Zpravodajská analýza, produkce a prezentace   ⇒     -Přehled zájmových témat      ⇐   Hodnocení bezpečnostní situace a bezpečnostní politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

Souhrnné hodnocení (11058)

Spory se Severní Koreou (KLDR) jsou opakujícími se cykly americké zahraniční politiky. Američané již dlouhodobě provádějí opakovaná vojenská cvičení společně s ozbrojenými silami Jižní Koreje jak na korejské pevnině, tak na moři v blízkosti severokorejských teritoriálních vod. V tomto případě to američtí představitelé nazývají odstrašujícími aktivitami. Avšak stejné aktivity ruských sil na jejich vlastním území označují za hrozbu pro sousední země. Jedná se o ohebnou rétoriku zástupců USA, kteří tak vládám ostatních zemí a stejně tak široké veřejnosti oznamují své stanovisko na situaci v příslušném geografickém prostoru, čímž svým takzvaným „spojencům“ předurčují jejich reakci a očekávají jejich loajalitu a podporu.

Korejská lidově demokratická republika (KLDR) představuje jen jeden z více dílů celé skládanky, kterou Američané potřebují poskládat a splnit tak cíle své nastavené zahraniční politiky pro 21. století (několik dalších dílů skládanky je znázorněno na přiložené ilustraci). Plnění cílů geopolitické skládanky je nasměrováno především proti Ruské federaci, kde požadovaným výsledkem (tzv. „desired effect“ dle americké terminologie) je změna režimu na režim, jenž bude v plném souladu s politikou Spojených států a jejich vedoucí úlohou ve světě („… in full compliance with the American lead and policy“ – viz např. výpisy z amerických národních dokumentů v produktu 11054).

V případě KLDR je konečným cílem USA přeměnit celý Korejský poloostrov v jednu prozápadní Koreu, což je samozřejmě nevýhodné především pro Čínu, ale také pro Ruskou federaci. Obě jmenované země se Severní Koreou sousedí, byť Rusko jen krátkým hraničním úsekem. Američané by se tak z tohoto směru skrze svou vojenskou přítomnost v Jižní Koreji těsně přiblížili až k hranicím svých rivalů. Mohli bychom poté trochu nadneseně, ale ne zas tak vzdáleně od pravdy, nazvat tento stav s použitím vojenské terminologie jako postavení soupeřících ozbrojených sil v trvalém přímém dotyku. Rusové tuto situaci zažívají již na své západní hranici a není v jejich zájmu vytvořit stejnou situaci na východě. Pro Číňany by to bylo vojensko-politické novum, které je pro ně nepřijatelné, a tak budou konat vše pro to, aby nepřišli o výhodné ochranné či nárazníkové pásmo v podobě KLDR.

Kolem Severní Koreje vznikl třecí trojúhelník tří zemí (USA, Rusko, Čína), přičemž KLDR, která se nachází uprostřed tohoto trojúhelníku, tvoří jeho „horké jádro“. Avšak horkost jádra není určována jen samotnou Severní Koreou, ale zejména přístupem tří zmíněných zemí, z nichž největší proměnu horkého jádra způsobují právě Spojené státy v rámci naplňování svých cílů zahraniční politiky v soupeření o dominantní postavení ve světě. Jižní Korea zde hraje „pasivní“ a tlumící roli. I když se jihokorejské ozbrojené síly účastní pravidelných cvičení s jednotkami USA, tak si jihokorejští představitelé nepřejí zvyšovat napětí v regionu a v prohlášení adresované Američanům zdůraznili, že o vojenské akci na Korejském poloostrově mohou rozhodnout jedině oni a že nikdo jiný tak nemůže učinit bez jejich souhlasu. Jihokorejská vláda tím potvrdila, že se jí nelíbí nastavený tlak Američanů na Severní Koreu.   

Severokorejský vývoj jaderných hlavic a mezikontinentálních balistických raket jako prostředků dopravy jaderných hlavic na cíl stěžuje úsilí Spojených států o změnu režimu v této zemi. Američtí představitelé prostřednictvím sdělovacích prostředků tvrdí, že jejich tlak na KLDR je způsoben obavami o bezpečnost vlastní země právě v souvislosti se severokorejským jaderným a raketovým vývojem, což zvýrazňují tím, že Kim Čong-un je šílený a jeho chování nevyzpytatelné. Jenomže tento americký závěr neodpovídá skutečnosti a nepřibližuje se ani závěru zpravodajských analytiků.

Od července 1953, kdy byla podepsána dohoda o příměří, jež ukončila ozbrojený konflikt na Korejském poloostrově (1950–1953), nevedli Severokorejci žádné vojenské nájezdy. Po rozpadu socialistického bloku, kam KLDR patřila, se severokorejský režim stále více soustřeďuje na svou vnitřní politickou situaci, kdy se snaží obstát před svým vlastním lidem a udržet nastavený politický trend v zemi. Představitelé KLDR nemají záměr napadnout jakýkoli zahraniční stát, neboť vědí, že by to byl jejich konec. Jejich jediným a životně důležitým cílem je zachovat své status quo. O to budou tvrdě usilovat, přičemž budou pokračovat ve svém jaderném a raketovém vývoji, jenž považují za prostředek vlastní sebezáchovy a odstrašení Američanů od jejich agresivní politiky. Svůj jaderný potenciál použijí pouze v případě, pokud by byli napadeni a byl by vážně ohrožen jejich politický režim. Jestliže někdo hodlá podle vzoru USA vážně uvažovat o napadení zahraniční země ze strany KLDR, měl by si nejprve odpovědět na otázku, kolik zemí svým vměšováním Severokorejci rozvrátili a kolik lidí v zahraničí usmrtili za posledních 50 let ve srovnání se Spojenými státy. Potom by měla následovat otázka, jak by nyní KLDR prospělo, kdyby vojensky napadla cizí zemi.  

Severní Korea dosud provedla pravděpodobně sedm jaderných testů, což je pouhých 0,3 % všech jaderných testů ve světě. Spojené státy provedly více než 1 000 (48 % všech testů) a Rusko v dobách Sovětského svazu přes 700 jaderných testů (34 % všech testů). Navíc to byly Spojené státy, které jako jediné použily jaderné hlavice v reálné situaci, a to proti civilnímu obyvatelstvu a ještě hned dvakrát. Je tedy otázkou, zda mají Američané vzhledem ke své jaderné minulosti a expanzivní politice právo určovat, kdo je šílený a kdo může vlastnit jadernou zbraň. Severokorejský režim se strachuje o svoji budoucnost, ale američtí představitelé navzdory tomu tvrdí, že jsou to oni, kteří se cítí ohroženi Severní Koreou. KLDR má přitom k dispozici odhadem deset jaderných hlavic a nedostatečné prostředky dopravy na cíl. Naproti tomu Ruská federace vlastní zhruba 8 000 jaderných hlavic, přičemž téměř 2 000 z nich je rozmístěno v určených prostorech čili připraveno k použití. Američané by tak ohledně jaderných zbraní měli vyvíjet mnohem větší nátlak na Rusko než na S. Koreu. Doplňme, že samotné Spojené státy disponují přibližně 6 800 jadernými hlavicemi, z nichž je asi 1 800 připraveno k použití. A ještě dodejme, že Evropa je prostorem, kde jsou rozmístěny jak ruské, tak americké jaderné hlavice (území Ruské federace, Belgie, Holandska, Německa, Itálie a Turecka, přičemž Velká Británie a Francie mají na svém území vlastní jaderné hlavice). V tomto výčtu se problém s KLDR poněkud ztrácí.

Odpálení dvou severokorejských balistických raket v intervalu 18 dnů, které přeletěly přes Japonsko a dopadly do Tichého oceánu, mělo svůj politický význam se vzkazem pro několik zemí, převážně však pro vládu Jižní Koreje s připomenutím, kdo je jejich stálým společným nepřítelem. Občané Severní i Jižní Koreje totiž stále považují Japonsko za svého „nepřítele“, o němž jsou přesvědčeni, že se nevzdal snah opětovně ovládnout Korejský poloostrov. Negativně na adresu Japonska se neoficiálně vyjadřují také důstojníci jihokorejských ozbrojených sil. Japonci anektovali Koreu jako celek v roce 1910. Korejci získali nezávislost až po druhé světové válce v roce 1945. Během anexe Japonci násilně potlačovali jakýkoli odpor Korejců a hnutí za nezávislost.

První ze dvou výše zmíněných balistických raket odpálila KLDR 29. srpna 2017 a druhou pak 15. září 2017. Rakety nebyly vybaveny „ostrou“ bojovou hlavicí. Severokorejci tím kromě jiného chtěli svým jižním sousedům připomenout, koho by se měli obávat. Dále hodlali prokázat, že jsou schopni zasáhnout americké území, v tomto případě ostrov Guam, jenž je jedním ze zámořských území pod správou USA (na ostrově se nachází námořní a letecká základna USA). První odpálená raketa sice přeletěla Japonsko, ale její celková dráha byla asi 2 700 km, což neodpovídá vzdálenosti ostrova Guam od KLDR (přibližně 3 400 km). Severní Korea zřejmě proto odpálila po několika dnech ještě jednu raketu, která již urazila dráhu dlouhou 3 700 km. Aby představitelé KLDR ještě doložili, že mají své rakety čím vybavit, provedli uprostřed testů dvou balistických raket také test termonukleární hlavice neboli test exploze vodíkové pumy (3. září 2017). Podle různých institucí a agentur byla síla výbušné hodnoty odhadnuta na 50 až 250 kilotun TNT (pro porovnání puma svržená na Hirošimu obsahovala náplň o síle ≈ 16 kilotun a v případě Nagasaki se jednalo o ≈ 22 kilotun).

Srpnové a zářijové aktivity severokorejského režimu měly být zároveň reakcí na tlak Američanů, kteří od května 2017 již několikrát vyslali nad korejský poloostrov dvojici strategických bombardérů B-1B Lancer, které provedly přelet v blízkosti KLDR. Dále se jednalo rovněž o reakci na desetidenní cvičení, jež bylo zahájeno 21. srpna 2017 na území Jižní Koreje a v okolí Korejského poloostrova. Cvičení se účastnily ozbrojené síly J. Koreje (až 50 000 osob), USA (až 30 000 osob), Velké Británie, Kanady, Francie a Austrálie.

Američané se snaží na mezinárodní scéně přinutit Čínu a Ruskou federaci k nátlaku na KLDR, přičemž vědí, že je to pro obě země kontraproduktivní. Čína i Rusko určitým způsobem podporují jaderný program v Severní Koreji, neboť je v jejich zájmu, aby KLDR měla odstrašující prostředky, čímž by si zachovávala svoji existenci (je dokonce možné, že odpálení balistických raket přes Japonsko bylo iniciováno jinde než v S. Koreji). Američané se tímto způsobem snaží světu ukázat, že Čína i Rusko konají velmi málo, aby zabránily jadernému a raketovému vývoji v KLDR. Tím chtějí zdůraznit, že obě mocnosti úmyslně stojí na té „špatné straně“ a že je tedy potřeba mezinárodně vystupovat i proti těmto rivalským mocnostem. Je to zvláštní situace, kterou by Američané rádi využili ve svůj prospěch, což se jim ale nedaří tak, jak by požadovali. Přicházejí tak se sankcemi proti KLDR a chtějí donutit ostatní země, aby s touto zemí přestaly obchodovat, a to dokonce pod pohrůžkou, že budou přerušeny obchodní styky i s těmi zeměmi, jež nebudou respektovat sankce proti KLDR. Tento postup však není v současné situaci 21. století zcela reálný.

To, že představitelé S. Koreje veřejně připustili, že mají plány útoku na ostrov Guam, není nic neobvyklého. Každá země, která je v politickém sporu s jinou zemí, musí být připravena na všechny eventuality. Spojené státy zase mají plány útoku na KLDR a podobně plány útočného tažení na východní Ukrajinu, Krym a Kaliningrad, jakož i jiné oblasti. Naproti tomu Ruská federace zdokonaluje plány útoků pro případné zásahy ve východní Evropě, na Korejském poloostrově (kde by však prim hrála Čína), Blízkém východě a v dalších oblastech.

I když Rusko a Čína společně podporují S. Koreu, tak to jsou rovněž tyto země, které stejným způsobem monitorují dění v KLDR jako prevenci toho, aby severokorejští představitelé neprovedli nic, co by nebylo žádoucí. V rámci stálého monitorování a připravených opatření by Rusko a Čína byly prvními zeměmi, které by okamžitě reagovaly, pokud by KLDR měla podniknout něco, co je ze strany obou velmocí nechtěné. Představitelé Ruské federace a Čínské lidové republiky si nepřejí rozvrat KLDR, ale stejně tak si nepřejí, aby vedení KLDR učinilo neuvážená rozhodnutí.

Související zpravodajské produkty:


Zpravodajský produkt 11058
Souhrnné hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO

Specifická analýza (12032)

Kniha Andreje Babiše s názvem „O čem sním, když náhodou spím“ je plná „úžasných“ překvapení. Jedná se vlastně o autentickou výpověď, v níž předseda hnutí ANO Andrej Babiš kromě svých snů prozrazuje také svou skutečnou úroveň odborné způsobilosti pro výkon funkce ve vládním kabinetu. V případě textu věnovaného zpravodajským službám předseda Babiš dokonce odhaluje odbornou úroveň celé české vlády, která od ledna 2014 vládne na základě koalice tvořené politickými subjekty ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Předseda hnutí ANO bezděčně odhalil, že vláda v čele s premiérem Sobotkou prakticky neřídila (a stále neřídí) české zpravodajské služby, přičemž sám Babiš působil v této vládě téměř čtyři roky jako vicepremiér.

Podívejme se na text ke zpravodajským službám z knihy Andreje Babiše:

Tajné služby. Jsou tři, ale každá má trochu jiné řízení. Kontrarozvědku (BIS) koordinuje přímo vláda. Šéfa rozvědky (Úřad pro zahraniční styky a informace) jmenuje ministr vnitra. A Vojenské zpravodajství řídí pro změnu ministerstvo obrany. A můžete si být jistí, že často se nedovedou domluvit. Prevence terorismu je přitom na nich závislá. Myslím, že by proto všechny měly být přímo podřízeny vládě a premiérovi.“

V tomto krátkém úryvku jsou hned čtyři mylná tvrzení, přičemž ten největší omyl je shrnut v poslední větě. Hovoříme o mylných tvrzeních, ne o výmyslech nebo lžích, neboť Andrej Babiš podle způsobu sdělení ani neví, že se mýlí. A to je další problém. Jak je možné, že pan Babiš, jenž zastával téměř čtyři roky funkci vicepremiéra, dosud neví, jaký je zákonem stanovený vztah mezi národní vládou a státními zpravodajskými službami? Vše přitom vychází ze zákona o zpravodajských službách České republiky (zákon č. 153/1994 Sb.).1

Omyl č. 1: „… každá má trochu jiné řízení.“

Ani jedna zpravodajská služba nemůže mít „trochu“ jiné řízení, jelikož je to vláda jako celek, která ze zákona odpovídá za jejich činnost a rovněž za koordinaci jejich činnosti (viz § 7)1. A je to taktéž vláda, která ukládá úkoly těmto službám (viz § 8 odst. 4)1.

Omyl č. 2: „Šéfa rozvědky jmenuje ministr vnitra.“

Osoba ministra vnitra k tomuto úkonu nestačí. Ředitel ÚZSI* je sice z výkonu své funkce odpovědný ministru vnitra, avšak s jmenováním nebo odvoláním ředitele ÚZSI je nutný souhlas vlády (viz § 4 odst. 3)1. Samotný ministr vnitra tedy nemůže rozhodnout o tom, kdo bude či nebude ředitelem ÚZSI, ale je to primárně vláda jako celek, která se vyjadřuje k záležitostem, za něž odpovídá (pro přijetí jakéhokoli usnesení je potřeba souhlasu nadpoloviční většiny členů vládního kabinetu). 

Omyl č. 3: „A Vojenské zpravodajství řídí pro změnu ministerstvo obrany.“

Samotné Ministerstvo obrany ČR neřídí Vojenské zpravodajství(VZ), ale je to opět vláda, která je odpovědná za činnost všech tří zpravodajských služeb, čímž má zároveň pravomoc ukládat těmto službám úkoly a koordinovat jejich činnost (viz § 7 a § 8 odst. 4)1. Ministr obrany působí pouze jako prostředník mezi vládou a příslušnou službou, kterou má ve svém resortu (viz § 8 odst. 5)1. Ministr tak zajišťuje (garantuje), že VZ plní ty úkoly, jež schválila vláda, případně úkoly uložené prezidentem ČR s vědomím vlády (obsah úkolů musí samozřejmě zapadat do mezí působnosti příslušné služby). Stejný vztah je ze zákona i mezi ministrem vnitra a ÚZSI. Rozdíl je pouze v případě Bezpečnostní informační služby* (BIS), jejíž ředitel přijímá úkoly přímo od vlády ČR, případně přímo od prezidenta ČR (zde s vědomím vlády).

Omyl č. 4: „Myslím, že by proto všechny měly být přímo podřízeny vládě a premiérovi.“

To je opravdu zajímavý závěr, kdy pan Babiš přichází s něčím, co už tady platí déle než 20 let (viz § 7)1.

Krátký úryvek z knihy Andreje Babiše je pozoruhodnou výpovědí, v níž předseda hnutí ANO usvědčuje sám sebe i celou vládu z neplnění základních povinností vyplývajících ze zákona. Pasivní postoj vlády (nejen té Sobotkovy) ke zpravodajským službám byl patrný také na výkonu funkce ředitele BIS* v době, kdy tuto funkci zastával Jiří Lang. Ten přes řadu různých afér dokázal ve funkci setrvat celých třináct let a ještě dnes by ve funkci působil, pokud by sám v červenci 2016 nepožádal o odchod ze služby. Takový je způsob řízení zpravodajských služeb ze strany české vlády. Jak to asi vypadá v ostatních oblastech?

Vzniká oprávněná otázka, zda vláda vůbec ukládala zpravodajským službám* nějaké konkrétní úkoly v souvislosti s vývojem bezpečnostní situace v Evropě, anebo jen po celé čtyři roky pasivně přihlížela, jak služby pracují v obecné rovině dle litery zákona. Každoročně vydávaný všeobecný přehled zpravodajských požadavků* jako neurčité vodítko pro zpravodajské služby nestačí pro dostatečnou zpravodajskou podporu rozhodovacího procesu vlády. Avšak další otázkou je, zdali vláda vůbec chce a umí využívat závěry vlastních služeb, když neustále vzhlíží pouze k závěrům hlavních představitelů a mocností NATO a EU, jimž se bezvýhradně podřizuje (viz např. aktivita ministra obrany Stropnického vedená s cílem vyslat české vojáky do Pobaltí – produkt 11055 Ministr obrany v dresu hnutí ANO opakovaně dezinformuje a přispívá ke zvyšování mezinárodního napětí za podpory svého předsedy Andreje Babiše). 

Vláda by měla jednat, rozhodovat a schvalovat konkrétní úkoly pro zpravodajské služby na svých zasedáních a bezprostředně tak reagovat na vývoj situace v ČR, v Evropě a zájmových prostorech* ve světě. A stejně tak by měla výstupy či závěry zpravodajských služeb využívat pro své rozhodování nejen v bezpečnostní oblasti. Výstupy zpravodajských služeb však musí být akceschopné2 a nikoli jen obecné.

Mezi stálé orgány Poslanecké sněmovny ČR patří Stálá komise pro kontrolu činnosti BIS a Stálá komise pro kontrolu činnosti VZ. Na základě čeho ale byla těmito komisemi prováděna kontrola činnosti příslušných zpravodajských služeb, když vlastně Sobotkova vláda zpravodajské služby ani neřídila a nevydávala jim úkoly dle situace a aktuálních potřeb? Neschopnost a pohodlnost poslanců ve vztahu ke zpravodajským službám je podrobně analyzována například v produktu 12026 Ukázka neschopnosti českých zákonodárců kontrolovat zpravodajské služby a selhání médií tento stav rozkrýt a správně pojmenovat. Kontrolní činností poslanců se zabývá také interně rozpracovaný dokument s názvem „Proč je kontrola zpravodajských služeb ze strany zákonodárců jen rutinní čtvrtinovou záležitostí“ (viz Přehled zájmových témat).

Varovným signálem o podivném vztahu mezi vládou a zpravodajskými službami byla aféra s únosem Čechů v Libanonu se zapojením Vojenského zpravodajství (červenec 2015 – únor 2016). Tehdy premiér Sobotka bizarně prohlašoval, že je nutné vyšetřit, proč tam ti lidé jeli a proč zrovna v tomto složení (čtyři civilisté a vojenský zpravodajský důstojník), jako kdyby nebyl se svou vládou odpovědný za činnost vojenské zpravodajské služby a za schvalování zahraničních operací se zapojením civilistů. Ani poslanci nedokázali nebo nechtěli reagovat na tuto závažnou aféru. Případ je podrobně analyzován v produktech 12006 Pozadí libanonské aféry s českou zpravodajskou službou“ a 12024 Česká vláda ohrozila životy českých občanů při státní operaci v Libanonu.

Andrej Babiš používá sousloví „tajná služba“* namísto termínu „zpravodajská služba“*, čímž prozrazuje, jaký je jeho odborný přístup k těmto službám. Tajná služba je spíše novinářské slovní spojení. Avšak pokud máme na mysli odbornou stránku věci neboli zpravodajský proces* a výsledné zpravodajské vědění*3, pak hovoříme o zpravodajské službě. Je tedy možné říci, že předseda Babiš používáním termínu „tajná služba“ potlačuje odbornou stránku zpravodajských služeb, což není u politiků vhodným projevem. To ostatně podporuje jeho neznalosti o řízení státních zpravodajských služeb a neznalosti o jejich možnostech ve zpravodajské podpoře rozhodovacího procesu vlády. (Problematika v pojmenování státních služeb je rozebrána v produktu 22003 Zpravodajské služby versus tajné služby.)

Text ke zpravodajským službám je v knize Andreje Babiše součástí třetího dílu, jenž nese název „Jak to vyhrajeme“. Jenže takovéto hrubé omyly nemohou zajistit žádnou výhru.


1 Zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších předpisů:

  • § 4 odst. 3 Ředitele Úřadu pro zahraniční styky a informace jmenuje a odvolává ministr vnitra se souhlasem vlády. Z výkonu své funkce je ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace odpovědný ministru vnitra.
  • § 7 – Za činnost zpravodajských služeb odpovídá a koordinuje ji vláda.
  • § 8 odst. 4 – Vláda a prezident republiky ukládají zpravodajským službám úkoly v mezích působnosti těchto služeb. Prezident republiky ukládá zpravodajským službám úkoly s vědomím vlády.
  • § 8 odst. 5 – Podávání zpráv, předávání informací a ukládání úkolů podle odstavců 1 až 4 se u Bezpečnostní informační služby uskutečňuje prostřednictvím ředitele této služby a u Úřadu pro zahraniční styky a informace a Vojenského zpravodajství prostřednictvím příslušných ministrů…

2 Akceschopnost informací a zpravodajského vědění je součástí produktu 21007 Zásady zpravodajské činnosti.

3 Podrobné vysvětlení termínu „zpravodajské vědění” je obsaženo v produktu 21005 Když se řekne zpravodajské vědění. Dalšími produkty, jež rozebírají zmíněný termín, jsou produkt 21006 Podoby zpravodajského vědění a produkt 21008 Prediktivní zpravodajské vědění.

* Definice termínů a stručný popis zpravodajských organizací jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 12032
Specifická analýza
© 2017 Agentura EXANPRO

Specifická analýza – seriál ČT (13032)

Úvod do seriálu o nespolehlivosti České televize je uveden v prvním dílu seriálu (viz produkt 13024), kde je rovněž rozebrán první případ, jenž se vztahuje k dezinterpretaci. Přehled všech dosud publikovaných případů je uveden na konci dokumentu. Šestý rozebíraný případ se týká cíleného zásahu do projevu ústavního činitele a úmyslně vyhýbavého závěru Rady České televize.

PŘÍPAD 6 (záměrná manipulace se zamlčením faktů a úmyslné nedošetření prokázaného provinění)

Případ, kdy Česká televize (ČT) upravila výrok prezidenta ČR je známý, avšak problém je v tom, že nebyl došetřen podle charakteru skutkové podstaty, čímž se rozšířilo provinění i na osoby odpovědné za zjednání nápravy. V rozebírané kauze se nejednalo o obyčejnou chybu editora, byť ji Rada ČT označila za chybu závažnou, ale o cílený úmysl, který přesahoval osobu editora. Záměrně nevyřešené provinění ukazuje vliv určitých osob na Českou televizi a zároveň poskytuje volný prostor pro podobná pochybení i v budoucnosti.

Prezident Zeman se 13. listopadu 2014 zúčastnil konference o svobodném podnikání, kde pronesl:

„Jdeme (Česká republika) po stoupající cestě, na které jsou některé zbytečné kameny. Tu Viktor Kožený, tu Zdeněk Bakala, tu mnozí další…“

Česká televize ale týž den v pořadu „Události“  uvedla následující:

„Jdeme po stoupající cestě, na které jsou některé zbytečné kameny. Tu Viktor Kožený, tu mnozí další…“

Z výroku prezidenta zmizela část „… tu Zdeněk Bakala…“, což Rada ČT posoudila jako závažnou chybu službu konajícího editora a odmítla tvrzení, že v ČT zasáhla cenzura. Toť bylo vše ze strany Rady ČT, která se ještě navíc vyjádřila až téměř po dvou měsících od pochybení ČT (závěr Rady ČT byl zveřejněn 7. ledna 2015). Úprava prohlášení jakéhokoli řečníka, natož ústavního činitele je vážným mediálním incidentem a obzvlášť varovným signálem, pokud se to týká veřejnoprávní televize. Je proto nutné provést důsledné šetření a postihnout všechny odpovědné osoby.

Jméno Zdeňka Bakaly bylo vystřiženo uprostřed věty, což prokazuje jasný záměr a nikoli jen obyčejnou chybu, třebaže ji Rada ČT označila za závažnou. Vystřihnout část uprostřed věty znamená uskutečnit dva zásahy do nahraného záznamu, v tomto případě ještě navíc dva přesné zásahy tak, aby úprava nebyla pro diváky (posluchače) rozpoznatelná. Rada ČT měla tedy vyvodit závěr, že se jednalo o cílený úmysl a položit stěžejní otázku, kdo tento úmysl inicioval. Jinými slovy zkoumat, zda úpravu výroku provedl svévolně sám editor, anebo zda ji provedl na něčí pokyn. Stejnou otázkou se mělo zabývat také vedení ČT, ale to se pouze prostřednictvím ředitele Petra Dvořáka vyjádřilo, že editor byl přesunut na jinou práci a že mu byl snížen plat. Je podezřelé, když se vedení ČT nesnaží zjistit skutečnou příčinu provinění svých pracovníků.

Pokud by to byla svévole samotného editora, což je méně pravděpodobné, musel by být propuštěn z České televize. Není totiž možné, aby ve veřejnoprávní televizi pracoval zaujatý zaměstnanec, jenž není schopen zprostředkovat veřejnosti autentické výroky ústavních činitelů. V této kauze je však pravděpodobnější, že editor obdržel pokyn od někoho z nadřízených. Editor měl pramalý důvod takto samostatně riskovat a jeho počínání by bylo velmi zkratkovité. 

Nedošetřený incident je známkou vnějšího ovlivňování České televize, z čehož vzniká tendenční zpravodajství ve prospěch určitých osob a skupin ve společnosti. Postup při řešení incidentu rovněž prokazuje zanedbání odpovědnosti a povinností ze strany vedení ČT a Rady ČT, což mělo vyústit v reakci příslušných státních institucí, tedy Poslanecké sněmovny, která členy Rady ČT volí a odvolává, a vládního kabinetu, neboť se jednalo o úpravu výroku prezidenta České republiky. Členové vládní koalice (ČSSD, ANO a KDU-ČSL) to však nepovažovali za nic závažného, čímž to nebylo zajímavé ani pro Poslaneckou sněmovnu, kam to mohli přenést představitelé právě ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Tento přístup napomáhá k upevňování prostředí, kde bují zneužívání politické a mediální moci.

Kodex ČT byl porušen v následujících bodech:

„5.5 Česká televize nakládá s informacemi, které pro diváky opatřuje, jako s hodnotou, již si není oprávněna na úkor diváků přivlastňovat, obchodovat s ní nebo ji učinit předmětem jakékoliv spekulace. Česká televize musí vždy přednostně postupovat tak, aby konkrétní informaci připravila s odbornou péčí do vysílání a touto cestou ji pohotově předala divákům.“

„5.6 Ve zpravodajství a aktuální publicistice Česká televize dbá na přesnost a nestrannost spočívající především ve zjišťování a ověřování skutečnosti.

 „5.8 Zpráva musí být založena na zjištěných a ověřených údajích. Česká televize je při získávání a zpracovávání informací plně podřízena imperativu zjistit a divákům zprostředkovat pravdivý obraz skutečnosti…“

„5.14 Redaktoři České televize si musí při vystupování ve zpravodajských a aktuálně publicistických pořadech počínat tak, aby divák nemohl rozpoznat, jaký mají na věc, o níž informují, názor“.

„5.16 Při přípravě obsahu zpravodajství a aktuální publicistiky České televize se uplatňuje redakční autonomie, která spočívá zejména v povinnosti vedoucích pracovníků vyloučit vnější vlivy, jimiž by mohlo být ovlivněno zařazení, pořadí nebo obsah informací ve vysílání. Mimo organizační strukturu redakce může do obsahu konkrétní zprávy nebo rozhodnutí o jejím zařazení či pořadí zasáhnout jen generální ředitel nebo jím pověřený vedoucí pracovník České televize, a to pouze v případě, kdy je z okolností zřejmé, že uveřejněním zprávy došlo nebo naléhavě hrozí, že dojde k porušení zákona. Pokyn, kterým tak bude učiněno, musí být dán šéfredaktorovi příslušné redakce písemně. Pravomoc generálního ředitele a dalších vedoucích pracovníků řídit redakce v personálních a provozních záležitostech není tímto článkem dotčena.“

„5.17 Editoriální rozhodování v redakcích se řídí především kritérii vyplývajícími z Kodexu. Za obsah zpravodajských a aktuálněpublicistických pořadů odpovídá šéfredaktor příslušné redakce.“

Předchozí díly seriálu o nespolehlivosti České televize:


Zpravodajský produkt 13032
Specifická analýza – seriál ČT
© 2017 Agentura EXANPRO

Souhrnné hodnocení a předpověď (11057)

Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR konané ve dnech 20. – 21. října 2017 a doplňující poznatky o rozhodování voličů prozradily, že značná část občanů ČR volila hnutí ANO z toho důvodu, že předsedu hnutí Andreje Babiše považují za jakéhosi „politického Jánošíka“, který podle nich bojuje proti zavedenému systému a korupci a který jim může zaručit zlepšení životní úrovně. Avšak na druhou stranu si nechtěli nebo neuměli všimnout, že nastavený systém Babišovi vyhovuje, neboť ho umně využívá ve svůj prospěch, aniž by nutně porušil zákon (viz např. korunové dluhopisy a dotace z EU na Farmu Čapí hnízdo).

Jeho příznivci dále připojovali argument, že snížil státní dluh, jenže již se nezajímali o to, jak to vlastně provedl. Nezkoumali zákulisí státního účetnictví se všemi jeho položkami ani to, kde se účetně ušetřilo nebo vydělalo, anebo zda se nejednalo jen o manipulaci s účetními položkami. Na druhou stranu jim však nevadilo, že Babiš se svým poslaneckým klubem hlasoval pro nesmyslnou zahraniční misi českých vojáků v Pobaltí, která podle odhadů Ministerstva obrany ČR bude daňové poplatníky stát 362 mil. Kč, a to jenom za rok 2018. Reálný předpoklad však je, že finanční prostředky vynaložené na tuto misi převýší za rok 2018 částku 500 mil. Kč. Mise bude pokračovat i v dalších letech se zvyšováním objemu finančních prostředků. Z hlediska hospodaření se státními financemi to není dobrá zpráva pro občany ČR, a to ještě nerozebíráme další plánované aktivity NATO a EU, jež si s podporou hnutí ANO vyžádají značné finance bez jakéhokoli prospěchu pro Českou republiku. Jedná se tedy o podporu zájmů cizích mocností na úkor zájmů vlastních, a to navíc se zbytečnou eskalací napětí ve východní Evropě a tím ohrožení mezinárodního míru (blíže o zahraniční vojenské misi a jejím falešném zdůvodňování viz odkazy na produkty níže1).

Ze strany Andreje Babiše na voliče rovněž zapůsobila jeho opakovaná vystoupení, během kterých rázně kritizoval všechny politické strany, jež se od 90. let podílely na vládnutí v zemi. Voliči si nepřipouštěli, že Babišovy četné kritické výroky jsou jen povrchní věcí a naopak jim vadilo, jak se představitelé kritizovaných stran, těch stran, jejichž členové v minulosti zastávali funkce ve vládním kabinetu a pro své voliče nic zásadního nevykonali, slovně naváželi do předsedy hnutí ANO. Jenže příznivci a voliči Andreje Babiše přehlédli, že sám Babiš se již od počátku svého politického působení ve vládě stal součástí této pokrytecké politiky. Zavedl sice elektronickou evidenci tržeb (viditelný počin pro viditelné podnikatele), ale úplně se vyhnul regulaci stále se rozšiřující sdílené ekonomiky (např. v dopravě a ubytování), jež v mnohém představuje běžné podnikání s povinností platit daně a sociální a zdravotní pojištění, a dokonce poplatky městu (např. rekreační nebo lázeňský poplatek, poplatek za využité lůžko apod.) Babiš jako ministr financí vůbec neřešil úniky daní v této oblasti. Stejně tak ho nezajímalo to, že mnozí čeští sportovci, umělci a různí podnikatelé (či celé firmy), kteří pracují nebo sportují za finančního přispívání státu, daní své příjmy v zahraničí. Pokud stát finančně dotuje sportovní svazy, tak je přece spravedlivé, aby všichni sportovci, kteří využívají prostředků a zařízení svých sportovních svazů (např. Českého tenisového svazu), danili své příjmy ze sportovní činnosti v České republice. Tuto záležitost je možné jednoduše ošetřit, ale nikdo odpovědný včetně Babiše ve funkci ministra financí a zároveň vicepremiéra to nikdy nenadnesl ani jako téma.

Babišovi mohutně pomohla i média v čele s novináři, kteří hlásali, že Babiš představuje symbol „antiestablishmentu“, což v žádném případě neodpovídá pravdě. Ve skutečnosti předseda hnutí ANO představuje symbol pouze proti ostatním českým politickým subjektům, ale nikoli symbol proti systému. Andrej Babiš totiž bojuje s ostatními o přístup k systému a nikoli o změnu systému. Tento boj s ostatními mu pomohl vyhrát volby, což mu značně usnadnila nepřesvědčivá minulost společně s žalostným působením jeho politických oponentů. Nyní po volbách se ale tento způsob jeho vystupování a využívání systému přirozeně otáčí proti němu, jelikož většina politických subjektů s ním jako „populistou“ a trestně obviněnou osobou odmítá uzavřít případnou koalici. Babiš obviňoval strany ODS a TOP 09 z korupce, ale náhle je to právě ODS, která by se mu nejlépe z hlediska získaných poslaneckých mandátů hodila pro vytvoření většinové vládní dvojkoalice. Babiš rázem svůj postoj k ODS přehodnotil, což potvrzuje jeho povrchnost v předchozím řečnění a také nastiňuje jeho budoucí manévrování. Jenomže ODS spolupráci odmítá, stejně tak Česká pirátská strana.

Hnutí ANO bude nadále podporovat politiku Evropské unie a Severoatlantické aliance, ačkoli si mnozí vzhledem k vystupování Babiše k nelegální migraci mysleli pravý opak. Hnutí ANO chce setrvat v Unii i v Alianci a nelegální migraci chce řešit mimo Evropu, což je neproveditelné, neboť se jedná o projekt EU v rámci přesídlování obyvatel.2 Hnutí ANO nepodporuje ve svém postoji k mezinárodním organizacím ani referendum o setrvání nebo vystoupení z těchto spolků. Bude pouze alibisticky jednat o možném zavedení referenda jako prostředku pro rozhodování vlády, avšak různé názory na technické provedení budou zdržovat jeho praktické zavedení. To je hledisko, kvůli němuž nechce hnutí ANO spolupracovat na vládní úrovni s politickým hnutím SPD, které Babiš považuje za příliš nacionalistické a radikální, a tím neslučitelné s jeho pojetím nadnárodního systému.

Zdá se, že Babišovi zbývají jen dvě možnosti: buď přesvědčit ČSSD a KDU-ČSL o vytvoření staronové koalice, anebo vládnout s SPD za podpory komunistů. Je tu samozřejmě stále možnost, že zbylé strany změní názor ohledně spolupráce s Babišem (taková možnost existuje na české politické scéně vždy). Pak už zbývá pouze varianta menšinové vlády. Vzniklá politická situace prověří schopnosti Andreje Babiše, jenž se při těžkostech ve své politické funkci vymlouval na přístup politiků z ostatních stran a hnutí. Nyní ale bude muset tyto výmluvy nahradit praktickými činy, protože jeho voliči ho vynesli na „výsluní“ politické scény a již neočekávají výmluvy od politika, který nad sebou nemá žádnou jinou politickou stranu ani nadřízeného politika v budoucí národní vládě.   

Účast ve volbách do Poslanecké sněmovny se vyšplhala na úroveň 60,84 %, což znamená, že se voleb z různých důvodů neúčastnilo 3 283 436 oprávněných voličů (podle seznamu voličů). 39 % voličů tedy nepodpořilo svým hlasem žádný politický subjekt. Hnutí ANO získalo 1 500 113 platných hlasů, ale pokud to převedeme na procenta z celkového počtu oprávněných voličů (8 374 501 osob), tak zjistíme, že podpora hnutí ANO dosahuje 17,91 % (oproti 29,64 % vypočítaných z počtu účastníků voleb jako základu pro výpočet procent).

Zajímavým poznatkem je, že 3 266 033 občanů neboli přibližně 39 % všech oprávněných voličů se nerozhodovalo podle kritéria udržování mezinárodního míru a prosazování skutečné národní bezpečnosti, což by mělo být prvořadým hlediskem pro úspěšnou realizaci ekonomického a společenského života. Jedná se o voliče, kteří dali svůj hlas hnutí ANO a stranám ODS, ČSSD, TOP 09 a KDU-ČSL, tedy politickým subjektům, jejichž členové v rozporu s mezinárodní situací a za pomoci dezinformací o údajné hrozbě z Ruské federace hlasovali pro vyslání českých vojáků do Pobaltí.1 Možná jejich voliči nedoceňují význam zvyšování napětí ve východní Evropě pro Českou republiku a stačilo jim, že se tyto politické subjekty vyslovily proti terorismu. Avšak pokud chtějí tito politici bojovat proti terorismu a přitom se podílejí na eskalaci mezinárodního napětí ve východní Evropě, pouze tím rozporují a zpochybňují svůj pravdivý zájem o celkovou bezpečnost v Evropě a potažmo také v České republice.

Odbornou způsobilost Andreje Babiše nejenom v bezpečnostní oblasti lze rozpoznat v jeho knize „O čem sním, když náhodou spím“. Kniha v této oblasti obsahuje několik nedostatků a rozporů. Jeden z nedostatků, který předseda Babiš odhalil veřejnosti, aniž by si to uvědomoval, se týká vztahu národní vlády a českých zpravodajských služeb. Z tohoto nedostatku vyplývá vážné zanedbávání odpovědnosti české vlády za řízení zpravodajských služeb (více v příslušném produktu v kategorii „Působení zpravodajských služeb“). Pokud Babiš nastoupí jako premiér, je možné předpokládat pokračování v pasivním vztahu k českým zpravodajským službám, zvláště za situace, kdy Babiš bude upřednostňovat nadnárodní organizace, a tedy politický trend hlavních mocností Západu s jejich bezpečnostními závěry.

Babiš jako předseda vlády se v příštím roce nevyhne vyjádření ke sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu, jehož se velmi pravděpodobně zúčastní představitelé a poslanci z KDU-ČSL a dalších politických subjektů. Sjezd je plánován na květen a Babiš bude muset vyjádřit svůj postoj a prozradit, jak vnímá národní zájmy v této záležitosti, v níž se angažují čeští politici. Jako vicepremiér se této problematice zbaběle vyhýbal, přitom byla účast členů vlády Pavla Bělobrádka a Daniela Hermana na sjezdu německými médii prezentována jako poselství české vlády. Zde je zajímavá okolnost ve volebních výsledcích, kdy má KDU-ČSL pravidelně nejhorší výsledky v krajích, jež byly významnou součástí Sudet (Karlovarský, Ústecký a Liberecký kraj). Není zde patrně přímá souvislost, ale vytváří to dojem, že jedním z důvodů opakovaného neúspěchu KDU-ČSL ve zmíněných krajích je nesouhlas voličů s politikou KDU-ČSL směrem k Sudetoněmeckému landsmanšaftu. Naproti tomu vítězství hnutí ANO patřilo v těchto krajích k těm nejvyšším v celé zemi. Lze se tedy domnívat, že postoj hnutí ANO k zahraniční politice KDU-ČSL bude jedním z faktorů, které mohou ovlivnit přízeň voličů k hnutí ANO.

Kauza Čapí hnízdo bude pro Babiše kritickou pouze tehdy, pokud se spolehlivě prokáže, že v době čerpání dotace z EU patřila Farma Čapí hnízdo stále pod holding Agrofert, anebo že s dotací nakládal kdokoli z holdingu Agrofert. Samotné vyvázání společnosti, jež se přejmenovala na Farmu Čapí hnízdo, ze sdružení obchodních společností Agrofert a její pozdější připojení k jiné společnosti (po vypršení pětileté dotační podmínky) není trestným činem, byť by farmu spravovali příbuzní Andreje Babiše. V tomto případě bychom to mohli považovat jen za nemorální, ale nikoli za protizákonné.

Následující funkční období hodnotíme jako období, jež usvědčí Andreje Babiše z toho, o čem skutečně sní a jak to skutečně myslí s národním hospodářstvím, národní bezpečností a obecně s národními zájmy, které chce hájit. Podle dosavadních poznatků o chování Andreje Babiše za uplynulé funkční období předpovídáme, že se provalí jeho přetvářka, postranní úmysly a podřízenost západním mocnostem na úkor národních zájmů a státní suverenity. Fenomén Andrej Babiš se ukáže být povrchní slupkou, pod níž se skrývá marketinkový produkt současné doby. Projeví se jeho oportunistický charakter a politické manévrování, jímž se přizpůsobuje politickým poměrům v Evropě.

Za vlády v čele s Andrejem Babišem bude v České republice zahájeno budování základny amerických sil v rámci JOAC3, případně se o tom začne vážně uvažovat. Babiš to samozřejmě bude pokrytecky pokládat za národní zájem vztažený na bezpečnostní záruky. V tom mu bude čile sekundovat stranický kolega Martin Stropnický, jenž opětovně aspiruje na funkci ministra obrany, případně ministra zahraničních věcí, a jenž v České republice prosazuje zájmy USA, čemuž podřizuje politiku českých ozbrojených sil.

Babišovi se může podařit krátkodobé posílení ekonomiky, a to i za cenu podřízení národních zájmů cizím mocnostem. Avšak ekonomický prospěch nemusí stačit, pokud nebude prosazovat národní bezpečnost, zachovávání mezinárodního míru a dodržování mezinárodního práva i směrem k aktivitám Západu (viz také produkt 13031 Mylné hodnocení politiky A. Babiše aneb Babiš jedná v naprostém souladu s politikou NATO a EU).


1 Produkty k zahraniční vojenské misi v Pobaltí a jejímu falešnému zdůvodňování

2 K zahájení nové a početné migrace napomohla a dále napomáhá Evropská unie (EU), která je stále více spjata se zahraniční politikou USA. Funkcionáři EU již v roce 2014 připravovali pilotní projekt přesídlování, jenž předpokládal stanovení migračních kvót pro členské země EU. Mechanismus kvót měl být uveden v platnost právě v roce 2015, což vypovídá o sladění s migrační kampaní a následnou migrační vlnou ve stejném roce.  

Pilotní projekt přesídlování je zmíněn v periodickém dokumentu se vztahem k roku 2014. Dokument, který vydává Ministerstvo vnitra ČR, nese název „Zpráva o situaci v oblasti migrace a integrace cizinců na území České republiky v roce 2014", přičemž zmínka o pilotním projektu přesídlování se nachází v části nazvané „Problematika migrace na úrovni Evropské unie". V předchozích zprávách spojenými s příslušnými ročními obdobími se o tomto projektu nepíše.

3 JOAC je americká Koncepce operačního přístupu ozbrojených sil (všech druhů vojsk) do zájmových prostorů* po celém světě (Joint Operational Access Concept). Jedná se o koncepci, která má ozbrojeným silám USA zajistit přístup do prostorů, v nichž potřebují provádět vojenské operace. JOAC není úplně novou záležitostí, je však  záležitostí nepřetržitě zdokonalovanou ve vztahu k takzvaným „spojencům“ čili zemím, které by Spojeným státům měly se svými zdroji a územím co nejvíce usnadnit působení ve světě. Do této kategorie patří zřizování podpůrných amerických základen na osách přesunů amerických sil, tedy v zemích mezi USA a cílovými prostory pro provádění vojenských operací (vojenská cvičení, operace na podporu míru - PSO, válečné operace). Problematika JOAC je rozpracována jako interní produkt (viz „JOAC – Joint Operational Access Concept“ v interní tematice v Přehledu zájmových témat v kategorii Zpravodajské názvosloví a písemnosti).

* Vysvětlení termínů je obsaženo v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 11057
Souhrnné hodnocení a předpověď
© 2017 Agentura EXANPRO

Specifické hodnocení (12031)

Pomalu končí rok 2017 a české zpravodajské služby za sebou stále táhnou břemeno spojené s předešlým rokem 2016. Tím břemenem je veřejná výroční zpráva, což znamená, že se jedná o břemeno, které vyvstává každoročně. Pokud ale zvážíme, že zpravodajské služby* nejsou schopny v posledních letech zveřejňovat své výroční zprávy za hodnocený rok dříve než v období mezi měsíci září až listopad následujícího roku, tak musíme upřesnit, že toto břemeno nevzniká každoročně, nýbrž nepřetržitě trvá. Na přelomu října a listopadu 2017 budou zveřejněny výroční zprávy dvou českých zpravodajských služeb (BIS* a VZ*) za rok 2016, avšak přibližně za tři měsíce by se již měli příslušníci těchto služeb zabývat zpracováváním další výroční zprávy, a to za rok 2017. Vytváření výroční zprávy se tak stalo téměř celoroční záležitostí, což je vážným signálem k tomu, aby se tím začaly zaobírat odpovědné osoby (členové vládního kabinetu a poslanci a senátoři v příslušných komisích a výborech), neboť se ztrácí význam a přínos vytvářeného dokumentu a naopak se mrhá silami a časem pracovníků zpravodajských služeb, které by mohly být využity vhodnějším způsobem.

Utajovaná verze výroční zprávy má význam jak pro samotnou zpravodajskou službu jako analýza vlastní činnosti, tak především pro vládu jako řídící orgán státních zpravodajských služeb. Utajovaná (neveřejná) výroční zpráva musí národní vládě vždy sloužit jako jeden z dokumentů pro kontrolu své vládní odpovědnosti za uplynulý rok a pro upřesnění činnosti (úkolů) zpravodajským službám na následující, tedy zpravidla již aktuální rok a k tomu i na rok příští (což vychází z toho, že z důvodu časových prodlev by se každoročně mělo plánovat vždy na dva roky dopředu: pro první rok potvrzení a rozvedení úkolů nebo jejich jiné upřesnění, pro druhý rok pak rámcové stanovení úkolů a činnosti). Členové vládního kabinetu podle zprávy zváží, zda všechny záležitosti v ní uvedené byly ze strany vlády vždy odpovědně řešeny a vyřešeny. Pokud ne, přijímá vláda opatření k nápravě. Výroční zpráva je v tomto smyslu také možností zpravodajské služby zdůraznit určité události, záležitosti či problémy, které nepovažuje za dostatečně vyřešené a které mohou představovat problém, nebo dokonce vážnou hrozbu pro další období. V dalším se vláda podle obsahu výroční zprávy rozhoduje, jak budou upřesněny úkoly příslušné zpravodajské službě na následující čili aktuální rok, a dále rozhoduje, jaké rámcové úkoly budou stanoveny na rok příští.

Výroční zpráva je rovněž jeden ze způsobů, jímž vláda kontroluje plnění uložených úkolů zadaných zpravodajským službám a také stav a výkon služeb vzhledem k požadovaným výsledkům. Na základě zjištění přijímá vláda nezbytná opatření směrem ke zpravodajským službám. Jedním souborem úkolů jsou takzvané „zpravodajské požadavky”* vlády, z nichž jsou vymezovány „prioritní zpravodajské požadavky”*. Plnění těchto požadavků musí být dostatečně rozvedeno ve výroční zprávě. Úvodním nedostatkem v jejich plnění však bývá až příliš obecná formulace těchto požadavků (blíže viz produkty z kategorie Odborná zpravodajská nauka, např. produkt 2112 Fáze zpravodajského procesu aneb Jak funguje kruh zrání).

Pokud má utajovaná výroční zpráva co nejlépe sloužit výše zmíněným cílům, musí být vládě předána co nejdříve po skončení hodnoceného roku. Pro naplnění praktického významu to znamená nejpozději do konce března následujícího roku. Jestliže to zpravodajská služba není schopna splnit, je nutné změnit formu a způsob vytváření výroční zprávy (podrobnější objasnění provedeme na obsahu výročních zpráv za rok 2016 po jejich zveřejnění v neutajované podobě).

Žádné politické události jako volby včetně volební kampaně nemohou mít vliv na včasné předání utajované zprávy členům vládního kabinetu a prezidentovi ČR, případně dalším adresátům. Stejně tak nemohou žádné události a aktivity zabránit nové vládě, aby se po nástupu do úřadu začala neprodleně zabývat činností a stavem státních zpravodajských služeb, které řídí. To patří k primárním zájmům každé vlády, jež musí řešit v prvních týdnech svého funkčního období. Jedním z prvních úkonů nové vlády, která zahájí svou činnost na počátku roku 2018, by mělo být seznámení s posledními utajovanými výročními zprávami všech českých zpravodajských služeb. Kromě toho by měl nový premiér co nejdříve provést návštěvu ústředí těchto služeb, čímž vyzdvihne jejich důležitost a potvrdí politické výroky o významné roli zpravodajských služeb v současném dění.

Neutajovaná neboli veřejná verze výroční zprávy neplní žádnou funkci pro rozhodovací proces vlády a její zveřejnění tak není z časového hlediska důležité. Veřejná výroční zpráva je cílena na média a širokou veřejnost, avšak vzhledem k několika faktorům je otázkou, zda je vůbec nutné vytvářet neutajované verze výročních zpráv zpravodajských služeb. Prvním faktorem je samozřejmě nadbytečná zátěž. Dalším pak to, že ve zprávách obvykle chybí jakákoli zmínka o těch událostech, které byly v příslušném roce rozebírány v médiích a zároveň se týkaly nebo byly pokrývány činností zpravodajských služeb (příkladem je bod 1 v produktu 12014 nazvaný Obsah zprávy nezahrnuje již dříve veřejně publikované události v souvislosti s činností BIS“). Zvláštní je i to, že veřejné výroční zprávy vydávají jen dvě ze tří českých zpravodajských služeb (veřejnou zprávu nevydává ÚZSI*).

Veřejné výroční zprávy neplní žádnou praktickou, ani veřejně prospěšnou funkci a vzhledem ke svému rozporuplnému obsahu jsou nevhodným výtvorem. Písemná forma veřejných výročních zpráv by měla být nahrazena stručným a věcným ústním brífinkem pro média a pozvané hosty. Brífink by měla organizovat a provést vláda jako řídící orgán, čímž by zároveň prokázala svou odbornou způsobilost v řízení zpravodajských služeb (jeden brífink o činnosti všech služeb). Veřejnost se s brífinkem může seznámit prostřednictvím sdělovacích prostředků. Zpravodajské služby by neměly dokazovat svoji potřebnost a důležitost písemnými dokumenty, a už vůbec ne kostrbatými slohovými útvary, přičemž by to po nich neměli vyžadovat ani výkonní politici, kteří z těchto aktivit sledují vlastní politický prospěch. Zpravodajské služby by se měly veřejnosti prezentovat tak, že se místo psaní nadbytečného dokumentu, jenž vytvářejí a upravují několik měsíců, než jej nakonec zveřejní, soustředí plně a poctivě na zpravodajskou podporu v zajišťování bezpečného prostředí před reálnými hrozbami a budou minimalizovat aféry ve vlastních řadách. 

Zpravodajské produkty související s působením českých zpravodajských služeb:


* Definice termínů a stručný popis zpravodajských organizací jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 12031
Specifické hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO