Zpravodajská analýza, produkce a prezentace   ⇒     -Přehled zájmových témat      ⇐   Hodnocení bezpečnostní situace a bezpečnostní politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

22. říjen 2017

Specifické hodnocení (12031)

Pomalu končí rok 2017 a české zpravodajské služby za sebou stále táhnou břemeno spojené s předešlým rokem 2016. Tím břemenem je veřejná výroční zpráva, což znamená, že se jedná o břemeno, které vyvstává každoročně. Pokud ale zvážíme, že zpravodajské služby* nejsou schopny v posledních letech zveřejňovat své výroční zprávy za hodnocený rok dříve než v období mezi měsíci září až listopad následujícího roku, tak musíme upřesnit, že toto břemeno nevzniká každoročně, nýbrž nepřetržitě trvá. Na přelomu října a listopadu 2017 budou zveřejněny výroční zprávy dvou českých zpravodajských služeb (BIS* a VZ*) za rok 2016, avšak přibližně za tři měsíce by se již měli příslušníci těchto služeb zabývat zpracováváním další výroční zprávy, a to za rok 2017. Vytváření výroční zprávy se tak stalo téměř celoroční záležitostí, což je vážným signálem k tomu, aby se tím začaly zaobírat odpovědné osoby (členové vládního kabinetu a poslanci a senátoři v příslušných komisích a výborech), neboť se ztrácí význam a přínos vytvářeného dokumentu a naopak se mrhá silami a časem pracovníků zpravodajských služeb, které by mohly být využity vhodnějším způsobem.

Utajovaná verze výroční zprávy má význam jak pro samotnou zpravodajskou službu jako analýza vlastní činnosti, tak především pro vládu jako řídící orgán státních zpravodajských služeb. Utajovaná (neveřejná) výroční zpráva musí národní vládě vždy sloužit jako jeden z dokumentů pro kontrolu své vládní odpovědnosti za uplynulý rok a pro upřesnění činnosti (úkolů) zpravodajským službám na následující, tedy zpravidla již aktuální rok a k tomu i na rok příští (což vychází z toho, že z důvodu časových prodlev by se každoročně mělo plánovat vždy na dva roky dopředu: pro první rok potvrzení a rozvedení úkolů nebo jejich jiné upřesnění, pro druhý rok pak rámcové stanovení úkolů a činnosti). Členové vládního kabinetu podle zprávy zváží, zda všechny záležitosti v ní uvedené byly ze strany vlády vždy odpovědně řešeny a vyřešeny. Pokud ne, přijímá vláda opatření k nápravě. Výroční zpráva je v tomto smyslu také možností zpravodajské služby zdůraznit určité události, záležitosti či problémy, které nepovažuje za dostatečně vyřešené a které mohou představovat problém, nebo dokonce vážnou hrozbu pro další období. V dalším se vláda podle obsahu výroční zprávy rozhoduje, jak budou upřesněny úkoly příslušné zpravodajské službě na následující čili aktuální rok, a dále rozhoduje, jaké rámcové úkoly budou stanoveny na rok příští.

Výroční zpráva je rovněž jeden ze způsobů, jímž vláda kontroluje plnění uložených úkolů zadaných zpravodajským službám a také stav a výkon služeb vzhledem k požadovaným výsledkům. Na základě zjištění přijímá vláda nezbytná opatření směrem ke zpravodajským službám. Jedním souborem úkolů jsou takzvané „zpravodajské požadavky”* vlády, z nichž jsou vymezovány „prioritní zpravodajské požadavky”*. Plnění těchto požadavků musí být dostatečně rozvedeno ve výroční zprávě. Úvodním nedostatkem v jejich plnění však bývá až příliš obecná formulace těchto požadavků (blíže viz produkty z kategorie Odborná zpravodajská nauka, např. produkt 2112 Fáze zpravodajského procesu aneb Jak funguje kruh zrání).

Pokud má utajovaná výroční zpráva co nejlépe sloužit výše zmíněným cílům, musí být vládě předána co nejdříve po skončení hodnoceného roku. Pro naplnění praktického významu to znamená nejpozději do konce března následujícího roku. Jestliže to zpravodajská služba není schopna splnit, je nutné změnit formu a způsob vytváření výroční zprávy (podrobnější objasnění provedeme na obsahu výročních zpráv za rok 2016 po jejich zveřejnění v neutajované podobě).

Žádné politické události jako volby včetně volební kampaně nemohou mít vliv na včasné předání utajované zprávy členům vládního kabinetu a prezidentovi ČR, případně dalším adresátům. Stejně tak nemohou žádné události a aktivity zabránit nové vládě, aby se po nástupu do úřadu začala neprodleně zabývat činností a stavem státních zpravodajských služeb, které řídí. To patří k primárním zájmům každé vlády, jež musí řešit v prvních týdnech svého funkčního období. Jedním z prvních úkonů nové vlády, která zahájí svou činnost na počátku roku 2018, by mělo být seznámení s posledními utajovanými výročními zprávami všech českých zpravodajských služeb. Kromě toho by měl nový premiér co nejdříve provést návštěvu ústředí těchto služeb, čímž vyzdvihne jejich důležitost a potvrdí politické výroky o významné roli zpravodajských služeb v současném dění.

Neutajovaná neboli veřejná verze výroční zprávy neplní žádnou funkci pro rozhodovací proces vlády a její zveřejnění tak není z časového hlediska důležité. Veřejná výroční zpráva je cílena na média a širokou veřejnost, avšak vzhledem k několika faktorům je otázkou, zda je vůbec nutné vytvářet neutajované verze výročních zpráv zpravodajských služeb. Prvním faktorem je samozřejmě nadbytečná zátěž. Dalším pak to, že ve zprávách obvykle chybí jakákoli zmínka o těch událostech, které byly v příslušném roce rozebírány v médiích a zároveň se týkaly nebo byly pokrývány činností zpravodajských služeb (příkladem je bod 1 v produktu 12014 nazvaný Obsah zprávy nezahrnuje již dříve veřejně publikované události v souvislosti s činností BIS“). Zvláštní je i to, že veřejné výroční zprávy vydávají jen dvě ze tří českých zpravodajských služeb (veřejnou zprávu nevydává ÚZSI*).

Veřejné výroční zprávy neplní žádnou praktickou, ani veřejně prospěšnou funkci a vzhledem ke svému rozporuplnému obsahu jsou nevhodným výtvorem. Písemná forma veřejných výročních zpráv by měla být nahrazena stručným a věcným ústním brífinkem pro média a pozvané hosty. Brífink by měla organizovat a provést vláda jako řídící orgán, čímž by zároveň prokázala svou odbornou způsobilost v řízení zpravodajských služeb (jeden brífink o činnosti všech služeb). Veřejnost se s brífinkem může seznámit prostřednictvím sdělovacích prostředků. Zpravodajské služby by neměly dokazovat svoji potřebnost a důležitost písemnými dokumenty, a už vůbec ne kostrbatými slohovými útvary, přičemž by to po nich neměli vyžadovat ani výkonní politici, kteří z těchto aktivit sledují vlastní politický prospěch. Zpravodajské služby by se měly veřejnosti prezentovat tak, že se místo psaní nadbytečného dokumentu, jenž vytvářejí a upravují několik měsíců, než jej nakonec zveřejní, soustředí plně a poctivě na zpravodajskou podporu v zajišťování bezpečného prostředí před reálnými hrozbami a budou minimalizovat aféry ve vlastních řadách. 

Zpravodajské produkty související s působením českých zpravodajských služeb:


* Definice termínů a stručný popis zpravodajských organizací jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 12031
Specifické hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO
19. říjen 2017

Krátká analytická reakce s předpovědí (13031)

V zahraničních i domácích médiích se objevují mylná a zavádějící hodnocení předsedy hnutí ANO Andreje Babiše, o němž novináři píší zřejmě jen podle toho, jak vystupuje na exponovaných místech (směrem k veřejnosti, k novinářům a v Poslanecké sněmovně). Avšak nevšimli si, že předseda Babiš má mnohem více než kdokoli jiný dvě hodně rozdílné tváře: jednu falešnou pro veřejnost a druhou skutečnou pro zachování své politické a ekonomické kariéry.  

Ve sdělovacích prostředcích se tak objevují texty o tom, že Babiš chce vyčistit politickou žumpu, bojovat proti migraci z islámských zemí, že útoky na Evropskou unii (EU) jsou jeho oblíbeným sportem a že roli NATO považuje za překonanou. Novináři soudí, že v případě Babišova volebního vítězství se vztahy mezi Českou republikou a Unií zhorší. Podle médií Babiš dokonce slibuje, že zájmy národa povýší nade vše. 

Pokud začneme u národních zájmů, tak k nim určitě nepatří posílat české vojáky do Pobaltí, eskalovat tam napětí a ještě vše zdůvodňovat dezinformacemi*, jak to učinil Babišův stranický kolega a zároveň ministr obrany Martin Stropnický. Andrej Babiš podpořil slova svého spolustraníka a v tichosti hlasoval pro vyslání českých vojáků (podrobněji viz produkt 11055 Ministr obrany v dresu hnutí ANO opakovaně dezinformuje a přispívá ke zvyšování mezinárodního napětí za podpory svého předsedy Andreje Babiše). Jak to tedy pan Babiš s těmi národními zájmy myslel, když aktivity NATO v Pobaltí jsou zájmem především Spojených států? A jak to myslel, když uvedl, že role NATO je překonaná, a přitom souhlasí s nevhodnou politikou Aliance ve východní Evropě? 

V útocích na Evropskou unii se vyžívá jen před novináři, ale na půdě EU už tak výřečný není. To, že to s jeho kritikou EU není tak vážné, potvrzuje vystupování evropské komisařky Věry Jourové z hnutí ANO, která hájí politiku Unie snad ve všem včetně podivně nastavené politiky směrem k Ukrajině. Jak tedy máme Babišovi rozumět jeho kritiku Evropské unie? Problém je v tom, že politik nemůže kritizovat EU jen směrem k veřejnosti, ale především směrem k samotné Unii a jejím hlavním funkcionářům (např. členům Evropské komise) při jednání s nimi. To však Andrej Babiš nedělá. Stejné je to s jeho bojem proti nelegální migraci, kdy si před novináři stěžoval na pasivní politiku ČSSD, ale na jednání vlády nikdy nic zásadního nenamítal, natož na půdě Evropské unie. A řečnické zdvořilostní postěžování na několika pracovních schůzkách nelze považovat za konstruktivní kritiku a úsilí o změnu.

Hnutí ANO v čele s Andrejem Babišem hodlá setrvat v EU a někdy v budoucnu přijmout i euro bez ohledu na to, že se jedná o politickou měnu a pojistku pro udržení členských zemí v nadnárodním a nerovnocenném spolku. Podobně se Babiš podřídí politice NATO diktované Spojenými státy a nebude protestovat ani proti budoucímu zřízení zahraniční základny v rámci JOAC1 na území ČR (pouze alibisticky prohodí pár nesouhlasných poznámek v médiích).  

Hnutí ANO začalo získávat největší přízeň voličů, když se neobratný, nerozhodný a celkově znemožněný předseda ČSSD Bohuslav Sobotka de facto stal skrytým volebním lídrem Babišova hnutí, neboť Sobotkova až hysterická snaha vyhranit se vůči Babišovi a neustále ho kritizovat měla přesně opačný efekt a zapůsobila jako skvělá volební kampaň ve prospěch hnutí ANO (viz produkt 13021 Hodnocení situace české vlády). Jakmile se k Sobotkovi přidávaly i ostatní parlamentní politické strany, psychologický efekt na voliče se ještě zdvojnásobil. Voliči jsou již znechuceni všemi stranami, které se vystřídaly ve vládě, avšak členové hnutí ANO neměli podle nich ještě dost prostoru, když jim zbylé koaliční strany jejich snažení kazily. Jenže vládnoucí koalice, to je přesně to, co vyhovuje Babišovu vystupování a jeho rétorice. Koaliční partnery vždy potřebuje, aby jakoukoli vinu za neúspěch měl na koho svést. 

Voliči budou potřebovat další čtyři roky, aby poznali, že Babiš jen stěží může vyčistit politickou žumpu, když v ní od počátku svého politického působení sám hluboko stojí spolu s ostatními. Již dávno je čas poslat většinu přesluhujících politických stran mimo Poslaneckou sněmovnu a nahradit je novými subjekty. Jistěže není jisté, zda to pomůže, ale slušná pravděpodobnost tady je, na rozdíl od přežívajících přesluhovačů a přisluhovačů politiky cizích mocností.

Kniha Andreje Babiše „O čem sním, když náhodou spím” pozorným čtenářům leccos napoví. Vodítkem je již samotný název knihy, kdy vzniká oprávněná námitka, že voliči nechtějí vědět, o čem Babiš sní, když náhodou spí, ale jaké má vize, když racionálně uvažuje neboli o čem sní, když bdí.


Přikládáme pasáž s hodnocením Andreje Babiše z produktu 11055:

… ukázal svůj oportunistický přístup neboli vlastnost, kterou bychom u předsedy Babiše mohli vzhledem k poznatkům z jeho působení v politické funkci okomentovat takto: Předseda hnutí ANO, poslanec a dříve ministr a zároveň vicepremiér se bezzásadově přizpůsobuje politickým poměrům, což se u něj projevuje tím, že se v citlivých případech a kauzách zdržuje jakéhokoli vystupování, které by mu mohlo uškodit v jeho politické kariéře, a to i kdyby měl hájit poctivý a spravedlivý názor. Naopak vždy vystupuje tam, kde cítí politickou výhodu a příznivé veřejné mínění, a to s cílem snížit úroveň svých politických rivalů (vystupuje samozřejmě také ve věcech, které směřují proti němu).

V tomto duchu se Babiš zdržel jakéhokoli komentáře například v kauze prezident Miloš Zeman versus ministr Daniel Herman se vztahem k panu Bradymu a setkání s dalajlámou (podrobná analýza a hodnocení celé kauzy viz produkt Nešikovný prezident, neschopný premiér, záludný ministr a předpojatý moderátor). Stejně tak mlčel k cestám vicepremiéra Pavla Bělobrádka, ministra Hermana a dalších členů KDU-ČSL a jiných politických stran na srazy Sudetoněmeckého landsmanšaftu. V té době byl Babiš vicepremiérem a jeho vyjádření či stanovisko tak bylo žádoucí, a to minimálně v tom, jak hodnotí politické aktivity členů vlády, jež nebyly projednány a tím ani schváleny vládním kabinetem. Jaké jsou tedy podle Babiše národní zájmy, když se k nim ani nevyjadřuje? Téma nelegální migrace spojené s migračními kvótami využíval Babiš jen při kontaktu s novináři (jako ostatně i jiná témata), přes něž mohl k veřejnosti pronášet líbivé výroky. Avšak na jednáních vlády už tak důsledný nebyl. Podobně se k tomuto vážnému tématu nikdy rezolutně nevyjádřil v ústředí Evropské unie, případně na jiných zahraničních jednáních. To je ukázka pokrytectví Andreje Babiše.

Poslanec Babiš se snažil a bude se i nadále snažit vyjadřovat k otázkám národní obrany a bezpečnosti co nejméně a vše bude chtít ponechat na svých spolustranících, případně příslušných ministrech (i když to tak v médiích nebude vypadat). Nejvíce si bude hledět politického a ekonomického boje uvnitř České republiky a mezi politickými stranami. To již prokázaly jeho vyzrazené schůzky s novinářem Přibilem, na kterých jako vicepremiér a ještě k tomu v takovém konspiračním* módu neměl co pohledávat. Potupně působilo úsilí jeho samotného a jeho spolustraníků převést celou kauzu na protizákonné odposlouchávání vicepremiéra. Problém je v tom, že pokud rozhovor zaznamenával jeden ze zúčastněných (v tomto případě novinář Přibil) a nikoli třetí vzdálená strana, nemůže se jednat o neoprávněné odposlouchávání, ale pouze o obyčejný záznam rozhovoru ze strany zúčastněné osoby, což je dnes běžná záležitost (osoba přítomná rozhovoru nemůže odposlouchávat, ale pouze zaznamenávat řeč na elektronické zařízení nebo na papír).


1 JOAC je americká Koncepce operačního přístupu ozbrojených sil (všech druhů vojsk) do zájmových prostorů* po celém světě (Joint Operational Access Concept). Jedná se o koncepci, která má ozbrojeným silám USA zajistit přístup do prostorů, v nichž potřebují provádět vojenské operace. JOAC není úplně novou záležitostí, je však  záležitostí nepřetržitě zdokonalovanou ve vztahu k takzvaným „spojencům“ čili zemím, které by Spojeným státům měly se svými zdroji a územím co nejvíce usnadnit působení ve světě. Do této kategorie patří zřizování podpůrných amerických základen na osách přesunů amerických sil, tedy v zemích mezi USA a cílovými prostory pro provádění vojenských operací (vojenská cvičení, operace na podporu míru - PSO, válečné operace). Problematika JOAC je rozpracována jako interní produkt (viz „JOAC – Joint Operational Access Concept“ v interní tematice v Přehledu zájmových témat v kategorii Zpravodajské názvosloví a písemnosti).

* Vysvětlení termínů je obsaženo v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 13031
Krátká analytická reakce s předpovědí
© 2017 Agentura EXANPRO

 

18. říjen 2017

Specifické hodnocení (13030)

V souvislosti se Severoatlantickou aliancí vzniklo několik falešných tvrzení a představ, které velmi ochotně pomáhají šířit čeští politici, vojenští hodnostáři a novináři. Z Aliance vytvářejí cosi, co se blíží bezpečnostnímu kultu, když rozhlašují, že se jedná o jedinečnou, a tudíž nenahraditelnou organizaci, která poskytuje bezpečnostní záruky a která je v dnešním světě pro západní „demokratické“ země nutností. Politici považují vystoupení z NATO za ohrožení naší národní bezpečnosti a vůbec si tuto situaci nedokáží představit. Někdo dokonce spojuje případné vystoupení z Aliance se vznikem bezpečnostního vakua*. Avšak je velmi jednoduché odhalit pravdivý stav věcí a prokázat, že situace je zcela opačná a pro nás značně nevýhodná, neboť neexistují žádné bezpečnostní záruky, ale jen nekalé využívání členských zemí, v rámci něhož jsme zatahováni do spirály několikanásobného provinění a vlastního poškozování, do spirály, která nebere konce.

Po zániku Varšavské smlouvy (1991) nám trvalo přibližně osm let, než jsme vstoupili do Severoatlantické aliance (1999). V devadesátých letech neexistovala pro Českou republiku konvenční hrozba* v podobě napadení ozbrojenými silami cizí země a bylo patrné, že tato hrozba bude minimální i pro další období. Ani dnes se situace s hodnocením konvenční hrozby nemění, a to i přes zažehnutí ozbrojeného konfliktu na východní Ukrajině1 a šíření klamných zpráv o záměru Ruské federace napadnout pobaltské státy.2

Přesto se Česká republika 12. března 1999 stala oficiálním členem Severoatlantické aliance, přičemž pouhých 12 dnů po vstupu do Aliance poskytla svůj vzdušný prostor pro bojové letouny NATO v rámci vzdušné operace proti srbským jednotkám (vzdušné operace se plánují s předstihem několika týdnů až měsíců, což vypovídá, že s prostorem ČR bylo počítáno již dříve). Operace trvala 79 dnů a byla provedena bez mandátu OSN. Během vzdušných úderů Aliance v čele s USA zahynulo na území Srbska a Kosova až 2 500 civilistů. To bylo první vážné provinění České republiky, jejíž představitelé se politickým schvalováním tohoto aktu a jeho podporou (poskytnutí vzdušného prostoru) podíleli na straně Aliance na porušení mezinárodního práva a zločinech proti lidskosti.3

Česká republika se podílela a i v současnosti se podílí na porušování mezinárodního práva, na destabilizaci zemí a celých regionů, na eskalaci napětí a na narušování národní a evropské bezpečnosti (viz přehled nejzávažnějších činů na konci dokumentu).4 Hrozbou pro svět se tak paradoxně stává NATO a ohrožením pro členské země je členství v tomto spolku.

NATO nemá obranný charakter a nikdy ho mít nebude, pokud ovšem nevyvolá ozbrojené střetnutí v Evropě, kdy by bylo snahou protistrany převést boje na území protivníka. Severoatlantická aliance na území svých členských zemí neřeší ani vážné bezpečnostní hrozby, jakými jsou mezinárodní terorismus a nelegální migrace ze zemí ozbrojených konfliktů (viz produkt 13022 Smyšlenky o NATO a úloze USA se stávají sebevražedným fetišem). Obrana území členských zemí je podružnou věcí, neboť veškeré bojové aktivity NATO včetně jejich podpory se soustřeďují mimo tento prostor (aktivity Aliance v Pobaltí nemají obranný charakter, ale jsou jen bezvýznamnou snahou demonstrovat jakousi sílu, která přispívá pouze k eskalaci napětí ve východní Evropě – podrobněji viz produkt 11051produkt 11055 a produkt 11056).  

NATO neposkytuje žádné bezpečnostní záruky a závazek kolektivní obrany je jednou z největších dezinformací, kterou šíří politici, vojenští funkcionáři a novináři členských zemí Aliance. Z textu článku 5 Severoatlantické smlouvy nevyplývá žádná povinnost vojenské pomoci a samotný článek, na nějž se řečníci lehkomyslně a beze studu neustále odvolávají, je jasným důkazem o této záměrné dezinformaci (podrobněji rozebráno v produktu 11002 Členství v NATO neposkytuje bezpečnostní záruky a vzhledem k vystupování českého ministra obrany taktéž v produktu 11055).

V Severoatlantické smlouvě není závazek, jenž se pojí k oněm dvěma procentům HDP, což by mělo představovat částku vydávanou na obranu. Je to jen jakýsi slib učiněný mimo smlouvu, čímž nemusí být závazný. Ve smlouvě je pouze dohoda členských zemí, že budou udržovat a rozvíjet svou individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku (viz článek 3).5 Jenže to je velmi obecná formulace, která může mít mnoho podob a všechny z nich mohou být hodnoceny jako naplňování daného článku (například už jenom výuka vojáků v taktické přípravě a v komunikaci prostřednictvím rádiových stanic podle standardů NATO je v souladu s článkem 3 a nemusí být nutně doplněna dalšími aktivitami a nákupem nové výzbroje).

Když se vedou rozhovory o obraně jednotlivých členských zemí, je pravdou, že je vše v této souvislosti vztahováno obecně na resort ministerstva obrany. Avšak obrana země, to nejsou jen vojáci, ale také policisté, hasiči, záchranáři a další, kteří by v případě jakéhokoli konfliktu na vlastním území museli také zasahovat a vynakládat určité úsilí. V tomto smyslu jsme 2 % HDP již dávno překročili a jakékoli další navyšování by mělo být rozděleno rovným dílem všem zaangažovaným. Pokud ale někdo v tomto ohledu hovoří jen o armádě, pak vztahuje navyšování vojenského rozpočtu pouze na zahraniční mise, kde armáda působí samostatně se svou vojenskou policií, vojenskými požárními družstvy a vojenským zdravotnickým personálem. Navyšování vojenského rozpočtu (bez zahrnutí dalších institucí) by tak nemělo být pokrytecky spojováno jen s obranou vlastní země, ale s pravdivým charakterem Aliance, jež je převážně spjat s výpravným (expedičním) pojetím mimo prostor členských zemí NATO.

Zájem na zvyšování vojenských rozpočtů členských zemí mají především Spojené státy, které v tom sledují dva cíle: a) zvýšit zbrojní dodávky z USA, čímž navýšit finanční zisk a vytvořit prostor pro další obchody a placený servis, b) mít dobře vybavené a připravené spojence, kteří mají hájit zájmy USA proti Ruské federaci a dalším rivalům.

Mnozí se domnívají, že jsme vstoupili do NATO, jelikož se na našem území po rozpadu Varšavské smlouvy vytvořilo bezpečnostní vakuum*. A mnozí se domnívají, že pokud bychom z Aliance vystoupili, tak by domnělé bezpečnostní vakuum vzniklo znovu. Je to ale opravdu jen domněnka*, která nesouvisí se skutečnou situací. Bezpečnostní vakuum vzniká v zemích, které jsou rozvrácené (destabilizované) a v nichž v dostatečné míře nefunguje státní správa (především výkonná moc, zákonodárná moc a soudnictví). To však nebyl a není případ České republiky. Po zániku Varšavské smlouvy byl chod země zachován a navíc je možné říci, že se zvýšila suverenita země (byť kvůli otevřené hospodářské a bezpečnostní politice směrem k Západu jen na krátkou dobu). To nebyly známky bezpečnostního vakua (jako příklad bezpečnostního vakua lze uvést Libyi).  

Politici jako ministr obrany Stropnický spojují vystoupení z NATO se ztrátou bezpečnostních záruk. Avšak ministr se mýlí, nebo spíše záměrně dezinformuje, neboť nemůžeme ztratit něco, co ani neexistuje (viz příslušný odstavec výše k článku 5 Severoatlantické smlouvy). Pevné bezpečnostní záruky navíc mohou platit jen pro konvenční hrozbu* či konvenční válčení* (bezpečnostní záruky ve spojení s asymetrickou hrozbou* či asymetrickým bojem* nemohou být garantovány a mají posunutý význam i podobu). Pokud ale uvažujeme konvenční hrozbu a s tím spojené napadení v případě České republiky, bude mít taková hrozba nebo napadení vždy zvláštní charakter, jehož vysvětlení (viz níže) dokládá, že pro ČR není v tomto smyslu žádný rozdíl, zdali je nebo není v jakémkoli obranném spolku.

Zvláštní charakter konvenčního ohrožení pro Českou republiku spočívá v její geografické poloze uprostřed Evropy. S touto polohou nebyla a není bezpečnost ČR závislá na žádném spolku, nýbrž primárně na tom, zda sousední země vystupují proti nám, anebo zda s námi udržují rovnocenné vztahy, čímž by automaticky vytvářely pásmo proti vzdálenějšímu potenciálnímu nepříteli (nutno doplnit, že žádné dohody a pakty ohledně bezpečnosti nám nikdy nepomohly, a pokud nějaká pomoc přišla, tak nikoli kvůli dohodě, ale z pragmatického důvodu).

U konvenčního ohrožení tedy nejprve uvažujeme sousední země, což jsou tři členské státy NATO a jedna neutrální země (pokud by nás napadla sousední země a zároveň členská země NATO, není jasné, jak by na to reagovaly ostatní členské státy, pokud by vůbec reagovaly). Pokud by nás měla pozemními silami napadnout jiná než sousední země, musela by nejprve přejít přes jeden či více našich sousedních států, což by si již vyžádalo odezvu a navíc by to pro agresora znamenalo velké vynaložení jeho sil a prostředků, aby úspěšně prošel přes více zemí a obsadil ČR. Nadto všechno platí, že útok či agrese je vždy snadnější než následná okupace a udržování dobytého území.

Česká republika nebude nikdy samostatným cílem konvenčního napadení, aniž by se agresorem stala sousední země, ale zpravidla jen součástí většího cíle, a to právě vzhledem ke své geografické poloze ve významu jakési pomyslné křižovatky Evropy. Z tohoto pohledu je úplně jedno, jestli patříme do obranné organizace, protože pokud budou napadeny naše sousední země, tak se to bude týkat i nás, a obráceně, pokud někdo z jakéhokoli směru zaútočí na české území, tak se to dotkne všech zemí, které s námi sousedí.

Jestliže nebudeme členy Severoatlantické aliance, proč bychom se podle některých politiků měli bát případné agrese více než např. Rakousko a Švýcarsko? Přitom nižší míra ohrožení není záležitostí neutrality, ale přece evropských demokratických hodnot, o nichž všichni politici tak zarputile hovoří a při každé příležitosti nám je předhazují. Proč by tedy měla být Česká republika obklopená jinými evropskými zeměmi větším cílem než sousední Rakousko, když všechny evropské země údajně zastávají stejné demokratické hodnoty a útok by tedy nevedly a ani by ho nepodporovaly? V rámci těchto hodnot bychom taktéž měli mít právo se samostatně rozhodnout o jakémkoli členství či nečlenství, ať už má někdo status neutrality, nebo chce být jen prostým nezávislým státem. Anebo je to s těmi demokratickými hodnotami jinak a čeští politici vědí, že by nám v případě vystoupení hrozila odvetná opatření ze strany Západu, a tak se podřizují a podbízejí? Proč by nám jinak čeští politici zdůvodňovali naše členství v NATO falešnými a neplatnými faktory uvedenými výše?

Jestliže politici, vojenští hodnostáři a novináři neříkají o Severoatlantické alianci pravdu, a to podle rozboru výše neříkají, tak potom šíří propagandu a šíří ji v něčí prospěch, jelikož Aliance již dávno ztratila svůj původní účel (viz produkt 13012). Na druhou stranu se ale všichni tito propagandisté včetně pracovníků České televize podivují nad tím, proč Rusové tu svou „propagandu“ vyhrávají, přičemž si nechtějí připustit, že by to mohlo být tím, že funkcionáři západních zemí si až příliš vymýšlejí. Čeští politici v rozpolceném českém prostředí panikaří a ve snaze dál ukazovat svou loajalitu západní propagandě si pomáhají vytvářením účelových státních orgánů, jež by měly být součástí každého ministerstva (blíže viz produkt 13023 Pochybný a nenaplnění význam Centra proti terorismu a hybridním hrozbám – CTHH).   

Související zpravodajské produkty:


1 Na východní Ukrajinu zaútočily s finanční a materiální podporou Západu jako první ukrajinské síly pod vedením nové vlády, a to v rámci tažení nazvaného „Protiteroristická operace“ (ATO). Teprve poté se rozhořel skutečný ozbrojený konflikt. Avšak ještě předtím byl v zemi proveden politický převrat, rovněž podporovaný Západem jako součást boje mezi USA a Ruskou federací. Blíže viz produkty:

2 Neexistuje žádný odborný závěr o ruském záměru a přípravách na agresi proti pobaltským zemím. Takový záměr by byl velmi bezhlavý a Rusům by v mnohém pouze uškodil, než prospěl. Navíc by bylo pro ně náročné po agresi udržovat a spravovat obsazené území a zároveň držet frontovou linii proti ozbrojeným silám členských zemí NATO. Jenom by tím plýtvali svými silami a prostředky včetně financí. Vše by mělo jen dočasnou formu, ale Rusové nedělají věci pro dosažení dočasného řešení, nýbrž jednají promyšleně s dlouhodobým ziskem. Vojenská cvičení, která Rusové organizují na svém území, byť v blízkosti hranic, nevykazují z jejich strany známky přípravy na válečné tažení směrem na západ, ale představují demonstraci síly jako protiváhu k aktivitám Západu.  

3 Novodobé zločiny Západu se postupně objevují v současných knihách historiků. Příkladem jsou šestidílné Dějiny světa vydané v letech 2009–2010 prestižním německým nakladatelstvím WBG, v nichž je zmínka o masových zločinech proti civilnímu obyvatelstvu při západních náletech v Srbsku (1999), Iráku (vojenské operace v období 2003–2011) a Afghánistánu (vojenské operace od 2001 až doposud).

4 Česká republika se schvalováním, přímou podporou, nebo dokonce aktivní účastí podílela či se stále podílí na následujících závažných mezinárodních aktech západních mocností: schvalování a poskytnutí vzdušného prostoru pro nelegitimní vzdušné údery proti Srbsku (1999), protiprávní agrese a okupace Iráku s jeho následnou destabilizací (2003 –2011), neoprávněné schválení nezávislosti Kosova (2008), destabilizace Libye (2011), neodůvodněné prosazování asociační dohody EU s Ukrajinou neboli se zemí, která představovala bezpečností riziko a která by za běžné situace a ve spojení s proklamovanými unijními hodnotami byla zařazena na spodní příčku přijatelných zemí (zahájení v roce 2012), dále pasivita a podřízenost v projektu Evropské unie ohledně početného přesídlování populací z jiných světadílů do Evropy a s tím spojeného vměšování a narušování národní bezpečnosti členských zemí (projekt zmíněn v oficiálních dokumentech v roce 2014), bezdůvodné a dezinformacemi vysvětlované nasazení českých vojáků do Pobaltí (2017) a schválení využití vojenských sil a prostředků členských zemí NATO na Blízkém východě podle potřeb a zájmů USA (2017).

5 Úplné znění článku 3 Severoatlantické smlouvy v anglickém a českém jazyce:

»In order more effectively to achieve the objectives of this Treaty, the Parties, separately and jointly, by means of continuous and effective self-help and mutual aid, will maintain and develop their individual and collective capacity to resist armed attack.«

»Aby bylo účinněji dosaženo cílů této smlouvy, budou smluvní strany, jednotlivě i společně, stálou a účinnou svépomocí a vzájemnou výpomocí udržovat a rozvíjet svou individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku.«

* Vysvětlení termínů je obsaženo v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 13030
Specifický výklad s hodnocením
© 2017 Agentura EXANPRO
16. říjen 2017

Specifická analýza a hodnocení (11056)

Analýza vychází z vystoupení poslanců na schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, kde se projednával „Návrh na působení sil a prostředků rezortu Ministerstva obrany v Litvě, Estonsku, Lotyšsku a Polsku v rámci Posílené předsunuté přítomnosti NATO“. Analýza se věnuje dílčím částem vystoupení pěti poslanců, z nichž dva jsou zároveň ministry české vlády. Pět vybraných poslanců pochází z pěti různých politických subjektů, jimiž jsou ČSSD, ANO, KDU-ČSL, ODS a TOP 09. Celá vystoupení vybraných poslanců, jakož i vystoupení ostatní poslanců k projednávanému bodu jsou dostupná na webu Poslanecké sněmovny v podobě stenografických zápisů příslušné schůze (viz projednávání, část č. 1 ze dne 11. července 2017 a projednávání, část č. 2 ze dne 12. července 2017). Výsledek hlasování jednotlivých poslanců je dostupný zde.

Výpis z vystoupení ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka (ČSSD):

„Myslím si, že i z hlediska České republiky je to významný příspěvek, kterým, poměrně často to uvádíme, že jsme připraveni se angažovat v Alianci právě na tom posílení obrany východního bloku, takže je to taková ukázka toho, že jsme schopni jako Česká republika přispět k jedné ze zásadních aktivit Aliance v současné době. Jsem přesvědčen, že Sněmovna by měla rozhodně tuto naši účast podpořit, protože snad není třeba tady mluvit o významu Aliance a je naprosto jasné, že musíme svou schopnost v Alianci fungovat dokládat konkrétními činy. Tohle je jeden z nich a já jsem pro to, aby to Sněmovna podpořila a abychom se ukázali jako spolehlivý spojenec.“

Analýza a hodnocení:

Podle ministra Zaorálka vysíláme české vojáky do Pobaltí proto, abychom ukázali, že jsme schopni přispět k aktivitám Aliance, abychom doložili svou schopnost fungovat v Alianci a abychom se ukázali jako spolehlivý spojenec. Ministr svá slova pro odůvodnění zahraniční mise nevztahoval k bezpečnostní situaci, nýbrž k Severoatlantické alianci. Politik Zaorálek tím neskrývavě předvedl, o čem je současná česká zahraniční politika, která vůbec neřeší skutečnou situaci v příslušných geografických prostorech a faktory, jež ji zhoršují nebo mohou zhoršit, ale pouze to, aby vše bylo v souladu s politikou NATO, přesněji s politikou Spojených států amerických, které mají vedoucí postavení v Alianci, a jejichž představitelé určují místo a charakter vojenských misí v zahraničí.

Ministr zahraničních věcí demonstroval názorný příklad současného vystupování českých politiků, v němž je obsažena podřízenost cizí mocnosti na úkor prosazování národních a spravedlivých zájmů. Čeští politici převádějí českou zahraniční politiku na plnění závazků, jež podle nich máme v NATO. Ve skutečnosti však neexistuje závazek kolektivní obrany, ale pouze závazek urovnávat mezinárodní spory mírovými prostředky a vyvarovat se hrozby silou (viz podrobný rozbor v produktu 11055).

Mise českých vojáků v Pobaltí tak nebyla posuzována podle toho, zda se jedná o skutečné ohrožení a zda se tímto činem bezpečnostní situace zlepší, anebo to naopak eskaluje napětí v regionu. Vyslání českých vojáků do pobaltských států bylo primárně hodnoceno jako vyjádření loajality České republiky mocnějším zemím v Alianci.

Výpis z vystoupení ministra obrany Martina Stropnického (ANO):

„Čtyři členské země - naši partneři, naši spojenci - požádaly o pomoc. Rozhodlo se na varšavském summitu na úrovni předsedů vlád a hlav členských států, že tomu tak bude, že se tomu bude říkat EFP program a že jednotlivé členské státy jsou žádány o příspěvky… Zdá se mi nemyslitelné, aby se Česká republika něčeho takového nezúčastnila.“

„Co je toto uskupení? To je zhruba 1 200 mužů, vážení. 1 200 mužů krát čtyři. V září bude poblíž polských a běloruských hranic cvičení ruské armády, jmenuje se Západ 2017 a zúčastní se ho 80 000 vojáků. Já nemusím mít příliš velkou fantazii na to, abych se při tom množství kybernetických útoků, narušení vzdušného prostoru, narušení výsostných vod pobaltských zemí, abych jim věřil legitimitu jejich obav. Kdokoli z vás, milé kolegyně a milí kolegové, tam zavítá a s kýmkoli, prakticky s kýmkoli promluví, tak uslyší, že ty obavy jsou, a nejenom kvůli těm velmi dramatickým historickým reminiscencím. Nejen kvůli nim. Takže já si nedovedu představit, že by Česká republika, která chce a očekává nějaké bezpečnostní záruky ze strany Aliance vůči sobě samé, že by v tuto chvíli nějakým způsobem váhala a neparticipovala na tom. My tím totiž samozřejmě vytváříme podmínky pro naši vlastní bezpečnost. To pro ty nejpragmatičtější z vás.“

Analýza a hodnocení:

Ono se to nerozhodlo tak spontánně, jak neurčitě uvádí ministr obrany, ale někdo to inicioval. V zárodku celé záležitosti stáli Američané s podporou ambiciózních Poláků a další země se loajálně podřídily nebo se rozhodly podřídit (zdání vlastního rozhodnutí). O americkém vůdčím vlivu v této aktivitě svědčí i termín „reassurance measures“, s nímž přišli Američané a jenž je překládán jako „ujišťovací opatření“, tedy ujištění či uklidnění pobaltských států skrze přítomnost aliančních jednotek v Pobaltí.

Členské země požádaly o pomoc a ministrovi se zdá nemyslitelné, aby se Česká republika něčeho takového neúčastnila. To jsou slova, jimiž ministr Stropnický dokazuje svou podřízenost nadnárodní organizaci, čímž do podřízenosti nutí celou ČR. Přesněji se ve slovech člena české vlády skrývá jeho myšlení, podle něhož je nemyslitelné, abychom nebyli „loajální“ vůdčí mocnosti bez ohledu na to, jaký vliv to má na bezpečnost v Evropě. Členské země nebyly napadeny, pouze požádaly o pomoc, tak proč to ministr ihned převádí na to, že by bylo nemyslitelné, aby se ČR toho všeho neúčastnila? ČR by se účastnit nemusela a nic by tím neporušila, ba naopak by příkladně plnila jediný závazek, který je v Severoatlantické smlouvě obsažen: urovnávat mezinárodní spory mírovými prostředky a vyvarovat se hrozby silou (viz podrobný rozbor v produktu 11055).

Ministr Stropnický se ve své řeči snaží poukázat na to, že Aliance tam vlastně posílá jen malé vojenské uskupení v porovnání s počtem příslušníků ruských ozbrojených sil. Avšak ministr cíleně nerozebírá tři věci: Zaprvé ruské jednotky se pohybují a cvičí na svém vlastním území a na území Běloruska jako svého spojence, což provádějí dlouhodobě a opakovaně. Zadruhé neexistuje reálná hrozba, že by Rusové hodlali napadnout pobaltské státy. Dosud nebyly zjištěny dostatečné příznaky příprav k vojenskému tažení, což by navíc bylo z ruské strany velmi neuvážené, neboť by tím nic nezískali a jenom by se fyzicky vyčerpávali a technicky opotřebovávali (indikátory příprav k vojenské agresi jsou rozebrány v příslušném dokumentu – viz interní tematika v Přehledu zájmových témat v kategorii Odborná zpravodajská nauka). A zatřetí ministr neuvádí (a nikdo se ho neptá), jaký má tedy smysl tam někoho posílat v tak malé síle, když by to v případě napadení nepředstavovalo žádnou účinnou obranu. Ministrův projev je plný rozporů, což značí přetvářku s postranními úmysly.  

Ministr dále říká, že nemusí mít velkou fantazii, čímž připouští, že přesto alespoň trochu fantazíruje. To není vhodná mluva pro odůvodňování vyslání ozbrojených sil do zahraničí.

Stropnický mluví o množství kyberútoků, narušení vzdušného prostoru a narušení výsostných vod pobaltských zemí. Takto to vypadá, jako by již byla zahájena vojenská agrese. Avšak ministr si plete narušení čehokoliv se zvýšením činnosti ruských vzdušných a námořních sil v mezinárodním vzdušném prostoru a mezinárodních vodách, čímž se Rusové snaží vyrovnat stejným aktivitám ze strany USA. Pokud byly narušeny prostory států, jednalo se o ojedinělé případy a nikoli o množství případů, jak nesprávně uvádí ministr obrany (měl to doložit fakty, nejlépe grafem s početními, zeměpisnými a časovými údaji).

Ministr obrany prokázal svoji nekompetenci, když se odvolával na obavy místních občanů, kteří budou vůči Rusům vždycky předpojatí, a nezmínil, jak celou situaci hodnotí státní instituce jako například vojenská zpravodajská služba, kterou má ve svém resortu. Riziko agrese nelze hodnotit podle obav místních občanů, kteří ze své pozice nikdy nebudou nestrannými pozorovateli dané situace vzhledem ke svému vztahu k sousednímu Rusku.

Podle Stropnického očekává Česká republika od Aliance bezpečnostní záruky. Jenže ministr opakovaně klame veřejnost a nechce přiznat, že žádné záruky neexistují (viz podrobný rozbor v produktu 11055). Ministr si tak vymýšlí, když tvrdí, že vysláním českých vojáků do Pobaltí si vytváříme podmínky pro naši bezpečnost (míněno ve významu, že když my pomůžeme, tak i nám bude v případě nouze pomoženo). Naopak se tím podílíme na eskalaci napětí, což je hodně vzdálené vytváření podmínek pro naši vlastní bezpečnost.

Výpis z vystoupení poslance Ivana Gabala (KDU-ČSL):

„Ale zásadně platí: jestliže se některý z našich spojenců cítí ohrožen, jsme povinni mu poskytnout podporu, pokud máme podobnou podporu dostat my v případě ohrožení. Historicky jsme se několikrát dostali do té situace, tak víme, jak je to důležité.“

„A zda je zdůvodněný pocit ohrožení našich spojenců? V době pekingské olympiády někdo zaútočil na Gruzii. V době sočské olympiády někdo zaútočil na Krym a pak na východní Ukrajinu. Na východní Ukrajině jezdí větší tanková ruská síla, než máme my svou vlastní. A někdo tam dokonce dokázal sestřelit i civilní letadlo s nevinnými cestujícími. Myslím si, že je dost důvodů, aby se naši spojenci v Pobaltí báli, a je dost důvodů jim v tom strachu podporu poskytnout. My to podpoříme jako klub všichni. Děkuji.“

Analýza a hodnocení:

Není pravda, že pokud se některý z našich „spojenců“ cítí ohrožen, tak jsme povinni mu poskytnout podporu. A není pravda, že i kdybychom podporu poskytli, tak bychom nutně museli dostat stejnou podporu, pokud bychom ji potřebovali. Žádný závazek v poskytování podpory či vojenské pomoci neexistuje, čímž poslanec Gabal klame veřejnost a své kolegy (viz produktu 11055 a produkt 11002). Navíc hovoří o pocitu ohrožení, ale co to je ten pocit ohrožení? Pocit ohrožení neboli subjektivní názor předpojatých osob nemůže být přece základním důvodem pro vyslání ozbrojených sil do zahraničí.

Ivan Gabal se přitom ještě snaží polemizovat o tom, zda je pocit ohrožení našich „spojenců“ odůvodněný. To je opravdu podivná psychologicko-filozofická úvaha, která má podpořit fyzické vyslání ozbrojených sil do zahraničí. Někdo má pocit a proto jiní podnikají akci, což je ve vzájemném vztahu nepřiměřené a často to vede k provinění těch, kteří akci provádějí. Kde jsou odborná hodnocení oprávněných státních institucí o záměru Ruské federace? Poslanec se tento pocit ohrožení snaží podepřít podsouváním falešných a neurčitých údajů z minulosti. Podle Gabala někdo zaútočil na Gruzii, avšak fakticky to byla Gruzie, která zaútočila na Jižní Osetii (v pozadí stáli Američané, kteří Gruzínce pobízeli, aby si otestovali reakci Rusů). Teprve potom zaútočili Rusové. Na východní Ukrajinu zaútočily jako první ukrajinské síly pod vedením nové vlády, a to v rámci tažení nazvaného „Protiteroristická operace“ (ATO). Teprve poté se rozhořel skutečný ozbrojený konflikt. Slova jako „někdo zaútočil“, „někdo sestřelil“ jsou navíc neurčitá a poslanec by to měl lépe charakterizovat a doložit, pokud tím odůvodňuje vojenskou pomoc.

Podle poslance Gabala se naši „spojenci“ bojí, a tak on se svým poslaneckým klubem doslova vyzývá, abychom jim kvůli jejich strachu poskytli vojenskou podporu. Je to zvláštní řečnění ve prospěch zahraniční mise, jako kdyby si poslanec ani nechtěl uvědomit, jaké budoucí škody v oblasti bezpečnosti to může napáchat.

Výpis z vystoupení poslance Zbyňka Stanjury (ODS):

„A já na rozdíl od něj nechci žít v Evropě, jejíž bezpečnost má garantovat Rusko a Čína. To jsou nebezpečné iluze. Opravdu nebezpečné iluze.“

„Tak já vám to řeknu úplně jednoduše. Občanští demokraté ten materiál podporují v tomto volebním období a budou obdobné materiály podporovat i v příštím volebním období. … A my jsme bytostně přesvědčeni, že bezpečnostní zájmy občanů České republiky zajišťuje především NATO. Bylo to správné rozhodnutí, že jsme se stali plnoprávnými členy NATO.“

Analýza a hodnocení:

Podle poslance Stanjury by tedy bezpečnost měly garantovat Spojené státy, jelikož NATO, to jsou především Spojené státy (blíže viz produkt 13012). Malé členské země v tomto smyslu nic neznamenají, pokud nehájí mezinárodní mír a mezinárodní právo a pouze se podřizují mocnějším členům. Skutečnost je taková, že bezpečnost by měly garantovat všechny tři země (USA, Ruská federace i Čína), a to rovným dílem. Jestliže chce někdo spoléhat jen na Američany, kteří od roku 1945, ale také i od roku 1990 způsobili nejvíce lidských ztrát v řadách civilistů a napáchali nejvíce škod mimo své území a pokračují v naplňování svého plánu expanzivní politiky pro 21. století (viz produkt 11054), tak právě tímto podléhá nebezpečné iluzi.

Tvrzení, že zájmy občanů ČR zajišťuje především NATO, je velmi zkreslené. Nejprve je nutné si uvědomit kdo je NATO a komu v dosahování čeho NATO ve skutečnosti slouží (blíže viz produkt 13012 a produkt 11054). Každopádně pro české voliče je dobré vědět, co budou členové ODS dle slov poslance Stanjury podporovat i v dalším volebním období.

Výpis z vystoupení poslance Miroslava Kalouska (TOP 09):

„Dámy a pánové, dovolte, abych se v souvislosti s právě projednaným bodem obrátil, jak jinak než prostřednictvím předsedajícího, na předsedy všech tří koaličních stran. Řada z nás cítí, jak tento bod byl důležitý pro mezinárodní prestiž české zahraniční politiky. Jak neobyčejnou ostudu by Česká republika utrpěla, kdyby tento bod nebyl schválen. Jakou bychom ztratili důvěryhodnost u našich spojenců v Evropě a v Severoatlantické alianci. Vláda má v této Sněmovně pohodlnou většinu, přesto jste nebyli, tři vládní kolegové, schopni zajistit nezbytný počet vládních poslanců, který by tento bod schválil. Kdyby vám nepomohlo 29 hlasů z pravicové opozice, tak tento bod prostě neprošel.“

Analýza a hodnocení:

Vystoupení poslance Kalouska bylo učiněno po hlasování. Miroslav Kalousek hovoří o mezinárodní prestiži a případné ostudě, avšak zapomíná, že se přednostně jedná o vážné ovlivňování evropské bezpečnostní situace a jejího dalšího vývoje. Řešení bezpečnostní situace nelze podřizovat prestiži a nějaké ostudě, což je podle Kalouska rozhodujícím faktorem. Kalousek vidí mezinárodní prestiž v tom, že jsme si zachovali účast v klubu západních mocností a asistujeme jim v jejich záměru v soupeření s Ruskou federací bez ohledu na negativní následky. To, co by on považoval za neobyčejnou ostudu v případě neschválení navrhovaného bodu, by jiní hodnotili jako rozhodnutí bez bázně a hany učiněné ve prospěch udržování mezinárodního míru.  

Kalousek dostál svého způsobu vystupování, když nezapomněl zkritizovat vládu a zdůraznit, že bez pomoci pravicové opozice by vládní koalice nebyla schopna tento bod schválit. Politika Miroslava Kalouska je snad nejvíce ze všech politiků založena zejména na „neobratné“ kritice a zesměšňování svých oponentů a jen málo na prezentování vlastních konkrétních plánů, jak zvýšit životní úroveň a posílit bezpečné prostředí (v současné době se k tomuto pojetí politiky hodně přiblížil Bohuslav Sobotka z ČSSD).  

ZÁVĚR

Řečnění v Poslanecké sněmovně ve snaze odůvodnit vyslání českých vojáků do Pobaltí je ukázkou pokrytectví a ignorance české a evropské bezpečnosti ve jménu podřízenosti politice Západu, potažmo USA. Poslancům v jejich vystoupeních chyběly relevantní argumenty, aby řádně zdůvodnili zahraniční misi českých vojáků, a tak se uchylovali k výmluvám a falešným slovům (například o závazcích, které neexistují a už vůbec ne v době, kdy nikdo nikoho vojensky nenapadl). Jedná se o příklad české propagandy (jednostranného přístupu) ve prospěch propagandy vyšší.  

Vystoupení poslanců a následné hlasování je pro voliče a občany České republiky zajímavým vhledem do myšlení českých politiků a rovněž pomůckou pro jakékoli volby organizované v České republice.  

Zpravodajský produkt přímo souvisí se dvěma dříve zveřejněnými produkty:

Další související zpravodajské produkty:


Zpravodajský produkt 11056
Specifická analýza a hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO
14. říjen 2017

Specifická analýza (13029)

Česká televize uskutečnila od 21. září do 13. října 2017 prostřednictvím svého pořadu „Události, komentáře“ rozhovory s volebními lídry. Součástí rozhovoru s každým volebním lídrem byla anketa, v níž moderátor pořadu pokládal v úvodu rozhovoru jednotlivým představitelům politických subjektů pět otázek. Anketa je sice vhodnou metodou dotazování pro porovnání postojů a záměrů jednotlivých politických stran a hnutí, avšak za předpokladu, že obsah otázek cílí na zásadní záležitosti, jež se významně týkají České republiky a jejích občanů. V případě anketních otázek České televize byl jejich obsah až příliš opatrný a vůbec nebyl zaměřen do hloubky věcí. Nejtristnější je ale to, že anketa postrádala otázky na ty nejdůležitější a výchozí skutečnosti a nahradila je zavádějícími a bezvýznamnými dotazy (doporučené otázky jsou uvedeny v závěru dokumentu).

Znění anketních otázek České televize pro volební lídry bylo následující:

  • OTÁZKA 1: Jste pro přijetí Eura?
  • OTÁZKA 2: Má Česká republika přijímat uprchlíky z muslimských zemí?
  • OTÁZKA 3: Jste v zájmu vyšší obranyschopnosti země pro znovuzavedení povinné vojenské služby?
  • OTÁZKA 4: Je nějaký politický subjekt, se kterým byste za žádnou cenu nešli do vlády?
  • OTÁZKA 5: Víte, koho podpoříte v prezidentské volbě?

Komentář k otázce 1:

První otázka je sice jedinou otázkou, která se ptá na něco smysluplného, avšak ve spojení s Evropskou unií se jedná o otázku podružnou. Pokud je odpověď záporná, tak to pořád voličům neříká nic o tom, zda je záměrem dotazovaného lídra a s ním i jeho strany či hnutí setrvat v EU bez eura, anebo naopak z EU vystoupit. Zásadní otázka tak měla být na EU jako celek: Setrvat, nebo vystoupit? Pokud by odpověď podporovala setrvání v EU, tak by poté mohla následovat upřesňující podotázka na euro.

Někdo může namítnout, že by otázka měla směřovat na referendum. Jenže vyjádření kandidujících k referendu neodhalí voličům nic o postojích strany. Každý může vychytrale odpovědět, že je pro referendum, ale to nic přece neznamená. Referendum je jen metoda veřejného rozhodování se svými procedurálními pravidly, ale neříká nic o záměru strany. Všichni mohou referendum alibisticky podpořit, ale po zvolení také mohou léta diskutovat o proceduře, přičemž mohou hlásat, že bod o zavedení referenda plní.

Komentář k otázce 2:

Otázka je zavádějící, neboť má posunutý význam. Lidé, kteří se z Afriky a Asie (včetně Blízkého východu) tlačí do Evropy, nejsou váleční uprchlíci, nýbrž nelegální migranti, kteří neoprávněně procházejí přes několik bezpečných zemí (viz vysvětlení na konci dokumentu a rovněž policejní terminologie ve výročních zprávách). Otázka by tedy měla znít: Má Česká republika přijímat nelegální migranty? Jenže taková otázka nedává smysl, protože odpověď bude vždy NE s poukázáním na to, že ČR usiluje o kontrolovanou (řízenou) migraci neboli migraci legální. Lepší otázka pro orientaci voličů by byla ta, jež by směřovala na migrační kvóty (například na jejich legitimnost, a to i ve vztahu k článku 4 Smlouvy o Evropské unii).

Poznámka: Program na přerozdělování migrantů neskončil 26. září 2017, jak se některá média včetně ČT domnívají. Skončila maximálně jeho jedna neúspěšná fáze. Program ani skončit nemůže, protože příliv migrantů trvá a funkcionáři Evropské unie budou dál prosazovat zapojení všech členských zemí.

Komentář k otázce 3:

Opět příklad podružné otázky. Než bude někdo přemýšlet o povinné vojenské službě, měl by se nejprve vyjádřit k našemu členství v Severoatlantické alianci. To je pro voliče zajímavé stanovisko a jedno z těch, podle kterých se mohou rozhodovat, komu dají svůj hlas. Povinná služba má navíc mnoho podob a tím i množství politických náhledů, což znamená problematickou realizaci stejně jako v případě referenda. Tato otázka nemá jednoznačnou odpověď, aniž bychom zprvu definovali náš vztah k Alianci a podobu vojenské služby (někdo to dokonce nenazývá službou, ale jen vojenským výcvikem nebo kurzem). Většině voličů tato otázka a odpovědi na ni nic zásadního pro jejich rozhodování nepřinesou.

Komentář k otázce 4:

Otázka má účelový a manipulativní charakter. Bylo jednoduché předpokládat, že z těch hlavních politických subjektů se ve většině případů budou objevovat subjekty jako KSČM, ANO a SPD, jimž mnozí politici dávají přívlastky jako zločinecká (KSČM), trestně obviněná (ANO) a fašistická (SPD). Tuto otázku připravenou pracovníky České televize je možné vysvětlit tak, že ČT chtěla jejím prostřednictvím účelově poukázat na špatnost opakovaně jmenovaných subjektů a taktéž manipulovat voliče tím, že s těmito „špatnými“ subjekty nechce více stran spolupracovat, a tak by voliči měli hodně zvážit jejich případnou volbu.

Čtvrtá otázka je pro rozhodování voličů obecně bezvýznamná, jelikož ptát se před volbami na spolupráci a sestavování vládní koalice po volbách, to jsou dvě různá období, v nichž se názory a postoje každého politického subjektu mohou měnit a vyvíjet vzhledem k povolební situaci. V této souvislosti připomínáme chování Miroslava Kalouska v době, kdy ještě zastával funkci předsedy KDU-ČSL. Před volbami v roce 2006 se KDU-ČSL svým voličům zavázala, že nebude ve vládě podporované KSČM. Avšak po volbách přijal Kalousek návrh předsedy ČSSD Jiřího Paroubka na sestavení menšinové vlády s účastí ČSSD a KDU-ČSL za podpory KSČM. Celostátní výbor KDU-ČSL ale po protestech členů strany ukončil jednání o sestavení vlády a Kalousek rezignoval na funkci předsedy strany.      

Komentář k otázce 5:

Otázka je stejně účelová a bezvýznamná jako otázka 4. Odpovědi lídrů politických subjektů potvrdili nejednoznačnost a zbytečnost této otázky. Přibližně dvě třetiny dotázaných odpovědělo, že nejsou dosud rozhodnuti a že to budou řešit či se vyjádří až po volbách, přičemž ve třech případech podporují svého vlastního kandidáta. Takovéto odpovědi bylo možné z velké části předpokládat. Jaký význam tedy měla tahle otázka? Voličům to tak opět v ničem nepomohlo.

Za současného vývoje v Evropě jsou pro co nejlepší a nejjednodušší orientaci voličů doporučované tyto otázky:

  • OTÁZKA 1: Jste pro setrvání, nebo vystoupení ze Severoatlantické aliance?
  • OTÁZKA 2: Jste pro setrvání, nebo vystoupení z Evropské unie?
  • OTÁZKA 3: Jste pro zachování, nebo zrušení sankcí uvalených na Ruskou federaci?
  • OTÁZKA 4: Je přípustné, aby prezident ČR prezentoval v zahraničí jiné názory v oblasti zahraniční politiky než vláda?
  • OTÁZKA 5: Mají členové vládního kabinetu právo se samostatně a bez schválení vlády setkávat s významnými zahraničními subjekty jakými jsou například Sudetoněmecký landsmanšaft nebo dalajláma?

Odpověď může být v těchto formách: sdělení konkrétní volby čili „SETRVAT/VYSTOUPIT“ nebo „ZACHOVAT/ZRUŠIT“ či „ANO/ NE“, případně oznámit „NEMÁME JEDNOZNAČNÝ NÁZOR“ nebo „NEJSME ROZHODNUTI“. Všechny odpovědi mohou mít doplňující vysvětlení. Neutrální odpověď je na jednu stranu možností uniknout od otázky bez vyřčení konkrétního stanoviska, ale na druhou stranu prozrazuje u volebního lídra nerozhodnost a politické manévrování. 

Otázky jsou formulovány tak, aby co nejlépe odhalily záměry a stanoviska politických subjektů především v zahraniční a bezpečnostní politice se vztahem k situaci ve vlastní zemi.

ZÁVĚR

Česká televize byla ve vytváření anketních otázek až příliš zdrženlivá (jemně řečeno). Obsah otázek nesměřoval do hloubky a jen povrchně se otřel o aktuální a palčivá témata. Jednání ČT působí dojmem, jako by jejím cílem bylo udržet či napomoci vytvořit určitý stav věcí (určité veřejné mínění) bez snahy odhalit voličům co nejvíce o politických subjektech v rámci současného dění v ČR a Evropě. Česká televize nesplnila svoji veřejnoprávní funkci tím nejvhodnějším způsobem a pouze posloužila určitým skupinám namísto toho, aby nestranně sloužila široké veřejnosti.


Válečný uprchlík versus nelegální migrant: Ve většině evropských státech nemohou existovat váleční uprchlíci, neboť v jejich sousedních zemích nezuří ozbrojený konflikt. Váleční uprchlíci jsou lidé, kteří prchají do první bezpečné země (zpravidla se jedná o zemi sousedící se zemí ozbrojeného konfliktu). Tam mají status válečného uprchlíka. Uprchlíci, kteří se svévolně vydávají na pouť přes další bezpečné země, přičemž si vynucují vstup do zemí na ose svého svévolného pohybu, porušují zákony příslušných zemí, čímž ztrácejí status uprchlíka a stávají se z nich nelegální migranti (neoprávněně čili nelegálně vstupují na území cizí země). Osoba, která se pohybuje přes celý světadíl (v dnešní realitě často přes dva světadíly), přičemž prochází několika bezpečnými zeměmi, nemůže mít nikdy nekončící status válečného uprchlíka (taková osoba není pod neustálým ohrožením života nebo zdraví, ale svou cestou se ohrožuje sama, případně ohrožuje i své děti). Nelegální migrace spadá do oblasti národní bezpečnosti, a tedy do odpovědnosti konkrétního státu bez cizího vměšování, jak tuto situaci řešit (viz článek 4 Smlouvy o Evropské unii).


Zpravodajský produkt 13029
Specifická analýza
© 2017 Agentura EXANPRO