Zpravodajská analýza, produkce a prezentace  ⇒    Zájmová témata   ⌈⌋   Slovník   ⌊⌉   Pracovní postupy    ⇐  Hodnocení bezpečnostní situace a politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

28. srpen 2017

Souhrnný výklad (22012)

Bezpečnostní strategie je zjednodušeně dokument, jímž vláda stanovuje, proti jakým hrozbám a negativním jevům, jakými silami a prostředky a jakým způsobem chce hájit bezpečnost vlastní země a bezpečnost svých občanů. Bezpečnostní strategie musí být skutečnou a v praxi použitelnou vládní strategií a nikoli pouhým akademickým dokumentem, jenž sáhodlouze popisuje všechny možné hrozby ve světě a závazky, které vyplývají z členství v mezinárodních organizacích.

Bezpečnostní strategie jako dokument musí všechny zúčastněné státní i nestátní subjekty sjednocovat do společného úsilí v zajišťování národní bezpečnosti. Musí definovat podstatu národní bezpečnosti a zastřešovat obecný postup v udržování bezpečného prostředí.

Agentura EXANPRO vytvořila koncept Bezpečnostní strategie ČR v rámci odborné konzultace v oblasti zpravodajské a bezpečnostní podpory politického subjektu Aliance národních sil (ANS). Tento koncept bude představen v internetovém vysílání rádia Svobodný vysílač dne 3. září 2017 v pořadu, který začíná v 19 hodin. Později bude celý koncept zveřejněn na stránkách agentury EXANPRO. Níže jsou zveřejněny hlavní body zformované Bezpečnostní strategie ČR, z níž rovněž pocházejí přiložené obrázky. 

Bezpečnostní strategie ČR byla vytvořena na požadavek a pro potřeby ANS, která tím disponuje výhradním právem nakládat s příslušným dokumentem podle vlastního uvážení a potřeb a v souladu s tím, k čemu byl dokument vytvořen.

Pro základní přehled uvádíme hlavní body vypracované Bezpečnostní strategie:

KONCEPT
 
BEZPEČNOSTNÍ STRATEGIE
ČESKÉ REPUBLIKY
 
Článek 1
 
Odpovědnost české vlády a její nedělitelná pravomoc
při tvorbě a uplatňování Bezpečnostní strategie ČR
 
Článek 2 
 
Vnější a vnitřní bezpečnost jako základ pro národní bezpečnost 
 
Článek 3 
 
Používání správných termínů odborného názvosloví
pro náležité pojmenování bezpečnostních hrozeb
 
Článek 4
 
Bezpečnostní hrozby pro ČR a jejich původci a podporovatelé
 
Článek 5
 
Národní opatření pro zachování a posílení bezpečného prostředí v ČR
  
Článek 6
 
Státní instituce (útvary) a nestátní subjekty
pro naplňování Bezpečnostní strategie ČR a součinnost mezi nimi 
 
Článek 7
 
BEZPEČNOSTNÍ TRIÁDA
 
Organizační struktura, příprava (výcvik) a působení
vojenských, policejních a zpravodajských sil
  
Článek 8
 
Bezpečnostní strategie ČR a občané České republiky
 
Článek 9
 
Mezinárodní spolupráce a zahraniční aktivity ČR v bezpečnostní oblasti 
 
Článek 10
 
Pravidelná aktualizace Bezpečnostní strategie ČR
a její propojení s ostatními dokumenty
 
 
 

Zpravodajský produkt 22012
Souhrnný výklad
© 2017 Agentura EXANPRO
 
28. srpen 2017

Specifická analýza – seriál ČT (13025)

Úvod do seriálu o nespolehlivosti České televize je uveden v prvním dílu seriálu (viz produkt 13024), kde je rovněž rozebrán první případ, jenž se vztahoval k dezinterpretaci. Následující případ z produkce České televize se týká dezinformace a účelové manipulace.

PŘÍPAD 2 – „Výzkum veřejného mínění“ (dezinformace a účelová manipulace)

Dezinformace a účelové manipulace se dopustil moderátor České televize (ČT) Václav Moravec v pořadu „Otázky Václava Moravce“ vysílaného 7. prosince 2014. Záměrně uvádíme pochybení moderátora Moravce z roku 2014, neboť přibližně od této doby je možné u tohoto pracovníka pozorovat opakované vážné prohřešky v moderování zmíněného pořadu a tím i nespolehlivost příslušného moderátora (pozn.: u zdroje informací hodnotíme jeho spolehlivost a u obsahu informace pak její důvěryhodnost). 

V inkriminovaném pořadu se Václav Moravec dopustil provinění tím, že domněnky, či spíše smyšlenky ředitele výzkumné společnosti úmyslně povýšil a vydával za fakta. Moravec tehdy prohlásil následující:

„Když je řeč o odbornících, nejen spor o platy ústavních činitelů, ale i spory v koalici a především vystupování prezidenta Miloše Zemana odvracejí lidi od politiky. Vyplývá to z nejnovějšího sociologického šetření Trendy Česka 2014, které pro Českou televizi zpracovává pravidelně společnost TNS Aisa…“

Moderátor Moravec dezinformoval českou veřejnost v tom, že si vymyslel, že podíl na odvracení lidí od politiky má vystupování prezidenta Zemana, přičemž ještě zdůraznil, že je to především ono vystupování prezidenta, co lidi odvrací. Avšak z výzkumu ani v nejmenším nevyplývalo, že by se lidé odvraceli od politiky vinou prezidenta. Podívejme se blíže na celou klamnou aktivitu Václava Moravce.

Respondenti vůbec neodpovídali na otázku ve vztahu k prezidentovi, nýbrž ve vztahu k vládě, přesněji jakou mají k vládě důvěru. Výsledkem bylo, že kabinetu rozhodně nebo spíše věřilo 36 % dotázaných a naopak nedůvěřovalo v součtu 63 % občanů (spíše nedůvěřovalo + rozhodně nedůvěřovalo).

Celý klamný výrok či dezinformaci moderátora ČT odstartovala prvotní interpretace výsledků výzkumu ředitelem TNS Aisa, který byl zároveň spoluautorem výzkumu. Zmíněný ředitel Bronislav Kvasnička k výsledku, jenž byl pro vládu nepříznivý, sdělil: 

My se domníváme, že je to zejména ve spojitosti s děním kolem prezidenta Miloše Zemana. A domníváme se, že vlastně občané tímto dávají vládě určitý vzkaz tuto situaci nějakým způsobem řešit. Čili občané říkají: vládo, svůj program nějakým způsobem naplňuješ, není tam ani výrazné kladné nebo negativní hodnocení, ale zároveň říkají: objevuje se tady nějaká situace kolem Miloše Zemana, prezidenta ČR, vládo řeš to, protože my s tím nejsme spokojeni. A tudíž vlastně tato situace se nepřímo přenáší na vládu samotnou a občané jí dávají jednoznačný vzkaz…“ 

Již v této interpretaci je vidět zavádějící snahu podsunout občanům, že špatný výsledek v hodnocení vlády je vlastně kvůli českému prezidentovi a že snad občané tlačí na vládu, aby s chováním prezidenta něco učinila (viz „vládo řeš to" a „jednoznačný vzkaz"). Jenže problém je v tom, že ředitel výzkumné agentury použil slovo „domníváme se“, a to dvakrát ve svém sdělení, což značí, že sám neví, jaká je skutečnost. Pokud by toto tvrzení mělo alespoň z části odpovídat pravdě, musel by ho něčím patřičně doložit.

Avšak mnohem závažnější bylo následné vyjádření moderátora ČT, který prvotní interpretaci ředitele výzkumné agentury povýšil z „domníváme se“ na jasnou záležitost, přičemž nepravdivě tvrdil, že to vyplývá ze sociologického šetření.

Z celé záležitosti vznikají dvě otázky směrem k osobám, jež předvedly klamné vystupování: Proč moderátor uváděl domněnky ředitele společnosti jako fakta? A proč ředitel vůbec hovořil o domněnkách, které směřovaly proti prezidentovi, když osoba prezidenta nebyla obsahem otázky pro občany? V tomto případě je samozřejmě ve hře mnohem více než jen výzkum veřejného mínění a interpretace jeho výsledků. Připomeňme, že zadavatelem výzkumu byla veřejnoprávní Česká televize, k čemuž se pojí otázka, zda je ČT skutečně nezávislá a nestranná společnost, když její vedení umožňuje a financuje výzkumy s pochybnou interpretací jejich výsledků a dovoluje svým moderátorům tyto interpretace posouvat ještě na vyšší úroveň klamné interpretace. Nabízí se také otázka, zda snad tato interpretace výsledků nebyla s ředitelem Kvasničkou dopředu domluvena ze strany moderátora, jenž nedokáže skrýt svou nelibost k některým politikům. Proč by jinak ředitel výzkumné agentury přicházel s tak podivnou interpretací výsledků sociologického šetření?

K prezentování svého předpojatého přístupu vůči určitému politikovi není možné zneužívat pracovního postavení ve veřejnoprávní televizi a snažit se tak ovlivňovat veřejné mínění směrem k veřejně činným osobám. V tomto případě se zároveň jednalo o porušení Kodexu ČT, konkrétně článku 5 nazvaného „Péče o informace ve zpravodajství a aktuální publicistice“. Příslušný článek byl porušen nejméně ve svých dvou bodech označených jako 5.6 a 5.7. Pro úplnost uvádíme výpis těchto bodů:

5.6 Ve zpravodajství a aktuální publicistice Česká televize dbá na přesnost a nestrannost spočívající především ve zjišťování a ověřování skutečnosti.“

5.7 … Česká televize musí dokázat pro diváky jednoznačnou formou oddělit zprávu od hodnotícího soudu, zvláště není přípustné směšovat zprávu a hodnotící soud v jedné větě redaktora. Rovněž není dovoleno vydávat pouhé domněnky za zprávy.“

Pracovníci ČT porušují Kodex České televize opakovaně (dezinformují, manipulují, mlží, zatajují, neodborně předkládají), avšak nikdo z odpovědných orgánů na to nereaguje, čímž se onen Kodex stává pouhým kusem papíru. Rada ČT nekoná a nekoná ani Poslanecká sněmovna, jež členy Rady volí a odvolává. Tím se oba orgány podílejí na snižování úrovně mediálního zpravodajství a prohlubování nedůvěry veřejnosti k hlavním sdělovacím prostředkům.

Profesionalita pracovníků sdělovacích prostředků a důvěryhodnost obsahu jejich slov patří k důležitému rysu vyspělého a ničím nezatíženého národa, a to zvláště v době, kdy se neustále a ne zcela v souladu se situací přetřásá termín „propaganda“ (viz produkt 13007 Propaganda o propagandě).

Poznámka: Uvedený případ byl také součástí obsahu produktu 13008 Nepoctivé výzkumy veřejného mínění a jejich snadné odhalení (díl 3).


Zpravodajský produkt 13025
Specifická analýza – seriál ČT
© 2017 Agentura EXANPRO
26. srpen 2017

Doplňující analýza a hodnocení (12028)

Zpravodajský produkt volně navazuje a doplňuje krátkou analytickou reakci 11047 Ukázka nejasností ve vyšetřování teroristického útoku ve Velké Británii. K nejasnostem ve vyšetřování* a pozadí teroristického útoku* spáchaného v Manchesteru 22. května 2017 přibývá zvláštní vazba na britskou zpravodajskou službu MI6* (SIS*), britskou kontrazpravodajskou* službu MI5* („The Security Service“) a americkou zpravodajskou službu CIA*. Kořeny této vazby sahají zhruba do poloviny 90 let, kdy vznikla tzv. „Libyjská islámská bojová skupina“, v anglickém názvu známá jako „Libyan Islamic Fighting Group“ (LIFG), přičemž osoba označená za pachatele útoku v Manchesteru byl britský občan libyjské národnosti Salmán Abedí (zahynul ve věku 22 let během útoku s použitím improvizovaného výbušného zařízení* – IED), jehož otec Ramadán Abedí a další příbuzní byli členy LIFG.

Příslušníci militantního uskupení LIFG měli už od svého zrodu (přesněji ještě před svým zrodem) napojení na zahraniční zpravodajské služby, bez jejichž podpory by nemohli působit na území Libye. Podpora ze zahraničí byla pochopitelně prováděna s určitým záměrem, a to především ve prospěch zahraniční politiky USA. Američtí představitelé již v 90. letech usilovali o jisté změny na Středním/Blízkém východě a v severní Africe, tedy v oblasti známé pod akronymem „MENA“ (Middle East and North Africa). Zesílené úsilí o provedení změn v prostoru MENA mělo svoji časovou souvislost s rozpadem Sovětského svazu (1991) a oslabením této velmoci, která se musela soustředit na vnitřní záležitosti a řešení situace ohledně tehdejších zanikajících sovětských socialistických republik. Této situace hodlali Američané využít k rozšíření své sféry vlivu ve světě (spojené s kontrolou nad klíčovými geografickými prostory) na úkor sféry ruské a připravit si výhodné podmínky pro následné soupeření s Ruskem.

Poznámka: Útvar LIFG mohl během svého působení měnit název nebo organizační strukturu, což ale není v tomto dokumentu to podstatné. Důležitá je vazba mezi zpravodajskými službami západních zemí (potažmo zahraniční politikou USA a Velké Británie) a libyjskou militantní opozicí, ať už to byla LIFG, její nástupnická organizace, nebo jiná opoziční skupina. Pro zjednodušení budeme v tomto zpravodajském produktu používat označení LIFG jako všeobecného názvu pro libyjskou opozici. Podrobnosti ohledně vzniku a vývoje militantních či povstaleckých skupin včetně LIFG jsou předmětem jiných odborných dokumentů.

Hlavním cílem LIFG bylo změnit režim v Libyi, v jehož čele stál Muammar Kaddáfí – nevyzpytatelná osoba pro naplňování zahraniční politiky USA v prostoru MENA v rámci soupeření s Ruskem. Zahraniční podpora směrem k LIFG byla tedy více než jasnou věcí. Dokonce lze ze zpravodajského hlediska odhadovat, že první impuls pro vznik LIFG mohla dát americká CIA a její „asistenční“ britská služba MI6. Zpravodajské služby CIA a MI6 cvičily příslušníky LIFG na svých územích a ve třetích zemích a pomáhaly jim operovat v Libyi. Také sledovaly libyjskou diasporu ve světě k výběru vhodných členů LIFG (Američané provádějí podobnou činnost i v případě jiných zemí, v nichž se snaží ovlivnit politický vývoj nebo přímo změnit režim).  

Od svého počátku měla LIFG napojení na al-Kájdu, neboť mezi prvními členy LIFG byli Libyjci, kteří bojovali proti sovětským jednotkám v Afghánistánu po boku nebo uvnitř skupin al-Kájdy (v prvních letech sovětské invaze ještě pod označením Makhtab al-Chidamat, zkráceně MAK [z anglického přepisu Maktab al-Khidamat], což bylo uskupení, na jehož založení se podílel Usáma bin Ládin, jenž později v roce 1988 založil organizaci al-Kájda). Napojení na al-Kájdu se rozšiřovalo i mezi novými členy LIFG, kteří neměli bojové zkušenosti. Tento vývoj uvnitř LIFG ale zástupcům USA a Velké Británie nevadil, jelikož prvořadým cílem bylo změnit režim v Libyi v jejich prospěch a taktéž využít LIFG v dalších činnostech v celém prostoru MENA (příkladem je souvislost s pozdějším vznikem tzv. „Islámského státu v Iráku a Sýrii“ – ISIS). Spojené státy měly ostatně vlastní „spřátelenou“ zkušenost s al-Kájdou či její předešlou organizací během zprostředkované podpory takovýmto skupinám v době invaze sovětských vojsk do Afghánistánu.

V průběhu několikaletého působení LIFG (od roku 1995) a neúspěšných operacích proti režimu bylo některým členů LIFG, kteří se ve své činnosti pohybovali mezi Velkou Británií a severní Afrikou, umožněno usadit se ve Velké Británii, kde však byli stále organizováni do libyjského odboje. Největší libyjská komunita se nachází právě v Manchesteru a celkem ve Velké Británii žije asi 16 000 Libyjců (všichni ale nemohou být spojováni s LIFG). Pachatel útoku Salmán Abedí se narodil v Manchesteru v prosinci 1994. Jeho otcem je Ramadán Abedí, jenž v roce 1993 ve funkci libyjského bezpečnostního důstojníka uprchl do Saúdské Arábie, když se připravovalo jeho zatčení za spolupráci s islamisty. Po necelém roce se přemístil do Velké Británie.

Po teroristických incidentech v USA uskutečněných 11. září 2001 a obvinění al-Kájdy zesílil tlak také na ostatní militantní organizace, jež by mohly mít napojení na al-Kájdu. Nakonec byla LIFG jako teroristická organizace ve Velké Británii zakázána, což ale bylo pouze politické rozhodnutí navenek a nijak to neomezovalo aktivity zpravodajských služeb pro účely britské zahraniční politiky ve spojení s USA. LIFG tak byla nadále připravována a v roce 2011 využita ke svržení režimu v Libyi, což souviselo s podporou povstalců v Sýrii, kteří na počátku roku 2011 zahájili organizování protestů a násilností, jež později přerostly v ozbrojený konflikt. Jedním z cílů vojenské výpravy Západu proti libyjské vládě bylo totiž zabránit možnosti, aby se Libye v budoucnu stala zázemím pro ruskou zahraniční politiku v Africe a zadním podpůrným dvorkem pro politiku na Blízkém východě včetně Sýrie (dalším cílem bylo získávat africké bojovníky pro operace na Blízkém východě a v Evropě). Paradoxem v počínání Západu v podpoře libyjských povstalců je, že režim Muammara Kaddáfího tvořil v severní Africe bariéru proti al-Kájdě a tím i přesunu různých bojovníků a zbraní. Představitelům členských zemí Severoatlantické aliance a Evropské unie však nevadilo, aby podpořili jeho svržení a podíleli se tak na destabilizaci značné části severní Afriky, čímž navíc přispěli k bezpečnostnímu ohrožení evropských zemí.

Ramadán Abedí zůstal po svržení Kaddáfího režimu v Libyi a měl působit pro bezpečnostní síly v Tripolisu. Do Libye se vrátila i část jeho rodiny. Syn Salmán Abedí nastoupil v roce 2014 na univerzitu v Manchesteru a do Libye opakovaně cestoval, stejně jako jeho otec opakovaně cestoval z Libye do Británie (Salmán údajně navštívil i Sýrii). Avšak v roce 2016 z univerzity odešel a v květnu 2017 byl určen jako pachatel „bombového“ teroristického útoku. Salmán Abedí neměl údajně žádné potíže jak ve studiích, tak v osobním životě. Na druhou stranu byl uzavřený, vyhýbal se společnosti a podle lidí z jeho okolí dával svým chováním v posledních měsících najevo své sympatie k ISIS. Britská služba MI5 dokonce obdržela několik hlášení o podezřelém chování Salmána Abedího přímo z libyjské komunity.

Primární odpovědnost za bezpečnostní incident v Manchesteru nesou zpravodajské služby MI6 a MI5 a taktéž britská vláda, jež je odpovědna za jejich řízení. I když je zde nesporná odpovědnost v nebezpečné podpoře zahraniční militantní skupiny ze strany MI6 a v nekonání ze strany MI5 při ohlášení podezření, vyvstává otázka, zda se jednalo o selhání zpravodajských služeb, anebo o záměr, v němž Salmán Abedí sehrál roli nastrčené a zmanipulované osoby pro vyšší cíle. Pokud v tom nebyl vyšší zájem, kterým Britové ve své zahraniční politice a ve prospěch Američanů překypují, měla nastat ve zpravodajských službách personální opatření za nedbalý přístup jejich vedoucích pracovníků. Nic se ale nestalo, což vyvolává pochybnosti o pozadí útoku a o tom, co měl útok skutečně rozpoutat.   

Zvláštní roli sehráli Američané, kteří přispěchali se svými informacemi k případu, přičemž ignorovali, že vyšetřování vede britská strana, která tak měla výhradní právo na uvolňování veškerých informací k případu. Američané byli rovněž velmi dobře obeznámeni se situací rodinných příslušníků Salmána Abedího v Libyi, kde byli v Tripolisu libyjskou policií zadrženi Ramadan Abedí (otec pachatele Salmána) a bratr pachatele Hašim Abedí (nar. v roce 1997). Američané znali i důvody jejich zadržení a podrobnosti jejich výpovědí, což vede k závěru, že činnost libyjských úřadů sami iniciovali přes své pracovníky v Libyi, kteří tam spolupracují s místními složkami (v Libyi působí příslušníci amerických speciálních sil, zpravodajští důstojníci ze CIA a DIA* a američtí kontraktoři ze soukromých bezpečnostních agentur* – PSC* najatí Ministerstvem obrany USA a Ministerstvem zahraničních věcí USA). Ramadan je podezřelý ze spolupráce s al-Kájdou a Hašim z napojení na ISIS. Vyvstává tak další otázka, zda měl útok v Manchesteru něco ovlivnit v Libyi, k čemuž mohlo přispět i zdánlivě neprofesionální uvolňování informací, které mělo co nejrychleji usměrnit vyšetřování potřebným směrem a nastartovat požadovaný vývoj situace. K tomu je nutné doplnit, že Libye se stává novým zázemím ISIS, a to s patřičnou zahraniční podporou.

Poznámky o přesunu ISIS do Libye byly uvedeny již 7. dubna 2016 v produktu 13002 („Proti tzv. Islámskému státu (ISIS/ISIL), jenž používá teroristické praktiky, není veden plnohodnotný boj, ale jen jakási činnost, která má boj napodobit. Jsou to tedy bojové aktivity s omezeným cílem, které poskytují islamistickému gangu možnost nejenom přežít, ale nadále provozovat své obchodní a propagandistické praktiky, popřípadě se přemístit z exponovaných míst Iráku a Sýrie do severní Afriky v čele s Libyí.“) a 16. srpna 2016 v produktu 11020 („Pokud bude Islámský stát v Iráku a Sýrii poražen, nebude to jeho konec, jelikož vedení IS se postupně a se zahraniční podporou přemísťuje do Libye, kde jsou vytvářeny podmínky pro jeho další působení. Vytvářené podmínky jsou především v podobě ničení možné konkurence.“).

Kromě libyjské komunity byly britské bezpečnostní složky o Abedího rodině předem informovány také z americké strany, což však nečiní žádný rozdíl v tom, že britské služby musely mít dostatek informací z vlastních aktivit směrem k libyjské diaspoře a ze sledování komunikace mezi Velkou Británií a zeměmi rozvrácenými ozbrojeným konfliktem. Pokud zpravodajské služby sledují telefonní komunikaci, tak se zaměřují právě na spojení podezřelých osob s destabilizovanými zeměmi, což je jedno z opatření v předcházení násilné trestné činnosti v podobě terorismu. V Británii pro tuto činnost existuje specializovaná zpravodajská služba GCHQ*. Je tedy podivné, že by zpravodajci nevěděli o telefonátech Salmána Abedího do Libye, jenž krátce před útokem mluvil s otcem a poté i s matkou, jíž údajně prosil o odpuštění. Panuje tedy stejná a trvalá otázka na to, jaká byla v tomto tragickém incidentu role zpravodajských služeb. Otázka je závažnější v tom, že po útoku v Manchesteru hlásají představitelé britských zpravodajských služeb, že mají ve své zemi až 23 000 „džihádistů“ připravených zabíjet a zemřít pro Alláha. Proč ale s tímto počtem radikálů přicházejí až po útoku v Manchesteru? Čím byl tento útok zvláštní, že náhle po něm vědí bezpečnostní síly o početním problému s radikály? A proč toto číslo nevěděly a nehlásaly již před útokem? A proč tak náhlý křik o množství radikálů, když celé roky britské úřady umožňovaly poměrně volný pohyb osob a především příslušníků exponovaných národností mezi Velkou Británií a destabilizovanými zeměmi? (Salmán před útokem navštívil jak Libyi, tak Sýrii.)

Pracovní přístup a postupy zpravodajských služeb před útokem a po útoku vykazují jistá podezření a dotaz na to, o co vlastně zpravodajské služby usilovaly před útokem a o co usilují nyní. To je ale prostor pro novináře a jejich otázky. Situace ohledně britských zpravodajských služeb a jejich aktivit v zahraničí evokuje rovněž otázku, jak to vlastně bylo s osobou označovanou jako „džihádista John“ (vlastním jménem Mohammed Emwazi).1

Zpravodajské produkty, které analyticky podporují závěr o ISIS jako zahraničním projektu:


1 Mohammed Emwazi byl britský Arab původem z Kuvajtu. Příslušníci MI5 ho několikrát vyslýchali a v roce 2010 ho v Británii zadrželi a nedovolili mu odcestovat do rodného Kuvajtu. Avšak i přesto Emwazi na počátku roku 2012 odcestoval z Británie do Sýrie, kde se později připojil k ISIS. V řadách ISIS se stal známým jako popravčí zahraničních rukojmích. V listopadu 2015 byl zabit při společné americko-britské operaci s použitím bezpilotních vzdušných prostředků, jež provedly úder v prostoru syrského města Rakka. Emwazi dříve tvrdil, že ho MI5 chtěla naverbovat.

* Definice termínů a stručný popis zpravodajských organizací jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 12028
Doplňující analýza a hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO
18. srpen 2017

Souhrnná analýza (11051)

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR schválila 12. července 2017 zahraniční misi českých vojáků na území Litvy a Lotyšska. Mise bude zahájena 1. ledna 2018. V záležitosti zahraničních misí existují vždy dvě obecné otázky: jaký účel má daná mise plnit a zda je mise ve své podobě schopna tento účel splnit. Podrobněji se řeší, zda je mise v pořádku z hlediska mezinárodního práva a zdali má spravedlivý a účinný charakter. Každá vojenská zahraniční mise by měla být dostatečně ospravedlněna, a to pravdivými a závažnými fakty. Jenže při hledání odpovědí ohledně mise v Pobaltí narazíme na spoustu faktických rozporů a podsouvání zkreslených a neúplných informací. Jak je ale potom možné, že Poslanecká sněmovna návrh na působení českých vojáků v pobaltských zemích schválila?

Pro analýzu této záležitosti je nutné ji celou sledovat ze všech stran a v širších souvislostech (to platí ostatně vždy a pro všechno). V tomto smyslu zde máme Českou televizi, kde jsme se 11. července 2017 v pořadu „Události“ dozvěděli, že vláda chce české vojáky do Pobaltí poslat kvůli ruským hrozbám. O den později zazněla ve stejném pořadu obdobná fráze, že Aliance nasazení zdůvodňuje ruskými hrozbami. Jenomže na druhé straně je zde tvrzení generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga, jenž na tiskové konferenci v Lotyšsku (19. června 2017) na otázku reportérky z místní televize, zda budou vojáci NATO rozmístěni v Lotyšsku bránit tuto zemi v případě jakékoli ruské agrese, sice stručně odpověděl, že ano (což byla povinná reakce), ale vzápětí dodal, že Aliance nespatřuje žádné bezprostřední ohrožení jakéhokoli jejího člena včetně Lotyšska. Kde se tedy vzaly ruské hrozby?

Avšak i Stoltenberg si v tomto sám protiřečil, neboť krátce před pokládáním otázek ve své řeči zmínil, že ona praporní uskupení NATO v Pobaltí slouží společnému účelu, a to bránit Alianci a odstrašit od agrese. K tomu doplnil, že jednotky NATO jsou zde, aby předešly konfliktu a bránily mír. Jakou agresi či konflikt měl na mysli, když nespatřuje žádnou hrozbu, již nevysvětlil a nikdo se ho na to neptal. Ve vystupování generálního tajemníka lze vidět přetvářku a manévrování s cílem skrýt skutečný záměr přítomnosti aliančních sil v Pobaltí a snahu hrát svoji roli odpovědného a loajálního funkcionáře západních struktur.

Dalším faktem v této záležitosti je to, že američtí zástupci neustále opakují, že pokud má být strategie jejich zahraniční politiky úspěšná, musí vždy začínat nepopiratelnou pravdou: Amerika musí vést (Successful strategy must begin with an undeniable truth—America must lead.). Tvrdí, že silné a nepřetržité americké vedení je nezbytné pro mezinárodní řád a doplňují, že otázka nikdy nezní, zda by měla Amerika vést, ale jak oni Američané budou vést. Tvůrci a hybatelé amerického strategického plánu pro 21. století se netají tím, že cílem Spojených států je změnit ruský režim v takový, který by byl nakloněn politice USA a uznal by jejich nadřazenost ve světě. Naproti tomu Rusové neusilují o dominanci ve světě, ale ani nechtějí být v podřízeném postavení. Jejich cílem je rovnováha sil. Problémem je, že Spojené státy nemohou z hlediska geografického prostoru a množství nerostných surovin Ruské federaci konkurovat, z čehož pramení současná napjatá situace ve světě, kde se odehrává boj o sféru vlivu mezi USA a Ruskem. Za normálních mírových okolností bude mít Ruská federace vždy výhodnější postavení vůči USA, proto je nutné okolnosti trvale měnit.

Z činnosti západních zpravodajských služeb nevychází žádný odborný závěr (zdůrazňujeme odborný závěr, nikoli závěr vykonstruovaný na politické přání) o existenci ruského záměru a příprav na agresi proti pobaltským zemím. Takový záměr by byl velmi bezhlavý a Rusům by v mnohém pouze uškodil, než prospěl. Navíc by bylo pro ně náročné po agresi udržovat a spravovat obsazené území a zároveň držet frontovou linii proti ozbrojeným silám členských zemí NATO. Jenom by tím plýtvali svými silami a prostředky včetně financí. Vše by mělo jen dočasnou formu, ale Rusové nedělají věci pro dosažení dočasného řešení, nýbrž jednají promyšleně s dlouhodobým ziskem (podobně jedná i Čína). Vojenská cvičení, která Rusové organizují na svém území, byť v blízkosti hranic, nevykazují z jejich strany známky přípravy na válečné tažení směrem na západ, ale představují demonstraci síly jako protiváhu k aktivitám Západu v čele se Spojenými státy, a to včetně jejich podpory násilné změny režimu na Ukrajině, jež je veřejnosti předkládána jako vítězství ukrajinského lidu, který v té době ani nestávkoval (podrobněji viz produkt 11010 Analýza vzniku konfliktu na Ukrajině a produkt 11027 Analýza změny politického režimu na Ukrajině s pokračováním v produktu 11028).

Události na Ukrajině nebyly spontánní příhodou (možná jen pro část nevědomých nadšenců), nýbrž dlouhodobě požadovanou a připravovanou změnou, po níž Američané prahli již od roku 1998. V té době prohlašovali, že hodlají Ukrajinu dovést do nového evropského bezpečnostního prostoru a také že chtějí posilovat partnerství mezi Aliancí a Ukrajinou. Američtí představitelé věděli, že Ukrajina je významnou bránou do prostoru Ruské federace a podle toho konali (problematika je interně rozpracována v dokumentech „Protichůdné záměry zahraniční politiky USA a Ruské federace“ a „Rozdíly ve vojenské strategii a taktice mezi USA a Ruskou federací“ – viz Přehled zájmových témat).

Nejtragičtější českou skutečností v souvislosti s vojenskou misí v Pobaltí se stalo vystupování českých poslanců, jejichž argumentace pro nasazení vojáků do Pobaltí byla velmi propagandistická a v duchu západního trendu, podle něhož byl nepřítel dopředu jasně stanoven.

Ministr obrany Martin Stropnický (hnutí ANO) ve svém projevu dezinformoval a manipuloval, když řekl: Bude se jednat o silný politický a praktický výraz solidarity a zároveň ochoty naplňovat závazek kolektivní obrany, tedy principu, na kterém je založena i naše vlastní bezpečnost.“ Avšak podle Severoatlantické smlouvy neexistuje žádný závazek kolektivní obrany, ale jen dobrovolná účast, jež je v článku 5 deklarována možností členských zemí vybrat si, jakým způsobem budou na případné napadení jiné členské země reagovat (blíže viz produkt 11002 Členství v NATO neposkytuje bezpečnostní záruky). Navíc pobaltské země nebyly napadeny, proto není důvod k žádné akci, natož k nasazování ozbrojených sil.

Jediný závazek, který ze smlouvy vyplývá, je obsažen v článku 1 a vztahuje se k tomu, že se členské země zavázaly urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly… Je tedy patrné, že článek 1 Severoatlantické smlouvy byl vysláním vojáků do Pobaltí porušen (což se ostatně pravidelně opakuje ve spojení s dalšími geografickými oblastmi). A jakési zdůvodňování solidarity a ochoty plnit domnělý závazek dle článku 5 jsou jen pokrytecká slova, která v praxi nic neukazují. Není totiž možné demonstrovat ochotu k naplňování závazku, jenž neexistuje. A není ani možné ukazovat ochotu k něčemu, co se ještě nestalo (kolektivně bránit členský stát, který nebyl napaden). Ministr taktéž dezinformuje, když tvrdí, že je na tomto principu založena naše vlastní bezpečnost. Princip kolektivní obrany není povinný a nadto platí, že bezpečnost České republiky s její polohou uprostřed Evropy nebyla a není závislá na žádném spolku, nýbrž na tom, zda sousední země vystupují proti nám, anebo zda s námi udržují rovnocenné vztahy, čímž by automaticky vytvářely pásmo proti vzdálenějšímu potenciálnímu nepříteli (nutno doplnit, že žádné smlouvy ohledně bezpečnosti nám nikdy nepomohly, a pokud nějaká pomoc přišla, tak nikoli kvůli smlouvě, ale z pragmatického důvodu).

Na půdě Poslanecké sněmovny nebyla přednesena ani pravdivá, ani závažná fakta, která by vojenskou misi v Pobaltí dostatečně ospravedlnila. Pro vyslání českých vojáků hlasovalo 119 ze 165 přítomných poslanců, což je závažné provinění proti mezinárodnímu míru. Poslanci, kteří hlasovali kladně, možná neměli nejlepší vědomí o tom, co se za celou záležitostí skrývá, ale o to víc by se měli zaměřit na svou morální odpovědnost neboli svědomí, pokud nějaké mají.

S postupem doby bude patrnější, že skutečným cílem přítomnosti vojáků členských zemí NATO je budovat podmínky pro trvalou přítomnost USA a jejich „spojenců“ v blízkosti ruských hranic, narušovat autoritu politického vedení Ruské federace a vyvolávat diplomatické a jiné spory, za něž budou obviňováni ruští představitelé. Západní komunita se bude prostřednictvím působení aliančních sil utvrzovat a povzbuzovat k nepřetržitému boji proti ruskému režimu ve všech možných oblastech a podobách. Jedná se především o oblast politickou (např. permanentní obviňování Rusů z vměšování do vnitřní politiky západních zemí), ekonomickou (např. sankce a ekonomická izolace od Evropy), sportovní (např. soustředěný tlak ve sféře dopinku, jaký nebyl dosud veden na jiné problematické země), vojenskou (viz např. soupeření v Sýrii, konflikt na východní Ukrajině, snaha o řešení otázky Jižní Osetie, Podněstří apod.). Veškeré působení proti Ruské federaci je podporou naplňování cílů americké zahraniční politiky.

Evropští politici z různých důvodů přehlížejí zájmy svých zemí a nehájí bezpečné prostředí v Evropě. Potom by ale měli prezentovat, co vlastně hájí a v čí prospěch. Je to však úkol zejména pro novináře, aby se jich ve spojitosti s jejich politickými činy na to opakovaně a vytrvale ptali.

Poznámka: V souvislosti s vojenskou misí v Pobaltí byli následně zpracovány další dva produkty, které na tento dokument volně navazují: 


Zpravodajský produkt 11051
Souhrnná analýza
© 2017 Agentura EXANPRO
17. srpen 2017

Specifická analýza – seriál ČT (13024)

Úvod do seriálu o nespolehlivosti České televize

Agentura EXANPRO zveřejnila již několik produktů, jež se vztahovaly ke zpravodajskému pochybení České televize (některé produkty je možné nalézt v podkategorii Zavádějící výstupy v médiích). Avšak vzhledem ke stále se prohlubující nespolehlivosti a zvyšující se závažnosti jednotlivých pochybení v mediálním zpravodajství veřejnoprávní České televize (ČT) jsme se rozhodli vytvořit seriál případů ČT, kdy její pracovníci šířili dezinformace, zamlčovali fakta, snažili se o manipulaci diváků, vyhnuli se pokládání relevantních otázek, vystupovali předpojatě a předkládali informace s výraznými odbornými nepřesnostmi a chybami.

Účinkujícími jsou sami pracovníci ČT, tudíž bychom mohli říci, že je to seriál přímo z produkce České televize, avšak s tím rozdílem, že jeho jednotlivé případy analyticky rozebereme a poukážeme na závadnost jednotlivého obsahu (v některých případech je pochybení zřejmé a rozpoznatelné i bez doplňující analýzy a vysvětlení). Předmětem všech případů jsou tedy ta pochybení, jež byla spáchána pracovníky ČT (reportéři, moderátoři a další) a nikoli pozvanými politiky a dalšími hosty. Pochybení pozvaných hostů jsou předmětem samostatných produktů.

V předkládaném seriálu o pochybeních ČT se jedná o shrnutí jak starších, tak novějších záležitostí. Jednotlivé případy nejsou chronologicky uspořádány, ale jsou vždy doplněny o název pořadu a přesné datum jeho vysílání, tudíž je možné dohledat pravdivost každého případu o pochybení České televize. Neprovádíme trvalé monitorování zpravodajského vysílání České televize, a proto jsou publikované případy o pochybeních ČT jen částečnou ukázkou neprofesionální práce zaměstnanců České televize.

PŘÍPAD 1 – „Nácvik teroristického útoku v Praze“ (dezinterpretace)

Začínáme případem, jenž je svým způsobem „úsměvný“ a patří do kategorie „nechtěných“ významových dezinterpretací. Případ je staršího data, ale pro svoji aktuálnost v komentování událostí spojených s terorismem a teroristickými útoky poskytuje stále platné ponaučení. Ponaučení je navíc stále platné i proto, že níže uvedená zvláštní nepřesnost je dosud na webu České televize, o kterém vedení ČT tvrdí, že je nejdůvěryhodnějším zpravodajským webem v ČR.

Dne 20. září 2013 se na obrazovkách Česká televize v pořadu „Studio ČT24“ objevila věta: „Nácvik útoku teroristů na pražský maraton.“ Při pohledu na obrazovku (viz obrázek vlevo) by si divák mohl myslet, že si snad příslušníci teroristické skupiny oficiálně nacvičují útok na plánovaný maraton, anebo že snad dokonce sami záchranáři, neb je tam titulek „CVIČENÍ ZÁCHRANÁŘŮ", trénují teroristický útok. Jenže pracovníkům ČT zřejmě jejich chyba nijak zvláštní nepřipadala, neboť do přehledu v programu ČT i do popisku pořadu (viz obrázky níže) uvedli větu sice s pozměněnými slovy, ale s naprosto stejným významem: „Nácvik teroristického útoku na Pražský maraton.“ (Pomíjíme gramatickou nepřesnost v sousloví „pražský maraton“, kdy zaměstnanci ČT používají jednou malé a jindy velké počáteční písmeno ve slově „pražský“.)

Je pochopitelné, že věta měla znít následovně: „Nácvik reakce na teroristický útok na pražský maraton.“ Avšak otázkou zůstává, proč je tato podivná nepřesnost dodnes na webu ČT (proč nikdo neuznal za vhodné tento nesmysl opravit). Odvysílání události trvalo nějakou dobu, ale nikdo z České televize si chyby nevšiml. Nikdo si toho nevšiml ani při tvorbě textu pro web ČT, a tak je tam tato známka odborné (ne)způsobilosti pracovníků ČT k vidění doposud.


Zpravodajský produkt 13024
Specifická analýza – seriál ČT
© 2017 Agentura EXANPRO