Zpravodajská analýza, produkce a prezentace  ⇒    Zájmová témata   ⌈⌋   Slovník   ⌊⌉   Pracovní postupy    ⇐  Hodnocení bezpečnostní situace a politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

16. říjen 2017

Specifická analýza a hodnocení (11056)

Analýza vychází z vystoupení poslanců na schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, kde se projednával „Návrh na působení sil a prostředků rezortu Ministerstva obrany v Litvě, Estonsku, Lotyšsku a Polsku v rámci Posílené předsunuté přítomnosti NATO“. Analýza se věnuje dílčím částem vystoupení pěti poslanců, z nichž dva jsou zároveň ministry české vlády. Pět vybraných poslanců pochází z pěti různých politických subjektů, jimiž jsou ČSSD, ANO, KDU-ČSL, ODS a TOP 09. Celá vystoupení vybraných poslanců, jakož i vystoupení ostatní poslanců k projednávanému bodu jsou dostupná na webu Poslanecké sněmovny v podobě stenografických zápisů příslušné schůze (viz projednávání, část č. 1 ze dne 11. července 2017 a projednávání, část č. 2 ze dne 12. července 2017). Výsledek hlasování jednotlivých poslanců je dostupný zde.

Výpis z vystoupení ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka (ČSSD):

„Myslím si, že i z hlediska České republiky je to významný příspěvek, kterým, poměrně často to uvádíme, že jsme připraveni se angažovat v Alianci právě na tom posílení obrany východního bloku, takže je to taková ukázka toho, že jsme schopni jako Česká republika přispět k jedné ze zásadních aktivit Aliance v současné době. Jsem přesvědčen, že Sněmovna by měla rozhodně tuto naši účast podpořit, protože snad není třeba tady mluvit o významu Aliance a je naprosto jasné, že musíme svou schopnost v Alianci fungovat dokládat konkrétními činy. Tohle je jeden z nich a já jsem pro to, aby to Sněmovna podpořila a abychom se ukázali jako spolehlivý spojenec.“

Analýza a hodnocení:

Podle ministra Zaorálka vysíláme české vojáky do Pobaltí proto, abychom ukázali, že jsme schopni přispět k aktivitám Aliance, abychom doložili svou schopnost fungovat v Alianci a abychom se ukázali jako spolehlivý spojenec. Ministr svá slova pro odůvodnění zahraniční mise nevztahoval k bezpečnostní situaci, nýbrž k Severoatlantické alianci. Politik Zaorálek tím neskrývavě předvedl, o čem je současná česká zahraniční politika, která vůbec neřeší skutečnou situaci v příslušných geografických prostorech a faktory, jež ji zhoršují nebo mohou zhoršit, ale pouze to, aby vše bylo v souladu s politikou NATO, přesněji s politikou Spojených států amerických, které mají vedoucí postavení v Alianci, a jejichž představitelé určují místo a charakter vojenských misí v zahraničí.

Ministr zahraničních věcí demonstroval názorný příklad současného vystupování českých politiků, v němž je obsažena podřízenost cizí mocnosti na úkor prosazování národních a spravedlivých zájmů. Čeští politici převádějí českou zahraniční politiku na plnění závazků, jež podle nich máme v NATO. Ve skutečnosti však neexistuje závazek kolektivní obrany, ale pouze závazek urovnávat mezinárodní spory mírovými prostředky a vyvarovat se hrozby silou (viz podrobný rozbor v produktu 11055).

Mise českých vojáků v Pobaltí tak nebyla posuzována podle toho, zda se jedná o skutečné ohrožení a zda se tímto činem bezpečnostní situace zlepší, anebo to naopak eskaluje napětí v regionu. Vyslání českých vojáků do pobaltských států bylo primárně hodnoceno jako vyjádření loajality České republiky mocnějším zemím v Alianci.

Výpis z vystoupení ministra obrany Martina Stropnického (ANO):

„Čtyři členské země - naši partneři, naši spojenci - požádaly o pomoc. Rozhodlo se na varšavském summitu na úrovni předsedů vlád a hlav členských států, že tomu tak bude, že se tomu bude říkat EFP program a že jednotlivé členské státy jsou žádány o příspěvky… Zdá se mi nemyslitelné, aby se Česká republika něčeho takového nezúčastnila.“

„Co je toto uskupení? To je zhruba 1 200 mužů, vážení. 1 200 mužů krát čtyři. V září bude poblíž polských a běloruských hranic cvičení ruské armády, jmenuje se Západ 2017 a zúčastní se ho 80 000 vojáků. Já nemusím mít příliš velkou fantazii na to, abych se při tom množství kybernetických útoků, narušení vzdušného prostoru, narušení výsostných vod pobaltských zemí, abych jim věřil legitimitu jejich obav. Kdokoli z vás, milé kolegyně a milí kolegové, tam zavítá a s kýmkoli, prakticky s kýmkoli promluví, tak uslyší, že ty obavy jsou, a nejenom kvůli těm velmi dramatickým historickým reminiscencím. Nejen kvůli nim. Takže já si nedovedu představit, že by Česká republika, která chce a očekává nějaké bezpečnostní záruky ze strany Aliance vůči sobě samé, že by v tuto chvíli nějakým způsobem váhala a neparticipovala na tom. My tím totiž samozřejmě vytváříme podmínky pro naši vlastní bezpečnost. To pro ty nejpragmatičtější z vás.“

Analýza a hodnocení:

Ono se to nerozhodlo tak spontánně, jak neurčitě uvádí ministr obrany, ale někdo to inicioval. V zárodku celé záležitosti stáli Američané s podporou ambiciózních Poláků a další země se loajálně podřídily nebo se rozhodly podřídit (zdání vlastního rozhodnutí). O americkém vůdčím vlivu v této aktivitě svědčí i termín „reassurance measures“, s nímž přišli Američané a jenž je překládán jako „ujišťovací opatření“, tedy ujištění či uklidnění pobaltských států skrze přítomnost aliančních jednotek v Pobaltí.

Členské země požádaly o pomoc a ministrovi se zdá nemyslitelné, aby se Česká republika něčeho takového neúčastnila. To jsou slova, jimiž ministr Stropnický dokazuje svou podřízenost nadnárodní organizaci, čímž do podřízenosti nutí celou ČR. Přesněji se ve slovech člena české vlády skrývá jeho myšlení, podle něhož je nemyslitelné, abychom nebyli „loajální“ vůdčí mocnosti bez ohledu na to, jaký vliv to má na bezpečnost v Evropě. Členské země nebyly napadeny, pouze požádaly o pomoc, tak proč to ministr ihned převádí na to, že by bylo nemyslitelné, aby se ČR toho všeho neúčastnila? ČR by se účastnit nemusela a nic by tím neporušila, ba naopak by příkladně plnila jediný závazek, který je v Severoatlantické smlouvě obsažen: urovnávat mezinárodní spory mírovými prostředky a vyvarovat se hrozby silou (viz podrobný rozbor v produktu 11055).

Ministr Stropnický se ve své řeči snaží poukázat na to, že Aliance tam vlastně posílá jen malé vojenské uskupení v porovnání s počtem příslušníků ruských ozbrojených sil. Avšak ministr cíleně nerozebírá tři věci: Zaprvé ruské jednotky se pohybují a cvičí na svém vlastním území a na území Běloruska jako svého spojence, což provádějí dlouhodobě a opakovaně. Zadruhé neexistuje reálná hrozba, že by Rusové hodlali napadnout pobaltské státy. Dosud nebyly zjištěny dostatečné příznaky příprav k vojenskému tažení, což by navíc bylo z ruské strany velmi neuvážené, neboť by tím nic nezískali a jenom by se fyzicky vyčerpávali a technicky opotřebovávali (indikátory příprav k vojenské agresi jsou rozebrány v příslušném dokumentu – viz interní tematika v Přehledu zájmových témat v kategorii Odborná zpravodajská nauka). A zatřetí ministr neuvádí (a nikdo se ho neptá), jaký má tedy smysl tam někoho posílat v tak malé síle, když by to v případě napadení nepředstavovalo žádnou účinnou obranu. Ministrův projev je plný rozporů, což značí přetvářku s postranními úmysly.  

Ministr dále říká, že nemusí mít velkou fantazii, čímž připouští, že přesto alespoň trochu fantazíruje. To není vhodná mluva pro odůvodňování vyslání ozbrojených sil do zahraničí.

Stropnický mluví o množství kyberútoků, narušení vzdušného prostoru a narušení výsostných vod pobaltských zemí. Takto to vypadá, jako by již byla zahájena vojenská agrese. Avšak ministr si plete narušení čehokoliv se zvýšením činnosti ruských vzdušných a námořních sil v mezinárodním vzdušném prostoru a mezinárodních vodách, čímž se Rusové snaží vyrovnat stejným aktivitám ze strany USA. Pokud byly narušeny prostory států, jednalo se o ojedinělé případy a nikoli o množství případů, jak nesprávně uvádí ministr obrany (měl to doložit fakty, nejlépe grafem s početními, zeměpisnými a časovými údaji).

Ministr obrany prokázal svoji nekompetenci, když se odvolával na obavy místních občanů, kteří budou vůči Rusům vždycky předpojatí, a nezmínil, jak celou situaci hodnotí státní instituce jako například vojenská zpravodajská služba, kterou má ve svém resortu. Riziko agrese nelze hodnotit podle obav místních občanů, kteří ze své pozice nikdy nebudou nestrannými pozorovateli dané situace vzhledem ke svému vztahu k sousednímu Rusku.

Podle Stropnického očekává Česká republika od Aliance bezpečnostní záruky. Jenže ministr opakovaně klame veřejnost a nechce přiznat, že žádné záruky neexistují (viz podrobný rozbor v produktu 11055). Ministr si tak vymýšlí, když tvrdí, že vysláním českých vojáků do Pobaltí si vytváříme podmínky pro naši bezpečnost (míněno ve významu, že když my pomůžeme, tak i nám bude v případě nouze pomoženo). Naopak se tím podílíme na eskalaci napětí, což je hodně vzdálené vytváření podmínek pro naši vlastní bezpečnost.

Výpis z vystoupení poslance Ivana Gabala (KDU-ČSL):

„Ale zásadně platí: jestliže se některý z našich spojenců cítí ohrožen, jsme povinni mu poskytnout podporu, pokud máme podobnou podporu dostat my v případě ohrožení. Historicky jsme se několikrát dostali do té situace, tak víme, jak je to důležité.“

„A zda je zdůvodněný pocit ohrožení našich spojenců? V době pekingské olympiády někdo zaútočil na Gruzii. V době sočské olympiády někdo zaútočil na Krym a pak na východní Ukrajinu. Na východní Ukrajině jezdí větší tanková ruská síla, než máme my svou vlastní. A někdo tam dokonce dokázal sestřelit i civilní letadlo s nevinnými cestujícími. Myslím si, že je dost důvodů, aby se naši spojenci v Pobaltí báli, a je dost důvodů jim v tom strachu podporu poskytnout. My to podpoříme jako klub všichni. Děkuji.“

Analýza a hodnocení:

Není pravda, že pokud se některý z našich „spojenců“ cítí ohrožen, tak jsme povinni mu poskytnout podporu. A není pravda, že i kdybychom podporu poskytli, tak bychom nutně museli dostat stejnou podporu, pokud bychom ji potřebovali. Žádný závazek v poskytování podpory či vojenské pomoci neexistuje, čímž poslanec Gabal klame veřejnost a své kolegy (viz produktu 11055 a produkt 11002). Navíc hovoří o pocitu ohrožení, ale co to je ten pocit ohrožení? Pocit ohrožení neboli subjektivní názor předpojatých osob nemůže být přece základním důvodem pro vyslání ozbrojených sil do zahraničí.

Ivan Gabal se přitom ještě snaží polemizovat o tom, zda je pocit ohrožení našich „spojenců“ odůvodněný. To je opravdu podivná psychologicko-filozofická úvaha, která má podpořit fyzické vyslání ozbrojených sil do zahraničí. Někdo má pocit a proto jiní podnikají akci, což je ve vzájemném vztahu nepřiměřené a často to vede k provinění těch, kteří akci provádějí. Kde jsou odborná hodnocení oprávněných státních institucí o záměru Ruské federace? Poslanec se tento pocit ohrožení snaží podepřít podsouváním falešných a neurčitých údajů z minulosti. Podle Gabala někdo zaútočil na Gruzii, avšak fakticky to byla Gruzie, která zaútočila na Jižní Osetii (v pozadí stáli Američané, kteří Gruzínce pobízeli, aby si otestovali reakci Rusů). Teprve potom zaútočili Rusové. Na východní Ukrajinu zaútočily jako první ukrajinské síly pod vedením nové vlády, a to v rámci tažení nazvaného „Protiteroristická operace“ (ATO). Teprve poté se rozhořel skutečný ozbrojený konflikt. Slova jako „někdo zaútočil“, „někdo sestřelil“ jsou navíc neurčitá a poslanec by to měl lépe charakterizovat a doložit, pokud tím odůvodňuje vojenskou pomoc.

Podle poslance Gabala se naši „spojenci“ bojí, a tak on se svým poslaneckým klubem doslova vyzývá, abychom jim kvůli jejich strachu poskytli vojenskou podporu. Je to zvláštní řečnění ve prospěch zahraniční mise, jako kdyby si poslanec ani nechtěl uvědomit, jaké budoucí škody v oblasti bezpečnosti to může napáchat.

Výpis z vystoupení poslance Zbyňka Stanjury (ODS):

„A já na rozdíl od něj nechci žít v Evropě, jejíž bezpečnost má garantovat Rusko a Čína. To jsou nebezpečné iluze. Opravdu nebezpečné iluze.“

„Tak já vám to řeknu úplně jednoduše. Občanští demokraté ten materiál podporují v tomto volebním období a budou obdobné materiály podporovat i v příštím volebním období. … A my jsme bytostně přesvědčeni, že bezpečnostní zájmy občanů České republiky zajišťuje především NATO. Bylo to správné rozhodnutí, že jsme se stali plnoprávnými členy NATO.“

Analýza a hodnocení:

Podle poslance Stanjury by tedy bezpečnost měly garantovat Spojené státy, jelikož NATO, to jsou především Spojené státy (blíže viz produkt 13012). Malé členské země v tomto smyslu nic neznamenají, pokud nehájí mezinárodní mír a mezinárodní právo a pouze se podřizují mocnějším členům. Skutečnost je taková, že bezpečnost by měly garantovat všechny tři země (USA, Ruská federace i Čína), a to rovným dílem. Jestliže chce někdo spoléhat jen na Američany, kteří od roku 1945, ale také i od roku 1990 způsobili nejvíce lidských ztrát v řadách civilistů a napáchali nejvíce škod mimo své území a pokračují v naplňování svého plánu expanzivní politiky pro 21. století (viz produkt 11054), tak právě tímto podléhá nebezpečné iluzi.

Tvrzení, že zájmy občanů ČR zajišťuje především NATO, je velmi zkreslené. Nejprve je nutné si uvědomit kdo je NATO a komu v dosahování čeho NATO ve skutečnosti slouží (blíže viz produkt 13012 a produkt 11054). Každopádně pro české voliče je dobré vědět, co budou členové ODS dle slov poslance Stanjury podporovat i v dalším volebním období.

Výpis z vystoupení poslance Miroslava Kalouska (TOP 09):

„Dámy a pánové, dovolte, abych se v souvislosti s právě projednaným bodem obrátil, jak jinak než prostřednictvím předsedajícího, na předsedy všech tří koaličních stran. Řada z nás cítí, jak tento bod byl důležitý pro mezinárodní prestiž české zahraniční politiky. Jak neobyčejnou ostudu by Česká republika utrpěla, kdyby tento bod nebyl schválen. Jakou bychom ztratili důvěryhodnost u našich spojenců v Evropě a v Severoatlantické alianci. Vláda má v této Sněmovně pohodlnou většinu, přesto jste nebyli, tři vládní kolegové, schopni zajistit nezbytný počet vládních poslanců, který by tento bod schválil. Kdyby vám nepomohlo 29 hlasů z pravicové opozice, tak tento bod prostě neprošel.“

Analýza a hodnocení:

Vystoupení poslance Kalouska bylo učiněno po hlasování. Miroslav Kalousek hovoří o mezinárodní prestiži a případné ostudě, avšak zapomíná, že se přednostně jedná o vážné ovlivňování evropské bezpečnostní situace a jejího dalšího vývoje. Řešení bezpečnostní situace nelze podřizovat prestiži a nějaké ostudě, což je podle Kalouska rozhodujícím faktorem. Kalousek vidí mezinárodní prestiž v tom, že jsme si zachovali účast v klubu západních mocností a asistujeme jim v jejich záměru v soupeření s Ruskou federací bez ohledu na negativní následky. To, co by on považoval za neobyčejnou ostudu v případě neschválení navrhovaného bodu, by jiní hodnotili jako rozhodnutí bez bázně a hany učiněné ve prospěch udržování mezinárodního míru.  

Kalousek dostál svého způsobu vystupování, když nezapomněl zkritizovat vládu a zdůraznit, že bez pomoci pravicové opozice by vládní koalice nebyla schopna tento bod schválit. Politika Miroslava Kalouska je snad nejvíce ze všech politiků založena zejména na „neobratné“ kritice a zesměšňování svých oponentů a jen málo na prezentování vlastních konkrétních plánů, jak zvýšit životní úroveň a posílit bezpečné prostředí (v současné době se k tomuto pojetí politiky hodně přiblížil Bohuslav Sobotka z ČSSD).  

ZÁVĚR

Řečnění v Poslanecké sněmovně ve snaze odůvodnit vyslání českých vojáků do Pobaltí je ukázkou pokrytectví a ignorance české a evropské bezpečnosti ve jménu podřízenosti politice Západu, potažmo USA. Poslancům v jejich vystoupeních chyběly relevantní argumenty, aby řádně zdůvodnili zahraniční misi českých vojáků, a tak se uchylovali k výmluvám a falešným slovům (například o závazcích, které neexistují a už vůbec ne v době, kdy nikdo nikoho vojensky nenapadl). Jedná se o příklad české propagandy (jednostranného přístupu) ve prospěch propagandy vyšší.  

Vystoupení poslanců a následné hlasování je pro voliče a občany České republiky zajímavým vhledem do myšlení českých politiků a rovněž pomůckou pro jakékoli volby organizované v České republice.  

Zpravodajský produkt přímo souvisí se dvěma dříve zveřejněnými produkty:

Další související zpravodajské produkty:


Zpravodajský produkt 11056
Specifická analýza a hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO
14. říjen 2017

Specifická analýza (13029)

Česká televize uskutečnila od 21. září do 13. října 2017 prostřednictvím svého pořadu „Události, komentáře“ rozhovory s volebními lídry. Součástí rozhovoru s každým volebním lídrem byla anketa, v níž moderátor pořadu pokládal v úvodu rozhovoru jednotlivým představitelům politických subjektů pět otázek. Anketa je sice vhodnou metodou dotazování pro porovnání postojů a záměrů jednotlivých politických stran a hnutí, avšak za předpokladu, že obsah otázek cílí na zásadní záležitosti, jež se významně týkají České republiky a jejích občanů. V případě anketních otázek České televize byl jejich obsah až příliš opatrný a vůbec nebyl zaměřen do hloubky věcí. Nejtristnější je ale to, že anketa postrádala otázky na ty nejdůležitější a výchozí skutečnosti a nahradila je zavádějícími a bezvýznamnými dotazy (doporučené otázky jsou uvedeny v závěru dokumentu).

Znění anketních otázek České televize pro volební lídry bylo následující:

  • OTÁZKA 1: Jste pro přijetí Eura?
  • OTÁZKA 2: Má Česká republika přijímat uprchlíky z muslimských zemí?
  • OTÁZKA 3: Jste v zájmu vyšší obranyschopnosti země pro znovuzavedení povinné vojenské služby?
  • OTÁZKA 4: Je nějaký politický subjekt, se kterým byste za žádnou cenu nešli do vlády?
  • OTÁZKA 5: Víte, koho podpoříte v prezidentské volbě?

Komentář k otázce 1:

První otázka je sice jedinou otázkou, která se ptá na něco smysluplného, avšak ve spojení s Evropskou unií se jedná o otázku podružnou. Pokud je odpověď záporná, tak to pořád voličům neříká nic o tom, zda je záměrem dotazovaného lídra a s ním i jeho strany či hnutí setrvat v EU bez eura, anebo naopak z EU vystoupit. Zásadní otázka tak měla být na EU jako celek: Setrvat, nebo vystoupit? Pokud by odpověď podporovala setrvání v EU, tak by poté mohla následovat upřesňující podotázka na euro.

Někdo může namítnout, že by otázka měla směřovat na referendum. Jenže vyjádření kandidujících k referendu neodhalí voličům nic o postojích strany. Každý může vychytrale odpovědět, že je pro referendum, ale to nic přece neznamená. Referendum je jen metoda veřejného rozhodování se svými procedurálními pravidly, ale neříká nic o záměru strany. Všichni mohou referendum alibisticky podpořit, ale po zvolení také mohou léta diskutovat o proceduře, přičemž mohou hlásat, že bod o zavedení referenda plní.

Komentář k otázce 2:

Otázka je zavádějící, neboť má posunutý význam. Lidé, kteří se z Afriky a Asie (včetně Blízkého východu) tlačí do Evropy, nejsou váleční uprchlíci, nýbrž nelegální migranti, kteří neoprávněně procházejí přes několik bezpečných zemí (viz vysvětlení na konci dokumentu a rovněž policejní terminologie ve výročních zprávách). Otázka by tedy měla znít: Má Česká republika přijímat nelegální migranty? Jenže taková otázka nedává smysl, protože odpověď bude vždy NE s poukázáním na to, že ČR usiluje o kontrolovanou (řízenou) migraci neboli migraci legální. Lepší otázka pro orientaci voličů by byla ta, jež by směřovala na migrační kvóty (například na jejich legitimnost, a to i ve vztahu k článku 4 Smlouvy o Evropské unii).

Poznámka: Program na přerozdělování migrantů neskončil 26. září 2017, jak se některá média včetně ČT domnívají. Skončila maximálně jeho jedna neúspěšná fáze. Program ani skončit nemůže, protože příliv migrantů trvá a funkcionáři Evropské unie budou dál prosazovat zapojení všech členských zemí.

Komentář k otázce 3:

Opět příklad podružné otázky. Než bude někdo přemýšlet o povinné vojenské službě, měl by se nejprve vyjádřit k našemu členství v Severoatlantické alianci. To je pro voliče zajímavé stanovisko a jedno z těch, podle kterých se mohou rozhodovat, komu dají svůj hlas. Povinná služba má navíc mnoho podob a tím i množství politických náhledů, což znamená problematickou realizaci stejně jako v případě referenda. Tato otázka nemá jednoznačnou odpověď, aniž bychom zprvu definovali náš vztah k Alianci a podobu vojenské služby (někdo to dokonce nenazývá službou, ale jen vojenským výcvikem nebo kurzem). Většině voličů tato otázka a odpovědi na ni nic zásadního pro jejich rozhodování nepřinesou.

Komentář k otázce 4:

Otázka má účelový a manipulativní charakter. Bylo jednoduché předpokládat, že z těch hlavních politických subjektů se ve většině případů budou objevovat subjekty jako KSČM, ANO a SPD, jimž mnozí politici dávají přívlastky jako zločinecká (KSČM), trestně obviněná (ANO) a fašistická (SPD). Tuto otázku připravenou pracovníky České televize je možné vysvětlit tak, že ČT chtěla jejím prostřednictvím účelově poukázat na špatnost opakovaně jmenovaných subjektů a taktéž manipulovat voliče tím, že s těmito „špatnými“ subjekty nechce více stran spolupracovat, a tak by voliči měli hodně zvážit jejich případnou volbu.

Čtvrtá otázka je pro rozhodování voličů obecně bezvýznamná, jelikož ptát se před volbami na spolupráci a sestavování vládní koalice po volbách, to jsou dvě různá období, v nichž se názory a postoje každého politického subjektu mohou měnit a vyvíjet vzhledem k povolební situaci. V této souvislosti připomínáme chování Miroslava Kalouska v době, kdy ještě zastával funkci předsedy KDU-ČSL. Před volbami v roce 2006 se KDU-ČSL svým voličům zavázala, že nebude ve vládě podporované KSČM. Avšak po volbách přijal Kalousek návrh předsedy ČSSD Jiřího Paroubka na sestavení menšinové vlády s účastí ČSSD a KDU-ČSL za podpory KSČM. Celostátní výbor KDU-ČSL ale po protestech členů strany ukončil jednání o sestavení vlády a Kalousek rezignoval na funkci předsedy strany.      

Komentář k otázce 5:

Otázka je stejně účelová a bezvýznamná jako otázka 4. Odpovědi lídrů politických subjektů potvrdili nejednoznačnost a zbytečnost této otázky. Přibližně dvě třetiny dotázaných odpovědělo, že nejsou dosud rozhodnuti a že to budou řešit či se vyjádří až po volbách, přičemž ve třech případech podporují svého vlastního kandidáta. Takovéto odpovědi bylo možné z velké části předpokládat. Jaký význam tedy měla tahle otázka? Voličům to tak opět v ničem nepomohlo.

Za současného vývoje v Evropě jsou pro co nejlepší a nejjednodušší orientaci voličů doporučované tyto otázky:

  • OTÁZKA 1: Jste pro setrvání, nebo vystoupení ze Severoatlantické aliance?
  • OTÁZKA 2: Jste pro setrvání, nebo vystoupení z Evropské unie?
  • OTÁZKA 3: Jste pro zachování, nebo zrušení sankcí uvalených na Ruskou federaci?
  • OTÁZKA 4: Je přípustné, aby prezident ČR prezentoval v zahraničí jiné názory v oblasti zahraniční politiky než vláda?
  • OTÁZKA 5: Mají členové vládního kabinetu právo se samostatně a bez schválení vlády setkávat s významnými zahraničními subjekty jakými jsou například Sudetoněmecký landsmanšaft nebo dalajláma?

Odpověď může být v těchto formách: sdělení konkrétní volby čili „SETRVAT/VYSTOUPIT“ nebo „ZACHOVAT/ZRUŠIT“ či „ANO/ NE“, případně oznámit „NEMÁME JEDNOZNAČNÝ NÁZOR“ nebo „NEJSME ROZHODNUTI“. Všechny odpovědi mohou mít doplňující vysvětlení. Neutrální odpověď je na jednu stranu možností uniknout od otázky bez vyřčení konkrétního stanoviska, ale na druhou stranu prozrazuje u volebního lídra nerozhodnost a politické manévrování. 

Otázky jsou formulovány tak, aby co nejlépe odhalily záměry a stanoviska politických subjektů především v zahraniční a bezpečnostní politice se vztahem k situaci ve vlastní zemi.

ZÁVĚR

Česká televize byla ve vytváření anketních otázek až příliš zdrženlivá (jemně řečeno). Obsah otázek nesměřoval do hloubky a jen povrchně se otřel o aktuální a palčivá témata. Jednání ČT působí dojmem, jako by jejím cílem bylo udržet či napomoci vytvořit určitý stav věcí (určité veřejné mínění) bez snahy odhalit voličům co nejvíce o politických subjektech v rámci současného dění v ČR a Evropě. Česká televize nesplnila svoji veřejnoprávní funkci tím nejvhodnějším způsobem a pouze posloužila určitým skupinám namísto toho, aby nestranně sloužila široké veřejnosti.


Válečný uprchlík versus nelegální migrant: Ve většině evropských státech nemohou existovat váleční uprchlíci, neboť v jejich sousedních zemích nezuří ozbrojený konflikt. Váleční uprchlíci jsou lidé, kteří prchají do první bezpečné země (zpravidla se jedná o zemi sousedící se zemí ozbrojeného konfliktu). Tam mají status válečného uprchlíka. Uprchlíci, kteří se svévolně vydávají na pouť přes další bezpečné země, přičemž si vynucují vstup do zemí na ose svého svévolného pohybu, porušují zákony příslušných zemí, čímž ztrácejí status uprchlíka a stávají se z nich nelegální migranti (neoprávněně čili nelegálně vstupují na území cizí země). Osoba, která se pohybuje přes celý světadíl (v dnešní realitě často přes dva světadíly), přičemž prochází několika bezpečnými zeměmi, nemůže mít nikdy nekončící status válečného uprchlíka (taková osoba není pod neustálým ohrožením života nebo zdraví, ale svou cestou se ohrožuje sama, případně ohrožuje i své děti). Nelegální migrace spadá do oblasti národní bezpečnosti, a tedy do odpovědnosti konkrétního státu bez cizího vměšování, jak tuto situaci řešit (viz článek 4 Smlouvy o Evropské unii).


Zpravodajský produkt 13029
Specifická analýza
© 2017 Agentura EXANPRO
12. říjen 2017

Souhrnná analýza a hodnocení (11055)

Zpravodajský produkt volně navazuje na dokument 11051 Vážné provinění českých zákonodárců a jejich podpora eskalace mezinárodního napětí jako podřízený příspěvek zahraniční politice USA

Hodnocení představitelů politických stran a hnutí, především pak těch, kteří jsou ve funkcích výkonných politiků, se v menších zemích provádí podle toho, jaký vztah při výkonu své funkce vytvářejí mezi politikou národní a politikou nadnárodní. Rozhodující je, zda své politické návrhy, rozhodnutí a činy vykonávají ve prospěch své země, anebo spíše ve prospěch cizích mocností, a to i prostřednictvím nadnárodních organizací. Významnou a prvořadou oblastí v tomto hodnocení je oblast bezpečnostní se zaměřením na prosazování vlastní národní bezpečnosti*, úsilí v podpoře mezinárodního míru a dodržování mezinárodního práva. Hodnotí se, zda jsou rozhodnutí politiků nezávislá a prospěšná pro národní a evropskou bezpečnost, anebo zda jsou svázána se zájmy cizích mocností (nadnárodních organizací) a tím často i na úkor zájmů vlastní země.

Žalostným a zároveň nebezpečným příkladem výkonu politické funkce ve prospěch cizí mocnosti bylo vystoupení ministra obrany Martina Stropnického v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, kde 11. července 2017 sdělil:

Vážené kolegyně, vážení kolegové, předkládám společně s ministrem zahraničí k projednání a ke schválení Návrh na působení sil a prostředků rezortu Ministerstva obrany v Litvě, Estonsku, Lotyšsku a Polsku v rámci Posílené předsunuté přítomnosti NATO…“

Svoji řeč zakončil těmito slovy:

„Závěrem mi dovolte zdůraznit, že navrhované působení sil a prostředků rezortu Ministerstva obrany v pobaltských státech a Polsku je konkrétním příspěvkem České republiky k posílení spojenců na východním křídle Aliance. Bude se jednat o silný politický a praktický výraz solidarity a zároveň ochoty naplňovat závazek kolektivní obrany, tedy principu, na kterém je založena i naše vlastní bezpečnost.“

Ministrova slova obsahují přímé důkazy* o dezinformování a manipulaci české veřejnosti včetně poslanců, kteří by však měli být natolik znalí, aby tyto skutečnosti rozpoznali. Ministr lhal, když tvrdil, že naše vlastní bezpečnost je založena na principu, jenž se pojí k závazku kolektivní obrany. Avšak takový závazek neexistuje a ministr to musí vědět. Členské země Severoatlantické aliance nejsou zavázány k poskytnutí vojenské pomoci jiné členské zemi, čímž neexistují žádné bezpečnostní záruky. Proslulý článek 5 Severoatlantické smlouvy neukládá členským zemím žádné povinnosti a nevypovídá nic o kolektivní obraně (objasnění viz produkt 11002 Členství v NATO neposkytuje bezpečnostní záruky). Ministr Stropnický v této záležitosti opakovaně dezinformuje a naopak se podílí na porušování článku 1 Severoatlantické smlouvy, v němž se země zavázaly urovnávat mezinárodní spory mírovými prostředky a vyvarovat se hrozby silou (rozbor vyjádření ministra obrany je také součástí dokumentu 11051).

Článek 5 není závazkem, nýbrž výpovědí o tom, že členské země souhlasí či zastávají stejný názor („The parties agree…“) v tom, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem. Zdůrazňujeme slova „bude považován“ („… shall be considered…“), což znamená, že v případě napadení jakékoli členské země, splní ostatní členské země tento souhlas či dohodu už jenom tím, že představitelé těchto zemí budou toto napadení ve svých myslích považovat za útok rovněž proti svým zemím. Tuto úvahu mohou zástupci členských zemí zesílit svými politickými výroky na adresu agresora, že jeho agresi považují za útok proti nim samotným. A je to! Nic víc konat nemusí. A pokud bude chtít členská země něco podniknout, tak je čistě na ní, jestli něco podnikne a v jaké formě, neboť jádro této pomoci tkví v těchto slovech: „… takovou akci, jakou bude považovat za nutnou…“ Akcí tedy může být pouhý diplomatický protest, materiální pomoc nebo podle nápovědy v článku 5 třeba i ten ozbrojený zásah (podrobnější vysvětlení včetně formulace článku 5 v českém a anglickém jazyce viz produkt 11002).

Naproti tomu článek 1 Severoatlantické smlouvy o urovnávání sporů mírovými prostředky a o vyvarování se hrozby silou začíná slovy „The parties undertake…“, což znamená, že se členské země zavazují, zaručují nebo slibují (viz znění článku na konci dokumentu1). Proč tedy ministr obrany navrhuje vyslat české ozbrojené síly do Pobaltí, a to ještě za situace, kdy ani jeden pobaltský stát nebyl „ani trochu“ napaden cizími ozbrojenými silami a nebyly identifikovány žádné přípravy ke konvenčnímu napadení? A opakovaná cvičení ruských ozbrojených sil nevykazují dostatečné příznaky příprav k vojenskému tažení (indikátory příprav k vojenské agresi jsou rozebrány v příslušném dokumentu – viz interní tematika v Přehledu zájmových témat v kategorii Odborná zpravodajská nauka).

Jaká je pravděpodobnost napadení pobaltských států ze strany Ruské federace do konce roku 2020 a po tomto období bez toho, aby země NATO provedly jako první fyzický kontakt s ruskými silami? Na to by měla kvalifikovaně odpovědět vojenská zpravodajská služba* (Vojenské zpravodajství– VZ), jež je součástí resortu Ministerstva obrany ČR. Zeptal se na to ministr Stropnický této služby, kterou má ve svém resortu, než předložil onen návrh na vyslání českých vojáků? A zeptali se na stejnou věc poslanci samotného ministra, než přistoupili k hlasování? Absence záměru Ruské federace z hlediska vojensko-politické situace ve světě a absence dostatečných ruských vojensko-politických příznaků snižují diskutovanou pravděpodobnost napadení pod 5 % (kvantitativní pravděpodobnost), což je v subjektivní pravděpodobnosti vyjádřeno jako „téměř nemožné“ (viz odborná zpravodajská nauka v podobě produktu 21009 Vyjadřování pravděpodobnosti a analytické důvěry ve zpravodajské analýze). K čemu dospěly zpravodajské služby zemí NATO? Asi je to jedno, protože zpravodajské služby západních zemí se v soupeření s Ruskou federací staly pouhým nástrojem na účelové odůvodňování předem připraveného politického záměru a nikoli podporou pro přirozený rozhodovací proces politiků.

Andrej Babiš jako předseda hnutí ANO, jehož je Martin Stropnický členem, s těmito dezinformacemi a eskalací napětí souhlasí, jelikož nikdy nic nenamítal a v tichosti jako poslanec hlasoval pro návrh předložený ministrem Stropnickým. Podivné je, že se jako předseda politického subjektu, jenž je součástí vládní koalice, k tak politicky důležitému návrhu ani slovem nevyjádřil. Tím ukázal svůj oportunistický přístup neboli vlastnost, kterou bychom u předsedy Babiše mohli vzhledem k poznatkům z jeho působení v politické funkci okomentovat takto: Předseda hnutí ANO, poslanec a dříve ministr a zároveň vicepremiér se bezzásadově přizpůsobuje politickým poměrům, což se u něj projevuje tím, že se v citlivých případech a kauzách zdržuje jakéhokoli vystupování, které by mu mohlo uškodit v jeho politické kariéře, a to i kdyby měl hájit poctivý a spravedlivý názor. Naopak vždy vystupuje tam, kde cítí politickou výhodu a příznivé veřejné mínění, a to s cílem snížit úroveň svých politických rivalů (vystupuje samozřejmě také ve věcech, které směřují proti němu).

V tomto duchu se Babiš zdržel jakéhokoli komentáře například v kauze prezident Miloš Zeman versus ministr Daniel Herman se vztahem k panu Bradymu a setkání s dalajlámou (podrobná analýza a hodnocení celé kauzy viz produkt Nešikovný prezident, neschopný premiér, záludný ministr a předpojatý moderátor). Stejně tak mlčel k cestám vicepremiéra Pavla Bělobrádka, ministra Hermana a dalších členů KDU-ČSL a jiných politických stran na srazy Sudetoněmeckého landsmanšaftu. V té době byl Babiš vicepremiérem a jeho vyjádření či stanovisko tak bylo žádoucí, a to minimálně v tom, jak hodnotí politické aktivity členů vlády, jež nebyly projednány a tím ani schváleny vládním kabinetem. Jaké jsou tedy podle Babiše národní zájmy, když se k nim ani nevyjadřuje? Téma nelegální migrace spojené s migračními kvótami využíval Babiš jen při kontaktu s novináři (jako ostatně i jiná témata), přes něž mohl k veřejnosti pronášet líbivé výroky. Avšak na jednáních vlády už tak důsledný nebyl. Podobně se k tomuto vážnému tématu nikdy rezolutně nevyjádřil v ústředí Evropské unie, případně na jiných zahraničních jednáních. To je ukázka pokrytectví Andreje Babiše.

Ministr Stropnický je politik, jenž jednal a bude vždy jednat tak, aby vše bylo v souladu především s politikou Spojených států a aby se jako politik neocitl v nelibosti západních zemí, přičemž se bude svými postoji alibisticky schovávat za Alianci jako celek. Jestli to poslouží nebo neposlouží národní a evropské bezpečnosti, to už je pro ministra obrany druhořadá věc, hlavně aby splnil to, co se od něj v zahraničí očekává. Na domácí scéně se pak bude falešně hájit, že vše co koná, je pro bezpečnost České republiky a Evropy.

Poslanec Babiš se snažil a bude se i nadále snažit vyjadřovat k otázkám národní obrany a bezpečnosti co nejméně a vše bude chtít ponechat na svých spolustranících, případně příslušných ministrech. Nejvíce si bude hledět politického a ekonomického boje uvnitř České republiky a mezi politickými stranami. To již prokázaly jeho vyzrazené schůzky s novinářem Přibilem, na kterých jako vicepremiér a ještě k tomu v takovém konspiračním módu neměl co pohledávat. Potupně působilo úsilí jeho samotného a jeho spolustraníků převést celou kauzu na protizákonné odposlouchávání vicepremiéra. Problém je v tom, že pokud rozhovor zaznamenával jeden ze zúčastněných (v tomto případě novinář Přibil) a nikoli třetí vzdálená strana, nemůže se jednat o neoprávněné odposlouchávání, ale pouze o obyčejný záznam rozhovoru ze strany zúčastněné osoby, což je dnes běžná záležitost (osoba přítomná rozhovoru nemůže odposlouchávat, ale pouze zaznamenávat řeč na elektronické zařízení nebo na papír).

Hysterická situace v Pobaltí vychází ze situace na Ukrajině a také ze záměru a potřeb USA (viz produkt 11054 Evropa může rozhodnout o směru vývoje bezpečnostní situace ve světě, namísto toho se sama připravuje na „válku“ ve prospěch USA). Jenže situaci na Ukrajině nezpůsobili primárně Rusové, nýbrž Západ v čele s USA, na jehož aktivity a zákulisní praktiky završené politickým převratem v Kyjevě Rusové reagovali. Avšak o tom a o podpůrných faktech nechce nikdo hovořit a celá vina se uměle stáčí jen k Ruské federaci se snahou tvrdit, že konflikt na Ukrajině začal až zabráním Krymu a aktivitami separatistů na východě Ukrajiny (podrobněji o tehdejším vývoji situace na Ukrajině viz produkt 11010 Analýza vzniku konfliktu na Ukrajině a produkt 11027 Analýza změny politického režimu na Ukrajině s pokračováním v produktu 11028).

Je těžké ptát se na to, proč politikům jejich falešné a k Západu až příliš podlézavé chování prochází, když jim v šíření dezinformací o závazcích členských zemí NATO a bezpečnostních zárukách pomáhají vojenští hodnostáři a pracovníci hlavních sdělovacích prostředků (např. armádní generál Petr Pavel a moderátoři ČT Václav Moravec a David Borek – viz produkty13022 Smyšlenky o NATO a úloze USA se stávají sebevražedným fetišem a 13023 Pochybný a nenaplnění význam Centra proti terorismu a hybridním hrozbám). V rámci této propagandy, kterou politici, vojenští funkcionáři a novináři vytvářejí jako podřízený příspěvek Západu, přičemž zarputile tvrdí, že existuje jen propaganda ruská, posíláme vojáky, aby bránili ty země, které ještě nebyly napadeny, a vlastně ani nevíme, zda napadeny vůbec někdy budou. Tím se pouze eskaluje napětí, neboť obě soupeřící strany (Západ a Rusko) se neustále ve svých aktivitách předhánějí a snaží se demonstrovat svou sílu a připravenost. Nerovnováha je ale v tom, že ruské ozbrojené síly se ze střední Evropy na počátku 90. let stáhly, kdežto ozbrojené síly zemí NATO se neustále pohybují směrem k ruským hranicím.

Celý vývoj napovídá, že cíle Západu v čele s USA jsou jiné než ty, které jsou oficiálně předkládány. Pravé cíle směřují ke změně politického režimu v Rusku, čemuž jsou podřízeny jisté úpravy v zemích bývalého socialistického bloku v souvislosti se zdokonalováním americké Koncepce operačního přístupu ozbrojených sil (všech druhů vojsk) do zájmových prostorů* po celém světě.2


1 Úplné znění článku 1 Severoatlantické smlouvy v anglickém a českém jazyce:

»The Parties undertake, as set forth in the Charter of the United Nations, to settle any international dispute in which they may be involved by peaceful means in such a manner that international peace and security and justice are not endangered, and to refrain in their international relations from the threat or use of force in any manner inconsistent with the purposes of the United Nations.«

»Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zapleteny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů.«

2 Koncepce operačního přístupu ozbrojených sil USA do prostorů, v nichž potřebují provádět vojenské operace, není úplně novou věcí. Jedná se ale o věc neustále zdokonalovanou ve vztahu k takzvaným „spojencům“ čili zemím, které by Spojeným státům měly se svými zdroji a územím co nejvíce usnadnit působení ve světě (blíže viz „JOAC – Joint Operational Access Concept“ v interní tematice v Přehledu zájmových témat v kategorii Zpravodajské názvosloví a písemnosti).

* Definice termínů a charakterizace organizací jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 11055
Souhrnná analýza a hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO
8. říjen 2017

Specifická analýza – seriál ČT (13028)

Úvod do seriálu o nespolehlivosti České televize je uveden v prvním dílu seriálu (viz produkt 13024), kde je rovněž rozebrán první případ, jenž se vztahuje k dezinterpretaci. Přehled všech dosud publikovaných případů je uveden na konci dokumentu. Pátý rozebíraný případ je ukázkou záměrné manipulace ze strany pracovníků České televize a zároveň ukázkou jejich neodborného přístupu v záležitosti spojené s bezpečnostní problematikou nelegální migrace.

PŘÍPAD 5 (účelová manipulace s prokázáním odborné neznalosti a předpojatého úsudku)

V souvislosti se zahájením činnosti Centra proti terorismu a hybridním hrozbám (CTHH) zveřejnila Česká televize (ČT) na svém zpravodajském webu článek s názvem „Centrum proti dezinformacím začíná fungovat. Odborníci to vítají, Zeman mluví o cenzuře“ (2. ledna 2017), v němž uvádí odkaz na svůj dřívější výstup pod názvem Uprchlíci a hoaxy: Podívejte se na 10 nejčastějších mýtů o uprchlících. Tímto článkem pracovníci ČT zřejmě hodlali zdůraznit důležitost vzniku CTHH, avšak ve všech předložených údajných hoaxech či mýtech o „uprchlících“ (správně by mělo být o „nelegálních migrantech“ – viz vysvětlení na konci dokumentu) je zjevná manipulace za účelem jednostranné neboli předpojaté interpretace (viz předpojatost*). 

Rozebíraný případ se týká údajného mýtu/hoaxu, jenž byl v příslušném článku uveden pod tímto názvem: „Každý uprchlík je terorista a přívrženec Islámského státu“.  Před analytickým rozborem se nejdříve podívejme na celý příspěvek ČT ke zmíněnému bodu:

     
  

Uprchlíci nezaplňují pouze přední strany novin a televizní reportáže, téma silně rezonuje i na sociálních sítích. A to velmi často ve formě takzvaných hoaxů – vymyšlených poplašných zpráv. Lidé je sdílejí, aniž by se snažili je ověřit. Vybrali jsme proto deset nejčastějších mýtů týkajících se uprchlické krize a zjistili jsme, jak to s nimi je.

Každý uprchlík je terorista a přívrženec Islámského státu

Ačkoliv neexistuje žádná možnost, jak tuto informaci ověřit, a logicky neexistují ani žádné statistiky, velká část uprchlíků pochází ze zemí, ve kterých Islámský stát nepůsobí. Nejvíce jich samozřejmě utíká ze Sýrie před občanskou válkou, lidé však přicházejí také z Kosova, Eritrey, Srbska, Pákistánu či Bangladéše.

A v souvislosti s tím vznikl už velmi sdílený hoax, kterým je fotografie jednoho z uprchlíků ve dvou odlišných podobách. Zatímco na fotce z července 2014 je ve vojenském oblečení, v srpnu 2015 je zachycen v běžném oděvu mezi uprchlíky na maďarské hranici. Podle některých uživatelů sociálních sítí má jít o bojovníka Islámského státu. Muž se ve skutečnosti jmenuje Laith Al Saleh a byl velitelem syrské protivládní povstalecké jednotky. Bojoval nejenom proti Al-Káidě, ale také proti Islámskému státu. Lživou zprávu bez ověření sdílely i některé veřejně činné osobnosti, mezi nimi například Klára Samková.

 
 

Už z názvu je patrné, že pracovníci ČT upřednostnili takové pojmenování příspěvku, které se jim hodilo více, aniž by prokázali široké rozšíření tohoto tvrzení. Můžeme snadno oponovat tím, že následující tvrzení je rozšířenější: „Mezi nelegálními migranty jsou teroristé a přívrženci Islámského státu.“ Toto tvrzení již bylo v mnoha případech prokázáno (trestná činnost, držení usvědčujícího materiálu apod.). Proč tedy ČT podsouvá tvrzení, jež má účelově posunutý význam tak, aby mohlo být vždy napadnutelné? Navíc se nejedná o rozšířené tvrzení, ale jen o emocionální vyjádření některých rozhořčených osob, které reagují na destruktivní politiku Evropské unie.

Dalším nedostatkem příspěvku ČT je to, že sami jeho tvůrci říkají, že neexistuje možnost, jak tuto informaci (tvrzení uvedené jako titulek příspěvku) ověřit. Tím je ale v příspěvku vytvořen vzájemný rozpor. Proč to tedy vydávají za jednoznačný mýtus o migrantech?

Hrubým omylem a odborným prohřeškem ČT je předpoklad (premisa*), že když část migrantů pochází ze zemí, kde Islámský stát (ISIS1) nepůsobí, tak se nemůže jednat o stoupence ISIS, přičemž jsou uvedeny příklady zemí jako Kosovo, Eritrea a Pákistán. Avšak ono se to netýká jenom zemí, kde ISIS působí, ale také zemí, odkud k ISIS přicházejí zahraniční bojovníci. Podle už více než rok starých poznatků západních i ruských bezpečnostních a zpravodajských služeb ohledně zahraničních bojovníků ISIS se jedná o osoby, jež pocházejí z více než 100 zemí. Jak autoři příspěvku (potažmo ČT) dospěli k závěru, že ti, co do Evropy přišli z Pákistánu nebo Kosova, nemohli u ISIS působit, byť by to bylo jen krátkodobě? I rekrutační sítě ISIS roztroušené po světě něco vypovídají o působení ISIS v mnohem více zemích, než si novináři ČT v tomto případě připouštějí. A jak vlastně určují zemi původu, když migranti často nemají ani průkazy totožnosti? Spoléhání se na určení národnosti/etnika podle určitých znaků a kontrolní otázky na místopis mnohdy nestačí k přesnému stanovení státní příslušnosti, a to zejména proto, že jedna národnost (kmen) může být propojena s více státy a také proto, že v době uvolněného cestování a pobytu může každý pobývat na různých místech. Úřady se již nejednou spoléhaly na to, co jim o svém původu nahlásili sami migranti (od německé vlády dostali dokonce návod, k jaké zemi se mají hlásit). Dřívější cestování osob po světě, z nichž se později stali nelegální migranti, vytváří několikanásobnou mezeru ve znalostech o jejich kriminální, případně militantní minulosti.

Jaký má tedy smysl oponovat údajnému mýtu výrokem, že velká část migrantů pochází ze zemí, ve kterých ISIS nepůsobí?  Premisa* vytvořená na tomto základě (viz výše) nemůže být pravdivá, neboť nesouhlasí se základními faktya zůstává tak jenom domněnkou*, čímž se vlastně nejedná o žádnou oponentní argumentaci, nýbrž o pouhou ukázku odborné neznalosti (pravděpodobně záměrné) a předpojatého úsudku (buď z neznalosti věci, anebo opět z určitého záměru, což bychom mohli nazvat „záměrně předpojatým úsudkem“).

Stejně vážné odborné pochybení prokázali tvůrci příspěvku při předložení příkladu údajného hoaxu, jenž se váže ke konkrétnímu migrantovi, který podle autorů článku býval syrským povstalcem (což převzali ze zahraničních médií). Avšak z čeho pracovníci ČT vycházejí, když tvrdí, že muž na fotografii nebyl nikdy ve spojení s ISIS nebo jinou teroristickou organizací, např. Džabat Fatah aš-Šám (dříve Džabat an-Nusra)? V syrské opozici působí množství povstaleckých skupin, z nichž některé operují za využití teroristických metod (např. odpalování výbušnin nebo palba raketometných střel do oblastí obydlených lidmi, kteří jsou nakloněni stávajícímu režimu). To, že byl někdo „pouhým“ povstalcem (ještě zde chybí slovo „umírněný“)2, hned neznamená, že praktikoval spravedlivý ozbrojený odpor proti vládě a že například nedodával z vlastního prospěchu zbraně a jiný materiál příslušníkům ISIS, jak o povstalcích přiznávají i Američané neboli dodavatelé výzbroje povstalcům. Podle trestního zákona evropských zemí jsou tyto aktivity podporou terorismu: Mohl by takovýto povstalec volně pobývat nebo být dokonce občanem evropské země? Kdo však bude tyto povstalce prověřovat, když to ani není možné provést?

Česká televize na svém webu tvrdí, že údajný povstalec byl velitelem syrské protivládní jednotky a že bojoval nejenom proti al-Kájdě, ale také proti ISIS. Tady ovšem chybí podpůrné důkazy. A podpůrným důkazem nejsou slova samotného povstalce ani zpráva v zahraničních sdělovacích prostředcích – viz odkazy v příspěvku ČT (takto se potvrzování či ověřování informací opravdu neprovádí). V této záležitosti je nutné připomenout poznatek, že mnoho povstalců vystřídalo několik militantních skupin a že v některém období obchodovali s ISIS nebo vůbec neřešili existenci tohoto útvaru (nechávali je operovat) a že v jiném období zase uzavírali dohody se syrskou vládou a podíleli se na vytlačování ISIS z některých lokalit. To všechno o povstalcích něco vypovídá, ale málo z toho se vztahuje k boji za svobodu a demokracii, což je takzvaný „oficiální cíl“ hlásaný politiky a médii západních zemí, avšak velmi vzdálený k cíli skutečnému: v místním rozměru se jedná o pouhý boj o moc v příslušných oblastech a ve větším rozměru o soupeření zahraničních mocností o sféru vlivu (podrobněji viz produkty 11038 Vina syrského prezidenta Bašára Asada dosahuje sotva 15 procent a 11035 Nelegální migrace jako plánovaný a řízený proces).

Opět se jedná o nesprávně vytvořený předpoklad (premisu*) v tom smyslu, že ten, kdo byl protivládním povstalcem, tak vlastně bojoval i proti ISIS. Zřejmě zde panuje laický názor, podle něhož syrští povstalci bojují proti špatným věcem, jež jsou reprezentovány syrským režimem a Islámským státem. Je to však stále jenom domněnka*, kterou bez základní faktické podpory nelze převádět na premisu (předpoklad). Je to stejné, jako bychom chtěli tvrdit, že povstalec nemůže být radikálním islamistou, protože bojuje proti špatným věcem, čímž se z něho stává spravedlivý bojovník za svobodu a demokracii. Jenže dobro a zlo jsou nejenom v prostředí Sýrie hodně rozmazanými pojmy.

Česká televize, aniž si to uvědomuje, se zde střetává s trestním zákonem většiny evropských zemí, konkrétně s paragrafem, jenž se týká služby v cizích ozbrojených silách. Podle českého pojetí bychom podle tohoto zákona měli postihovat ty české občany, kteří působí nebo působili například v řadách kurdských milicí, přičemž Kurdové prokazatelně bojují proti ISIS (v ČR byl již krátkodobě zadržen český občan kvůli svému působení u Kurdů, což mělo být zároveň vstřícným gestem turecké vládě v případě zadržené české dvojice v Turecku).3 Naproti tomu nikomu nevadí, že evropské země přijímají migranty, kteří působili v povstaleckých skupinách, tedy nikoli v ozbrojených silách své země, ale v cizích ozbrojených skupinách. Na jedné straně budou evropské země trestat vlastní občany, byť by bojovali za „správnou věc“, a na straně druhé budou přijímat a integrovat do evropské společnosti cizince, kteří taktéž bojovali, ale u nichž nelze prokázat, zda byli vždy na té správné straně a zda se nepodíleli na zločinech proti lidskosti (viz český trestní zákoník § 401 „Útok proti lidskosti“). Tento přístup je jedním z ukazatelů, jež vypovídají o skutečném zákulisí, podpoře a cílech nelegální migrace, a taktéž o přístupu Západu k syrské problematice. 

Česká televize nazvala údajný hoax jako lživou zprávu bez ověření. Jenomže tato zpráva nemusí být lživá, stejně jako tvrzení ČT nemusí být pravdivé, které navíc nebylo také ověřeno (článek na webu BBC s převzatým vyjádřením zmíněného povstalce není žádným ověřením ani potvrzením informací). Pracovníci ČT svým postojem dokládají, že jim vůbec nevadí přijímání povstalců či militantů do evropské společnosti, a ještě k tomu neprověřených. Přitom se ale zapomínají ptát, proč tito povstalci vlastně tak odhodlaně povstali a podíleli se na rozvrácení Sýrie a proč nyní tak podivně prchají z bojiště společně s civilisty. Chce Česká televize tvrdit, že tito lidé svým přesunem do Evropy již nemají vazby na militantní skupiny? Nebo snad že sem přišli s dobrým úmyslem a nikoli třeba s určitým úkolem? (Například vytvořit síť a rekrutovat osoby či získávat finance a materiál pro další militantní aktivity, a to klidně i nezákonnými způsoby.) Co je proveditelné, je také možné, a Česká televize by to neměla bez skutečných důkazů a faktů interpretovat tímto jednostranným čili propagandistickým způsobem.

Redaktoři ČT vytvořili předpojatý úsudek. Učinili takový závěr, jaký si přáli. Chtěli svého povstalce vidět jako nevinného, a tak ho tak také vidí. Předpojatost je možné jednoduše vysvětlit jako stav, kdy lidé situaci vnímají tak, jak ji vzhledem ke svému nastavenému myšlení chtějí vnímat (bez zvažování všech poznatků a reálných možností). Předpojatí lidé přijímají a vybírají nové informace tak, aby pasovaly (zapadaly) do jejich nastaveného myšlení (názorových myšlenek), případně, jedná-li se o záměr, aby se koncepčně shodovaly s určitým politickým trendem.

Celý dokument o deseti hoaxech je velká blamáž České televize a její podbízivá podpora pochybné politice Evropské unie. Navíc to byl první dokument, na nějž mělo ihned ve své úvodní činnosti zareagovat Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám, neboť má přece takové určení. Avšak absence reakce zpochybnila pravý účel CTHH (viz produkt 13023 Pochybný a nenaplnění význam Centra proti terorismu a hybridním hrozbám).

Jedna otázka by měla směřovat na to, proč Česká televize takto propagandisticky vystupuje, ale mnohem důležitější otázkou zůstává, proč se tím již dávno nikdo z odpovědných institucí nezabývá.

Kodex ČT byl porušen v následujících bodech:

„5.6 Ve zpravodajství a aktuální publicistice Česká televize dbá na přesnost a nestrannost spočívající především ve zjišťování a ověřování skutečnosti.

5.7 … Česká televize musí dokázat pro diváky jednoznačnou formou oddělit zprávu od hodnotícího soudu, zvláště není přípustné směšovat zprávu a hodnotící soud v jedné větě redaktora. Rovněž není dovoleno vydávat pouhé domněnky za zprávy.

„5.8 Zpráva musí být založena na zjištěných a ověřených údajích. Česká televize je při získávání a zpracovávání informací plně podřízena imperativu zjistit a divákům zprostředkovat pravdivý obraz skutečnosti…“

Poznámka: Česká televize upřednostňuje termín válečný uprchlík před souslovím nelegální migrant. Ve většině evropských státech však nemohou existovat váleční uprchlíci, neboť v jejich sousedních zemích nezuří ozbrojený konflikt. Váleční uprchlíci jsou lidé, kteří prchají do první bezpečné země (zpravidla se jedná o zemi sousedící se zemí ozbrojeného konfliktu). Tam mají status válečného uprchlíka. Uprchlíci, kteří se svévolně vydávají na pouť přes další bezpečné země, přičemž si vynucují vstup do zemí na ose svého svévolného pohybu, porušují zákony příslušných zemí, čímž ztrácejí status uprchlíka a stávají se z nich nelegální migranti (neoprávněně čili nelegálně vstupují na území cizí země). Osoba, která se pohybuje přes celý světadíl (v dnešní realitě často přes dva světadíly), přičemž prochází několika bezpečnými zeměmi, nemůže mít nikdy nekončící status válečného uprchlíka (taková osoba není pod neustálým ohrožením života nebo zdraví, ale svou cestou se ohrožuje sama, případně ohrožuje i své děti). Nelegální migrace spadá do oblasti národní bezpečnosti, a tedy do odpovědnosti konkrétního státu bez cizího vměšování, jak tuto situaci řešit (viz článek 4 Smlouvy o Evropské unii). 

Předchozí díly seriálu o nespolehlivosti České televize:


1 Označení „Islámského státu“ jako ISIS se pojí k prostoru, jejž militanti obsadili napříč Irákem a Sýrií. V širším kontextu se tak jedná o „Islámský stát v Iráku a Sýrii“ (ISIS), případně „Islámský stát v Iráku a Levantě“ (ISIL), přičemž Levanta je tradiční označení pro území na východním pobřeží Středozemního moře (v základním významu se jedná o geografický prostor, na němž se v současné době nacházejí Sýrie, Libanon, Jordánsko, Izrael a Palestinská autonomie). ISIS/ISIL je propagandistické označení, které pomohl rozšířit Západ, čímž se velmi dobře uchytilo u široké veřejnosti (téma je součástí produktu, jež se zabývá západní propagací ISIS).

2 Blíže o falešném termínu „umírněný bojovník“ viz produkt 42003 Umírnění bojovníci jako účelový politický termín.

3 Podrobněji je celý případ zadržené české dvojice rozebrán v produktech 12018 "Spolupráce s Kurdy je Tureckem ostře sledována a selektivně postihována" a 12020 "Potvrzený vztah mezi zadržením Čechů v Turecku a kurdskou kanceláří v Praze".

* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 13028
Specifická analýza – seriál ČT
© 2017 Agentura EXANPRO
3. říjen 2017

Souhrnné hodnocení a předpověď (11054)

Evropa nebyla nikdy tak důležitým kontinentem jako právě nyní, kdy aktuální dění ve světě a počínání představitelů hlavních světových mocností vytváří napjatou situaci hned v několika regionech. Jedině Evropa totiž může mít rozhodující vliv na udržování rovnováhy mezi Východem a Západem, respektive mezi Ruskou federací (RF) a Spojenými státy americkými (USA), jež jsou ústředními aktéry všeho dění ve světě. Evropa se tak stává mnohem důležitějším místem pro budoucí vývoj bezpečnostní situace ve světě než samotný Blízký východ nebo Korejský poloostrov, neboť situace ve zmíněných geografických oblastech nepředstavuje nic jiného než soupeření mezi USA a RF, potažmo Čínou (viz produkt 11003 Konflikty ve světě jako boj mezi USA a Ruskou federací), přičemž je toto soupeření závislé na postojích evropských zemí a stanoviscích Evropské unie (EU): Evropa tvoří významný geopolitický prostor, o který obě velmoci usilují (stejně tak Čína), což zvyšuje rozhodující vliv EU na budoucí vývoj bezpečnostní situace ve světě. Navíc se toto politické a vojenské zápolení mezi osudovými světovými oponenty (USA a RF) přeneslo i do východní Evropy, čímž se podtrhl význam uvážených a nestranných rozhodnutí vlád evropských zemí před rozhodnutími, jež jsou účelově podřízena politice jedné cizí mocnosti či jednostranně organizované skupině cizích mocností.

Primárními dvěma faktory pro vývoj bezpečnostní situace ve světě jsou nevýhodné postavení USA vůči RF v oblasti nerostných surovin a usilování Spojených států o vedoucí postavení ve světě. Ruská federace zůstává zemí, kde se nachází přibližně 50 % světových zásob nerostného bohatství. K výhodě RF lze přičíst i to, že se jedná o stát s největším územím na světě. Spojené státy tak nejsou v pozici, aby mohly s Ruskem soupeřit v obchodování s těmito stěžejními surovinami, což by ani tak nevadilo, pokud by Američané neusilovali o trvalé a jedinečné vedoucí postavení ve světě. Svou frustraci spojenou se svým nevýhodným postavením a usilováním o prvenství ve světě projevili američtí politici ve svých proslovech, které byly vedeny v obecném smyslu, že toto bohatství nepatří jen Rusům a že ti by se tudíž měli podělit s celou planetou.

Po rozpadu Sovětského svazu (SSSR) se USA samy ustanovily do role vedoucí mocnosti ve světě a tím i do role hlavního určovatele světového politického vývoje včetně silou vynucených změn v nehodící se politice cíleně vybraných států, anebo přímo změnou celých nepohodlných režimů v zájmových zemích (např. země bývalé Jugoslávie, Somálsko, Irák, Sýrie, Libye, Jemen a další). Spojené státy počítaly s tím, že se Ruská federace po pádu SSSR (1991) podvolí a snažily se podchytit ruskou politiku pomocí svých aktivit jako „Partnerství pro mír“ (Partnership for Peace, PfP, vznik 1994) a později Radou NATO–Rusko (NATO–Russia Council, NRC, vznik 2002). I když byly uvedené aktivity vydávány za činnosti Severoatlantické aliance, jednalo se převážně o americké programy realizované pro lepší renomé prostřednictvím NATO, jež je však od jisté doby výkonným nástrojem americké zahraniční politiky (viz objasnění v produktu 13012 Donald Trump a Severoatlantická aliance).

K primárním dvěma faktorům expanzivní americké politiky je nutné přičíst rovněž faktor přírodních vlivů. Z pohledu přírodních pohrom jsou Spojené státy hodnoceny jako nejnebezpečnější země ve světě s negativními prognózami pro budoucí vývoj (první zmínka o tomto faktoru a jeho rozvedení viz poslední odstavec v produktu 11009 ze dne 2. května 2016 Vývoj bezpečnostní situace v Evropě).

Uvedené tři faktory jsou hlavním pohonem americké zahraniční politiky a hlavní příčinou změn bezpečnostní situace ve světě po roce 1990. Faktory převedené na politické důvody amerického postupu ve světě jsou neobratně kamuflovány do demokratických hodnot. Výrazným příkladem jsou texty v dokumentu nazvaném „Národní bezpečnostní strategie“ (National Security Strategy). Poslední verze tohoto dokumentu byla vytvořena v roce 2015 a v úvodním textu obsahuje např. tento odstavec:

„Jakákoli úspěšná strategie, která má zajistit bezpečnost americkému lidu a prosazování našich národních bezpečnostních zájmů, musí začít s nepopiratelnou pravdou – Amerika musí vést (být v čele). Silné a nepřetržité americké vedení je nezbytné pro mezinárodní řád (založený na pravidlech), jenž podporuje bezpečnost a prosperitu a stejně tak důstojnost a lidská práva všech lidí. Otázka nikdy není, zda by Amerika měla vést, ale jak vedeme (jakým způsobem stojíme v čele).“ 1

Jiný výmluvný dokument prozrazuje, jakým důležitým cílem se Ukrajina stala pro uskutečňování amerického plánu pro 21. století. Oním dokumentem je „Národní bezpečnostní strategie pro nové století“ (National Security Strategy for a new century) vypracovaná v roce 1998. Vybraná část textu zní následovně:

„Nově nezávislé státy (NIS): USA usilují o naplnění široké škály bezpečnostních cílů v NIS. Hodláme dovést Rusko, Ukrajinu a další NIS do nového evropského bezpečnostního pořádku (řádu), což zahrnuje upevňování jejich účasti v aktivitách aliančního programu „Partnerství pro mír” (PfP) a budování efektivního partnerství NATO–Rusko a NATO–Ukrajina.“ 2

Podle tohoto textu si USA jako stát ležící mimo Evropu činí nárok na to, že to budou právě Američané, kteří povedou Rusko, Ukrajinu a další země do nového evropského bezpečnostního pořádku. Zde se ztratila role západoevropských zemí. Navíc se za textem a úsilím Američanů skrývá také to, že to budou oni, kdo dají formu onomu novému evropskému bezpečnostnímu pořádku. To je spojeno s jejich stále silnějším vlivem na Evropskou unii, který je patrný i přes provázanost členských zemí NATO a EU: 21 zemí je členem jak NATO, tak zároveň EU (NATO má nyní s Černou horou 29 členů, EU je bez Velké Británie na počtu 27 členů), přičemž Američané na každoročním summitu NATO začali do programu summitu zahrnovat jednání ve formátu USA–EU (což je patřiční důkaz o cíleném působení Spojených států na Evropskou unii, a to při všech možných příležitostech).

Výrazný problém pro USA nastal během první dekády 21. století, kdy dali Rusové jasně najevo, že nehodlají být v podřízeném stavu a taktéž zdůraznili svou nelibost vůči rozšiřování Severoatlantické aliance o další země ve svém sousedství. Tento ruský postoj odstartoval realizaci amerického plánu na změnu politického režimu na Ukrajině. Ukrajina představuje významnou a širokou vstupní bránu do prostoru Ruské federace, a tedy důležitý prostředek pro naplňování amerického strategického cíle, jímž je změnit ruský režim na režim příznivý americké politice (podrobněji k situaci na Ukrajině viz produkt 11010 Analýza vzniku konfliktu na Ukrajině a produkt 11027 Analýza změny politického režimu na Ukrajině s pokračováním v produktu 11028).

Spojeným státům se v Evropě podařilo přeskupit citelné síly a prostředky, čímž mají na své straně většinu Evropy (viz produkt 11001 Studená válka nikdy neskončila). Zároveň však vznikl problém s rovnováhou sil. Nemíníme rovnováhu ve smyslu počtu zemí na té které straně, nýbrž rovnováhu v tom, že se Evropa, dříve rozdělena na dvě protikladné poloviny, nevymezila jako samostatný a nezávislý politický celek, jenž by nepodléhal politice ani jedné z obou zemí. Evropské země se skrze EU podřizují americké zahraniční politice a tím také vojenským aktivitám NATO v Pobaltí. Tyto aktivity neznamenají žádné pozitivní řešení, ale pouze eskalaci napětí ve prospěch americké administrativy, jež nutně potřebuje vyčerpávat a udolávat režim Ruské federace všemi dostupnými prostředky pro dosažení svého kýženého strategického cíle. Tomu podléhají operační cíle v podobě rozšiřování americké sféry vlivu na úkor vlivu ruského v klíčových geografických oblastech ve světě (klíčový terén/prostor*), které se vztahují k získání politické, vojenské a/nebo ekonomické výhody.

Klíčovými oblastmi jsou Blízký východ (přednostně Sýrie a Irák s působením na Írán), Jižní Asie (zejména Afghánistán s působením na Írán a středoasijské republiky Tádžikistán, Uzbekistán, Turkmenistán a další), Korejský poloostrov s přímým působením na Čínu a Ruskou federaci, Moldavsko s působením na Podněstří, Zakavkazsko neboli Jižní Kavkaz, respektive Gruzie s působením na Jižní Osetii a Abcházii, Ukrajina s působením na oblast Donbasu atd.

Rozšiřování sféry vlivu a angažovanost Američanů ve světě může také souviset se zajištěním alternativních a trvalých prostorů pro část amerického národa, což je spjato s podporou nelegální migrace se záměrem vyprázdnit některé prostory (jedná se např. o část Blízkého východu a vybraná území v Africe, kde by se Američané chtěli trvale uchytit a mít vlastní správu).

Rusko na rozdíl od USA neusiluje o prvenství ve světě ani nepředstavuje „konvenční hrozbu“*, neboť neusiluje o vojenskou konfrontaci se zeměmi NATO (jednalo by se o velmi neuvážený a krátkozraký záměr, přičemž Rusové provádějí dlouhodobou a promyšlenou politiku). Opačné názory západních zemí nevycházejí z faktů ani z odborných závěrů zpravodajských služeb (nepočítaje v to účelově vykonstruované závěry), ale pouze a jen z propagandistické snahy ovlivnit veřejné mínění a mínění politiků ve prospěch amerických cílů. Ruská federace požaduje rovnocenné postavení s USA a nehodlá tolerovat přisuzovanou podřízenou roli v nově budovaném světovém řádu, jež je z výše uvedených faktorů diktován Spojenými státy.

Představitelé RF budou i nadále podporovat a udržovat svůj vliv na východní Ukrajině, v Podněstří, v Jižní Osetii a Abcházii, jelikož za této situace nemohou země jako Ukrajina, Moldavsko a Gruzie vstoupit do NATO, neboť by se samotná Aliance poprvé ve své historii vystavila konfrontaci vzhledem k problematické celistvosti území svých členských zemí a dilematu o naplnění údajné kolektivní obrany, která však ve skutečnosti není v Severoatlantické smlouvě nijak zakotvena (viz produkt 11002 Členství v NATO neposkytuje bezpečnostní záruky).

Evropské země (každá sama za sebe), potažmo EU s vládami členských zemí mají ve svých rukou osud Evropy, o kterém by měly rozhodovat samy bez cizího vměšování. Mohou významně přispět k obnovení rovnováhy sil mezi oběma světovými rivaly. Pokud nebudou usilovat o nápravu stavu, je konfrontace obou mocností, a to především přes podřízené evropské státy (na straně USA), nevyhnutelná. Přítěží je však to, že evropské země zahájily destabilizaci Evropy legalizováním nelegální migrace, jež je uměle podporovanou záležitostí a slouží jako prostředek k urychlení geopolitických změn a k využití levné kriminální a militantní síly. Prostřednictvím nelegálních migrantů, především pak migračních kvót a kriminálních činů či lokálních konfliktů (extremismus a interetnické napětí) budou pokračovat snahy o sjednocení Evropy pod jedno vedení s cílem vytvořit nikoli společné, nýbrž nadnárodní síly poplatné americkým cílům v Evropě, a dokonce i v prostorech mimo Evropu (podrobněji viz produkt 11035 Nelegální migrace jako plánovaný a řízený proces). 

Politici, kteří veřejně vykládají o nutnosti zastavit či značně snížit nelegální migraci a přitom nemají odvahu volat po ukončení soupeření mezi USA a RF na Blízkém východě, požadovat změny v situaci destabilizované Libye a prosazovat uskutečňování existující politiky v potírání nelegální migrace, nechtějí vlastně vůbec bojovat proti nelegální migraci, ale jen tak si povídat a přetvařovat se pro udržování politických bodů. Politici ve skutečnosti neřeší zastavení či snižení nelegální migrace, ale zabývají se integrací migrantů do společnosti evropských zemí, což je neprozíravá a destruktivní politika.   

Členství v NATO a EU se stává nebezpečným spolupachatelstvím v porušování mezinárodního práva (bombardování Srbska, agrese a okupace Iráku, odtržení Kosova atd.) a vede k narušování národní bezpečnosti jednotlivých členských zemí legalizací nelegální migrace a vnucováním nelegálních migrantů (porušování článku 4 Smlouvy o Evropské unii). NATO i EU se opakovaně provinily (pochopitelně skrze své členské země), ale uvažujeme-li o nich jako o organizacích, tak nelze jednat a setrvávat v organizacích, jež představují „bezpečnostní hrozbu“* i „bezpečnostní riziko“*. Navíc každý trestný čin spáchaný nelegálním migrantem je trestným činem navíc a jedná se o prohřešek vlád, které zanedbaly (často i úmyslně) implementaci existující bezpečnostní politiky v potírání nelegální migrace (viz produkt 22005 Zásady potírání nelegální migrace). Proč tedy čeští a jiní politici přes to všechno naopak ustavičně zdůrazňují a volají po ještě pevnější integraci v rámci Evropské unie a po ještě větších závazcích směrem k Alianci? Výsledkem bude dlouhodobé poškození státní suverenity a národní bezpečnosti.  

Podporovaným politickým převratem na Ukrajině (viz odkazy na produkty výše) byl zažehnut pomyslný plamínek pro konfrontaci s Ruskem, k níž jsou připravovány a přednostně vybízeny evropské země (což souvisí také s výzvami ke zvyšování vojenských rozpočtů). Převratem na Ukrajině dosáhly Spojené státy jen částečného vítězství. Avšak z vojenského hlediska je úkol buď splněn, anebo nesplněn. Američanům byl upřen Krym, kde by již nyní působily americké lodě a znesnadňovaly by činnost ruského námořnictva (takto brázdí Černé moře nejseverněji převážně u rumunských břehů). Taktéž nebyla zachována celistvost Ukrajiny, což tvoří nepřekonatelnou překážku pro vstup země do NATO. Ekonomická situace na Ukrajině se navíc neustále zhoršuje, čímž se ze země vytváří stále těžší břemeno pro Západ. Spojené státy tedy úkol nesplnily, naproti tomu společně se zeměmi EU zapálily plamínek či doutnák k výbušnině, a to na úkor Evropy. Bizarní přitom je, že mnozí politici evropských zemí do plamínku pateticky foukají a vyvolávají hesla o demokratických hodnotách a ruské propagandě.   

Důležitá poznámka: Prezident pojených států a americká zahraniční politika představují dvě odlišné věci. Prezident USA je pouhým vykonavatelem americké zahraniční politiky ve veřejné funkci, přičemž skuteční tvůrci a hybatelé amerického strategického plánu stojí vždy v pozadí. Prezident Trump nyní sám začíná chápat své politické mantinely se všemi jeho povinnosti a odpovědností za pokračování v naplňování amerického plánu. Nedostatky a časový skluz v dosahování naplánovaných cílů se projevují ve výrocích Donalda Trumpa, jež jsou pochopitelně spojeny i s jeho povahou.


1 Text v původním anglickém znění: „Any successful strategy to ensure the safety of the American people and advance our national security interests must begin with an undeniable truth—America must lead. Strong and sustained American leadership is essential to a rules-based international order that promotes global security and prosperity as well as the dignity and human rights of all peoples. The question is never whether America should lead, but how we lead.“

2 Text v původním anglickém znění:Newly Independent States (NIS):The United States is pursuing a wide range of security objectives in the NIS. We seek to bring Russia, Ukraine and the other NIS into a new, cooperative European security order, which includes strengthening their participation in NATO Partnership for Peace activities and building effective NATO-Russia and NATO-Ukraine partnerships“

* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 11054
Souhrnné hodnocení a předpověď
© 2017 Agentura EXANPRO