Zpravodajská analýza, produkce a prezentace  ⇒    Zájmová témata   ⌈⌋   Slovník   ⌊⌉   Pracovní postupy    ⇐  Hodnocení bezpečnostní situace a politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

12. říjen 2017

Souhrnná analýza a hodnocení (11055)

Zpravodajský produkt volně navazuje na dokument 11051 Vážné provinění českých zákonodárců a jejich podpora eskalace mezinárodního napětí jako podřízený příspěvek zahraniční politice USA

Hodnocení představitelů politických stran a hnutí, především pak těch, kteří jsou ve funkcích výkonných politiků, se v menších zemích provádí podle toho, jaký vztah při výkonu své funkce vytvářejí mezi politikou národní a politikou nadnárodní. Rozhodující je, zda své politické návrhy, rozhodnutí a činy vykonávají ve prospěch své země, anebo spíše ve prospěch cizích mocností, a to i prostřednictvím nadnárodních organizací. Významnou a prvořadou oblastí v tomto hodnocení je oblast bezpečnostní se zaměřením na prosazování vlastní národní bezpečnosti*, úsilí v podpoře mezinárodního míru a dodržování mezinárodního práva. Hodnotí se, zda jsou rozhodnutí politiků nezávislá a prospěšná pro národní a evropskou bezpečnost, anebo zda jsou svázána se zájmy cizích mocností (nadnárodních organizací) a tím často i na úkor zájmů vlastní země.

Žalostným a zároveň nebezpečným příkladem výkonu politické funkce ve prospěch cizí mocnosti bylo vystoupení ministra obrany Martina Stropnického v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, kde 11. července 2017 sdělil:

Vážené kolegyně, vážení kolegové, předkládám společně s ministrem zahraničí k projednání a ke schválení Návrh na působení sil a prostředků rezortu Ministerstva obrany v Litvě, Estonsku, Lotyšsku a Polsku v rámci Posílené předsunuté přítomnosti NATO…“

Svoji řeč zakončil těmito slovy:

„Závěrem mi dovolte zdůraznit, že navrhované působení sil a prostředků rezortu Ministerstva obrany v pobaltských státech a Polsku je konkrétním příspěvkem České republiky k posílení spojenců na východním křídle Aliance. Bude se jednat o silný politický a praktický výraz solidarity a zároveň ochoty naplňovat závazek kolektivní obrany, tedy principu, na kterém je založena i naše vlastní bezpečnost.“

Ministrova slova obsahují přímé důkazy* o dezinformování a manipulaci české veřejnosti včetně poslanců, kteří by však měli být natolik znalí, aby tyto skutečnosti rozpoznali. Ministr lhal, když tvrdil, že naše vlastní bezpečnost je založena na principu, jenž se pojí k závazku kolektivní obrany. Avšak takový závazek neexistuje a ministr to musí vědět. Členské země Severoatlantické aliance nejsou zavázány k poskytnutí vojenské pomoci jiné členské zemi, čímž neexistují žádné bezpečnostní záruky. Proslulý článek 5 Severoatlantické smlouvy neukládá členským zemím žádné povinnosti a nevypovídá nic o kolektivní obraně (objasnění viz produkt 11002 Členství v NATO neposkytuje bezpečnostní záruky). Ministr Stropnický v této záležitosti opakovaně dezinformuje a naopak se podílí na porušování článku 1 Severoatlantické smlouvy, v němž se země zavázaly urovnávat mezinárodní spory mírovými prostředky a vyvarovat se hrozby silou (rozbor vyjádření ministra obrany je také součástí dokumentu 11051).

Článek 5 není závazkem, nýbrž výpovědí o tom, že členské země souhlasí či zastávají stejný názor („The parties agree…“) v tom, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem. Zdůrazňujeme slova „bude považován“ („… shall be considered…“), což znamená, že v případě napadení jakékoli členské země, splní ostatní členské země tento souhlas či dohodu už jenom tím, že představitelé těchto zemí budou toto napadení ve svých myslích považovat za útok rovněž proti svým zemím. Tuto úvahu mohou zástupci členských zemí zesílit svými politickými výroky na adresu agresora, že jeho agresi považují za útok proti nim samotným. A je to! Nic víc konat nemusí. A pokud bude chtít členská země něco podniknout, tak je čistě na ní, jestli něco podnikne a v jaké formě, neboť jádro této pomoci tkví v těchto slovech: „… takovou akci, jakou bude považovat za nutnou…“ Akcí tedy může být pouhý diplomatický protest, materiální pomoc nebo podle nápovědy v článku 5 třeba i ten ozbrojený zásah (podrobnější vysvětlení včetně formulace článku 5 v českém a anglickém jazyce viz produkt 11002).

Naproti tomu článek 1 Severoatlantické smlouvy o urovnávání sporů mírovými prostředky a o vyvarování se hrozby silou začíná slovy „The parties undertake…“, což znamená, že se členské země zavazují, zaručují nebo slibují (viz znění článku na konci dokumentu1). Proč tedy ministr obrany navrhuje vyslat české ozbrojené síly do Pobaltí, a to ještě za situace, kdy ani jeden pobaltský stát nebyl „ani trochu“ napaden cizími ozbrojenými silami a nebyly identifikovány žádné přípravy ke konvenčnímu napadení? A opakovaná cvičení ruských ozbrojených sil nevykazují dostatečné příznaky příprav k vojenskému tažení (indikátory příprav k vojenské agresi jsou rozebrány v příslušném dokumentu – viz interní tematika v Přehledu zájmových témat v kategorii Odborná zpravodajská nauka).

Jaká je pravděpodobnost napadení pobaltských států ze strany Ruské federace do konce roku 2020 a po tomto období bez toho, aby země NATO provedly jako první fyzický kontakt s ruskými silami? Na to by měla kvalifikovaně odpovědět vojenská zpravodajská služba* (Vojenské zpravodajství– VZ), jež je součástí resortu Ministerstva obrany ČR. Zeptal se na to ministr Stropnický této služby, kterou má ve svém resortu, než předložil onen návrh na vyslání českých vojáků? A zeptali se na stejnou věc poslanci samotného ministra, než přistoupili k hlasování? Absence záměru Ruské federace z hlediska vojensko-politické situace ve světě a absence dostatečných ruských vojensko-politických příznaků snižují diskutovanou pravděpodobnost napadení pod 5 % (kvantitativní pravděpodobnost), což je v subjektivní pravděpodobnosti vyjádřeno jako „téměř nemožné“ (viz odborná zpravodajská nauka v podobě produktu 21009 Vyjadřování pravděpodobnosti a analytické důvěry ve zpravodajské analýze). K čemu dospěly zpravodajské služby zemí NATO? Asi je to jedno, protože zpravodajské služby západních zemí se v soupeření s Ruskou federací staly pouhým nástrojem na účelové odůvodňování předem připraveného politického záměru a nikoli podporou pro přirozený rozhodovací proces politiků.

Andrej Babiš jako předseda hnutí ANO, jehož je Martin Stropnický členem, s těmito dezinformacemi a eskalací napětí souhlasí, jelikož nikdy nic nenamítal a v tichosti jako poslanec hlasoval pro návrh předložený ministrem Stropnickým. Podivné je, že se jako předseda politického subjektu, jenž je součástí vládní koalice, k tak politicky důležitému návrhu ani slovem nevyjádřil. Tím ukázal svůj oportunistický přístup neboli vlastnost, kterou bychom u předsedy Babiše mohli vzhledem k poznatkům z jeho působení v politické funkci okomentovat takto: Předseda hnutí ANO, poslanec a dříve ministr a zároveň vicepremiér se bezzásadově přizpůsobuje politickým poměrům, což se u něj projevuje tím, že se v citlivých případech a kauzách zdržuje jakéhokoli vystupování, které by mu mohlo uškodit v jeho politické kariéře, a to i kdyby měl hájit poctivý a spravedlivý názor. Naopak vždy vystupuje tam, kde cítí politickou výhodu a příznivé veřejné mínění, a to s cílem snížit úroveň svých politických rivalů (vystupuje samozřejmě také ve věcech, které směřují proti němu).

V tomto duchu se Babiš zdržel jakéhokoli komentáře například v kauze prezident Miloš Zeman versus ministr Daniel Herman se vztahem k panu Bradymu a setkání s dalajlámou (podrobná analýza a hodnocení celé kauzy viz produkt Nešikovný prezident, neschopný premiér, záludný ministr a předpojatý moderátor). Stejně tak mlčel k cestám vicepremiéra Pavla Bělobrádka, ministra Hermana a dalších členů KDU-ČSL a jiných politických stran na srazy Sudetoněmeckého landsmanšaftu. V té době byl Babiš vicepremiérem a jeho vyjádření či stanovisko tak bylo žádoucí, a to minimálně v tom, jak hodnotí politické aktivity členů vlády, jež nebyly projednány a tím ani schváleny vládním kabinetem. Jaké jsou tedy podle Babiše národní zájmy, když se k nim ani nevyjadřuje? Téma nelegální migrace spojené s migračními kvótami využíval Babiš jen při kontaktu s novináři (jako ostatně i jiná témata), přes něž mohl k veřejnosti pronášet líbivé výroky. Avšak na jednáních vlády už tak důsledný nebyl. Podobně se k tomuto vážnému tématu nikdy rezolutně nevyjádřil v ústředí Evropské unie, případně na jiných zahraničních jednáních. To je ukázka pokrytectví Andreje Babiše.

Ministr Stropnický je politik, jenž jednal a bude vždy jednat tak, aby vše bylo v souladu především s politikou Spojených států a aby se jako politik neocitl v nelibosti západních zemí, přičemž se bude svými postoji alibisticky schovávat za Alianci jako celek. Jestli to poslouží nebo neposlouží národní a evropské bezpečnosti, to už je pro ministra obrany druhořadá věc, hlavně aby splnil to, co se od něj v zahraničí očekává. Na domácí scéně se pak bude falešně hájit, že vše co koná, je pro bezpečnost České republiky a Evropy.

Poslanec Babiš se snažil a bude se i nadále snažit vyjadřovat k otázkám národní obrany a bezpečnosti co nejméně a vše bude chtít ponechat na svých spolustranících, případně příslušných ministrech. Nejvíce si bude hledět politického a ekonomického boje uvnitř České republiky a mezi politickými stranami. To již prokázaly jeho vyzrazené schůzky s novinářem Přibilem, na kterých jako vicepremiér a ještě k tomu v takovém konspiračním módu neměl co pohledávat. Potupně působilo úsilí jeho samotného a jeho spolustraníků převést celou kauzu na protizákonné odposlouchávání vicepremiéra. Problém je v tom, že pokud rozhovor zaznamenával jeden ze zúčastněných (v tomto případě novinář Přibil) a nikoli třetí vzdálená strana, nemůže se jednat o neoprávněné odposlouchávání, ale pouze o obyčejný záznam rozhovoru ze strany zúčastněné osoby, což je dnes běžná záležitost (osoba přítomná rozhovoru nemůže odposlouchávat, ale pouze zaznamenávat řeč na elektronické zařízení nebo na papír).

Hysterická situace v Pobaltí vychází ze situace na Ukrajině a také ze záměru a potřeb USA (viz produkt 11054 Evropa může rozhodnout o směru vývoje bezpečnostní situace ve světě, namísto toho se sama připravuje na „válku“ ve prospěch USA). Jenže situaci na Ukrajině nezpůsobili primárně Rusové, nýbrž Západ v čele s USA, na jehož aktivity a zákulisní praktiky završené politickým převratem v Kyjevě Rusové reagovali. Avšak o tom a o podpůrných faktech nechce nikdo hovořit a celá vina se uměle stáčí jen k Ruské federaci se snahou tvrdit, že konflikt na Ukrajině začal až zabráním Krymu a aktivitami separatistů na východě Ukrajiny (podrobněji o tehdejším vývoji situace na Ukrajině viz produkt 11010 Analýza vzniku konfliktu na Ukrajině a produkt 11027 Analýza změny politického režimu na Ukrajině s pokračováním v produktu 11028).

Je těžké ptát se na to, proč politikům jejich falešné a k Západu až příliš podlézavé chování prochází, když jim v šíření dezinformací o závazcích členských zemí NATO a bezpečnostních zárukách pomáhají vojenští hodnostáři a pracovníci hlavních sdělovacích prostředků (např. armádní generál Petr Pavel a moderátoři ČT Václav Moravec a David Borek – viz produkty13022 Smyšlenky o NATO a úloze USA se stávají sebevražedným fetišem a 13023 Pochybný a nenaplnění význam Centra proti terorismu a hybridním hrozbám). V rámci této propagandy, kterou politici, vojenští funkcionáři a novináři vytvářejí jako podřízený příspěvek Západu, přičemž zarputile tvrdí, že existuje jen propaganda ruská, posíláme vojáky, aby bránili ty země, které ještě nebyly napadeny, a vlastně ani nevíme, zda napadeny vůbec někdy budou. Tím se pouze eskaluje napětí, neboť obě soupeřící strany (Západ a Rusko) se neustále ve svých aktivitách předhánějí a snaží se demonstrovat svou sílu a připravenost. Nerovnováha je ale v tom, že ruské ozbrojené síly se ze střední Evropy na počátku 90. let stáhly, kdežto ozbrojené síly zemí NATO se neustále pohybují směrem k ruským hranicím.

Celý vývoj napovídá, že cíle Západu v čele s USA jsou jiné než ty, které jsou oficiálně předkládány. Pravé cíle směřují ke změně politického režimu v Rusku, čemuž jsou podřízeny jisté úpravy v zemích bývalého socialistického bloku v souvislosti se zdokonalováním americké Koncepce operačního přístupu ozbrojených sil (všech druhů vojsk) do zájmových prostorů* po celém světě.2


1 Úplné znění článku 1 Severoatlantické smlouvy v anglickém a českém jazyce:

»The Parties undertake, as set forth in the Charter of the United Nations, to settle any international dispute in which they may be involved by peaceful means in such a manner that international peace and security and justice are not endangered, and to refrain in their international relations from the threat or use of force in any manner inconsistent with the purposes of the United Nations.«

»Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zapleteny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů.«

2 Koncepce operačního přístupu ozbrojených sil USA do prostorů, v nichž potřebují provádět vojenské operace, není úplně novou věcí. Jedná se ale o věc neustále zdokonalovanou ve vztahu k takzvaným „spojencům“ čili zemím, které by Spojeným státům měly se svými zdroji a územím co nejvíce usnadnit působení ve světě (blíže viz „JOAC – Joint Operational Access Concept“ v interní tematice v Přehledu zájmových témat v kategorii Zpravodajské názvosloví a písemnosti).

* Definice termínů a charakterizace organizací jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 11055
Souhrnná analýza a hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO
8. říjen 2017

Specifická analýza – seriál ČT (13028)

Úvod do seriálu o nespolehlivosti České televize je uveden v prvním dílu seriálu (viz produkt 13024), kde je rovněž rozebrán první případ, jenž se vztahuje k dezinterpretaci. Přehled všech dosud publikovaných případů je uveden na konci dokumentu. Pátý rozebíraný případ je ukázkou záměrné manipulace ze strany pracovníků České televize a zároveň ukázkou jejich neodborného přístupu v záležitosti spojené s bezpečnostní problematikou nelegální migrace.

PŘÍPAD 5 (účelová manipulace s prokázáním odborné neznalosti a předpojatého úsudku)

V souvislosti se zahájením činnosti Centra proti terorismu a hybridním hrozbám (CTHH) zveřejnila Česká televize (ČT) na svém zpravodajském webu článek s názvem „Centrum proti dezinformacím začíná fungovat. Odborníci to vítají, Zeman mluví o cenzuře“ (2. ledna 2017), v němž uvádí odkaz na svůj dřívější výstup pod názvem Uprchlíci a hoaxy: Podívejte se na 10 nejčastějších mýtů o uprchlících. Tímto článkem pracovníci ČT zřejmě hodlali zdůraznit důležitost vzniku CTHH, avšak ve všech předložených údajných hoaxech či mýtech o „uprchlících“ (správně by mělo být o „nelegálních migrantech“ – viz vysvětlení na konci dokumentu) je zjevná manipulace za účelem jednostranné neboli předpojaté interpretace (viz předpojatost*). 

Rozebíraný případ se týká údajného mýtu/hoaxu, jenž byl v příslušném článku uveden pod tímto názvem: „Každý uprchlík je terorista a přívrženec Islámského státu“.  Před analytickým rozborem se nejdříve podívejme na celý příspěvek ČT ke zmíněnému bodu:

     
  

Uprchlíci nezaplňují pouze přední strany novin a televizní reportáže, téma silně rezonuje i na sociálních sítích. A to velmi často ve formě takzvaných hoaxů – vymyšlených poplašných zpráv. Lidé je sdílejí, aniž by se snažili je ověřit. Vybrali jsme proto deset nejčastějších mýtů týkajících se uprchlické krize a zjistili jsme, jak to s nimi je.

Každý uprchlík je terorista a přívrženec Islámského státu

Ačkoliv neexistuje žádná možnost, jak tuto informaci ověřit, a logicky neexistují ani žádné statistiky, velká část uprchlíků pochází ze zemí, ve kterých Islámský stát nepůsobí. Nejvíce jich samozřejmě utíká ze Sýrie před občanskou válkou, lidé však přicházejí také z Kosova, Eritrey, Srbska, Pákistánu či Bangladéše.

A v souvislosti s tím vznikl už velmi sdílený hoax, kterým je fotografie jednoho z uprchlíků ve dvou odlišných podobách. Zatímco na fotce z července 2014 je ve vojenském oblečení, v srpnu 2015 je zachycen v běžném oděvu mezi uprchlíky na maďarské hranici. Podle některých uživatelů sociálních sítí má jít o bojovníka Islámského státu. Muž se ve skutečnosti jmenuje Laith Al Saleh a byl velitelem syrské protivládní povstalecké jednotky. Bojoval nejenom proti Al-Káidě, ale také proti Islámskému státu. Lživou zprávu bez ověření sdílely i některé veřejně činné osobnosti, mezi nimi například Klára Samková.

 
 

Už z názvu je patrné, že pracovníci ČT upřednostnili takové pojmenování příspěvku, které se jim hodilo více, aniž by prokázali široké rozšíření tohoto tvrzení. Můžeme snadno oponovat tím, že následující tvrzení je rozšířenější: „Mezi nelegálními migranty jsou teroristé a přívrženci Islámského státu.“ Toto tvrzení již bylo v mnoha případech prokázáno (trestná činnost, držení usvědčujícího materiálu apod.). Proč tedy ČT podsouvá tvrzení, jež má účelově posunutý význam tak, aby mohlo být vždy napadnutelné? Navíc se nejedná o rozšířené tvrzení, ale jen o emocionální vyjádření některých rozhořčených osob, které reagují na destruktivní politiku Evropské unie.

Dalším nedostatkem příspěvku ČT je to, že sami jeho tvůrci říkají, že neexistuje možnost, jak tuto informaci (tvrzení uvedené jako titulek příspěvku) ověřit. Tím je ale v příspěvku vytvořen vzájemný rozpor. Proč to tedy vydávají za jednoznačný mýtus o migrantech?

Hrubým omylem a odborným prohřeškem ČT je předpoklad (premisa*), že když část migrantů pochází ze zemí, kde Islámský stát (ISIS1) nepůsobí, tak se nemůže jednat o stoupence ISIS, přičemž jsou uvedeny příklady zemí jako Kosovo, Eritrea a Pákistán. Avšak ono se to netýká jenom zemí, kde ISIS působí, ale také zemí, odkud k ISIS přicházejí zahraniční bojovníci. Podle už více než rok starých poznatků západních i ruských bezpečnostních a zpravodajských služeb ohledně zahraničních bojovníků ISIS se jedná o osoby, jež pocházejí z více než 100 zemí. Jak autoři příspěvku (potažmo ČT) dospěli k závěru, že ti, co do Evropy přišli z Pákistánu nebo Kosova, nemohli u ISIS působit, byť by to bylo jen krátkodobě? I rekrutační sítě ISIS roztroušené po světě něco vypovídají o působení ISIS v mnohem více zemích, než si novináři ČT v tomto případě připouštějí. A jak vlastně určují zemi původu, když migranti často nemají ani průkazy totožnosti? Spoléhání se na určení národnosti/etnika podle určitých znaků a kontrolní otázky na místopis mnohdy nestačí k přesnému stanovení státní příslušnosti, a to zejména proto, že jedna národnost (kmen) může být propojena s více státy a také proto, že v době uvolněného cestování a pobytu může každý pobývat na různých místech. Úřady se již nejednou spoléhaly na to, co jim o svém původu nahlásili sami migranti (od německé vlády dostali dokonce návod, k jaké zemi se mají hlásit). Dřívější cestování osob po světě, z nichž se později stali nelegální migranti, vytváří několikanásobnou mezeru ve znalostech o jejich kriminální, případně militantní minulosti.

Jaký má tedy smysl oponovat údajnému mýtu výrokem, že velká část migrantů pochází ze zemí, ve kterých ISIS nepůsobí?  Premisa* vytvořená na tomto základě (viz výše) nemůže být pravdivá, neboť nesouhlasí se základními faktya zůstává tak jenom domněnkou*, čímž se vlastně nejedná o žádnou oponentní argumentaci, nýbrž o pouhou ukázku odborné neznalosti (pravděpodobně záměrné) a předpojatého úsudku (buď z neznalosti věci, anebo opět z určitého záměru, což bychom mohli nazvat „záměrně předpojatým úsudkem“).

Stejně vážné odborné pochybení prokázali tvůrci příspěvku při předložení příkladu údajného hoaxu, jenž se váže ke konkrétnímu migrantovi, který podle autorů článku býval syrským povstalcem (což převzali ze zahraničních médií). Avšak z čeho pracovníci ČT vycházejí, když tvrdí, že muž na fotografii nebyl nikdy ve spojení s ISIS nebo jinou teroristickou organizací, např. Džabat Fatah aš-Šám (dříve Džabat an-Nusra)? V syrské opozici působí množství povstaleckých skupin, z nichž některé operují za využití teroristických metod (např. odpalování výbušnin nebo palba raketometných střel do oblastí obydlených lidmi, kteří jsou nakloněni stávajícímu režimu). To, že byl někdo „pouhým“ povstalcem (ještě zde chybí slovo „umírněný“)2, hned neznamená, že praktikoval spravedlivý ozbrojený odpor proti vládě a že například nedodával z vlastního prospěchu zbraně a jiný materiál příslušníkům ISIS, jak o povstalcích přiznávají i Američané neboli dodavatelé výzbroje povstalcům. Podle trestního zákona evropských zemí jsou tyto aktivity podporou terorismu: Mohl by takovýto povstalec volně pobývat nebo být dokonce občanem evropské země? Kdo však bude tyto povstalce prověřovat, když to ani není možné provést?

Česká televize na svém webu tvrdí, že údajný povstalec byl velitelem syrské protivládní jednotky a že bojoval nejenom proti al-Kájdě, ale také proti ISIS. Tady ovšem chybí podpůrné důkazy. A podpůrným důkazem nejsou slova samotného povstalce ani zpráva v zahraničních sdělovacích prostředcích – viz odkazy v příspěvku ČT (takto se potvrzování či ověřování informací opravdu neprovádí). V této záležitosti je nutné připomenout poznatek, že mnoho povstalců vystřídalo několik militantních skupin a že v některém období obchodovali s ISIS nebo vůbec neřešili existenci tohoto útvaru (nechávali je operovat) a že v jiném období zase uzavírali dohody se syrskou vládou a podíleli se na vytlačování ISIS z některých lokalit. To všechno o povstalcích něco vypovídá, ale málo z toho se vztahuje k boji za svobodu a demokracii, což je takzvaný „oficiální cíl“ hlásaný politiky a médii západních zemí, avšak velmi vzdálený k cíli skutečnému: v místním rozměru se jedná o pouhý boj o moc v příslušných oblastech a ve větším rozměru o soupeření zahraničních mocností o sféru vlivu (podrobněji viz produkty 11038 Vina syrského prezidenta Bašára Asada dosahuje sotva 15 procent a 11035 Nelegální migrace jako plánovaný a řízený proces).

Opět se jedná o nesprávně vytvořený předpoklad (premisu*) v tom smyslu, že ten, kdo byl protivládním povstalcem, tak vlastně bojoval i proti ISIS. Zřejmě zde panuje laický názor, podle něhož syrští povstalci bojují proti špatným věcem, jež jsou reprezentovány syrským režimem a Islámským státem. Je to však stále jenom domněnka*, kterou bez základní faktické podpory nelze převádět na premisu (předpoklad). Je to stejné, jako bychom chtěli tvrdit, že povstalec nemůže být radikálním islamistou, protože bojuje proti špatným věcem, čímž se z něho stává spravedlivý bojovník za svobodu a demokracii. Jenže dobro a zlo jsou nejenom v prostředí Sýrie hodně rozmazanými pojmy.

Česká televize, aniž si to uvědomuje, se zde střetává s trestním zákonem většiny evropských zemí, konkrétně s paragrafem, jenž se týká služby v cizích ozbrojených silách. Podle českého pojetí bychom podle tohoto zákona měli postihovat ty české občany, kteří působí nebo působili například v řadách kurdských milicí, přičemž Kurdové prokazatelně bojují proti ISIS (v ČR byl již krátkodobě zadržen český občan kvůli svému působení u Kurdů, což mělo být zároveň vstřícným gestem turecké vládě v případě zadržené české dvojice v Turecku).3 Naproti tomu nikomu nevadí, že evropské země přijímají migranty, kteří působili v povstaleckých skupinách, tedy nikoli v ozbrojených silách své země, ale v cizích ozbrojených skupinách. Na jedné straně budou evropské země trestat vlastní občany, byť by bojovali za „správnou věc“, a na straně druhé budou přijímat a integrovat do evropské společnosti cizince, kteří taktéž bojovali, ale u nichž nelze prokázat, zda byli vždy na té správné straně a zda se nepodíleli na zločinech proti lidskosti (viz český trestní zákoník § 401 „Útok proti lidskosti“). Tento přístup je jedním z ukazatelů, jež vypovídají o skutečném zákulisí, podpoře a cílech nelegální migrace, a taktéž o přístupu Západu k syrské problematice. 

Česká televize nazvala údajný hoax jako lživou zprávu bez ověření. Jenomže tato zpráva nemusí být lživá, stejně jako tvrzení ČT nemusí být pravdivé, které navíc nebylo také ověřeno (článek na webu BBC s převzatým vyjádřením zmíněného povstalce není žádným ověřením ani potvrzením informací). Pracovníci ČT svým postojem dokládají, že jim vůbec nevadí přijímání povstalců či militantů do evropské společnosti, a ještě k tomu neprověřených. Přitom se ale zapomínají ptát, proč tito povstalci vlastně tak odhodlaně povstali a podíleli se na rozvrácení Sýrie a proč nyní tak podivně prchají z bojiště společně s civilisty. Chce Česká televize tvrdit, že tito lidé svým přesunem do Evropy již nemají vazby na militantní skupiny? Nebo snad že sem přišli s dobrým úmyslem a nikoli třeba s určitým úkolem? (Například vytvořit síť a rekrutovat osoby či získávat finance a materiál pro další militantní aktivity, a to klidně i nezákonnými způsoby.) Co je proveditelné, je také možné, a Česká televize by to neměla bez skutečných důkazů a faktů interpretovat tímto jednostranným čili propagandistickým způsobem.

Redaktoři ČT vytvořili předpojatý úsudek. Učinili takový závěr, jaký si přáli. Chtěli svého povstalce vidět jako nevinného, a tak ho tak také vidí. Předpojatost je možné jednoduše vysvětlit jako stav, kdy lidé situaci vnímají tak, jak ji vzhledem ke svému nastavenému myšlení chtějí vnímat (bez zvažování všech poznatků a reálných možností). Předpojatí lidé přijímají a vybírají nové informace tak, aby pasovaly (zapadaly) do jejich nastaveného myšlení (názorových myšlenek), případně, jedná-li se o záměr, aby se koncepčně shodovaly s určitým politickým trendem.

Celý dokument o deseti hoaxech je velká blamáž České televize a její podbízivá podpora pochybné politice Evropské unie. Navíc to byl první dokument, na nějž mělo ihned ve své úvodní činnosti zareagovat Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám, neboť má přece takové určení. Avšak absence reakce zpochybnila pravý účel CTHH (viz produkt 13023 Pochybný a nenaplnění význam Centra proti terorismu a hybridním hrozbám).

Jedna otázka by měla směřovat na to, proč Česká televize takto propagandisticky vystupuje, ale mnohem důležitější otázkou zůstává, proč se tím již dávno nikdo z odpovědných institucí nezabývá.

Kodex ČT byl porušen v následujících bodech:

„5.6 Ve zpravodajství a aktuální publicistice Česká televize dbá na přesnost a nestrannost spočívající především ve zjišťování a ověřování skutečnosti.

5.7 … Česká televize musí dokázat pro diváky jednoznačnou formou oddělit zprávu od hodnotícího soudu, zvláště není přípustné směšovat zprávu a hodnotící soud v jedné větě redaktora. Rovněž není dovoleno vydávat pouhé domněnky za zprávy.

„5.8 Zpráva musí být založena na zjištěných a ověřených údajích. Česká televize je při získávání a zpracovávání informací plně podřízena imperativu zjistit a divákům zprostředkovat pravdivý obraz skutečnosti…“

Poznámka: Česká televize upřednostňuje termín válečný uprchlík před souslovím nelegální migrant. Ve většině evropských států však nemohou existovat váleční uprchlíci, neboť v jejich sousedních zemích nezuří ozbrojený konflikt. Váleční uprchlíci jsou lidé, kteří prchají do první bezpečné země (zpravidla se jedná o zemi sousedící se zemí ozbrojeného konfliktu). Tam mají status válečného uprchlíka. Uprchlíci, kteří se svévolně vydávají na pouť přes další bezpečné země, přičemž si vynucují vstup do zemí na ose svého svévolného pohybu, porušují zákony příslušných zemí, čímž ztrácejí status uprchlíka a stávají se z nich nelegální migranti (neoprávněně čili nelegálně vstupují na území cizí země). Osoba, která se pohybuje přes celý světadíl (v dnešní realitě často přes dva světadíly), přičemž prochází několika bezpečnými zeměmi, nemůže mít nikdy nekončící status válečného uprchlíka (taková osoba není pod neustálým ohrožením života nebo zdraví, ale svou cestou se ohrožuje sama, případně ohrožuje i své děti). Nelegální migrace spadá do oblasti národní bezpečnosti, a tedy do odpovědnosti konkrétního státu bez cizího vměšování, jak tuto situaci řešit (viz článek 4 Smlouvy o Evropské unii). 

Předchozí díly seriálu o nespolehlivosti České televize:


1 Označení „Islámského státu“ jako ISIS se pojí k prostoru, jejž militanti obsadili napříč Irákem a Sýrií. V širším kontextu se tak jedná o „Islámský stát v Iráku a Sýrii“ (ISIS), případně „Islámský stát v Iráku a Levantě“ (ISIL), přičemž Levanta je tradiční označení pro území na východním pobřeží Středozemního moře (v základním významu se jedná o geografický prostor, na němž se v současné době nacházejí Sýrie, Libanon, Jordánsko, Izrael a Palestinská autonomie). ISIS/ISIL je propagandistické označení, které pomohl rozšířit Západ, čímž se velmi dobře uchytilo u široké veřejnosti (téma je součástí produktu, jež se zabývá západní propagací ISIS).

2 Blíže o falešném termínu „umírněný bojovník“ viz produkt 42003 Umírnění bojovníci jako účelový politický termín.

3 Podrobněji je celý případ zadržené české dvojice rozebrán v produktech 12018 "Spolupráce s Kurdy je Tureckem ostře sledována a selektivně postihována" a 12020 "Potvrzený vztah mezi zadržením Čechů v Turecku a kurdskou kanceláří v Praze".

* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 13028
Specifická analýza – seriál ČT
© 2017 Agentura EXANPRO
3. říjen 2017

Souhrnné hodnocení a předpověď (11054)

Evropa nebyla nikdy tak důležitým kontinentem jako právě nyní, kdy aktuální dění ve světě a počínání představitelů hlavních světových mocností vytváří napjatou situaci hned v několika regionech. Jedině Evropa totiž může mít rozhodující vliv na udržování rovnováhy mezi Východem a Západem, respektive mezi Ruskou federací (RF) a Spojenými státy americkými (USA), jež jsou ústředními aktéry všeho dění ve světě. Evropa se tak stává mnohem důležitějším místem pro budoucí vývoj bezpečnostní situace ve světě než samotný Blízký východ nebo Korejský poloostrov, neboť situace ve zmíněných geografických oblastech nepředstavuje nic jiného než soupeření mezi USA a RF, potažmo Čínou (viz produkt 11003 Konflikty ve světě jako boj mezi USA a Ruskou federací), přičemž je toto soupeření závislé na postojích evropských zemí a stanoviscích Evropské unie (EU): Evropa tvoří významný geopolitický prostor, o který obě velmoci usilují (stejně tak Čína), což zvyšuje rozhodující vliv EU na budoucí vývoj bezpečnostní situace ve světě. Navíc se toto politické a vojenské zápolení mezi osudovými světovými oponenty (USA a RF) přeneslo i do východní Evropy, čímž se podtrhl význam uvážených a nestranných rozhodnutí vlád evropských zemí před rozhodnutími, jež jsou účelově podřízena politice jedné cizí mocnosti či jednostranně organizované skupině cizích mocností.

Primárními dvěma faktory pro vývoj bezpečnostní situace ve světě jsou nevýhodné postavení USA vůči RF v oblasti nerostných surovin a usilování Spojených států o vedoucí postavení ve světě. Ruská federace zůstává zemí, kde se nachází přibližně 50 % světových zásob nerostného bohatství. K výhodě RF lze přičíst i to, že se jedná o stát s největším územím na světě. Spojené státy tak nejsou v pozici, aby mohly s Ruskem soupeřit v obchodování s těmito stěžejními surovinami, což by ani tak nevadilo, pokud by Američané neusilovali o trvalé a jedinečné vedoucí postavení ve světě. Svou frustraci spojenou se svým nevýhodným postavením a usilováním o prvenství ve světě projevili američtí politici ve svých proslovech, které byly vedeny v obecném smyslu, že toto bohatství nepatří jen Rusům a že ti by se tudíž měli podělit s celou planetou.

Po rozpadu Sovětského svazu (SSSR) se USA samy ustanovily do role vedoucí mocnosti ve světě a tím i do role hlavního určovatele světového politického vývoje včetně silou vynucených změn v nehodící se politice cíleně vybraných států, anebo přímo změnou celých nepohodlných režimů v zájmových zemích (např. země bývalé Jugoslávie, Somálsko, Irák, Sýrie, Libye, Jemen a další). Spojené státy počítaly s tím, že se Ruská federace po pádu SSSR (1991) podvolí a snažily se podchytit ruskou politiku pomocí svých aktivit jako „Partnerství pro mír“ (Partnership for Peace, PfP, vznik 1994) a později Radou NATO–Rusko (NATO–Russia Council, NRC, vznik 2002). I když byly uvedené aktivity vydávány za činnosti Severoatlantické aliance, jednalo se převážně o americké programy realizované pro lepší renomé prostřednictvím NATO, jež je však od jisté doby výkonným nástrojem americké zahraniční politiky (viz objasnění v produktu 13012 Donald Trump a Severoatlantická aliance).

K primárním dvěma faktorům expanzivní americké politiky je nutné přičíst rovněž faktor přírodních vlivů. Z pohledu přírodních pohrom jsou Spojené státy hodnoceny jako nejnebezpečnější země ve světě s negativními prognózami pro budoucí vývoj (první zmínka o tomto faktoru a jeho rozvedení viz poslední odstavec v produktu 11009 ze dne 2. května 2016 Vývoj bezpečnostní situace v Evropě).

Uvedené tři faktory jsou hlavním pohonem americké zahraniční politiky a hlavní příčinou změn bezpečnostní situace ve světě po roce 1990. Faktory převedené na politické důvody amerického postupu ve světě jsou neobratně kamuflovány do demokratických hodnot. Výrazným příkladem jsou texty v dokumentu nazvaném „Národní bezpečnostní strategie“ (National Security Strategy). Poslední verze tohoto dokumentu byla vytvořena v roce 2015 a v úvodním textu obsahuje např. tento odstavec:

„Jakákoli úspěšná strategie, která má zajistit bezpečnost americkému lidu a prosazování našich národních bezpečnostních zájmů, musí začít s nepopiratelnou pravdou – Amerika musí vést (být v čele). Silné a nepřetržité americké vedení je nezbytné pro mezinárodní řád (založený na pravidlech), jenž podporuje bezpečnost a prosperitu a stejně tak důstojnost a lidská práva všech lidí. Otázka nikdy není, zda by Amerika měla vést, ale jak vedeme (jakým způsobem stojíme v čele).“ 1

Jiný výmluvný dokument prozrazuje, jakým důležitým cílem se Ukrajina stala pro uskutečňování amerického plánu pro 21. století. Oním dokumentem je „Národní bezpečnostní strategie pro nové století“ (National Security Strategy for a new century) vypracovaná v roce 1998. Vybraná část textu zní následovně:

„Nově nezávislé státy (NIS): USA usilují o naplnění široké škály bezpečnostních cílů v NIS. Hodláme dovést Rusko, Ukrajinu a další NIS do nového evropského bezpečnostního pořádku (řádu), což zahrnuje upevňování jejich účasti v aktivitách aliančního programu „Partnerství pro mír” (PfP) a budování efektivního partnerství NATO–Rusko a NATO–Ukrajina.“ 2

Podle tohoto textu si USA jako stát ležící mimo Evropu činí nárok na to, že to budou právě Američané, kteří povedou Rusko, Ukrajinu a další země do nového evropského bezpečnostního pořádku. Zde se ztratila role západoevropských zemí. Navíc se za textem a úsilím Američanů skrývá také to, že to budou oni, kdo dají formu onomu novému evropskému bezpečnostnímu pořádku. To je spojeno s jejich stále silnějším vlivem na Evropskou unii, který je patrný i přes provázanost členských zemí NATO a EU: 21 zemí je členem jak NATO, tak zároveň EU (NATO má nyní s Černou horou 29 členů, EU je bez Velké Británie na počtu 27 členů), přičemž Američané na každoročním summitu NATO začali do programu summitu zahrnovat jednání ve formátu USA–EU (což je patřiční důkaz o cíleném působení Spojených států na Evropskou unii, a to při všech možných příležitostech).

Výrazný problém pro USA nastal během první dekády 21. století, kdy dali Rusové jasně najevo, že nehodlají být v podřízeném stavu a taktéž zdůraznili svou nelibost vůči rozšiřování Severoatlantické aliance o další země ve svém sousedství. Tento ruský postoj odstartoval realizaci amerického plánu na změnu politického režimu na Ukrajině. Ukrajina představuje významnou a širokou vstupní bránu do prostoru Ruské federace, a tedy důležitý prostředek pro naplňování amerického strategického cíle, jímž je změnit ruský režim na režim příznivý americké politice (podrobněji k situaci na Ukrajině viz produkt 11010 Analýza vzniku konfliktu na Ukrajině a produkt 11027 Analýza změny politického režimu na Ukrajině s pokračováním v produktu 11028).

Spojeným státům se v Evropě podařilo přeskupit citelné síly a prostředky, čímž mají na své straně většinu Evropy (viz produkt 11001 Studená válka nikdy neskončila). Zároveň však vznikl problém s rovnováhou sil. Nemíníme rovnováhu ve smyslu počtu zemí na té které straně, nýbrž rovnováhu v tom, že se Evropa, dříve rozdělena na dvě protikladné poloviny, nevymezila jako samostatný a nezávislý politický celek, jenž by nepodléhal politice ani jedné z obou zemí. Evropské země se skrze EU podřizují americké zahraniční politice a tím také vojenským aktivitám NATO v Pobaltí. Tyto aktivity neznamenají žádné pozitivní řešení, ale pouze eskalaci napětí ve prospěch americké administrativy, jež nutně potřebuje vyčerpávat a udolávat režim Ruské federace všemi dostupnými prostředky pro dosažení svého kýženého strategického cíle. Tomu podléhají operační cíle v podobě rozšiřování americké sféry vlivu na úkor vlivu ruského v klíčových geografických oblastech ve světě (klíčový terén/prostor*), které se vztahují k získání politické, vojenské a/nebo ekonomické výhody.

Klíčovými oblastmi jsou Blízký východ (přednostně Sýrie a Irák s působením na Írán), Jižní Asie (zejména Afghánistán s působením na Írán a středoasijské republiky Tádžikistán, Uzbekistán, Turkmenistán a další), Korejský poloostrov s přímým působením na Čínu a Ruskou federaci, Moldavsko s působením na Podněstří, Zakavkazsko neboli Jižní Kavkaz, respektive Gruzie s působením na Jižní Osetii a Abcházii, Ukrajina s působením na oblast Donbasu atd.

Rozšiřování sféry vlivu a angažovanost Američanů ve světě může také souviset se zajištěním alternativních a trvalých prostorů pro část amerického národa, což je spjato s podporou nelegální migrace se záměrem vyprázdnit některé prostory (jedná se např. o část Blízkého východu a vybraná území v Africe, kde by se Američané chtěli trvale uchytit a mít vlastní správu).

Rusko na rozdíl od USA neusiluje o prvenství ve světě ani nepředstavuje „konvenční hrozbu“*, neboť neusiluje o vojenskou konfrontaci se zeměmi NATO (jednalo by se o velmi neuvážený a krátkozraký záměr, přičemž Rusové provádějí dlouhodobou a promyšlenou politiku). Opačné názory západních zemí nevycházejí z faktů ani z odborných závěrů zpravodajských služeb (nepočítaje v to účelově vykonstruované závěry), ale pouze a jen z propagandistické snahy ovlivnit veřejné mínění a mínění politiků ve prospěch amerických cílů. Ruská federace požaduje rovnocenné postavení s USA a nehodlá tolerovat přisuzovanou podřízenou roli v nově budovaném světovém řádu, jež je z výše uvedených faktorů diktován Spojenými státy.

Představitelé RF budou i nadále podporovat a udržovat svůj vliv na východní Ukrajině, v Podněstří, v Jižní Osetii a Abcházii, jelikož za této situace nemohou země jako Ukrajina, Moldavsko a Gruzie vstoupit do NATO, neboť by se samotná Aliance poprvé ve své historii vystavila konfrontaci vzhledem k problematické celistvosti území svých členských zemí a dilematu o naplnění údajné kolektivní obrany, která však ve skutečnosti není v Severoatlantické smlouvě nijak zakotvena (viz produkt 11002 Členství v NATO neposkytuje bezpečnostní záruky).

Evropské země (každá sama za sebe), potažmo EU s vládami členských zemí mají ve svých rukou osud Evropy, o kterém by měly rozhodovat samy bez cizího vměšování. Mohou významně přispět k obnovení rovnováhy sil mezi oběma světovými rivaly. Pokud nebudou usilovat o nápravu stavu, je konfrontace obou mocností, a to především přes podřízené evropské státy (na straně USA), nevyhnutelná. Přítěží je však to, že evropské země zahájily destabilizaci Evropy legalizováním nelegální migrace, jež je uměle podporovanou záležitostí a slouží jako prostředek k urychlení geopolitických změn a k využití levné kriminální a militantní síly. Prostřednictvím nelegálních migrantů, především pak migračních kvót a kriminálních činů či lokálních konfliktů (extremismus a interetnické napětí) budou pokračovat snahy o sjednocení Evropy pod jedno vedení s cílem vytvořit nikoli společné, nýbrž nadnárodní síly poplatné americkým cílům v Evropě, a dokonce i v prostorech mimo Evropu (podrobněji viz produkt 11035 Nelegální migrace jako plánovaný a řízený proces). 

Politici, kteří veřejně vykládají o nutnosti zastavit či značně snížit nelegální migraci a přitom nemají odvahu volat po ukončení soupeření mezi USA a RF na Blízkém východě, požadovat změny v situaci destabilizované Libye a prosazovat uskutečňování existující politiky v potírání nelegální migrace, nechtějí vlastně vůbec bojovat proti nelegální migraci, ale jen tak si povídat a přetvařovat se pro udržování politických bodů. Politici ve skutečnosti neřeší zastavení či snižení nelegální migrace, ale zabývají se integrací migrantů do společnosti evropských zemí, což je neprozíravá a destruktivní politika.   

Členství v NATO a EU se stává nebezpečným spolupachatelstvím v porušování mezinárodního práva (bombardování Srbska, agrese a okupace Iráku, odtržení Kosova atd.) a vede k narušování národní bezpečnosti jednotlivých členských zemí legalizací nelegální migrace a vnucováním nelegálních migrantů (porušování článku 4 Smlouvy o Evropské unii). NATO i EU se opakovaně provinily (pochopitelně skrze své členské země), ale uvažujeme-li o nich jako o organizacích, tak nelze jednat a setrvávat v organizacích, jež představují „bezpečnostní hrozbu“* i „bezpečnostní riziko“*. Navíc každý trestný čin spáchaný nelegálním migrantem je trestným činem navíc a jedná se o prohřešek vlád, které zanedbaly (často i úmyslně) implementaci existující bezpečnostní politiky v potírání nelegální migrace (viz produkt 22005 Zásady potírání nelegální migrace). Proč tedy čeští a jiní politici přes to všechno naopak ustavičně zdůrazňují a volají po ještě pevnější integraci v rámci Evropské unie a po ještě větších závazcích směrem k Alianci? Výsledkem bude dlouhodobé poškození státní suverenity a národní bezpečnosti.  

Podporovaným politickým převratem na Ukrajině (viz odkazy na produkty výše) byl zažehnut pomyslný plamínek pro konfrontaci s Ruskem, k níž jsou připravovány a přednostně vybízeny evropské země (což souvisí také s výzvami ke zvyšování vojenských rozpočtů). Převratem na Ukrajině dosáhly Spojené státy jen částečného vítězství. Avšak z vojenského hlediska je úkol buď splněn, anebo nesplněn. Američanům byl upřen Krym, kde by již nyní působily americké lodě a znesnadňovaly by činnost ruského námořnictva (takto brázdí Černé moře nejseverněji převážně u rumunských břehů). Taktéž nebyla zachována celistvost Ukrajiny, což tvoří nepřekonatelnou překážku pro vstup země do NATO. Ekonomická situace na Ukrajině se navíc neustále zhoršuje, čímž se ze země vytváří stále těžší břemeno pro Západ. Spojené státy tedy úkol nesplnily, naproti tomu společně se zeměmi EU zapálily plamínek či doutnák k výbušnině, a to na úkor Evropy. Bizarní přitom je, že mnozí politici evropských zemí do plamínku pateticky foukají a vyvolávají hesla o demokratických hodnotách a ruské propagandě.   

Důležitá poznámka: Prezident pojených států a americká zahraniční politika představují dvě odlišné věci. Prezident USA je pouhým vykonavatelem americké zahraniční politiky ve veřejné funkci, přičemž skuteční tvůrci a hybatelé amerického strategického plánu stojí vždy v pozadí. Prezident Trump nyní sám začíná chápat své politické mantinely se všemi jeho povinnosti a odpovědností za pokračování v naplňování amerického plánu. Nedostatky a časový skluz v dosahování naplánovaných cílů se projevují ve výrocích Donalda Trumpa, jež jsou pochopitelně spojeny i s jeho povahou.


1 Text v původním anglickém znění: „Any successful strategy to ensure the safety of the American people and advance our national security interests must begin with an undeniable truth—America must lead. Strong and sustained American leadership is essential to a rules-based international order that promotes global security and prosperity as well as the dignity and human rights of all peoples. The question is never whether America should lead, but how we lead.“

2 Text v původním anglickém znění:Newly Independent States (NIS):The United States is pursuing a wide range of security objectives in the NIS. We seek to bring Russia, Ukraine and the other NIS into a new, cooperative European security order, which includes strengthening their participation in NATO Partnership for Peace activities and building effective NATO-Russia and NATO-Ukraine partnerships“

* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 11054
Souhrnné hodnocení a předpověď
© 2017 Agentura EXANPRO
29. září 2017

Specifická analýza a hodnocení (12030)

Výrok českého prezidenta z ledna 2017 o jakémsi „teroristovi" na českém území prozradil mnohé, ne však tolik o prezidentovu přístupu a nakládání s utajovanými informacemi jako spíše o znalostech politiků a různých komentátorů o práci zpravodajských služeb* a jejich způsobu informování prezidenta České republiky. Všichni byli zděšeni výrokem prezidenta, ale nikdo se nezabýval tím, co bylo vlastně obsahem a cílem sdělení.

Komentování prezidentova výroku ze všech možných stran ukázalo unáhlenost a zaujatost komentátorů, a to buď proto, že se jednalo o jejich neoblíbenou osobu Miloše Zemana, anebo proto, že se zabývali jen tím, že se podle nich mělo jednat o neoprávněné zveřejnění utajované informace. Novináři všechny reakce bez rozmyslu poskytovali veřejnosti, neboť u nich zápal pro senzaci v případě výroku prezidenta předčil logický úsudek a snahu po smysluplném dotazování.

Pokud chceme hodnotit obsah ústního nebo písemného sdělení, musíme se nejprve dobře seznámit s jeho obsahem neboli ho určitým způsobem analyzovat (včetně použitých slov a odborných termínů) a snažit se porozumět jeho významu v širších souvislostech.

Prezident byl hostem v pořadu „Interview Plus“, jenž byl ve veřejnoprávní rozhlasové stanici Český rozhlas Plus vysílán 11. ledna 2017 (rozhovor byl předtočen o den dříve). Prezidentův výrok v uvedeném pořadu byl odpovědí na moderátorova slova o tom, že Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám (CTHH) bude podle její koordinátorky ověřovat informace, které mohou být zásadním nebezpečím pro Českou republiku. Odpověď prezidenta byla následující:

„Já si myslím, že je to naprostá drzost, nebo, chcete-li to naznačit zdvořileji, neúměrné sebevědomí. Židé tomu říkají chucpe. No a proč? Protože informace, které jsou skutečně nebezpečné pro bezpečí České republiky, jsou většinou publikovány zpravodajskými službami, ke kterým tito úředníci nebudou mít přístup, neboť by jinak porušili zákon. Podívejte se, já jsem zrovna teď přečetl čtyři šifry. Podle jedné se na našem území potlouká jistý člověk z Maghrebu1 – nesmím uvést jeho jméno – který je důvodně podezřelý ze spolupráce s teroristickými islámskými organizacemi. Vy si opravdu myslíte, že tuhle informaci bude mít paní Romancevová? Samozřejmě že ne.“ 

Na to moderátor reagoval, zda je na místě takovouto informaci zveřejňovat ve vysílání Českého rozhlasu a zda to nemůže vyděsit českou veřejnost. A prezident doplnil:

„Právě proto jsem neřekl jeho jméno. To už by bylo porušení, a jestliže jenom řeknu, že je z Maghrebu, tak vy jistě víte, že Maghreb zahrnuje Maroko, Tunisko, Alžírsko a dokonce Libyi, takže tato informace je natolik neurčitá, že nikoho, kromě tohoto člověka, neohrožuje. A já bych si dokonce přál, aby byl ohrožen.“

Předně je zajímavé, že prezident řekl, že četl šifry. K tomu můžeme uvést toto:

  • Pokud četl šifry, tak nečetl žádné zprávy, jelikož šifra* je určitý systém pro skrytí smyslu původního textu, anebo obráceně pro odkrytí zašifrovaného textu (viz termín šifra a související termíny ve zpravodajském slovníku).
  • Pojem šifra se někdy v hovorové řeči používá pro označení samotné zašifrované informace (což však není ten správný význam). Jenže prezident zašifrované informace (kryptogramy*) nedostává. Dostává spis s normálním textem, který je označen příslušným stupněm utajení (pokud se jedná o utajovanou informaci).

Proč tedy prezident mluvil o šifrách? Na to se ho bohužel nikdo nezeptal. Pravděpodobným vysvětlením je to, že chtěl zdůraznit, že informace, jež četl, byly utajovaného charakteru. A možná i to, že pocházejí ze zahraničí. Tím chtěl patrně také naznačit, že pro CTHH bude těžké jeho výrok potvrdit, nebo vyvrátit, když k utajované informaci nebude mít dotyčné centrum přístup.

Další poutavou částí prezidentova výroku je to, že zmínil, že nemůže uvést jméno podezřelé osoby, což dále v rozhovoru zvýraznil tím, že to už by bylo porušení. Podobně je to s uvedením rozlehlého prostoru Maghreb*. Celé to působí dojmem, jako by si prezident toto tvrzení pro daný účel připravil a dopředu s někým konzultoval.

Bylo by taktéž zvláštní, kdyby prezident obdržel strohou dílčí informaci o jediné podezřelé osobě ze zahraničí „potulující se“ na území ČR, aniž by to mělo zásadní význam pro bezpečnost ČR, anebo pro činnost samotného prezidenta. Prezident navíc dále v rozhovoru uvedl, že to není strategická informace. Potom je ale divné, proč by představiteli státu neboli osobě ve strategické funkci někdo předával nestrategickou informaci (nutno podotknout, že státní instituce, potažmo zpravodajské služby mezi sebou permanentně soupeří, což se projevuje i v tom, že se snaží politikům poskytovat všechny možné informace a získat si tak větší přízeň – v případě erudovaných politiků to ale může být dvojsečná zbraň). Osoba, která je důvodně podezřelá, nemusí být ještě provinilá, čímž je význam této informace pro prezidenta jen informativní a stále neúplný. Takováto informace je primárně důležitá pro státní instituce s bezpečnostním charakterem jejich pracovní činnosti. Nejvyšší státní funkcionáři nemohou být zahlcováni všemi možnými dílčími informacemi, které je odvádí od důležitých věcí a rozhodnutí. Systém musí být nastaven tak, aby jednotliví státní úředníci přijímali takové informace, jež zapadají do jejich rozhodovacího procesu a pracovního výkonu na příslušném stupni pracovního zařazení.

Na území ČR se každým rokem nachází přinejmenším několik desítek podezřelých osob ze zahraničí a nikdo to nijak zásadně neřeší. Oficiální policejní počty pouze zjištěných a zadržených nelegálních migrantů z Blízkého východu (především Sýrie a Irák) a jižní Asie (zejména Afghánistán a Pákistán) dosahují za rok 2015 téměř 3 300 osob a za rok 2016 asi 1 000 osob (počet nezjištěných migrantů bude vždycky vyšší). Většina z nich byla propuštěna s povolením k pobytu na několik dní a s příkazem opustit zemi (podrobněji viz druhá polovina produktu 13009). Tohle přece není účinné předcházení terorismu a jiné nezákonné činnosti jak na našem území, tak v celé Evropě. Minimálně každý desátý muž pocházející ze zmíněných zemí (zvláště pak ze Sýrie a Iráku) má přímou zkušenost nebo alespoň vazby na militantní, případně teroristickou organizaci. Pokud tedy prezident zmínil v této souvislosti jednu podezřelou osobu, tak je to velmi nepřesná a nic neříkající informace, která se navíc může přeměnit na bezcennou, když se podezření neprokáže. Jestliže někdo na druhou stranu bez asistence zpravodajských složek sdělí, že se na území ČR nachází deset takovýchto podezřelých osob, nemusí být vzhledem k dnešní situaci a přístupu evropských vlád k nelegální migraci daleko od pravdy a jen těžko se bude dané tvrzení vyvracet, ale také potvrzovat (a to i ze strany zpravodajských služeb).

Ministr vnitra Milan Chovanec reagoval v této souvislosti vyjádřením, že za poslední roky bylo sledováno víc takových podezřelých a že je lépe, když se to děje utajeně. K tomu doplnil, že tito lidé přes ČR tranzitovali (viz pořad ČT „Události“ vysílaný 11. ledna 2017). Avšak svými slovy naopak odkryl dlouhotrvající nedostatek v bezpečnostní oblasti. Pokud byly tyto osoby pouze sledovány, jak tranzitují přes území ČR, tak je na místě ptát se, jaký to mělo vlastně význam. Konkrétní otázkou je, jakou hrozbu fakticky představovaly, když české úřady nic nepodnikly. Podezření buď nemohlo být nijak vážné a jednalo se jen o teorii či domněnku, anebo, což je pravděpodobnější, se jednalo o retrospektivní sledování (tedy zpětné dohledávání) jako v případě teroristických útoků v Paříži s pojítkem na dřívější pohyb jednoho z teroristů přes ČR (viz produkt 12002 Analýza klamného vyjádření českého premiéra). Jestliže by to mělo být s těmi tranzitujícími podezřelými jinak, bylo by nanejvýš šokující, že nikdo nezasáhl. Sledování a prověřování údajných podezřelých osob není a nemůže být silnou stránkou českých složek, pokud se opět vrátíme k propuštění stovek neprověřených nelegálních migrantů pocházejících z exponovaných zemí (viz odstavec výše a produkt 13009).

Ministr vnitra v pozdějších dnech uvedl, že pracovníci CTHH mají bezpečnostní prověrky a že se mohou dostat i k utajovaným informacím (bezpečnostní prověrka je hovorové označení pro bezpečnostní osvědčení* nebo bezpečnostní oprávnění– tyto termíny jsou zaměňovány, ale prověrka je jen úkon, jenž k přístupu k utajovaným informacím nestačí). Informace o „bezpečnostních prověrkách" je však zavádějící, a to hned ze dvou důvodů:

  • Ministr neupřesnil, pro jaký „stupeň bezpečnostního utajení“* budou mít pracovníci CTHH bezpečnostní osvědčení. Mohou mít osvědčení pro nižší stupně utajení („Vyhrazené“ a „Důvěrné“), čímž se nebudou moci seznamovat s utajovanými informacemi označenými vyšším stupněm utajení. Nedostanou se tedy ke všem utajovaným informacím.
  • Vlastnit bezpečnostní osvědčení je jen jednou podmínkou pro seznamování se s utajovanými informacemi příslušného stupně utajení (dle bezpečnostního osvědčení). Druhou podmínkou je určení, v jakém pracovním rozsahu (oblasti) se držitel osvědčení může s utajovanými informacemi seznamovat. Úředník z Ministerstva vnitra s bezpečnostním osvědčením na stupeň „Tajné“ tak nemůže jen tak přijít například k Bezpečnostní informační službě* (BIS) a požadovat informace spojené s terorismem do stupně „Tajné“. Ani příslušník zpravodajské služby s osvědčením pro nejvyšší stupeň utajení („Přísně tajné“) nemá přístup ke všem utajovaným informacím v příslušné službě.

Někteří politici dávali najevo svou rozhořčenost, když prohlašovali, že si neumí představit, jak to budou vysvětlovat evropským partnerům (míněno únik „utajované“ informace). Avšak vysvětlovat by měli především naši partneři, a to proč zvyšují bezpečnostní riziko ve vlastních a ostatních evropských zemích tím, že nepromyšleně přijímají nelegální migranty, kteří nejsou a ani nemohou být dostatečně prověřeni z hlediska jejich kriminální a militantní minulosti. Tím vzniká výrazné množství podezřelých osob, jež nemohou být uspokojivě kontrolovány, natož sledovány.

Politici by se ale obecně měli zdržet jakékoli kritiky ohledně úniku utajované informace, pokud sami nevědí, zda taková informace vůbec existuje (zda je pravdivá) a zda podléhá utajovanému režimu. S takovou razancí, s jakou řešili údajný únik informace od prezidenta, by přinejmenším měli řešit samotné podezřelé a neprověřené osoby, které přicházejí na území ČR z oblastí ozbrojených konfliktů a nyní již také jako „návštěvníci“ ze sousedních i vzdálenějších evropských zemí.

Zpravodajské produkty související s působením zpravodajských služeb:

Zpravodajské produkty související s bezpečnostní situací v Evropě a České republice:


1 Maghreb je geografický prostor v severozápadní části Afriky, jenž zahrnuje šest zemí (Libye, Tunisko, Alžírsko, Maroko, Západní Sahara a Mauritánie) a dvě španělské exklávy v podobě autonomních měst Ceuta a Melilla.

* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 12030
Specifická analýza a hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO
24. září 2017

Specifické hodnocení (11053)

V souvislosti s 49. výročím vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa (srpen 1968) byli diváci, čtenáři a posluchači na konci léta 2017 „zasypáváni“ sdělovacími prostředky informacemi o tehdejší okupaci vedenou Sovětským svazem. Vše by bylo v pořádku, pokud by zde nebyly dva závažné nedostatky, jež z tohoto mediálního přístupu činí čirou propagandu* ve prospěch západního politického trendu.

Prvním vážným nedostatkem je značná nevyváženost v prezentování negativních skutečností, které se vztahují k činům, jež v minulosti zničily životy českých občanů nebo jinak poškodily Československo. Tak se na jedné straně každoročně zdůrazňují oběti sovětské invaze, ale na straně druhé se mlčí o vysokých a zbytečných lidských ztrátách způsobených činností Američanů v roce 1945. Zdůrazňuje se, že počet obětí v důsledku okupace Československa v roce 1968 dosáhl počtu 137 osob (počítáno do konce roku 1968, tedy za zhruba čtyři měsíce). Avšak mlčí se o tom, že Američané (případně s jejich dalšími spojenci) zabili více než 4 000 osob na území Československa v rozmezí od února do dubna 1945 (tedy během tří měsíců).

Pokud vojáci pěti členských zemí Varšavské smlouvy při invazi do Československa zabili 137 českých občanů, je podivné, že Američané při osvobozování Československa zabili více než 4 000 civilistů (vyšší ztráty se vždy očekávají při invazi, kdy čelíme nepřátelským silám, na rozdíl od osvobozování, kdy předpokládáme, že naši osvoboditelé budou maximálně chránit civilní obyvatelstvo). Přitom při osvobozování západní části Čech padlo méně než 200 Američanů, čímž připadá jeden padlý Američan na přibližně 20 zabitých civilistů. V tomto ohledu je správné ptát se na to, koho tady vlastně Američané osvobozovali. Z vojensko-politického hlediska se i ze strany USA a jejich spojenců jednalo o krátkodobou invazi s cílem napáchat co největší škody na průmyslové základně ČSR, neboť v té době si již Spojené státy a Sovětský svaz rozdělily své sféry vlivu, přičemž Československo představovalo nově sovětskou sféru vlivu. Američané tak využili příležitosti co nejvíce poničit území, jež mělo být ve správě jejich budoucího poválečného protivníka, a bombardovali průmyslové lokality ve více než deseti českých a slovenských městech (včetně Plzně a Prahy), přičemž některá města bombardovali dokonce opakovaně. Rovněž pozemní jednotky USA měly na území ČSR své úkoly k ničení techniky, různých zařízení a přístrojů, textilií a dalšího materiálu. Veškerá činnost amerických jednotek byla spojena s působením vojenských zpravodajských důstojníků, kteří se svými skupinami pátrali v českých továrnách po zájmové výrobní dokumentaci.

Čísla uvedená výše, až na číslo 137, nejsou zcela přesná, ale to je úkol historiků ve službách státu, kteří „kdo ví proč“ bádají a zveřejňují své poznatky jen směrem k jedné mocnosti.     

Druhým vážným nedostatkem je neustálé srovnávání tehdejší sovětské okupace (provedené společně s dalšími čtyřmi státy) s činností současného vedení Ruské federace s poukazováním na stálou ruskou rozpínavost. Moderátor ČT Jiří Václavek se dokonce ptal svých hostů v pořadu „90' ČT24“ (vysíláno 21. srpna 2017) věnovanému právě 21. srpnu 1968, jak vnímají, že ne malá část české společnosti (podle určité ankety) projevuje sympatie k Rusku včetně prezidenta Vladimíra Putina. Tím se však moderátor snažil o umělé spojení dvou odlišných období. Z jeho otázky byla patrná snaha o vytvoření dojmu, že mít sympatie k Rusku a prezidentu Putinovi je negativní jev. To lze podpořit tím, že jeho hosty, na něž otázka směřovala, byly osoby s předpojatým protiruským smýšlením, čímž bylo zřejmé, jakých se mu dostane odpovědí. A první odpověď přirozeně byla, že se jedná o politickou omezenost těch, kteří na anketu odpovídali (odpověděl spisovatel Ivan Klíma). Odpověď druhého hosta podtrhla to, že popularita Ruska není v pořádku s poukázáním na to, k čemu spěje tato planeta a jakou roli v tom hrají Rusové (odpověděla hlasatelka a moderátorka Kamila Moučková). Zvláštní byla také jiná otázka moderátora, jíž se ptal, do jaké míry je to historie (rok 1968), ale historie, která hrozí tím, že se zopakuje, a to jednoduše proto, že jsme se z ní nepoučili. Zajímavý to rozbor roku 1968 s jednostrannou extrapolací do současnosti.

Pokud srovnáváme události v roce 1968 se současnými aktivitami Ruské federace, měli bychom potom také srovnávat například současnou německou vládu s nacistickým režimem v případě vyslání německých jednotek do Pobaltí (příkladů a zemí je více). Pro Západ je to situace o to horší, jelikož iniciátory zhoršení situace ve východní Evropě byly právě samy západní země v čele s USA (viz produkt 11010 Analýza vzniku konfliktu na Ukrajině a produkt 11027Analýza změny politického režimu na Ukrajině s pokračováním v produktu 11028).

Nelze zpochybňovat události v roce 1968, ale také nelze zamlčovat jiné události, které se nás významně dotkly, přičemž je nutné je rozebírat stejnou měrou. V opačném případě se jedná o rys propagandistického způsobu vedení novinářské práce ve prospěch státního aparátu, jenž je poplatný jen těm hodnotám, které jsou stanoveny západními mocnostmi ve jménu boje proti jejich rivalovi. Pokud nechce Česká televize vypadat propagandisticky, měla by kromě dokumentu s názvem „Skryté zločiny osmašedesátého“ vysílat také dokument s titulkem „Skryté zločiny pětačtyřicátého“ ve spojení s americkým bombardováním.

Americká delegace již několik let uctívá v České republice památku padlých Američanů. Značná část českých politiků se klaní americkým osvoboditelům a mluví cosi o demokracii, kterou se nám pokoušeli přinést. Ale nikdo z nich již nemá odvahu a osobní čest jim sdělit, že by bylo mnohem vhodnější se nejprve poklonit (a snad i něco víc) obětem jejich agresivní a nemilosrdné činnosti, a teprve poté vlastním padlým vojákům. I tohle chování českých politiků, především těch, kteří před veřejností tvrdí, jak hájí české zájmy, je jedno z mnoha vodítek pro české voliče.

Čeští politici a vojenští hodnostáři se každoročně v několika městech zúčastňují pietních aktů k uctění památky lidí zavražděných během invaze vojsk Varšavské smlouvy, ale již neorganizují a neúčastní se žádných vzpomínkových aktů k uctění tisíců zavražděných občanů během nesmyslných vzdušných úderů západních „spojenců" na sklonku druhé světové války. Cožpak tohle není projev politické propagandy? Z odborného hlediska se jedná o nebezpečnou propagaci jednostranné (tendenční) minulosti, kdy se uctívají jen ty oběti, jež jsou v souladu s aktuálním politickým trendem a konkrétní podřízeností české vlády zájmům cizích mocností a organizací. Ostatní „nevyhovující" oběti jsou pak úmyslně zapomenuty. Tím se naplňuje definice propagandy*. Všichni tito funkcionáři často při svých různých politických vystoupeních vzpomínají na prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka. V tomto duchu by si ale měli nejvíce připomínat jeho slova: nebát se, nelhat a nekrást.

Pravidelně slýcháváme frázi „Kdo nezná svoji minulost, je odsouzen ji opakovat“. Avšak my tu minulost, zejména její negativní část, potřebujeme znát ze všech stran a nikoli vyzdvihovat jen to, co se hodí vůči stanovenému protivníkovi. V tomto pojetí se osmašedesátý může v budoucnu skutečně opakovat, ale z jiné strany s cílem zachovat v české zemi určitý politický trend s potlačením vlastních nezávislých názorů.


* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 11053
Specifické hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO