Zpravodajská analýza, produkce a prezentace  ⇒    Zájmová témata   ⌈⌋   Slovník   ⌊⌉   Pracovní postupy    ⇐  Hodnocení bezpečnostní situace a politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

6. červen 2017

Souhrnná analýza a hodnocení (12025)

Produkt je úvodním dokumentem k sérii produktů o problematice „Islámského státu“ (ISIS1/Daeš) jako zahraničního projektu. Jednotlivé produkty na sebe volně navazují (nepravidelná publikace), přičemž se každý věnuje určité oblasti, jež vypovídá o ISIS jako o díle několika zahraničních mocností s využitím i v dalších geografických prostorech (viz porovnání s „OP GLADIO“ a propojení projektu ISIS s Evropou dále v textu). Samostatné produkty z uvedené série tak analyzují a hodnotí například západní propagaci ISIS, rekrutaci a doplňování osob, podporovanou expanzi ISIS a redislokaci podle vývoje situace, neshody USA a Ruska v boji proti ISIS, skryté „vedlejší“ i otevřené vzdušné operace na podporu ISIS a další záležitosti spojené s příslušnou tematikou. Kromě analýzy a hodnocení mohou jednotlivé produkty obsahovat rovněž předpověď dalšího vývoje v konkrétní rozebírané záležitosti.

Poznámka: I přesto, že se agentura EXANPRO snaží poskytovat zpravodajské vědění* za hranice známého a veřejného, platí omezení v prokazování zpravodajských závěrů*, neboť agentura nemůže donutit příslušné aktéry, aby se ke svým pravým záměrům a činnostem veřejně přiznali.

Objasnění přístupu západních zpravodajských služeb

Zpravodajské služby* západních zemí nemohou objektivně rozebírat to, na čem se buď samy podílejí, anebo se vyvarují hodnocení toho, co by se mohlo dotýkat kterékoli „partnerské“ zpravodajské služby a státních úřadů „spojenecké země“. Na jakoukoli zločineckou organizaci, jev* (fenomén) nebo hrozbu* se tak dívají úzkým pohledem, jenž vždy směřuje mimo západní země, jako by se právě ony nepodílely největší měrou a často přímým angažováním na formě vývoje situace v různých regionech ve světě.

Západní zpravodajské služby svou pozornost směřují na „předurčeného“ protivníka, jímž je Ruská federace (ostatní protivníci se od toho odvíjejí – např. Sýrie se stávajícím režimem2), což je však jednostranný pohled na celkové dění, kterým nelze dostatečně a věrohodně hodnotit aktuální bezpečnostní situaci, natož předpovídat její vývoj. Zásadní problém je v tom, že západní služby při svých analýzách* a hodnoceních* neuvažují všechny aktéry rozebírané záležitosti, ale zaměřují se pouze na ty, kteří patří podle vůdčích mocností takzvaných „západních demokratických struktur“ k protistraně čili z jejich postavení k těm „nepřátelským“.

V tomto přístupu zpravodajských služeb vycházejícího ze záměrného či podřízeného postoje výkonných politiků nemohou být úplné jak jejich zpravodajské výstupy* o situaci v oblastech ozbrojených konfliktů* a reálných konvenčních hrozbách*, tak ani výstupy o teroristických hrozbách* a provedených teroristických útocích*.3

Možnosti a způsoby světových mocností v ovlivňování vývoje v zájmovém prostoru

Některé mocnosti jako USA, Velká Británie, Ruská federace, Izrael a další jsou schopny zřídit v zájmových prostorech* (zemích) skupinu, jež svým bojovým potenciálem představuje mnohem větší hrozbu než síť agentů*, jejichž úkolem je „pouze“ získávat utajované informace (podílet se na špionáži* či vyzvědačství*). V tomto případě se jedná o takzvanou „akční skupinu“ (direct action group – skupina přímé akce), která může provádět různé fyzické aktivity ve prospěch svého „zřizovatele“, jehož pravá identita je zpravidla skryta za připravenou legendou (krycí legenda*) a několika prostředníky. Některé vazby a napojení mohou být v určitých případech zřejmou věcí, ale otevřeně se o nich nehovoří. Týká se to především situací, kdy jsou jedním „zřizovatelem“ opakovaně využívány a najímány stejné osoby či skupiny, jež se osvědčily, případně patří k bývalým příslušníkům ozbrojených sil nebo zpravodajských a bezpečnostních služeb*. Bývalí příslušníci státních organizací často odcházejí do „soukromých bezpečnostních agentur“*, jež se mohou stát předmětem zájmu státních zpravodajských služeb pro různé zakázky, ať už se to týká bezpečnostních a zpravodajských systémů, nebo výcviku „spojeneckých“ armád (případ Ukrajiny, Gruzie a dalších zemí), anebo právě fyzických akcí v zájmových prostorech*.4

Určité zpravodajské služby zmíněných mocností a některých dalších zemí mají ve své organizační struktuře sekci či divizi zvláštních operací, jejíž příslušníci jsou vycvičeni jak pro provádění různých operací v terénu (přímých akcí – direct actions), tak pro vytváření externích skupin z vybraných a najatých osob. Takováto externí skupina může vytvářet další skupinu, čímž zároveň utváří další organizační stupeň, přičemž se sama posunuje do role prostředníka mezi zpravodajskou službou (potažmo divizí zvláštních operací) a koncovou skupinou.

Příslušníci divize zvláštních operací, najmutí členové soukromých bezpečnostních agentur nebo osoby z externí skupiny další úrovně (nižší podřízený stupeň) mohou v rámci přímých akcí organizovat demonstrace a protesty, provádět léčky* a přepady* s různými úmysly, bombové útoky, ničení zájmových objektů*, únosy a „eliminaci“ zájmových osob*, podporu povstalecké činnosti (support to insurgency) a plno dalších aktivit vzhledem k situaci a záměru vlády příslušné země či vlivové skupiny, jež může mít vliv i na činnost určitých částí zpravodajských služeb. Do činnosti výše uvedených osob a subjektů mohou být v různé míře začleněny i vojenské speciální síly příslušné země. Při těchto aktivitách je využíváno také zázemí zastupitelských úřadů (velvyslanectví, konzuláty a jiná zařízení) a zázemí vlastních vojenských základen v zahraničí, tedy míst, kde část zástupců zpravodajských služeb obvykle oficiálně i utajeně působí. Zřízení akční skupiny či několika externích skupin v posloupném systému podřízenosti (chain of command) je obvykle dočasnou záležitostí, která může trvat od několika týdnů do několika let. Délka existence skupiny a dalších napojených skupin často závisí na splnění stanovených cílů a na vývoji celé situace. Vybudovaná řídící skupina a podřízená skupina či více skupin mohou být rozpuštěny i bez splnění cílů, pokud si to vynutí vývoj situace (obecně se jedná o změnu podmínek pro plnění cílů/úkolů).

Významným celoevropským příkladem výše zmíněných aktivit byla komplexní a dlouhodobá „Operace GLADIO“ (druh meče), jež se plně projevila v Itálii v 60. a 70. letech: Jednalo se o organizování teroristických skupin s účastí bývalých příslušníků italských fašistických jednotek (částečně také německých nacistů) s cílem destabilizovat veřejný pořádek a tím stabilizovat pořádek politický a zajistit, aby se země ubírala tím „správným“ směrem. Teroristické skupiny měly propojení do některých italských bezpečnostních a vojenských složek, přičemž tyto složky nespadaly pod kontrolu vlastní země, ale byly vyčleněny pro nadnárodní operace pod vedením USA (obvykle prostřednictvím CIA*), což bylo právě úmyslné zastírání činnosti, které mělo zajišťovat beztrestnost skutečným tvůrcům a vykonavatelům teroristického komplotu. V tomto období bylo útoky v Itálii zabito nebo zraněno několik stovek civilistů. Celá věc není stále plně obsjasněna.5

Od „Operace GLADIO“ sice uplynuly již přibližně tři desetiletí, avšak bylo by nesprávné domnívat se, že podobné aktivity se v současné době nekonají. Tyto započaté praktiky včetně přípravy a používání „mandžuských kandidátů“* a podobných metod nemohou být nikdy odsunuty do ústraní, nýbrž jsou stále využívány a naopak zdokonalovány. Projekt ISIS s propojením na teroristické útoky v Evropě je tak rozsáhlým zdokonalením v ovlivňování vývoje ze strany světové velmoci za podpory evropských „spojenců“, z nichž část se na aktivitách a podpoře podílí vědomě a aktivně, druhá část asistuje z bázlivé podřízenosti a zbylá třetí část napomáhá proto, že je skutečně přesvědčena o správnosti konání a prosazování demokratických hodnot západními mocnostmi, mezi něž podle této části spojenců přednostně patří Spojené státy, Velká Británie a Německo.  

Následující volně navazující produkt se vztahuje k pozadí projektu ISIS neboli SEPINSFOR (SEParate INSurgency FORce – Nezávislá povstalecká ozbrojená síla). Produkt připravujeme.

Zpravodajské produkty, které analyticky podporují závěr o ISIS jako zahraničním projektu:


1 Označení „Islámského státu“ jako ISIS se pojí k prostoru, jejž militanti obsadili napříč Irákem a Sýrií. V širším kontextu se tak jedná o „Islámský stát v Iráku a Sýrii“ (ISIS), případně „Islámský stát v Iráku a Levantě“ (ISIL), přičemž Levanta je tradiční označení pro území na východním pobřeží Středozemního moře (v základním významu se jedná o geografický prostor, na němž se v současné době nacházejí Sýrie, Libanon, Jordánsko, Izrael a Palestinská autonomie). ISIS/ISIL je propagandistické označení, které pomohl rozšířit Západ, čímž se velmi dobře uchytilo u široké veřejnosti (téma je součástí produktu, jež se zabývá západní propagací ISIS).

2 Blíže viz dokument 11003 Konflikty ve světě jako boj mezi USA a ruskou federací.

3 Omezené schopnosti zpravodajských služeb jsou podrobněji objasněny ve stejnojmenném produktu 12001.    

4 Soukromé bezpečnostní agentury byly v různé míře zmíněny v těchto zpravodajských produktech:

5 Příkladem jiné, ale dílčí operace pod falešnou vlajkou* byl bombový útok Izraelců v Egyptě v roce 1954, jenž nesplnil svůj cíl. Celá věc se stala známou jako Lavonova aféra (podle jména tehdejšího izraelského ministra obrany, který byl nucen rezignovat). 

* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 12025
Souhrnná analýza a hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO
1. červen 2017

Souhrnné hodnocení (13022)

Severoatlantická aliance (NATO) již od konce 90. let představuje zcela jinou organizaci, než jakou nám prezentují média západních zemí. Sdělovací prostředky a skrze ně i politici a vojenští hodnostáři neustále hovoří o Alianci jako o mezinárodním uskupení, jehož cílem je v rámci takzvané „kolektivní obrany“ bránit území členských zemí. Avšak tímto tvrzením se dotyční politici, vojenští funkcionáři a pracovníci médií dopouštějí hned dvojího pochybení, čímž dezinformují veřejnost:

Zaprvé žádná členská země NATO není vázána vojenskou pomocí jiné členské zemi, což dokládá i obsah článku 5 Severoatlantické smlouvy (podrobně vysvětleno v produktu 11002Členství v NATO neposkytuje bezpečnostní záruky). A zadruhé obrana území členských zemí je zástupný cíl, který je sice cílem oficiálně hlásaným, ale není cílem hlavním, což také vyplývá z dobrovolnosti v poskytnutí ozbrojené pomoci podle článku 5 (formu pomoci si může členská země zvolit dle vlastní libosti, čímž se může jednat např. jen o diplomatický protest). Obrana území členských zemí je podružnou věcí, neboť veškeré bojové aktivity NATO včetně jejich podpory se soustřeďují mimo tento prostor, a to v zájmu USA (Kosovo a Srbsko, Afghánistán, Irák, Libye atd.). To ostatně prokázal i nový americký prezident, na jehož požadavek se NATO zapojí do podpory boje proti „Islámskému státu“ na Blízkém východě (snahou USA bude tuto podporu účelově využívat a směřovat ji k zesilování amerického vlivu v regionu na úkor vlivu ruského).1

Někdo by mohl namítnout, že několik zemí NATO nyní poskytuje jakousi ochranu členským státům v Pobaltí, jenže to se netýká bojové činnosti ani její podpory, ale jen demonstrace síly opět ve prospěch stupňované činnosti USA proti ruskému rivalovi (nejedná se o důsledek ruské angažovanosti na východní Ukrajině, ale o záměrnou činnost k oslabování postavení současného Ruska, kde změna režimu na Ukrajině byla v tomto ohledu součástí amerického plánu pro 21. století – tento bod plánu byl sice splněn, avšak s několika nedostatky).2, 3

Obrana členských zemí před konvenčním napadením (agresí cizích armád) se navíc pojí k reálným hrozbám*, jenomže pravděpodobnost naplnění hrozby konvenčního napadení pobaltských států ze strany Ruské federace je nižší než 5 %. Nejedná se tedy o reálnou hrozbu, nýbrž řečeno zpravodajskou terminologií o „téměř nemožnou“ variantu činnosti.4, 1 (Podobně lze hodnotit hrozbu napadení ze strany S. Koreje5). Naproti tomu naplnění hrozby terorismu* neboli provedení nekonvenčního či asymetrického* útoku je na úrovni 50–70 %, a to pro každý kalendářní měsíc v kterékoli členské zemi NATO. Jenže Aliance terorismus na území svých členských států neřeší, pouze ho pasivně „stínuje“. Ze svého statusu a způsobu fungování ho ani dostatečně řešit nemůže.6 Hodnocení reálných hrozeb je ale úkol zpravodajských služeb*, jež by měly bez zaujatosti přispívat do rozhodovacího procesu* politiků. Jinou věcí je přístup politiků jednotlivých zemí, kteří buď chtějí přijmout závěry pramenící z co nejobjektivnějšího hodnocení reálné situace, anebo se raději ve jménu politické sebezáchovy podřídí určité „ideologii“ silnější mocnosti. Zde by se hodilo parafrázovat otázku tehdejšího švédského ministra zahraničních věcí, jenž se v souvislosti s děním na východní Ukrajině ptal, zdali má Česká republika vůbec nějakou zpravodajskou službu. Nyní bychom se mohli obdobně ptát: „Mají vůbec členské země NATO nějaké zpravodajské služby, jež dokáží nepředpojatě hodnotit skutečné hrozby a nezaměňovat je s přáním vlivových skupin?“

Pochybení v prezentování obrazu Aliance se dopouští i většina českých politiků, vojenských velitelů a médií v čele s veřejnoprávní Českou televizí (ČT). Názorným příkladem je pořad ČT „Otázky Václava Moravce“ (OVM) z 28. května 2017, kde se sešli zástupci ze všech tří jmenovaných profesí (novinář, politik a voják) a velmi pokrytecky debatovali o záležitostech Severoatlantické aliance. Ihned v úvodu se moderátor Moravec zavádějícím způsobem vyjadřoval o článku 5, který obecně shrnul jako „jeden za všechny a všichni za jednoho“. Nic takového však z článku 5 jednoznačně nevyplývá. Dále uvedl, jak marně lídři členských států Severoatlantické aliance čekali, zda se Donald Trump výslovně přihlásí k článku 5 Severoatlantické smlouvy (též Washingtonská smlouva), jako by to snad mělo být nějaké spásné prohlášení. Proč ale taková manipulace diváků, když se podle obsahu příslušného článku není k čemu přihlašovat, neboť vojenská pomoc není pro žádného člena striktní povinností? (Tehdejší politici USA velmi dobře věděli, jak formulovat znění článku ve svůj prospěch – vysvětlení viz produkt 11002.) Václav Moravec tak ukázal svoji profesionální nepřipravenost, anebo záměrně klamal veřejnost (v případě moderátora Moravce to nebylo poprvé – viz např. bod A jako příklad dezinterpretace a manipulace rozebraný v produktu 13008 Nepoctivé výzkumy veřejného mínění a jejich snadné odhalení (díl 3), kde domněnky, či spíše smyšlenky ředitele výzkumné společnosti úmyslně povýšil a vydával za fakta).

Hosté pořadu OVM ministr obrany Martin Stropnický a armádní generál Petr Pavel nepovažovali za nutné obsah článku 5 objasnit a pokračovali ve stejném dezinformačním duchu se zdůrazňováním závazků kolektivní obrany. Jenomže takové vystupování není hodno ministra a už vůbec ne vojenského funkcionáře, natož vojáka v hodnosti armádního generála, který by měl vystupovat čestně a spravedlivě a tím dávat správný příklad svým podřízeným. Touha po zachování vojenských a politických funkcí a další kariéře stále více převyšuje poctivý charakter jednotlivých osob. (Hodnocení vystupování předsedy Vojenského výboru NATO Petra Pavla je rovněž součástí produktu 13012Donald Trump a Severoatlantická aliance.)

Podle jiných pořadů ČT aktivovalo NATO článek 5 o údajné společné obraně poprvé po incidentech v USA spáchaných v září 2001. Avšak to je rovněž dezinformace. Američané se rozhodli zcela samostatně bez jakéhokoli konsenzu členských zemí (což je způsob rozhodování v Alianci – viz také oficiální stránky NATO). Američtí politici ani neponechali členské země, aby přijaly svá nezávislá rozhodnutí o vlastním přístupu k situaci (viz článek 5: … smluvní strana podnikne takovou akci, jakou bude považovat za nutnou…). Místo toho prostřednictvím tehdejšího prezidenta Bushe jasně naznačili, co od svých „podřízených spojenců“ očekávají, když Bush prohlásil: „Buď jste s námi, anebo proti nám.“ Jinou možnost nepřipustili. Nutno dodat, že se navíc nejednalo o obranu na území členských zemí, nýbrž o akt odplaty mimo prostor NATO.

Veškeré aktivity včetně zvyšování vojenských rozpočtů nejsou určeny primárně pro obranu území členských zemí. Američtí politici „sají“ z členských zemí síly a prostředky pro svůj záměr a evropští politici podřízeně hrají tuto falešnou hru (blíže viz Závěr v produktu 13012 a interně rozpracovaný produkt „NATO a evropské výpalné“3).

Situace ohledně Severoatlantické aliance dospěla až k jejímu fetišskému vyzdvihování a licoměrné adoraci Spojených států jako vedoucí mocnosti tohoto spolku. Toto přehnané a nekritické uctívání NATO a USA ale vede k postupnému vyčerpání až sebezničení členských zemí, což může být využito k přetvoření systému a vytvoření pevnější kontroly ze strany světových mocenských struktur. Představitelé západních zemí hlásají, že se snaží bojovat proti dezinformacím. Jenže namísto toho dezinformace sami šíří, a to jenom proto, aby se podřídili nastavenému a účelovému trendu. Tím se ale prohlubuje propast mezi vládami jednotlivých zemí a značnou částí veřejnosti, což přispívá ke zmíněné destrukci společnosti.

Související zpravodajské produkty neuvedené v textu:


1 Americká zahraniční politika, jakož i politika ruská a důvody k vedení příslušných politik jsou předmětem produktu s pracovním názvem „Protichůdné záměry zahraniční politiky USA a Ruské federace“ – možnost výběru pro publikování z Přehledu zájmových témat, kategorie Reálné zpravodajské výstupy.

2 Blíže o vývoji situace na Ukrajině viz produkty 11010 Analýza vzniku konfliktu na Ukrajině a 11027 Analýza změny politického režimu na Ukrajině (s pokračováním v produktu 11028).

3 Více o využívání členských zemí pro plnění cílů americké zahraniční politiky viz interně rozpracovaný produkt „NATO a evropské výpalné“ – možnost výběru pro publikování z Přehledu zájmových témat, kategorie Reálné zpravodajské výstupy. Blíže o americkém plánu pro 21. století viz Analýza Národní bezpečnostní strategie USA pro 21. století“ – možnost výběru pro publikování z Přehledu zájmových témat, kategorie Zpravodajské názvosloví a písemnosti.

4 Viz odborný výklad 21009 Vyjadřování pravděpodobnosti a analytické důvěry ve zpravodajské analýze.

5 Podrobněji o hodnocení severokorejské hrozby viz dokument Severní Korea představuje rozdílný problém pro USA a zbytek světa“ – možnost výběru pro publikování z Přehledu zájmových témat, kategorie Reálné zpravodajské výstupy.

Blíže viz produkt „NATO a terorismus“ – možnost výběru pro publikování z Přehledu zájmových témat, kategorie Reálné zpravodajské výstupy.

* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 13022
Souhrnné hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO
24. květen 2017

Krátká analytická reakce (11047)

Teroristický útok v Manchesteru ve Velké Británii spáchaný 22. května 2017 ve 22.35 hod. místního času (23.35 hod. SELČ) je ukázkou vyšetřování*, jež je od počátku předčasně svedeno do jednoho směru, jako by bylo předem určeno, k čemu mají policisté dospět.

První nejasností je, proč zástupci bezpečnostních složek potvrdili zapojení sebevražedného útočníka (dokonce uvedli, že se jednalo o osamělého útočníka), když stále nemohou prokázat, kdo improvizované výbušné zařízení* odpálil (Improvised Explosive Device, IED). Osoba identifikovaná jako Salmán Abedí mohla být jak přímým pachatelem, tak spolupachatelem, anebo dokonce nevědomým spoluúčastníkem. Pokud Abedí přišel do předsálí se zavazadlem (batoh, taška apod.), ještě to neznamená, že věděl, jaký obsah je uvnitř, a že on sám inicioval výbuch. Z praxe je známo mnoho případů, kdy domnělý útočník plnil příkazy jiné osoby a pouze se v určené době se zavazadlem dostavil na určené místo, aby zde buď na kohokoli počkal (dle instrukcí – často smyšlených), anebo aby zavazadlo umístil na stanovené místo. Výbušné zařízení (IED) pak mohla ještě v těsné přítomnosti „kurýra“ cíleně odpálit jiná osoba z bezpečné vzdálenosti. Exploze se zmanipulovaným doručitelem tak měla vytvořit dojem o sebevražedném útočníkovi. Jak to bylo v případě útoku v Manchesteru, by vyšetřovatelé měli zjistit forenzní analýzou a vylučovací metodou.  

Další nejasností je, že se začalo hovořit o jedné konkrétní osobě (Salmán Abedí), aniž by v té době byly identifikovány její ostatky, které by tuto skutečnost potvrdily. Je taktéž podivné, že verzi o sebevražedném útočníkovi včetně jeho jména předal médiím (americkým) jako první nejmenovaný zdroj* z bezpečnostní či zpravodajské služby* USA. Ať už je spolupráce mezi Brity a Američany jakkoli těsná, patří výsada uvolnění každé nové informace vždy té složce, jež je přímo odpovědná za vyšetřování a vedení případu, což Američané nejsou. Jinak se to jeví jako snaha svést Brity do chtěného směru vyšetřování.

Pochybnosti se objevují u přihlášení k odpovědnosti, a to nejenom v souvislosti s tímto jedním rozebíraným teroristickým útokem. „Islámský stát“ (Daeš) tak opakovaně činí se značným zpožděním (obvykle po 12 až 24 hodinách – nyní to bylo přibližně po 12 hodinách). Vzhledem k tomu, že má Daeš trvalý přístup ke sdělovacím prostředkům a internetu, kde v několika jazycích publikuje své periodikum „Rumija“ (dříve „Dabiq“) a své dílčí zprávy a videa, je jeho reakce podezřele pomalá a nikdo se dosud nezaobíral tím, proč Daeš tak dlouho čeká. Pokud porovnáme reakci s jinými militantními organizacemi, tak například hnutí Tálibán je schopno se přihlásit k odpovědnosti do jedné hodiny po útoku. To se mu daří i proto, že poblíž chystaného útoku umisťuje své zdroje, jež ihned informují své ústředí o vykonaném útoku a o lidských ztrátách a škodách. Vyčkávání islamistů z uskupení Daeš vyvolává dojem, jako by čekali na něčí pokyn, což naznačuje existenci vyšší nadřízené organizace. Ohledně svobodné vydavatelské činnosti a šířené propagandy vystupuje do popředí rovněž několikaleté neobvyklé selhání ve fyzické a informační izolaci prostoru Daeš, přičemž Západ má na své straně veškerou technologickou převahu.

Zvláštní shoda panuje v tom, že útok byl podobně jako v Paříži v listopadu 2015 proveden na koncertu, na němž vystupovali účinkující z USA (Paříž – americká heavymetalová skupina Eagles of Death Metal, Londýn – americká zpěvačka Ariana Grande). Může to být celkem logické vodítko, které klasifikuje koncerty v Evropě s americkými interprety jako hlavní cíle možných útoků se záměrem udeřit na dva státy současně, přičemž jedním z nich budou vždy Spojené státy (kromě přítomnosti amerických interpretů jsou často mezi diváky také američtí fanoušci pobývající v Evropě). V Manchesteru to ale takto nikdo neposuzoval, což lze hodnotit i podle toho, že koncert byl údajně bez bezpečnostních kontrol (velmi zvláštní).  

Další, ale nikoli poslední nejasnost se váže k cestování osoby identifikované jako Salmán Abedí. Abedí měl několik dnů před útokem strávit nějaký čas v Libyi, kde jsou bojovníci z „Islámského státu“ také zastoupeni. To je otázka pro zpravodajské služby, které mohou přes své interní a externí zdroje přímo v Libyi sledovat příjezdy občanů s britským občanstvím a jejich pohyb v příslušné zemi. Vzhledem k tomu, že od září 2001 se Američané snaží u teroristů prokázat, že před spácháním útoku vždy navštívili Pákistán, Sýrii, Jemen nebo jinou nestabilní zemi, je podivné, že tyto aktivity nejsou dnes zpravodajskými službami lépe podchyceny. Na druhou stranu nemůže být pravidlem, aby každý útočník musel procházet bojovým křtem nebo činností ve výcvikovém táboře v zahraničí.

Velká Británie byla první zemí na seznamu predikovaných cílů již pro letní období v roce 2016 – viz produkt 11013 Hodnocení teroristické hrozby pro Evropu a Českou republiku (červen - srpen 2016). Obdobným produktem byl dokument 11023 Hodnocení teroristické hrozby pro Evropu a Českou republiku (září - prosinec 2016).

Britové nyní mohou jako formu odplaty zvýšit svoje aktivity na Blízkém východě, kde je Američané potřebují, neboť celé tažení v Sýrii a Iráku je závislé na propojení s Evropou (viz interně zpracované téma „Velká Británie jako skrytý pohon americké kampaně na Blízkém východě" v Přehledu zájmových témat). Zvýšení aktivit může být odůvodněno bojem proti „Islámskému státu“, avšak produkty níže objasňují, že Daeš je veden spíše jako „chovná organizace“ a že cílem americko-britské vojenské kampaně jsou jiné subjekty v regionu.

Podezřelým vznikem a dlouhodobým trváním tzv. „Islámského státu" se zabývají zpravodajské výstupy 11007 Analýza vzniku Islámského státu", 11024 Hodnocení bojových schopností Islámského státu - díl 1/3" (na nějž navazují další dva produkty) a 11031 Zvláštní nedostatky v tažení proti Islámskému státu - díl 1/2" (na který navazuje pokračující produkt). Problematika „Islámského státu" ohledně podivného vykazování ztrát je rozpracována také jako analytická úloha v produktu 31007 Jaké jsou ztráty Islámského státu?".


* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 11047
Krátká analytická reakce (KAR)
© 2017 Agentura EXANPRO
22. květen 2017

Souhrnný výklad s hodnocením (22011)

Nelegální migrace zůstává pro Evropu vážnou záležitostí. Mnozí politici a novináři si to však nemyslí a zdůrazňují zeslábnutí migrace oproti roku 2015 a tím podle nich i ochabnutí celého problému na „běžnou úroveň“. Jenomže zhruba půl milionu nelegálních migrantů (což je jen oficiální, tedy oproti skutečnosti snížený počet), kteří přišli do Evropy v průběhu roku 2016, je stále varující číslo. Je to také číslo o vysokém počtu provinilců, kteří nebyli bráni k odpovědnosti podle příslušných zákonů evropských zemí. Počty nelegálních migrantů jsou v evropských státech navíc uměle snižovány, což souvisí také s tím, že státní úřady nechtějí vzhledem k jejich aktivní podpoře migračnímu pohybu připustit, že mají obtíže získat reálný přehled o úplném počtu nelegálních migrantů na teritorium své země (každý den či týden zadrží úřady v Německu a dalších zemí několik nelegálních migrantů, kteří nejsou v žádné evidenci, přičemž někteří z nich jsou zadrženi jenom proto, že páchali trestnou činnost – nepočítaje v to nelegální vstup do země).

Každá země z hlediska své národní bezpečnosti* musí v oblasti migrace v co největší míře usilovat o migraci řízenou neboli migraci legální. To znamená, že musí maximálně potírat migraci nelegální, a to z důvodů jak bezpečnostních, tak sociálních.1 Pokud není tento postoj důsledně dodržován a prosazován v praxi a je naopak vlivem různých pseudohumanistů a politiků s postranními cíli pranýřován, alibisticky překrucován a potlačován, pak se vlády a instituce jednotlivých států podílejí na postupné destabilizaci situace uvnitř vlastní země. Touto politickou netečností se uvnitř států, jež jsou objemnější nelegální migraci vystaveny, vytváří „zhoubné podhoubí“, které je bezpečnostními a zpravodajskými odborníky označováno jako vnitřní hrozba neboli vnitřní ohrožení státu. Jedná se o jakousi novodobou pátou kolonu, jejíž účinek se rozprostírá po celé Evropě a jejíhož působení může využít více subjektů ve svůj prospěch (např. vlády islámských zemí jako tlaku na Evropskou unii, militantní a teroristické organizace pro efektivnější působení ve vybraných evropských zemích, dále to mohou být Spojené státy, které mohou tento úmyslně rozdmýchaný fenomén využít v geopolitickém boji o kontrolu nad Evropou jako celku a k pokračujícímu politickému a ekonomickému boji proti Ruské federaci, …).

Shromážděné zpravodajské poznatky z několika zemí Evropy i mimo ni, jež se týkají smýšlení jak již „zrozených“ nelegálních migrantů, tak potenciálních nelegálních migrantů2, se neshodují s předkládanými informacemi v médiích (ať už je v nich prezentují politici, či různé neziskové organizace, anebo samotní novináři). Zjištěný rozpor vypovídá o manipulaci veřejnosti, což je prováděno minimálně tím, že jsou zamlčována ta fakta, jež se nehodí do současného západního politického trendu, a tím, že jsou nelegální migranti v zemích EU úmyslně a nepravdivě vydáváni za válečné uprchlíky.3 Tomu přispívá i mediální masáž o tom, kolika lidem se již cesta do Evropy podařila a jak přívětivé jsou k nim evropské země. Naopak zcela chybí informační kampaň o nelegálnosti těchto aktivit a spravedlivý přístup úřadů podle dikce zákona ke všem provinilcům bez ohledu na to, zda zákon porušili vědomě, anebo nevědomě (obojí představuje významný problém – blíže viz produkt 22009 Postup a zásady bezpečnostního prověřování nelegálních migrantů).  

Nelegální migranti, kteří do Evropy proudí z nestabilních zemí a ze zemí ozbrojených konfliktů, viní ze své situace Spojené státy a přidružené evropské země. Jsou toho názoru, že ztratili budoucnost, protože američtí a evropští politici nejednali správně, anebo nejednali vůbec, když měli. Říkají, že vlastně kvůli Západu byli nuceni emigrovat do Evropy. Značná část nelegálních migrantů tak do Evropy přichází s jistou zlobou vůči Západu, což se snaží dávat najevo tvrzením, že západní země nesoucí vinu za jejich osud nemají žádné právo jim nařizovat, aby se přizpůsobili pravidlům a zákonům příslušné evropské země. Migranti dodávají, že Západu nic nedluží, ale že Západ naopak dluží jim. Dokonce jsou ve svém přesvědčení o povinné pomoci ze strany evropských zemí a přijmutí na jejich území utvrzovány mnoha neziskovými organizacemi, jejichž činnost v zahraničí je financována západními státy. To je jedna z více skutečností, která dokazuje dvojí přístup a zákulisní záměr určitých mocností a politiků a také podíl několika dalších zemí přičleněných k mezinárodním spolkům.

Názory a přesvědčení nelegálních migrantů jsou z velké části založeny na zištných důvodech, avšak je to také politika evropských zemí, která tomuto smýšlení a vyvolanému migračnímu fenoménu podezřele nahrává. Vše má samozřejmě své kořeny v koloniálních dějinách několika mocností, na což nyní doplácejí i jiné národy. Větší příčinou je však novodobá agresivní zahraniční politika Spojených států zahájená s počátkem 21. století (Afghánistán, Irák, Sýrie, Libye atd.). A Evropa této politice jen přitakává a podporuje násilí ve světě jenom proto, aby Američané zesílili svůj vliv a kontrolu v klíčových regionech, přičemž se tato kontrola týká i evropského kontinentu. Jak ale potom účinně potírat nelegální migraci a snižovat s tím spojená bezpečnostní rizika*, když zde panuje jakési rozdvojení evropské politiky? Na jedné straně politici hovoří o tom, jak chtějí přispět k zastavení ozbrojených konfliktů* a bojovat proti terorismu*, ale na straně druhé podporují Američany v jejich vojenském angažmá na Blízkém východě, čímž se v této oblasti zvyšuje počet a síla militantních a teroristických organizací, jež ohrožují život i v evropských městech (ať už se jedná o přímé násilné útoky, anebo vliv na myšlení a radikalizaci evropské mládeže).

Nelegální migrace z oblastí ozbrojených konfliktů, která je poháněna a lehkomyslně podporována podivnou evropskou politikou, představuje vícestupňový problém. Ten začíná rozpory v sociálním systému a končí narušováním bezpečného prostředí. Již jednou přijmutí migranti jsou pojítkem pro přísun dalších migrantů. Islámští migranti nebudou akceptovat pravidla křesťanských úřadů, a jakmile bude v jakékoli obci jejich počet vyšší než počet místních a jinak duchovně a kulturně založených obyvatel, budou se dožadovat vůdčího postavení nad ostatními, a to podle jejich pravidel (v dnešní době se to již týká i jednotlivých čtvrtí větších měst).

V rámci nelegální migrace pronikají do evropských zemí příslušníci různých militantních uskupení, kteří jsou nebezpeční svými vazbami na terorismus a organizovaný zločin, přičemž evropské zpravodajské služby* a jiné státní instituce nemají možnosti, jak tyto osoby prověřit a odhalit, pokud se samy svou činností neprozradí. Nelegální migranti z oblastí ozbrojených konfliktů snadněji podléhají militantní radikalizaci*, což je způsobeno i tím, že výrazné procento migrantů tvoří mládež, jež je lehce zmanipulovatelná. Do Evropy tak přicházejí již „zaběhnutí“ zločinci a další, které můžeme nazývat „perspektivními“ zločinci. Evropa je tak vystavena dvojité infiltraci, přičemž se nejedná o nadnesenou frázi. Pro ilustraci uvádíme, že pokud by pouhá jedna desetina procenta (0,1 %) všech mužských nelegálních migrantů v Evropě byla napojena na zločinecké gangy, anebo by usilovala o toto napojení či samostatné nezákonné aktivity, jednalo by se nejméně o 1 000 osob (odhad ke konci roku 2016). Jinými slovy by se tento počet vztahoval k síle přibližně dvou vojenských praporů (samostatných útvarů), které v různých skupinách i jednotlivých osobách mohou „křižovat“ Evropu. Avšak vzhledem ke zpravodajským zkušenostem poukazujeme, že kalkulace s jednou desetinou procenta je značně podhodnocený závěr. Důležité rovněž je, kdo je skutečně nad sítěmi různých gangů a v jakých případech je aktivuje.

Pokud někdo hovoří o evropské bezpečnosti a opomíjí přitom národní bezpečnost své země, pak žádnou evropskou bezpečnost nehájí. Evropská bezpečnost je závislá na národní bezpečnosti jednotlivých evropských zemí. To nemohou změnit svým vměšováním do národní bezpečnosti příslušných států (např. v případě migračních kvót) a snahou o vytváření pochybných evropských vojenských a policejních struktur ani vedoucí funkcionáři EU včetně výkonných politiků členských zemí. Schengenská hranice je sice jakousi vnější hraniční linií pro určitý evropský prostor, ale její ochranou se nikdy nezaručí, že na území států, jež do schengenského prostoru patří, nebudou z různých směrů volně pronikat nechtěné osoby. Vždy to bude primární věcí národní bezpečnosti, a tedy věcí příslušné země a jejího bezpečnostního systému.  

Jakýkoli čin spáchaný nelegálním migrantem (násilné napadení, sexuální obtěžování, znásilnění, vražda, skupinový útok apod.) je zbytečným činem navíc, jenž jde na vrub politice jednotlivých evropských zemí, které nedokázaly zajistit bezpečnost svých občanů před cizími útočníky, u nichž není často známa jejich identita a už vůbec ne jejich minulost (a přesto se bez omezení pohybují po celé Evropě).

K tomu se nyní přidává bezvízový styk s Ukrajinou, čímž se ukrajinským gangům usnadní vývoz jejich kriminálních aktivit a kriminálního know-how do zemí EU.

Zpravodajské produkty související s tematikou nelegální migrace:


* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.

1 Zásady potírání nelegální migrace jsou předmětem stejnojmenného produktu 22005.

2 Mezi potenciální nelegální migranty zahrnujeme zpravidla obyvatele Asie (včetně Blízkého východu) a Afriky, kteří mají v úmyslu emigrovat do Evropy, a to nelegálním způsobem (tedy bez oficiální žádosti a povědomí úřadů příslušné cílové země). Počet potenciálních nelegálních migrantů, kteří uvažují o nelegální migraci do Evropy, neustále přibývá, a to především mezi mladými lidmi.

3 Na území členských zemí EU a několika dalších evropských zemí se nejedná o válečné uprchlíky, jak je záměrně a falešně zdůrazňováno některými politiky a sdělovacími prostředky. Vysvětlení rozdílu mezi nelegálním migrantem a válečným uprchlíkem je podrobněji uvedeno v produktech 11008 Úvodní hodnocení nelegální migrace a 22008 Bezpečnostní prověřování nelegálních migrantů.


Zpravodajský produkt 22011
Souhrnný výklad s hodnocením
© 2017 Agentura EXANPRO
 
11. květen 2017

Specifické hodnocení (12024)

V době, kdy se všichni politici přiživují na úpadku české vlády, se jaksi zapomnělo na mnohem závažnější a dosud úmyslně nevyšetřenou kauzu, kdy byl porušen zákon o zpravodajských službách1 a bylo hazardováno se životy několika českých občanů jejich záměrným vtažením do státní zahraniční operace (pokud tak lze vůbec nazvat tuto podloudnost, či naopak diletantství). Vše začíná od vládního kabinetu, který je ze zákona jako celek odpovědný za řízení a koordinaci zpravodajských služeb. V tomto případě se přednostně jedná o premiéra Sobotku a oba vicepremiéry Babiše a Bělobrádka, tedy všechny tři předsedy politických stran/hnutí vládní koalice. Celá situace ohledně „únosu“ pětice Čechů v Libanonu (červenec 2015 – únor 2016) skýtá množství důkazů* o vážném pochybení české vlády a několika dalších funkcionářů (podrobněji dále v textu).

Příslušnou záležitostí jsme se již zabývali v produktu 12006 Pozadí libanonské aféry s českou zpravodajskou službou, kde je možné nalézt podpůrné argumenty o porušení zákona a spáchání trestného činu.

V celé tzv. „libanonské aféře“ oba vicepremiéři podivně mlčeli, jako by se jich tato záležitost na jejich postech ve vládním kabinetu netýkala. A předseda vlády buď o své nevědomosti lhal, anebo ho ředitelé zpravodajských služeb* včetně ministrů obrany a vnitra obcházeli, což by však vypovídalo o absolutní neschopnosti premiéra řídit společně s ostatními ministry příslušné služby a orientovat se v situaci před únosem, během únosu (doba téměř sedmi měsíců) a po únosu. Zákonodárný sbor poslanců a senátorů v čele se Stálou parlamentní komisí pro kontrolu činnosti Vojenského zpravodajství* (VZ) nic negativního neshledal. Neozval se ani prezident Miloš Zeman. A novináři se jako vždy nikoho dostatečně neptali na vysvětlení celé řady pochybení. „Poklidnou“ atmosféru v celém případu uzavírá Policie ČR, která dosud z této kauzy nic nevyvodila a zřejmě již nevyvodí. Do její činnosti jako naschvál totiž zasáhla organizační změna v její struktuře, kdy se Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) – původně odpovědný za vyšetřování „libanonské aféry“ – za podivných okolností transformoval do nové policejní složky s názvem „Národní centrála proti organizovanému zločinu“ (NCOZ). Blíže je tato podezřelá přeměna analyzována ve dvou zveřejněných dokumentech počínaje produktem 11044 Organizační změna v Policii ČR a závěrečná zpráva vykazují nezpůsobilost politiků a postranní úmysl.

Zvláštní postavou v celém dění ohledně únosu v Libanonu je advokát Jan Švarc (jeden z unesených), jenž zastupoval Libanonce Alího Fajáda zadrženého v České republice na žádost Američanů. Švarc sehrál roli úvodního iniciátora celé události, ale pro svou profesi a úlohu nemohl patřit k hlavním tvůrcům podivné operace. Tím byl někdo, kdo měl moc politicky ovlivnit situaci a zájem na „vyvázání“ Fajáda z české vazební věznice (což ukazuje na zahraniční velmoc a službu v její prospěch). Advokát Švarc přes prostředníka oslovil zpravodajské služby s určitou nabídkou. První oslovenou službou byl Úřad pro zahraniční styky a informace* (ÚZSI). Tato služba na nabídku údajně nereagovala, avšak zájem projevilo Vojenské zpravodajství* (VZ), což jeho vedoucí činovníci potvrdili tím, že do Libanonu vyslali svého příslušníka vojenského zpravodajce Martina Psíka. A právě s oslovením zpravodajských služeb a vysláním zpravodajského důstojníka společně s dalšími čtyřmi osobami do Libanonu, z nichž tři lze hodnotit jako nezúčastněné osoby („obětované civilisty“), začíná odpovědnost vlády.

Ředitelé zpravodajských služeb museli o zmíněné nabídce informovat vládu prostřednictvím svých nejbližších přímých nadřízených, tedy ministrů dotčených resortů (obrana a vnitro). Museli je informovat už jenom proto, že hlavní podstatou nabídky mělo být zprostředkování schůzky v Libanonu se zdrojem, který měl mít informace o Čechovi Pavlu Hrůzovi, jenž byl v březnu 2015 unesen v Libyi (z laického provedení celé akce, což bylo zřejmě záměrné, hodnotíme, že tento důvod byl jen pozdější krycí legendou pro média). Oním zdrojem měl být dokonce někdo z libanonské zpravodajské služby. V takovéto situaci to musela být tedy prvořadě vláda, která měla schválit další postup v této věci. K tomu uvádíme výpis textu příslušného zákona1:

  • § 7 – Za činnost zpravodajských služeb odpovídá a koordinuje ji vláda.
  • § 8 odst. 4 – Vláda a prezident republiky ukládají zpravodajským službám úkoly v mezích působnosti těchto služeb. Prezident republiky ukládá zpravodajským službám úkoly s vědomím vlády.
  • § 8 odst. 5 – Podávání zpráv, předávání informací a ukládání úkolů podle odstavců 1 až 4 se u Bezpečnostní informační služby uskutečňuje prostřednictvím ředitele této služby a u Úřadu pro zahraniční styky a informace a Vojenského zpravodajství prostřednictvím příslušných ministrů...
  • § 10 – Spolupráci se zpravodajskými službami cizí moci mohou zpravodajské služby uskutečňovat pouze se souhlasem vlády.

Pokud by ředitelé zpravodajských služeb neinformovali o nabídce vládu, dopustili by se pochybení. Pokud by ředitel VZ Jan Beroun bez vědomí vlády v této věci organizoval vyslání svého příslušníka do takové země jakou je Libanon a ještě ve společnosti nevědomých osob, velmi závažně by se provinil. Je však nepravděpodobné, že by ani jeden z obou ředitelů neinformoval o nabídce vládu, čímž je rovněž nepravděpodobné, že by vláda či alespoň část vlády o celé situaci nevěděla a nepodílela se v rámci své odpovědnosti na dalším postupu zpravodajských služeb. To ostatně podporuje i skutečnost, že plukovník Beroun stále zastává funkci ředitele VZ (on sám navíc nejlépe ví, kdo z vlády o této akci předem věděl).

Dostáváme se k otázce, jak to bylo se schválením oné „zpravodajské operace“ a proč byla schválena s tak špatným plánem jejího provedení: proč to podvolení se ke schůzce přímo v Libanonu a nikoli ve třetí bezpečné zemi, proč cestování a pobyt v tak viditelné a zranitelné skupině novinářů a ještě k tomu s exponovanou osobou advokátem Švarcem, jenž cestoval do Libanonu opakovaně a spojení s Fajádem tak bylo známou věcí, zvláště když se v Libanonu setkával s Fajádovým bratrem, což se stalo i během kritické návštěvy, a tak dále a tak dále.

Co se týče schválení, tak někdo musel schválit, že zpravodajský důstojník pojede do Libanonu, a někdo musel rovněž schválit, že tam pojede ve společnosti nevědomých „civilistů“ a „exponovaného“ Švarce (to nemohlo být žádné vylepšené krytí, ale naopak nebezpečné upoutání pozornosti). Pokud se tedy jednalo o zahraniční cestu s účastí příslušníka státní zpravodajské služby, tak se také jednalo o státní operaci, čímž je přirozené, že operaci posvětil a řídil stát. A nejvyšší odpovědnou institucí je v této záležitosti vláda. Jenomže to vůbec neodpovídá chování premiéra, který po celou dobu únosu mlčel a až po propuštění Čechů pronesl: „Je myslím velmi důležité zjistit, proč tam vůbec ti lidé jeli, do Libanonu. Je důležité zjistit, proč tam jeli právě v tom složení, v jakém tam jeli." Jeho slova skrývají dvě podivnosti. První podivností je to, že svým tvrzením vlastně říká, že on o ničem nevěděl. Potom je ale zvláštní, že ředitel Beroun stále zastává funkci ředitele VZ (to se vztahuje i na další funkcionáře). Druhou podivností je pak to, že s tímto prohlášením přichází, jako kdyby teprve po propuštění Čechů začal iniciovat nějaké šetření (únor 2016). Jak je možné, že šetření, byť by to bylo po vnitřní linii, nezačal organizovat ihned po uskutečnění únosu, tedy v červenci 2015?  

Vůbec nejhorším a nevyšetřeným bodem (de facto nebylo vyšetřeno nic) je to, že informace o údajném libanonském zdroji a předmětu jeho poznatků pocházela od samotného Fajáda, klienta advokáta Švarce. Sám Jan Švarc to takto vypověděl. Jenže to pak vypadá, jako by Fajád působil v roli spolutvůrce celé operace. Je opravdu možné, aby Libanonec držený v české vazbě takto řídil českou zpravodajskou službu ve svůj prospěch a ve prospěch cizí mocnosti?

Nepoctivě se zachoval i předseda Stálé parlamentní komise pro kontrolu činnosti VZ Bohuslav Chalupa, který v únoru 2016 veřejně sdělil, že podle poznatků získaných v rámci komise postupovalo Vojenské zpravodajství v souladu s legislativou a s úkoly, které jsou na jeho příslušníky kladeny. Co tohle bylo za prapodivně obecný a mimo celou záležitost učiněný závěr? Vypovídal tak snad proto, aby podpořil své kolegy z hnutí ANO vicepremiéra Babiše a ministra obrany Stropnického, který si do svého resortu přivedl právě Jana Berouna, jenž se posléze stal ředitelem VZ? Členové komise se zde zpronevěřili své poslanecké povinnosti hájit zákony této země a řádně kontrolovat výkon státních institucí.

Zvláštně se zachoval také ministr vnitra Milan Chovanec, který při pozdější žádosti unesených o odškodnění reagoval v tom smyslu, že stát udělal pro návrat unesených Čechů maximum, za což mu podle něj patří poděkování. Svoji reakci doplnil slovy: „Pokud si zachránění myslí, že mají nárok na peníze, ať se obrátí na ty, kteří zorganizovali jejich dobrovolnou cestu. Určitě to nebyl stát, to je nesmysl.“ Takže podle ministra Chovance se vojenský zpravodajec vetřel do jejich přízně z osobní iniciativy a cestu a pobyt v jejich společnosti si organizoval a hradil sám? Stát ho v té době neřídil? Tohle je skutečně špatně podchycená a úmyslně nevyšetřená kauza. Unesení nebyli navíc zachráněni, jak tvrdí ministr Chovanec, ale propuštěni. A pokud k propuštění pomohl český stát, tak by měl ministr sdělit jakým způsobem (výměnou za co?), když si myslí, že si stát zaslouží poděkování. Avšak nutno dodat, že unesení novináři nepostupují v soudní žalobě správným směrem a stávají se už podruhé jen nutným doplňkem k dosažení cíle. Nejprve by měli rozkrýt skutečnou úlohu advokáta Švarce v celé události a tím i její pozadí, neboť soudní pravda nebude nikdy úplná a často bývá svedena do úzkého postranního směru, a to především v soudních sporech ve spojení se zpravodajskými službami (to jsme ostatně viděli již v jiném případu Vojenského zpravodajství, který není stále u konce).

Pro vyšetřování je zde mnoho záměrně nezodpovězených otázek. Pro ilustraci uvádíme některé z nich:

  • Kdo byl nejvyšším funkcionářem, který schválil tuto k nezdaru odsouzenou operaci?
  • Věděl o akci premiér a příslušní ministři? Pokud ano, tak proč premiér ve svém prohlášení lhal? Pokud ne, tak proč nebylo provedeno ve Vojenském zpravodajství personální opatření?
  • Proč vláda ihned po únosu neiniciovala vyšetřování?
  • Z jakého důvodu nebyla zvolena schůzka ve třetí bezpečné zemi?
  • Proč se vojenský zpravodajec pohyboval při své nezajištěné zahraniční služební cestě po celou dobu ve společnosti nevědomých osob z ČR?
  • Jak byl advokát Švarc vzhledem ke své iniciativě v celém případu vyslechnut a jak vše vysvětlil?
  • Vyslechl někdo Fajáda v této věci ještě před odjezdem skupiny do Libanonu? Pokud ano, tak s jakým výsledkem? A pokud ho nikdo nevyslechl, tak z jakého důvodu?

V celé kauze je mnohem více pochybných a zákulisních věcí, než jsme mohli zmínit (např. co se dělo v Libanonu a jak se odehrál samotný únos apod.). Tyto položky jsme společně s uvedenými věcmi zahrnuli do příkladů státní manipulace a vztahu politiků se zpravodajskými službami, z čehož vychází i ponaučení (lessons learned) do zpravodajské nauky.

ZÁVĚR

Celá libanonská aféra je ukázkou politické činnosti v nejvyšším patře zemské politiky, kde již chybí odpovědnost vyššímu orgánu, a tak se nejvyšší politici dopouštějí prohřešků a páchání trestných činů s vědomím, že státní instituce, jež by mohly něco vyšetřovat, jsou právě pod jejich kontrolou, kterou si ještě více upevňují (viz produkt 11044). Jedinou pojistkou je zákonodárný sbor, jenž však v tomto případě nekonal, i když byl porušen buď zákon o zpravodajských službách, anebo překročena pravomoc vládních činitelů, a to v obou bodech s výsledkem spáchání trestného činu vůči nezúčastněným osobám. Jednalo se taktéž o významný podnět vyslovit vládě nedůvěru a zahájit trestní řízení.

Bezpečnost občanů je na prvním místě a tato bezpečnost a obecně národní bezpečnost* nebyla porušena a narušena jen v této záležitosti, nýbrž v celé řadě nepoctivých a zbabělých rozhodnutí či nekonání jako projevu podřízené politiky vůči cizím mocnostem a zájmům nadnárodních organizací.

Produkty s tematikou zpravodajských služeb:


1 Zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

* Definice termínů a stručný popis zpravodajských služeb jsou uvedeny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 12024
Specifické hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO