Analýzy, hodnocení a předpovědi         Slovník          Pracovní postupy        Bezpečnostní situace a politika

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací. 

1. listopad 2019
Předplatitelé

Specifická analýza a hodnocení (13073)

Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost* (NÚKIB) na svém webu na konci září 2019 publikoval výroční zprávu za rok 2018 (Zpráva o stavu kybernetické bezpečnosti ČR – 2018). Je to sice s velkým zpožděním, ale připomeňme, že Bezpečnostní informační služba* (BIS) ani Vojenské zpravodajství* (VZ) ještě své veřejné výroční zprávy nezveřejnily (v minulém roce obě instituce své zprávy za rok 2017 zveřejnily až v prosinci 2018 – podrobněji včetně úvodního hodnocení viz produkt 12054).

Zpoždění, kdy státní instituce není schopna publikovat svou výroční zprávu nejpozději do čtvrtého měsíce následujícího roku, je první negativní vizitkou její neefektivní činnosti. Doba na zpracování zprávy je často protahována jenom proto, aby se do ní vsunul takzvaný zpravodajský balast* či zpravodajské vycpávky*. Avšak mnohem vážnější situace nastane, pokud se v obsahu výroční zprávy objeví hrubé nedostatky, což je další negativní vizitka dané instituce.

Poznámka: * Definice termínů a stručný popis zpravodajských organizací jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK – sjednocená verze.

V případě výroční zprávy NÚKIB jsou hrubé nedostatky v tom, že text zprávy není v souladu s českými zákony ani s názvoslovím zpravodajských služeb* (viz zpravodajská terminologie*). To je ale především věcí národní vlády, která by na tyto nekvalitní výstupy měla promptně reagovat a své podřízené instituce dostatečně řídit a instruovat. Také je věcí vlády, aby všechny tři české zpravodajské služby (BIS, VZ a ÚZSI*) a NÚKIB používaly jednotnou názvoslovnou normu, která musí být ve shodě s českými zákony (NÚKIB můžeme v českém prostředí považovat za čtvrtou zpravodajskou službu, protože vlastně provádí kybernetickou kontrazpravodajskou činnost*).

NÚKIB ve své zprávě například několikrát používá termín „citlivá informace“, a to i ve spojení s kybernetickou špionáží*. Jenže termín „citlivá informace“ nemá oporu v žádném zákoně a NÚKIB tento termín ani nedefinuje. Získání citlivé informace tak nemůže naplňovat skutkovou podstatu špionáže* neboli podle českého zpravodajského názvosloví a podle českého trestního zákona skutkovou podstatu trestného činu vyzvědačství*. V definici kybernetické špionáže podle NÚKIB se nacházejí hned tři chybná tvrzení (podrobné objasnění dále v textu).

Dalším hrubým nedostatkem je, že si NÚKIB plete kybernetický zločin* s „obyčejným“ kybernetickým přečinem* (podrobné objasnění dále v textu). Stejně tak je nedostatkem způsob vyjadřování pravděpodobnosti* (například o tom, kdo je původcem kybernetického útoku*). V tomto vyjadřování pravděpodobnosti jsme odhalili tři „technické“ problémy a jeden problém faktický (podrobné objasnění dále v textu s podporou produktu 21009 Vyjadřování pravděpodobnosti a analytické důvěry ve zpravodajské analýze). Podobných pochybení se ve svých výstupech dopouští rovněž BIS (viz produkt 13069).

Je však těžké něco napravovat a zdokonalovat, když ani národní vláda neví, jak je to s řízením a úkolováním zpravodajských služeb. Tento fakt potvrdil premiér Andrej Babiš (viz produkt 12032) a také ministryně Jana Maláčová (viz produkt 12057). Svou úlohu neplní ani jednotlivé komise Poslanecké sněmovny ustanovené právě pro kontrolu činnosti všech čtyř výše vyjmenovaných státních institucí (vždy jedna komise pro jednu instituci).

Podívejme se nyní blíže na analýzu a hodnocení vybraných problematických částí z výroční zprávy NÚKIB za rok 2018.

28. říjen 2019
Předplatitelé

Souhrnná analytická reakce s předpovědí (11114)

Produkt přímo navazuje na zpravodajský výstup 11113.

Vpád tureckých ozbrojených sil do syrského pohraničí vstoupí dnem 31. října 2019 do svého čtvrtého týdne (zahájení 9. října 2019). Reakce syrských a ruských sil na území Sýrie, jednání tureckého prezidenta Recepa Erdogana s viceprezidentem USA, dohoda o dočasném příměří a poté jednání tureckého prezidenta s ruským prezidentem Vladimirem Putinem potvrzují obsah předchozího produktu o předem promyšlené a s Rusy konzultované a koordinované akci, která má svůj jasný cíl (bližší vysvětlení těchto aktivit dále v textu).

Obrat Turků od USA směrem k Ruské federaci započal v polovině roku 2016 (blíže viz produkt 11029 Turecko mezi Spojenými státy a Ruskou federací z října 2016). Od doby, kdy Turci ohledně Sýrie vyměnili americké partnery za partnery ruské, uskutečnili na severu Sýrie již tři významnější vojenské operace. Jednalo se o operaci Eufratský štít (také Štít Eufratu) v roce 2016 (viz produkt 11030), operaci Olivová ratolest v roce 2018 a aktuálně vedenou operaci Pramen míru. Všechny tři zmíněné operace byly konzultovány s ruskou stranou neboli s novým „spojencem“ v dění na Blízkém východě a zároveň novým partnerem pro nákup ruské výzbroje. (Kromě těchto významnějších operací zaměřených na syrské pohraničí provedlo Turecko i několik menších a kratších operací.)

Hlavním tvůrcem veškerého dění na severu Sýrie a koordinátorem mezi třemi hlavními zapojenými zeměmi (Rusko, Turecko a Sýrie) je Ruská federace, která v Sýrii navýšila a stále navyšuje přítomnost svých jednotek vojenské policie, v jejichž řadách „skrytě“ působí i příslušníci ruských speciálních sil.   

Zajímavá je také debata o detenčních centrech na severu Sýrie se zadrženými příslušníky takzvaného „Islámského státu“ (IS). Debata pramení z obav, že by se tito islamisté mohli ocitnout na svobodě a pokračovat ve své činnosti. Avšak realita je v tomto odlišná, přičemž případný únik bojovníků IS a jejich působení mimo Sýrii nebude ani tak následkem aktivit tureckých sil jako jiných uměle vytvořených podmínek (vysvětlení dále v textu). 

Aktuálně prováděná operace Pramen míru je zaměřena na syrské pohraničí podél turecké hranice. V blízké době je po skončení této operace plánována a připravována jiná operace zaměřená na syrské pohraničí podél irácké hranice. Tato operace by pro syrskou vládu měla být rozhodující operací pro získání úplné kontroly nad územím Sýrie (více dále v textu).

22. říjen 2019

Souhrnné hodnocení (12069)

Bezpečnostní informační služba* (BIS), potažmo její ředitel Michal Koudelka se opakovaně chlubí již téměř dva roky starou kauzou, která sahá až do ledna 2018. Podle Koudelkových slov z jeho prohlášení učiněného v prosinci 2018 se jím vedené BIS podařilo úspěšně rozbít zpravodajskou síť* jedné z ruských zpravodajských služeb* působící na území ČR a zcela tak ochromit její činnost. Ředitel BIS tento údajný úspěch zopakoval na bezpečnostní konferenci, která se konala v prostorách Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR dne 21. října 2019. Tam uvedl, že BIS a Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ) loni odhalily a rozbily síť, kterou v Česku vytvářela ruská zpravodajská služba FSB*. K tomu doplnil, že síť byla totálně rozbita a zdecimována díky výborné práci NCOZ a že vyšetřování pokračuje.

Opakované tvrzení by mohlo být opravdovým úspěchem, pokud by však v sobě neskrývalo hned několik odborných nedostatků a faktických rozporů. Závažnějším problémem ale je reakce českých politiků, kteří se jako děti nechávají znovu a znovu opájet zpravodajskou pohádkou, která je už jenom podle volených slov sotva zpola pravdivá (což je možné lehce prokázat – součást připravovaného samostatného dokumentu). V odborném názvosloví se jedná o termín zpravodajská historka* (intelligence narrative), jež je zpravodajskou službou vytvářena jako podpora vládní či mezinárodní trendové politiky proti zahraničnímu politickému soupeři (někdy se může jednat i o podporu vlády proti opoziční politické straně na domácí půdě). 

Činnost BIS analyzují a hodnotí také následující související zpravodajské produkty:

Mnoho objasňujících odpovědí na rozebírané téma, a to do slova a do písmene, lze najít ve Vědomostním testu D, který byl v rámci přípravy a vzdělávání analytiků vytvořen jako produkt inspirovaný nekvalitními projevy BIS a nazván Dokáže se BIS vypořádat s těmito odbornými otázkami? (produkt obsahuje 18 odborných otázek). V souvislosti s aktuálním tématem pro ilustraci uvádíme příklady tří otázek z testu D, které jsou vždy opatřeny čtyřmi možnostmi odpovědí:

Příklad otázky: Co znamená, když někdo řekne, že rozbil cizí zpravodajskou síť?

  • a) To znamená, že bylo zabráněno v získávání utajovaných informací.
  • b) To znamená, že byli odhaleni zahraniční špioni a spolupracující agenti.
  • c) To může znamenat, že byli vyhoštěni vojenští zpravodajci, kteří prováděli legální vojenskou diplomatickou misi.
  • d) To znamená bezvýznamnou frázi, protože zpravodajskou síť nelze spojovat se špionážní sítí.

Příklad otázky: Jaký je rozdíl mezi zpravodajskou sítí, špionážní sítí a agenturní sítí?

  • a) Zpravodajská a špionážní síť jsou termíny shodného významu, kdežto agenturní síť je podskupinou zmíněných sítí.
  • b) Žádný rozdíl. Všechny tři termíny jsou synonyma a je možné je libovolně zaměňovat.
  • c) Špionážní síť a agenturní síť jsou termíny shodného významu, kdežto zpravodajská síť zahrnuje vše, co patří do zpravodajské činnosti.
  • d) Podstatný rozdíl. Každá síť znamená něco jiného, i když se jejich významy mohou překrývat.

Příklad otázky: Kolik je v ČR cizích zpravodajských důstojníků, špionů a agentů?

  • a) Tolik, kolik určí BIS, která tyto údaje vede jako utajovanou informaci.
  • b) Počet těchto osob nelze určit ani přiblížit.
  • c) Lze stanovit minimální počet cizích zpravodajských důstojníků, avšak počet špionů a agentů lze jen odhadovat, pokud není jejich činnost odhalena.
  • d) Počet agentů vychází z počtu špionů, jejichž počet je odvozen ze stanoveného počtu cizích zpravodajských důstojníků.

Správné odpovědi a jejich odůvodnění jsou obsahem souhrnných výkladů 22032 (díl 1) a 22033 (díl 2).

Čeští politici a především pak výkonní politici z národní vlády a poslanci ze Stálé komise pro kontrolu činnosti BIS (SKBIS) se nechávají ošálit vystupováním ředitele BIS. Starším potvrzením je např. obsah produktu 12026 Ukázka neschopnosti českých zákonodárců kontrolovat zpravodajské služby a selhání médií tento stav rozkrýt a správně pojmenovat. Nejnovějším potvrzením je pak vystoupení místopředsedy Výboru pro bezpečnost poslance Pavla Žáčka v pořadu České televize s názvem „Interview“ na téma BIS a rozbití ruské sítě. Zmíněný díl pořadu byl vysílán 21. října 2019 a poslanec Žáček zde ukázal naprostou neznalost kontrazpravodajské* práce proti cizím zpravodajským službám, a tím i neznalost, jak takové cizí služby pracují. V analýze jeho ústního vystoupení je možné nalézt, že Pavel Žáček vůbec neví, o čem přesně ředitel BIS mluvil a zda jsou jeho tvrzení pravdivá (součást připravovaného produktu).

Ono je ale těžké porozumět samotnému Koudelkovi, protože on sám několikrát prokázal svou odbornou nezpůsobilost: například neví, jaký je rozdíl mezi všeobecnou zpravodajskou činností* a špionáží* (vyzvědačstvím* dle české terminologie a českého trestního zákoníku) nebo rozdíl mezi kybernetickou špionáží* a neoprávněným přístupem k počítačové síti (podrobněji viz produkt 13069 BIS prozradila, že nerozumí termínu kybernetická špionáž).

Čeští politici neumějí pokládat relevantní otázky, aby zjistili důvěryhodnost všech tvrzení. To vychází také z toho, že neznají ani základy zpravodajské práce včetně odborného názvosloví, od kterého to všechno začíná: Není možné provádět, kontrolovat a hodnotit zpravodajskou činnost, když zpravodajští důstojníci*, kontroloři–inspektoři a hodnotitelé (analytici) neznají definice odborných termínů ze zpravodajské praxe a způsoby zpravodajské činnosti (viz ukázky výše). A jsme u jádra věci ohledně kontroly ze strany SKBIS, která svou kontrolu nedokáže správně provést už jenom proto, že neví, u jakého orgánu a čím má taková kontrola začít. Taková kontrola nebude nikdy úplná a kvalitní, ale poslanci veřejnosti vždy bez znalosti věci sdělí, že BIS pracuje na nejlepší možné úrovni.

Michal Koudelka od svého jmenování do funkce ředitele BIS (srpen 2016) prokázal, že není spolehlivým zdrojem jakýchkoli výstupů, nýbrž jen loajálním následovníkem zahraniční politiky určitých mocností. Pokud by to bylo naopak, musel by poslancům a vládě umět sdělit, jaký je průměrný počet skutečných špionů*agentů* (externích spolupracovníků) na území ČR za jeden kalendářní rok (tedy v jeho případě za roky 2016, 2017, 2018 a 2019). Avšak pro ředitele Koudelku je to složité dilema, protože ač slova o špionáži pravidelně vypouští ze svých úst nebo jsou tato slova uváděna ve výstupech BIS, tak se vlastně v posledních letech neřešil opravdový případ špionáže a s tím odhalení alespoň jednoho špiona (příslušníka cizí zpravodajské služby provádějícího ryzí špionáž) a případně i agenta (spolupracující osoby z ČR nebo ze zahraniční země). Jenže ředitel BIS nemůže na druhou stranu zase jen tak říct, že BIS dosud neodhalila žádného cizího špiona ani místního či zahraničního agenta, protože by jinak nemohl tvrdit, že „rozbili síť ruských agentů“ (viz účet BIS na sociální síti Twitter).    

Jestliže hovoříme o špionáži a o špionech (vyzvědačích), tak máme přirozeně a přesně na mysli cílené získávání utajovaných informací* především státního charakteru, čehož nelze dosáhnout pouhým proniknutím do obyčejné počítačové sítě například na Ministerstvu zahraničních věcí ČR (blíže viz produkt 13069) ani pouhým zřízením firmy obchodující s počítačovým hardwarem a softwarem či krycí firmy* s jiným druhem činnosti. Otázkou tak zůstává, co BIS vlastně rozbila (ve vyhledávači na internetu se objevuje nabízené spojení, že BIS rozbila ruskou síť na badminton – to je sice pravdivé internetové zjištění, ale notně odlehčené).

Zajímavé je, že se na žádost novinářů k dané záležitosti nechtěl vyjádřit nikdo z NCOZ. Novináři byli odmítnuti s tím, že NCOZ nechce případ komentovat. Zástupci NCOZ zkrátka asi nemají co komentovat. Námitkou by mohlo být, že zdrženlivost v komentářích je z důvodu toho, že případ je stále v procesu trestního řízení (dle vyjádření BIS). Jenomže tato námitka neobstojí, ba naopak vnáší do celé záležitosti další nejasnosti. Například to, zda jsou údajní zadržení bez protestů ruské strany už téměř dva roky ve vazbě, anebo zda jsou vyšetřováni na svobodě, což je vlastně o ničem.

Podotýkáme, že se v případě údajných dvou odhalených krycích firem nemohlo z větší části jednat o ruské diplomaty. Většina údajných provinilců tak neměla diplomatickou imunitu a mohla, nebo dokonce měla být zadržena, obviněna a trestně stíhána. Jenže po těchto osobách není ani vidu, ani slechu. „Vtipálci“ by jistě poznamenali, že mohly být jako výraz loajality předány a odvezeny na americkou námořní základnu v zálivu Guantánamo. Zůstává ale záhadou, proč ředitel BIS ani po dlouhé téměř dvouleté době nezmínil, kolik osob bylo zadrženo a kolik z nich obviněno. To je celkem standardní věcí i v postupu jiných zemí, které ve svém periodickém shrnutí vždy uvedou počet odhalených pachatelů bez upřesnění státní příslušnosti. BIS to kupodivu provádí obráceně: uvede státní příslušnost (přirozeně Ruská federace) a zatají jakýkoli počet – jako by ty osoby neuměla ani spočítat.

BIS tedy rozbíjí ruské sítě, ale neprokazuje špionáž. Tomu se říká špionáž verze 0.0.0 (neboli žádný špion/agent na dohled ani ten s kódovým označením 001), případně odborněji „vykonstruovaná špionáž“. Je pak na místě požadovat, aby BIS upřesnila, jaký čin údajní pachatelé vlastně spáchali. Je však důležité poznamenat, že na území ČR se cizí špioni i místní a zahraniční agenti nacházejí. Své o tom vědí zahraniční zpravodajské služby, a to převážně ze západních zemí, neboť tyto osoby na českém území řídí (dohromady jich je mnohem více než zapojených Rusů). Státy bývalého socialistického bloku jsou výhodným rejdištěm s rekreačními podmínkami pro působení a setkávání zpravodajců* z třetích zemí jak s jinými zpravodajci, tak se svými zdroji (agenty). Tyto aktivity zde praktikují jak služby z východních, tak ze západních zemí. Alarmující věcí je, proč tyto aktivity nepokrývá BIS, zvláště když o nich vědí i nepřímo zapojené západní čili partnerské služby (BIS se vychloubá skvělou spoluprací se zahraničními partnerskými službami, ale její vedení je značně naivní, když si myslí, že s nimi zahraniční služby budou sdílet vše, co se týká České republiky).

S odlehčením (ale ne zas tak úplným) uzavíráme, že by se poslanci měli možná více ptát těch politiků a příslušníků českých zpravodajských služeb, kteří navštěvují ústředí CIA* v Langley (viz produkt 12061 Jaký význam měla návštěva českého premiéra v ústředí CIA?) a i na jiných místech se setkávají s pracovníky cizích zpravodajských služeb a s novináři, ať už se jedná o plánované pracovní schůzky, anebo o schůzky například v osobním volnu a z vlastní iniciativy (úniky informací mimo ČR a do veřejného či novinářského prostoru). Pokud si někdo myslí, že se pracovník zpravodajské služby nemůže dopustit neoprávněného předání utajovaných informací (čili trestných činů vyzvědačství nebo ohrožení utajované informace s úmyslem či z nedbalosti) jenom proto, že se stýká s někým, kdo je považován za příslušníka partnerské zpravodajské služby, tak je na velkém omylu. Příkladem jsou aféry mezi americkou CIA a německou BND*.   

Podrobnější analýza celé záležitosti včetně nejnovějšího projevu ředitele BIS, „nevyzrálé“ reakce místopředsedy Výboru pro bezpečnost Pavla Žáčka a odkrytí přibližného každoročního počtu špionů a agentů na území ČR je součástí připravovaného produktu.


* Definice termínů a stručný popis zpravodajských organizací jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK – sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 12069
Souhrnné hodnocení
© 2019 Agentura EXANPRO
17. říjen 2019
Předplatitelé

Souhrnná analytická reakce (11113)

Invaze tureckých ozbrojených sil do syrského pohraničí zahájená 9. října 2019 byla velkým překvapením pro mnohé politiky evropských zemí – alespoň podle jejich reakcí. Avšak tento tah byl logicky předpokládaný a dlouho očekávaný. Jenže turecká vláda se nerozhodovala samostatně. Vpád tureckých sil podléhal schválení ze strany mocného spojence, s nímž rovněž probíhala časová a prostorová koordinace (podrobněji dále v textu). Podobný postup schválení a koordinace se stejným spojencem byl proveden také v rámci předešlého vpádu tureckých sil do Sýrie, který se uskutečnil v srpnu 2016. Už tento předchozí vpád, který byl projednán na bilaterální bázi s velkým hráčem hrajícím v prostoru Blízkého východu, měl být pro politiky z Evropy jedním z výrazných ukazatelů (viz indikátor* a indikace*) pro předpověď* vývoje v dalších letech nejenom na území Sýrie (předpověď přirozeně předloženou prostřednictvím zpravodajských služeb*).     

Poznámka: Přeshraniční operace tureckých sil v srpnu 2016 a další události spojené se vztahem Turků k Američanům a Rusům jsou rozebrány v produktu 11030.

Plány Turecka na zřízení bezpečné zóny v syrském pohraničí sahají až do roku 2012. Právě na konci roku 2012 začaly zahraniční zpravodajské služby odkrývat utajovanou dohodu mezi USA a Tureckem o působení v Sýrii. Tehdy se zmíněná zóna v plánu obou zemí nazývala „nárazníkové pásmo“ (buffer zone) a týkala se rovněž severu Iráku, přičemž souvisela s požadovaným postupem tzv. „Islámského státu“ k tureckým hranicím (podrobněji k turecko-americké dohodě viz produkt 11029 Turecko mezi Spojenými státy a Ruskou federacíz října 2016). Realizace dohody započala událostí na turecko-syrské hranici na hraničním přechodu u syrské pohraniční obce Tall Abjad v říjnu 2012 (blíže viz produkt 11007Analýza vzniku Islámského státu z dubna 2016 s mapkou s několika důležitými městy). Hraniční přechod u Tall Abjadu hraje významnou roli i během současné invaze tureckých sil do Sýrie a významnou úlohu bude hrát i v budoucnosti.

V praktické rovině se vztahy mezi Tureckem a USA začaly prudce zhoršovat od pokusu o státní převrat v Turecku (červenec 2016), ale ani v této události nebyli Američané aktivně zapojenými aktéry. Podrobná analýza této události a jaké důvody k ní vedly včetně jejího zákulisí jsou rozpracovány v produktu 11019 Pokus o převrat jako dobře provedená vlivová operace. Další podrobnosti k zákulisnímu vývoji situace jsou uvedeny v produktech 11029 a 11030.

O předpokládaném vpádu Turecka do Sýrie a o hodnocení přijatelného rizika* pro americké síly působící na území Sýrie jsme psali již v produktu 11092 z ledna 2019. V tomto produktu jsme uvedli, čím jsou Američané ohroženi a proč je toto ohrožení zdvojnásobeno. Vývoj v Sýrii včetně aktuální situace* ohledně tureckých sil byl již předem popisován ve zpravodajských produktech publikovaných k diskutovanému regionu na webu EXANPRO od roku 2016 (rok zahájení činnosti webu EXANPRO). Nastalá situace v Sýrii tak nemůže být žádným překvapením. Není ani překvapením, že Turci už mají se svým klíčovým spojencem dohodnutou přibližnou dobu pro opuštění syrského pohraničí (viz dále v textu).

Kurdové se nyní nacházejí v obtížné situaci, avšak není pravdou, že je to vinou Američanů. Tím pádem také není pravda, že by snad Kurdové mohli být Spojenými státy zrazeni. Američané je ani zradit nemohli (vysvětlení dále v textu).

14. říjen 2019

Specifické hodnocení – seriál ČT (13071)

Případ číslo 16 se pojí k soudobé novinářské snaze nezveřejňovat všechna fakta o teroristických útocích. Jedná se například o úmysl zamlčovat identitu pachatelů teroristických útoků. Česká televize si toto téma vsunula do nedělního pořadu „Newsroom“, který byl vysílán 24. března 2019. V souvislosti s incidentem ve městě Christchurch na Novém Zélandu se redaktoři pořadu zaobírali otázkou, jak nedělat z vraha hrdinu a nešířit jeho propagandu. Součástí byla také polemika o zveřejňování identity pachatele či pachatelů. Ačkoli by se počínání redaktorů mohlo jevit jako dobrý úmysl, tak od počátku se jedná o nesprávné pojetí novinářské práce. 

Poznámka 1: Úvod do seriálu o nespolehlivosti České televize je uveden v prvním dílu seriálu (viz produkt 13024), kde je rovněž rozebrán první případ. Odkazy ke všem dosud zpracovaným případům jsou dostupné v přehledu na konci produktu.

Poznámka 2: Incidentu na Novém Zélandu se věnuje zpravodajský produkt 11112 Záměrně neobjasněný teroristický útok ve městě Christchurch na Novém Zélandu.

PŘÍPAD 16 – Snaha zamlčovat identitu útočníků a dalších faktů 

Redaktoři týdenního pořadu „Newsroom“ se v dílu z 24. března 2019 zabývali otázkou, co je v případě terorismu možné prostřednictvím médií uvolnit veřejnosti. Redaktorka pořadu Tereza Řezníčková k tématu kromě jiného zmínila toto:

„Videa natočená samotnými teroristy, záběry z místa činu nebo třeba jména pachatelů. Kolik se toho v médiích může objevit? A kde je hranice mezi informováním a tím, když se z vraha dělá celebrita?“

Někomu se může zdát, že redaktorka nadnesla zajímavé téma. Avšak jedná se o téma, které bylo Českou televizí prezentováno zavádějícím a manipulativním způsobem, o čemž již svědčí výrok redaktorky výše (vysvětleno dále v textu).

V tématu je dále použit příspěvek z vyjádření novozélandské premiérky Jacindy Ardernové k incidentu ve městě Christchurch. Premiérka se v něm vyslovila k údajně osamělému pachateli, o němž řekla následující:

„Možná hledal neblahou proslulost, ale my na Novém Zélandu mu nic nedopřejeme. Dokonce ani jeho jméno.“ (Původní znění v angličtině: “He may have sought notoriety, but we in New Zealand will give him nothing. Not even his name.”)

Následně Česká televize (ČT) ve svém pořadu ukazuje, jak podobný případ před sedmi lety řešili novináři z Lidových novin. Tehdy probíhal soudní proces s Andersem Breivikem (rok 2012) a redaktoři Lidových novin se rozhodli ukazovat souzeného Breivika bez tváře (viz obrázek s popiskem obsahující původní text).

 

Moderátor ČT Jakub Železný se pro pořad „Newsroom“ v souvislosti s Breivikem vyjádřil takto:

„Před lety jsme vedli v České televizi vášnivou debatu. A já jsem říkal, říkejme mu vrah z ostrova Utoya. Nezvyšujme jeho popularitu tím, že budeme jmenovat. Má být zatracován a má se o něm mluvit jako o vrahovi, ne jako o panu, a teď přesně vyslovit, jak se jmenuje.“

Tyto příspěvky z pořadu České televize jsou zavádějící a zároveň manipulativní. Redaktorka Řezníčková se ptá, kde je hranice mezi informováním a tím, když se z vraha dělá celebrita. K tomu konkretizuje, zda je vhodné, aby se v médiích objevovala videa natočená samotnými teroristy, záběry z místa činu „nebo třeba“ jména pachatelů.

Prvním postřehem je zajímavé řazení jednotlivých položek: Sousloví „jména pachatelů“ je na konci věty, jako by měl být na tuto položku kladen větší důraz, což je také podpořeno použitím slov „nebo třeba…“. Co má být pro diváky zdůrazněno, je zpravidla dáváno na konec věty a zesíleno uvozujícími slovy. Pochopení o kladení důrazu na konkrétní slova v tomto případě vynikne, pokud větu zpřeházíme. Co vám nejvíce ulpí v mysli, když uslyšíte větu „Jména pachatelů, videa natočená samotnými teroristy nebo třeba záběry z místa činu“? Měla by to být položka „záběry z místa činu“. Z celého tématu jasně vyplývá, že důraz byl položen na identitu pachatele, čímž bylo přirozené uvést tuto věc na konci věty a zesílit tak význam této položky.   

Dalším problémem v projevu redaktorky je to, že se ptá, kde je hranice mezi informováním a tím, když se z vraha dělá celebrita. To je vážný problém, když redaktoři ČT toto sami nevědí. Profesionální novináři by měli být určitým způsobem vzdělaní a v průběhu praxe procházet zdokonalovacími kurzy, což ale nesmí být takzvané „politické nalejvárny“.

Takže pro redaktory ČT můžeme připomenout, že podstatou pro správné informování veřejnosti o incidentu* je vždy uvedení základních faktických informací*, k nimž patří kdo, co, kde a kdy, popřípadě jak a s jakým výsledkem (dopadem) provedl nebo možná lépe spáchal. Jinými slovy podstatné je uvést ověřené či potvrzené informace o subjektu, jeho aktivitě, místo a dobu dané aktivity, způsob provedení aktivity a její výsledek (posloupnost jednotlivých položek nemusí být dodržena přesně tak, jak je uvedena).

V mluveném slově se tyto základní položky sdělují vždy a se všemi dostupnými informacemi. Odlišnost pak může nastat v přiloženém obrazovém materiálu, kdy se bere ohled především na citlivé záběry z místa činu. To ale ihned neznamená, že se kvůli citlivým záběrům nezveřejní ani ty záběry přijatelné. Další rozdílný přístup je ve zveřejňování způsobu provedení násilného činu, obzvláště jedná-li se o videozáznam nebo fotografie pořízené samotným pachatelem. Každopádně v mluveném slově nesmí být nic ze základních informací zamlčeno, což jinak odporuje i Kodexu ČT (viz výběr jeho několika bodů na konci dokumentu).

V případě incidentu ve městě Christchurch je nechvalně vypovídající ta skutečnost, že se žádný „mainstreamový“ novinář neodvážil zmínit, že video pořízené údajným pachatelem je potvrzenou videomontáží (nebo alespoň částečnou videomontáží), což samozřejmě nevylučuje přítomnost obětí na místě činu (blíže viz produkt 11112).  

Z objasnění výše o prezentování všech základních informací se tedy můžeme ptát, proč pracovníci ČT vůbec polemizují nad zveřejněním identity pachatelů? Proč moderátor Železný říká, že například v případě Breivika by ho novináři měli nazývat jen vrahem z ostrova Utoya a neříkat jeho jméno? Lidé přece mají právo na informace o tom, co se ve světě včetně ČR děje, proč se to děje a kdo toto dění páchá, případně kdo je jeho strůjcem (pokud se vůbec někdo odváží pátrat od obyčejných pěšáků až po skutečné strůjce či organizátory). Nebo už snad nebudeme vyslovovat např. jméno Adolf Hitler a budeme na doporučení pracovníků ČT říkat třeba zločinec z nacistického Německa? Ale který zločinec z toho nacistického gangu? Lidé mají právo vědět identitu pachatelů zvlášť závažných zločinů – jejich jméno, vzhled, národnost, státní občanství, jejich motiv apod. Chtějí snad pracovníci sdělovacích prostředků před čtenáři, posluchači a diváky něco skrývat a pomáhat tak pachatelům uniknout z očí veřejnosti? Zveřejněná identita pachatele napomáhá k jeho monitorování i v případě, že si pachatel změní jméno. (Mimochodem označení osoby jako vrah z ostrova Utoya působí, jako by tato osoba z uvedeného ostrova pocházela, a nikoli jako by tam měla spáchat závažný zločin – zvláště to tak může působit pro mladší generace, které si to již s ničím nespojí.) Lidé mají právo porozumět vývoji ve světě a podle toho se také orientovat v případě jakýchkoli voleb. Avšak o znalé voliče určité vlivové skupiny nestojí.

Zaměstnanec ČT Jakub Železný dále říká, že by novináři neměli mluvit např. o Breivikovi jako o panu Andersovi Breivikovi. Ale proč tohle vůbec zmiňuje, když se takové spojení nepoužívá? (Ani to nejde na jazyk.) Používáme snad spojení „pan Adolf Hitler“ nebo v případě Nového Zélandu spojení „pan Brenton Tarrant“? Vždycky to jsou jen „Adolf Hitler“ a jen „Brenton Tarrant“. Není tedy jasné, co tím pan Železný myslel.

Zavádějící je rovněž názor, že by se zveřejněním jména pachatele z něho vytvářel hrdina nebo jakási celebrita. Ale proč takto novináři přemýšlejí? Cožpak oni ty pachatele nějak vychvalují? Anebo se chtějí podílet na ochraně osobnosti zločince tím, že mu budou zakrývat jeho tvář a skrývat jeho jméno a další osobní údaje? Pracovníci médií se mají starat o poskytování všech základních ověřených informací o spáchaném incidentu, případně o poskytování i předběžných informací s důležitým významem, ale se zdůrazněním, že informace nebyly dosud potvrzeny. Ti, kteří budou chtít útočníky vychvalovat, si vždycky informace o svých pokleslých idolech najdou, a žádní novináři, i kdyby se rozhodli o všem mlčet, jim v tom ve světě sociálních sítí a dalších vymožeností nezabrání. Ale svým falešným přístupem mohou zabránit tomu, aby se poctiví lidé dokázali lépe chránit.

Novináři nemohou v žádném případě jednat po vzoru politiků. Proto je podivné, že si redaktoři pořadu „Newsroom“ ve svém zavádějícím sdělení pomáhají vybranou pasáží z projevu novozélandské premiérky, která v něm tvrdí, že na Novém Zélandu údajnému pachateli nedopřejí ani jeho jméno. V jiné části svého projevu uvedla, že pro ni to vždy bude bezejmenný muž. Novinář není politik, a tak by se nikdy neměl při svých zbytečných polemikách opírat o účelová slova politiků. Naopak by se novináři měli ptát, proč se premiérka zabývá řečněním na téma pachatel beze jména a proč se dosud nezmínila ani o jedné z četných pochybností v prezentování incidentu (podrobněji viz produkt 11112).  

Česká televize se měla ke zvolenému tématu kvalifikovaně vyjádřit, a nikoli předkládat příklady zakrývání identity pachatele. Už jenom to, že se redaktoři ČT zabývali otázkou, zda zveřejňovat identitu pachatele, je ukázkou nepochopení a/nebo zneužívání své novinářské práce. Pokud někdo nechce zveřejnit základní faktickou informaci o identitě pachatele, pak má blízko k tomu, aby popíral další fakta o celém incidentu. Před každým takovým pořadem by si pracovníci ČT měli přečíst svůj Kodex, pokud pro ně a pro vedení ČT vůbec něco znamená.

Na závěr uvádíme několik bodů z Kodexu ČT, které se rozebíraného tématu přímo dotýkají:

„5.5 Česká televize nakládá s informacemi, které pro diváky opatřuje, jako s hodnotou, již si není oprávněna na úkor diváků přivlastňovat, obchodovat s ní nebo ji učinit předmětem jakékoliv spekulace. Česká televize musí vždy přednostně postupovat tak, aby konkrétní informaci připravila s odbornou péčí do vysílání a touto cestou ji pohotově předala divákům.

„5.8 Zpráva musí být založena na zjištěných a ověřených údajích. Česká televize je při získávání a zpracovávání informací plně podřízena imperativu zjistit a divákům zprostředkovat pravdivý obraz skutečnosti a v případech, kdy to pro nemožnost opatřit si všechny informace není beze zbytku uskutečnitelné, postupovat s cílem pravdě se maximálně přiblížit. Zamlčení důležité informace nebo potlačení jejího podstatného aspektu bude vždy hrubým porušením tohoto imperativu.“

„5.16 Při přípravě obsahu zpravodajství a aktuální publicistiky České televize se uplatňuje redakční autonomie, která spočívá zejména v povinnosti vedoucích pracovníků vyloučit vnější vlivy, jimiž by mohlo být ovlivněno zařazení, pořadí nebo obsah informací ve vysílání…“

„5.17 Editoriální rozhodování v redakcích se řídí především kritérii vyplývajícími z Kodexu. Za obsah zpravodajských a aktuálněpublicistických pořadů odpovídá šéfredaktor příslušné redakce.“

Předchozí díly seriálu o nespolehlivosti České televize:


* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK – sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 13071
Specifické hodnocení – seriál ČT
© 2019 Agentura EXANPRO