Zpravodajská analýza, produkce a prezentace   ⇒     -Přehled zájmových témat      ⇐   Hodnocení bezpečnostní situace a bezpečnostní politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

Odborný výklad (22013)

KONCEPT
 
BEZPEČNOSTNÍ STRATEGIE
ČESKÉ REPUBLIKY
 
 
Odpovědnost české vlády a její nedělitelná pravomoc
při tvorbě a uplatňování Bezpečnostní strategie ČR
 
 
Vnější a vnitřní bezpečnost jako základ pro národní bezpečnost 
 
 
Používání správných termínů odborného názvosloví
pro náležité pojmenování bezpečnostních hrozeb
 
 
Bezpečnostní hrozby pro ČR a jejich původci a podporovatelé
 
 
Národní opatření pro zachování a posílení bezpečného prostředí v ČR
  
 
Státní instituce (útvary) a nestátní subjekty
pro naplňování Bezpečnostní strategie ČR a součinnost mezi nimi 
 
 
BEZPEČNOSTNÍ TRIÁDA
 
Organizační struktura, příprava (výcvik) a působení
vojenských, policejních a zpravodajských sil
  
 
Bezpečnostní strategie ČR a občané České republiky
 
 
Mezinárodní spolupráce a zahraniční aktivity ČR v bezpečnostní oblasti 
 
 
Pravidelná aktualizace Bezpečnostní strategie ČR
a její propojení s ostatními dokumenty
 
 
 

Zpravodajský produkt 22013
Odborný výklad
© 2017 Agentura EXANPRO
 

Souhrnný výklad (22012)

Bezpečnostní strategie je zjednodušeně dokument, jímž vláda stanovuje, proti jakým hrozbám a negativním jevům, jakými silami a prostředky a jakým způsobem chce hájit bezpečnost vlastní země a bezpečnost svých občanů. Bezpečnostní strategie musí být skutečnou a v praxi použitelnou vládní strategií a nikoli pouhým akademickým dokumentem, jenž sáhodlouze popisuje všechny možné hrozby ve světě a závazky, které vyplývají z členství v mezinárodních organizacích.

Bezpečnostní strategie jako dokument musí všechny zúčastněné státní i nestátní subjekty sjednocovat do společného úsilí v zajišťování národní bezpečnosti. Musí definovat podstatu národní bezpečnosti a zastřešovat obecný postup v udržování bezpečného prostředí.

Agentura EXANPRO vytvořila koncept Bezpečnostní strategie ČR v rámci odborné konzultace v oblasti zpravodajské a bezpečnostní podpory politického subjektu Aliance národních sil (ANS). Tento koncept bude představen v internetovém vysílání rádia Svobodný vysílač dne 3. září 2017 v pořadu, který začíná v 19 hodin. Později bude celý koncept zveřejněn na stránkách agentury EXANPRO. Níže jsou zveřejněny hlavní body zformované Bezpečnostní strategie ČR, z níž rovněž pocházejí přiložené obrázky. 

Bezpečnostní strategie ČR byla vytvořena na požadavek a pro potřeby ANS, která tím disponuje výhradním právem nakládat s příslušným dokumentem podle vlastního uvážení a potřeb a v souladu s tím, k čemu byl dokument vytvořen.

Pro základní přehled uvádíme hlavní body vypracované Bezpečnostní strategie:

KONCEPT
 
BEZPEČNOSTNÍ STRATEGIE
ČESKÉ REPUBLIKY
 
Článek 1
 
Odpovědnost české vlády a její nedělitelná pravomoc
při tvorbě a uplatňování Bezpečnostní strategie ČR
 
Článek 2 
 
Vnější a vnitřní bezpečnost jako základ pro národní bezpečnost 
 
Článek 3 
 
Používání správných termínů odborného názvosloví
pro náležité pojmenování bezpečnostních hrozeb
 
Článek 4
 
Bezpečnostní hrozby pro ČR a jejich původci a podporovatelé
 
Článek 5
 
Národní opatření pro zachování a posílení bezpečného prostředí v ČR
  
Článek 6
 
Státní instituce (útvary) a nestátní subjekty
pro naplňování Bezpečnostní strategie ČR a součinnost mezi nimi 
 
Článek 7
 
BEZPEČNOSTNÍ TRIÁDA
 
Organizační struktura, příprava (výcvik) a působení
vojenských, policejních a zpravodajských sil
  
Článek 8
 
Bezpečnostní strategie ČR a občané České republiky
 
Článek 9
 
Mezinárodní spolupráce a zahraniční aktivity ČR v bezpečnostní oblasti 
 
Článek 10
 
Pravidelná aktualizace Bezpečnostní strategie ČR
a její propojení s ostatními dokumenty
 
 
 

Zpravodajský produkt 22012
Souhrnný výklad
© 2017 Agentura EXANPRO
 

Souhrnný výklad s hodnocením (22011)

Nelegální migrace zůstává pro Evropu vážnou záležitostí. Mnozí politici a novináři si to však nemyslí a zdůrazňují zeslábnutí migrace oproti roku 2015 a tím podle nich i ochabnutí celého problému na „běžnou úroveň“. Jenomže zhruba půl milionu nelegálních migrantů (což je jen oficiální, tedy oproti skutečnosti snížený počet), kteří přišli do Evropy v průběhu roku 2016, je stále varující číslo. Je to také číslo o vysokém počtu provinilců, kteří nebyli bráni k odpovědnosti podle příslušných zákonů evropských zemí. Počty nelegálních migrantů jsou v evropských státech navíc uměle snižovány, což souvisí také s tím, že státní úřady nechtějí vzhledem k jejich aktivní podpoře migračnímu pohybu připustit, že mají obtíže získat reálný přehled o úplném počtu nelegálních migrantů na teritorium své země (každý den či týden zadrží úřady v Německu a dalších zemí několik nelegálních migrantů, kteří nejsou v žádné evidenci, přičemž někteří z nich jsou zadrženi jenom proto, že páchali trestnou činnost – nepočítaje v to nelegální vstup do země).

Každá země z hlediska své národní bezpečnosti* musí v oblasti migrace v co největší míře usilovat o migraci řízenou neboli migraci legální. To znamená, že musí maximálně potírat migraci nelegální, a to z důvodů jak bezpečnostních, tak sociálních.1 Pokud není tento postoj důsledně dodržován a prosazován v praxi a je naopak vlivem různých pseudohumanistů a politiků s postranními cíli pranýřován, alibisticky překrucován a potlačován, pak se vlády a instituce jednotlivých států podílejí na postupné destabilizaci situace uvnitř vlastní země. Touto politickou netečností se uvnitř států, jež jsou objemnější nelegální migraci vystaveny, vytváří „zhoubné podhoubí“, které je bezpečnostními a zpravodajskými odborníky označováno jako vnitřní hrozba neboli vnitřní ohrožení státu. Jedná se o jakousi novodobou pátou kolonu, jejíž účinek se rozprostírá po celé Evropě a jejíhož působení může využít více subjektů ve svůj prospěch (např. vlády islámských zemí jako tlaku na Evropskou unii, militantní a teroristické organizace pro efektivnější působení ve vybraných evropských zemích, dále to mohou být Spojené státy, které mohou tento úmyslně rozdmýchaný fenomén využít v geopolitickém boji o kontrolu nad Evropou jako celku a k pokračujícímu politickému a ekonomickému boji proti Ruské federaci, …).

Shromážděné zpravodajské poznatky z několika zemí Evropy i mimo ni, jež se týkají smýšlení jak již „zrozených“ nelegálních migrantů, tak potenciálních nelegálních migrantů2, se neshodují s předkládanými informacemi v médiích (ať už je v nich prezentují politici, či různé neziskové organizace, anebo samotní novináři). Zjištěný rozpor vypovídá o manipulaci veřejnosti, což je prováděno minimálně tím, že jsou zamlčována ta fakta, jež se nehodí do současného západního politického trendu, a tím, že jsou nelegální migranti v zemích EU úmyslně a nepravdivě vydáváni za válečné uprchlíky.3 Tomu přispívá i mediální masáž o tom, kolika lidem se již cesta do Evropy podařila a jak přívětivé jsou k nim evropské země. Naopak zcela chybí informační kampaň o nelegálnosti těchto aktivit a spravedlivý přístup úřadů podle dikce zákona ke všem provinilcům bez ohledu na to, zda zákon porušili vědomě, anebo nevědomě (obojí představuje významný problém – blíže viz produkt 22009 Postup a zásady bezpečnostního prověřování nelegálních migrantů).  

Nelegální migranti, kteří do Evropy proudí z nestabilních zemí a ze zemí ozbrojených konfliktů, viní ze své situace Spojené státy a přidružené evropské země. Jsou toho názoru, že ztratili budoucnost, protože američtí a evropští politici nejednali správně, anebo nejednali vůbec, když měli. Říkají, že vlastně kvůli Západu byli nuceni emigrovat do Evropy. Značná část nelegálních migrantů tak do Evropy přichází s jistou zlobou vůči Západu, což se snaží dávat najevo tvrzením, že západní země nesoucí vinu za jejich osud nemají žádné právo jim nařizovat, aby se přizpůsobili pravidlům a zákonům příslušné evropské země. Migranti dodávají, že Západu nic nedluží, ale že Západ naopak dluží jim. Dokonce jsou ve svém přesvědčení o povinné pomoci ze strany evropských zemí a přijmutí na jejich území utvrzovány mnoha neziskovými organizacemi, jejichž činnost v zahraničí je financována západními státy. To je jedna z více skutečností, která dokazuje dvojí přístup a zákulisní záměr určitých mocností a politiků a také podíl několika dalších zemí přičleněných k mezinárodním spolkům.

Názory a přesvědčení nelegálních migrantů jsou z velké části založeny na zištných důvodech, avšak je to také politika evropských zemí, která tomuto smýšlení a vyvolanému migračnímu fenoménu podezřele nahrává. Vše má samozřejmě své kořeny v koloniálních dějinách několika mocností, na což nyní doplácejí i jiné národy. Větší příčinou je však novodobá agresivní zahraniční politika Spojených států zahájená s počátkem 21. století (Afghánistán, Irák, Sýrie, Libye atd.). A Evropa této politice jen přitakává a podporuje násilí ve světě jenom proto, aby Američané zesílili svůj vliv a kontrolu v klíčových regionech, přičemž se tato kontrola týká i evropského kontinentu. Jak ale potom účinně potírat nelegální migraci a snižovat s tím spojená bezpečnostní rizika*, když zde panuje jakési rozdvojení evropské politiky? Na jedné straně politici hovoří o tom, jak chtějí přispět k zastavení ozbrojených konfliktů* a bojovat proti terorismu*, ale na straně druhé podporují Američany v jejich vojenském angažmá na Blízkém východě, čímž se v této oblasti zvyšuje počet a síla militantních a teroristických organizací, jež ohrožují život i v evropských městech (ať už se jedná o přímé násilné útoky, anebo vliv na myšlení a radikalizaci evropské mládeže).

Nelegální migrace z oblastí ozbrojených konfliktů, která je poháněna a lehkomyslně podporována podivnou evropskou politikou, představuje vícestupňový problém. Ten začíná rozpory v sociálním systému a končí narušováním bezpečného prostředí. Již jednou přijmutí migranti jsou pojítkem pro přísun dalších migrantů. Islámští migranti nebudou akceptovat pravidla křesťanských úřadů, a jakmile bude v jakékoli obci jejich počet vyšší než počet místních a jinak duchovně a kulturně založených obyvatel, budou se dožadovat vůdčího postavení nad ostatními, a to podle jejich pravidel (v dnešní době se to již týká i jednotlivých čtvrtí větších měst).

V rámci nelegální migrace pronikají do evropských zemí příslušníci různých militantních uskupení, kteří jsou nebezpeční svými vazbami na terorismus a organizovaný zločin, přičemž evropské zpravodajské služby* a jiné státní instituce nemají možnosti, jak tyto osoby prověřit a odhalit, pokud se samy svou činností neprozradí. Nelegální migranti z oblastí ozbrojených konfliktů snadněji podléhají militantní radikalizaci*, což je způsobeno i tím, že výrazné procento migrantů tvoří mládež, jež je lehce zmanipulovatelná. Do Evropy tak přicházejí již „zaběhnutí“ zločinci a další, které můžeme nazývat „perspektivními“ zločinci. Evropa je tak vystavena dvojité infiltraci, přičemž se nejedná o nadnesenou frázi. Pro ilustraci uvádíme, že pokud by pouhá jedna desetina procenta (0,1 %) všech mužských nelegálních migrantů v Evropě byla napojena na zločinecké gangy, anebo by usilovala o toto napojení či samostatné nezákonné aktivity, jednalo by se nejméně o 1 000 osob (odhad ke konci roku 2016). Jinými slovy by se tento počet vztahoval k síle přibližně dvou vojenských praporů (samostatných útvarů), které v různých skupinách i jednotlivých osobách mohou „křižovat“ Evropu. Avšak vzhledem ke zpravodajským zkušenostem poukazujeme, že kalkulace s jednou desetinou procenta je značně podhodnocený závěr. Důležité rovněž je, kdo je skutečně nad sítěmi různých gangů a v jakých případech je aktivuje.

Pokud někdo hovoří o evropské bezpečnosti a opomíjí přitom národní bezpečnost své země, pak žádnou evropskou bezpečnost nehájí. Evropská bezpečnost je závislá na národní bezpečnosti jednotlivých evropských zemí. To nemohou změnit svým vměšováním do národní bezpečnosti příslušných států (např. v případě migračních kvót) a snahou o vytváření pochybných evropských vojenských a policejních struktur ani vedoucí funkcionáři EU včetně výkonných politiků členských zemí. Schengenská hranice je sice jakousi vnější hraniční linií pro určitý evropský prostor, ale její ochranou se nikdy nezaručí, že na území států, jež do schengenského prostoru patří, nebudou z různých směrů volně pronikat nechtěné osoby. Vždy to bude primární věcí národní bezpečnosti, a tedy věcí příslušné země a jejího bezpečnostního systému.  

Jakýkoli čin spáchaný nelegálním migrantem (násilné napadení, sexuální obtěžování, znásilnění, vražda, skupinový útok apod.) je zbytečným činem navíc, jenž jde na vrub politice jednotlivých evropských zemí, které nedokázaly zajistit bezpečnost svých občanů před cizími útočníky, u nichž není často známa jejich identita a už vůbec ne jejich minulost (a přesto se bez omezení pohybují po celé Evropě).

K tomu se nyní přidává bezvízový styk s Ukrajinou, čímž se ukrajinským gangům usnadní vývoz jejich kriminálních aktivit a kriminálního know-how do zemí EU.

Zpravodajské produkty související s tematikou nelegální migrace:


* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.

1 Zásady potírání nelegální migrace jsou předmětem stejnojmenného produktu 22005.

2 Mezi potenciální nelegální migranty zahrnujeme zpravidla obyvatele Asie (včetně Blízkého východu) a Afriky, kteří mají v úmyslu emigrovat do Evropy, a to nelegálním způsobem (tedy bez oficiální žádosti a povědomí úřadů příslušné cílové země). Počet potenciálních nelegálních migrantů, kteří uvažují o nelegální migraci do Evropy, neustále přibývá, a to především mezi mladými lidmi.

3 Na území členských zemí EU a několika dalších evropských zemí se nejedná o válečné uprchlíky, jak je záměrně a falešně zdůrazňováno některými politiky a sdělovacími prostředky. Vysvětlení rozdílu mezi nelegálním migrantem a válečným uprchlíkem je podrobněji uvedeno v produktech 11008 Úvodní hodnocení nelegální migrace a 22008 Bezpečnostní prověřování nelegálních migrantů.


Zpravodajský produkt 22011
Souhrnný výklad s hodnocením
© 2017 Agentura EXANPRO
 

Specifický výklad s hodnocením (22010)

Zpravodajský produkt jako druhý a závěrečný díl přímo navazuje na předchozí díl zveřejněný v dokumentu 22009 Postup a zásady bezpečnostního prověřování nelegálních migrantů (díl 1/2), v němž byl rozebrán základní šestibodový postup s patřičnými zásadami. Avšak zmíněný postup nemusí být konečný a může přerůst v rozšířené prověřování v závislosti na vývoji situace během základního bezpečnostního prověřování.

V době ozbrojených konfliktů, mezinárodního terorismu a volného pohybu osob po Evropě je nutné uplatňovat důsledný bezpečnostní postup a zásady, a to s cílem podchytit v maximální možné míře situaci cizích státních příslušníků ze třetích zemí na území ČR (případně jiné evropské země). Pokud není aplikován efektivní postup, anebo není důsledně uplatňován, hrozí ztráta přehledu o situaci na vlastním území a tím i narušení národní bezpečnosti*. Bezpečnostní riziko* se zvyšuje a státní úřady se zahrnutím policie a zpravodajských služeb* zaostávají za situací a nedokáží včas odhalovat přípravy ke spáchání zvlášť závažných (pro společnost nebezpečných) trestných činů včetně teroristických útoků. Vlády evropských zemí svým přístupem hrubě zanedbaly vlastní národní bezpečnost v oblasti nelegální migrace a po několika násilných činech rozhlašují v médiích (především SRN a Francie), že byla narušena jejich národní bezpečnost. Jenže členové vládního kabinetu pokrytecky hovoří v trpném rodě (… byla narušena), místo aby řekli, že my politici jsme ji narušili. To je signál, že se nic zásadního nezmění (nikdo nebyl odvolán, nikdo nerezignoval, nikdo se nesnažil vyjádřit nedůvěru politickému vedení) a Evropská unie (EU) v tomto prostředí působí jako zesilovač a urychlovač v porušování zcela racionálních bezpečnostních pravidel.

Každý stát je přirozeně odkázán na svou vlastní bezpečnostní politiku v rámci národní bezpečnosti. To je jediné, co může spolehlivě fungovat. Ve sféře EU žádná bezpečnostní politika neexistuje a ani existovat nemůže (EU není bezpečnostní organizace). V rámci EU může v bezpečnostní oblasti existovat jen určitá spolupráce, jež může být efektivní, ale také omezující. To, co někteří politici nazývají bezpečnostní politikou EU, je jen politika některých mocností (nyní převážně SRN), které se skrze EU snaží naplnit své záměry (upevnit moc a vedení v EU), jež jsou pouze navenek (oficiálně) prezentovány jako příspěvek pro jakousi evropskou bezpečnost, avšak ve skutečnosti se jedná o narušování národní bezpečnosti ostatních zemí (např. nová pravidla EU o držení střelných zbraní, což je vměšování do pravomocí vlád jednotlivých států v otázkách národní bezpečnosti a navíc to porušuje článek 4 Smlouvy o Evropské unii – viz první díl rozebírané tematiky v produktu 22009, dále nefunkční „Společná evropská pohraniční stráž“, která nemůže nahradit účinné nasazení bezpečnostních složek států na vlastních územích1 a je jen snahou o postupné sjednocení bezpečnostních útvarů členských zemí pod jedno vedení a s tím souvisejících jednotných zákonů a pravidel).

V systému bezpečnostního prověřování nelegálních migrantů musí mít své místo kromě základního prověřování (viz šestibodový postup v produktu 22009) také rozšířené prověřování. Rozšířené prověřování vychází z národních bezpečnostních složek, ale je závislé na mezinárodní spolupráci s ostatními zeměmi, a to by měl být právě jeden z hlavních současných úkolů EU – propojit země v oblasti sdílení bezpečnostních a nezbytných osobních informací a údajů o osobách ze třetích zemí a informací o podezřelých/hledaných, obviněných a odsouzených občanech ze zemí EU. Politici a jiní funkcionáři sice hovoří ve sdělovacích prostředcích, jak sdílení informací již dávno funguje, ale ve skutečnosti tomu buď nerozumí (neznají pravdu), anebo úmyslně matou veřejnost. Sdílení takovýchto informací funguje jen z malé části, což je způsobeno i tím, že národní složky (zejména zpravodajské služby některých zemí) si chrání své poznatky a rovněž osoby, s nimiž mají určité záměry, a to i kdyby se jednalo o nebezpečné jedince.

Rozšířené prověřování by se mělo uplatňovat v následujících případech:

A) Pokud není možné osobu (nelegálního migranta) přesně identifikovat pomocí systému EURODAC (případně pomocí databází státních organizací – zpravodajské a policejní složky) a jiných prostředků či dokladů (rozšířené prověřování se v tomto případě provádí ze dvou hlavních důvodů – viz produkt 22009).

B) Pokud jsou u osoby nalezeny podezřelé položky nebo položky spojené s trestnou činností (padělané doklady, popř. autentické doklady jiné osoby, více průkazů totožnosti na jedno či více jmen, větší obnos peněz, podezřelé kontakty nebo digitální či tištěné materiály, zbraně apod.) a/nebo pokud bylo zjištěno, že osoba zamlčuje údaje a podsouvá falešné informace.

C) Pokud je rozhodnuto vykonat bezpečnostní prověření s cílem udělit mezinárodní ochranu (azyl) osobám ze třetích zemí (viz případ pochybných českých vládních projektů zmíněných v bodě 3 v produktu 12014 Prvotní hodnocení výroční zprávy BIS za rok 2015).

Postup rozšířeného prověřování obsahuje tyto body:

  • 1) Prověření v zemi původu
  • 2) Prověření cestovní minulosti ve třetích zemích
  • 3) Specializovaný bezpečnostní pohovor/výslech

1) Prověření v zemi původu

Prověření v zemi původu se týká především trestněprávní bezúhonnosti prověřované osoby, a to jak v minulosti, tak v přítomnosti (prověřovaná osoba může být vyšetřována nebo soudně stíhána). Prověřování se dále zaměřuje na příbuzné z hlediska jejich vazeb na nezákonné skupiny (kriminální, militantní, teroristické apod.). V rámci azylového řízení se rovněž prověřuje pracovní minulost s cílem určit míru přínosu/zátěže pro společnost (jaké profese osoba vykonávala, délka praxe, četnost střídání pracovišť a důvody, doba nezaměstnanosti atd.).

Negativním příkladem v této oblasti je postup české vlády a závěr Bezpečnostní informační služby (BIS*) v případě vládních projektů napojených na „neziskové organizace“, jež se vztahovaly k přemístění zhruba 230 osob ze zemí Blízkého východu (Irák, Sýrie, Libanon) do České republiky. I když BIS ve své výroční zprávě za rok 2015 de facto zmínila, že není možné prověřovat informace o osobách a jejich cestovních dokladech v zemích jejich původu, kde se odehrává ozbrojený konflikt, tak se hrdě na jiném místě své zprávy hlásila k tomu, jak se podílela na prověření oněch 230 osob, které byly nakonec na české náklady přivezeny do ČR (zmínka viz bod 3 v produktu 12014 Prvotní hodnocení výroční zprávy BIS za rok 2015). Závěr BIS měl být v této záležitosti jednoznačný: nelze prověřit, což znamená stále trvající pravděpodobné bezpečnostní riziko. Česká vláda se však ani nezajímala tolik o bezpečnost jako o sbírání politických bodů v pomoci cizím občanům z „válečných zón“, tudíž jí nevadilo, že prověření nemohlo být dokončeno, přičemž nebylo ani zjištěno, jak to ti občané z cizích zemí vlastně s přesídlením do ČR myslí. Nakonec to byla blamáž české vlády, která vše zastřešovala, což se projevilo ve zvláštních aktivitách části přemístěných osob, jež nebyly spokojeny s podmínkami v ČR, jež ostudně prchaly do SRN a jež se poté samy rozhodly pro návrat do své domoviny.

2) Prověření cestovní minulosti ve třetích zemích

Cestovní minulost ve třetích zemích je vzhledem ke zpravodajským a policejním zkušenostem velmi důležitou součástí rozšířeného prověřování. Téměř každá osoba dnes může volně cestovat po světě, přičemž osoby ze zemí jako Pákistán, Afghánistán, zemí Blízkého východu a afrických zemí často cestují do Evropy, Severní Ameriky a Austrálie, kde nějakou dobu „přebývají", jelikož tam mají někoho ze svých příbuzných. Již několik desetiletí vedou migrační proudy zejména do těchto tří částí světa a mnoho osob z původních zemí využívá svých příbuzných, kteří se uchytili v zahraničí, aby jejich prostřednictvím mohly pobývat v prostředí lepších a zajímavějších podmínek. Avšak je známo nespočet případů, kdy se tito „cestáři" během své zahraniční návštěvy dopustili nebo se jinak podíleli na trestném činu, po němž narychlo opustili navštívenou zemi do své rodné země, ve které jen stěží mohli být vyšetřováni, natož stíháni. Některé z těchto osob dokonce po nějaké době ve svých rodných státech zaujaly různé politické funkce (příklad z praxe je uveden v příslušném zpravodajském produktu – viz zvláštní produkce agentury EXANPRO).

Prověřování cestovní minulosti se provádí také s cílem zjistit, zda prověřovaná osoba dříve nepodnikla cestu do oblastí ozbrojených konfliktů, kde se mohla zapojit do militantní a teroristické činnosti.

V oblasti prověřování cestovní minulosti existuje velká mezera ve sdílení informací o důvodně podezřelých a uniklých/hledaných osobách ze třetích zemí. Přitom členské země EU a Severoatlantické aliance (NATO) k tomu mají všechny podmínky a prostředky, aby takové informace snadno sdílely (Europol, European Union Military Staff se svým zpravodajským prvkem, mezinárodní zpravodajské* a kontrazpravodajské* orgány ve strukturách NATO, národní a mezinárodní zpravodajské agentury v oblastech ozbrojených konfliktů a k tomu možnost spolupráce s místními úřady, spolupráce zpravodajských služeb členských zemí atd.). Problémem je, že se členské země dosud plně nevypořádaly s faktorem nedůvěry, což je klíčová překážka pro efektivní sdílení informací. Jakékoli mezinárodní zpravodajské štáby a agentury jsou tak na jiné úrovni než národní zpravodajské prvky, jenže ty pak zůstávají osamoceny ve svém národním prostředí a informace začínají sdílet zpravidla až po konkrétní události. V roce 2013 se dokonce uvažovalo (jen akademicky) o potřebě zřídit tzv. „evropskou CIA“, čímž byla míněna „Ústřední zpravodajská služba Evropské unie“ (European Union Central Intelligence Agency). Avšak záleželo by na konkrétním určení této služby, jež by měla být zaměřena zvláště na sdílení a analýzu informací o skutečných nebezpečných a důvodně podezřelých jedincích a nikoli k nadměrnému celoplošnému sledování a omezování občanů evropských zemí s politickým podtextem ze strany EU.

Poznámka: Kromě nelegálních migrantů ze třetích zemí by se cestovní minulost měla prověřovat a sdílet taktéž u osob ze zemí EU/NATO, pokud jsou závažně podezřelé nebo hledané pro podporu, přípravu a spáchání zvlášť závažných násilných trestných činů.

3) Specializovaný bezpečnostní pohovor/výslech

Specializovaný bezpečnostní pohovor či výslech jsou vyšší a následnou formou komunikace s prověřovanou osobou po úvodním bezpečnostním dotazování nebo úvodním výslechu (viz produkt 22009). Specializovaný pohovor/výslech se provádí po získání zpětné vazby na „žádosti o informace“*, jež se vztahují k předchozím dvěma bodům (poznatky ze země původu a případná zjištění ze třetích zemí). Specializovaný bezpečnostní pohovor je veden obvykle při azylovém řízení, kdežto specializovaný bezpečnostní výslech je realizován v případě, pokud trvají podezřelé okolnosti (viz bod A a B výše) a/nebo pokud jsou zjištěny nové podezřelé a trestněprávní okolnosti.

Před vykonáním bezpečnostního pohovoru (interview) vyplňuje dotyčná osoba specializovaný dotazník, jenž slouží kromě poznatků z předchozích dvou bodů jako další podpůrná pomůcka k odhalení co nejpravděpodobnějších (nejpravdivějších) úmyslů a vazeb prověřované osoby (příklad dotazníku viz zvláštní produkce agentury EXANPRO). Otázky z dotazníku jsou při pohovoru umně pozměňovány a kombinovány s jinými otázkami, přičemž se zkoumá, jak velké rozpory jsou mezi odpověďmi ústními a odpověďmi v dotazníku. To je ale jen jedna část bezpečnostního pohovoru (případně výslechu), jenž by měl být směřován na vyjasnění všech podstatných položek jak ze základního bezpečnostního prověřování (viz produkt 22009), tak z rozšířeného bezpečnostního prověřování, a to s důrazem na mezery v klíčových znalostech o prověřované osobě, rozpory v poznatcích a výpovědích a na zjištění nových souvislostí, jež je třeba objasnit.   

ZÁVĚR

Skutečnost bezpečnostního prověřování nelegálních migrantů je velmi odlišná od popsaného postupu a zásad. Bezpečnostní orgány často mluví o nedostatku sil a prostředků. Avšak navzdory jejich námitkám se zvyšují jejich rozpočty, rozšiřuje se personál a vznikají nové orgány (samostatné složky nebo orgány pod stávajícími organizacemi). V České republice působí tři zpravodajské služby, které podle určení mohou získávat informace o ohrožení ČR jak v zahraničí, tak na vlastním území, dále existuje Národní kontaktní bod pro terorismus (NKBT), Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám (CTHH), Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ) a další orgány. Který z těchto orgánů se podílí na prověřování osob ze třetích zemí, jež vstoupily na území ČR? Téměř s jistotou můžeme říci, že žádný. Vycházíme z toho, že např. v roce 2015 bylo ze zařízení pro zajištění cizinců volně propuštěno více než 2 000 Syřanů, Iráčanů, Afghánců a Pákistánců. Bylo jim uděleno povolení k pobytu na několik dní s příkazem opustit české území. Tyto osoby nebyly vůbec řádně prověřeny, byly jen zavedeny do databáze (nedostatečným způsobem) a nikdo nezjišťoval, jaká je jejich militantní minulost a jejich vazby na zločinecké organizace. Nikdo je ani dostatečně nezpovídal. A s tímto rizikovým statusem byly volně propuštěny. Jak to vlastně česká vláda, poslanci a senátoři myslí s českou národní bezpečností a co všechno pro to chtějí učinit? (Blíže k záležitosti propuštěných nelegálních migrantů viz produkt 13009 Pochybení České televize na téma nelegální migrace.)

Zpravodajské služby a „kancelářské orgány“ zaměřené na boj proti terorismu by se nejraději zaměřily jen na sledování internetu a na to, aby věděly o všech všechno (přístup do listovního/e-mailového a bankovního obsahu fyzických i právnických osob), aniž by se zaměřily rovněž na skutečné hrozby v terénu (sem patří i nelegální migrace) a hrozby, na jejichž vytváření se podílejí taktéž „spojenecké“ země svojí politikou a vydržováním utajených organizací, které si najímají námezdné vojáky.

Co se tedy změní? Určitě se změní rozpočty bezpečnostních, zpravodajských a vojenských složek, jež se budou neustále zvyšovat, a to s patřičným odůvodňováním změny bezpečnostní situace. Jenže tyto rozpočty nejsou využívány pro efektivní bezpečnostní práci, ale spíše pro jakousi akademickou činnost (teoretizování na konferencích, zadávání všemožných bezpečnostních studií, jež nemají patřičné využití, zdlouhavé a bezcílné surfování na internetu s vytvářením nic neříkajících rešerší apod.). Navýší se také personál, avšak je otázkou, jak účinně budou noví příslušníci zapojeni do smyslné bezpečnostní a zpravodajské práce. Změní se možnosti zpravodajských služeb, ale důležité bude, aby tyto možnosti byly nasměrovány více proti reálným hrozbám a nikoli plošně proti vlastním občanům. V současné době se často mluví o hybridní válce2, jenže potíž je v tom, že ji nikdo nevidí v nelegální migraci. Přitom to může být zdroj všech možných zločineckých či militantních hrozeb.

Zpravodajské produkty související s tematikou nelegální migrace:


1 Migrační vlna nemůže být nikdy zastavena jen na vnějších hranicích Schengenu. K zastavení jakéhokoli náporu je vždy nutné vytvořit několik ochranných bezpečnostních vrstev (bariér, clon) do celé hloubky, což znamená, že se na tom musejí podílet všechny zasažené země bezpečnostními aktivitami jak na svých hranicích, tak ve vnitrozemí. V žádném případě se nejedná o aktivity proti lidskosti, jak někteří mylně a propagandisticky v jiném zájmu poukazují, ale právě naopak o aktivity, jež mají zachovat pořádek a bezpečné prostředí. Evropské země, až na výjimky, v těchto aktivitách zaspaly (některé úmyslně) a nyní se snaží cosi dohánět.

2 Podrobněji o hybridní válce viz produkt 42001 Mýtus o hybridní válce.

* Objasnění termínů je obsahem produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 22010
Specifický výklad s hodnocením
© 2017 Agentura EXANPRO

Specifický výklad s hodnocením (22009)

Produkt volně navazuje na dokument 22008 Bezpečnostní prověřování nelegálních migrantů, v němž je souhrnně projednána problematika nelegální migrace ve vztahu k České republice. Produkt 22009 specifikuje bezpečnostní prověřování migrantů předložením konkrétního postupu a zásad, jež by měly být v zájmu národní bezpečnosti dodrženy (přehled jednotlivých bodů viz dále v dokumentu).  

V celém rámci bezpečnostního prověřování je nutné si nejdříve ujasnit, že na území ČR nevstupují váleční uprchlíci, nýbrž pouze migranti, a to legální či nelegální. Rozdíl mezi migrantem a uprchlíkem byl již objasněn v několika předchozích dokumentech (viz přehled souvisejících zpravodajských produktů na konci dokumentu). Zjednodušeně, ale výstižně můžeme říci, že sousední země České republiky nejsou v takovém stavu, aby z nich do ČR prchali lidé, ať už se jedná o občany sousedních zemí, anebo o cizince ze třetích zemí. Úřady České republiky tak řeší pouze migraci, nikoli uprchlictví. Řeší-li úřady uprchlictví, řídí se podle mezinárodních konvencí. Avšak v případě migrace je to čistě věc národní politiky (i když je snahou Evropské unie narušit suverénní rozhodování jednotlivých zemí v této záležitosti).

Z bezpečnostních a jiných důvodů je snahou každé země provádět kontrolovanou čili legální migraci a naopak minimalizovat migraci nelegální (což se podezřele neshoduje s jednáním některých evropských politiků). Postup proti nelegální migraci je rozebrán v produktu 22005 Zásady potírání nelegální migrace. Součástí potírání nelegální migrace je právě bezpečnostní prověřování, jež by mělo kromě jiného zdůraznit, že „nelegálnost“ je negativní jev, čímž se každý nelegální migrant vytavuje určitému omezení a případně i postihu.

Bezpečnostní prověřování nelegálních migrantů je od samého počátku problematické v tom, že migranti do země vstupují bez povědomí státních úřadů, čímž porušují příslušné zákony. Státní orgány však musejí nejprve jejich pohyb či pobyt zjistit a poté je zadržet. Počínání nelegálních migrantů tak od počátku snižuje jejich důvěryhodnost, přičemž nezáleží na tom, zda zákony porušují vědomě, či nevědomě. Pokud tak učinili vědomě, je to jasná známka toho, že zákony dané země neuznávají, což odhaluje zásadní problém s jejich budoucí adaptací na státní systém, a to v jakékoli cílové evropské zemi. Pokud tak učinili nevědomě, je to zase známka toho, že se jedná o méně vzdělanou část populace, jež se nechala strhnout davem a migrační kampaní. Taková část populace není valným přínosem pro společnost a lze očekávat její snadnou manipulaci silnějšími osobnostmi příslušné komunity nebo zločineckými gangy.

Zásadní otázkou v rámci nelegální migrace tedy zůstává, proč se nelegální migranti vyhýbají zákonnému způsobu migrace přes zastupitelské a jiné úřady, k čemuž mají možnost už v prvních bezpečných zemích sousedících se zemí ozbrojeného konfliktu (např. Jordánsko, Turecko, Libanon), a mnohdy již v samotné zemi svého původu, kde tyto úřady stále fungují (např. Afghánistán, Pákistán). Už v tomto úvodu je z hlediska bezpečnosti nutné stanovit, zda se jednalo o bezdůvodný či ospravedlnitelný nelegální vstup. Nelegální vstup (pobyt) je možné ospravedlnit tehdy, pokud osoba ze sousední země prchá před ozbrojeným konfliktem, jenž ohrožuje její život a zdraví, nebo pokud ze sousední země prchá před perzekucí pro národní, rasovou, náboženskou nebo politickou příslušnost. V těchto případech by se jednalo o válečné či politické uprchlíky.1 Avšak v současné migrační situaci je zřejmé, že z pohledu evropských zemí (neuvažujeme evropskou část Turecka) se z 99 % jedná o neospravedlnitelnou nelegální migraci. Všem nelegálním migrantům by se tak hned na počátku mělo zdůraznit, že porušili zákony a že tudíž budou okamžitě odsunuti zpět, odkud přišli – míněno obvykle sousední zemi, popřípadě zemi EU, do které vstoupili jako první. V tomto závěru již pak není nutné mrhat silami a prostředky na komplexní bezpečnostní prověřování nelegálních migrantů, je ale přesto nutné odebrat jejich základní biometrické údaje (odůvodnění v bodovém postupu níže). 

Evropské země vůbec nevedou ohledně nelegální migrace informační kampaň ve vybraných zemích, což je jedna ze zásad potírání nelegální migrace – viz produkt 22005. Cílem takové kampaně je odradit co nejvíce potenciálních migrantů od nelegálního způsobu migrace, a naopak prosazovat legální migraci s poskytnutím nezbytných informací o tomto legálním způsobu.

Návratová politika je další problém, který není vyjasněn, a není ani ochota Evropské unie vytvořit a zavést efektivní systém, jenž by podporoval národní bezpečnost jednotlivých zemí a potažmo bezpečnost v celé Evropě. Nelegální migrace je naopak úmyslně podporována a s tím jsou podporovány podezřelé praktiky, jež vypovídají o narušování suverenity jednotlivých zemí v otázkách národní bezpečnosti (např. nepochopitelné mezinárodní přerozdělování migrantů). Přitom stačí připomenout, že termín „národní bezpečnost“* je legitimní věc, která prvořadě souvisí s každou národní vládou a nikoli se základní politikou EU (viz produkt 11040 Teroristické aktivity v Evropě z pohledu národní bezpečnosti). Ohledně EU stačí připomenout článek 4 Smlouvy o Evropské unii: „… Zejména národní bezpečnost zůstává výhradní odpovědností každého členského státu.“ Podrobněji k tomuto článku viz produkt 22005.

Doporučený postup po zadržení cizího státního příslušníka na území ČR (případně na území jiné evropské země) bez platného oprávnění ke vstupu či pobytu:

  • 1) Osobní prohlídka
  • 2) Základní otázky
  • 3) Odebrání biometrických údajů
  • 4) Základní souhrnné prověření
  • 5) Identifikace a klasifikace (ztotožnění a status osoby)
  • 6) Úvodní bezpečnostní dotazování/výslech

Další úkony bezpečnostního prověřování nelegálních migrantů se provádějí podle situace. Avšak z hlediska potírání nelegální migrace a taktéž z hlediska národní bezpečnosti následuje zpravidla realizace návratové politiky. Je nutné zdůraznit, že osoby klasifikované jako nelegální migranti vstoupily na území ČR neoprávněně, jsou českým úřadům obvykle zcela neznámé (nelze potvrdit trestní bezúhonnost) a často pocházejí z oblastí ozbrojených konfliktů (možná militantní minulost). To vše zvýrazňuje potřebu upřednostnit návratovou politiku před jakýmkoli jiným řešením jako např. umožnit nelegálním migrantům cestovat dál přes české území do jiné cílové země, nebo dokonce zahájit řízení o mezinárodní ochraně (ať už formou azylu nebo doplňkové ochrany). Pokud je v průběhu základního prověřování (viz bod 4 níže) zjištěno podezření na trestnou činnost (militantní minulost, vazby na skupinu organizovaného zločinu či teroristickou skupinu*), je zahájeno vyšetřování* ve spolupráci s dalšími zeměmi.

1) Osobní prohlídka

Osobní prohlídka se provádí s cílem:

  • Zajistit bezpečnost.
  • Získat informace a údaje pro základní souhrnné prověření.

Zajištění bezpečnosti je vždy na prvním místě, a proto je osobní prohlídka první věcí, kterou bezpečnostní orgány po zadržení osoby provádějí. Od osoby jsou odebrány všechny zbraně (střelné i chladné), případně předměty, jež by mohly být použity pro napadení (pro boj zblízka).

Během osobní prohlídky jsou zároveň odebrány všechny předměty, které by mohly poskytnout informace o osobě a jejích vazbách. Patří sem především mobilní telefon a další elektronická zařízení, jakékoli doklady a certifikáty, psané poznámky či kreslené záznamy, tištěné materiály jako fotografie, různé texty, mapy a grafická schémata, dále hodinky a ozdobné předměty (šperky). Pozornost je věnována peněžence nebo osobnímu pouzdru, v němž se mohou nacházet peníze různé měny, vizitky, účtenky, osobní fotografie a další položky s údaji.   

Osobní prohlídka se týká oděvu včetně pokrývky hlavy, obuvi a vlasů (v případě potřeby i tělních dutin), a dále zavazadel, jež měla osoba při sobě. Při prohlídce oděvu a zavazadel je nutné hledat skryté kapsy a jiné třeba i zašité prostory.

Osobní prohlídka se zpravidla rozšiřuje na prohlídku okolí místa zadržení osoby (místnost, případně celá budova, dopravní prostředek, veřejný prostor, kde je možnost pohybu dalších osob bez platného oprávnění ke vstupu či pobytu). Pokud osoba před svým zadržením prchala, je podroben prohlídce úsek terénu od zahájení útěku až po místo zadržení osoby (během útěku mohla osoba odhodit nebo ztratit určité předměty).   

2) Základní otázky

Cíl základních otázek je následující:

  • Poskytnout zadržené osobě možnost uvést osobní údaje a vlastní verzi svého příběhu a tím získat další informace pro základní souhrnné prověření.
  • Využít odpovědi jako základ pro hodnocení spolehlivosti zadržené osoby a důvěryhodnosti sděleného obsahu.

Základní otázky by měly směřovat primárně na osobní údaje jako jméno, národnost, státní příslušnost, datum a místo narození, vzdělání, poslední profese, poslední trvalé bydliště a případně další položky. Dále by měla zajištěná osoba vysvětlit, jakým způsobem vstoupila do ČR (jakým dopravním prostředkem či pěšky, po jaké ose, kdo ji vedl/převáděl) a kdy se tak stalo, přes jaké státy a města putovala a s jakým časovým harmonogramem, v jakých skupinách a s jakými rodinnými příslušníky a dalšími příbuznými, proč podnikla cestu přes několik zemí a co je jejím cílem (základní otázky se mohou rozvinout o doplňující otázky podle obsahu základních odpovědí). V případě dokladů je vhodné se dotázat, jaké doklady a v jakých zemích zadržená osoba obdržela a na základě čeho (hodnocení obsahové hodnoty dokladů).

3) Odebrání biometrických údajů

Cílem odebrání biometrických údajů je:

  • Získat údaje pro bezpečnostní prověření a ztotožnění osoby (pokud se alespoň jeden z údajů osoby již v dostupných databázích nachází).
  • Získat prvotní údaje o neznámé osobě pro počáteční zavedení do databáze pro pozdější možné využití (pokud se údaje osoby ještě nenacházejí v databázích státních organizací a dostupných evropských databázích).

K základním biometrickým údajům patří digitální fotografie obličeje, otisky všech prstů na obou rukou a sken oční duhovky. Všechny údaje lze získat naráz přenosnými přístroji za několik málo minut.

Odebrání biometrických údajů je záměrně zařazeno až za pokládáním základních otázek, neboť v opačném pořadí osoba zpozorní a na otázky odpovídá obezřetněji.

4) Základní souhrnné prověření

Prověření se provádí s cílem:

  • Ověřit a porovnat získané informace (údaje) ze tří předchozích bodů.
  • Najít mezery, rozpory a nové souvislosti v poznatcích a upravit podle toho bezpečnostní pohovor (výslech).

Základní souhrnné prověření vychází z předchozích tří bodů. Jedná se tedy o souhrn tří oblastí, jež je nutné prověřit jak vzájemně mezi sebou, tak v dostupných databázích (informace získané z osobní prohlídky, obsah odpovědí zadržené osoby a získané biometrické údaje). V rámci otisků prstů se využívá také systém EU zvaný EURODAC (European Dactyloscopy). V současné době je často užitečné provádět prověřování osob také ve spojitosti se sociálními sítěmi, kde lze zjistit zajímavé doplňující informace (z některých se mohou stát důležité poznatky). 

Během prověřování se kromě vyhodnocování informací a údajů, které se vztahují k samotné osobě, vyhodnocují také poznatky o okolí a vazbách zadržené osoby (kontakty v mobilním telefonu, obsah fotografií a písemností atd.). Zkoumají se zajištěné bankovky, jež mohou být v různých měnách a jejich pravost, stejně tak pravost osobních dokladů. Z povrchu předmětů, jakož i bankovek (případně mincí) se odebírají daktyloskopické stopy a vyhodnocují se prostřednictvím databází. Prověřují se zabavené střelné zbraně, šperky a jiné cennosti. Úkonů může být celá řada, což záleží nejenom na informacích získaných v předchozích třech bodech, ale také na objevení dalších stop a indicií během prověřování. Celá činnost prověřování se tak může rozvinout do více směrů.        

5) Identifikace a klasifikace (ztotožnění a status osoby)

Cíl:

  • Identifikovat/ztotožnit osobu.
  • Určit nebo potvrdit status zadržené osoby.

Identifikace a klasifikace zadržené osoby se vykonává na základě výsledků souhrnného prověření. Pokud není možné osobu přesně identifikovat pomocí systému EURODAC (případně pomocí databází českých státních organizací – zpravodajské a policejní složky) a jiných prostředků či dokladů, je vhodné pokračovat v dalším prověřování ve spolupráci s dalšími zeměmi (viz rozšířené prověřování ve druhém díle této problematiky – odkaz na konci dokumentu), a to ze dvou hlavních důvodů:

  • Pokud není osoba ze třetí země v systému EURODAC, je zřejmé, že prošla některou ze sousedních zemí ČR (nebo více zeměmi) bez povšimnutí tamních úřadů. O to je její pohyb podezřelejší, a tak předmětem dalšího prověřování (záměrný skrytý pohyb osoby s určitým cílem, nebo nedůslednost a pochybení úřadů).
  • Neztotožněná osoba může být z různých důvodů hledanou osobou v jiných zemích, což je nutné vyloučit, anebo naopak potvrdit.

U zadržené osoby ze třetí země se vyhodnocuje, zda se jedná o nelegálního migranta, nebo oběť organizovaného zločinu (např. obchodování s lidmi), anebo osobu podezřelou ze spáchání či přípravy trestného činu. Pokud je u osoby určen/potvrzen status „nelegálního migranta“, nemusí zůstat jen u tohoto jediného pojmenování. Status může být rozšířen na osobu podezřelou z napojení na teroristickou organizaci nebo z přípravy/spáchání trestného činu, popř. z napojení nebo podpory zločineckého gangu.      

6) Úvodní bezpečnostní dotazování/výslech

Úvodní bezpečnostní dotazování či výslech se uskutečňuje s cílem:

  • Vyjasnit mezery, rozpory a nové souvislosti zjištěné během základního souhrnného prověřování.
  • Zjistit podrobnější informace o pohybu a pobytu zadržené osoby. Například v případě, že je osoba klasifikována jako nelegální migrant zjistit informace o pohybu nelegálních migrantů do ČR a jejich přesunu přes Evropu (trasy, skupiny, organizace, místa pobytu, převaděči atd.)
  • Zjistit osoby, jež by potvrdily verzi (výpověď) zadrženého jedince.

Forma bezpečnostního dotazování je uplatňována u osob, u nichž nebyly během prověřování zjištěny podezřelé nebo trestné okolnosti (neuvažujeme neoprávněný vstup/pobyt na území ČR). Výslech je pak praktikován u těch osob, u nichž byly nalezeny podezřelé položky nebo položky spojené s trestnou činností (padělané doklady, popř. autentické doklady jiné osoby, více průkazů totožnosti na jedno či více jmen, větší obnos peněz, podezřelé kontakty nebo digitální či tištěné materiály, zbraně apod.) a/nebo u těch osob, u nichž bylo zjištěno zamlčování údajů a podsouvání falešných informací.


Dokončení specifického výkladu se zahrnutím rozšířeného bezpečnostního prověřování a možností státních úřadů ČR je obsahem následujícího produktu jako druhého dílu této tematiky:

Produkt 22010 Postup a zásady bezpečnostního prověřování nelegálních migrantů (díl 2/2)"


Zpravodajské produkty související s tematikou nelegální migrace:


1 Jiným případem je zadržení osoby (cizího státního příslušníka) bez platného oprávnění ke vstupu nebo pobytu na území příslušné země, která se stala obětí organizovaného zločinu např. v oblasti obchodování s lidmi.

* Objasnění termínů je obsahem produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 22009
Specifický výklad s hodnocením
© 2017 Agentura EXANPRO