišel do předsálí se zavazadlem (batoh, taška apod.), ještě to neznamená, že věděl, jaký obsah je uvnitř, a že on sám inicioval výbuch. Z praxe je známo mnoho případů, kdy domnělý útočník plnil příkazy jiné osoby a pouze se v určené době se zavazadlem dostavil na určené místo, aby zde buď na kohokoli počkal (dle instrukcí – často smyšlených), anebo aby zavazadlo umístil na stanovené místo. Výbušné zařízení (IED) pak mohla ještě v těsné přítomnosti „kurýra“ cíleně odpálit jiná osoba z bezpečné vzdálenosti. Exploze se zmanipulovaným doručitelem tak měla vytvořit dojem o sebevražedném útočníkovi. Jak to bylo v případě útoku v Manchesteru, by vyšetřovatelé měli zjistit forenzní analýzou a vylučovací metodou.  

Další nejasností je, že se začalo hovořit o jedné konkrétní osobě (Salmán Abedí), aniž by v té době byly identifikovány její ostatky, které by tuto skutečnost potvrdily. Je taktéž podivné, že verzi o sebevražedném útočníkovi včetně jeho jména předal médiím (americkým) jako první nejmenovaný zdroj* z bezpečnostní či zpravodajské služby* USA. Ať už je spolupráce mezi Brity a Američany jakkoli těsná, patří výsada uvolnění každé nové informace vždy té složce, jež je přímo odpovědná za vyšetřování a vedení případu, což Američané nejsou. Jinak se to jeví jako snaha svést Brity do chtěného směru vyšetřování.

Pochybnosti se objevují u přihlášení k odpovědnosti, a to nejenom v souvislosti s tímto jedním rozebíraným teroristickým útokem. „Islámský stát“ (Daeš) tak opakovaně činí se značným zpožděním (obvykle po 12 až 24 hodinách – nyní to bylo přibližně po 12 hodinách). Vzhledem k tomu, že má Daeš trvalý přístup ke sdělovacím prostředkům a internetu, kde v několika jazycích publikuje své periodikum „Rumija“ (dříve „Dabiq“) a své dílčí zprávy a videa, je jeho reakce podezřele pomalá a nikdo se dosud nezaobíral tím, proč Daeš tak dlouho čeká. Pokud porovnáme reakci s jinými militantními organizacemi, tak například hnutí Tálibán je schopno se přihlásit k odpovědnosti do jedné hodiny po útoku. To se mu daří i proto, že poblíž chystaného útoku umisťuje své zdroje, jež ihned informují své ústředí o vykonaném útoku a o lidských ztrátách a škodách. Vyčkávání islamistů z uskupení Daeš vyvolává dojem, jako by čekali na něčí pokyn, což naznačuje existenci vyšší nadřízené organizace. Ohledně svobodné vydavatelské činnosti a šířené propagandy vystupuje do popředí rovněž několikaleté neobvyklé selhání ve fyzické a informační izolaci prostoru Daeš, přičemž Západ má na své straně veškerou technologickou převahu.

Zvláštní shoda panuje v tom, že útok byl podobně jako v Paříži v listopadu 2015 proveden na koncertu, na němž vystupovali účinkující z USA (Paříž – americká heavymetalová skupina Eagles of Death Metal, Londýn – americká zpěvačka Ariana Grande). Může to být celkem logické vodítko, které klasifikuje koncerty v Evropě s americkými interprety jako hlavní cíle možných útoků se záměrem udeřit na dva státy současně, přičemž jedním z nich budou vždy Spojené státy (kromě přítomnosti amerických interpretů jsou často mezi diváky také američtí fanoušci pobývající v Evropě). V Manchesteru to ale takto nikdo neposuzoval, což lze hodnotit i podle toho, že koncert byl údajně bez bezpečnostních kontrol (velmi zvláštní).  

Další, ale nikoli poslední nejasnost se váže k cestování osoby identifikované jako Salmán Abedí. Abedí měl několik dnů před útokem strávit nějaký čas v Libyi, kde jsou bojovníci z „Islámského státu“ také zastoupeni. To je otázka pro zpravodajské služby, které mohou přes své interní a externí zdroje přímo v Libyi sledovat příjezdy občanů s britským občanstvím a jejich pohyb v příslušné zemi. Vzhledem k tomu, že od září 2001 se Američané snaží u teroristů prokázat, že před spácháním útoku vždy navštívili Pákistán, Sýrii, Jemen nebo jinou nestabilní zemi, je podivné, že tyto aktivity nejsou dnes zpravodajskými službami lépe podchyceny. Na druhou stranu nemůže být pravidlem, aby každý útočník musel procházet bojovým křtem nebo činností ve výcvikovém táboře v zahraničí.

Velká Británie byla první zemí na seznamu predikovaných cílů již pro letní období v roce 2016 – viz produkt 11013 Hodnocení teroristické hrozby pro Evropu a Českou republiku (červen - srpen 2016). Obdobným produktem byl dokument 11023 Hodnocení teroristické hrozby pro Evropu a Českou republiku (září - prosinec 2016).

Britové nyní mohou jako formu odplaty zvýšit svoje aktivity na Blízkém východě, kde je Američané potřebují, neboť celé tažení v Sýrii a Iráku je závislé na propojení s Evropou (viz interně zpracované téma „Velká Británie jako skrytý pohon americké kampaně na Blízkém východě" v Přehledu zájmových témat). Zvýšení aktivit může být odůvodněno bojem proti „Islámskému státu“, avšak produkty níže objasňují, že Daeš je veden spíše jako „chovná organizace“ a že cílem americko-britské vojenské kampaně jsou jiné subjekty v regionu.

Podezřelým vznikem a dlouhodobým trváním tzv. „Islámského státu" se zabývají zpravodajské výstupy 11007 Analýza vzniku Islámského státu", 11024 Hodnocení bojových schopností Islámského státu - díl 1/3" (na nějž navazují další dva produkty) a 11031 Zvláštní nedostatky v tažení proti Islámskému státu - díl 1/2" (na který navazuje pokračující produkt). Problematika „Islámského státu" ohledně podivného vykazování ztrát je rozpracována také jako analytická úloha v produktu 31007 Jaké jsou ztráty Islámského státu?".


* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 11047
Krátká analytická reakce (KAR)
© 2017 Agentura EXANPRO