Analýzy, hodnocení a předpovědi         Slovník          Pracovní postupy        Bezpečnostní situace a politika

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací. 

Specifické hodnocení a návrh na nápravu stavu (11100)

Ústavní soud České republiky dne 9. dubna 2019 rozhodl, že vydání (extradice) ruského občana Jevgenije Nikulina do Spojených států amerických na konci března 2018 bylo protizákonné. Vážný problém je však v tom, že ústavní soudci se na tomto protizákonném činu ve prospěch USA vědomě podíleli. Komplot výkonné a soudní moci prokazuje zaznamenaná součinnost tehdejšího ministra spravedlnosti Roberta Pelikána a Ústavního soudu ČR (dále jen ÚS) právě v době neplánované a narychlo organizované návštěvy tehdejšího předsedy Sněmovny reprezentantů Kongresu USA Paula Ryana.

ÚS tedy potvrdil již dříve analyzované pochybení Babišovy vlády skrze tehdejšího ministra Pelikána (spolustraníka Andreje Babiše). Záměrně píšeme o pochybení Babišovy vlády, jelikož premiér Andrej Babiš (toho času v demisi) o celé záležitosti věděl a s Paulem Ryanem měl dokonce schůzku (viz produkty níže). Potíž je však v tom, že ÚS mlčí o nepoctivém zapojení vlastních soudců. Celou dobu mlčí také senátoři, kteří svým souhlasem umožňují jmenovat ústavní soudce do jejich funkcí. Stejné ticho je v tomto případu i na půdě Poslanecké sněmovny, jejíž poslanci měli už dávno rázně vystoupit proti jednání Pelikána a Babiše. Jak mohou tito lidé ve funkcích soudců, senátorů, poslanců a členů vládního kabinetu poté někomu tvrdit, že jsme právním státem? A to se samozřejmě nejedná jen o tento diskutovaný problém.

Ani prezident Miloš Zeman se nevyjadřuje zcela čestně, protože úmyslně v této kauze zapomíná na zapojení Andreje Babiše, kterého i přesto podruhé jmenoval do funkce předsedy vlády České republiky (červen 2018) poté, co jeho vládě Poslanecká sněmovna nevyjádřila důvěru (leden 2018). Jmenoval ho podruhé i přes další vážné prohřešky spojené s podřízením se politice západních mocností (viz produkt 11080 zmíněný níže). Podotýkáme, že prezident ČR stejným nečestným způsobem hájil svého podřízeného Vratislava Mynáře ohledně nezískání bezpečnostního osvědčení, kdy vědomě zlehčoval závěr NBÚ. Objasnění zmíněných věcí je obsaženo v těchto dvou produktech:

Před hodnocením aktuálního vývoje kauzy „Nikulin“ a návrhem na nápravu stavu si nejprve připomeňme toto porušení českého právního řádu prostřednictvím již publikovaných dokumentů na stránkách zpravodajské agentury EXANPRO. Kauza s pochybením české výkonné a soudní moci byla v období březen až červen 2018 podrobně rozebrána v následujících zpravodajských produktech:

Rozeberme si nyní blíže aktuální vývoj kauzy „Nikulin“, kdy ÚS dospěl 9. dubna 2019 k závěru, že vydáním ruského občana Jevgenije Nikulina do USA byly porušeny jeho práva na spravedlivý proces. ÚS svým verdiktem zrušil rozhodnutí t. č. ministra spravedlnosti Pelikána v demisi, avšak svévole Roberta Pelikána za podpory Andreje Babiše se již nedá zvrátit, neboť Nikulin byl ihned po tomto rozhodnutí převezen do Spojených států. Jediné, co Nikulinovi zůstalo, je možnost požádat o odškodnění za nedodržení právního postupu vůči jeho osobě.  

Závěr ÚS je zvláštní v tom, že na vydání Nikulina do USA se podíleli nejméně tři ústavní soudci (Jan Musil, Jan Filip a Jaromír Jirsa – blíže viz odkazy na produkty výše). Náhle to vypadá, že se chce ÚS svým aktuálním verdiktem zbavit své odpovědnosti a veřejnosti tak předhazuje jen tehdejšího ministra Pelikána, aby tím ÚS odpoutal pozornost od svých soudců. Jenže sám Pelikán velmi dobře ví, že minimálně tři výše jmenovaní ústavní soudci mu byli v jeho konání velmi nápomocni.

Robert Pelikán pro Českou televizi v den odletu letounu s Nikulinem na palubě uvedl (30. března 2018), že poslední zákonná překážka padla poté, jakmile v úterý (rozuměj 27. března 2018) ÚS odmítl Nikulinovu stížnost. A zde je ten klíčový bod. Jak mohl Pelikán vědět, že ÚS tuto stížnost odmítl, když to ani ještě poté, kdy letoun s Nikulinem přistál na území USA, nevěděl ani jeho právní zástupce Martin Sadílek. Pelikán se přitom musel rozhodnout nejpozději 28. března 2018, protože následující den byla již přijímána opatření pro to, aby byl Nikulin v pozdních večerních hodinách 29. března předán eskortě a dopraven na letiště k letounu typu Gulfstream s registrační/imatrikulační značkou N996GA, jehož provozovatelem je Ministerstvo spravedlnosti USA. Letoun z Prahy odstartoval šest minut po půlnoci 30. března 2018. 

Celý průběh a zapojení aktérů nasvědčuje tomu, že mezi Ministerstvem spravedlnosti ČR a Ústavním soudem ČR existovala rychlá dohoda o tom, že bude Nikulinova stížnost zamítnuta a usnesení ÚS bude zpětně datováno k 27. březnu 2018 tak, aby byl ministr spravedlnosti z obliga. Ten se tak mohl 28. března rozhodnout o vydání Nikulina, jenže v té době ještě neexistovalo žádné usnesení ÚS, pouze příslib tohoto usnesení se zpětnou platností. Této dohodě nasvědčuje i fakt, že letoun N996GA vyčkával na letišti v Praze už od 25. března, a dále také to, že ve stejný den do Prahy „nečekaně“ dorazil i Paul Ryan. Tyto skutečnosti mohly na ÚS působit jako tlak k tomu, aby konal se zpětnou platností. I kdyby bylo usnesení ÚS vyhotoveno k 27. březnu tak, jak na něj bylo toto datum později společně s textem dopsáno, tak i tato věc by byla nadmíru podezřelá. Uznejte sami: americký letoun určený k provedení extradice přistane v Praze 25. března a ÚS náhle 27. března vydá usnesení, jímž odmítá stížnost Nikulina jako neopodstatněnou. Není snad tohle porušení nezávislosti ústavních soudců, a tím i porušení Ústavy ČR čl. 82, a také článku 1 o svrchovanosti ČR?

Tři výše jmenovaní soudci tvořili trojčlenný senát v čele s předsedou Janem Musilem. Tito soudci rozhodovali o stížnosti Nikulina a 20. února 2018 rozhodli usnesením se spisovou značkou IV. ÚS 530/2018 (#1) o odložení vykonatelnosti vydání Nikulina do zahraničí (týkalo se USA a Ruska), dokud nebude o této stížnosti rozhodnuto. Tito stejní soudci později rozhodli svým usnesením IV. ÚS 530/2018 (#2) o odmítnutí Nikulinovy stížnosti. Usnesení je datováno k 27. březnu, ale dostupné bylo až 3. dubna 2018.

Celý průběh vydání Nikulina do USA nese znaky zákulisních praktik se spolčením výkonné a soudní moci. Zde se můžeme ptát, proč se ÚS poprvé k této události vyjádřil až v pátek 30. března 2018 a ještě k tomu ve tři hodiny ráno na sociální síti Twitter, kdy byl Nikulin zhruba v polovině cesty do USA, a proč obsah samotného usnesení o odmítnutí stížnosti ÚS zveřejnil až 3. dubna 2018. Můžeme se také ptát, proč ÚS datoval své usnesení k 27. březnu neboli ke dni, kdy v Poslanecké sněmovně řečnil neoficiální host Paul Ryan, jenž do Prahy přijel s jediným cílem: dosáhnout extradici Jevgenije Nikulina do USA (k tomu se později přiznal). Ptát bychom se mohli na spoustu dalších věcí. (Kauza je podrobně rozebrána v produktech zmíněných výše.)  

Nyní je však zajímavé, že ÚS předhodil bývalého ministra Roberta Pelikána veřejnosti jako obětního beránka, ale o svém zapojení pomlčel. Přitom je velmi jednoduché vhodnými otázkami na zúčastněné aktéry zjistit, co se vlastně dělo a kdo a jak velkou míru odpovědnosti za toto právní pochybení nese. (Otázky, jejichž odpovědi, ať už kladné, nebo záporné, případně vyhýbavé (odmítavé), prokáží vinu zapojených osob, jsou vytvořeny ve formě analytické úlohy v příslušném produktu.)

Pro nápravu stavu je nutné zahájit šetření, které by měla uskutečnit k tomu sestavená komise z řad českých zákonodárců. Poslanecká sněmovna i Senát mají ve svých strukturách Ústavně právní výbor, což je orgán, z něhož by měli přednostně pocházet kandidáti do vyšetřovací komise. Sestavená komise by pak měla pokládat otázky jak směrem ke členům tehdejšího vládního kabinetu (Robert Pelikán, Andrej Babiš a jejich podřízení úředníci), tak směrem k ústavním soudcům (Jan Musil, Jan Filip, Jaromír Jirsa a dále také předseda ÚS Pavel Rychetský a jeho dva zástupci: místopředsedkyně Milada Tomková a místopředseda Jaroslav Fenyk). Otázkou však zůstává, zda jsou čeští poslanci a senátoři vůbec ochotni a schopni provést potřebnou nápravu špatného stavu. Vzpomeneme-li si, jak poslanci vstoje nadšeně tleskali po projevu neoficiálního hosta v osobě Paula Ryana v Poslanecké sněmovně, tak nelze očekávat, že ti, kteří vlastně tleskali pochybné extradici Nikulina do USA, by nyní tuto extradici měli šetřit.

Parlament by měl sestavit podobnou vyšetřovací komisi jako v případě organizační změny v Policii ČR, i když ani tato komise záměrně nic nevyšetřila (blíže viz produkt 11044 Organizační změna v Policii ČR a závěrečná zpráva vykazují nezpůsobilost politiků a postranní úmysl).

Členové Parlamentu ČR se ale nebudou stavět proti politikům a soudcům v souvislosti s aktivitami Spojených států, i kdyby tyto aktivity nebyly v souladu s českým právním řádem a mezinárodním právem. To už několikrát prokázali. A tak se zmohou na osočování premiéra Babiše jen kvůli střetu zájmů ohledně koncernu Agrofert a evropským dotacím ohledně Farmy Čapí hnízdo, jež z hlediska dokazování plave na vodě (podrobněji viz produkt 11063 Kauza Čapí hnízdo aneb Zákon nemůže ve všem suplovat morálku).

Navíc je zde obecné mínění zákonodárců, že se Pelikán rozhodl jako ministr suverénní země. Jenže co na tom bylo suverénního? Vždyť porušil právní systém jenom proto, aby vyhověl americkému požadavku. Mohl se přece rozhodnout o dva měsíce později, a to bez pomoci Američanů a v souladu s českým právním řádem. Takto nejsou zpravodajští analytici daleko od pravdy, když tvrdí, že Američané věděli o době extradice ještě dříve než sám Pelikán a ústavní soudci. Tento poznatek vychází z mnohých zkušeností ve vzájemné interakci americké administrativy s politickými zástupci jiných zemí (američtí zástupci například věděli mnohem dříve než kosovští představitelé o tom, že Kosovo vyhlásí nezávislost; stejně tak věděli mnohem dříve než sám Juan Guaidó, že se jmenovaný stane úřadujícím venezuelským prezidentem – pointa je zřetelná, blíže viz produkt 11096).

Pokud se neuskuteční řádné šetření tohoto komplotu výkonné a soudní moci se stanovením dostatečného postihu (např. zákaz výkonu právnické praxe u osoby Roberta Pelikána a jeho podíl na případném odškodnění Nikulina, nucená rezignace alespoň tří zapojených ústavních soudců a taktéž stejný podíl na odškodnění), bude podobných případů přibývat a Česká republika se bude ve vládnutí a soudnictví propadat na úroveň dřívějších kolonií. (Pozn.: Soudce Musil ze své funkce již odstoupil v lednu 2019, ale jako důvod uvedl své vlastní zdraví.) 

Další nutností pro nápravu stavu je zavedení účinného systému odměn a trestů ve státní správě, který v tomto státním molochu už hodně dlouho chybí. Je zde jen systém odměn, kdy si ministři v jednotlivých resortech rozdělují peníze daňových poplatníků na své odměny za nedostatečný a často nepoctivý výkon. Spravedlivými tresty se nikdo nezabývá, a tak se státní úředníci nebojí svých pochybení a dál konají, jak konají.

Kauzou se už dávno měla zabývat Bezpečnostní informační služba (BIS), jelikož bylo porušeno demokratické a ústavní zřízení ČR včetně její suverenity. To je jedna z položek, kterou má BIS ve svém popisu práce. Podle Ústavy ČR jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Tady však soudci nestranní prokazatelně nebyli. Vyvíjel snad na ně někdo nějaký tlak, čímž ohrozil jejich nestrannost? Na to by měli odpovědět příslušníci BIS a podklady předat příslušným orgánům. Avšak jak by mohla BIS hlásit své zjištění svým nadřízeným (vládě v čele s premiérem), když se premiér do tohoto provinění zapojil? Snad by BIS mohla prostřednictvím svého ředitele Michala Koudelky alespoň upozornit veřejnost, což je způsob, kterým ředitel BIS tak rád komunikuje (vydává častá prohlášení, aby se neustále obhajoval a zdůvodňoval již zdůvodněné nebo nezdůvodnitelné záležitosti). Ale ani tohle nelze očekávat, protože BIS je nasměrována jen proti činnosti Ruské federace, přičemž porušování českého právního řádu a Ústavy ČR v souvislosti s vydáním Nikulina do USA ji netrápí. A obzvláště ji to netrápí poté, kdy byl její ředitel společně s premiérem Babišem na zvláštní návštěvě v ústředí CIA v Langley.   

Na závěr ještě jedna poznámka. Někteří lidé zpochybňují Pelikánovo podřízení americké straně. Jako námitku uvádějí, že v případě žádosti USA o vydání Libanonce Alího Fajáda jednal proti Američanům a Fajáda vydal libanonským úřadům kvůli pětici unesených Čechů včetně vojenského zpravodajského důstojníka. Avšak skutečnost je taková, že ani v tomto případě Pelikán nejednal v rozporu s požadavky Spojených států, ale v naprostém souladu. Celá kauza je podrobně analyzována ve třech následujících zpravodajských produktech:


Zpravodajský produkt 11100
Specifické hodnocení a návrh na nápravu stavu
© 2019 Agentura EXANPRO

Specifická analýza a předpověď (13057)

V lednu 2019 se v zahraničních i domácích médiích začaly objevovat zprávy o tom, že se zástupci USA a Tálibánu dohodli na pracovní verzi mírové dohody ohledně Afghánistánu. Stalo se tak během údajného jednání v Dauhá, hlavním městě Kataru. Jednání mělo trvat šest dní a bylo označeno jako první kolo rozhovorů. Druhé kolo rozhovorů mělo být uskutečněno v únoru 2019.

K tomu se objevila zpráva, že vyjednavačem Tálibánu se stal mulla Abdul Ghání Baradar, který se podílel na zakládání Tálibánu a byl zástupcem vůdce Tálibánu mully Mohameda Omara (Muhammad Umar) pro vojenské záležitosti.

Skutečnost je však taková, že Spojené státy americké se snaží s Tálibánem vyjednávat už od roku 2009. Již tento časový údaj sám osobě odkrývá, že mírová dohoda s Tálibánem ohledně území Afghánistánu je prakticky neproveditelná. Jenže neproveditelnost jakékoli dohody se primárně nevztahuje k hnutí Tálibán, neboť afghánský Tálibán [1] není samostatnou, ale podřízenou organizací. To zástupci USA moc dobře vědí.

Rázem vyvstává několik otázek jako například proč není mírová dohoda proveditelná, o co Spojené státy touto hrou usilují, kdo stojí v pozadí a s jakým cílem apod. Zajímavé je také to, kdo je vlastně vyjednavač Baradar (?)

Určité odpovědi lze nalézt ve zpravodajském produktu 11014 Příčiny neúspěchu vojenské mise v Afghánistánu. Bezútěšná a stále se zhoršující situace v Afghánistánu je pak popsána v souhrnném hodnocení 13047 Závěr Američanů: Afghánská vláda nemá pod kontrolou 82 % správních okresů Afghánistánu.  

Následná analýza se věnuje objasnění, proč Afghánistán není zdaleka jen problémem mezi stávající afghánskou vládou a Tálibánem, proč není možné očekávat reálné výsledky ve vyjednávání s Tálibánem a co tímto vyjednáváním chtějí Američané doopravdy dosáhnout.

Souhrnné hodnocení (11099)

Násilný trestný čin v podobě masové vraždy ve městě Christchurch na Novém Zélandu provedený 15. března 2019 (prověřujeme i nesrovnalosti v tomto incidentu, ale na následné hodnocení to nemá vliv) a různorodé reakce na tento čin nám velmi tvrdě připomněly, že společnost se ve vyspělých zemích jak polarizuje, tak radikalizuje. Na tomto vývoji se však významnou měrou podílejí národní vlády včetně té české (více k podílu vlády Andreje Babiše dále v textu).  

Lidé různých komunit se svým chováním stále více vyhraňují v protikladném postoji k jiné skupině osob. Takto proti sobě stojí skupiny vyznávající a propagující odlišné náboženství, rasu, národnost, etnikum nebo kulturu. Především se jedná o střet společnosti vybudované na základě křesťanských a určitých demokratických hodnot se společností uznávající způsob života podle islámského náboženství. To je druh polarizace, jež je v rámci celé lidské společnosti nejcitelnější. Podstatné je, na jakém území k této polarizaci dochází a proč.

Tato polarizace existovala v různé míře vždy, avšak dříve byly obě společnosti od sebe z velké části odděleny rozdílnými geografickými prostory. Hranice mezi těmito prostory se podle historického vývoje různými směry posunovala. Dnes se už ale tato hranice úplně vytratila a dochází k volnému mísení dvou značně odlišných kultur, přičemž je naprosto zásadní, že k mísení obou kultur dochází převážně na teritoriu zemí s křesťanskou historií, tedy obecně se jedná o takzvané západní země.

Novodobé mísení obou kultur ve vyspělých zemích, zejména těch evropských, není až tak spontánní záležitostí jako záměrnou činností i nečinností odpovědných subjektů (vysvětlení dále v textu).

Z těchto dvou rozdílných společností a jejich vzájemné polarizace pak z různých příčin do popředí vystupují radikální skupiny a jednotlivci. Tito radikálové* usilují o rychlé a rázné změny ve prospěch vlastní společnosti. Ale pozor, být radikál ještě neznamená jednat v rozporu se zákonem. V tomto ohledu agentura EXANPRO rozlišuje mezi politickým radikálem* a militantním radikálem*. Politický radikál své radikální názory a požadované změny uplatňuje skrze zákonné politické prostředky, kdežto militantní radikál je ochoten prosazovat své cíle násilnou cestou, a to ať už jako člen organizované skupiny, nebo jako jednotlivec.

Radikalismus* ani extremismus* nejsou definovány v českém trestním zákoníku. V demokratické zemi by bylo vůbec složité popsat tyto dva jevy z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu. Pokud tedy chceme hovořit o radikalismu či extremismu jako o nezákonné aktivitě, musíme je nejprve spojit s jejich trestnými formami jako např. s trestným činem hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob, trestným činem podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod a dalšími trestnými činy včetně zvlášť závažných zločinů.

Z dosavadního vývoje mísení obou kultur je velmi přirozené (a bylo to i předvídatelné), že se úroveň polarizace a radikalizace ve společnosti nebezpečně zvyšuje. A protože k tomuto mísení dochází především na území států s vyspělou křesťanskou kulturou, je logické, že se v těchto zemích v této souvislosti zvyšuje a bude se i nadále zvyšovat kriminalita včetně násilných činů a zvlášť závažných zločinů. Tento střet dvou kultur a náboženství je však jen z malé části samovolný. Z velké části se na tomto střetu podílejí vlády jednotlivých zemí a mezinárodní či spíše nadnárodní organizace v čele s Evropskou unií (EU).

Vývoj na poli střetávání dvou odlišných civilizací není v posledních letech primárně zapříčiněn různorodými komunitami a radikálními jedinci, nýbrž přístupem jednotlivých vlád k vlastní národní bezpečnosti, která je kromě jiného přímo spjata také s migrací, a to zvláště s migrací nelegální. Už v listopadu 2016 jsme v analytickém dokumentu 11035 informovali o tom, jak byla velká migrační vlna v roce 2015 spojena s plánováním EU v roce 2014. Opakovaně předkládáme průkazný úryvek z oficiálního dokumentu Ministerstva vnitra ČR vztažený právě k roku 2014:  

„Na konci roku 2014 se Evropská komise začala zabývat přípravou pilotního projektu přesídlování, který předpokládá stanovení kvóty pro každý jednotlivý členský stát na základě přerozdělovacího mechanismu, který by měl být ustaven v roce 2015. Zapojení členských států do pilotního projektu by však mělo zůstat dobrovolné.“ (Text je bez úprav – tučné zvýraznění je původní.)

Jenže členské země EU z bývalého socialistického bloku se k tomuto projektu nechtěly po vyvolané migrační vlně v roce 2015 dobrovolně připojit. Proto představitelé západoevropských zemí a funkcionáři EU vyvinuli tlak, aby byly tzv. migrační kvóty pro všechny členy povinné. Avšak takový postup byl a stále je v rozporu se Smlouvou o Evropské unii ve znění Lisabonské smlouvy, kde se v článku 4 odstavci 2 píše toto:

„Unie ctí rovnost členských států před Smlouvami a jejich národní identitu, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, včetně místní a regionální samosprávy. Respektuje základní funkce státu, zejména ty, které souvisejí se zajištěním územní celistvosti, udržením veřejného pořádku a ochranou národní bezpečnosti. Zejména národní bezpečnost zůstává výhradní odpovědností každého členského státu.(Klíčový text jsme podtrhli a rozhodující text jsme navíc zvýraznili tučně.)

Znovu zdůrazňujeme, že nelegální migrace je z mnoha důvodů přímo spjata s národní bezpečností jednotlivých zemí (viz např. nezákonné aktivity v rámci nelegální migrace v produktu 12033). A jestliže se EU v souvislosti s nelegální migrací vměšuje do rozhodování vlád jednotlivých členských zemí, tak potom podle výše uvedeného textu jednoznačně porušuje ustanovení základního dokumentu. Podtrhujeme, že na půdě členských zemí EU se nejedná o problém uprchlíků*, nýbrž o problém nelegálních migrantů* (rozdíl mezi oběma termíny je podrobně vysvětlen v produktu 11008 a v obsáhlé vysvětlivce pod čarou v produktu 13035).

Tento rozpor mezi zmíněnou smlouvou a nátlakem západoevropských zemí ale nikdo z politiků dosud nenadnesl – ani „energický“ premiér Babiš. Proč? Protože český předseda vlády nikdy nepůjde do konfliktu s Evropskou unií, a to ani kdyby byla Česká republika v právu a celá Evropa v ohrožení. Andrej Babiš bude hrát pouze na to, aby si udržel svou image před českou veřejností, k čemuž mu bude stačit mediální odmítání migrantů z oblastí ozbrojených konfliktů a snah o jejich umístění na území ČR. Nutno poznamenat, že z českých politiků by nikdo nejednal jinak než stávající předseda vlády. Avšak velmi nemilosrdně platí, že Česká republika bude tak bezpečná, jak bezpečné budou její sousední země. A bezpečnostní situace v sousedním Německu a Rakousku není dobrá. Při pasivitě české vlády směrem k EU a stejně tak českých zástupců v EU včetně „vyslanců“ z hnutí ANO se tato situace musí dříve či později při otevřených hranicích negativně projevit i na území České republiky.  

Andrej Babiš chce pomáhat v zemích, odkud podle něj migrace vzešla. Jenže migrační problém, či lépe migrační projekt (viz výše) vznikl na půdě institucí EU s podporou některých členských zemí, které prostřednictvím různých vládních i nevládních organizací rozpohybovaly lidské masy dlící po několik let v uprchlických táborech v bezpečných zemích na Blízkém východě (převážně v Turecku, Jordánsku a Libanonu) a také početné skupiny obyvatel z afrických a jihoasijských zemí (zejména z Afghánistánu a Pákistánu). Pohyb zástupů lidí se z těchto tří uvedených geografických oblastí zvedl v inkriminovaný rok 2015 souběžně, což by nebylo možné bez koordinace na vyšší úrovni.

Předseda české vlády Babiš pokrytecky obrací pozornost od EU na Blízký východ. Ale pokud by chtěl skutečně řešit situaci na Blízkém východě účinným a spravedlivým způsobem, musel by už dávno žádat představitele USA, aby stáhli své ozbrojené síly ze Sýrie a nenarušovali svou podporou kontroverzních opozičních sil stabilitu Blízkého východu. K tomuto smělému, ale čestnému činu se samozřejmě neodváží, obzvláště poté, kdy navštívil Bílý dům a přijal instruktáž v ústředí CIA* v Langley (viz produkty 11097 a 12061).

Vraťme se ale k incidentu na Novém Zélandu. Lidé tam říkají, že jejich země ztratila tímto činem své bezpečí a nevinnost. Pokud se podíváme na hodnocení zemí z hlediska jejich bezpečnosti, tak Nový Zéland byl ze 163 hodnocených zemí za rok 2018 a 2017 hodnocen jako druhá nejbezpečnější země na světě. Nyní si připomeňme výroky českých politiků. Babiš i Hamáček a dříve také Sobotka s Chovancem opakovali, že ČR je šestou nejbezpečnější zemí v Evropě (to platilo pro rok 2017, pro rok 2018 je to místo sedmé). Všichni jmenovaní politici se těmito výroky doslova chlubili, jako by to snad byla jejich zásluha. Jenomže se jednalo o výroky alibistické a politicky naivní, a to ze dvou základních důvodů:

  • A) Bezpečnostní situace je vlivem urychleného mísení dvou odlišných kultur, a tím i polarizací a radikalizací lidské společnosti velmi proměnlivá, což platí především pro vyspělé země s křesťanskými kořeny. To nám ukázal incident na Novém Zélandu, jenž byl hodnocen jako druhá nejbezpečnější země na světě.
  • B) Hodnocení zemí z hlediska úrovně bezpečného prostředí není objektivní a hodnocené položky jsou zavádějící. Např. Ruská federace se ze 163 zemí za rok 2018 umístila podle tohoto hodnocení až na 154. místě za Súdánem, Ukrajinou (kterou hodnotíme jako bezpečnostní břemeno Evropy), Pákistánem, a dokonce i Severní Koreou.    

Bezpečnost v České republice je tedy v tomto ohledu hodně relativní a nějaké umístění na šestém či sedmém místě ve srovnání s hodnocením a aktuální situací na Novém Zélandu vůbec o ničem nevypovídá.

Politici by neměly upřednostňovat pro svá líbivá vyjádření neobjektivní závěry bez znalosti věci o tom, jak k těmto závěrům hodnotitelé dospěli. Důležitější než alibistické výroky je opravdová starost o národní bezpečnost, kam patří také různé formy prevence. Slogany o tom, jak kladně jsme z cizího pohledu hodnoceni, nám bezpečné prostředí nezaručí. Kromě toho je zde již delší dobu vážný problém, kdy zlegalizováním nelegální migrace Evropskou unií bylo vědomě narušeno prostředí v Evropě. Migrační vlna z roku 2015 je počátkem řízeného procesu, což znamená, že proces bude v různé míře pokračovat. Tyto skutečnosti ale českou vládu netrápí.

Problematika nelegální migrace a národní bezpečnosti s pravděpodobnými důvody zvolené politiky je obsažena v následujících zpravodajských produktech:


* Definice termínů a stručný popis zpravodajských organizací jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK – sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 11099
Souhrnné hodnocení
© 2019 Agentura EXANPRO

Specifická analýza (11098)

Český prezident Miloš Zeman se počátkem února 2019 „znenadání“ vyjádřil ve prospěch venezuelského opozičního politika, jímž je předseda Národního shromáždění Juan Guaidó. Ten se 23. ledna 2019 za podpory části místní opozice prohlásil prozatímním prezidentem Venezuely, k čemuž složil přísahu, aby mohl svou roli vykonávat jako úřadující prezident. Zbylá část opozice byla tímto krokem překvapena, ale postupně se přidala k podpoře prozatímního prezidenta. Juan Guaidó byl okamžitě veřejně uznán a podpořen americkou administrativou, která o tomto tahu věděla dřív než sám Guaidó. To může vypadat jako vtipná nadsázka, ale každý vývoj má své skryté pozadí, které se mnohdy liší od toho, co můžeme pozorovat navenek, nebo od toho, co nám předkládají aktéři dění (blíže k situaci ve Venezuele viz produkt 11096).

Od prezidenta Zemana by většina lidí očekávala spíše podporu stávajícího venezuelského prezidenta Nicoláse Madura, jenž je podporován Ruskou federací. Český prezident si ale ve Venezuele zvolil tu stranu, kterou podporují Američané. Jaký k tomu měl důvod? V čem je Guaidó pro Miloše Zemana lepší než Maduro? Jistěže bychom se mohli v případě opačné podpory ptát na to samé, ale prezident Zeman přece nemusel podpořit nikoho. Mohl se zdržet svého podpůrného projevu s jasným výběrem strany, a naopak se vyslovit k situaci s tím, jaké řešení uznává. Jenže také prezident Zeman má své slabé stránky, jež se neslučují s dobrým úmyslem ani s prospěchem prostého lidu.

Jednání prezidenta Zemana je obvykle vždy spojeno s nějakým záměrem, který nemusí být zrovna v souladu se spravedlivým přístupem k dané situaci a ani se nemusí týkat prospěchu pro český národ. Miloš Zeman se sice často líbivě vyjadřuje k některým tématům, avšak na druhou stranu už několikrát prokázal, že umí hájit také pochybná stanoviska k různým záležitostem ve světě a že umí mlžit ohledně svých spolupracovníků. Některá jeho stanoviska a úmysly jsou v rozporu s udržováním mezinárodního míru, a naopak podporou eskalace napětí. Podrobněji jsou prezidentova rozporuplná stanoviska, názory a mlžení souhrnně hodnoceny v produktu 11080.

Ani podpora lídra venezuelské opozice není podporou správného řešení situace (vysvětlení viz produkt 11096). Touto podporou sledoval prezident Zeman svůj vlastní záměr, který mu přesto nevyšel. Navíc sám Juan Guaidó vzápětí českému prezidentovi ukázal, že on rozhodně není tou nejlepší volbou. Rozeberme si tento podivný a rozporuplný krok prezidenta ČR detailněji.

Krátká analytická reakce – předběžné hodnocení (12061)

Český premiér Andrej Babiš se v rámci své návštěvy Spojených států amerických sešel 6. března 2019 s ředitelkou americké Ústřední zpravodajské služby (CIA*), jíž je od května 2018 Gina Haspel. Pro zajímavost a úplnost doplňme, že stočlenný Senát Kongresu USA schválil její jmenování „pouhými“ 54 hlasy, což je od rozpadu Sovětského svazu (1991) historicky nejmenší podpora pro osobu navrženou do vrcholné vedoucí funkce CIA. Od roku 1991 už bylo přitom celým Senátem nebo senátním Výborem pro zpravodajskou činnost schváleno či potvrzeno 11 ředitelů CIA (případně ředitelů národního zpravodajství, kteří byli zároveň řediteli CIA – to byla zdvojená funkce v rámci zpravodajské komunity USA před rokem 2005, než vznikl a byl uveden v platnost „zastřešující“ úřad s vlastním ředitelem s přesným názvem Úřad ředitele národního zpravodajství*).

Gina Haspel získala v Senátu procentuálně 54 % hlasů, přitom průměr získaných hlasů u předchozích deseti ředitelů CIA dosáhl 85 %. Nízký počet hlasů byl zapříčiněn její dřívější kontroverzní rolí v Thajsku (rok 2002), kde působila jako velitelka černé základny* CIA spojené s tzv. zesílenými výslechovými technikami* (enhanced interrogation techniques), což je sice odborný, avšak záměrně eufemistický termín pro americký vládní program tělesného a duševního týrání zadržených osob. Její role v těchto aktivitách byla potvrzena v srpnu 2018, kdy byla po soudním sporu odtajněna část psané komunikace z hlášení o výsleších. Každopádně ředitelka CIA Gina Haspel je vůbec první ženou v americké historii, která byla nominována a Senátem potvrzena v této vysoké zpravodajské funkci. I tato skutečnost (rozuměj ženské pohlaví) mohla některým senátorům vadit, a proto hlasovali proti.

Výše uvedené informace* měly být součástí zpravodajských a publicistických pořadů České televize (ČT) věnovaných návštěvě premiéra Andreje Babiše ve Spojených státech amerických. V jiných záležitostech redaktoři a reportéři veřejnoprávní ČT rozebírají detaily a pozadí jednotlivých aktérů, avšak zde se zbytečně omezili na všeobecné věci a vlastní nicneříkající pocity. Pracovníci České televize tak v rozporu s Kodexem ČT opakovaně pokračují v zamlčování důležitých informací, čímž divákům neposkytují úplný obraz o příslušném dění a jeho účastnících. Veřejnoprávní Česká televize tímto přístupem neplní nestrannou úlohu, ale vybírá informace tak, aby se hodily současnému nastavenému politickému trendu Západu v čele s USA.

Stejné informace doplněné o další poznatky měly být součástí českého zpravodajského brífinku pro předsedu vlády Andreje Babiše před jeho rozhodnutím o reakci na program návštěvy předložený americkou stranou. Premiér Babiš mohl bod s návštěvou u CIA velmi jednoduchým odůvodněním odmítnout, anebo ho měl převést na způsob provedení hodný jeho státnické funkci (podrobnější vysvětlení je zahrnuto v připravovaném dokumentu).  

Pracovníci sdělovacích prostředků hovoří a píší pouze o pozitivech návštěvy Andreje Babiše v ústředí CIA v Langley. Snad nikoho z novinářů nenapadlo, že by to mohlo mít také své záporné stránky. Jednou z několika záporných stránek je, že to vypadá, jako by byl český nejvyšší výkonný politik zverbován* CIA v přímém přenosu. Může se to zdát zveličené, ale verbování* zahraničních politiků je už dlouho běžnou věcí nehledě na to, zda se jedná o spřátelenou či nepřátelskou zemi. To pouze česká BIS* si podle své výroční zprávy myslí, že české občany a politiky mohou ke spolupráci naverbovat* jen Rusové nebo Číňané. Navíc CIA už některé aktivity ani netají. Agenti z řad politiků jsou ve zpravodajském žargonu označováni jako agenti s vlivem* (agents of influence).

Novináře by mělo zajímat, proč se předseda vlády Babiš ani na chvíli nepozastavil nad bodem programu spojený s návštěvou CIA a okamžitě s tímto bodem souhlasil. Nelze to ani hájit vysvětlením Babiše, který se chtěl podle Lidových novin v ústředí CIA dozvědět co nejvíce o situaci na Blízkém východě, protože Spojené státy tam podle něj hrají významnou roli. Tato jeho odpověď je velmi zarážející a zároveň komická. Pana Babiše zřejmě nikdo nepoučil, že Američané mu řeknou jenom to, co sami budou chtít, a že to nemusí být zcela pravdivé (ono to pravdivé nebude nikdy), jelikož mu určitě nebudou vykládat, jakou roli v tom všem sehrávají oni a proč.

Mnohem lépe a pravdivěji by mu na tuto záležitost odpověděli zástupci českých zpravodajských služeb (ÚZSI* a VZ*). To by ale musel společně se svou vládou chtít tyto služby bez obav využívat a požadovaným směrem úkolovat, a hlavně se chtít přiblížit pravdě, i kdyby to mělo snížit úroveň takzvaných „spojenců“. Kdo chce znát pravdu, nesmí se vyděsit, až mu ji někdo předloží. Ale Babiš se zřejmě vyděsit nechce, proto jde namísto k vlastním službám raději na brífink k CIA, která ho jako cizího politika může klamat, jak bude chtít – jen aby to ladilo se záměrem USA v zahraniční politice.    

Otázek, na které by se měli novináři ptát, je mnoho. Stejně tak by se měli ptát čeští poslanci a senátoři. Jenže česká politická opozice existuje jenom v boji o domácí záležitosti, neboť ve vztahu k Západu v čele s USA jsou až na malé odlišnosti všichni vroucně nakloněni těmto subjektům, a to i přes jejich značná mezinárodní provinění. Z poslanců KSČM, od kterých by někteří očekávali tu největší rezistenci, se stali největší podporovatelé současné vlády a pouze před veřejností pokrytecky hrají, že jim něco na té vládě neustále vadí.

Čeští zákonodárci a novináři by ohledně návštěvy českého premiéra v ústředí CIA měli hledat odpovědi na následující otázky:

  • Za jakých okolností jsou nejvyšší představitelé zahraničních zemí zváni do ústředí CIA?
  • Kdo ze zahraničních nejvyšších představitelů už navštívil ústředí v Langley a při jaké příležitosti?
  • Proč byl český premiér pozván do Langley zrovna na březen 2019?
  • Proč byl Babiš prvním českým premiérem, který v ústředí CIA byl?
  • Proč se uskutečnila návštěva u CIA ještě před setkáním s americkým prezidentem, a nikoli naopak?
  • Proč premiéra Babiše nevzal na návštěvu Langley sám prezident Trump?
  • Proč se návštěvy CIA spolu s českým premiérem účastnil ředitel BIS, když přímým českým protějškem CIA je ÚZSI?
  • Kolikrát předseda vlády Babiš navštívil ústředí českých zpravodajských služeb neboli BIS, ÚZSI a VZ?
  • Bylo vhodné, aby premiér Babiš návštěvu do hlavní budovy CIA za těchto okolností přijal? Mohl ji vůbec odmítnout?

Odpovědi pomohou vytvořit obraz o tom, jaký je opravdový vztah mezi Českou republikou a Spojenými státy a co se za ním skrývá.

Průběh návštěvy Andreje Babiše ve Spojených státech je potvrzením hodnocení ve zpravodajském produktu 11097 Skutečné důvody, proč byl český premiér pozván do Bílého domu a proč zrovna na březen 2019?.

Podrobněji o tom, jaké mohly být důvody návštěvy předsedy vlády ČR v Langley a jaké cíle tímto pozváním sledovali Američané, jsou předmětem připravovaného produktu s názvem „Pozvání českého premiéra do ústředí CIA není žádným úspěchem pro české zpravodajské služby, ale velkým varováním pro budoucí vývoj v ČR“.


* Definice termínů a stručný popis zpravodajských organizací jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK – sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 12061
KAR – předběžné hodnocení
© 2019 Agentura EXANPRO