Zpravodajská analýza, produkce a prezentace  ⇒    Zájmová témata   ⌈⌋   Slovník   ⌊⌉   Pracovní postupy    ⇐  Hodnocení bezpečnostní situace a politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

5. září 2017

Specifická analýza – seriál ČT (13026)

Úvod do seriálu o nespolehlivosti České televize je uveden v prvním dílu seriálu (viz produkt 13024), kde je rovněž rozebrán první případ, jenž se vztahoval k dezinterpretaci. Druhý případ se vztahoval k dezinformaci a účelové manipulaci (viz produkt 13025). Následující případ z produkce České televize se týká zamlčování základních faktů.

PŘÍPAD 3 – „Člověk v tísni a východní Ukrajina“ (zamlčování základních faktů)

Zamlčování základních faktů se dopustil moderátor České televize (ČT) David Borek v pořadu „Události, komentáře“ vysílaného 9. prosince 2016. Jmenovaný moderátor totiž nepoložil svému hostovi stěžejní otázku v rozebírané tematice. Hostem pořadu byl ředitel organizace „Člověk v tísni“ Šimon Pánek a rozebíranou tematikou bylo odebrání akreditace zmíněné organizaci úřady v Doněcku, jež nevládní organizaci obvinily ze špionáže, obchodu s humanitární pomocí, provokativního chování a pohrdavého přístupu k lidu Doněcké lidové republiky při činnosti jejích pracovníků na východě Ukrajiny. 

Rozhovor mezi moderátorem pořadu a ředitelem nevládní organizace se točil kolem toho, zda jsou pro ta obvinění nějaké důkazy a proč tak vlastně doněcké úřady jednaly. Šimon Pánek uvedl, že těmto argumentům nerozumí a odmítl je jako snahu o diskreditační kampaň. 

Moderátor pořadu položil k tématu všehovšudy tři otázky:

  • 1) Zajímal se, zdali má obvinění nějakou oporu v realitě.
  • 2) Dotazoval se, zda byla organizace ve spojení s českými zpravodajskými službami.
  • 3) Ptal se, zda s nimi nespolupracovali lidé, kteří byli kritičtí k místním úřadům.

Všechny tři otázky byly v pořádku, avšak závažný nedostatek byl v tom, že moderátor nepoložil právě tu stěžejní otázku, která pokrývá celý problém a která se nabízí z informací přímo na webu společnosti Člověk v tísni. Ta základní otázka měla mít zhruba tuto podobu:

„Nemyslíte si, že celá záležitost souvisí s vaším vzdělávacím programem, kde žákům a studentům na základních a středních školách přednášíte o ruské propagandě?“

A měla následovat další otázka na to, zda se humanitární charakter organizace slučuje s politickým aktivismem, jenž je u organizace naprosto zřejmý. Společnost Člověk v tísni totiž vytvořila vzdělávací program s názvem Jeden svět na školách, v rámci něhož představila vlastní koncept mediálního vzdělávání s těmito tematickými okruhy: Média a mladí lidé, Nová média, Zpravodajství, Mediální aktivismus, Nacistická propaganda, Komunistická propaganda a Současná ruská propaganda

Ohledně novodobé propagandy je v konceptu jmenována jen jedna země, a to Ruská federace. Tím tedy nevládní organizace tvrdí, že existuje jen propaganda ruská. Avšak zároveň tím prozrazuje, že jedná ve jménu ideologie Západu, neboť ve světě existuje také propaganda americká a propagandy dalších mocností (to jsou lehce prokazatelná fakta, jež nelze zastřít). Pokud by tedy kromě tematického okruhu s názvem Současná ruská propaganda byl uveden také okruh Současná americká propaganda, bylo by vše v rámci nestrannosti v pořádku. Jenže vzhledem k tomu, odkud plynou finanční příjmy (viz výroční zpráva organizace), není pro nevládní organizaci možné řešit jakýkoli západní subjekt, ať už by se jednalo o sebenegativnější jev. Naproti tomu je vzhledem k finančním sponzorům žádoucí svou činností postihovat jejich politické rivaly.  

Tady byl prostor pro další otázku spojenou s reakcí Šimona Pánka na odebrání akreditace. Reakce byla uveřejněna 6. prosince 2016 (tři dny před pořadem ČT) na webu společnosti Člověk v tísni. Ředitel Pánek reagoval takto:

"Důrazně odmítáme všechna obvinění. Člověk v tísni je transparentní a nestranná organizace, která se nepodílí na žádných nelegálních aktivitách. Reportáž a způsob, jakým byla připravena, jsou typickou ukázkou propagandy."

Otázka tedy měla směřovat na to, jak je to s tou vyřčenou nestranností, když se zaměřují na ruskou propagandu a pouze na ruskou propagandu!

Od výše zmíněné stěžejní otázky na vzdělávací program o ruské propagandě se měla odvíjet veškerá debata ohledně obvinění organizace Člověk v tísni. Je přirozené, že obvinění bylo jen záminkou, jak vypudit z území separatistů organizaci, která otevřeně vystupuje proti režimu Ruské federace. Avšak na druhou stranu je naprosto nepřirozené, aby se moderátor vyhýbal stěžejním otázkám na skutečné příčiny vzniklé situace. Moderátor záměrně zamlčel fakta a vyhnul se tím polemice o jednostranném politickém aktivismu společnosti Člověk v tísni (mohl to být i pokyn z vedení redakce). Je to ukázka toho, jak pracovníci ČT poskytují divákům v případě „citlivých“ záležitostí jen část informací a nesnaží se vyplnit obraz dané situace jako celek. I toto je metoda propagandy. Je zajímavé, že jindy se moderátoři skrze svůj podpůrný tým připraví dokonale nejenom na dané téma, nýbrž také na minulost pozvaných hostů tak, aby je s ohledem na vývoj diskuse mohli s jejich minulostí konfrontovat.     

A jsme opět u Kodexu ČT, Rady ČT jako odpovědného orgánu a Poslanecké sněmovny, jež členy Rady volí a odvolává. Kodex ČT byl ve svém článku 5 porušen minimálně v následujících ustanoveních:

5.3 Aktuálněpublicistické pořady České televize nabízejí především kritickou reflexi reality, musí jít do hloubky věcí, zjišťovat pravé příčiny jevů a popsat rozsah následků…

5.6 Ve zpravodajství a aktuální publicistice Česká televize dbá na přesnost a nestrannost spočívající především ve zjišťování a ověřování skutečnosti.“

5.8 Zpráva musí být založena na zjištěných a ověřených údajích. Česká televize je při získávání a zpracovávání informací plně podřízena imperativu zjistit a divákům zprostředkovat pravdivý obraz skutečnosti…“


Předchozí díly seriálu o nespolehlivosti České televize:


Zpravodajský produkt 13026
Specifická analýza – seriál ČT
© 2017 Agentura EXANPRO
4. září 2017

Souhrnné hodnocení (11052)

Se zhoršováním bezpečnostní situace v Evropě a v dalších geografických prostorech světa (např. na Blízkém východě) se zároveň zhoršila komunikace mezi vládami evropských zemí a širokou veřejností. Stejná situace panuje i v České republice, kde se česká vláda a státní instituce včetně zpravodajských služeb nezaobírají hledáním a předkládáním pravdy o skutečných příčinách nastalé a stále se zhoršující bezpečnostní situace, nýbrž působí jako prostředníci západních mocností a předkládají veřejnosti cizí pochybné závěry, jež jsou poplatné pouze jednostranné zahraniční politice s hlavním cílem změnit politický režim v Ruské federaci (viz podpůrné dokumenty k politickému a bezpečnostnímu vývoji pod textem).

V této situaci je zcela logické, že vzniká velké množství otázek (viz příklady stěžejních otázek pod textem), které však zůstávají nezodpovězeny a namísto toho politici pokrytecky hovoří o správné cestě v zájmu evropských demokratických hodnot. Avšak jaké jsou to hodnoty, když tzv. demokratický Západ od roku 1990 porušil již několikrát mezinárodní právo, páchal masové zločiny a nebyl dosud sankcionován? Novodobé zločiny Západu se postupně objevují v současných knihách historiků. Příkladem jsou šestidílné Dějiny světa vydané v letech 2009–2010 prestižním německým nakladatelstvím WBG, v nichž je zmínka o masových zločinech proti civilnímu obyvatelstvu při západních náletech v Srbsku (1999), Iráku (vojenské operace v období 2003–2011) a Afghánistánu (vojenské operace od 2001 až doposud).

Historická fakta o tom, kdo napáchal nejvíce válečných zločinů a zločinů proti lidskosti by měla varovat před další podporou zahraniční politiky Západu prezentovanou především Severoatlantickou aliancí v čele s USA a Evropskou unií. Spojené státy navíc drží dvojí prvenství na poli mezinárodního terorismu*. První prvenství je v provedení největšího a dvojnásobného teroristického útoku* v dějinách lidstva, a to shozením jaderných bomb na japonská města Hirošima a Nagasaki (v Hirošimě bylo okamžitě zabito asi 70 000 lidí, přičemž do pěti let od obou výbuchů zahynulo v souvislosti s oběma jadernými výbuchy celkem zhruba milion osob, což je srovnatelné číslo s počtem zavražděných lidí v koncentračním táboře Osvětim). Druhé prvenství je pak v neuskutečněném vyšetřování teroristických útoků spáchaných na území USA dne 11. září 2001, kdy ani jeden z útoků nebyl řádně vyšetřen v souladu se standardními vyšetřovacími postupy včetně sběru forenzních důkazů (byly to první teroristické útoky ve světě, kdy byla místa činu pečlivě vyklizena bez sběru forenzních důkazů).

V situaci, kdy se politici vyhýbají odpovědím a kdy se novináři hlavních sdělovacích prostředků neptají politiků na podstatné záležitosti v oblasti bezpečnosti, zaujímají přirozeně prázdný informační prostor tzv. „alternativní weby“, jež se i přes své nedostatky snaží hledat příslušné odpovědi na to, co se děje ve světě a jakým směrem se ubírá vývoj bezpečnostní situace. Evropské vlády včetně vlády české svou nečinností, manipulací a podbízivým chováním ve prospěch západních mocností vyvolaly reakci, kterou se snaží potlačit protireakcí v podobě kampaně, nebo spíše honu na tzv. dezinformační weby. Ze svých rozpočtů a rozpočtů podřízených státních institucí financují nevládní organizace a iniciativy (viz výroční zprávy příslušných nevládních subjektů), jež se svévolně pasovaly do role hlídačů západní propagandy*. Pokud by se tyto „neziskové“ subjekty pokoušely pouze argumentačně vyvrátit informace uvedené na „alternativních webech“ nebo by podávaly stížnosti k orgánům oprávněným vyšetřovat tyto záležitosti, bylo by to v pořádku. Jenže ony se dopouštějí hned několikanásobného provinění:

  • Samy určují, na které weby není vhodné umísťovat reklamy, k čemuž nemají oprávnění.
  • Velmi neeticky a manipulativně se snaží přinutit firmy ke stažení jejich reklam, když tvrdí, že je jejich značka spjata s obsahem, který může vážně poškodit jejich reputaci.
  • O jimi označených webech souhrnně tvrdí, že se jedná o pro-kremelské weby, aniž by to kvalifikovaně prokázaly.
  • Vůbec se nezabývají dezinformacemi*, manipulací, zamlčováním faktů a neodbornými výklady ze strany evropských, potažmo českých politiků a hlavních sdělovacích prostředků (viz příklady zavádějících výstupů níže).
  • Na svých webech poskytují účelové a neodborné (mylné) informace o bezpečnostní situaci v ČR, Evropě a ve světě a scestná doporučení k bezpečnostní politice příslušných vlád.

Výkonní politici se svojí finanční a jinou podporou schovávají za „neziskové“ subjekty, neboť by sami jako úřední osoby (dříve veřejní činitelé) nemohli označovat „alternativní weby“ za dezinformační. Takto to ponechávají na oněch „neziskovkách“ a jen pokrytecky při svých vystupováních odkáží na jejich závěry, přičemž jim nevadí, že tyto jimi financované nevládní subjekty nemají oprávnění ani odbornou kvalifikaci pro svou práci, že postrádají nezávislost na svých jednostranných sponzorech a že naopak oplývají předpojatostí v posuzování situace.

Schovávání politiků za „neziskovky“ je ostatně důkazem toho, že weby označované za dezinformační nejsou žádnou hrozbou pro společnost. Pokud by se provozovatelé „ocejchovaných“ webů prostřednictvím svých stránek dopouštěli nezákonného jednání jako například pomluvy, šíření poplašné zprávy, nabádání k rozvracení republiky* (podvratné činnosti* či subverze*) nebo podněcování k nenávisti vůči skupině osob musely by státní orgány zasáhnout přímo. Jenže státní orgány nezasahují, což znamená, že se provozovatelé označených webů  vůči zákonům neprovinili, nýbrž jsou jen nepohodlnými „položkami“ ve světě informací, kde se střetávají různé politické propagandy.

Politici svou protireakcí ve formě kampaně proti nepohodlným webům prohlubují propast mezi sebou a veřejností, což se projeví ve stupňování nedůvěry ke státním institucím. Nedůvěra může dosáhnout kritického bodu, jenž se dá odvrátit pouze poctivým vyjadřováním a ukončením financování účelových nevládních organizací (viz příklady zavádějících výstupů níže, které jsou důkazem nepoctivého či falešného vyjadřování a taktéž důkazem jednostranného zaměření „neziskovek", jež svým přístupem ve výběru výstupů a zpráv dokazují svou politickou účelovost a omezení ve spravedlivém pojetí své práce).

Majitelé a ředitelé firem se mohou svobodně rozhodnout, na které weby budou umísťovat své reklamy, přičemž nemají žádnou povinnost ohlížet se na vyjádření neziskových organizací. Zástupci firem by se neměli nechat ovlivňovat nevládními organizacemi a iniciativami, jež neslouží poctivému cíli a neodhalují dezinformace jako celek bez ohledu na to, zda se jedná o státní správu či soukromou sféru, nýbrž si selektivně vybírají podle své předpojatosti nebo směru finančních příjmů. Jedinou otázkou v případě zástupců firem je, zda chtějí jednat svobodně, anebo zda se z různých důvodů chtějí podřídit nastavenému politickému trendu.

STĚŽEJNÍ NEZODPOVĚZENÉ OTÁZKY K POLITICKÉMU A BEZPEČNOSTNÍMU VÝVOJI:

  • Proč nebyly západní mocnosti za své prokázané zločiny spáchané v posledních 25 letech potrestány?
  • Proč je sankcemi trestána Ruská federace, která se za posledních 25 let neprovinila tak jako Západ?
  • Proč politici, vojenští hodnostáři a novináři tvrdí, že článek 5 Severoatlantické smlouvy zaručuje vojenskou pomoc v případě napadení členské země, když to z obsahu článku vůbec nevyplývá? (viz produkt 11002 Členství v NATO neposkytuje bezpečnostní záruky)
  • Proč EU tak vehementně usilovala o asociační dohodu s Ukrajinou neboli se zemí, která představovala bezpečnostní riziko a která by za běžné situace a s proklamovanými unijními hodnotami byla zařazena na spodní příčku přijatelných zemí? (viz produkt 11010 Analýza vzniku konfliktu na Ukrajině)
  • Proč se tvrdí, že Ruská federace v případě Ukrajiny neplní minské dohody, když je od počátku neplní především Západ? (viz produkt 11042 Minskou dohodu neplní jak Rusko, tak Západ v čele s USA)
  • Proč Američané zahájili výcvik s jednotkami Národní gardy Ukrajiny, k nimž patří nechvalně proslulý útvar Azov, v den výročí narození Adolfa Hitlera? (viz produkt 11043 Západ oficiálně podporuje ukrajinský fašismus a neonacismus)
  • Proč Američané podporují v Sýrii militantní skupiny, které používají teroristické metody bez ohledu na civilní obyvatelstvo?
  • Jaký je skutečný cíl Američanů ohledně Sýrie a co chtějí v Sýrii docílit svou přítomností? (viz produkt 11038 Vina syrského prezidenta Bašára Asada dosahuje sotva 15 procent)
  • Proč irácká vláda upřednostňuje spolupráci s Ruskou federací před spoluprací s USA?
  • A celá řada dalších otázek…

Podpůrné dokumenty k politickému a bezpečnostnímu vývoji:

Zpravodajské produkty s tematikou zavádějících výstupů:


* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 11052
Souhrnné hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO
28. srpen 2017

Souhrnný výklad (22012)

Bezpečnostní strategie je zjednodušeně dokument, jímž vláda stanovuje, proti jakým hrozbám a negativním jevům, jakými silami a prostředky a jakým způsobem chce hájit bezpečnost vlastní země a bezpečnost svých občanů. Bezpečnostní strategie musí být skutečnou a v praxi použitelnou vládní strategií a nikoli pouhým akademickým dokumentem, jenž sáhodlouze popisuje všechny možné hrozby ve světě a závazky, které vyplývají z členství v mezinárodních organizacích.

Bezpečnostní strategie jako dokument musí všechny zúčastněné státní i nestátní subjekty sjednocovat do společného úsilí v zajišťování národní bezpečnosti. Musí definovat podstatu národní bezpečnosti a zastřešovat obecný postup v udržování bezpečného prostředí.

Agentura EXANPRO vytvořila koncept Bezpečnostní strategie ČR v rámci odborné konzultace v oblasti zpravodajské a bezpečnostní podpory politického subjektu Aliance národních sil (ANS). Tento koncept bude představen v internetovém vysílání rádia Svobodný vysílač dne 3. září 2017 v pořadu, který začíná v 19 hodin. Později bude celý koncept zveřejněn na stránkách agentury EXANPRO. Níže jsou zveřejněny hlavní body zformované Bezpečnostní strategie ČR, z níž rovněž pocházejí přiložené obrázky. 

Bezpečnostní strategie ČR byla vytvořena na požadavek a pro potřeby ANS, která tím disponuje výhradním právem nakládat s příslušným dokumentem podle vlastního uvážení a potřeb a v souladu s tím, k čemu byl dokument vytvořen.

Pro základní přehled uvádíme hlavní body vypracované Bezpečnostní strategie:

KONCEPT
 
BEZPEČNOSTNÍ STRATEGIE
ČESKÉ REPUBLIKY
 
Článek 1
 
Odpovědnost české vlády a její nedělitelná pravomoc
při tvorbě a uplatňování Bezpečnostní strategie ČR
 
Článek 2 
 
Vnější a vnitřní bezpečnost jako základ pro národní bezpečnost 
 
Článek 3 
 
Používání správných termínů odborného názvosloví
pro náležité pojmenování bezpečnostních hrozeb
 
Článek 4
 
Bezpečnostní hrozby pro ČR a jejich původci a podporovatelé
 
Článek 5
 
Národní opatření pro zachování a posílení bezpečného prostředí v ČR
  
Článek 6
 
Státní instituce (útvary) a nestátní subjekty
pro naplňování Bezpečnostní strategie ČR a součinnost mezi nimi 
 
Článek 7
 
BEZPEČNOSTNÍ TRIÁDA
 
Organizační struktura, příprava (výcvik) a působení
vojenských, policejních a zpravodajských sil
  
Článek 8
 
Bezpečnostní strategie ČR a občané České republiky
 
Článek 9
 
Mezinárodní spolupráce a zahraniční aktivity ČR v bezpečnostní oblasti 
 
Článek 10
 
Pravidelná aktualizace Bezpečnostní strategie ČR
a její propojení s ostatními dokumenty
 
 
 

Zpravodajský produkt 22012
Souhrnný výklad
© 2017 Agentura EXANPRO
 
28. srpen 2017

Specifická analýza – seriál ČT (13025)

Úvod do seriálu o nespolehlivosti České televize je uveden v prvním dílu seriálu (viz produkt 13024), kde je rovněž rozebrán první případ, jenž se vztahoval k dezinterpretaci. Následující případ z produkce České televize se týká dezinformace a účelové manipulace.

PŘÍPAD 2 – „Výzkum veřejného mínění“ (dezinformace a účelová manipulace)

Dezinformace a účelové manipulace se dopustil moderátor České televize (ČT) Václav Moravec v pořadu „Otázky Václava Moravce“ vysílaného 7. prosince 2014. Záměrně uvádíme pochybení moderátora Moravce z roku 2014, neboť přibližně od této doby je možné u tohoto pracovníka pozorovat opakované vážné prohřešky v moderování zmíněného pořadu a tím i nespolehlivost příslušného moderátora (pozn.: u zdroje informací hodnotíme jeho spolehlivost a u obsahu informace pak její důvěryhodnost). 

V inkriminovaném pořadu se Václav Moravec dopustil provinění tím, že domněnky, či spíše smyšlenky ředitele výzkumné společnosti úmyslně povýšil a vydával za fakta. Moravec tehdy prohlásil následující:

„Když je řeč o odbornících, nejen spor o platy ústavních činitelů, ale i spory v koalici a především vystupování prezidenta Miloše Zemana odvracejí lidi od politiky. Vyplývá to z nejnovějšího sociologického šetření Trendy Česka 2014, které pro Českou televizi zpracovává pravidelně společnost TNS Aisa…“

Moderátor Moravec dezinformoval českou veřejnost v tom, že si vymyslel, že podíl na odvracení lidí od politiky má vystupování prezidenta Zemana, přičemž ještě zdůraznil, že je to především ono vystupování prezidenta, co lidi odvrací. Avšak z výzkumu ani v nejmenším nevyplývalo, že by se lidé odvraceli od politiky vinou prezidenta. Podívejme se blíže na celou klamnou aktivitu Václava Moravce.

Respondenti vůbec neodpovídali na otázku ve vztahu k prezidentovi, nýbrž ve vztahu k vládě, přesněji jakou mají k vládě důvěru. Výsledkem bylo, že kabinetu rozhodně nebo spíše věřilo 36 % dotázaných a naopak nedůvěřovalo v součtu 63 % občanů (spíše nedůvěřovalo + rozhodně nedůvěřovalo).

Celý klamný výrok či dezinformaci moderátora ČT odstartovala prvotní interpretace výsledků výzkumu ředitelem TNS Aisa, který byl zároveň spoluautorem výzkumu. Zmíněný ředitel Bronislav Kvasnička k výsledku, jenž byl pro vládu nepříznivý, sdělil: 

My se domníváme, že je to zejména ve spojitosti s děním kolem prezidenta Miloše Zemana. A domníváme se, že vlastně občané tímto dávají vládě určitý vzkaz tuto situaci nějakým způsobem řešit. Čili občané říkají: vládo, svůj program nějakým způsobem naplňuješ, není tam ani výrazné kladné nebo negativní hodnocení, ale zároveň říkají: objevuje se tady nějaká situace kolem Miloše Zemana, prezidenta ČR, vládo řeš to, protože my s tím nejsme spokojeni. A tudíž vlastně tato situace se nepřímo přenáší na vládu samotnou a občané jí dávají jednoznačný vzkaz…“ 

Již v této interpretaci je vidět zavádějící snahu podsunout občanům, že špatný výsledek v hodnocení vlády je vlastně kvůli českému prezidentovi a že snad občané tlačí na vládu, aby s chováním prezidenta něco učinila (viz „vládo řeš to" a „jednoznačný vzkaz"). Jenže problém je v tom, že ředitel výzkumné agentury použil slovo „domníváme se“, a to dvakrát ve svém sdělení, což značí, že sám neví, jaká je skutečnost. Pokud by toto tvrzení mělo alespoň z části odpovídat pravdě, musel by ho něčím patřičně doložit.

Avšak mnohem závažnější bylo následné vyjádření moderátora ČT, který prvotní interpretaci ředitele výzkumné agentury povýšil z „domníváme se“ na jasnou záležitost, přičemž nepravdivě tvrdil, že to vyplývá ze sociologického šetření.

Z celé záležitosti vznikají dvě otázky směrem k osobám, jež předvedly klamné vystupování: Proč moderátor uváděl domněnky ředitele společnosti jako fakta? A proč ředitel vůbec hovořil o domněnkách, které směřovaly proti prezidentovi, když osoba prezidenta nebyla obsahem otázky pro občany? V tomto případě je samozřejmě ve hře mnohem více než jen výzkum veřejného mínění a interpretace jeho výsledků. Připomeňme, že zadavatelem výzkumu byla veřejnoprávní Česká televize, k čemuž se pojí otázka, zda je ČT skutečně nezávislá a nestranná společnost, když její vedení umožňuje a financuje výzkumy s pochybnou interpretací jejich výsledků a dovoluje svým moderátorům tyto interpretace posouvat ještě na vyšší úroveň klamné interpretace. Nabízí se také otázka, zda snad tato interpretace výsledků nebyla s ředitelem Kvasničkou dopředu domluvena ze strany moderátora, jenž nedokáže skrýt svou nelibost k některým politikům. Proč by jinak ředitel výzkumné agentury přicházel s tak podivnou interpretací výsledků sociologického šetření?

K prezentování svého předpojatého přístupu vůči určitému politikovi není možné zneužívat pracovního postavení ve veřejnoprávní televizi a snažit se tak ovlivňovat veřejné mínění směrem k veřejně činným osobám. V tomto případě se zároveň jednalo o porušení Kodexu ČT, konkrétně článku 5 nazvaného „Péče o informace ve zpravodajství a aktuální publicistice“. Příslušný článek byl porušen nejméně ve svých dvou bodech označených jako 5.6 a 5.7. Pro úplnost uvádíme výpis těchto bodů:

5.6 Ve zpravodajství a aktuální publicistice Česká televize dbá na přesnost a nestrannost spočívající především ve zjišťování a ověřování skutečnosti.“

5.7 … Česká televize musí dokázat pro diváky jednoznačnou formou oddělit zprávu od hodnotícího soudu, zvláště není přípustné směšovat zprávu a hodnotící soud v jedné větě redaktora. Rovněž není dovoleno vydávat pouhé domněnky za zprávy.“

Pracovníci ČT porušují Kodex České televize opakovaně (dezinformují, manipulují, mlží, zatajují, neodborně předkládají), avšak nikdo z odpovědných orgánů na to nereaguje, čímž se onen Kodex stává pouhým kusem papíru. Rada ČT nekoná a nekoná ani Poslanecká sněmovna, jež členy Rady volí a odvolává. Tím se oba orgány podílejí na snižování úrovně mediálního zpravodajství a prohlubování nedůvěry veřejnosti k hlavním sdělovacím prostředkům.

Profesionalita pracovníků sdělovacích prostředků a důvěryhodnost obsahu jejich slov patří k důležitému rysu vyspělého a ničím nezatíženého národa, a to zvláště v době, kdy se neustále a ne zcela v souladu se situací přetřásá termín „propaganda“ (viz produkt 13007 Propaganda o propagandě).

Poznámka: Uvedený případ byl také součástí obsahu produktu 13008 Nepoctivé výzkumy veřejného mínění a jejich snadné odhalení (díl 3).


Zpravodajský produkt 13025
Specifická analýza – seriál ČT
© 2017 Agentura EXANPRO
26. srpen 2017

Doplňující analýza a hodnocení (12028)

Zpravodajský produkt volně navazuje a doplňuje krátkou analytickou reakci 11047 Ukázka nejasností ve vyšetřování teroristického útoku ve Velké Británii. K nejasnostem ve vyšetřování* a pozadí teroristického útoku* spáchaného v Manchesteru 22. května 2017 přibývá zvláštní vazba na britskou zpravodajskou službu MI6* (SIS*), britskou kontrazpravodajskou* službu MI5* („The Security Service“) a americkou zpravodajskou službu CIA*. Kořeny této vazby sahají zhruba do poloviny 90 let, kdy vznikla tzv. „Libyjská islámská bojová skupina“, v anglickém názvu známá jako „Libyan Islamic Fighting Group“ (LIFG), přičemž osoba označená za pachatele útoku v Manchesteru byl britský občan libyjské národnosti Salmán Abedí (zahynul ve věku 22 let během útoku s použitím improvizovaného výbušného zařízení* – IED), jehož otec Ramadán Abedí a další příbuzní byli členy LIFG.

Příslušníci militantního uskupení LIFG měli už od svého zrodu (přesněji ještě před svým zrodem) napojení na zahraniční zpravodajské služby, bez jejichž podpory by nemohli působit na území Libye. Podpora ze zahraničí byla pochopitelně prováděna s určitým záměrem, a to především ve prospěch zahraniční politiky USA. Američtí představitelé již v 90. letech usilovali o jisté změny na Středním/Blízkém východě a v severní Africe, tedy v oblasti známé pod akronymem „MENA“ (Middle East and North Africa). Zesílené úsilí o provedení změn v prostoru MENA mělo svoji časovou souvislost s rozpadem Sovětského svazu (1991) a oslabením této velmoci, která se musela soustředit na vnitřní záležitosti a řešení situace ohledně tehdejších zanikajících sovětských socialistických republik. Této situace hodlali Američané využít k rozšíření své sféry vlivu ve světě (spojené s kontrolou nad klíčovými geografickými prostory) na úkor sféry ruské a připravit si výhodné podmínky pro následné soupeření s Ruskem.

Poznámka: Útvar LIFG mohl během svého působení měnit název nebo organizační strukturu, což ale není v tomto dokumentu to podstatné. Důležitá je vazba mezi zpravodajskými službami západních zemí (potažmo zahraniční politikou USA a Velké Británie) a libyjskou militantní opozicí, ať už to byla LIFG, její nástupnická organizace, nebo jiná opoziční skupina. Pro zjednodušení budeme v tomto zpravodajském produktu používat označení LIFG jako všeobecného názvu pro libyjskou opozici. Podrobnosti ohledně vzniku a vývoje militantních či povstaleckých skupin včetně LIFG jsou předmětem jiných odborných dokumentů.

Hlavním cílem LIFG bylo změnit režim v Libyi, v jehož čele stál Muammar Kaddáfí – nevyzpytatelná osoba pro naplňování zahraniční politiky USA v prostoru MENA v rámci soupeření s Ruskem. Zahraniční podpora směrem k LIFG byla tedy více než jasnou věcí. Dokonce lze ze zpravodajského hlediska odhadovat, že první impuls pro vznik LIFG mohla dát americká CIA a její „asistenční“ britská služba MI6. Zpravodajské služby CIA a MI6 cvičily příslušníky LIFG na svých územích a ve třetích zemích a pomáhaly jim operovat v Libyi. Také sledovaly libyjskou diasporu ve světě k výběru vhodných členů LIFG (Američané provádějí podobnou činnost i v případě jiných zemí, v nichž se snaží ovlivnit politický vývoj nebo přímo změnit režim).  

Od svého počátku měla LIFG napojení na al-Kájdu, neboť mezi prvními členy LIFG byli Libyjci, kteří bojovali proti sovětským jednotkám v Afghánistánu po boku nebo uvnitř skupin al-Kájdy (v prvních letech sovětské invaze ještě pod označením Makhtab al-Chidamat, zkráceně MAK [z anglického přepisu Maktab al-Khidamat], což bylo uskupení, na jehož založení se podílel Usáma bin Ládin, jenž později v roce 1988 založil organizaci al-Kájda). Napojení na al-Kájdu se rozšiřovalo i mezi novými členy LIFG, kteří neměli bojové zkušenosti. Tento vývoj uvnitř LIFG ale zástupcům USA a Velké Británie nevadil, jelikož prvořadým cílem bylo změnit režim v Libyi v jejich prospěch a taktéž využít LIFG v dalších činnostech v celém prostoru MENA (příkladem je souvislost s pozdějším vznikem tzv. „Islámského státu v Iráku a Sýrii“ – ISIS). Spojené státy měly ostatně vlastní „spřátelenou“ zkušenost s al-Kájdou či její předešlou organizací během zprostředkované podpory takovýmto skupinám v době invaze sovětských vojsk do Afghánistánu.

V průběhu několikaletého působení LIFG (od roku 1995) a neúspěšných operacích proti režimu bylo některým členů LIFG, kteří se ve své činnosti pohybovali mezi Velkou Británií a severní Afrikou, umožněno usadit se ve Velké Británii, kde však byli stále organizováni do libyjského odboje. Největší libyjská komunita se nachází právě v Manchesteru a celkem ve Velké Británii žije asi 16 000 Libyjců (všichni ale nemohou být spojováni s LIFG). Pachatel útoku Salmán Abedí se narodil v Manchesteru v prosinci 1994. Jeho otcem je Ramadán Abedí, jenž v roce 1993 ve funkci libyjského bezpečnostního důstojníka uprchl do Saúdské Arábie, když se připravovalo jeho zatčení za spolupráci s islamisty. Po necelém roce se přemístil do Velké Británie.

Po teroristických incidentech v USA uskutečněných 11. září 2001 a obvinění al-Kájdy zesílil tlak také na ostatní militantní organizace, jež by mohly mít napojení na al-Kájdu. Nakonec byla LIFG jako teroristická organizace ve Velké Británii zakázána, což ale bylo pouze politické rozhodnutí navenek a nijak to neomezovalo aktivity zpravodajských služeb pro účely britské zahraniční politiky ve spojení s USA. LIFG tak byla nadále připravována a v roce 2011 využita ke svržení režimu v Libyi, což souviselo s podporou povstalců v Sýrii, kteří na počátku roku 2011 zahájili organizování protestů a násilností, jež později přerostly v ozbrojený konflikt. Jedním z cílů vojenské výpravy Západu proti libyjské vládě bylo totiž zabránit možnosti, aby se Libye v budoucnu stala zázemím pro ruskou zahraniční politiku v Africe a zadním podpůrným dvorkem pro politiku na Blízkém východě včetně Sýrie (dalším cílem bylo získávat africké bojovníky pro operace na Blízkém východě a v Evropě). Paradoxem v počínání Západu v podpoře libyjských povstalců je, že režim Muammara Kaddáfího tvořil v severní Africe bariéru proti al-Kájdě a tím i přesunu různých bojovníků a zbraní. Představitelům členských zemí Severoatlantické aliance a Evropské unie však nevadilo, aby podpořili jeho svržení a podíleli se tak na destabilizaci značné části severní Afriky, čímž navíc přispěli k bezpečnostnímu ohrožení evropských zemí.

Ramadán Abedí zůstal po svržení Kaddáfího režimu v Libyi a měl působit pro bezpečnostní síly v Tripolisu. Do Libye se vrátila i část jeho rodiny. Syn Salmán Abedí nastoupil v roce 2014 na univerzitu v Manchesteru a do Libye opakovaně cestoval, stejně jako jeho otec opakovaně cestoval z Libye do Británie (Salmán údajně navštívil i Sýrii). Avšak v roce 2016 z univerzity odešel a v květnu 2017 byl určen jako pachatel „bombového“ teroristického útoku. Salmán Abedí neměl údajně žádné potíže jak ve studiích, tak v osobním životě. Na druhou stranu byl uzavřený, vyhýbal se společnosti a podle lidí z jeho okolí dával svým chováním v posledních měsících najevo své sympatie k ISIS. Britská služba MI5 dokonce obdržela několik hlášení o podezřelém chování Salmána Abedího přímo z libyjské komunity.

Primární odpovědnost za bezpečnostní incident v Manchesteru nesou zpravodajské služby MI6 a MI5 a taktéž britská vláda, jež je odpovědna za jejich řízení. I když je zde nesporná odpovědnost v nebezpečné podpoře zahraniční militantní skupiny ze strany MI6 a v nekonání ze strany MI5 při ohlášení podezření, vyvstává otázka, zda se jednalo o selhání zpravodajských služeb, anebo o záměr, v němž Salmán Abedí sehrál roli nastrčené a zmanipulované osoby pro vyšší cíle. Pokud v tom nebyl vyšší zájem, kterým Britové ve své zahraniční politice a ve prospěch Američanů překypují, měla nastat ve zpravodajských službách personální opatření za nedbalý přístup jejich vedoucích pracovníků. Nic se ale nestalo, což vyvolává pochybnosti o pozadí útoku a o tom, co měl útok skutečně rozpoutat.   

Zvláštní roli sehráli Američané, kteří přispěchali se svými informacemi k případu, přičemž ignorovali, že vyšetřování vede britská strana, která tak měla výhradní právo na uvolňování veškerých informací k případu. Američané byli rovněž velmi dobře obeznámeni se situací rodinných příslušníků Salmána Abedího v Libyi, kde byli v Tripolisu libyjskou policií zadrženi Ramadan Abedí (otec pachatele Salmána) a bratr pachatele Hašim Abedí (nar. v roce 1997). Američané znali i důvody jejich zadržení a podrobnosti jejich výpovědí, což vede k závěru, že činnost libyjských úřadů sami iniciovali přes své pracovníky v Libyi, kteří tam spolupracují s místními složkami (v Libyi působí příslušníci amerických speciálních sil, zpravodajští důstojníci ze CIA a DIA* a američtí kontraktoři ze soukromých bezpečnostních agentur* – PSC* najatí Ministerstvem obrany USA a Ministerstvem zahraničních věcí USA). Ramadan je podezřelý ze spolupráce s al-Kájdou a Hašim z napojení na ISIS. Vyvstává tak další otázka, zda měl útok v Manchesteru něco ovlivnit v Libyi, k čemuž mohlo přispět i zdánlivě neprofesionální uvolňování informací, které mělo co nejrychleji usměrnit vyšetřování potřebným směrem a nastartovat požadovaný vývoj situace. K tomu je nutné doplnit, že Libye se stává novým zázemím ISIS, a to s patřičnou zahraniční podporou.

Poznámky o přesunu ISIS do Libye byly uvedeny již 7. dubna 2016 v produktu 13002 („Proti tzv. Islámskému státu (ISIS/ISIL), jenž používá teroristické praktiky, není veden plnohodnotný boj, ale jen jakási činnost, která má boj napodobit. Jsou to tedy bojové aktivity s omezeným cílem, které poskytují islamistickému gangu možnost nejenom přežít, ale nadále provozovat své obchodní a propagandistické praktiky, popřípadě se přemístit z exponovaných míst Iráku a Sýrie do severní Afriky v čele s Libyí.“) a 16. srpna 2016 v produktu 11020 („Pokud bude Islámský stát v Iráku a Sýrii poražen, nebude to jeho konec, jelikož vedení IS se postupně a se zahraniční podporou přemísťuje do Libye, kde jsou vytvářeny podmínky pro jeho další působení. Vytvářené podmínky jsou především v podobě ničení možné konkurence.“).

Kromě libyjské komunity byly britské bezpečnostní složky o Abedího rodině předem informovány také z americké strany, což však nečiní žádný rozdíl v tom, že britské služby musely mít dostatek informací z vlastních aktivit směrem k libyjské diaspoře a ze sledování komunikace mezi Velkou Británií a zeměmi rozvrácenými ozbrojeným konfliktem. Pokud zpravodajské služby sledují telefonní komunikaci, tak se zaměřují právě na spojení podezřelých osob s destabilizovanými zeměmi, což je jedno z opatření v předcházení násilné trestné činnosti v podobě terorismu. V Británii pro tuto činnost existuje specializovaná zpravodajská služba GCHQ*. Je tedy podivné, že by zpravodajci nevěděli o telefonátech Salmána Abedího do Libye, jenž krátce před útokem mluvil s otcem a poté i s matkou, jíž údajně prosil o odpuštění. Panuje tedy stejná a trvalá otázka na to, jaká byla v tomto tragickém incidentu role zpravodajských služeb. Otázka je závažnější v tom, že po útoku v Manchesteru hlásají představitelé britských zpravodajských služeb, že mají ve své zemi až 23 000 „džihádistů“ připravených zabíjet a zemřít pro Alláha. Proč ale s tímto počtem radikálů přicházejí až po útoku v Manchesteru? Čím byl tento útok zvláštní, že náhle po něm vědí bezpečnostní síly o početním problému s radikály? A proč toto číslo nevěděly a nehlásaly již před útokem? A proč tak náhlý křik o množství radikálů, když celé roky britské úřady umožňovaly poměrně volný pohyb osob a především příslušníků exponovaných národností mezi Velkou Británií a destabilizovanými zeměmi? (Salmán před útokem navštívil jak Libyi, tak Sýrii.)

Pracovní přístup a postupy zpravodajských služeb před útokem a po útoku vykazují jistá podezření a dotaz na to, o co vlastně zpravodajské služby usilovaly před útokem a o co usilují nyní. To je ale prostor pro novináře a jejich otázky. Situace ohledně britských zpravodajských služeb a jejich aktivit v zahraničí evokuje rovněž otázku, jak to vlastně bylo s osobou označovanou jako „džihádista John“ (vlastním jménem Mohammed Emwazi).1

Zpravodajské produkty, které analyticky podporují závěr o ISIS jako zahraničním projektu:


1 Mohammed Emwazi byl britský Arab původem z Kuvajtu. Příslušníci MI5 ho několikrát vyslýchali a v roce 2010 ho v Británii zadrželi a nedovolili mu odcestovat do rodného Kuvajtu. Avšak i přesto Emwazi na počátku roku 2012 odcestoval z Británie do Sýrie, kde se později připojil k ISIS. V řadách ISIS se stal známým jako popravčí zahraničních rukojmích. V listopadu 2015 byl zabit při společné americko-britské operaci s použitím bezpilotních vzdušných prostředků, jež provedly úder v prostoru syrského města Rakka. Emwazi dříve tvrdil, že ho MI5 chtěla naverbovat.

* Definice termínů a stručný popis zpravodajských organizací jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 12028
Doplňující analýza a hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO