Zpravodajská analýza, produkce a prezentace  ⇒    Zájmová témata   ⌈⌋   Slovník   ⌊⌉   Pracovní postupy    ⇐  Hodnocení bezpečnostní situace a politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

18. srpen 2017

Souhrnná analýza (11051)

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR schválila 12. července 2017 zahraniční misi českých vojáků na území Litvy a Lotyšska. Mise bude zahájena 1. ledna 2018. V záležitosti zahraničních misí existují vždy dvě obecné otázky: jaký účel má daná mise plnit a zda je mise ve své podobě schopna tento účel splnit. Podrobněji se řeší, zda je mise v pořádku z hlediska mezinárodního práva a zdali má spravedlivý a účinný charakter. Každá vojenská zahraniční mise by měla být dostatečně ospravedlněna, a to pravdivými a závažnými fakty. Jenže při hledání odpovědí ohledně mise v Pobaltí narazíme na spoustu faktických rozporů a podsouvání zkreslených a neúplných informací. Jak je ale potom možné, že Poslanecká sněmovna návrh na působení českých vojáků v pobaltských zemích schválila?

Pro analýzu této záležitosti je nutné ji celou sledovat ze všech stran a v širších souvislostech (to platí ostatně vždy a pro všechno). V tomto smyslu zde máme Českou televizi, kde jsme se 11. července 2017 v pořadu „Události“ dozvěděli, že vláda chce české vojáky do Pobaltí poslat kvůli ruským hrozbám. O den později zazněla ve stejném pořadu obdobná fráze, že Aliance nasazení zdůvodňuje ruskými hrozbami. Jenomže na druhé straně je zde tvrzení generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga, jenž na tiskové konferenci v Lotyšsku (19. června 2017) na otázku reportérky z místní televize, zda budou vojáci NATO rozmístěni v Lotyšsku bránit tuto zemi v případě jakékoli ruské agrese, sice stručně odpověděl, že ano (což byla povinná reakce), ale vzápětí dodal, že Aliance nespatřuje žádné bezprostřední ohrožení jakéhokoli jejího člena včetně Lotyšska. Kde se tedy vzaly ruské hrozby?

Avšak i Stoltenberg si v tomto sám protiřečil, neboť krátce před pokládáním otázek ve své řeči zmínil, že ona praporní uskupení NATO v Pobaltí slouží společnému účelu, a to bránit Alianci a odstrašit od agrese. K tomu doplnil, že jednotky NATO jsou zde, aby předešly konfliktu a bránily mír. Jakou agresi či konflikt měl na mysli, když nespatřuje žádnou hrozbu, již nevysvětlil a nikdo se ho na to neptal. Ve vystupování generálního tajemníka lze vidět přetvářku a manévrování s cílem skrýt skutečný záměr přítomnosti aliančních sil v Pobaltí a snahu hrát svoji roli odpovědného a loajálního funkcionáře západních struktur.

Dalším faktem v této záležitosti je to, že američtí zástupci neustále opakují, že pokud má být strategie jejich zahraniční politiky úspěšná, musí vždy začínat nepopiratelnou pravdou: Amerika musí vést (Successful strategy must begin with an undeniable truth—America must lead.). Tvrdí, že silné a nepřetržité americké vedení je nezbytné pro mezinárodní řád a doplňují, že otázka nikdy nezní, zda by měla Amerika vést, ale jak oni Američané budou vést. Tvůrci a hybatelé amerického strategického plánu pro 21. století se netají tím, že cílem Spojených států je změnit ruský režim v takový, který by byl nakloněn politice USA a uznal by jejich nadřazenost ve světě. Naproti tomu Rusové neusilují o dominanci ve světě, ale ani nechtějí být v podřízeném postavení. Jejich cílem je rovnováha sil. Problémem je, že Spojené státy nemohou z hlediska geografického prostoru a množství nerostných surovin Ruské federaci konkurovat, z čehož pramení současná napjatá situace ve světě, kde se odehrává boj o sféru vlivu mezi USA a Ruskem. Za normálních mírových okolností bude mít Ruská federace vždy výhodnější postavení vůči USA, proto je nutné okolnosti trvale měnit.

Z činnosti západních zpravodajských služeb nevychází žádný odborný závěr (zdůrazňujeme odborný závěr, nikoli závěr vykonstruovaný na politické přání) o existenci ruského záměru a příprav na agresi proti pobaltským zemím. Takový záměr by byl velmi bezhlavý a Rusům by v mnohém pouze uškodil, než prospěl. Navíc by bylo pro ně náročné po agresi udržovat a spravovat obsazené území a zároveň držet frontovou linii proti ozbrojeným silám členských zemí NATO. Jenom by tím plýtvali svými silami a prostředky včetně financí. Vše by mělo jen dočasnou formu, ale Rusové nedělají věci pro dosažení dočasného řešení, nýbrž jednají promyšleně s dlouhodobým ziskem (podobně jedná i Čína). Vojenská cvičení, která Rusové organizují na svém území, byť v blízkosti hranic, nevykazují z jejich strany známky přípravy na válečné tažení směrem na západ, ale představují demonstraci síly jako protiváhu k aktivitám Západu v čele se Spojenými státy, a to včetně jejich podpory násilné změny režimu na Ukrajině, jež je veřejnosti předkládána jako vítězství ukrajinského lidu, který v té době ani nestávkoval (podrobněji viz produkt 11010 Analýza vzniku konfliktu na Ukrajině a produkt 11027 Analýza změny politického režimu na Ukrajině s pokračováním v produktu 11028).

Události na Ukrajině nebyly spontánní příhodou (možná jen pro část nevědomých nadšenců), nýbrž dlouhodobě požadovanou a připravovanou změnou, po níž Američané prahli již od roku 1998. V té době prohlašovali, že hodlají Ukrajinu dovést do nového evropského bezpečnostního prostoru a také že chtějí posilovat partnerství mezi Aliancí a Ukrajinou. Američtí představitelé věděli, že Ukrajina je významnou bránou do prostoru Ruské federace a podle toho konali (problematika je interně rozpracována v dokumentech „Protichůdné záměry zahraniční politiky USA a Ruské federace“ a „Rozdíly ve vojenské strategii a taktice mezi USA a Ruskou federací“ – viz Přehled zájmových témat).

Nejtragičtější českou skutečností v souvislosti s vojenskou misí v Pobaltí se stalo vystupování českých poslanců, jejichž argumentace pro nasazení vojáků do Pobaltí byla velmi propagandistická a v duchu západního trendu, podle něhož byl nepřítel dopředu jasně stanoven.

Ministr obrany Martin Stropnický (hnutí ANO) ve svém projevu dezinformoval a manipuloval, když řekl: Bude se jednat o silný politický a praktický výraz solidarity a zároveň ochoty naplňovat závazek kolektivní obrany, tedy principu, na kterém je založena i naše vlastní bezpečnost.“ Avšak podle Severoatlantické smlouvy neexistuje žádný závazek kolektivní obrany, ale jen dobrovolná účast, jež je v článku 5 deklarována možností členských zemí vybrat si, jakým způsobem budou na případné napadení jiné členské země reagovat (blíže viz produkt 11002 Členství v NATO neposkytuje bezpečnostní záruky). Navíc pobaltské země nebyly napadeny, proto není důvod k žádné akci, natož k nasazování ozbrojených sil.

Jediný závazek, který ze smlouvy vyplývá, je obsažen v článku 1 a vztahuje se k tomu, že se členské země zavázaly urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly… Je tedy patrné, že článek 1 Severoatlantické smlouvy byl vysláním vojáků do Pobaltí porušen (což se ostatně pravidelně opakuje ve spojení s dalšími geografickými oblastmi). A jakési zdůvodňování solidarity a ochoty plnit domnělý závazek dle článku 5 jsou jen pokrytecká slova, která v praxi nic neukazují. Není totiž možné demonstrovat ochotu k naplňování závazku, jenž neexistuje. A není ani možné ukazovat ochotu k něčemu, co se ještě nestalo (kolektivně bránit členský stát, který nebyl napaden). Ministr taktéž dezinformuje, když tvrdí, že je na tomto principu založena naše vlastní bezpečnost. Princip kolektivní obrany není povinný a nadto platí, že bezpečnost České republiky s její polohou uprostřed Evropy nebyla a není závislá na žádném spolku, nýbrž na tom, zda sousední země vystupují proti nám, anebo zda s námi udržují rovnocenné vztahy, čímž by automaticky vytvářely pásmo proti vzdálenějšímu potenciálnímu nepříteli (nutno doplnit, že žádné smlouvy ohledně bezpečnosti nám nikdy nepomohly, a pokud nějaká pomoc přišla, tak nikoli kvůli smlouvě, ale z pragmatického důvodu).

Na půdě Poslanecké sněmovny nebyla přednesena ani pravdivá, ani závažná fakta, která by vojenskou misi v Pobaltí dostatečně ospravedlnila. Pro vyslání českých vojáků hlasovalo 119 ze 165 přítomných poslanců, což je závažné provinění proti mezinárodnímu míru. Poslanci, kteří hlasovali kladně, možná neměli nejlepší vědomí o tom, co se za celou záležitostí skrývá, ale o to víc by se měli zaměřit na svou morální odpovědnost neboli svědomí, pokud nějaké mají.

S postupem doby bude patrnější, že skutečným cílem přítomnosti vojáků členských zemí NATO je budovat podmínky pro trvalou přítomnost USA a jejich „spojenců“ v blízkosti ruských hranic, narušovat autoritu politického vedení Ruské federace a vyvolávat diplomatické a jiné spory, za něž budou obviňováni ruští představitelé. Západní komunita se bude prostřednictvím působení aliančních sil utvrzovat a povzbuzovat k nepřetržitému boji proti ruskému režimu ve všech možných oblastech a podobách. Jedná se především o oblast politickou (např. permanentní obviňování Rusů z vměšování do vnitřní politiky západních zemí), ekonomickou (např. sankce a ekonomická izolace od Evropy), sportovní (např. soustředěný tlak ve sféře dopinku, jaký nebyl dosud veden na jiné problematické země), vojenskou (viz např. soupeření v Sýrii, konflikt na východní Ukrajině, snaha o řešení otázky Jižní Osetie, Podněstří apod.). Veškeré působení proti Ruské federaci je podporou naplňování cílů americké zahraniční politiky.

Evropští politici z různých důvodů přehlížejí zájmy svých zemí a nehájí bezpečné prostředí v Evropě. Potom by ale měli prezentovat, co vlastně hájí a v čí prospěch. Je to však úkol zejména pro novináře, aby se jich ve spojitosti s jejich politickými činy na to opakovaně a vytrvale ptali.

Poznámka: V souvislosti s vojenskou misí v Pobaltí byli následně zpracovány další dva produkty, které na tento dokument volně navazují: 


Zpravodajský produkt 11051
Souhrnná analýza
© 2017 Agentura EXANPRO
17. srpen 2017

Specifická analýza – seriál ČT (13024)

Úvod do seriálu o nespolehlivosti České televize

Agentura EXANPRO zveřejnila již několik produktů, jež se vztahovaly ke zpravodajskému pochybení České televize (některé produkty je možné nalézt v podkategorii Zavádějící výstupy v médiích). Avšak vzhledem ke stále se prohlubující nespolehlivosti a zvyšující se závažnosti jednotlivých pochybení v mediálním zpravodajství veřejnoprávní České televize (ČT) jsme se rozhodli vytvořit seriál případů ČT, kdy její pracovníci šířili dezinformace, zamlčovali fakta, snažili se o manipulaci diváků, vyhnuli se pokládání relevantních otázek, vystupovali předpojatě a předkládali informace s výraznými odbornými nepřesnostmi a chybami.

Účinkujícími jsou sami pracovníci ČT, tudíž bychom mohli říci, že je to seriál přímo z produkce České televize, avšak s tím rozdílem, že jeho jednotlivé případy analyticky rozebereme a poukážeme na závadnost jednotlivého obsahu (v některých případech je pochybení zřejmé a rozpoznatelné i bez doplňující analýzy a vysvětlení). Předmětem všech případů jsou tedy ta pochybení, jež byla spáchána pracovníky ČT (reportéři, moderátoři a další) a nikoli pozvanými politiky a dalšími hosty. Pochybení pozvaných hostů jsou předmětem samostatných produktů.

V předkládaném seriálu o pochybeních ČT se jedná o shrnutí jak starších, tak novějších záležitostí. Jednotlivé případy nejsou chronologicky uspořádány, ale jsou vždy doplněny o název pořadu a přesné datum jeho vysílání, tudíž je možné dohledat pravdivost každého případu o pochybení České televize. Neprovádíme trvalé monitorování zpravodajského vysílání České televize, a proto jsou publikované případy o pochybeních ČT jen částečnou ukázkou neprofesionální práce zaměstnanců České televize.

PŘÍPAD 1 – „Nácvik teroristického útoku v Praze“ (dezinterpretace)

Začínáme případem, jenž je svým způsobem „úsměvný“ a patří do kategorie „nechtěných“ významových dezinterpretací. Případ je staršího data, ale pro svoji aktuálnost v komentování událostí spojených s terorismem a teroristickými útoky poskytuje stále platné ponaučení. Ponaučení je navíc stále platné i proto, že níže uvedená zvláštní nepřesnost je dosud na webu České televize, o kterém vedení ČT tvrdí, že je nejdůvěryhodnějším zpravodajským webem v ČR.

Dne 20. září 2013 se na obrazovkách Česká televize v pořadu „Studio ČT24“ objevila věta: „Nácvik útoku teroristů na pražský maraton.“ Při pohledu na obrazovku (viz obrázek vlevo) by si divák mohl myslet, že si snad příslušníci teroristické skupiny oficiálně nacvičují útok na plánovaný maraton, anebo že snad dokonce sami záchranáři, neb je tam titulek „CVIČENÍ ZÁCHRANÁŘŮ", trénují teroristický útok. Jenže pracovníkům ČT zřejmě jejich chyba nijak zvláštní nepřipadala, neboť do přehledu v programu ČT i do popisku pořadu (viz obrázky níže) uvedli větu sice s pozměněnými slovy, ale s naprosto stejným významem: „Nácvik teroristického útoku na Pražský maraton.“ (Pomíjíme gramatickou nepřesnost v sousloví „pražský maraton“, kdy zaměstnanci ČT používají jednou malé a jindy velké počáteční písmeno ve slově „pražský“.)

Je pochopitelné, že věta měla znít následovně: „Nácvik reakce na teroristický útok na pražský maraton.“ Avšak otázkou zůstává, proč je tato podivná nepřesnost dodnes na webu ČT (proč nikdo neuznal za vhodné tento nesmysl opravit). Odvysílání události trvalo nějakou dobu, ale nikdo z České televize si chyby nevšiml. Nikdo si toho nevšiml ani při tvorbě textu pro web ČT, a tak je tam tato známka odborné (ne)způsobilosti pracovníků ČT k vidění doposud.


Zpravodajský produkt 13024
Specifická analýza – seriál ČT
© 2017 Agentura EXANPRO
 
14. srpen 2017

Souhrnná analýza a hodnocení (12027)

Produkt je druhým dokumentem k sérii produktů o problematice „Islámského státu“ (ISIS1/Daeš) jako zahraničního projektu. Jednotlivé produkty na sebe volně navazují (nepravidelná publikace), přičemž se každý věnuje určité oblasti, jež vypovídá o ISIS jako o díle několika zahraničních mocností s využitím i v dalších geografických prostorech. Samostatné produkty z uvedené série tak analyzují a hodnotí například západní propagaci ISIS, rekrutaci a doplňování osob, podporovanou expanzi ISIS a redislokaci podle vývoje situace, neshody USA a Ruska v boji proti ISIS, skryté „vedlejší“ i otevřené vzdušné operace na podporu ISIS a další záležitosti spojené s příslušnou tematikou. Kromě analýzy a hodnocení mohou jednotlivé produkty obsahovat rovněž předpověď dalšího vývoje v konkrétní rozebírané záležitosti.

První produkt pod číslem 12025 se věnoval těmto oblastem:

  • Objasnění přístupu západních zpravodajských služeb
  • Možnosti a způsoby světových mocností v ovlivňování vývoje v zájmovém prostoru (porovnání s „OP GLADIO“ a propojení projektu ISIS s Evropou)

Obsah druhého produktu se v dané problematice zabývá pozadím projektu ISIS.

Poznámka: I přesto, že se agentura EXANPRO snaží poskytovat zpravodajské vědění* za hranice známého a veřejného, platí omezení v prokazování zpravodajských závěrů*, neboť agentura nemůže donutit příslušné aktéry, aby se ke svým pravým záměrům a činnostem veřejně přiznali (stejné omezení platí pro závěry státních zpravodajských služeb, pokud nejsou příliš obecné). Avšak na druhou stranu existuje stále větší množství nepřímých důkazů*, jejichž hromadění se nelze vyhnout a jejichž hodnota pro dokazování záměrů a činů se ustavičně zvyšuje právě tím, že tvoří stále objemnější soubor ucelených a navazujících položek, které postupně odkrývají celkový obraz situace (kromě nepřímých důkazů existuje také několik přímých důkazů* obsažených zvláště ve vystupování politiků).  

Pozadí projektu ISIS neboli SEPINSFOR2 

Vzestup tzv. „Islámského státu v Iráku a Sýrii“ (ISIS), jeho dlouhodobá existence s dobýváním území a především pak zvláštní způsob jeho působení vykazuje význačné rysy zahraničního řízení a podpory. Hybná síla ISIS nevychází z místních sunnitských militantů, ale pochází z početného základu zahraničních bojovníků, jejichž přesun a začleňování do militantního uskupení byly organizovanou věcí napříč několika geografickými regiony. Tato organizovaná záležitost se rovněž týká dohody mezi USA a Tureckem ohledně součinnosti v postupu na Blízkém východě.3

Původní zahraniční podpora směřovala pouze k povstalecké opozici v Sýrii, kterou bylo a je velmi těžké ovládat a vést proti syrským vládním jednotkám, neboť zmíněná opozice se postupně stávala nesourodou skládankou o stále větším počtu dílů. Vznik rozmanitých frakcí ohlašoval, kolik různých skupin si činí nároky na určité mocenské postavení v zemi a hlavně znesnadňoval soustředěný boj proti syrskému režimu.

Ozbrojený konflikt v Sýrii započal v roce 2011, avšak po roce bojů bylo zřejmé, že úspěch opozice je v nedohlednu. Tím se ale rovněž protahovalo uskutečňování plánu Spojených států pro 21. století, jenž kromě jiného obsahuje bod ohledně převzetí politického vlivu v Sýrii jako další krok boje s Ruskou federací, která si svůj vliv v Sýrii nadále udržuje umnou podporou stávajícího režimu. Změna sféry vlivu z ruského na americký znamená nejprve porazit a sesadit režim současný a poté nastolit režim příznivý pro záměry USA. Nastolení nového režimu by v případě roztříštěné opozice vyvolalo další palčivou a dlouhotrvající etapu vývoje v Sýrii. Nejlepším řešením pro naplnění plánu tak bylo iniciovat vytvoření zcela nové kompaktní a samostatné síly (Separate Insurgency Force – SEPINSFOR2), která by na svou stranu získala zvláště sunnitskou část obyvatel jak v Sýrii, tak v Iráku. Avšak tato nová síla již neměla předurčený pouze jeden cíl a jen na Blízkém východě, tedy porazit syrský režim, ale vztahovala se také k cílům na území severní Afriky, k záměrům na území členských zemí Evropské unie (EU) a na teritoriu Ruské federace (objasnění dále v textu) a dalších asijských zemí (např. Afghánistán, Malajsie, Indonésie atd.). Pro efektivní působení nového a samostatného militantního uskupení na Blízkém východě a taktéž pro plnění následného cíle v zájmových zemích mimo Blízký východ bylo nutné opřít hlavní sílu projektu o zahraniční bojovníky (odhad jejich počtů viz dále v textu).

Dohodu o zřízení a podpoře nového militantního uskupení uzavřely primárně tři země: USA, Turecko a Saúdská Arábie.3 Kromě těchto zemí existovali další přispěvatelé jako např. Velká Británie a Katar. Iniciátorem celého projektu byly Spojené státy, avšak Turecko a Saúdská Arábie se ochotně podílely z důvodu naplnění vlastních záměrů v regionu (Turci se snahou řešit kurdskou otázku a Saúdští Arabové s cílem prosazovat sunnitskou nadvládu v celém regionu). Američané obě země potřebovali vzhledem k jejich geografické poloze a jejich vazbám na opozici v Sýrii a Iráku. V obou zmíněných zemích bylo vybudováno blízké zázemí pro podporu nového militantního uskupení, a to jak v oblasti doplňování a rozšiřování personálu, tak v oblasti zásobování prakticky všemi materiálovými třídami (hlavně munice, výstroj, proviant, zdravotnický materiál, materiál na podporu ekonomických programů atd.). Turecko a Saúdská Arábie se staly hlavními prostředníky pro udržování hybnosti celého projektu SEPINSFOR (pozdější změna v přístupu Turecka je vysvětlena v produktu 11029 Turecko mezi Spojenými státy a Ruskou federací").

Budování projektu bylo zahájeno nejpozději v roce 2011 (dokončení odchodu amerických sil z Iráku) a fyzicky spuštěno na podzim 2012 tureckou vojenskou podporou s cílem umožnit kontrolovaným syrským povstaleckým silám obsadit okolí hraničního přechodu u syrského města Tall Abjad (podrobněji o vývoji této události a jejímu vztahu k budování ISIS viz produkt 11007 Analýza vzniku Islámského státu).

K budování a spuštění projektu patřila skrytá náborová kampaň pro získávání zahraničních bojovníků, jež je mimo další země dosud úmyslně namířena také na členské země EU a Ruskou federaci, především na oblast Severního Kavkazu (přednostně na autonomní republiky Čečensko a Dagestán). K dalším zemím pokrytých náborovou kampaní patří zejména středoasijské republiky a státy bývalého Sovětského svazu v jednom (Uzbekistán, Tádžikistán, Kyrgyzstán, Kazachstán a Turkmenistán), dále pak Afghánistán, Pákistán, země severní Afriky, pochopitelně Saúdská Arábie atd. Kampaň v několika vybraných zemích měla a stále má svůj následný cíl propojit islamistickou ideologii ISIS s ovlivňováním situace právě v oněch vybraných zemích, odkud zahraniční bojovníci pocházejí. Tento cíl je uskutečňován ve prospěch amerického plánu pro 21. století, v němž mají zahraniční militanti operující na Blízkém východě posloužit rovněž k určitým aktivitám v zemích jejich původu (např. udržovat napětí v Evropě a umožnit Spojeným státům, aby si zachovávaly svůj klíčový a účelový podíl na řešení evropské situace ve svůj prospěch, dále destabilizovat situaci na půdě soupeřících zemí a napomáhat tak ke změně politických režimů).

Na počátku projektu SEPINSFOR bylo přes prostředníky prvořadě vybudováno jakési „organizační jádro“, jež bylo utvořeno z vhodně vybraných vedoucích aktérů, kteří se prostřednictvím finanční a materiální podpory a náborové kampaně napříč regiony postarali o vznik celé militantní organizace (viz zřizování tzv. „direct action groups“ skrze sekce zvláštních operací zpravodajských služeb v úvodním produktu 12025). V prostoru Iráku a Sýrie může taková organizace snadno nabýt obludných rozměrů, což se také stalo. Zahraniční a místní příznivci, kteří vstupují do takového uskupení, zpravidla neznají jeho pravý cíl zřízení a důvěřují proklamovaným cílům. Pravý záměr zná zčásti jen několik málo „zakladatelů“ (organizační jádro), kteří byli vybráni tak, aby zabezpečili základní chod organizace (militantního útvaru) v hlavních oblastech (vedení a řízení celého uskupení jak v bojových, tak mimobojových záležitostech, čerpání a rozdělování finanční a materiální podpory, vedení informační kampaně, styk s místním obyvatelstvem a jeho usměrňování atd.).

Fyzické spuštění zahraničního projektu v podobě ISIS nastalo v říjnu 2012 (viz produkt 11007), přičemž se nový militantní útvar během prvního roku rozšířil o zhruba 3 000 zahraničních bojovníků (zejména v prostoru syrského města Rakka a iráckého města Fallúdža). Po dobytí významných iráckých měst včetně Mosulu na severu země a následném vyhlášení „Islámského státu v Iráku a Sýrii“ (červen 2014) přesáhl počet zahraničních bojovníků číslo 10 000. Na počátku roku 2016 byl počet zahraničních militantů v ISIS odhadován na více než 30 000 osob, jež pocházely z více než 100 zemí. Asi 6 000 bojovníků přišlo na Blízký východ z Evropy (nejvíce z Francie – přibližně 1 700 osob) a více než 8 000 z nich pak ze zemí bývalého Sovětského svazu (ze samotné Ruské federace v čele se Severním Kavkazem činil tento počet téměř 5 000 militantních radikálů).

Získávání a využívání zahraničních bojovníků je komplexní záležitostí, jež sestává z jejich oslovení přes propagační materiály nebo k tomu zřízené „pracovní skupiny“ a „agenturní sítě“, poté ze zorganizování či podpory jejich přesunu do cílového prostoru a následně z jejich zapojení do konkrétní činnosti po dosažení cílového prostoru. Z výše uvedeného vyplývá, že oficiálně proklamovaná internetová a terénní izolace prostoru ISIS ze strany západních zemí a především v místě ze strany Turecka, Saúdské Arábie, Jordánska a potažmo i ze strany přítomných Američanů existovala jen na papíře a v prohlášeních politiků. Pokud uvažujeme období listopad 2013 až prosinec 2015, tak průměrný počet zahraničních bojovníků překračujících hranice sousedních států do prostoru ISIS přesahoval v průměru 1 000 osob za každý kalendářní měsíc (některé turecké zdroje dokonce uváděly, že v určitém období syrskou hranici z Turecka překročilo denně 100 lidí směřujících k ISIS, což by bylo 3 000 bojovníků za měsíc a jenom přes Turecko). Tento stav ukazuje na to, že země v sousedství ISIS vůbec nezostřily ostrahu svých státních hranic, ale naopak ji ještě více uvolnily, čímž se potvrzuje podpora onomu zahraničnímu projektu.

V rámci naplňování druhotného cíle militantů v zemích jejich původu a pro usnadnění jejich návratu byla na jaře 2015 spuštěna migrační kampaň, která byla předem domluvena a již v roce 2014 Evropskou unií představena jako pilotní projekt přesídlování, jenž předpokládal stanovení migračních kvót pro členské země EU. Migrační kampaň v sobě skrývá další cíle, jimiž se určité mocnosti snaží o sjednocení Evropy pod jedno vedení a využití sil a prostředků evropských států v boji proti Ruské federaci (viz produkt 11035 Nelegální migrace jako plánovaný a řízený proces s pokračováním v produktu 11036).

Z důvodu vzniku „Islámského státu" a pozdější „návratové politiky“ jeho bojovníků do zemí jejich původu museli ruští představitelé přijmout opatření k posílení boje syrského režimu proti jeho odpůrcům a ke zvýšení spolupráce s iráckou vládou. Ruská federace zesílila svoji vojenskou přítomnost v Sýrii a přímo zasáhla do tamního boje vysláním svých vzdušných sil do země ozbrojeného konfliktu (vzdušné operace ruských sil v Sýrii byly zahájeny v říjnu 2015). S iráckou vládou Rusové zřídili společné zpravodajské centrum pro sdílení informací o cílech ISIS, což se projevilo v pozdějších zásazích proti významným vedoucím osobám ISIS. Výrazně to ovlivnilo aktivity především proti samozvanému vůdci ISIS – Abú Bakr al-Baghdádí, jenž byl už v říjnu 2015 zraněn činností iráckého letectva na západě Iráku a nakonec v červnu 2017 zabit při syrsko-ruském náletu poblíž města Rakka (bez forenzního potvrzení).   

Zpravodajské produkty, které analyticky podporují závěr o ISIS jako zahraničním projektu:


1 Označení „Islámského státu“ jako ISIS se pojí k prostoru, jejž militanti obsadili napříč Irákem a Sýrií. V širším kontextu se tak jedná o „Islámský stát v Iráku a Sýrii“ (ISIS), případně „Islámský stát v Iráku a Levantě“ (ISIL), přičemž Levanta je tradiční označení pro území na východním pobřeží Středozemního moře (v základním významu se jedná o geografický prostor, na němž se v současné době nacházejí Sýrie, Libanon, Jordánsko, Izrael a Palestinská autonomie). ISIS/ISIL je propagandistické označení, které pomohl rozšířit Západ, čímž se velmi dobře uchytilo u široké veřejnosti (téma je součástí produktu, jež se zabývá západní propagací ISIS).

2 SEPINSFOR je akronym pro „SEParate INSurgency FORce“, což je označení pro nezávislou povstaleckou ozbrojenou sílu. Ve vojenské terminologii se výraz „separate“ (někdy také „independent“) používá pro ozbrojenou jednotku, jež působí samostatně (na samostatném směru nebo prostoru), avšak s úkolem rozhodujícím způsobem podpořit splnění hlavního cíle celé vojenské kampaně.

3 O společné podpoře uskupení ISIS (SEPINSFOR) ze strany USA, Turecka a Saúdské Arábie viz produkt 11007 Analýza vzniku Islámského státu. Podrobněji o dohodě USA s Tureckem ohledně Blízkého východu viz produkty 11029 Turecko mezi Spojenými státy a Ruskou federací (díl 1/2) a 11030 Turecko mezi Spojenými státy a Ruskou federací (díl 2/2).  

* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 12027
Souhrnná analýza a hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO
3. srpen 2017

Krátká analytická reakce (11050)

Dne 2. srpna 2017 přinesla Česká televize zprávu o verdiktu tureckého soudu ohledně zadržených Čechů Miroslava Farkase a Markéty Všelichové (zadrženi v listopadu 2016 v Turecku). Oba byli odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šest let a tři měsíce. Rozsudek zatím není pravomocný. Pro české politiky a novináře je to překvapivé vyústění. Zejména ministr zahraničí Lubomír Zaorálek neskrýval své udivení. Z pohledu všech dřívějších poznatků a souvislostí se však nejedná o nic překvapivého. Pokud české zpravodajské služby poskytují dostatečnou podporu výkonným politikům, nemohlo české politiky rozhodnutí tureckého soudu zaskočit, a to obzvlášť proto, že tato kauza je od svého počátku spjata s otevřením kurdské kanceláře v Praze (duben 2016).

Zadržení českých osob, jež se staly objektem zájmu turecké zpravodajské služby MIT právě kvůli oné kurdské kanceláři v Praze, je rozebráno v produktu 12018 Spolupráce s Kurdy je Tureckem ostře sledována a selektivně postihována. Produkt byl na stránkách agentury EXANPRO zveřejněn 5. prosince 2016. Následně byl 24. prosince 2016 publikován doplňující produkt, který potvrzoval spojitost mezi zadržením obou Čechů a kurdskou kanceláří v Praze, neboť po zatčení obou Čechů se 12. prosince v českých médiích objevuje článek s názvem „Kurdové zavřeli pražskou kancelář, nenašli podporu“. Souvislosti byly dovysvětleny v doplňujícím produktu 12020 Potvrzený vztah mezi zadržením Čechů v Turecku a kurdskou kanceláří v Praze.

Česká televize se rozsudku nad oběma českými občany věnovala uvedeného dne hned v několika pořadech, ale ani v jednom z nich moderátoři nepoložli otázku na vztah mezi zadržením Čechů a kurdskou kanceláří v Praze. Přitom byly tyto informace dostupné a samy se nabízely. Ve výše uvedených produktech zveřejněných na konci roku 2016 jsme psali např. následující: Česká republika se tak touto přívětivou aktivitou směrem ke Kurdům ocitla ve vyšším zpravodajském zájmu turecké vlády a jejích zpravodajských složek.“ Je personál veřejnoprávní České televize tak neprofesionální, že nedokáže divákům zprostředkovat úplný obraz o příslušné záležitosti, anebo je až příliš provládní a vládu úmyslně šetří v pokládání zásadních otázek? Na druhou stranu je ale zvláštní, proč pracovníci ČT mají nutnost kritizovat konkurenční společnost Televizi Prima za to, že v hlavním vysílacím čase uvedla dokument „Svět podle Putina“, který podle nich nebyl vůbec konfrontační (viz pořad Newsroom ze dne 18. a 25. června 2017). Od pracovníků ČT je absurdní a pokrytecké, aby kritizovali konkureční subjekt za něco, co oni sami neumějí nebo nechtějí provádět směrem k českým politikům, čímž divákům zamlčují fakta o celé řadě událostí a jevů (příklady viz odkazy níže1). A je nanejvýš trapné, aby personál ČT polemizoval nad tím, zda měla Televize Prima odvysílat dokument s Putinem v hlavním vysílacím čase.

Česká televize se snižuje k tomu, aby ohledně konkurenčních médií podsouvala divákům, jaké pořady jsou dobré čili v aktuálním politickém trendu a které nikoli. ČT vnucuje divákům své hodnocení o tom, kteří novináři, dokumentaristé a další osoby z mediální branže dělají svou práci špatně s odkazem na to, že jejich výtvory tudíž nestojí za nic. Tyto nadbytečné aktivity jsou ale pro ČT oslabující a naopak pro konkurenci posilující, a to zvláště když pracovníci ČT nedokáží přinášet divákům vlastní poctivé zpravodajství.

V poskytování zpravodajství o zatčení, obvinění a rozsudku ohledně dvou českých osob v Turecku porušili zaměstnanci ČT přinejmenším tuto část z Kodexu České televize: „… Zamlčení důležité informace nebo potlačení jejího podstatného aspektu bude vždy hrubým porušením tohoto imperativu.“ Pracovníci ČT porušují Kodex České televize opakovaně (dezinformují, manipulují, mlží, zatajují, neodborně předkládají), avšak nikdo na to nereaguje, čímž se onen Kodex stává pouhým kusem papíru.

V kauze zadržené dvojice Čechů není vynesení rozsudku v podobě trestu odnětí svobody nic nečekaného. Ještě před uzavřením kurdské kanceláře v Praze jsme v produktu 12018 uvedli tento text: Oficiální stanovisko tureckých úřadů k činnosti obou českých občanů bude potom takové, které Turkům umožní provést odstrašující příklad pro ostatní potenciální podporovatele kurdské činnosti v Sýrii a Iráku, přičemž budou vyčkávat na případné ústupky českých politiků v případě kurdské kanceláře v Praze. Nemusí o tom ani otevřeně hovořit, ale mohou jen naznačit, že chtějí z české strany ujištění o tom, že nepodporuje subjekty, které oni (Turci) považují za teroristické.“

Ani výše trestu není překvapivá. Ve stejném produktu 12018 jsme hodnotili, jak turecké úřady oba Čechy vnímají: Turci ve skutečnosti nevnímají obě osoby z ČR jako vážné bezpečnostní riziko, ani jako teroristy, ale jako bezprecedentní prostředek k boji proti zahraniční podpoře Kurdům, a to jak ze strany jednotlivců a skupin, tak ze strany politiků (otevření kurdské kanceláře v Praze).“ Trest šest let a tři měsíce tak není vysoký s porovnáním s tresty za podporu teroristických organizací, které se v Turecku pohybují obvykle v rozmezí 10 až 15 let. Navíc je u české dvojice možné pozdější snížení trestu.

Zvláštní bylo udivení pracovníků Ministerstva zahraničí ČR a taktéž moderátora ČT nad tím, proč Turci nereagovali na argument, že tam česká dvojice působila z humanitárních důvodů. Jenže pro Turky není podstatné, co tam dva Češi prováděli, ale to, že to prováděli u kurdských milic YPG (více o YPG viz vysvětlivka v produktu 12018), které turecké úřady vedou jako teroristickou organizaci, a také to, že Česká republika umožnila Kurdům otevřít kancelář v Praze (navíc fotografie se střelnou zbraní, byť demonstrativní, nevypadá příliš humanitárně). Ministr zahraničí doplnil, že Česká republika nepokládá YPG za teroristickou organizaci. Avšak v tom je právě další problém, jenž je v produktu 12018 objasněn takto: „Brzké propuštění nebo deportace do ČR nepřicházejí v úvahu. České úřady již uvedly, že podle českého práva se dvojice vlastně ničeho nedopustila, a tak turecká strana ví, že český pár by po deportaci do České republiky nečekal žádný trest. Turecké instituce by tímto činem předvedly špatný příklad pro další potenciální stoupence kurdských milicí ze zahraničních zemí.“ 

Česká televize nepřinesla divákům v této kauze ten nejúplnější obraz, přičemž jí v tom nic nebránilo. Je to další ukázka toho, jak ČT kupí svá pochybení, přičemž její pracovníci paradoxně rozebírají ostatní ze šíření dezinformací, z manipulace a prezentování „špatných" politických dokumentů.


1Příklady dezinformací, manipulace, zamlčování faktů a neodborného přístupu ze strany České televize:


Zpravodajský produkt 11050
Krátká analytická reakce
© 2017 Agentura EXANPRO
24. červenec 2017

Specifické hodnocení (13023)

Vznik „Centra proti terorismu a hybridním hrozbám“ (CTHH) byl všude prezentován především v souvislosti s bojem proti zahraničním i domácím dezinformacím a proti propagandě vedené zejména na internetu. Centrum by mělo zjištěné dezinformace vyvracet a provádět jakousi osvětu směrem k veřejnosti. Toto odůvodnění by mohlo vypadat bohulibě, pokud by CTHH spravedlivě pokrývalo skutečné a vážné dezinformace ze všech směrů. Avšak po jeho více než půlročním působení lze pravdivě konstatovat, že se CTHH soustřeďuje jen na negativní hodnocení a komentování těch informací a prohlášení, jež nepodporují nastavený západní politický trend, a naopak pozitivně vyzdvihuje ty informace, které odsuzují a kritizují ruskou politiku. Centrum tak vůbec nepostihuje ty dezinformace, jež šíří český vládní kabinet, vlády západních zemí, funkcionáři NATO a pracovníci sdělovacích prostředků v čele s veřejnoprávní Českou televizí (konkrétní příklady dále v textu).

CTHH je nižší státní orgán a jako takový je závislý na státní moci. A česká státní moc je závislá na politickém trendu Západu, což dokazuje právě šířením dezinformací nebo zamlčováním faktů podle potřeb západních mocností. Kruh se uzavírá opět u CTHH, které jako státní prvek nemůže zasahovat do státních dezinformací a ponechává vládě a státem řízeným médiím jakousi „dezinformační svobodu“, čímž vlastně nebojuje spravedlivě proti dezinformacím a propagandě obecně, nýbrž velmi selektivně podle zájmů a potřeb Západu, potažmo podle zájmů a potřeb vedoucích mocností Severoatlantické aliance a Evropské unie. Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám je tak pouhým nástrojem nastavené politické moci a nikoli odborným hájitelem a šiřitelem pravdy.

K významným státním dezinformacím patří úmyslně zkreslená interpretace článku 5 Severoatlantické smlouvy, podle jehož znění není žádná členská země vázána povinností poskytnout vojenskou pomoc jiné napadené členské zemi (podrobněji viz dokument 11002 Členství v NATO neposkytuje bezpečnostní záruky). Avšak i přesto je neustále šířena dezinformace o tom, že článek 5 představuje jakousi „kolektivní obranu“ v duchu „jeden za všechny a všichni za jednoho“.  Z české strany tuto dezinformaci šíří například ministr obrany Martin Stropnický, předseda Vojenského výboru NATO armádní generál Petr Pavel a moderátor České televize Václav Moravec (více viz produkt 13022 Smyšlenky o NATO a úloze USA se stávají sebevražedným fetišem). Česká televize tuto dezinformaci šíří opakovaně: například 9. června 2017 hovořil moderátor David Borek v pořadu „Události, komentáře“ o tom, že článek 5 je základním pilířem společné obrany, což ale z obsahu článku vůbec nevyplývá. CTHH však k této mnohonásobné dezinformaci mlčí, čímž se diskredituje před veřejností. Avšak diskreditace se týká rovněž nadřízených prvků příslušného centra, tedy Ministerstva vnitra ČR a české vlády.

K závažné státní manipulaci a zamlčování faktů patří vystupování premiéra Bohuslava Sobotky, jenž opakovaně prohlašuje, že zrušení či zmírnění sankcí proti Rusku je podmíněno naplněním minské dohody. Podobně hovoří mnoho dalších českých i zahraničních politiků. Jenže vždy zapomínají doplnit důležitý fakt, že druhou minskou dohodu (tzv. Minsk II.) neplní od samého počátku především ukrajinská vláda se svými západními „spojenci“. Jeden bod této dohody se totiž týká stažení všech zahraničních vojáků (jednotek), zbraní a nájemných vojáků (vojenských kontraktorů) z celého území Ukrajiny. Dohoda nabyla účinnost 15. února 2015 a její platnost stále trvá, přičemž zejména Američané a Britové měli odsunout svůj personál z ukrajinského území. To se však ani na chvíli nestalo a Američané tak působí na Ukrajině trvale od jara 2014 (rotování personálu v různém početním složení a různé odbornosti). Proč jsou tedy zamlčována tato fakta a hovoří se o porušování dohody jen ze strany Ruské federace? Proč politici účelovou manipulací odůvodňují prodlužování sankcí proti Rusku? A co na to státní CTHH? (více o zamlčovaném faktu viz produkt 11042 Minskou dohodu neplní jak Rusko, tak Západ v čele s USA).

Navíc v dubnu 2015 byl na Ukrajině zahájen společný americko-ukrajinský výcvik, což mělo být označeno za vážné porušení „druhé minské dohody“. Obzvlášť tragické bylo datum slavnostního zahájení výcviku, kterého se zúčastnil také upřednostňovaný útvar Azov Národní gardy Ukrajiny, jehož příslušníci jsou nechvalně proslulí svými sklony k fašismu. Ve smyslu nacistické propagandy byl výcvik slavnostně zahájen dne 20. dubna, což je den, kdy se narodil Adolf Hitler (blíže viz produkt 11043 Západ oficiálně podporuje ukrajinský fašismus a neonacismus"). To ale nikdo z českých politiků nekomentoval a vyhnula se tomu i Česká televize, která ve svých příspěvcích ze dne 21. dubna raději ani neuvedla přesné datum zahájení výcviku (jen bylo stroze konstatováno, že začal výcvik…).  

Zvláštní kategorií jsou státní dezinformace a manipulace v oblasti nelegální migrace a ruského narušování všech možných voleb v Evropě a Americe. Tyto záležitosti jsou rozpracovány interně (viz možnost výběru tématu z Přehledu zájmových témat). Údajné vměšování do amerických voleb bylo předmětem těchto produktů:

Pokud se jedná o nelegální migraci, tak při oznámení na webu České televize o zahájení provozu CTHH nastalo zajímavé propojení mezi informační manipulací ze strany ČT a naprostým mlčením příslušného centra, které tak od počátku prokázalo, že Česká televize má v oblasti manipulace a šíření dezinformací „státní imunitu“. Ve svém článku nazvaném Centrum proti dezinformacím začíná fungovat. Odborníci to vítají, Zeman mluví o cenzuře“ odkazují pracovníci ČT na „hoaxy o uprchlích“, aby tak snad ukázali důležitost vzniku a působení CTHH. Pod odkazem se skrývá článek Uprchlíci a hoaxy: Podívejte se na 10 nejčastějších mýtů o uprchlících. Z větší části se však jedná o manipulaci, které se budeme věnovat v samostatném produktu. Jako upoutávku můžeme uvést závěr agentury EXANPRO k údajnému mýtu či hoaxu, kterým je podle pracovníků ČT toto tvrzení: „Nejčastějším britským chlapeckým jménem je Muhammad“ (v článku ČT uvedeno jako hoax/mýtus pod číslem sedm). Závěr agentury EXANPRO ohledně jména zakladatele islámu, jehož českým ekvivalentem je Mohamed, je ten, že se skutečně jedná o nejčastější britské chlapecké jméno, a to již po dobu několika let. Objasnění s jasnými argumenty předložíme v příslušném produktu (připravujeme).

ZÁVĚR

Během více než půlročního působení mělo CTHH již dávno reagovat na spoustu závažných dezinformací a manipulací a potvrdit, že jeho prezentovaný účel vzniku je pravdivý (v prvním pořadí hned na svém počátku na článek ČT o hoaxech o „uprchlících“, jenž téměř ve všech svých deseti bodech skrývá manipulaci se snahou ovlivnit veřejné mínění). Ale nestalo se tak, čímž je možné hovořit o zákulisních úkolech tohoto centra. To ostatně vyplývá i ze zprávy Ministerstva vnitra ČR, podle níž bylo centrum budováno, aby detekovalo škodlivý vliv cizí moci, přičemž vedoucí činitelé určitě neměli na mysli západní mocnosti, které dezinformace rovněž šíří a manipulují s veřejným míněním. 

Centrum by podle Ministerstva vnitra mělo kromě jiného řešit zneužívání shromažďovacího práva, posuny na extremistické scéně a přípravu strategické komunikace státu k veřejnosti. To jsou body dosti výmluvné. V dalším se ze stránek MV dozvídáme, že kvůli obavám z rizik plynoucích z ovlivnění voleb založilo CTHH po konzultacích se zpravodajskými službami expertní skupinu, která má prověřit všechny potenciální scénáře útoku na demokratický průběh voleb. Přitom údajně vycházejí ze zkušeností ze zahraničí. Otázkou je, jak chtějí docílit splnění tohoto cíle, když již několikrát selhali, čímž prokázali nízkou profesionalitu a předpojatost. Tady se spíše nabízí využití CTHH k ovlivnění volební kampaně a možná samotných voleb z jiné, a to z té požadované strany.

Politici a státní zaměstnanci by měli umět vyjádřit kvalifikovaný názor opřený o fakta. Měli by se umět vyjádřit k různým situacím, prohlášením cizích politiků a dalším informacím, a to bez toho, aby tak za ně činil uměle vytvořený prvek. Jenže politici právě naopak připravují celý řetěz center v boji proti dezinformacím, vždy jeden orgán na každém ministerstvu a případně na dalších státních institucích.

Půlroční působení Centra proti terorismu a hybridním hrozbám odhalilo, že se nejedná o boj za pravdu, nýbrž o boj za získání české veřejnosti pro politiku Západu, jež je představována jako ta jediná správná a poctivá. Avšak jaká je to politika, když se v rámci ní šíří dezinformace a manipuluje se s veřejným míněním? Jaké jsou skutečné cíle této politiky a jakou roli v ní hrají země bývalého socialistického bloku? Pokud státní systém jen účelově a pokrytecky hlásá, že svou činností hájí a podporuje pravdu, tak naopak svůj boj s veřejností o pravdu vždy prohrává. Vážný problém je ale v tom, že tato státní politika ohrožuje bezpečnost občanů a poškozuje ekonomiku vlastní země.  

Související zpravodajské produkty:


Zpravodajský produkt 13023
Specifické hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO