Zpravodajská analýza, produkce a prezentace  ⇒    Zájmová témata   ⌈⌋   Slovník   ⌊⌉   Pracovní postupy    ⇐  Hodnocení bezpečnostní situace a politiky

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací.

5. prosinec 2017

Krátká analytická reakce (11059)

Pokus o vyhlášení nezávislosti Katalánska na Španělském království učiněný 27. října 2017 byl aktem, v jehož pozadí zůstala skryta jedna důležitá skutečnost, na kterou se dosud nikdo z novinářů neptal a nikdo ji ani jinak nerozebíral. Pokud nějaký celek usiluje o nezávislost, zvláště pak jedná-li se o menší územní celek bez potřebných silových struktur, je nutné, aby měl pro svůj záměr dostatečnou podporu zahraničních zemí. Jak to ale bylo v případě Katalánska?

Hodlá-li menší celek vyhlásit nezávislost, musí tento akt spojit s uznáním své nezávislosti na mezinárodní scéně. Vyhlášení nezávislosti malého územního celku musí být pro jeho přežití ihned následováno uznáním této nezávislosti klíčovými zeměmi, jinak celý akt postrádá smysl. Je tedy přirozené, že představitelé onoho celku musejí před vyhlášením nezávislosti získat určité garance od zahraničních zemí. A tady se dostáváme ke stěžejní otázce v případě Katalánska. Měla katalánská vláda nějaké garance pro uznání své nezávislosti na mezinárodní scéně? Pokud by tyto garance neměla, bylo by velmi bláhové vyhlásit nezávislost. Byli představitelé Katalánska opravdu tak bláhoví, aby tímto ukvapeným způsobem vyhlásili nezávislost a čekali, co se stane? Takto se přece nechovají odpovědní politici, kteří usilují o skutečnou nezávislost. Je zde však ještě jedna možnost, a to, že určité garance měli, ale jen garance předstírané.

Katalánská vláda si byla zcela jistě vědoma postavení centrální španělské vlády, která je podle ústavy odpovědná za zachování celistvosti Španělského království. Nebylo tedy možné jen tak bezhlavě vyhlásit nezávislost a myslet si, že to projde.

V případě Katalánska se hodně hovořilo o podpoře ze strany amerického finančníka a filantropa George Sorose. Avšak Soros sám o sobě nepředstavuje žádnou zahraniční zemi, ale představuje pouze prostředníka, jenž reprezentuje zájmy určité země nebo více zemí, případně zájmy vlivové skupiny. A pokud Soros podporoval nezávislost Katalánska, tak i on musel vědět, že to bez podpory zahraničních zemí nepůjde. Proč by tedy bez podpory zahraničních zemí přispíval ke katalánské nezávislosti?

Lidé s určitým bohatstvím, jako např. George Soros, mohli zbohatnout i díky tomu, že podporovali politiku určité mocnosti. Každá takováto osoba je jen prostým jednotlivcem, který může být kdykoli „eliminován“ (vyřazen z aktivní činnosti), pokud se nepodřídí vyšší politice a vyšším zájmům, anebo dokonce onu politiku svou činností poškozuje. Lidé, kteří jsou mediálně v popředí, nemusejí být hlavními strůjci příslušných událostí, ale jen prostředníky, v některých případech maximálně spolutvůrci. Tak je to také s americkým prezidentem, jenž je jen pouhým vykonavatelem americké zahraniční politiky, kterou může upravovat pouze dílčím způsobem.

Parlament autonomního Katalánska schválil deklaraci o nezávislosti na Španělském království dne 27. října 2017. Katalánští politici zřejmě chtěli předejít hlasování španělského senátu, jehož členové se chystali hlasovat o omezení katalánské autonomie. Senát španělského parlamentu ještě týž den svým hlasováním katalánskou autonomii tak jako tak omezil a španělská vláda se na svém krizovém zasedání rozhodla sesadit či propustit vládu v Katalánsku. Ještě ve stejný den se nesouhlasně o katalánské nezávislosti vyjádřili představitelé Evropské unie, NATO, Spojených států amerických, Velké Británie, Německa, Francie, Itálie a dalších zemí. Dne 30. října 2017 vyšlo prostřednictvím médií najevo, že sesazený premiér katalánské vlády Carles Puigdemont se s několika svými ministry nachází v Bruselu, kde podle jeho vlastních slov nechtěl žádat o azyl, ale pouze hledat bezpečí a svobodu a záruku spravedlivého procesu.  

V Katalánsku nebyl takový stav, který by hrozil ozbrojeným střetnutím, ani situace, jež by ohrožovala život Puigdemonta, a přesto se sesazený (z funkce propuštěný) předseda katalánské vlády náhle splašil a uprchl ze Španělska, čímž opustil i svůj katalánský lid, který povzbuzoval k nezávislosti Katalánska, jež chtěl vést jako samostatný celek. Následně se volně pohyboval po Belgii, fotografoval se v ulicích a restauracích s lidmi, zatímco zbytek jeho ministrů byl v Katalánsku zadržen. Cožpak se takto chová ryzí politik, jenž chce vést svůj lid? Co ho tak náhle vylekalo, že musel opustit své „milované“ Katalánsko? Musel si přece uvědomovat, že vyhlášení nezávislosti bude mít nějakou reakci a soudní dohru. Pokud by chtěl jít tvrdohlavě a „hrdinně“ za svým cílem i bez zahraniční podpory, tak by přece zůstal v Katalánsku a nechal se mediálně zadržet jako „národní hrdina“. Svým útěkem ale takovou image ztratil. Anebo byl zděšen, když žádná země neuznala nezávislost Katalánska, přičemž to mohl mít přes různé prostředníky předem přislíbeno? Pochopil snad, že byl politicky podveden a že se stal obětí připraveného scénáře?

Lidé jsou ke každé události zahrnuti přívalem informací, avšak i přesto vždy existují informační mezery, jež se v tomto přívalu ztrácejí a lidé je nevidí. Vidět by je však měli novináři a vyplňovat je svými správnými otázkami namířenými na ty správné funkcionáře. V případě Katalánska by měli novináři vyjasnit, jak to bylo nebo nebylo s tou zahraniční podporou přes různé prostředníky a jakou roli v tom sehrál George Soros, případně další osoby.

Pokud se jednalo o připravený scénář, mělo by být snahou nalézt odpověď na otázku, komu a čemu by celá věc měla posloužit. Nabízí se i varianta exemplárního potrestání těch, kteří se snaží „rozbíjet“ členské země Evropské unie. Tuto variantu velmi dobře podporuje sdělení, které 29. října 2017 pronesl předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker:

„Nepřeji si situaci, kde zítra bude EU tvořena 95 odlišnými státy. Musíme se vyvarovat těchto rozpadů, protože jich už máme mnoho a nepotřebujeme již žádný další.“

Kosovo se svými přibližně dvěma miliony obyvatel mělo na rozdíl od Katalánska (necelých osm milionů obyvatel) během vyhlášení své nezávislosti v roce 2008 jednoznačnou a silnou podporu zahraničních mocností. Kosovští představitelé vyhlásili nezávislost, neboť k tomu byli pobídnuti Spojenými státy, jejichž činitelé nezávislost Kosova okamžitě uznali, načež se k nim přidávaly ostatní „loajální“ země včetně České republiky. Kosovo byla ale trochu jiná politická písnička s jinou politickou orientací, i když pořád ve vše zastřešujícím vztahu USA versus Ruská federace s přispěním Evropské unie.


Zpravodajský produkt 11059
Krátká analytická reakce
© 2017 Agentura EXANPRO
28. listopad 2017

Specifická analýza – seriál ČT (13033)

Úvod do seriálu o nespolehlivosti České televize je uveden v prvním dílu seriálu (viz produkt 13024), kde je rovněž rozebrán první případ, jenž se vztahoval k dezinterpretaci. Odkazy ke všem dosud zpracovaným případům jsou dostupné v přehledu na konci dokumentu. Následující případ z produkce České televize se týká účelové manipulace s cílem uvést veřejnost v omyl o reakci ruského prezidenta na vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách.

PŘÍPAD 7 (účelová manipulace s cílem vytvořit falešný obraz)

Česká televize (ČT) zveřejnila 10. listopadu 2016 na svém webu článek s názvem Prezident Trump: Velká neznámá pro Kreml i NATO. V tomto článku byla kromě zavádějících informací o vztahu Donalda Trumpa k Severoatlantické alianci (analyzováno v produktu 13012 Donald Trump a Severoatlantická aliance publikovaném v listopadu 2016) také mediální manipulace s použitím fotografie ruského prezidenta se sklenkou šampaňského (viz přiložený snímek) bez vysvětlení, k jaké přesné události se zachycená fotografie vztahuje. ČT k fotografii pouze uvedla, že zdrojem je Reuters (objasnění skutečného významu fotografie dále v dokumentu). Pravdivé vysvětlení k fotografii bylo vynecháno záměrně, neboť podle přiloženého textu bylo snahou ČT podsunout čtenářům, že prezident Putin připíjí na vítězství Trumpa v prezidentských volbách. Česká televize tím nemohla skrýt snahu vyvolat dojem po vzoru svých amerických a britských kolegů, že Putin se tímto přípitkem vlastně přihlásil k tomu, že stál za aktivním ovlivněním amerických voleb v Trumpův prospěch.

Zmíněný článek ČT obsahuje tuto textovou část:

„Editor listu The Economist Edward Lucas ve svém komentáři dokonce poznamenal, že zatímco je svět vítězstvím excentrického miliardáře šokován, Vladimir Putin v Kremlu otevírá lahve šampaňského.“

Snímek zachycující prezidenta Putina se sklenkou šampaňského se sice časově shoduje s prezidentskými volbami v USA, ale pojí se k jiné události. Volby se ve Spojených státech konaly 8. listopadu 2016 a hned následující den 9. listopadu prezident Putin podle plánu aktivit přijal 19 nových zahraničních velvyslanců s jejich pověřovacími listinami. Tento přijímací ceremoniál se zahraničními diplomaty se v Ruské federaci odehrává dvakrát až třikrát ročně a ruského prezidenta při něm doprovází ministr zahraničních věcí a několik dalších osob. Předchozí ceremoniál byl organizován 20. dubna 2016. Obřad s velvyslanci včetně slavnostního přípitku s ruským prezidentem představuje pro zahraniční diplomaty oficiální zahájení výkonu jejich funkce v Ruské federaci.

Česká televize pochybila tím, že pro svůj článek o Donaldu Trumpovi použila fotografii z naprosto odlišné události, aniž by pravdivě vysvětlila, k jaké reálné aktivitě se snímek pojí. Pracovníci ČT záměrně skryli (zamlčeli) základní faktické údaje k materiálu, který čtenářům na svém webu předložili, a manipulativním způsobem usilovali o vytváření falešného dojmu. Přijímání nových velvyslanců se plánuje s určitým předstihem, čímž nebylo možné dopředu odhadnout, kdo z amerických voleb vzejde jako vítěz. Je sice možné uvažovat tak, že ruští představitelé mohli termín obřadu pro všechny případy úmyslně naplánovat na den následující po dni amerických prezidentských voleb a přípitkem s velvyslanci vyslat postranní signál do Spojených států. Avšak protože Rusové pro tento čin ani v nejmenším nepředložili jediné a jasné spojující vodítko, nelze případnou souvislost vydávat za nic víc než pouhou domněnku a také tak to měli zaměstnanci ČT prezentovat. Především ale měli objasnit, k jaké události se fotografie s Putinem vztahuje.

Americká televizní společnost CNN se později (leden 2017) k přípitku šampaňským vrátila, a to v době kdy americká zpravodajská komunita* uvolnila zprávu o zachycení (odposlechu) komunikace ruských představitelů, kteří měli podle této zprávy vyjadřovat nadšení nad zvolením Trumpa americkým prezidentem (tvrzení o zachycené komunikaci je rozebráno v produktu 12023 Průkazné důkazy o zpravodajské fabulaci made in USA). Přestože pracovníci CNN zmínili, že v odposleších nezaznělo nic konkrétního, co by dokazovalo ruské zapojení do ovlivňování prezidentských voleb, tak korespondentka CNN Pamela Brown sdělila, že obsah odposlechů je ještě něčím víc, než povolební video, v němž jsou zachyceni vládní činitelé v Moskvě během přípitku šampaňským. Jenže i ona zapomněla upřesnit, že přípitek z listopadu se vztahoval ke zcela jiné a konkrétní akci, přičemž ani moderátor CNN ve studiu Anderson Cooper nepovažoval za nutné tuto skutečnost ozřejmit.   

V článku České televize (viz odkaz výše) je akt se šampaňským „mediálně rozmázlý“. Celý článek se skládá ze čtyř částí, přičemž ve dvou z nich je zmínka o šampaňském. První zmínka je v textu, jenž je uveden podnadpisem „Kreml doufá ve vyvedení vztahů z krize“. Druhá zmínka je pak přímo v dalším podnadpisu, ale již nikoli v samotném textu, který podnadpis uvádí. Příslušný podnadpis nese název „Putin otevírá šampaňské“. Slova o šampaňském tedy mohla být součástí jen jedné ze čtyř částí textu. Avšak to by se snížila míra šíření zavádějící informace o přípitku šampaňským ve spojení s vítězstvím Trumpa. Spousta čtenářů nečte články celé, ale zaměřuje se na určité odstavce. Pokud se zmínka o šampaňském rozprostře alespoň do dvou částí celého článku, je větší pravděpodobnost, že se s touto podsunutou informací seznámí více čtenářů. Pro čtenáře se stává přitažlivým samotný podnadpis „Putin otevírá šampaňské“, který s propojením s hlavním titulkem celého článku Prezident Trump: Velká neznámá pro Kreml i NATO u čtenářů přirozeně vyvolává dojem, že Putin otevírá šampaňské právě kvůli Donaldu Trumpovi.

Případ o nespolehlivost ČT v mediálním zpravodajství je jako obvykle zakončen výčtem porušených ustanovení z Kodexu České televize:

„5.5 Česká televize nakládá s informacemi, které pro diváky opatřuje, jako s hodnotou, již si není oprávněna na úkor diváků přivlastňovat, obchodovat s ní nebo ji učinit předmětem jakékoliv spekulace. Česká televize musí vždy přednostně postupovat tak, aby konkrétní informaci připravila s odbornou péčí do vysílání a touto cestou ji pohotově předala divákům.“

„5.6 Ve zpravodajství a aktuální publicistice Česká televize dbá na přesnost a nestrannost spočívající především ve zjišťování a ověřování skutečnosti.

5.7 … Česká televize musí dokázat pro diváky jednoznačnou formou oddělit zprávu od hodnotícího soudu, zvláště není přípustné směšovat zprávu a hodnotící soud v jedné větě redaktora. Rovněž není dovoleno vydávat pouhé domněnky za zprávy.“

 „5.8 Zpráva musí být založena na zjištěných a ověřených údajích. Česká televize je při získávání a zpracovávání informací plně podřízena imperativu zjistit a divákům zprostředkovat pravdivý obraz skutečnosti…“

„5.12 Česká televize je povinna zajistit, aby obrazové a grafické části informace ve zpravodajství a aktuální publicistice přispívaly k pravdivosti a přesnosti sdělení. Zvláště není přípustné uchýlit se v obrazovém výrazu k postupům, při nichž dochází ke směšování mluveným slovem či psaným textem sdělovaných zpráv s hodnotícími soudy obsaženými ve zpracování obrazu (například záměrný výběr nefotogenických záběrů aktérů, umělé proměny dynamiky nebo kvality obrazu apod.).“

„5.14 Redaktoři České televize si musí při vystupování ve zpravodajských a aktuálně publicistických pořadech počínat tak, aby divák nemohl rozpoznat, jaký mají na věc, o níž informují, názor“.

Předchozí díly seriálu o nespolehlivosti České televize:


* Vysvětlení termínů je obsaženo v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 13033
Specifická analýza – seriál ČT
© 2017 Agentura EXANPRO
21. listopad 2017

Odborná analýza a hodnocení (22024)

Před uvedením samotného analytického dokumentu nejprve několik vět k objasnění jeho vzniku. Analytický dokument volně navazuje na produkt 11052 Neoprávněné, nekvalifikované a účelové posudky na téma tzv. dezinformačních webů, v němž je popsána všeobecně se zhoršující situace v komunikaci mezi vládami evropských zemí a širokou veřejností. Státní instituce se vyhýbají poskytování relevantních a pravdivých informací a stejně tak odpovědím na stěžejní otázky (viz příklady otázek v  produktu uvedeném výše), čímž širokou veřejnost donutily, aby svou pozornost se stále větší měrou obracela na tzv. „alternativní weby“.  Nečinnost vlád, jejich podřízenost politice silnějších mocností a neochota komunikovat vyvolala reakci v podobě poptávky po informacích od jiných než vládních zdrojů, což umožnilo vzestup alternativních médií, které se různým způsobem a různou kvalitou pokoušejí zaplnit informační prostředí.

Avšak s nárůstem „alternativních médií“ je posléze zahájen zvláštní boj proti těm nejčtenějším z nich, jenž přerostl z poctivé argumentační úrovně do pozice nečestného ovlivňování svobodného informačního prostředí skrze „nátlak“ na reklamní politiku firem a jiných společností, které na „nepohodlných“ webech inzerují. Tím dochází k tomu, že se někdo přes třetí stranu svévolně snaží ovlivnit činnost někoho, kdo neporušil zákon. Tento boj není tak čestný, jak je prezentován dokonce politiky, kterým tato kampaň proti údajným dezinformačním webům vyhovuje, přičemž by to měli být právě politici, kteří by měli hájit svobodné informační prostředí. Lidé umí nebo se časem naučí rozlišovat mezi pravdou a klamem, a těm, kteří věří všemu, co je jim podsunuto, nepomůže žádné vměšování třetích subjektů, které předstírají, že bojují za jakousi čistotu informačního prostředí.

Příslušný analytický dokument je zaměřen na analýzu a hodnocení konkrétního slovenského subjektu, jenž svévolně vstoupil jako mravokárce do svobodného světa informací, a to především a „překvapivě“ v českém prostředí. Dokument v rámci zpravodajské podpory přispívá ke správnému vyhodnocení těchto vměšujících se aktivit, kdy na příkladu podrobné analýzy projektu „Konšpirátori.sk“ (www.kospiratori.sk) odkrývá pochybnosti o celé činnosti a předkládá podezření na nekalou činnost.

Odborná analýza a hodnocení internetových stránek www.konspiratori.sk

OBSAH DOKUMENTU

A) Uvedení do problematiky

B) Stručný závěr

C) Odborné hodnocení

D) Odborná analýza

E) Souhrnný závěr


Zpravodajský produkt 22024
Odborná analýza a hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO
16. listopad 2017

Souhrnné hodnocení (11058)

Spory se Severní Koreou (KLDR) jsou opakujícími se cykly americké zahraniční politiky. Američané již dlouhodobě provádějí opakovaná vojenská cvičení společně s ozbrojenými silami Jižní Koreje jak na korejské pevnině, tak na moři v blízkosti severokorejských teritoriálních vod. V tomto případě to američtí představitelé nazývají odstrašujícími aktivitami. Avšak stejné aktivity ruských sil na jejich vlastním území označují za hrozbu pro sousední země. Jedná se o ohebnou rétoriku zástupců USA, kteří tak vládám ostatních zemí a stejně tak široké veřejnosti oznamují své stanovisko na situaci v příslušném geografickém prostoru, čímž svým takzvaným „spojencům“ předurčují jejich reakci a očekávají jejich loajalitu a podporu.

Korejská lidově demokratická republika (KLDR) představuje jen jeden z více dílů celé skládanky, kterou Američané potřebují poskládat a splnit tak cíle své nastavené zahraniční politiky pro 21. století (několik dalších dílů skládanky je znázorněno na přiložené ilustraci). Plnění cílů geopolitické skládanky je nasměrováno především proti Ruské federaci, kde požadovaným výsledkem (tzv. „desired effect“ dle americké terminologie) je změna režimu na režim, jenž bude v plném souladu s politikou Spojených států a jejich vedoucí úlohou ve světě („… in full compliance with the American lead and policy“ – viz např. výpisy z amerických národních dokumentů v produktu 11054).

V případě KLDR je konečným cílem USA přeměnit celý Korejský poloostrov v jednu prozápadní Koreu, což je samozřejmě nevýhodné především pro Čínu, ale také pro Ruskou federaci. Obě jmenované země se Severní Koreou sousedí, byť Rusko jen krátkým hraničním úsekem. Američané by se tak z tohoto směru skrze svou vojenskou přítomnost v Jižní Koreji těsně přiblížili až k hranicím svých rivalů. Mohli bychom poté trochu nadneseně, ale ne zas tak vzdáleně od pravdy, nazvat tento stav s použitím vojenské terminologie jako postavení soupeřících ozbrojených sil v trvalém přímém dotyku. Rusové tuto situaci zažívají již na své západní hranici a není v jejich zájmu vytvořit stejnou situaci na východě. Pro Číňany by to bylo vojensko-politické novum, které je pro ně nepřijatelné, a tak budou konat vše pro to, aby nepřišli o výhodné ochranné či nárazníkové pásmo v podobě KLDR.

Kolem Severní Koreje vznikl třecí trojúhelník tří zemí (USA, Rusko, Čína), přičemž KLDR, která se nachází uprostřed tohoto trojúhelníku, tvoří jeho „horké jádro“. Avšak horkost jádra není určována jen samotnou Severní Koreou, ale zejména přístupem tří zmíněných zemí, z nichž největší proměnu horkého jádra způsobují právě Spojené státy v rámci naplňování svých cílů zahraniční politiky v soupeření o dominantní postavení ve světě. Jižní Korea zde hraje „pasivní“ a tlumící roli. I když se jihokorejské ozbrojené síly účastní pravidelných cvičení s jednotkami USA, tak si jihokorejští představitelé nepřejí zvyšovat napětí v regionu a v prohlášení adresovaném Američanům zdůraznili, že o vojenské akci na Korejském poloostrově mohou rozhodnout jedině oni a že nikdo jiný tak nemůže učinit bez jejich souhlasu. Jihokorejská vláda tím potvrdila, že se jí nelíbí nastavený tlak Američanů na Severní Koreu.   

Severokorejský vývoj jaderných hlavic a mezikontinentálních balistických raket jako prostředků dopravy jaderných hlavic na cíl stěžuje úsilí Spojených států o změnu režimu v této zemi. Američtí představitelé prostřednictvím sdělovacích prostředků tvrdí, že jejich tlak na KLDR je způsoben obavami o bezpečnost vlastní země právě v souvislosti se severokorejským jaderným a raketovým vývojem, což zvýrazňují tím, že Kim Čong-un je šílený a jeho chování nevyzpytatelné. Jenomže tento americký závěr neodpovídá skutečnosti a nepřibližuje se ani závěru zpravodajských analytiků.

Od července 1953, kdy byla podepsána dohoda o příměří, jež ukončila ozbrojený konflikt na Korejském poloostrově (1950–1953), nevedli Severokorejci žádné vojenské nájezdy. Po rozpadu socialistického bloku, kam KLDR patřila, se severokorejský režim stále více soustřeďuje na svou vnitřní politickou situaci, kdy se snaží obstát před svým vlastním lidem a udržet nastavený politický trend v zemi. Představitelé KLDR nemají záměr napadnout jakýkoli zahraniční stát, neboť vědí, že by to byl jejich konec. Jejich jediným a životně důležitým cílem je zachovat své status quo. O to budou tvrdě usilovat, přičemž budou pokračovat ve svém jaderném a raketovém vývoji, jenž považují za prostředek vlastní sebezáchovy a odstrašení Američanů od jejich agresivní politiky. Svůj jaderný potenciál použijí pouze v případě, pokud by byli napadeni a byl by vážně ohrožen jejich politický režim. Jestliže někdo hodlá podle vzoru USA vážně uvažovat o napadení zahraniční země ze strany KLDR, měl by si nejprve odpovědět na otázku, kolik zemí svým vměšováním Severokorejci rozvrátili a kolik lidí v zahraničí usmrtili za posledních 50 let ve srovnání se Spojenými státy. Potom by měla následovat otázka, jak by nyní KLDR prospělo, kdyby vojensky napadla cizí zemi.  

Severní Korea dosud provedla pravděpodobně sedm jaderných testů, což je pouhých 0,3 % všech jaderných testů ve světě. Spojené státy provedly více než 1 000 (48 % všech testů) a Rusko v dobách Sovětského svazu přes 700 jaderných testů (34 % všech testů). Navíc to byly Spojené státy, které jako jediné použily jaderné hlavice v reálné situaci, a to proti civilnímu obyvatelstvu a ještě hned dvakrát. Je tedy otázkou, zda mají Američané vzhledem ke své jaderné minulosti a expanzivní politice právo určovat, kdo je šílený a kdo může vlastnit jadernou zbraň. Severokorejský režim se strachuje o svoji budoucnost, ale američtí představitelé navzdory tomu tvrdí, že jsou to oni, kteří se cítí ohroženi Severní Koreou. KLDR má přitom k dispozici odhadem deset jaderných hlavic a nedostatečné prostředky dopravy na cíl. Naproti tomu Ruská federace vlastní zhruba 8 000 jaderných hlavic, přičemž téměř 2 000 z nich je rozmístěno v určených prostorech čili připraveno k použití. Američané by tak ohledně jaderných zbraní měli vyvíjet mnohem větší nátlak na Rusko než na S. Koreu. Doplňme, že samotné Spojené státy disponují přibližně 6 800 jadernými hlavicemi, z nichž je asi 1 800 připraveno k použití. A ještě dodejme, že Evropa je prostorem, kde jsou rozmístěny jak ruské, tak americké jaderné hlavice (území Ruské federace, Belgie, Holandska, Německa, Itálie a Turecka, přičemž Velká Británie a Francie mají na svém území vlastní jaderné hlavice). V tomto výčtu se problém s KLDR poněkud ztrácí.

Odpálení dvou severokorejských balistických raket v intervalu 18 dnů, které přeletěly přes Japonsko a dopadly do Tichého oceánu, mělo svůj politický význam se vzkazem pro několik zemí, převážně však pro vládu Jižní Koreje s připomenutím, kdo je jejich stálým společným nepřítelem. Občané Severní i Jižní Koreje totiž stále považují Japonsko za svého „nepřítele“, o němž jsou přesvědčeni, že se nevzdal snah opětovně ovládnout Korejský poloostrov. Negativně na adresu Japonska se neoficiálně vyjadřují také důstojníci jihokorejských ozbrojených sil. Japonci anektovali Koreu jako celek v roce 1910. Korejci získali nezávislost až po druhé světové válce v roce 1945. Během anexe Japonci násilně potlačovali jakýkoli odpor Korejců a hnutí za nezávislost.

První ze dvou výše zmíněných balistických raket odpálila KLDR 29. srpna 2017 a druhou pak 15. září 2017. Rakety nebyly vybaveny „ostrou“ bojovou hlavicí. Severokorejci tím kromě jiného chtěli svým jižním sousedům připomenout, koho by se měli obávat (Japonsko). Dále hodlali prokázat, že jsou schopni zasáhnout americké území, v tomto případě ostrov Guam, jenž je jedním ze zámořských území pod správou USA (na ostrově se nachází námořní a letecká základna USA). První odpálená raketa sice přeletěla Japonsko, ale její celková dráha byla asi 2 700 km, což neodpovídá vzdálenosti ostrova Guam od KLDR (přibližně 3 400 km). Severní Korea zřejmě proto odpálila po několika dnech ještě jednu raketu, která již urazila dráhu dlouhou 3 700 km. Aby představitelé KLDR ještě doložili, že mají své rakety čím vybavit, provedli uprostřed testů dvou balistických raket také test termonukleární hlavice neboli test exploze vodíkové pumy (3. září 2017). Podle různých institucí a agentur byla síla výbušné hodnoty odhadnuta na 50 až 250 kilotun TNT (pro porovnání puma svržená na Hirošimu obsahovala náplň o síle ≈ 16 kilotun a v případě Nagasaki se jednalo o ≈ 22 kilotun).

Srpnové a zářijové aktivity severokorejského režimu měly být zároveň reakcí na tlak Američanů, kteří od května 2017 již několikrát vyslali nad Korejský poloostrov dvojici strategických bombardérů B-1B Lancer, které provedly přelet v blízkosti KLDR. Dále se jednalo rovněž o reakci na desetidenní cvičení, jež bylo zahájeno 21. srpna 2017 na území Jižní Koreje a v okolí Korejského poloostrova. Cvičení se účastnily ozbrojené síly J. Koreje (až 50 000 osob), USA (až 30 000 osob), Velké Británie, Kanady, Francie a Austrálie.

Američané se snaží na mezinárodní scéně přinutit Čínu a Ruskou federaci k nátlaku na KLDR, přičemž vědí, že je to pro obě země kontraproduktivní. Čína i Rusko určitým způsobem podporují jaderný program v Severní Koreji, neboť je v jejich zájmu, aby KLDR měla odstrašující prostředky, čímž by si zachovávala svoji existenci (je dokonce možné, že odpálení balistických raket přes Japonsko bylo iniciováno jinde než v S. Koreji). Američané se tímto způsobem snaží světu ukázat, že Čína i Rusko konají velmi málo, aby zabránily jadernému a raketovému vývoji v KLDR. Tím chtějí zdůraznit, že obě mocnosti úmyslně stojí na té „špatné straně“ a že je tedy potřeba mezinárodně vystupovat i proti těmto rivalským mocnostem. Je to zvláštní situace, kterou by Američané rádi využili ve svůj prospěch, což se jim ale nedaří tak, jak by požadovali. Přicházejí tak se sankcemi proti KLDR a chtějí donutit ostatní země, aby s touto zemí přestaly obchodovat, a to dokonce pod pohrůžkou, že budou přerušeny obchodní styky i s těmi zeměmi, jež nebudou respektovat sankce proti KLDR. Tento postup však není v současné situaci 21. století zcela reálný.

To, že představitelé S. Koreje veřejně připustili, že mají plány útoku na ostrov Guam, není nic neobvyklého. Každá země, která je v politickém sporu s jinou zemí, musí být připravena na všechny eventuality. Spojené státy zase mají plány útoku na KLDR a podobně plány útočného tažení na východní Ukrajinu, Krym a Kaliningrad, jakož i jiné oblasti. Naproti tomu Ruská federace zdokonaluje plány útoků pro případné zásahy ve východní Evropě, na Korejském poloostrově (kde by však prim hrála Čína), Blízkém východě a v dalších oblastech.

I když Rusko a Čína společně podporují S. Koreu, tak to jsou rovněž tyto země, které stejným způsobem monitorují dění v KLDR jako prevenci toho, aby severokorejští představitelé neprovedli nic, co by nebylo žádoucí. V rámci stálého monitorování a připravených opatření by Rusko a Čína byly prvními zeměmi, které by okamžitě reagovaly, pokud by KLDR měla podniknout něco, co je ze strany obou velmocí nechtěné. Představitelé Ruské federace a Čínské lidové republiky si nepřejí rozvrat KLDR, ale stejně tak si nepřejí, aby vedení KLDR učinilo neuvážená rozhodnutí.

Související zpravodajské produkty:


Zpravodajský produkt 11058
Souhrnné hodnocení
© 2017 Agentura EXANPRO
31. říjen 2017

Specifická analýza (12032)

Kniha Andreje Babiše s názvem „O čem sním, když náhodou spím“ je plná „úžasných“ překvapení. Jedná se vlastně o autentickou výpověď, v níž předseda hnutí ANO Andrej Babiš kromě svých snů prozrazuje také svou skutečnou úroveň odborné způsobilosti pro výkon funkce ve vládním kabinetu. V případě textu věnovaného zpravodajským službám předseda Babiš dokonce odhaluje odbornou úroveň celé české vlády, která od ledna 2014 vládne na základě koalice tvořené politickými subjekty ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Předseda hnutí ANO bezděčně odhalil, že vláda v čele s premiérem Sobotkou prakticky neřídila (a stále neřídí) české zpravodajské služby, přičemž sám Babiš působil v této vládě téměř čtyři roky jako vicepremiér.

Podívejme se na text ke zpravodajským službám z knihy Andreje Babiše:

Tajné služby. Jsou tři, ale každá má trochu jiné řízení. Kontrarozvědku (BIS) koordinuje přímo vláda. Šéfa rozvědky (Úřad pro zahraniční styky a informace) jmenuje ministr vnitra. A Vojenské zpravodajství řídí pro změnu ministerstvo obrany. A můžete si být jistí, že často se nedovedou domluvit. Prevence terorismu je přitom na nich závislá. Myslím, že by proto všechny měly být přímo podřízeny vládě a premiérovi.“

V tomto krátkém úryvku jsou hned čtyři mylná tvrzení, přičemž ten největší omyl je shrnut v poslední větě. Hovoříme o mylných tvrzeních, ne o výmyslech nebo lžích, neboť Andrej Babiš podle způsobu sdělení ani neví, že se mýlí. A to je další problém. Jak je možné, že pan Babiš, jenž zastával téměř čtyři roky funkci vicepremiéra, dosud neví, jaký je zákonem stanovený vztah mezi národní vládou a státními zpravodajskými službami? Vše přitom vychází ze zákona o zpravodajských službách České republiky (zákon č. 153/1994 Sb.).1

Omyl č. 1: „… každá má trochu jiné řízení.“

Ani jedna zpravodajská služba nemůže mít „trochu“ jiné řízení, jelikož je to vláda jako celek, která ze zákona odpovídá za jejich činnost a rovněž za koordinaci jejich činnosti (viz § 7)1. A je to taktéž vláda, která ukládá úkoly těmto službám (viz § 8 odst. 4)1.

Omyl č. 2: „Šéfa rozvědky jmenuje ministr vnitra.“

Osoba ministra vnitra k tomuto úkonu nestačí. Ředitel ÚZSI* je sice z výkonu své funkce odpovědný ministru vnitra, avšak s jmenováním nebo odvoláním ředitele ÚZSI je nutný souhlas vlády (viz § 4 odst. 3)1. Samotný ministr vnitra tedy nemůže rozhodnout o tom, kdo bude či nebude ředitelem ÚZSI, ale je to primárně vláda jako celek, která se vyjadřuje k záležitostem, za něž odpovídá (pro přijetí jakéhokoli usnesení je potřeba souhlasu nadpoloviční většiny členů vládního kabinetu). 

Omyl č. 3: „A Vojenské zpravodajství řídí pro změnu ministerstvo obrany.“

Samotné Ministerstvo obrany ČR neřídí Vojenské zpravodajství(VZ), ale je to opět vláda, která je odpovědná za činnost všech tří zpravodajských služeb, čímž má zároveň pravomoc ukládat těmto službám úkoly a koordinovat jejich činnost (viz § 7 a § 8 odst. 4)1. Ministr obrany působí pouze jako prostředník mezi vládou a příslušnou službou, kterou má ve svém resortu (viz § 8 odst. 5)1. Ministr tak zajišťuje (garantuje), že VZ plní ty úkoly, jež schválila vláda, případně úkoly uložené prezidentem ČR s vědomím vlády (obsah úkolů musí samozřejmě zapadat do mezí působnosti příslušné služby). Stejný vztah je ze zákona i mezi ministrem vnitra a ÚZSI. Rozdíl je pouze v případě Bezpečnostní informační služby* (BIS), jejíž ředitel přijímá úkoly přímo od vlády ČR, případně přímo od prezidenta ČR (zde s vědomím vlády).

Omyl č. 4: „Myslím, že by proto všechny měly být přímo podřízeny vládě a premiérovi.“

To je opravdu zajímavý závěr, kdy pan Babiš přichází s něčím, co už tady platí déle než 20 let (viz § 7)1.

Krátký úryvek z knihy Andreje Babiše je pozoruhodnou výpovědí, v níž předseda hnutí ANO usvědčuje sám sebe i celou vládu z neplnění základních povinností vyplývajících ze zákona. Pasivní postoj vlády (nejen té Sobotkovy) ke zpravodajským službám byl patrný také na výkonu funkce ředitele BIS* v době, kdy tuto funkci zastával Jiří Lang. Ten přes řadu různých afér dokázal ve funkci setrvat celých třináct let a ještě dnes by ve funkci působil, pokud by sám v červenci 2016 nepožádal o odchod ze služby. Takový je způsob řízení zpravodajských služeb ze strany české vlády. Jak to asi vypadá v ostatních oblastech?

Vzniká oprávněná otázka, zda vláda vůbec ukládala zpravodajským službám* nějaké konkrétní úkoly v souvislosti s vývojem bezpečnostní situace v Evropě, anebo jen po celé čtyři roky pasivně přihlížela, jak služby pracují v obecné rovině dle litery zákona. Každoročně vydávaný všeobecný přehled zpravodajských požadavků* jako neurčité vodítko pro zpravodajské služby nestačí pro dostatečnou zpravodajskou podporu rozhodovacího procesu vlády. Avšak další otázkou je, zdali vláda vůbec chce a umí využívat závěry vlastních služeb, když neustále vzhlíží pouze k závěrům hlavních představitelů a mocností NATO a EU, jimž se bezvýhradně podřizuje (viz např. aktivita ministra obrany Stropnického vedená s cílem vyslat české vojáky do Pobaltí – produkt 11055 Ministr obrany v dresu hnutí ANO opakovaně dezinformuje a přispívá ke zvyšování mezinárodního napětí za podpory svého předsedy Andreje Babiše). 

Vláda by měla jednat, rozhodovat a schvalovat konkrétní úkoly pro zpravodajské služby na svých zasedáních a bezprostředně tak reagovat na vývoj situace v ČR, v Evropě a zájmových prostorech* ve světě. A stejně tak by měla výstupy či závěry zpravodajských služeb využívat pro své rozhodování nejen v bezpečnostní oblasti. Výstupy zpravodajských služeb však musí být akceschopné2 a nikoli jen obecné.

Mezi stálé orgány Poslanecké sněmovny ČR patří Stálá komise pro kontrolu činnosti BIS a Stálá komise pro kontrolu činnosti VZ. Na základě čeho ale byla těmito komisemi prováděna kontrola činnosti příslušných zpravodajských služeb, když vlastně Sobotkova vláda zpravodajské služby ani neřídila a nevydávala jim úkoly dle situace a aktuálních potřeb? Neschopnost a pohodlnost poslanců ve vztahu ke zpravodajským službám je podrobně analyzována například v produktu 12026 Ukázka neschopnosti českých zákonodárců kontrolovat zpravodajské služby a selhání médií tento stav rozkrýt a správně pojmenovat. Kontrolní činností poslanců se zabývá také interně rozpracovaný dokument s názvem „Proč je kontrola zpravodajských služeb ze strany zákonodárců jen rutinní čtvrtinovou záležitostí“ (viz Přehled zájmových témat).

Varovným signálem o podivném vztahu mezi vládou a zpravodajskými službami byla aféra s únosem Čechů v Libanonu se zapojením Vojenského zpravodajství (červenec 2015 – únor 2016). Tehdy premiér Sobotka bizarně prohlašoval, že je nutné vyšetřit, proč tam ti lidé jeli a proč zrovna v tomto složení (čtyři civilisté a vojenský zpravodajský důstojník), jako kdyby nebyl se svou vládou odpovědný za činnost vojenské zpravodajské služby a za schvalování zahraničních operací se zapojením civilistů. Ani poslanci nedokázali nebo nechtěli reagovat na tuto závažnou aféru. Případ je podrobně analyzován v produktech 12006 Pozadí libanonské aféry s českou zpravodajskou službou“ a 12024 Česká vláda ohrozila životy českých občanů při státní operaci v Libanonu.

Andrej Babiš používá sousloví „tajná služba“* namísto termínu „zpravodajská služba“*, čímž prozrazuje, jaký je jeho odborný přístup k těmto službám. Tajná služba je spíše novinářské slovní spojení. Avšak pokud máme na mysli odbornou stránku věci neboli zpravodajský proces* a výsledné zpravodajské vědění*3, pak hovoříme o zpravodajské službě. Je tedy možné říci, že předseda Babiš používáním termínu „tajná služba“ potlačuje odbornou stránku zpravodajských služeb, což není u politiků vhodným projevem. To ostatně podporuje jeho neznalosti o řízení státních zpravodajských služeb a neznalosti o jejich možnostech ve zpravodajské podpoře rozhodovacího procesu vlády. (Problematika v pojmenování státních služeb je rozebrána v produktu 22003 Zpravodajské služby versus tajné služby.)

Text ke zpravodajským službám je v knize Andreje Babiše součástí třetího dílu, jenž nese název „Jak to vyhrajeme“. Jenže takovéto hrubé omyly nemohou zajistit žádnou výhru.


1 Zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších předpisů:

  • § 4 odst. 3 Ředitele Úřadu pro zahraniční styky a informace jmenuje a odvolává ministr vnitra se souhlasem vlády. Z výkonu své funkce je ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace odpovědný ministru vnitra.
  • § 7 – Za činnost zpravodajských služeb odpovídá a koordinuje ji vláda.
  • § 8 odst. 4 – Vláda a prezident republiky ukládají zpravodajským službám úkoly v mezích působnosti těchto služeb. Prezident republiky ukládá zpravodajským službám úkoly s vědomím vlády.
  • § 8 odst. 5 – Podávání zpráv, předávání informací a ukládání úkolů podle odstavců 1 až 4 se u Bezpečnostní informační služby uskutečňuje prostřednictvím ředitele této služby a u Úřadu pro zahraniční styky a informace a Vojenského zpravodajství prostřednictvím příslušných ministrů…

2 Akceschopnost informací a zpravodajského vědění je součástí produktu 21007 Zásady zpravodajské činnosti.

3 Podrobné vysvětlení termínu „zpravodajské vědění” je obsaženo v produktu 21005 Když se řekne zpravodajské vědění. Dalšími produkty, jež rozebírají zmíněný termín, jsou produkt 21006 Podoby zpravodajského vědění a produkt 21008 Prediktivní zpravodajské vědění.

* Definice termínů a stručný popis zpravodajských organizací jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK - sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 12032
Specifická analýza
© 2017 Agentura EXANPRO