Zpravodajská analýza, produkce a prezentace  ⇒    Zájmová témata   ⌈⌋   Slovník   ⌊⌉   Pracovní postupy    ⇐  Hodnocení bezpečnostní situace a politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

14. srpen 2017

Souhrnná analýza a hodnocení (12027)

Produkt je druhým dokumentem k sérii produktů o problematice „Islámského státu“ (ISIS1/Daeš) jako zahraničního projektu. Jednotlivé produkty na sebe volně navazují (nepravidelná publikace), přičemž se každý věnuje určité oblasti, jež vypovídá o ISIS jako o díle několika zahraničních mocností s využitím i v dalších geografických prostorech. Samostatné produkty z uvedené série tak analyzují a hodnotí například západní propagaci ISIS, rekrutaci a doplňování osob, podporovanou expanzi ISIS a redislokaci podle vývoje situace, neshody USA a Ruska v boji proti ISIS, skryté „vedlejší“ i otevřené vzdušné operace na podporu ISIS a další záležitosti spojené s příslušnou tematikou. Kromě analýzy a hodnocení mohou jednotlivé produkty obsahovat rovněž předpověď dalšího vývoje v konkrétní rozebírané záležitosti.

První produkt pod číslem 12025 se věnoval těmto oblastem:

  • Objasnění přístupu západních zpravodajských služeb
  • Možnosti a způsoby světových mocností v ovlivňování vývoje v zájmovém prostoru (porovnání s „OP GLADIO“ a propojení projektu ISIS s Evropou)

Obsah druhého produktu se v dané problematice zabývá pozadím projektu ISIS.

Poznámka: I přesto, že se agentura EXANPRO snaží poskytovat zpravodajské vědění* za hranice známého a veřejného, platí omezení v prokazování zpravodajských závěrů*, neboť agentura nemůže donutit příslušné aktéry, aby se ke svým pravým záměrům a činnostem veřejně přiznali (stejné omezení platí pro závěry státních zpravodajských služeb, pokud nejsou příliš obecné). Avšak na druhou stranu existuje stále větší množství nepřímých důkazů*, jejichž hromadění se nelze vyhnout a jejichž hodnota pro dokazování záměrů a činů se ustavičně zvyšuje právě tím, že tvoří stále objemnější soubor ucelených a navazujících položek, které postupně odkrývají celkový obraz situace (kromě nepřímých důkazů existuje také několik přímých důkazů* obsažených zvláště ve vystupování politiků).  

Pozadí projektu ISIS neboli SEPINSFOR2 

Vzestup tzv. „Islámského státu v Iráku a Sýrii“ (ISIS), jeho dlouhodobá existence s dobýváním území a především pak zvláštní způsob jeho působení vykazuje význačné rysy zahraničního řízení a podpory. Hybná síla ISIS nevychází z místních sunnitských militantů, ale pochází z početného základu zahraničních bojovníků, jejichž přesun a začleňování do militantního uskupení byly organizovanou věcí napříč několika geografickými regiony. Tato organizovaná záležitost se rovněž týká dohody mezi USA a Tureckem ohledně součinnosti v postupu na Blízkém východě.3

Původní zahraniční podpora směřovala pouze k povstalecké opozici v Sýrii, kterou bylo a je velmi těžké ovládat a vést proti syrským vládním jednotkám, neboť zmíněná opozice se postupně stávala nesourodou skládankou o stále větším počtu dílů. Vznik rozmanitých frakcí ohlašoval, kolik různých skupin si činí nároky na určité mocenské postavení v zemi a hlavně znesnadňoval soustředěný boj proti syrskému režimu.

Ozbrojený konflikt v Sýrii započal v roce 2011, avšak po roce bojů bylo zřejmé, že úspěch opozice je v nedohlednu. Tím se ale rovněž protahovalo uskutečňování plánu Spojených států pro 21. století, jenž kromě jiného obsahuje bod ohledně převzetí politického vlivu v Sýrii jako další krok boje s Ruskou federací, která si svůj vliv v Sýrii nadále udržuje umnou podporou stávajícího režimu. Změna sféry vlivu z ruského na americký znamená nejprve porazit a sesadit režim současný a poté nastolit režim příznivý pro záměry USA. Nastolení nového režimu by v případě roztříštěné opozice vyvolalo další palčivou a dlouhotrvající etapu vývoje v Sýrii. Nejlepším řešením pro naplnění plánu tak bylo iniciovat vytvoření zcela nové kompaktní a samostatné síly (Separate Insurgency Force – SEPINSFOR2), která by na svou stranu získala zvláště sunnitskou část obyvatel jak v Sýrii, tak v Iráku. Avšak tato nová síla již neměla předurčený pouze jeden cíl a jen na Blízkém východě, tedy porazit syrský režim, ale vztahovala se také k cílům na území severní Afriky, k záměrům na území členských zemí Evropské unie (EU) a na teritoriu Ruské federace (objasnění dále v textu) a dalších asijských zemí (např. Afghánistán, Malajsie, Indonésie atd.). Pro efektivní působení nového a samostatného militantního uskupení na Blízkém východě a taktéž pro plnění následného cíle v zájmových zemích mimo Blízký východ bylo nutné opřít hlavní sílu projektu o zahraniční bojovníky (odhad jejich počtů viz dále v textu).

Dohodu o zřízení a podpoře nového militantního uskupení uzavřely primárně tři země: USA, Turecko a Saúdská Arábie.3 Kromě těchto zemí existovali další přispěvatelé jako např. Velká Británie a Katar. Iniciátorem celého projektu byly Spojené státy, avšak Turecko a Saúdská Arábie se ochotně podílely z důvodu naplnění vlastních záměrů v regionu (Turci se snahou řešit kurdskou otázku a Saúdští Arabové s cílem prosazovat sunnitskou nadvládu v celém regionu). Američané obě země potřebovali vzhledem k jejich geografické poloze a jejich vazbám na opozici v Sýrii a Iráku. V obou zmíněných zemích bylo vybudováno blízké zázemí pro podporu nového militantního uskupení, a to jak v oblasti doplňování a rozšiřování personálu, tak v oblasti zásobování prakticky všemi materiálovými třídami (hlavně munice, výstroj, proviant, zdravotnický materiál, materiál na podporu ekonomických programů atd.). Turecko a Saúdská Arábie se staly hlavními prostředníky pro udržování hybnosti celého projektu SEPINSFOR (pozdější změna v přístupu Turecka je vysvětlena v produktu 11029 Turecko mezi Spojenými státy a Ruskou federací").

Budování projektu bylo zahájeno nejpozději v roce 2011 (dokončení odchodu amerických sil z Iráku) a fyzicky spuštěno na podzim 2012 tureckou vojenskou podporou s cílem umožnit kontrolovaným syrským povstaleckým silám obsadit okolí hraničního přechodu u syrského města Tall Abjad (podrobněji o vývoji této události a jejímu vztahu k budování ISIS viz produkt 11007 Analýza vzniku Islámského státu).

K budování a spuštění projektu patřila skrytá náborová kampaň pro získávání zahraničních bojovníků, jež je mimo další země dosud úmyslně namířena také na členské země EU a Ruskou federaci, především na oblast Severního Kavkazu (přednostně na autonomní republiky Čečensko a Dagestán). K dalším zemím pokrytých náborovou kampaní patří zejména středoasijské republiky a státy bývalého Sovětského svazu v jednom (Uzbekistán, Tádžikistán, Kyrgyzstán, Kazachstán a Turkmenistán), dále pak Afghánistán, Pákistán, země severní Afriky, pochopitelně Saúdská Arábie atd. Kampaň v několika vybraných zemích měla a stále má svůj následný cíl propojit islamistickou ideologii ISIS s ovlivňováním situace právě v oněch vybraných zemích, odkud zahraniční bojovníci pocházejí. Tento cíl je uskutečňován ve prospěch amerického plánu pro 21. století, v němž mají zahraniční militanti operující na Blízkém východě posloužit rovněž k určitým aktivitám v zemích jejich původu (např. udržovat napětí v Evropě a umožnit Spojeným státům, aby si zachovávaly svůj klíčový a účelový podíl na řešení evropské situace ve svůj prospěch, dále destabilizovat situaci na půdě soupeřících zemí a napomáhat tak ke změně politických režimů).

Na počátku projektu SEPINSFOR bylo přes prostředníky prvořadě vybudováno jakési „organizační jádro“, jež bylo utvořeno z vhodně vybraných vedoucích aktérů, kteří se prostřednictvím finanční a materiální podpory a náborové kampaně napříč regiony postarali o vznik celé militantní organizace (viz zřizování tzv. „direct action groups“ skrze sekce zvláštních operací zpravodajských služeb v úvodním produktu 12025). V prostoru Iráku a Sýrie může taková organizace snadno nabýt obludných rozměrů, což se také stalo. Zahraniční a místní příznivci, kteří vstupují do takového uskupení, zpravidla neznají jeho pravý cíl zřízení a důvěřují proklamovaným cílům. Pravý záměr zná zčásti jen několik málo „zakladatelů“ (organizační jádro), kteří byli vybráni tak, aby zabezpečili základní chod organizace (militantního útvaru) v hlavních oblastech (vedení a řízení celého uskupení jak v bojových, tak mimobojových záležitostech, čerpání a rozdělování finanční a materiální podpory, vedení informační kampaně, styk s místním obyvatelstvem a jeho usměrňování atd.).

Fyzické spuštění zahraničního projektu v podobě ISIS nastalo v říjnu 2012 (viz produkt 11007), přičemž se nový militantní útvar během prvního roku rozšířil o zhruba 3 000 zahraničních bojovníků (zejména v prostoru syrského města Rakka a iráckého města Fallúdža). Po dobytí významných iráckých měst včetně Mosulu na severu země a následném vyhlášení „Islámského státu v Iráku a Sýrii“ (červen 2014) přesáhl počet zahraničních bojovníků číslo 10 000. Na počátku roku 2016 byl počet zahraničních militantů v ISIS odhadován na více než 30 000 osob, jež pocházely z více než 100 zemí. Asi 6 000 bojovníků přišlo na Blízký východ z Evropy (nejvíce z Francie – přibližně 1 700 osob) a více než 8 000 z nich pak ze zemí bývalého Sovětského svazu (ze samotné Ruské federace v čele se Severním Kavkazem činil tento počet téměř 5 000 militantních radikálů).

Získávání a využívání zahraničních bojovníků je komplexní záležitostí, jež sestává z jejich oslovení přes propagační materiály nebo k tomu zřízené „pracovní skupiny“ a „agenturní sítě“, poté ze zorganizování či podpory jejich přesunu do cílového prostoru a následně z jejich zapojení do konkrétní činnosti po dosažení cílového prostoru. Z výše uvedeného vyplývá, že oficiálně proklamovaná internetová a terénní izolace prostoru ISIS ze strany západních zemí a především v místě ze strany Turecka, Saúdské Arábie, Jordánska a potažmo i ze strany přítomných Američanů existovala jen na papíře a v prohlášeních politiků. Pokud uvažujeme období listopad 2013 až prosinec 2015, tak průměrný počet zahraničních bojovníků překračujících hranice sousedních států do prostoru ISIS přesahoval v průměru 1 000 osob za každý kalendářní měsíc (některé turecké zdroje dokonce uváděly, že v určitém období syrskou hranici z Turecka překročilo denně 100 lidí směřujících k ISIS, což by bylo 3 000 bojovníků za měsíc a jenom přes Turecko). Tento stav ukazuje na to, že země v sousedství ISIS vůbec nezostřily ostrahu svých státních hranic, ale naopak ji ještě více uvolnily, čímž se potvrzuje podpora onomu zahraničnímu projektu.

V rámci naplňování druhotného cíle militantů v zemích jejich původu a pro usnadnění jejich návratu byla na jaře 2015 spuštěna migrační kampaň, která byla předem domluvena a již v roce 2014 Evropskou unií představena jako pilotní projekt přesídlování, jenž předpokládal stanovení migračních kvót pro členské země EU. Migrační kampaň v sobě skrývá další cíle, jimiž se určité mocnosti snaží o sjednocení Evropy pod jedno vedení a využití sil a prostředků evropských států v boji proti Ruské federaci (viz produkt 11035 Nelegální migrace jako plánovaný a řízený proces s pokračováním v produktu 11036).

Z důvodu vzniku „Islámského státu" a pozdější „návratové politiky“ jeho bojovníků do zemí jejich původu museli ruští představitelé přijmout opatření k posílení boje syrského režimu proti jeho odpůrcům a ke zvýšení spolupráce s iráckou vládou. Ruská federace zesílila svoji vojenskou přítomnost v Sýrii a přímo zasáhla do tamního boje vysláním svých vzdušných sil do země ozbrojeného konfliktu (vzdušné operace ruských sil v Sýrii byly zahájeny v říjnu 2015). S iráckou vládou Rusové zřídili společné zpravodajské centrum pro sdílení informací o cílech ISIS, což se projevilo v pozdějších zásazích proti významným vedoucím osobám ISIS. Výrazně to ovlivnilo aktivity především proti samozvanému vůdci ISIS – Abú Bakr al-Baghdádí, jenž byl už v říjnu 2015 zraněn činností iráckého letectva na západě Iráku a nakonec v červnu 2017 zabit při syrsko-ruském náletu poblíž města Rakka (bez forenzního potvrzení).   

Zpravodajské produkty, které analyticky podporují závěr o ISIS jako zahraničním projektu:


1 Označení „Islámského státu“ jako ISIS se pojí k prostoru, jejž militanti obsadili napříč Irákem a Sýrií. V širším kontextu se tak jedná o „Islámský stát v Iráku a Sýrii“ (ISIS), případně „Islámský stát v Iráku a Levantě“ (ISIL), přičemž Levanta je tradiční označení pro území na východním pobřeží Středozemního moře (v základním významu se jedná o geografický prostor, na němž se v současné době nacházejí Sýrie, Libanon, Jordánsko, Izrael a Palestinská autonomie). ISIS/ISIL je propagandistické označení, které pomohl rozšířit Západ, čímž se velmi dobře uchytilo u široké veřejnosti (téma je součástí produktu, jež se zabývá západní propagací ISIS).

2 SEPINSFOR je akronym pro „SEParate INSurgency FORce“, což je označení pro nezávislou povstaleckou ozbrojenou sílu. Ve vojenské terminologii se výraz „separate“ (někdy také „independent“) používá pro ozbrojenou jednotku, jež působí samostatně (na samostatném směru nebo prostoru), avšak s úkolem rozhodujícím způsobem podpořit splnění hlavního cíle celé vojenské kampaně.

3 O společné podpoře uskupení ISIS (SEPINSFOR) ze strany USA, Turecka a Saúdské Arábie viz produkt 11007 Analýza vzniku Islámského státu. Podrobněji o dohodě USA s Tureckem ohledně Blízkého východu viz produkty 11029 Turecko mezi Spojenými státy a Ruskou federací (díl 1/2) a 11030 Turecko mezi Spojenými státy a Ruskou federací (díl 2/2).  

* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 12027
Souhrnná analýza a hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO
3. srpen 2017

Krátká analytická reakce (11050)

Dne 2. srpna 2017 přinesla Česká televize zprávu o verdiktu tureckého soudu ohledně zadržených Čechů Miroslava Farkase a Markéty Všelichové (zadrženi v listopadu 2016 v Turecku). Oba byli odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šest let a tři měsíce. Rozsudek zatím není pravomocný. Pro české politiky a novináře je to překvapivé vyústění. Zejména ministr zahraničí Lubomír Zaorálek neskrýval své udivení. Z pohledu všech dřívějších poznatků a souvislostí se však nejedná o nic překvapivého. Pokud české zpravodajské služby poskytují dostatečnou podporu výkonným politikům, nemohlo české politiky rozhodnutí tureckého soudu zaskočit, a to obzvlášť proto, že tato kauza je od svého počátku spjata s otevřením kurdské kanceláře v Praze (duben 2016).

Zadržení českých osob, jež se staly objektem zájmu turecké zpravodajské služby MIT právě kvůli oné kurdské kanceláři v Praze, je rozebráno v produktu 12018 Spolupráce s Kurdy je Tureckem ostře sledována a selektivně postihována. Produkt byl na stránkách agentury EXANPRO zveřejněn 5. prosince 2016. Následně byl 24. prosince 2016 publikován doplňující produkt, který potvrzoval spojitost mezi zadržením obou Čechů a kurdskou kanceláří v Praze, neboť po zatčení obou Čechů se 12. prosince v českých médiích objevuje článek s názvem „Kurdové zavřeli pražskou kancelář, nenašli podporu“. Souvislosti byly dovysvětleny v doplňujícím produktu 12020 Potvrzený vztah mezi zadržením Čechů v Turecku a kurdskou kanceláří v Praze.

Česká televize se rozsudku nad oběma českými občany věnovala uvedeného dne hned v několika pořadech, ale ani v jednom z nich moderátoři nepoložli otázku na vztah mezi zadržením Čechů a kurdskou kanceláří v Praze. Přitom byly tyto informace dostupné a samy se nabízely. Ve výše uvedených produktech zveřejněných na konci roku 2016 jsme psali např. následující: Česká republika se tak touto přívětivou aktivitou směrem ke Kurdům ocitla ve vyšším zpravodajském zájmu turecké vlády a jejích zpravodajských složek.“ Je personál veřejnoprávní České televize tak neprofesionální, že nedokáže divákům zprostředkovat úplný obraz o příslušné záležitosti, anebo je až příliš provládní a vládu úmyslně šetří v pokládání zásadních otázek? Na druhou stranu je ale zvláštní, proč pracovníci ČT mají nutnost kritizovat konkurenční společnost Televizi Prima za to, že v hlavním vysílacím čase uvedla dokument „Svět podle Putina“, který podle nich nebyl vůbec konfrontační (viz pořad Newsroom ze dne 18. a 25. června 2017). Od pracovníků ČT je absurdní a pokrytecké, aby kritizovali konkureční subjekt za něco, co oni sami neumějí nebo nechtějí provádět směrem k českým politikům, čímž divákům zamlčují fakta o celé řadě událostí a jevů (příklady viz odkazy níže1). A je nanejvýš trapné, aby personál ČT polemizoval nad tím, zda měla Televize Prima odvysílat dokument s Putinem v hlavním vysílacím čase.

Česká televize se snižuje k tomu, aby ohledně konkurenčních médií podsouvala divákům, jaké pořady jsou dobré čili v aktuálním politickém trendu a které nikoli. ČT vnucuje divákům své hodnocení o tom, kteří novináři, dokumentaristé a další osoby z mediální branže dělají svou práci špatně s odkazem na to, že jejich výtvory tudíž nestojí za nic. Tyto nadbytečné aktivity jsou ale pro ČT oslabující a naopak pro konkurenci posilující, a to zvláště když pracovníci ČT nedokáží přinášet divákům vlastní poctivé zpravodajství.

V poskytování zpravodajství o zatčení, obvinění a rozsudku ohledně dvou českých osob v Turecku porušili zaměstnanci ČT přinejmenším tuto část z Kodexu České televize: „… Zamlčení důležité informace nebo potlačení jejího podstatného aspektu bude vždy hrubým porušením tohoto imperativu.“ Pracovníci ČT porušují Kodex České televize opakovaně (dezinformují, manipulují, mlží, zatajují, neodborně předkládají), avšak nikdo na to nereaguje, čímž se onen Kodex stává pouhým kusem papíru.

V kauze zadržené dvojice Čechů není vynesení rozsudku v podobě trestu odnětí svobody nic nečekaného. Ještě před uzavřením kurdské kanceláře v Praze jsme v produktu 12018 uvedli tento text: Oficiální stanovisko tureckých úřadů k činnosti obou českých občanů bude potom takové, které Turkům umožní provést odstrašující příklad pro ostatní potenciální podporovatele kurdské činnosti v Sýrii a Iráku, přičemž budou vyčkávat na případné ústupky českých politiků v případě kurdské kanceláře v Praze. Nemusí o tom ani otevřeně hovořit, ale mohou jen naznačit, že chtějí z české strany ujištění o tom, že nepodporuje subjekty, které oni (Turci) považují za teroristické.“

Ani výše trestu není překvapivá. Ve stejném produktu 12018 jsme hodnotili, jak turecké úřady oba Čechy vnímají: Turci ve skutečnosti nevnímají obě osoby z ČR jako vážné bezpečnostní riziko, ani jako teroristy, ale jako bezprecedentní prostředek k boji proti zahraniční podpoře Kurdům, a to jak ze strany jednotlivců a skupin, tak ze strany politiků (otevření kurdské kanceláře v Praze).“ Trest šest let a tři měsíce tak není vysoký s porovnáním s tresty za podporu teroristických organizací, které se v Turecku pohybují obvykle v rozmezí 10 až 15 let. Navíc je u české dvojice možné pozdější snížení trestu.

Zvláštní bylo udivení pracovníků Ministerstva zahraničí ČR a taktéž moderátora ČT nad tím, proč Turci nereagovali na argument, že tam česká dvojice působila z humanitárních důvodů. Jenže pro Turky není podstatné, co tam dva Češi prováděli, ale to, že to prováděli u kurdských milic YPG (více o YPG viz vysvětlivka v produktu 12018), které turecké úřady vedou jako teroristickou organizaci, a také to, že Česká republika umožnila Kurdům otevřít kancelář v Praze (navíc fotografie se střelnou zbraní, byť demonstrativní, nevypadá příliš humanitárně). Ministr zahraničí doplnil, že Česká republika nepokládá YPG za teroristickou organizaci. Avšak v tom je právě další problém, jenž je v produktu 12018 objasněn takto: „Brzké propuštění nebo deportace do ČR nepřicházejí v úvahu. České úřady již uvedly, že podle českého práva se dvojice vlastně ničeho nedopustila, a tak turecká strana ví, že český pár by po deportaci do České republiky nečekal žádný trest. Turecké instituce by tímto činem předvedly špatný příklad pro další potenciální stoupence kurdských milicí ze zahraničních zemí.“ 

Česká televize nepřinesla divákům v této kauze ten nejúplnější obraz, přičemž jí v tom nic nebránilo. Je to další ukázka toho, jak ČT kupí svá pochybení, přičemž její pracovníci paradoxně rozebírají ostatní ze šíření dezinformací, z manipulace a prezentování „špatných" politických dokumentů.


1Příklady dezinformací, manipulace, zamlčování faktů a neodborného přístupu ze strany České televize:


Zpravodajský produkt 11050
Krátká analytická reakce
© 2017 Agentura EXANPRO
24. červenec 2017

Specifické hodnocení (13023)

Vznik „Centra proti terorismu a hybridním hrozbám“ (CTHH) byl všude prezentován především v souvislosti s bojem proti zahraničním i domácím dezinformacím a proti propagandě vedené zejména na internetu. Centrum by mělo zjištěné dezinformace vyvracet a provádět jakousi osvětu směrem k veřejnosti. Toto odůvodnění by mohlo vypadat bohulibě, pokud by CTHH spravedlivě pokrývalo skutečné a vážné dezinformace ze všech směrů. Avšak po jeho více než půlročním působení lze pravdivě konstatovat, že se CTHH soustřeďuje jen na negativní hodnocení a komentování těch informací a prohlášení, jež nepodporují nastavený západní politický trend, a naopak pozitivně vyzdvihuje ty informace, které odsuzují a kritizují ruskou politiku. Centrum tak vůbec nepostihuje ty dezinformace, jež šíří český vládní kabinet, vlády západních zemí, funkcionáři NATO a pracovníci sdělovacích prostředků v čele s veřejnoprávní Českou televizí (konkrétní příklady dále v textu).

CTHH je nižší státní orgán a jako takový je závislý na státní moci. A česká státní moc je závislá na politickém trendu Západu, což dokazuje právě šířením dezinformací nebo zamlčováním faktů podle potřeb západních mocností. Kruh se uzavírá opět u CTHH, které jako státní prvek nemůže zasahovat do státních dezinformací a ponechává vládě a státem řízeným médiím jakousi „dezinformační svobodu“, čímž vlastně nebojuje spravedlivě proti dezinformacím a propagandě obecně, nýbrž velmi selektivně podle zájmů a potřeb Západu, potažmo podle zájmů a potřeb vedoucích mocností Severoatlantické aliance a Evropské unie. Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám je tak pouhým nástrojem nastavené politické moci a nikoli odborným hájitelem a šiřitelem pravdy.

K významným státním dezinformacím patří úmyslně zkreslená interpretace článku 5 Severoatlantické smlouvy, podle jehož znění není žádná členská země vázána povinností poskytnout vojenskou pomoc jiné napadené členské zemi (podrobněji viz dokument 11002 Členství v NATO neposkytuje bezpečnostní záruky). Avšak i přesto je neustále šířena dezinformace o tom, že článek 5 představuje jakousi „kolektivní obranu“ v duchu „jeden za všechny a všichni za jednoho“.  Z české strany tuto dezinformaci šíří například ministr obrany Martin Stropnický, předseda Vojenského výboru NATO armádní generál Petr Pavel a moderátor České televize Václav Moravec (více viz produkt 13022 Smyšlenky o NATO a úloze USA se stávají sebevražedným fetišem). Česká televize tuto dezinformaci šíří opakovaně: například 9. června 2017 hovořil moderátor David Borek v pořadu „Události, komentáře“ o tom, že článek 5 je základním pilířem společné obrany, což ale z obsahu článku vůbec nevyplývá. CTHH však k této mnohonásobné dezinformaci mlčí, čímž se diskredituje před veřejností. Avšak diskreditace se týká rovněž nadřízených prvků příslušného centra, tedy Ministerstva vnitra ČR a české vlády.

K závažné státní manipulaci a zamlčování faktů patří vystupování premiéra Bohuslava Sobotky, jenž opakovaně prohlašuje, že zrušení či zmírnění sankcí proti Rusku je podmíněno naplněním minské dohody. Podobně hovoří mnoho dalších českých i zahraničních politiků. Jenže vždy zapomínají doplnit důležitý fakt, že druhou minskou dohodu (tzv. Minsk II.) neplní od samého počátku především ukrajinská vláda se svými západními „spojenci“. Jeden bod této dohody se totiž týká stažení všech zahraničních vojáků (jednotek), zbraní a nájemných vojáků (vojenských kontraktorů) z celého území Ukrajiny. Dohoda nabyla účinnost 15. února 2015 a její platnost stále trvá, přičemž zejména Američané a Britové měli odsunout svůj personál z ukrajinského území. To se však ani na chvíli nestalo a Američané tak působí na Ukrajině trvale od jara 2014 (rotování personálu v různém početním složení a různé odbornosti). Proč jsou tedy zamlčována tato fakta a hovoří se o porušování dohody jen ze strany Ruské federace? Proč politici účelovou manipulací odůvodňují prodlužování sankcí proti Rusku? A co na to státní CTHH? (více o zamlčovaném faktu viz produkt 11042 Minskou dohodu neplní jak Rusko, tak Západ v čele s USA).

Navíc v dubnu 2015 byl na Ukrajině zahájen společný americko-ukrajinský výcvik, což mělo být označeno za vážné porušení „druhé minské dohody“. Obzvlášť tragické bylo datum slavnostního zahájení výcviku, kterého se zúčastnil také upřednostňovaný útvar Azov Národní gardy Ukrajiny, jehož příslušníci jsou nechvalně proslulí svými sklony k fašismu. Ve smyslu nacistické propagandy byl výcvik slavnostně zahájen dne 20. dubna, což je den, kdy se narodil Adolf Hitler (blíže viz produkt 11043 Západ oficiálně podporuje ukrajinský fašismus a neonacismus"). To ale nikdo z českých politiků nekomentoval a vyhnula se tomu i Česká televize, která ve svých příspěvcích ze dne 21. dubna raději ani neuvedla přesné datum zahájení výcviku (jen bylo stroze konstatováno, že začal výcvik…).  

Zvláštní kategorií jsou státní dezinformace a manipulace v oblasti nelegální migrace a ruského narušování všech možných voleb v Evropě a Americe. Tyto záležitosti jsou rozpracovány interně (viz možnost výběru tématu z Přehledu zájmových témat). Údajné vměšování do amerických voleb bylo předmětem těchto produktů:

Pokud se jedná o nelegální migraci, tak při oznámení na webu České televize o zahájení provozu CTHH nastalo zajímavé propojení mezi informační manipulací ze strany ČT a naprostým mlčením příslušného centra, které tak od počátku prokázalo, že Česká televize má v oblasti manipulace a šíření dezinformací „státní imunitu“. Ve svém článku nazvaném Centrum proti dezinformacím začíná fungovat. Odborníci to vítají, Zeman mluví o cenzuře“ odkazují pracovníci ČT na „hoaxy o uprchlích“, aby tak snad ukázali důležitost vzniku a působení CTHH. Pod odkazem se skrývá článek Uprchlíci a hoaxy: Podívejte se na 10 nejčastějších mýtů o uprchlících. Z větší části se však jedná o manipulaci, které se budeme věnovat v samostatném produktu. Jako upoutávku můžeme uvést závěr agentury EXANPRO k údajnému mýtu či hoaxu, kterým je podle pracovníků ČT toto tvrzení: „Nejčastějším britským chlapeckým jménem je Muhammad“ (v článku ČT uvedeno jako hoax/mýtus pod číslem sedm). Závěr agentury EXANPRO ohledně jména zakladatele islámu, jehož českým ekvivalentem je Mohamed, je ten, že se skutečně jedná o nejčastější britské chlapecké jméno, a to již po dobu několika let. Objasnění s jasnými argumenty předložíme v příslušném produktu (připravujeme).

ZÁVĚR

Během více než půlročního působení mělo CTHH již dávno reagovat na spoustu závažných dezinformací a manipulací a potvrdit, že jeho prezentovaný účel vzniku je pravdivý (v prvním pořadí hned na svém počátku na článek ČT o hoaxech o „uprchlících“, jenž téměř ve všech svých deseti bodech skrývá manipulaci se snahou ovlivnit veřejné mínění). Ale nestalo se tak, čímž je možné hovořit o zákulisních úkolech tohoto centra. To ostatně vyplývá i ze zprávy Ministerstva vnitra ČR, podle níž bylo centrum budováno, aby detekovalo škodlivý vliv cizí moci, přičemž vedoucí činitelé určitě neměli na mysli západní mocnosti, které dezinformace rovněž šíří a manipulují s veřejným míněním. 

Centrum by podle Ministerstva vnitra mělo kromě jiného řešit zneužívání shromažďovacího práva, posuny na extremistické scéně a přípravu strategické komunikace státu k veřejnosti. To jsou body dosti výmluvné. V dalším se ze stránek MV dozvídáme, že kvůli obavám z rizik plynoucích z ovlivnění voleb založilo CTHH po konzultacích se zpravodajskými službami expertní skupinu, která má prověřit všechny potenciální scénáře útoku na demokratický průběh voleb. Přitom údajně vycházejí ze zkušeností ze zahraničí. Otázkou je, jak chtějí docílit splnění tohoto cíle, když již několikrát selhali, čímž prokázali nízkou profesionalitu a předpojatost. Tady se spíše nabízí využití CTHH k ovlivnění volební kampaně a možná samotných voleb z jiné, a to z té požadované strany.

Politici a státní zaměstnanci by měli umět vyjádřit kvalifikovaný názor opřený o fakta. Měli by se umět vyjádřit k různým situacím, prohlášením cizích politiků a dalším informacím, a to bez toho, aby tak za ně činil uměle vytvořený prvek. Jenže politici právě naopak připravují celý řetěz center v boji proti dezinformacím, vždy jeden orgán na každém ministerstvu a případně na dalších státních institucích.

Půlroční působení Centra proti terorismu a hybridním hrozbám odhalilo, že se nejedná o boj za pravdu, nýbrž o boj za získání české veřejnosti pro politiku Západu, jež je představována jako ta jediná správná a poctivá. Avšak jaká je to politika, když se v rámci ní šíří dezinformace a manipuluje se s veřejným míněním? Jaké jsou skutečné cíle této politiky a jakou roli v ní hrají země bývalého socialistického bloku? Pokud státní systém jen účelově a pokrytecky hlásá, že svou činností hájí a podporuje pravdu, tak naopak svůj boj s veřejností o pravdu vždy prohrává. Vážný problém je ale v tom, že tato státní politika ohrožuje bezpečnost občanů a poškozuje ekonomiku vlastní země.  

Související zpravodajské produkty:


Zpravodajský produkt 13023
Specifické hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO

 

18. červenec 2017

Specifické hodnocení a předpověď (11049)

Po setkání amerického prezidenta Donalda Trumpa s jeho francouzským protějškem Emmanuelem Macronem při příležitosti oslav francouzského státního svátku (výročí pádu Bastily – 14. července) se začaly objevovat závěry politiků, že se Francie stává hlavním spojencem USA v Evropě. Tyto závěry se však neshodují jak s dosavadním vývojem v Evropě, tak ani se záměrem a počínáním Spojených států. 

Při hodnocení Trumpovy návštěvy v Paříži je nutné uvažovat dvě zásadní věci: Zaprvé to, že se jedná o nového prezidenta Francie, jenž převzal funkci po období, kdy zákulisní vztahy Francie a USA byly rozjitřené. A zadruhé to, že Trump není to samé, co politika Spojených států, přesněji záměr té vlivové skupiny Američanů, která se významně podílí na tvorbě a usměrňování příslušné politiky.

Macronův předchůdce Hollande měl po vypuknutí ozbrojeného konfliktu na Ukrajině snahu navázat užší vztah s ruským prezidentem Putinem, což se americkým představitelům přirozeně nelíbilo. V prosinci 2014 se Francois Hollande na své zpáteční cestě z Kazachstánu překvapivě zastavil v Moskvě, načež byl v lednu 2015 proveden první teroristický útok* v Paříži související se vznikem „Islámského státu“ (Daeš).1

Na jaře 2015 vystoupil ředitel francouzské vojenské zpravodajské služby (DRM*) generál Christophe Gomart před poslanci Národního shromáždění (Výbor národní obrany a ozbrojených sil) a kromě jiného2 zde zpochybnil tvrzení Američanů o přípravách Rusů na vojenské tažení proti Ukrajině. Poslanci jeho vystoupení přijali pozitivně, přičemž souhlasili také s tím, že problémem Severoatlantické aliance je dominantní postavení amerických zpravodajských služeb. Francouzi si chtěli vylepšit vlastní pozici v NATO, čehož hodlali dosáhnout i prosazováním závěrů své vojenské služby DRM. Avšak v listopadu 2015 byla uskutečněna druhá a tragičtější série teroristických útoků v Paříži a Francie byla pohlcena činnostmi vztahujícími se k zajištění vlastní národní bezpečnosti*. (Pro veřejnost nesmyslné útoky údajných sebevražedných útočníků v okolí fotbalového stadionu byly ve skutečnosti přímou zprávou pro prezidenta Hollanda, který se v té době na stadioně nacházel. Výbušniny na útočnících byly odpáleny na dálku jinou osobou či osobami – blíže viz interně rozpracované produkty „Úvodní hodnocení teroristických útoků v Evropě" a „Analýza teroristických útoků v Paříži" s možností výběru tématu z Přehledu zájmových témat v kategorii Reálné zpravodajské výstupy.)

Prezident Holland se stáhl ze svého aktivního působení v zahraniční politice a nechal se usměrňovat politikou USA a vyjádřeními tehdejšího prezidenta Obamy, jak společně porazí Daeš. Jenže Obamova prohlášení obsahovala určitý dvojsmysl, jehož druhý význam upozorňoval Hollanda na úskalí samostatně vedené politiky a ještě navíc v rozporu s americkým záměrem. Francouzští představitelé se začali podřizovat americkým potřebám a ustoupili od svých námitek proti dominantnímu postavení USA v Alianci. To se projevilo i v případě odvetných úderů francouzských sil na pozice islámských militantů. Euforicky prezentované vzdušné údery francouzských letounů byly ve skutečnosti pod úplnou kontrolou Američanů, kteří Francouzům zadávali cíle, na něž poté útočili. Francouzské velení tak nemělo dostatečný přehled o tom, na co vlastně útočí a jen se spoléhalo na informace od americké strany.

Francie se rázem ocitla ve špatné situaci. Od listopadu 2015 zde platí jakýsi „výjimečný stav“, francouzské úřady si v mnoha obcích nedokáží poradit s nadřazeným vystupováním přistěhovalců, přitom příchod nových migrantů stále trvá. Dále přetrvává nedostatečná schopnost bezpečnostních sil v odhalování a sledování podezřelých radikálů s militantními sklony, což negativně ovlivňuje včasné maření útoků ve fázi přípravy. Francouzská vláda této situaci zcela podlehla a v praktických činnostech nad ní nemá plnou kontrolu. Snaží se především o viditelná opatření (např. vojáci v ulicích, vysoký počet domovních prohlídek apod.), což je jen úsilí spojené s „hraním na zdrženou“, ale nikoli řešení stávající situace s cílem ovlivnit její další vývoj v zájmu národní bezpečnosti.

Francois Holland nebyl příliš odvážným a rozhodným státníkem, avšak nový prezident Emmanuel Macron vystupuje i přes bezpečnostní problémy ve své zemi nadmíru sebejistě, a to zejména v zahraničních záležitostech. Využívá totiž výhody, že se stal prezidentem v době, kdy Británie, věčný to rival Francie, odchází z Evropské unie (EU). Využívá této výhody tak, že se podbízí německé kancléřce Angele Merkelové a hovoří o silném německo-francouzském tandemu, jenž je podle něj pro EU rozhodující. Při svém vystupování s úmyslem posílit zmiňovaný tandem si napomáhá tím, že se snaží podpořit Merkelovou v její migrační politice a naopak slovně útočí na země Visegrádské čtyřky3, jež mají vůči této politice výhrady.

Macron chápe důležitost Německa pro politiku USA směrem k Unii (potažmo k celé Evropě) a podle toho také jedná. Vztah mezi Trumpem a Merkelovou není z tohoto hlediska tím nejdůležitějším, zásadní je vztah mezi německou kancléřkou a americkou zahraniční politikou a ten se v zákulisí nemění, i když německá představitelka vystupuje k veřejnosti v rámci své volební kampaně odlišně.

Současný francouzský prezident svou podporou migrační politice poškozuje národní bezpečnost vlastní země. Na druhou stranu je to potvrzením, že upřednostňuje svou slávu na úrovni EU, přičemž si tím chce budovat lepší podmínky pro pozdější získání jedné ze dvou nejvyšších funkcí v Evropské unii (předseda Evropské rady nebo předseda Evropské komise), pokud by nebyl podruhé zvolen prezidentem Francie.

Tím, že Macron pozval Trumpa na národní oslavy v úvodu svého prezidentování, prokazuje jak americkému prezidentovi, tak tvůrcům a hybatelům amerického strategického plánu pro 21. století,4 že bude jednat plně v souladu s americkou zahraniční politikou a že bude ochotně prosazovat americký záměr na evropském kontinentu, k čemuž patří i protiruský postoj.5

Tím, že Trump přijal pozvání Macrona, sdělil, že oceňuje přístup francouzského prezidenta a svou účastí na oslavách zdůraznil, že jedině společná politika se Spojenými státy je tou „správnou“ cestou pro další vývoj v Evropě. Byl to ale také signál, že by si americká administrativa nepřála, aby se opakovaly snahy Francie snižovat vliv USA v NATO a v jakékoli jiné oblasti. Proto také Trump ovlivněn svými poradci přicestoval do Francie, aby od počátku nastavil jasná pravidla vztahů USA s novým vedením Francie a přijal potvrzení od Macrona. Tato návštěva ale v žádném případě neznamená, že by se Francie stala pro USA významnějším spojencem než Británie a Německo. Američtí politici se na evropské země dívají s různými přívlastky. Na Francii tak hledí jako na domýšlivou, na Německo jako na důležitou, ale záludnou zemi (USA využívají SRN pro její silné působení na ostatní evropské země), a na Británii jako na vlastní evropskou pobočku a tradičního zprostředkovatele svých zájmů na evropském kontinentě – nyní v průběhu BREXITU bylo britské působení usměrněno primárně na SRN, k čemuž byly nastaveny příslušné komunikační kanály a postupy mezi německou a britskou stranou. Díky tomu, že část komunikace mezi Spojenými státy a Německem je realizována prostřednictvím Velké Británie, nevychází na povrch, že by se tato komunikace mezi dvěma jmenovanými zeměmi zintenzivnila.  

Emmanuel Macron bude v průběhu svého funkčního období usilovat o to, aby převýšil vliv Británie v Evropě, získal silné a vlivné postavení v EU, měl pevný a výhodný vztah jak s americkým prezidentem, tak s americkou zahraniční politikou a jejími prosazovateli, a to i přes SRN, jež v politice USA tvoří důležitý evropský článek.

Arogantní a neodpovědné vystupování Emmanuela Macrona snese srovnání s bývalým prezidentem Nicolasem Sarkozym, jenž vehementně a po boku USA podporoval zničení libyjského režimu bez jakýchkoli bezpečnostních záruk pro další vývoj v této geografické oblasti a z toho vyplývající bezpečnost evropského kontinentu. Macron a Merkelová nedbají pro „vyšší zájmy“ na národní bezpečnost svých zemí, přičemž svým jednáním budou stále více ovlivňovat i další evropské země a jejich bezpečnostní politiku.

Související zpravodajské produkty:


1 Zákulisím ohledně vzniku Daeš (Islámského státu) se zabývá produkt 11007 Analýza vzniku Islámského státu. Dalšími produkty k dané problematice jsou:

2 Vystoupení generála Gomarta před poslaneckým výborem se týkalo návrhu zákona o zpravodajských službách a generál zde hodnotil celkový stav a schopnosti své služby. Součástí hodnocení byly také vztahy se zahraničními zpravodajskými službami a postavení DRM ve zpravodajské komunitě* NATO. 

3 Visegrádská skupina neboli Visegrádská čtyřka (V4) je tvořena Českou republikou, Slovenskem, Polskem a Maďarskem.

4 Národní bezpečnostní strategie USA pro 21. století je rozpracována jako interní produkt (viz možnost výběru tématu z Přehledu zájmových témat v kategorii Zpravodajské názvosloví a písemnosti).

5 Donald Trump je vázán určitým pokračováním a realizováním zahraniční politiky USA, k čemuž je patřičně usměrňován skrze vlivovou skupinu, jež má vliv také na zpravodajskou komunitu USA (blíže viz produkt 12021 Trump versus zpravodajské služby aneb Kompromitování zpravodajské komunity USA). 

* Vysvětlení termínů a zkratek je obsaženo v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 11049
Specifické hodnocení a předpověď
© 2017 Agentura EXANPRO
7. červenec 2017

Specifická analýza a hodnocení (12026)

Čeští poslanci a senátoři jsou v rámci svých zákonodárných aktivit rozděleni do všemožných komisí, výborů a stálých delegací s všelijakým určením. Několik těchto poslaneckých a senátních orgánů svou činností pokrývá důležité a prvořadé oblasti, jež souvisejí s národní bezpečností*.1 Jedná se především o Výbor pro bezpečnost, Výbor pro obranu, Zahraniční výbor, Stálou komisi pro kontrolu činnosti Bezpečnostní informační služby, Stálou komisi pro kontrolu činnosti Vojenského zpravodajství a Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Členové těchto orgánů by měli být dostatečně odborně zdatní, aby odpovědným způsobem dokázali naplňovat svoji zákonodárnou a kontrolní povinnost. Každodenní praxe však ukazuje pravý opak. Svou nezpůsobilost spojenou s podbízivostí západním mocnostem dokazují především ve zpravodajských a publicistických pořadech České televize. Potíž je v tom, že ani moderátoři nedokáží nebo nechtějí v konkrétních případech příhodně reagovat na řečnění pozvaných politiků a pokládat jim ty správné otázky.

Příkladem ostudné a slabé poslanecké činnosti směrem k bezpečnostním otázkám je vystupování poslance Ivana Gabala (člen Výboru pro bezpečnost a místopředseda Výboru pro obranu). Poslanec Gabal šíří zavádějící a alibistické informace o práci zpravodajských služeb, k čemuž mu svou nečinností, anebo dokonce nepoctivým vyjadřováním napomáhají jeho političtí kolegové odpovědní za oblast spojenou s národní bezpečností.  

Poslanec Gabal v pořadech České televize (ČT) opakovaně tvrdil, jak skvěle funguje spolupráce mezi zpravodajskými službami* různých zemí na poli terorismu*, což dokladoval počtem zpráv, jež Bezpečnostní informační služba* (BIS) přijala a odeslala, přičemž se dopustil hned několika rozporných tvrzení (např. předložením velmi zvláštního poměru mezi přijatými a odeslanými zprávami – rozbor viz dále v textu). K tomu všemu prokázal svou hlubokou neznalost o práci zpravodajských služeb, případně záměrný únik před vlastní poslaneckou odpovědností, jelikož počet jakýchsi zpráv, ať už přijatých či odeslaných, není v žádné zájmové oblasti včetně terorismu rozhodující, ale doslova podružný. V počtu zpráv se totiž skrývá mnoho položek, které ze zpravodajského hlediska neposkytují žádný využitelný obsah, a také plno zpráv, jež jsou svým obsahem jen mnohonásobnými kopiemi určenými pro více adresátů.

Poslanec Gabal konkrétně uvedl, že BIS za rok 2015 přijala 8 400 zpráv a sama odeslala 15 000 zpráv, přičemž se prostřednictvím těchto čísel snažil zdůraznit, jak je tato spolupráce intenzivní a jak skvěle funguje. O několik dní později ve stejném pořadu ČT veřejně oznámil, že BIS za rok 2016 přijala a odeslala o 20 % více informací než v roce předešlém. Podle jeho poznatků, které mu na jeho požádání předali zástupci BIS, konkrétně uvedl, že příslušníci BIS za rok 2016 přijali zhruba 10 000 informací* (zpráv*) a asi 18 000 jich vydali. Gabal dále upřesnil, že podle sdělení BIS spolupracuje tato služba na intenzivní úrovni s nějakými 70 zahraničními partnerskými službami. Jenomže poslancova slova v sobě skrývají zavádějící obsah a záludný způsob prezentace, na čemž se podílejí také obecně vedoucí funkcionáři samotných zpravodajských služeb, ostatní zákonodárci svým (ne)jednáním a pracovníci sdělovacích prostředků, kteří umožňují šířit tyto údaje bez prověření a konfrontace s reálnou situací (konfrontaci využívají moderátoři ČT zpravidla jen v těch případech, jež vybočují z nastaveného politického trendu). Podívejme se, v čem se poslanec Gabal jako řečník dopustil dezinformování české veřejnosti o práci zpravodajských služeb.

Skutečnost ohledně odesílaných a přijímaných zpráv zpravodajských služeb

Významnou součástí všech zpráv jsou takzvané „žádosti o informace“* (requests for information, RFI), které zpravodajské služby posílají svým partnerským službám. V těchto žádostech mohou být stručné dotazy nebo jen jeden strohý dotaz na kohokoli a na cokoli: např. poskytnutí údajů k určité osobě, skupině osob, organizaci, události nebo oblasti zájmu. Příslušná žádost (RFI) může obsahovat jen jeden krátký odstavec a pro adresáta obvykle není žádným přínosem, nýbrž žádostí o vykonání práce navíc pro cizí službu. Taková žádost je ale ve stejném znění posílána přirozeně většímu množství partnerských služeb, čímž se výrazně rozšíří množina odesílaných „bezobsažných“ zpráv se stejným obsahem. 

Další markantní složkou všech zpráv jsou „odpovědi na výše zmíněné žádosti“* (responses to requests for information, RRFI). Velký počet RRFI obsahuje negativní odpověď v tom smyslu, že oslovená složka nedisponuje informacemi na požadovaný dotaz či více dotazů. Negativní odpovědi vycházejí zpravidla ze tří příčin: a) požadované informace nejsou opravdu k dispozici, b) oslovená služba nechce požadované informace z různých důvodů uvolnit, c) oslovená služba se nechce žádostí o informace zabývat z důvodu zaneprázdněnosti a přednostní práce pro své politické činitele.

Počet RFI a negativních RRFI může tvořit více než polovinu všech odeslaných a přijatých zpráv u jakékoli zpravodajské služby, což značně znehodnocuje onen význam v používání počtu zpráv jako měřítka pro hodnocení práce příslušné složky.

Zbytek zpráv je spojen s rozličnými analýzami, hodnoceními a předpověďmi. Avšak i tyto zprávy se kopírují pro více partnerských služeb, čímž se i v tomto případě uměle navyšuje jejich počet. Tyto zprávy mají navíc různorodou kvalitu, ale většina z nich zůstává bez využití. Je to s nimi podobné jako s denním tiskem: celá zpráva se zběžně prohlédne, některé její části se přečtou a zpráva je pak bez konkrétního využití založena do archivu. V informační činnosti obvykle platí následující nepřímá úměra: „Čím více zpráv je produkováno, tím méně jich je využito…“ A protože je doba informačního boomu, což logicky zahrnuje i činnost zpravodajských služeb, je v dnešní době celkové využití takovýchto zpráv* a jednotlivých informací* minimální. Pokud k tomu připočteme také to, že se zvyšováním počtu zpráv (informací) se nezvyšuje jejich kvalita, ba často naopak, je pochopitelnější, že si zpravodajské služby vytvořily zdrženlivý přístup i ke zprávám od svých partnerů.

Příklad zpravodajského produktu bez potřebného využití z důvodu jeho slabé zpravodajské kvality je rozebrán v dokumentu 12003 Zpravodajské služby jako statistický úřad? (příklad je spojen s činností Úřadu pro zahraniční styky a informace*, ÚZSI, a s vyjádřením ministra vnitra).

Ohánět se počtem zpráv pro zdůraznění jakéhosi výkonu a fungující spolupráce mezi zpravodajskými službami je naprosto lichým argumentem, jenž degraduje odborné kvality té osoby, která tento argument používá.  

Nedostatečná role moderátorů zpravodajských pořadů České televize

Ani v jednom z pořadů moderátoři vůbec nereagovali na vyřčený a opěvovaný počet zpráv, který již samotný ukazoval na prvky alibismu či neznalosti, natož aby svými správně cílenými otázkami dokázali rozebrat skladbu těchto zpráv a tím ukázat na rozporuplnost opětovných prohlášení poslance Gabala. Moderátoři České televize, kteří by měli oplývat schopností rychle analyzovat slova svých televizních hostů a bryskně reagovat, nechali zcela bez povšimnutí podivně vysoký počet odeslaných zpráv ze strany BIS a taktéž zvláštní početní poměr mezi přijatými a odeslanými zprávami.

Pokud roční počet odeslaných zpráv z úřadu BIS převedeme na denní průměr se zahrnutím víkendů a státních svátků, tak získáme výsledek 41 odeslaných zpráv každý den, přičemž za rok 2016 se denní frekvence zvýšila dokonce na 49 zpráv. Je ale BIS skutečně tak výkonná, aby denně včetně sobot, neděl a svátků vyprodukovala až 49 zpráv s různými poznatky? Pravda je velmi odlišná, pokud odečtěme zprávy, jež se vázaly k RFI nebo k negativním RRFI. Další úpravu v celkovém počtu získáme po odečtení zpráv s reálnými zpravodajskými poznatky a závěry, které byly kopiemi svých originálů kvůli vložení rozdílných adresátů cílových služeb, ale se zachováním stejného obsahu.

Tady měl zareagovat moderátor a ptát se na kvalitu a využitelnost takového kvanta odeslaných zpráv. Jedná se o základní reakci novinářů, kdy se snaží podstrkovanou a líbivou kvantitu něčeho konfrontovat s její kvalitou. V případě moderátorů ČT se tak ale nestalo a moderátor se stal jen obyčejným konzumentem šíření zavádějících informací ze strany hosta pozvaného do televizního studia. Příhodnou otázkou by například bylo vztažení počtu odeslaných zpráv na počet spolupracujících služeb: tedy otázka na to, kolika službám a jak často byl posílán vždy stejný obsah jedné zprávy. Originál jedné zprávy nezůstává jen jediným výtiskem, ale kopíruje se do více výtisků také pro další partnerské služby. Mohli bychom tedy zjednodušeně říci, že v případě 18 000 odeslaných zpráv od BIS pro 70 partnerských služeb jich pouze 257 z nich tvořilo originální zprávu a zbytek byly kopie provedené tak, aby se jeden výtvor dostal ke všem partnerským službám. To však měli svými otázkami ozřejmit moderátoři ČT, kteří v této situaci selhali.

Dalším nepřehlédnutelným údajem je podivný poměr, spíše doslova nepoměr, mezi přijatými a odeslanými zprávami. Moderátoři obou pořadů ČT si přece museli všimnout tohoto rozdílu a měli se ptát, proč BIS posílá téměř o polovinu více zpráv, než přijímá. Tento nepoměr může znamenat tři věci, případně kombinaci těchto tří věcí: BIS je buď natolik zručná a dokonalá ve shromažďování a analyzování relevantních informací (viz relevantnost*), že svou prací se zdroji a zpravodajskou produkcí předčí všechny ostatní služby, nebo BIS posílá všechno možné, co se naskytne, a to třeba i jen v jedné větě, anebo zahraniční služby nepovažují za nutné posílat tolik zpráv české BIS a posílají jen to, co uznají za vhodné a co se jim dle situace hodí. 

Pro podrobnější vysvětlení tohoto nepoměru předkládáme názorný příklad: Pokud budeme uvažovat, že mezi sebou spolupracuje deset služeb a že každá z nich vyprodukuje 100 originálních zpráv ročně, jež rozmnoží a odešle všem partnerským službám, tak každá z nich odešle celkem 900 zpráv a obdrží stejný počet zpráv. Samozřejmě že v reálném světě existují určité početní rozdíly vzniklé z toho, že se nikdy neposílá všechno všem, ale takovýto rozdíl mezi odeslanými a přijatými zprávami jako v případě BIS je více než podezřelý a zákonodárci i novináři by se měli ptát, v čem to vězí. Měli by se ptát proto, neboť je něco špatně, a to buď ve vykazování statistických údajů BIS, anebo v samotné práci BIS.

Vzhledem k tomu, jak se o počtech zpráv BIS opakovaně vyjadřoval poslanec Gabal s tím, že údaje získal přímo od zástupců BIS, je zvláštní, že ve výroční zprávě dotyčné zpravodajské služby za rok 2015 jsou prezentovány odlišné počty. Ve zmíněné zprávě můžeme najít tuto větu: „V rámci mezinárodní spolupráce přijala BIS více než 8 100 zpráv a postoupila téměř 1 500 dokumentů.“  Co to tedy znamená? Že by se Ivan Gabal spletl a zaměnil číslo 1 500 za údaj 15 000? Ale jeho další vystupování bylo konzistentní, když za rok 2016 uváděl údaj 18 000, o němž řekl, že je to 20procentní nárůst oproti roku 2015, což souhlasí s oním počtem 15 000 zpráv. Kdo tedy udělal chybu? Také tento problém měli objasnit svými otázkami moderátoři ČT, o nichž můžeme konstatovat, že nejednali podle kodexu České televize, přesněji podle článku 5.6, jenž má toto znění: Ve zpravodajství a aktuální publicistice Česká televize dbá na přesnost a nestrannost spočívající především ve zjišťování a ověřování skutečnosti.“ Tady si ale skutečnost nikdo neověřoval a moderátoři nebyli dostatečně připraveni, anebo nechtěli reagovat, jelikož se to nehodilo. Naopak jindy jsou ochotni konfrontovat pozvané osoby s jejich minulostí, pokud se jejich aktuální názory neshodují s nastaveným politickým trendem západních mocností a potažmo s trendem České republiky. 

ZÁVĚR

Situace s vystupováním poslance Gabala se v ČT opakovala, a přesto nikdo neuznal za vhodné tuto záležitost s čísly řádně objasnit nebo dementovat, a to včetně zákonodárců a vedoucích funkcionářů BIS, jimž zřejmě nevadí šíření těchto rozporů a dezinformací. Vedoucím činitelům BIS možná vyhovuje toto nadnesené prezentování jejich služby, avšak pokud jim na druhou stranu nevadí klamná povaha šířených informací, tak to potom ukazuje na to, že uvnitř služby není něco v pořádku (což souvisí s hodnocením spolehlivosti příslušného zpravodajského útvaru). A taktéž to ukazuje na to, že se zákonodárci nechávají opakovaně ošálit ze strany zpravodajské organizace*. Jenže jak poté mohou ti stejní zákonodárci dostatečně dobře kontrolovat činnost zpravodajských služeb?2 Přitom by stačilo jednoduché seznámení a poučení zákonodárců o těch základech zpravodajské práce, jež nepodléhají žádnému utajení (tím spíše, že se jedná o veřejnou prezentaci zpravodajské služby). Ale mají poslanci a senátoři a s nimi vedoucí pracovníci BIS morální kvality a zájem o narovnání tohoto nežádoucího mediálního stavu a vyžadují ono obeznámení s pracovními záležitostmi a vysvětlení nejasných zpravodajských údajů?3

Zjištěné nedostatky ve vystupování zákonodárců v bezpečnostních otázkách a nejasnosti v prezentování práce zpravodajských služeb naznačují trhliny v celé Bezpečnostní strategii České republiky. Stejně tak je zpochybněna vyšší kontrola zpravodajských služeb v souvislosti s rozšířením jejich pravomocí, jelikož vyšší kontrola může fungovat jen za předpokladu, pokud funguje kontrola stávající.


Zpravodajské produkty související s rozborem činnosti BIS a zpravodajských služeb obecně:


1 Problematika národní bezpečnosti je rovněž předmětem následujících produktů:

2 Slabý výkon zákonodárců směrem ke zpravodajským službám a k výkonné moci (vládními kabinetu) je rovněž předmětem následujících dvou produktů

3 Blíže se kontrolám zpravodajských služeb věnuje vnitřně rozpracovaný produkt s pracovním názvem „Proč je kontrola zpravodajských služeb ze strany zákonodárců jen rutinní čtvrtinovou záležitostí“ (viz možnost výběru tématu z Přehledu zájmových témat v kategorii Reálné zpravodajské výstupy).

* Definice termínů a stručný popis uvedených zpravodajských služeb jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 12025
Souhrnná analýza a hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO