Zpravodajská analýza, produkce a prezentace  ⇒    Zájmová témata   ⌈⌋   Slovník   ⌊⌉   Pracovní postupy    ⇐  Hodnocení bezpečnostní situace a politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

Souhrnné hodnocení (13034)

Často slýcháváme, že každý má svou pravdu. Ale to není správné rčení, protože pravda je jenom jedna. Každý může mít pouze svůj názor nebo své přesvědčení, kterým se buď k pravdě přibližuje, anebo se od ní oddaluje. Mnohdy je to o tom, zda se pisatelé, mluvčí a ti, co rozhodují, chtějí pravdě přiblížit, anebo naopak z různých důvodů oddálit. Pravdu nikdo nevlastní a nikdo na ni nemá monopol. Pravda plyne prostorem a časem a je vyplňována našimi skutky konanými dle našich úmyslů.

Mnoho lidí chce pravdu najít, ale brání jim v tom jiní, kteří se snaží pravdu skrýt. Z pozice politické moci je možné pravdu potlačovat a podsouvat lidem zkreslený obraz situace. Avšak pravdu nelze jen tak zahalit. Je však možné pasivně přijímat posunutý, nebo dokonce překroucený obraz situace a považovat ho za realitu. K tomu se mohou přidat předsudky přijímatele zpráv, což se přesouvá i do následného předpojatého osobního úsudku. Je špatné, když někdo podsouvá jiným účelové a navíc falešné informace. Ještě horší ale je, když příjemce informací nedokáže nebo nechce rozlišit základní rozpory v tomto sdělení.

Jak blízko nebo daleko od pravdy je Česká republika? A jakou úlohu v otázce pravdy sehrávají čeští politici, učitelé (akademici) a novináři? Všichni z nich používají slovní obraty jako šíření dezinformací*, porušování mezinárodního práva či mezinárodních dohod, ale téměř všichni je spojují výhradně s aktivitami Ruské federace. Na druhou stranu o západních zemích, potažmo členských zemích Evropské unie a Severoatlantické aliance hovoří jako o záruce demokratických hodnot. Tento postoj je jedna velká faleš, jež obsahuje jednostranný výklad o mezinárodní situaci. V tomto výkladu jsou zatajována fakta o vážných proviněních Západu v nové éře po rozpadu Sovětského svazu, tedy po roce 1990 (přehled nejzávažnějších provinění dále v textu). Jedná se tak o západní, ale i českou propagandu* vedenou proti Ruské federaci. Ti, co ji vedou nebo jí podlehli naopak tvrdí, že propagandu proti nám organizují Rusové. Jak tedy rozpoznat pravdu?

Pokud nemá být naše uvažování jednostranné, ale co nejvíce objektivní neboli co nejblíže pravdě, pak musíme připustit, že se nejedná o spravedlivý boj proti jedné propagandě, nýbrž o souboj dvou rozdílných propagand* neboli ideologií*. Avšak podle faktů* z dosavadního vývoje je to právě západní ideologie, která vykazuje mnohem větší množinu prohřešků proti mezinárodnímu právu a lidské společnosti. Tyto prohřešky jsou stále více rozebírány a zdůrazňovány v celosvětovém měřítku (bohužel zatím mimo politické a soudní orgány).

V mediálním prostředí se objevují stále nové písemné i televizní dokumenty s faktickými údaji a svědectvími osob, jež byly do dění režírovaného Západem vtaženy jako tehdejší političtí, vojenští nebo zpravodajští činitelé. Příkladem televizní formy je francouzský dokumentární seriál DECEPTION, jenž je do českého znění volně překládán jako HISTORIE DEZINFORMACÍ. Výraz „deception“ v českém významu znamená „klamání“, ale pro název dokumentu by se nejlépe hodil odborný termín KLAMNÉ OPERACE*. Dokument se skládá z různých dílů, kde každý rozebírá jednu významnou událost a každý díl nese podle příslušné události patřičný název. Najdeme zde například díl z roku 2016 s názvem IRAQ, A VERITABLE IMPOSTURE (Irák, skutečný podvod) nebo díl z roku 2017 pojednávající o destabilizaci Libye. V každém dílu je snahou autorů přiblížit se co nejvíce pravdě a ukázat, jak je odkrytý obraz v ostrém rozporu s oficiální verzí. Dokumentární seriál není ukončen a bude pravděpodobně pokračovat dalšími díly.

V písemné podobě jsou zločiny Západu zmíněny např. v šestidílných Dějinách světa vydaných v letech 2009–2010 prestižním německým nakladatelstvím WBG. V posledním dílu je zmínka o masových zločinech proti civilnímu obyvatelstvu při západních náletech v Srbsku (1999), Iráku (vojenské operace v období 2003–2011) a Afghánistánu (vojenské operace od 2001 až doposud).

Česká republika opustila ideologii sovětskou, pod níž strávila 40 let, avšak záhy se připojila k ideologii západní, kterou prostřednictvím svých politiků hájí již déle než 20 let. Nedokázali jsme se stát sami sebou a jít za pravdou a prosazovat spravedlivou zahraniční politiku. Naopak jsme se přes schvalování, přímou podporu, nebo dokonce aktivní účast podíleli a stále se podílíme na protiprávních aktivitách ve prospěch západních mocností. Přehled nejzávažnějších provinění ČR je následující:

  • Schválení a poskytnutí vzdušného prostoru pro nelegitimní vzdušné údery proti Srbsku (1999). Vše se odehrálo bez mandátu OSN a údery si vyžádaly přibližně 3 000 civilních obětí.
  • Schválení protiprávní agrese Iráku (bez mandátu OSN) a podíl na jeho okupaci (2003–2011). Výsledkem bylo zmaření desítek tisíc lidských životů a destabilizace Iráku, která se posléze rozšířila na destabilizaci Blízkého východu.
  • Podpora vojenské intervence v Libyi (2011), jež se stala jednoznačným a prokázaným překročením rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1973 (2011). Následkem byla destabilizace Libye. Nikdo z českých politiků proti překročení rezoluce neprotestoval.
  • Bezdůvodné a dezinformacemi obhajované nasazení českých vojáků do Pobaltí (od roku 2018). Tímto aktem byl porušen článek 1 Severoatlantické smlouvy.1, 2 Na schválení návrhu na vyslání českých vojáků se podílely tyto politické subjekty: ANO 2011, ČSSD, KDU-ČSL, ODS a TOP 09.

Výše uvedená nejzávažnější provinění a vážná porušení mezinárodních norem nebyla nikdy předmětem oficiálních šetření, natož aby byl někdo obviněn a sankcionován. Pokud bychom měli měřit spravedlivým metrem, tak by na zúčastněné západní země měly být uvaleny již mnohonásobné sankce. Jenomže celý vývoj od roku 1990 vypadá, jako kdyby nová éra prohřešků začala až zabráním Krymu (2014), přičemž tento akt snese srovnání s odtržením Kosova. Navíc tomu všemu předcházel politický převrat na Ukrajině, nikoli vítězství ukrajinského lidu (blíže viz produkty 11010, 11027 a 11028), čímž změna situace na Krymu nebyla osamoceným aktem, ale reakcí na překotný a Západem podporovaný vývoj.

V souvislosti s tím, jak Západ chápe současný vývoj, můžeme parafrázovat citát od Napoleona: „Výklad novodobých dějin je opředen bájemi, na kterých se shodly západní mocnosti a jejich nekriticky oddaní přívrženci.“

Mluvit pravdu a šířit pravdu, to chce morálku a odvahu. Jenže kdo z výkonných politiků a akademiků se odváží vystoupit především na mezinárodní úrovni a nazvat věci pravými jmény? To učiní pouze ti, kterým je osobní čest a morálka přednější než kariéra. Kolik poslanců a senátorů už porušilo svůj slib, v němž se zavázali, že budou konat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí čili morálky? Kolik novinářů šíří zavádějící výklad událostí ve prospěch Západu a bojí se poukázat na nepravosti? Kolik z nich se odváží pokládat ty správné otázky těm správným lidem? A kolik učitelů je schopno kriticky hodnotit situaci a ochotno říci studentům, co se opravdu ve světě děje? Je to žalostný stav. Namísto šíření důležité pravdy všichni zdůrazňují, jak je pro nás významné ukotvení v EU a NATO. To ale znamená, že chceme být ukotveni také k výše popsané nebezpečné a protiprávní politice.  

Většina osob ze zmíněných profesí říká, že Rusko nechce hrát podle pravidel. Ale podle jakých pravidel? Jsou to snad pravidla určovaná Západem v čele s USA, tedy zeměmi, které již několikrát a beztrestně porušily mezinárodní právo? Různí západní pisatelé se snaží odpovědět na otázku, jak je možné vyjít s Ruskem. Avšak nikdo se zatím nesnažil přemýšlet o tom, jak by Rusko mohlo vyjít se Západem, což znamená zamyslet se sami nad sebou.

Je nutné provést revizi jednotlivých činů a zastavit nebezpečnou hru s lidskou společností. To mohou udělat všichni, kteří jsou činní v politice a v médiích. Svou roli zde sehrávají i zpravodajské služby. Musejí však aktivně a nestranně vystupovat. Nejprve je ale nezbytné porozumět sami sobě, skutečné roli České republiky v EU a NATO a situaci mezi Východem a Západem, aby nezaznívaly bezmyšlenkovité náměty do diskusí typu „Proč Rusové vyhrávají propagandistickou válku“ (viz pořady České televize, např. pořad Historie.cs vysílaný 18. 3. 2017 a opakovaný 19. 8. 2017, kde se debatovalo o minulé i současné propagandě). Samotný námět zní poněkud propagandisticky a ti, co takový námět používají, by měli do své úvahy zařadit nejprve to, zda to nemůže být tím, že jsou Rusové blíže pravdě než Západ.

Související zpravodajské produkty:


1 Zpravodajské produkty související s problematikou falešného odůvodňování vyslání českých vojáků do Pobaltí:

2 Znění článku 1 Severoatlantické smlouvy:

„Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zapleteny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů.“

* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 13034
Souhrnné hodnocení
© 2018 Agentura EXANPRO

Specifická analýza (11060)

Česká televize v rámci volební kampaně pro volby do Poslanecké sněmovny (říjen 2017) výrazně zvýhodnila deset politických subjektů1, přičemž kandidovalo celkem 31 politických stran nebo hnutí. Zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů obsahuje paragraf 16 s názvem „Volební kampaň“, v němž je následující odstavec:

„Pro volby do Poslanecké sněmovny mají v době začínající 16 dnů a končící 48 hodin před zahájením voleb kandidující politické strany, politická hnutí a koalice, jejichž kandidátní listina byla zaregistrována, vyhrazeno v Českém rozhlase celkem 14 hodin a v České televizi celkem 14 hodin v rámci jejich vysílacích okruhů bezplatně poskytnutého vysílacího času, který se rozdělí kandidujícím politickým stranám, politickým hnutím a koalicím rovným dílem. Termíny vysílacích časů se určí losem. Odpovědnost za obsah těchto pořadů mají politické strany, politická hnutí a koalice.“ (§ 16 odst. 8)

Výše uvedené ustanovení zákona bylo splněno tím, že se v České televizi od 4. do 18. října 2017 vymezil prostor, v rámci něhož byly na programu ČT1 a ČT2 vysílány šoty jednotlivých kandidujících subjektů. Vymezený prostor neboli pořad nesl vždy název „Vyhrazeno pro pořady politických stran, politických hnutí a koalicí kandidujících ve volbách do Poslanecké sněmovny 2017“. Celkový vysílací čas dosáhl v tomto případě 16 hodin a 40 minut. 

Česká televize dále poskytla všem zástupcům kandidujících politických subjektů rovnoměrně rozdělený čas v pořadu „Události, komentáře“ (pro každý subjekt zhruba 12 minut), avšak tím spravedlivé rozdělení vysílacího času končí. Pro další vysílací čas a pořady v rámci volební kampaně si pracovníci ČT sami určili kritérium, podle něhož zvýhodnili deset politických subjektů. Pro deset vybraných politických subjektů tak bylo v následujícím nerovnoměrném rozdělení vyčleněno 30 vysílacích hodin. Naproti tomu zbylých 19 subjektů, jejichž zástupci přijali pozvání do ČT (zástupci dvou subjektů se v ČT neobjevili), mělo k dispozici pouze 3 hodiny a 30 minut vysílacího času.

Navíc bylo oněch 30 „bonusových“ hodin zařazeno do hlavního vysílacího času (za hlavní vysílací čas je u televize považována doba od 18:00 do 23:00 hodin). Všech deset politických subjektů tak pravidelně (opakovaně) vystupovalo na obrazovkách ČT, a to od 15. září do 19. října 2017 vždy v pondělí, středu a pátek kromě poslední relace, jež byla místo středy vysílána ve čtvrtek, tedy den před volbami, aby se stala přitažlivějším a vlivnějším dílem.

Déle než měsíc mohli čeští voliči při zapnutí programu ČT24 ve večerních hodinách sledovat řečnění zástupců z deseti zvýhodněných politických subjektů. Vyčleněné hodiny byly rozděleny do 15 vysílacích relací vždy po dvou hodinách. Všechny relace tvořily seriálový pořad pojmenovaný „Předvolební debata“ s doplněním konkrétní oblasti, o níž se v příslušné relaci debatovalo. Výjimkou byl poslední díl, který se jmenoval „Superdebata: Poslední slovo“ a byl vysílán v předvečer voleb do Poslanecké sněmovny. 

Zástupci zbylých subjektů se museli spokojit s pořadem „Politické spektrum“, jenž byl vysílán pouze v sobotu v odpoledních hodinách (vždy po zprávách po 14. hodině). Celkem byly odvysílány pouhé čtyři díly „Politického spektra“ věnované představení politických subjektů prostřednictvím jejich zástupců. Každý díl trval necelou jednu hodinu. Vždy, až na jeden díl, to byly díly s pěti hosty (jeden díl byl se čtyřmi hosty vzhledem k počtu přijatých pozvání), což znamená, že zástupci ze zbylých 19 politických subjektů v nich nemohli vystupovat opakovaně, ale vždy jen jednou. Poslední díl „Politického spektra“ věnovaný politickým subjektům skončil dnem 7. října 2017, čímž se na celých 14 dnů před volbami omezila této skupině politických subjektů možnost vystupovat v televizi a působit na voliče. Na rozdíl od nich mohli zástupci zvýhodněných deseti stran a hnutí vystupovat v ČT až do předvečera sněmovních voleb. 

Moderátor Jakub Železný objasnil zvýhodnění vybraných politických subjektů v úvodu prvního dílu „Předvolební debaty“ (15. září 2017) následujícím způsobem:  

„Pojďme si ve stručnosti vysvětlit, proč vlastně 14 debat a proč vlastně deset politických subjektů. Nejsilnější strany, které se nominovaly do debaty na základě volebního potenciálu dle TNS Kantar a Medianu jsou tady, respektive jejich zástupci. Česká televize ten volební potenciál zveřejňovala v nedělních událostech a je pochopitelně také k nahlédnutí na našem webu, tedy na stránkách www.ct24.cz.“

Moderátor Vladimír Kučera to samé v pořadu „Politické spektrum“ (16. září 2017), kam byli pozváni první zástupci zbylých kandidujících subjektů, vysvětlil takto:

„Česká televize představí všechny strany a všechna hnutí, které v letošních volbách kandidují do sněmovny. Kritériem rozdělení je průzkum veřejného mínění, průzkum takzvaného volebního potenciálu. Ten průzkum proběhl na začátku září a ti, kteří dosáhli na prvních deset míst v tomto průzkumu, se zúčastní tematických debat večer na ČT24. Další od 11. místa přivítáme zde v Politickém spektru sestupně podle volebních čísel.“

Česká televize jako veřejnoprávní televize měla přirozenou a morální povinnost rozdělit všechen vysílací čas věnovaný volební kampani rovnoměrně mezi všechny kandidující politické strany a hnutí. V opačném případě se jedná o narušování rovnoměrné volební soutěže a neoprávněné ovlivňování voleb. Rozdělení vysílacího času rovným dílem se nekonalo, a to bez ohledu na to, zda se jednalo o stanovených 14 hodin, anebo o rozšířený počet vyčleněných hodin. Zásahem České televize měl každý z deseti zvýhodněných politických subjektů k dispozici 3 hodiny (pokud nepočítáme vstupy moderátora). Zbylých 19 subjektů pak mohlo využít jen po 11 minutách vysílacího času, a to ještě mimo hlavní vysílací čas. Takovýto přístup veřejnoprávní televize není v pořádku. 

Česká televize si sama stanovila kritérium pro zvýhodnění několika subjektů. Jenže veřejnoprávní Česká televize nemá právo stanovovat žádné kritérium pro volební kampaň na svých obrazovkách, nýbrž bezpodmínečně dodržovat rovnoměrný přístup ke všem kandidujícím. Jediným kritériem pro Českou televizi je zákon. Navíc výzkum veřejného mínění je jen orientační prostředek pro náhled na pravděpodobný vývoj situace, ale nikoli prostředek, ze kterého by měla vycházet nějaká pravidla či kritéria.

V demokratické společnosti, o kterou se politici neustále opírají, není možné zvýhodňovat část politických subjektů, a to ještě ve více oblastech jako zvýhodnění v množství poskytnutého vysílacího času, zvýhodnění v zařazení do hlavního vysílacího času a zvýhodnění v možnosti působit na voliče až do konce posledního dne před dnem voleb. V případě poslední výhody, kdy ještě 16 hodin před otevřením volebních místností promlouvali zástupci deseti upřednostněných subjektů z obrazovky České televize k voličům, postrádá jaksi smysl ustanovení zákona (§ 16 odst. 8), v němž se píše o ukončení vyhrazeného vysílacího času 48 hodin před zahájením voleb.

Pokud by si oněch deset politických subjektů tyto výhody platilo jako výdaje na svou volební kampaň, byla by to jiná situace (vyjma podmínky o ukončení vyhrazeného času 48 hodin před zahájením voleb). Avšak potom by to musely vykázat v souladu se zákonem. Ale jak by své příjmy vykazovala veřejnoprávní Česká televize?

Zajímavý je odstavec 4 paragrafu 16, podle něhož může starosta pro účely volební kampaně vyhradit plochu pro vylepení volebních plakátů pod podmínkou, že její využívání bude odpovídat zásadě rovnosti kandidujících politických stran a koalic. Pokud by ale postupoval jako Česká televize, tak by přece mohl vyčlenit více plochy pro vybrané politické subjekty, čímž by však na druhou stranu porušil zákon. Proč ale nikdo neřeší za porušení zákona Českou televizi, která ve svém vysílání poskytla speciální prostor (propagaci a reklamu navíc) pro vyvolené politické strany a hnutí?

Česká televize tímto přístupem poškodila větší část kandidujících subjektů. Záměrem mohlo být zabránit tomu, aby se do Poslanecké sněmovny dostaly nežádoucí politické subjekty, které v parlamentu ještě nepůsobily. To by ale mělo být předmětem šetření Rady ČT a Poslanecké sněmovny, která členy Rady ČT volí a odvolává. Ale nic se neděje. A proč taky, když se zvýhodnění týkalo politických stran, které byly v době volební kampaně v Poslanecké sněmovně. Česká televize tak mohla jenom plnit zadání státních institucí.

Související zpravodajský produkt:

Produkt 13029 Česká televize a její tristní a účelová anketa pro volební lídry aneb Jak se (ne)má ptát veřejnoprávní televize


1 K deseti zvýhodněným subjektům patřily ČSSD, ANO 2011, KDU-ČSL, ODS, TOP 09, KSČM, SPD, Piráti, STAN a Zelení.


Zpravodajský produkt 11060
Specifická analýza
© 2017 Agentura EXANPRO

Specifické hodnocení (12033)

Američtí i ruští veteráni ze zpravodajských složek se podivují nad tím, jakým způsobem se evropské země podřídily nelegální migraci, čímž ji vlastně zlegalizovaly. Ztratila se hranice mezi legální a nelegální migrací, což je podle nich výzva pro další a další potenciální nelegální migranty s různými úmysly pro vstup do evropských zemí. Vše, co je nelegální, zvláště pak původem ze zahraničí, má vždy spojitost s národní bezpečností. O to závažnější je pasivní přístup jednotlivých vlád k nelegální migraci, a to především k migraci ze zemí ozbrojených konfliktů.

Podle závěrů zpravodajských služeb předkládaných politickým činitelům již déle než 15 let se v jakékoli nelegální migraci skrývá celá řada nezákonných aktivit. Samotná nelegální migrace je nezákonná aktivita, avšak v rámci této migrace jsou páchány i jiné nezákonné aktivity, a to nejen při překračování státních hranic, ale také při následném pobytu nelegálních migrantů na území evropských zemí. Široká škála trestné činnosti je prostřednictvím nelegálních migrantů dovážena do Evropy, kde se rozvíjí. Nelze tedy diskutovat o tom, zda je nelegální migrace spjata s přeshraniční a následnou trestnou činností (odpověď je vždy pozitivní), nýbrž o tom, do jaké míry jsou tímto negativním fenoménem postiženy jednotlivé evropské země (přičemž postiženy jsou vždy).

Nelegální migrace skýtá prostor pro převaděčství, pašeráctví, obchodování s lidmi, obchodování s drogami, kuplířství, extremismus1, terorismus* a pro další nezákonné aktivity. Zpravodajští veteráni ale zdůrazňují ještě jednu opomíjenou aktivitu, kterou je zpravodajská činnost ve prospěch cizích a často třetích zemí. Američané v této souvislosti upozorňují hlavně na občany ze Sýrie. Sýrie je již dlouhá léta ve sféře ruského vlivu, což se projevilo také na práci civilních a vojenských zpravodajských orgánů.

Američtí zpravodajci poukazují na to, že za éry Sovětského svazu patřila Sýrie k zemím, kde měla CIA* značné problémy získávat jakékoli „zpravodajské informace“*, protože se Syřanům dostávalo kvalitního výcviku v oblasti kontrazpravodajství právě od Rusů (viz termín kontrazpravodajská činnost*). V Sýrii byla vytvořena široká agenturní a informační síť (viz termín agenturní síť*), pro niž pracovalo mnoho Syřanů. Věděli velmi dobře, čeho si všímat a jak si všímat. Podobný rozvoj panoval rovněž ve výzvědné činnosti (viz termín výzvědná služba*). I přes ozbrojený konflikt tyto skutečnosti přetrvaly, a proto se američtí veteráni podivují nad tím, že některé země vytvářejí Syřanům volný vstup na svá území, aniž by disponovaly možnostmi a schopnostmi, jak tyto osoby prověřit (pokud vůbec existuje snaha o nějaké bezpečnostní prověření).

Evropské země a především pak členské země Evropské unie si tak dobrovolně vytvářejí rejdiště pro cizí agenty* a špiony*, které nemusejí mít napojení pouze na ruské zpravodajské služby, ale celou škálu služeb a organizací z různých zemí včetně USA (Američané se zpravodajskému působení proti tzv. spojencům nevyhýbají, neboť i je musejí ovlivňovat ve svůj prospěch). Využití takovýchto osob je v různém zaměření s možností jejich pozdějšího přemístění do jiného prostoru podle potřeb řídící organizace.

I dříve přicházela část agentů do západních zemí přes tehdejší „uprchlické tábory“ zejména v Rakousku a Německu, avšak dnes se naskýtá pohodlnější způsob přes dobře vybavené ubytovny s možností volného pohybu a okamžitým zapojením do všemožných aktivit. Dlouhodobé prověřování se nekoná, jelikož to ani není proveditelné (z důvodu těžkosti získat relevantní informace není možné provést dostatečné bezpečnostní prověření, přičemž při současném návalu cizinců a „vlídné” imigrační politice není ani možné věnovat dostatek času každému migrantovi). Úřady naopak poskytují „na požádání” novou identitu podle údajů sdělených samotnými migranty (velké množství migrantů nemá osobní doklady a je třeba je nějakým identifikačním průkazem vybavit, když už obdrželi povolení k pobytu).  

Ruští zpravodajští specialisté spatřují ohrožení v pronikání jak teroristů, tak agentů z Blízkého východu vycvičených západními zeměmi a militantními organizacemi na území Ruské federace, a to především do oblasti Severního Kavkazu (přednostně autonomní republiky Čečensko a Dagestán) a dále do středoasijských republik (Uzbekistán, Tádžikistán, Kyrgyzstán, Kazachstán a Turkmenistán). Ve zmíněných oblastech se odehrávala a stále odehrává skrytá náborová kampaň pro získání zahraničních bojovníků. Tito bojovníci prošli na Blízkém východě určitým výcvikem a bojovými zkušenostmi a nyní se část z nich vrací zpět do svých domovin. Jiní zahraniční bojovníci pokračují ve svém „zahraničním angažmá” a přesouvají se do jiných zemí v Africe (Egypt – zvláště Sinajský poloostrov, Libye, Súdán apod.) a Asii (Afghánistán, Malajsie, Indonésie, Filipíny apod.).

Do svých domovin se vracejí a do jiných zemí se přesouvají nejen vycvičení bojovníci, ale také vycvičení agenti, jejichž úkolem je budovat agenturní sítě, získávat zpravodajské informace a provádět podvratnou činnost*. Avšak v případě Ruské federace je tento návrat místních občanů či příchod nových cizinců značně ztížen přístupem státních úřadů, které přijaly celou řadu bezpečnostních opatření a které nelegální migraci považují stále za závažnou hrozbu pro národní bezpečnost.

Postup vlád evropských zemí je hodnocen jako ohrožení evropského prostředí pro nastávající léta. V tomto postupu nelze najít žádná pozitiva. Ani námitka, že se jedná o vhodnou pracovní sílu, neobstojí, neboť velká část osob z islámských zemí nepřišla do Evropy, aby zde plnohodnotně pracovala (většina nemá ani kvalifikaci). Nelegální migrace navíc významně zvyšuje známé i neznámé „reziduální riziko“*. Pokud tedy převažují negativa, musí v tomto přívětivém a pasivním přístupu Evropské unie a jednotlivých vlád existovat skrytý záměr. Otázkou tak je, o jaký skrytý záměr se jedná a v čí prospěch. Jádrem otázky je způsob využití migrantů. Je snad záměrem „rozvrátit“ Evropu, aby mohlo být vybudováno něco kompaktnějšího a lépe kontrolovaného? O podstatné části mužské populace migrantů se uvažuje jako o budoucí konfliktní a bojové síle využitelné v požadovaných geografických prostorech. Částečným vodítkem pro odpověď na skutečný záměr je fakt, že politika EU je pevně spjata se zahraniční politikou USA. A právě v tomto propojení by představitelé evropských zemí měli jasně odpovědět, jak si představují své působení v soupeření mezi USA a Ruskou federací. Další vodítka, analýzy, hodnocení a dílčí odpovědi na rozebíranou situaci lze nalézt ve zpravodajských produktech zmíněných v přehledu níže.

Zpravodajské produkty související s tematikou nelegální migrace:


1 Jedná se zejména o extremismus v jeho trestných formách (např. trestný čin hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob, trestný čin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod a další trestné činy).

* Definice termínů a stručný popis zpravodajských organizací jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 12033
Souhrnné hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO

 

Krátká analytická reakce (11059)

Pokus o vyhlášení nezávislosti Katalánska na Španělském království učiněný 27. října 2017 byl aktem, v jehož pozadí zůstala skryta jedna důležitá skutečnost, na kterou se dosud nikdo z novinářů neptal a nikdo ji ani jinak nerozebíral. Pokud nějaký celek usiluje o nezávislost, zvláště pak jedná-li se o menší územní celek bez potřebných silových struktur, je nutné, aby měl pro svůj záměr dostatečnou podporu zahraničních zemí. Jak to ale bylo v případě Katalánska?

Hodlá-li menší celek vyhlásit nezávislost, musí tento akt spojit s uznáním své nezávislosti na mezinárodní scéně. Vyhlášení nezávislosti malého územního celku musí být pro jeho přežití ihned následováno uznáním této nezávislosti klíčovými zeměmi, jinak celý akt postrádá smysl. Je tedy přirozené, že představitelé onoho celku musejí před vyhlášením nezávislosti získat určité garance od zahraničních zemí. A tady se dostáváme ke stěžejní otázce v případě Katalánska. Měla katalánská vláda nějaké garance pro uznání své nezávislosti na mezinárodní scéně? Pokud by tyto garance neměla, bylo by velmi bláhové vyhlásit nezávislost. Byli představitelé Katalánska opravdu tak bláhoví, aby tímto ukvapeným způsobem vyhlásili nezávislost a čekali, co se stane? Takto se přece nechovají odpovědní politici, kteří usilují o skutečnou nezávislost. Je zde však ještě jedna možnost, a to, že určité garance měli, ale jen garance předstírané.

Katalánská vláda si byla zcela jistě vědoma postavení centrální španělské vlády, která je podle ústavy odpovědná za zachování celistvosti Španělského království. Nebylo tedy možné jen tak bezhlavě vyhlásit nezávislost a myslet si, že to projde.

V případě Katalánska se hodně hovořilo o podpoře ze strany amerického finančníka a filantropa George Sorose. Avšak Soros sám o sobě nepředstavuje žádnou zahraniční zemi, ale představuje pouze prostředníka, jenž reprezentuje zájmy určité země nebo více zemí, případně zájmy vlivové skupiny. A pokud Soros podporoval nezávislost Katalánska, tak i on musel vědět, že to bez podpory zahraničních zemí nepůjde. Proč by tedy bez podpory zahraničních zemí přispíval ke katalánské nezávislosti?

Lidé s určitým bohatstvím, jako např. George Soros, mohli zbohatnout i díky tomu, že podporovali politiku určité mocnosti. Každá takováto osoba je jen prostým jednotlivcem, který může být kdykoli „eliminován“ (vyřazen z aktivní činnosti), pokud se nepodřídí vyšší politice a vyšším zájmům, anebo dokonce onu politiku svou činností poškozuje. Lidé, kteří jsou mediálně v popředí, nemusejí být hlavními strůjci příslušných událostí, ale jen prostředníky, v některých případech maximálně spolutvůrci. Tak je to také s americkým prezidentem, jenž je jen pouhým vykonavatelem americké zahraniční politiky, kterou může upravovat pouze dílčím způsobem.

Parlament autonomního Katalánska schválil deklaraci o nezávislosti na Španělském království dne 27. října 2017. Katalánští politici zřejmě chtěli předejít hlasování španělského senátu, jehož členové se chystali hlasovat o omezení katalánské autonomie. Senát španělského parlamentu ještě týž den svým hlasováním katalánskou autonomii tak jako tak omezil a španělská vláda se na svém krizovém zasedání rozhodla sesadit či propustit vládu v Katalánsku. Ještě ve stejný den se nesouhlasně o katalánské nezávislosti vyjádřili představitelé Evropské unie, NATO, Spojených států amerických, Velké Británie, Německa, Francie, Itálie a dalších zemí. Dne 30. října 2017 vyšlo prostřednictvím médií najevo, že sesazený premiér katalánské vlády Carles Puigdemont se s několika svými ministry nachází v Bruselu, kde podle jeho vlastních slov nechtěl žádat o azyl, ale pouze hledat bezpečí a svobodu a záruku spravedlivého procesu.  

V Katalánsku nebyl takový stav, který by hrozil ozbrojeným střetnutím, ani situace, jež by ohrožovala život Puigdemonta, a přesto se sesazený (z funkce propuštěný) předseda katalánské vlády náhle splašil a uprchl ze Španělska, čímž opustil i svůj katalánský lid, který povzbuzoval k nezávislosti Katalánska, jež chtěl vést jako samostatný celek. Následně se volně pohyboval po Belgii, fotografoval se v ulicích a restauracích s lidmi, zatímco zbytek jeho ministrů byl v Katalánsku zadržen. Cožpak se takto chová ryzí politik, jenž chce vést svůj lid? Co ho tak náhle vylekalo, že musel opustit své „milované“ Katalánsko? Musel si přece uvědomovat, že vyhlášení nezávislosti bude mít nějakou reakci a soudní dohru. Pokud by chtěl jít tvrdohlavě a „hrdinně“ za svým cílem i bez zahraniční podpory, tak by přece zůstal v Katalánsku a nechal se mediálně zadržet jako „národní hrdina“. Svým útěkem ale takovou image ztratil. Anebo byl zděšen, když žádná země neuznala nezávislost Katalánska, přičemž to mohl mít přes různé prostředníky předem přislíbeno? Pochopil snad, že byl politicky podveden a že se stal obětí připraveného scénáře?

Lidé jsou ke každé události zahrnuti přívalem informací, avšak i přesto vždy existují informační mezery, jež se v tomto přívalu ztrácejí a lidé je nevidí. Vidět by je však měli novináři a vyplňovat je svými správnými otázkami namířenými na ty správné funkcionáře. V případě Katalánska by měli novináři vyjasnit, jak to bylo nebo nebylo s tou zahraniční podporou přes různé prostředníky a jakou roli v tom sehrál George Soros, případně další osoby.

Pokud se jednalo o připravený scénář, mělo by být snahou nalézt odpověď na otázku, komu a čemu by celá věc měla posloužit. Nabízí se i varianta exemplárního potrestání těch, kteří se snaží „rozbíjet“ členské země Evropské unie. Tuto variantu velmi dobře podporuje sdělení, které 29. října 2017 pronesl předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker:

„Nepřeji si situaci, kde zítra bude EU tvořena 95 odlišnými státy. Musíme se vyvarovat těchto rozpadů, protože jich už máme mnoho a nepotřebujeme již žádný další.“

Kosovo se svými přibližně dvěma miliony obyvatel mělo na rozdíl od Katalánska (necelých osm milionů obyvatel) během vyhlášení své nezávislosti v roce 2008 jednoznačnou a silnou podporu zahraničních mocností. Kosovští představitelé vyhlásili nezávislost, neboť k tomu byli pobídnuti Spojenými státy, jejichž činitelé nezávislost Kosova okamžitě uznali, načež se k nim přidávaly ostatní „loajální“ země včetně České republiky. Kosovo byla ale trochu jiná politická písnička s jinou politickou orientací, i když pořád ve vše zastřešujícím vztahu USA versus Ruská federace s přispěním Evropské unie.


Zpravodajský produkt 11059
Krátká analytická reakce
© 2017 Agentura EXANPRO

Specifická analýza – seriál ČT (13033)

Úvod do seriálu o nespolehlivosti České televize je uveden v prvním dílu seriálu (viz produkt 13024), kde je rovněž rozebrán první případ, jenž se vztahoval k dezinterpretaci. Odkazy ke všem dosud zpracovaným případům jsou dostupné v přehledu na konci dokumentu. Následující případ z produkce České televize se týká účelové manipulace s cílem uvést veřejnost v omyl o reakci ruského prezidenta na vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách.

PŘÍPAD 7 (účelová manipulace s cílem vytvořit falešný obraz)

Česká televize (ČT) zveřejnila 10. listopadu 2016 na svém webu článek s názvem Prezident Trump: Velká neznámá pro Kreml i NATO. V tomto článku byla kromě zavádějících informací o vztahu Donalda Trumpa k Severoatlantické alianci (analyzováno v produktu 13012 Donald Trump a Severoatlantická aliance publikovaném v listopadu 2016) také mediální manipulace s použitím fotografie ruského prezidenta se sklenkou šampaňského (viz přiložený snímek) bez vysvětlení, k jaké přesné události se zachycená fotografie vztahuje. ČT k fotografii pouze uvedla, že zdrojem je Reuters (objasnění skutečného významu fotografie dále v dokumentu). Pravdivé vysvětlení k fotografii bylo vynecháno záměrně, neboť podle přiloženého textu bylo snahou ČT podsunout čtenářům, že prezident Putin připíjí na vítězství Trumpa v prezidentských volbách. Česká televize tím nemohla skrýt snahu vyvolat dojem po vzoru svých amerických a britských kolegů, že Putin se tímto přípitkem vlastně přihlásil k tomu, že stál za aktivním ovlivněním amerických voleb v Trumpův prospěch.

Zmíněný článek ČT obsahuje tuto textovou část:

„Editor listu The Economist Edward Lucas ve svém komentáři dokonce poznamenal, že zatímco je svět vítězstvím excentrického miliardáře šokován, Vladimir Putin v Kremlu otevírá lahve šampaňského.“

Snímek zachycující prezidenta Putina se sklenkou šampaňského se sice časově shoduje s prezidentskými volbami v USA, ale pojí se k jiné události. Volby se ve Spojených státech konaly 8. listopadu 2016 a hned následující den 9. listopadu prezident Putin podle plánu aktivit přijal 19 nových zahraničních velvyslanců s jejich pověřovacími listinami. Tento přijímací ceremoniál se zahraničními diplomaty se v Ruské federaci odehrává dvakrát až třikrát ročně a ruského prezidenta při něm doprovází ministr zahraničních věcí a několik dalších osob. Předchozí ceremoniál byl organizován 20. dubna 2016. Obřad s velvyslanci včetně slavnostního přípitku s ruským prezidentem představuje pro zahraniční diplomaty oficiální zahájení výkonu jejich funkce v Ruské federaci.

Česká televize pochybila tím, že pro svůj článek o Donaldu Trumpovi použila fotografii z naprosto odlišné události, aniž by pravdivě vysvětlila, k jaké reálné aktivitě se snímek pojí. Pracovníci ČT záměrně skryli (zamlčeli) základní faktické údaje k materiálu, který čtenářům na svém webu předložili, a manipulativním způsobem usilovali o vytváření falešného dojmu. Přijímání nových velvyslanců se plánuje s určitým předstihem, čímž nebylo možné dopředu odhadnout, kdo z amerických voleb vzejde jako vítěz. Je sice možné uvažovat tak, že ruští představitelé mohli termín obřadu pro všechny případy úmyslně naplánovat na den následující po dni amerických prezidentských voleb a přípitkem s velvyslanci vyslat postranní signál do Spojených států. Avšak protože Rusové pro tento čin ani v nejmenším nepředložili jediné a jasné spojující vodítko, nelze případnou souvislost vydávat za nic víc než pouhou domněnku a také tak to měli zaměstnanci ČT prezentovat. Především ale měli objasnit, k jaké události se fotografie s Putinem vztahuje.

Americká televizní společnost CNN se později (leden 2017) k přípitku šampaňským vrátila, a to v době kdy americká zpravodajská komunita* uvolnila zprávu o zachycení (odposlechu) komunikace ruských představitelů, kteří měli podle této zprávy vyjadřovat nadšení nad zvolením Trumpa americkým prezidentem (tvrzení o zachycené komunikaci je rozebráno v produktu 12023 Průkazné důkazy o zpravodajské fabulaci made in USA). Přestože pracovníci CNN zmínili, že v odposleších nezaznělo nic konkrétního, co by dokazovalo ruské zapojení do ovlivňování prezidentských voleb, tak korespondentka CNN Pamela Brown sdělila, že obsah odposlechů je ještě něčím víc, než povolební video, v němž jsou zachyceni vládní činitelé v Moskvě během přípitku šampaňským. Jenže i ona zapomněla upřesnit, že přípitek z listopadu se vztahoval ke zcela jiné a konkrétní akci, přičemž ani moderátor CNN ve studiu Anderson Cooper nepovažoval za nutné tuto skutečnost ozřejmit.   

V článku České televize (viz odkaz výše) je akt se šampaňským „mediálně rozmázlý“. Celý článek se skládá ze čtyř částí, přičemž ve dvou z nich je zmínka o šampaňském. První zmínka je v textu, jenž je uveden podnadpisem „Kreml doufá ve vyvedení vztahů z krize“. Druhá zmínka je pak přímo v dalším podnadpisu, ale již nikoli v samotném textu, který podnadpis uvádí. Příslušný podnadpis nese název „Putin otevírá šampaňské“. Slova o šampaňském tedy mohla být součástí jen jedné ze čtyř částí textu. Avšak to by se snížila míra šíření zavádějící informace o přípitku šampaňským ve spojení s vítězstvím Trumpa. Spousta čtenářů nečte články celé, ale zaměřuje se na určité odstavce. Pokud se zmínka o šampaňském rozprostře alespoň do dvou částí celého článku, je větší pravděpodobnost, že se s touto podsunutou informací seznámí více čtenářů. Pro čtenáře se stává přitažlivým samotný podnadpis „Putin otevírá šampaňské“, který s propojením s hlavním titulkem celého článku Prezident Trump: Velká neznámá pro Kreml i NATO u čtenářů přirozeně vyvolává dojem, že Putin otevírá šampaňské právě kvůli Donaldu Trumpovi.

Případ o nespolehlivost ČT v mediálním zpravodajství je jako obvykle zakončen výčtem porušených ustanovení z Kodexu České televize:

„5.5 Česká televize nakládá s informacemi, které pro diváky opatřuje, jako s hodnotou, již si není oprávněna na úkor diváků přivlastňovat, obchodovat s ní nebo ji učinit předmětem jakékoliv spekulace. Česká televize musí vždy přednostně postupovat tak, aby konkrétní informaci připravila s odbornou péčí do vysílání a touto cestou ji pohotově předala divákům.“

„5.6 Ve zpravodajství a aktuální publicistice Česká televize dbá na přesnost a nestrannost spočívající především ve zjišťování a ověřování skutečnosti.

5.7 … Česká televize musí dokázat pro diváky jednoznačnou formou oddělit zprávu od hodnotícího soudu, zvláště není přípustné směšovat zprávu a hodnotící soud v jedné větě redaktora. Rovněž není dovoleno vydávat pouhé domněnky za zprávy.“

 „5.8 Zpráva musí být založena na zjištěných a ověřených údajích. Česká televize je při získávání a zpracovávání informací plně podřízena imperativu zjistit a divákům zprostředkovat pravdivý obraz skutečnosti…“

„5.12 Česká televize je povinna zajistit, aby obrazové a grafické části informace ve zpravodajství a aktuální publicistice přispívaly k pravdivosti a přesnosti sdělení. Zvláště není přípustné uchýlit se v obrazovém výrazu k postupům, při nichž dochází ke směšování mluveným slovem či psaným textem sdělovaných zpráv s hodnotícími soudy obsaženými ve zpracování obrazu (například záměrný výběr nefotogenických záběrů aktérů, umělé proměny dynamiky nebo kvality obrazu apod.).“

„5.14 Redaktoři České televize si musí při vystupování ve zpravodajských a aktuálně publicistických pořadech počínat tak, aby divák nemohl rozpoznat, jaký mají na věc, o níž informují, názor“.

Předchozí díly seriálu o nespolehlivosti České televize:


* Vysvětlení termínů je obsaženo v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 13033
Specifická analýza – seriál ČT
© 2017 Agentura EXANPRO