Analýzy, hodnocení a předpovědi         Slovník          Pracovní postupy        Bezpečnostní situace a politika

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací. 

19. březen 2019

Souhrnné hodnocení (11099)

Násilný trestný čin v podobě masové vraždy ve městě Christchurch na Novém Zélandu provedený 15. března 2019 (prověřujeme i nesrovnalosti v tomto incidentu, ale na následné hodnocení to nemá vliv) a různorodé reakce na tento čin nám velmi tvrdě připomněly, že společnost se ve vyspělých zemích jak polarizuje, tak radikalizuje. Na tomto vývoji se však významnou měrou podílejí národní vlády včetně té české (více k podílu vlády Andreje Babiše dále v textu).  

Lidé různých komunit se svým chováním stále více vyhraňují v protikladném postoji k jiné skupině osob. Takto proti sobě stojí skupiny vyznávající a propagující odlišné náboženství, rasu, národnost, etnikum nebo kulturu. Především se jedná o střet společnosti vybudované na základě křesťanských a určitých demokratických hodnot se společností uznávající způsob života podle islámského náboženství. To je druh polarizace, jež je v rámci celé lidské společnosti nejcitelnější. Podstatné je, na jakém území k této polarizaci dochází a proč.

Tato polarizace existovala v různé míře vždy, avšak dříve byly obě společnosti od sebe z velké části odděleny rozdílnými geografickými prostory. Hranice mezi těmito prostory se podle historického vývoje různými směry posunovala. Dnes se už ale tato hranice úplně vytratila a dochází k volnému mísení dvou značně odlišných kultur, přičemž je naprosto zásadní, že k mísení obou kultur dochází převážně na teritoriu zemí s křesťanskou historií, tedy obecně se jedná o takzvané západní země.

Novodobé mísení obou kultur ve vyspělých zemích, zejména těch evropských, není až tak spontánní záležitostí jako záměrnou činností i nečinností odpovědných subjektů (vysvětlení dále v textu).

Z těchto dvou rozdílných společností a jejich vzájemné polarizace pak z různých příčin do popředí vystupují radikální skupiny a jednotlivci. Tito radikálové* usilují o rychlé a rázné změny ve prospěch vlastní společnosti. Ale pozor, být radikál ještě neznamená jednat v rozporu se zákonem. V tomto ohledu agentura EXANPRO rozlišuje mezi politickým radikálem* a militantním radikálem*. Politický radikál své radikální názory a požadované změny uplatňuje skrze zákonné politické prostředky, kdežto militantní radikál je ochoten prosazovat své cíle násilnou cestou, a to ať už jako člen organizované skupiny, nebo jako jednotlivec.

Radikalismus* ani extremismus* nejsou definovány v českém trestním zákoníku. V demokratické zemi by bylo vůbec složité popsat tyto dva jevy z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu. Pokud tedy chceme hovořit o radikalismu či extremismu jako o nezákonné aktivitě, musíme je nejprve spojit s jejich trestnými formami jako např. s trestným činem hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob, trestným činem podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod a dalšími trestnými činy včetně zvlášť závažných zločinů.

Z dosavadního vývoje mísení obou kultur je velmi přirozené (a bylo to i předvídatelné), že se úroveň polarizace a radikalizace ve společnosti nebezpečně zvyšuje. A protože k tomuto mísení dochází především na území států s vyspělou křesťanskou kulturou, je logické, že se v těchto zemích v této souvislosti zvyšuje a bude se i nadále zvyšovat kriminalita včetně násilných činů a zvlášť závažných zločinů. Tento střet dvou kultur a náboženství je však jen z malé části samovolný. Z velké části se na tomto střetu podílejí vlády jednotlivých zemí a mezinárodní či spíše nadnárodní organizace v čele s Evropskou unií (EU).

Vývoj na poli střetávání dvou odlišných civilizací není v posledních letech primárně zapříčiněn různorodými komunitami a radikálními jedinci, nýbrž přístupem jednotlivých vlád k vlastní národní bezpečnosti, která je kromě jiného přímo spjata také s migrací, a to zvláště s migrací nelegální. Už v listopadu 2016 jsme v analytickém dokumentu 11035 informovali o tom, jak byla velká migrační vlna v roce 2015 spojena s plánováním EU v roce 2014. Opakovaně předkládáme průkazný úryvek z oficiálního dokumentu Ministerstva vnitra ČR vztažený právě k roku 2014:  

„Na konci roku 2014 se Evropská komise začala zabývat přípravou pilotního projektu přesídlování, který předpokládá stanovení kvóty pro každý jednotlivý členský stát na základě přerozdělovacího mechanismu, který by měl být ustaven v roce 2015. Zapojení členských států do pilotního projektu by však mělo zůstat dobrovolné.“ (Text je bez úprav – tučné zvýraznění je původní.)

Jenže členské země EU z bývalého socialistického bloku se k tomuto projektu nechtěly po vyvolané migrační vlně v roce 2015 dobrovolně připojit. Proto představitelé západoevropských zemí a funkcionáři EU vyvinuli tlak, aby byly tzv. migrační kvóty pro všechny členy povinné. Avšak takový postup byl a stále je v rozporu se Smlouvou o Evropské unii ve znění Lisabonské smlouvy, kde se v článku 4 odstavci 2 píše toto:

„Unie ctí rovnost členských států před Smlouvami a jejich národní identitu, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, včetně místní a regionální samosprávy. Respektuje základní funkce státu, zejména ty, které souvisejí se zajištěním územní celistvosti, udržením veřejného pořádku a ochranou národní bezpečnosti. Zejména národní bezpečnost zůstává výhradní odpovědností každého členského státu.(Klíčový text jsme podtrhli a rozhodující text jsme navíc zvýraznili tučně.)

Znovu zdůrazňujeme, že nelegální migrace je z mnoha důvodů přímo spjata s národní bezpečností jednotlivých zemí (viz např. nezákonné aktivity v rámci nelegální migrace v produktu 12033). A jestliže se EU v souvislosti s nelegální migrací vměšuje do rozhodování vlád jednotlivých členských zemí, tak potom podle výše uvedeného textu jednoznačně porušuje ustanovení základního dokumentu. Podtrhujeme, že na půdě členských zemí EU se nejedná o problém uprchlíků*, nýbrž o problém nelegálních migrantů* (rozdíl mezi oběma termíny je podrobně vysvětlen v produktu 11008 a v obsáhlé vysvětlivce pod čarou v produktu 13035).

Tento rozpor mezi zmíněnou smlouvou a nátlakem západoevropských zemí ale nikdo z politiků dosud nenadnesl – ani „energický“ premiér Babiš. Proč? Protože český předseda vlády nikdy nepůjde do konfliktu s Evropskou unií, a to ani kdyby byla Česká republika v právu a celá Evropa v ohrožení. Andrej Babiš bude hrát pouze na to, aby si udržel svou image před českou veřejností, k čemuž mu bude stačit mediální odmítání migrantů z oblastí ozbrojených konfliktů a snahy o jejich umístění na území ČR. Nutno poznamenat, že z českých politiků by nikdo nejednal jinak než stávající předseda vlády. Avšak velmi nemilosrdně platí, že Česká republika bude tak bezpečná, jak bezpečné budou její sousední země. A bezpečnostní situace v sousedním Německu a Rakousku není dobrá. Při pasivitě české vlády směrem k EU a stejně tak českých zástupců v EU včetně „vyslanců“ z hnutí ANO se tato situace musí dříve či později při otevřených hranicích negativně projevit i na území České republiky.  

Andrej Babiš chce pomáhat v zemích, odkud podle něj migrace vzešla. Jenže migrační problém, či lépe migrační projekt (viz výše) vznikl na půdě institucí EU s podporou některých členských zemí, které prostřednictvím různých vládních i nevládních organizací rozpohybovaly lidské masy dlící po několik let v uprchlických táborech v bezpečných zemích na Blízkém východě (převážně v Turecku, Jordánsku a Libanonu) a také početné skupiny obyvatel z afrických a jihoasijských zemí (zejména z Afghánistánu a Pákistánu). Pohyb zástupů lidí se z těchto tří uvedených geografických oblastí zvedl v inkriminovaný rok 2015 souběžně, což by nebylo možné bez koordinace na vyšší úrovni.

Předseda české vlády Babiš pokrytecky obrací pozornost od EU na Blízký východ. Ale pokud by chtěl skutečně řešit situaci na Blízkém východě účinným a spravedlivým způsobem, musel by už dávno žádat představitele USA, aby stáhli své ozbrojené síly ze Sýrie a nenarušovali svou podporou kontroverzních opozičních sil stabilitu Blízkého východu. K tomuto smělému, ale čestnému činu se samozřejmě neodváží, obzvláště poté, kdy navštívil Bílý dům a přijal instruktáž v ústředí CIA* v Langley (viz produkty 11097 a 12061).

Vraťme se ale k incidentu na Novém Zélandu. Lidé tam říkají, že jejich země ztratila tímto činem své bezpečí a nevinnost. Pokud se podíváme na hodnocení zemí z hlediska jejich bezpečnosti, tak Nový Zéland byl ze 163 hodnocených zemí za rok 2018 a 2017 hodnocen jako druhá nejbezpečnější země na světě. Nyní si připomeňme výroky českých politiků. Babiš i Hamáček a dříve také Sobotka s Chovancem opakovali, že ČR je šestou nejbezpečnější zemí v Evropě (to platilo pro rok 2017, pro rok 2018 je to místo sedmé). Všichni jmenovaní politici se těmito výroky doslova chlubili, jako by to snad byla jejich zásluha. Jenomže se jednalo o výroky alibistické a politicky naivní, a to ze dvou základních důvodů:

  • A) Bezpečnostní situace je vlivem urychleného mísení dvou odlišných kultur, a tím i polarizací a radikalizací lidské společnosti velmi proměnlivá, což platí především pro vyspělé země s křesťanskými kořeny. To nám ukázal incident na Novém Zélandu, jenž byl hodnocen jako druhá nejbezpečnější země na světě.
  • B) Hodnocení zemí z hlediska úrovně bezpečného prostředí není objektivní a hodnotící položky jsou zavádějící. Např. Ruská federace se ze 163 zemí za rok 2018 umístila podle tohoto hodnocení až na 154. místě za Súdánem, Ukrajinou (kterou hodnotíme jako bezpečnostní břemeno Evropy), Pákistánem, a dokonce i Severní Koreou.    

Bezpečnost v České republice je tedy v tomto ohledu hodně relativní a nějaké umístění na šestém či sedmém místě ve srovnání s hodnocením a aktuální situací na Novém Zélandu vůbec o ničem nevypovídá.

Politici by neměly upřednostňovat pro svá líbivá vyjádření neobjektivní závěry bez znalosti věci o tom, jak k těmto závěrům hodnotitelé dospěli. Důležitější než alibistické výroky je opravdová starost o národní bezpečnost, kam patří také různé formy prevence. Slogany o tom, jak kladně jsme z cizího pohledu hodnoceni, nám bezpečné prostředí nezaručí. Kromě toho je zde již delší dobu vážný problém, kdy zlegalizováním nelegální migrace Evropskou unií bylo vědomě narušeno prostředí v Evropě. Migrační vlna z roku 2015 je počátkem řízeného procesu, což znamená, že proces bude v různé míře pokračovat. Tyto skutečnosti ale českou vládu netrápí.

Problematika nelegální migrace a národní bezpečnosti s pravděpodobnými důvody zvolené politiky je obsažena v následujících zpravodajských produktech:


* Definice termínů a stručný popis zpravodajských organizací jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK – sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 11099
Souhrnné hodnocení
© 2019 Agentura EXANPRO
12. březen 2019
Předplatitelé

Specifická analýza (11098)

Český prezident Miloš Zeman se počátkem února 2019 „znenadání“ vyjádřil ve prospěch venezuelského opozičního politika, jímž je předseda Národního shromáždění Juan Guaidó. Ten se 23. ledna 2019 za podpory části místní opozice prohlásil prozatímním prezidentem Venezuely, k čemuž složil přísahu, aby mohl svou roli vykonávat jako úřadující prezident. Zbylá část opozice byla tímto krokem překvapena, ale postupně se přidala k podpoře prozatímního prezidenta. Juan Guaidó byl okamžitě veřejně uznán a podpořen americkou administrativou, která o tomto tahu věděla dřív než sám Guaidó. To může vypadat jako vtipná nadsázka, ale každý vývoj má své skryté pozadí, které se mnohdy liší od toho, co můžeme pozorovat navenek, nebo od toho, co nám předkládají aktéři dění (blíže k situaci ve Venezuele viz produkt 11096).

Od prezidenta Zemana by většina lidí očekávala spíše podporu stávajícího venezuelského prezidenta Nicoláse Madura, jenž je podporován Ruskou federací. Český prezident si ale ve Venezuele zvolil tu stranu, kterou podporují Američané. Jaký k tomu měl důvod? V čem je Guaidó pro Miloše Zemana lepší než Maduro? Jistěže bychom se mohli v případě opačné podpory ptát na to samé, ale prezident Zeman přece nemusel podpořit nikoho. Mohl se zdržet svého podpůrného projevu s jasným výběrem strany, a naopak se vyslovit k situaci s tím, jaké řešení uznává. Jenže také prezident Zeman má své slabé stránky, jež se neslučují s dobrým úmyslem ani s prospěchem prostého lidu.

Jednání prezidenta Zemana je obvykle vždy spojeno s nějakým záměrem, který nemusí být zrovna v souladu se spravedlivým přístupem k dané situaci a ani se nemusí týkat prospěchu pro český národ. Miloš Zeman se sice často líbivě vyjadřuje k některým tématům, avšak na druhou stranu už několikrát prokázal, že umí hájit také pochybná stanoviska k různým záležitostem ve světě a že umí mlžit ohledně svých spolupracovníků. Některá jeho stanoviska a úmysly jsou v rozporu s udržováním mezinárodního míru, a naopak podporou eskalace napětí. Podrobněji jsou prezidentova rozporuplná stanoviska, názory a mlžení souhrnně hodnoceny v produktu 11080.

Ani podpora lídra venezuelské opozice není podporou správného řešení situace (vysvětlení viz produkt 11096). Touto podporou sledoval prezident Zeman svůj vlastní záměr, který mu přesto nevyšel. Navíc sám Juan Guaidó vzápětí českému prezidentovi ukázal, že on rozhodně není tou nejlepší volbou. Rozeberme si tento podivný a rozporuplný krok prezidenta ČR detailněji.

8. březen 2019

Krátká analytická reakce – předběžné hodnocení (12061)

Český premiér Andrej Babiš se v rámci své návštěvy Spojených států amerických sešel 6. března 2019 s ředitelkou americké Ústřední zpravodajské služby (CIA*), jíž je od května 2018 Gina Haspel. Pro zajímavost a úplnost doplňme, že stočlenný Senát Kongresu USA schválil její jmenování „pouhými“ 54 hlasy, což je od rozpadu Sovětského svazu (1991) historicky nejmenší podpora pro osobu navrženou do vrcholné vedoucí funkce CIA. Od roku 1991 už bylo přitom celým Senátem nebo senátním Výborem pro zpravodajskou činnost schváleno či potvrzeno 11 ředitelů CIA (případně ředitelů národního zpravodajství, kteří byli zároveň řediteli CIA – to byla zdvojená funkce v rámci zpravodajské komunity USA před rokem 2005, než vznikl a byl uveden v platnost „zastřešující“ úřad s vlastním ředitelem s přesným názvem Úřad ředitele národního zpravodajství*).

Gina Haspel získala v Senátu procentuálně 54 % hlasů, přitom průměr získaných hlasů u předchozích deseti ředitelů CIA dosáhl 85 %. Nízký počet hlasů byl zapříčiněn její dřívější kontroverzní rolí v Thajsku (rok 2002), kde působila jako velitelka černé základny* CIA spojené s tzv. zesílenými výslechovými technikami* (enhanced interrogation techniques), což je sice odborný, avšak záměrně eufemistický termín pro americký vládní program tělesného a duševního týrání zadržených osob. Její role v těchto aktivitách byla potvrzena v srpnu 2018, kdy byla po soudním sporu odtajněna část psané komunikace z hlášení o výsleších. Každopádně ředitelka CIA Gina Haspel je vůbec první ženou v americké historii, která byla nominována a Senátem potvrzena v této vysoké zpravodajské funkci. I tato skutečnost (rozuměj ženské pohlaví) mohla některým senátorům vadit, a proto hlasovali proti.

Výše uvedené informace* měly být součástí zpravodajských a publicistických pořadů České televize (ČT) věnovaných návštěvě premiéra Andreje Babiše ve Spojených státech amerických. V jiných záležitostech redaktoři a reportéři veřejnoprávní ČT rozebírají detaily a pozadí jednotlivých aktérů, avšak zde se zbytečně omezili na všeobecné věci a vlastní nicneříkající pocity. Pracovníci České televize tak v rozporu s Kodexem ČT opakovaně pokračují v zamlčování důležitých informací, čímž divákům neposkytují úplný obraz o příslušném dění a jeho účastnících. Veřejnoprávní Česká televize tímto přístupem neplní nestrannou úlohu, ale vybírá informace tak, aby se hodily současnému nastavenému politickému trendu Západu v čele s USA.

Stejné informace doplněné o další poznatky měly být součástí českého zpravodajského brífinku pro předsedu vlády Andreje Babiše před jeho rozhodnutím o reakci na program návštěvy předložený americkou stranou. Premiér Babiš mohl bod s návštěvou u CIA velmi jednoduchým odůvodněním odmítnout, anebo ho měl převést na způsob provedení hodný jeho státnické funkci (podrobnější vysvětlení je zahrnuto v připravovaném dokumentu).  

Pracovníci sdělovacích prostředků hovoří a píší pouze o pozitivech návštěvy Andreje Babiše v ústředí CIA v Langley. Snad nikoho z novinářů nenapadlo, že by to mohlo mít také své záporné stránky. Jednou z několika záporných stránek je, že to vypadá, jako by byl český nejvyšší výkonný politik zverbován* CIA v přímém přenosu. Může se to zdát zveličené, ale verbování* zahraničních politiků je už dlouho běžnou věcí nehledě na to, zda se jedná o spřátelenou či nepřátelskou zemi. To pouze česká BIS* si podle své výroční zprávy myslí, že české občany a politiky mohou ke spolupráci naverbovat* jen Rusové nebo Číňané. Navíc CIA už některé aktivity ani netají. Agenti z řad politiků jsou ve zpravodajském žargonu označováni jako agenti s vlivem* (agents of influence).

Novináře by mělo zajímat, proč se předseda vlády Babiš ani na chvíli nepozastavil nad bodem programu spojený s návštěvou CIA a okamžitě s tímto bodem souhlasil. Nelze to ani hájit vysvětlením Babiše, který se chtěl podle Lidových novin v ústředí CIA dozvědět co nejvíce o situaci na Blízkém východě, protože Spojené státy tam podle něj hrají významnou roli. Tato jeho odpověď je velmi zarážející a zároveň komická. Pana Babiše zřejmě nikdo nepoučil, že Američané mu řeknou jenom to, co sami budou chtít, a že to nemusí být zcela pravdivé (ono to pravdivé nebude nikdy), jelikož mu určitě nebudou vykládat, jakou roli v tom všem sehrávají oni a proč.

Mnohem lépe a pravdivěji by mu na tuto záležitost odpověděli zástupci českých zpravodajských služeb (ÚZSI* a VZ*). To by ale musel společně se svou vládou chtít tyto služby bez obav využívat a požadovaným směrem úkolovat, a hlavně se chtít přiblížit pravdě, i kdyby to mělo snížit úroveň takzvaných „spojenců“. Kdo chce znát pravdu, nesmí se vyděsit, až mu ji někdo předloží. Ale Babiš se zřejmě vyděsit nechce, proto jde namísto k vlastním službám raději na brífink k CIA, která ho jako cizího politika může klamat, jak bude chtít – jen aby to ladilo se záměrem USA v zahraniční politice.    

Otázek, na které by se měli novináři ptát, je mnoho. Stejně tak by se měli ptát čeští poslanci a senátoři. Jenže česká politická opozice existuje jenom v boji o domácí záležitosti, neboť ve vztahu k Západu v čele s USA jsou až na malé odlišnosti všichni vroucně nakloněni těmto subjektům, a to i přes jejich značná mezinárodní provinění. Z poslanců KSČM, od kterých by někteří očekávali tu největší rezistenci, se stali největší podporovatelé současné vlády a pouze před veřejností pokrytecky hrají, že jim něco na té vládě neustále vadí.

Čeští zákonodárci a novináři by ohledně návštěvy českého premiéra v ústředí CIA měli hledat odpovědi na následující otázky:

  • Za jakých okolností jsou nejvyšší představitelé zahraničních zemí zváni do ústředí CIA?
  • Kdo ze zahraničních nejvyšších představitelů už navštívil ústředí v Langley a při jaké příležitosti?
  • Proč byl český premiér pozván do Langley zrovna na březen 2019?
  • Proč byl Babiš prvním českým premiérem, který v ústředí CIA byl?
  • Proč se uskutečnila návštěva u CIA ještě před setkáním s americkým prezidentem, a nikoli naopak?
  • Proč premiéra Babiše nevzal na návštěvu Langley sám prezident Trump?
  • Proč se návštěvy CIA spolu s českým premiérem účastnil ředitel BIS, když přímým českým protějškem CIA je ÚZSI?
  • Kolikrát předseda vlády Babiš navštívil ústředí českých zpravodajských služeb neboli BIS, ÚZSI a VZ?
  • Bylo vhodné, aby premiér Babiš návštěvu do hlavní budovy CIA za těchto okolností přijal? Mohl ji vůbec odmítnout?

Odpovědi pomohou vytvořit obraz o tom, jaký je opravdový vztah mezi Českou republikou a Spojenými státy a co se za ním skrývá.

Průběh návštěvy Andreje Babiše ve Spojených státech je potvrzením hodnocení ve zpravodajském produktu 11097 Skutečné důvody, proč byl český premiér pozván do Bílého domu a proč zrovna na březen 2019?.

Podrobněji o tom, jaké mohly být důvody návštěvy předsedy vlády ČR v Langley a jaké cíle tímto pozváním sledovali Američané, jsou předmětem připravovaného produktu s názvem „Pozvání českého premiéra do ústředí CIA není žádným úspěchem pro české zpravodajské služby, ale velkým varováním pro budoucí vývoj v ČR“.


* Definice termínů a stručný popis zpravodajských organizací jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK – sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 12061
KAR – předběžné hodnocení
© 2019 Agentura EXANPRO
4. březen 2019
Předplatitelé

Specifické hodnocení a předpověď (11097)

Od 20. února 2019, kdy americký velvyslanec Stephen B. King oznámil na sociální síti Twitter pozvání premiéra Andreje Babiše do Bílého domu, se vedou v médiích diskuse o obsahu této návštěvy. Všeobecně se uvádějí oblasti jako vzájemný obchod, energetická bezpečnost včetně té jaderné, kybernetická bezpečnost, mezinárodní situace, věda a výzkum apod. Konkrétněji se pak objevila témata jako dostavba jaderné elektrárny v ČR a obchod s výzbrojí a vojenskou technikou – přirozeně ve směru z USA do ČR.

Všechny zmíněné oblasti a témata jsou možnými diskusními náměty, přičemž některé věci se budou týkat jen zdvořilostní výměny názorů. Avšak jsou zde ještě mnohem závažnější důvody, proč byl předseda české vlády pozván do Bílého domu a proč byla návštěva naplánována zrovna na počátek března 2019. Určitou nápovědou je předpověď nastíněná v následujících zpravodajských produktech z října 2017:

Pozvání není vztaženo na osobu Andreje Babiše, nýbrž na českého premiéra, kterým je v době plánované návštěvy v Bílém domě na den 7. března 2019 zrovna Andrej Babiš. Schůzka s americkým prezidentem Donaldem Trumpem nesouvisí s rovnocenným dvoustranným jednáním (i když to tak bude prezentováno), ale především s prosazováním zahraniční politiky USA a udržení českého ostrůvku uprostřed Evropy v americké hře, což má svoji důležitost v rámci požadovaného ovládnutí střední a východní Evropy.

Pozvání do Bílého domu je podle slov premiéra Babiše důkazem silných bilaterálních vztahů, k čemuž někteří doplňují, že Babiš už v roce 2018 jednal v Praze s tehdejším předsedou Sněmovny reprezentantů Kongresu USA Paulem Ryanem (v lednu 2019 ho ve funkci vystřídala demokratka Nancy Pelosi). Jenže Paul Ryan přijel v březnu 2018 do Prahy velmi nečekaně a hlavně neoficiálně, tedy jako americký turista. Ale i přesto se Babiš před ním sklonil a oficiálně přijal tohoto neoficiálního návštěvníka (blíže viz produkt 11065 Paul Ryan odhalil pravou podobu spojenectví mezi USA a ČR, přesto mu čeští politici vstoje tleskali). Rychlá neoficiální návštěva v Praze se ukázala být vměšováním do vydání ruského občana Jevgenije Nikulina do USA, což později potvrdil i sám Ryan (podrobněji viz produkt 11072 Komplot výkonné a soudní moci v českém státě).  

Z pohledu americké administrativy bylo vydání Nikulina do USA plusovými body pro Andreje Babiše. Dalšími kladnými body bylo vyslání českých vojáků do Pobaltí (Litva a Lotyšsko) ve prospěch soupeření USA s Ruskem, schvalování amerických úderů proti Sýrii (duben 2018) a samozřejmě přizpůsobení se americké politice proti čínské společnosti Huawei. Pozvání českého premiéra do Washingtonu tak někteří kromě údajných silných vztahů s USA hodnotí jako vyjádření vděčnosti české vládě.

Avšak jakési vyjádření vděčnosti není tím hlavním důvodem, proč byl Andrej Babiš pozván na návštěvu do Bílého domu a proč má být návštěva uskutečněna zrovna na počátku března 2019. Hlavním důvodem nejsou ani domnělé silné vztahy s USA, což hodnotíme jako bláhové řečnění předsedy vlády. Spojené státy uznávají bilaterální vztahy jen pokud z toho mají nějaký prospěch, přičemž je až tolik nezajímá, zda je tento prospěch stejný i pro druhou stranu. Pro předložení hlavních důvodů zde chybí reálný pohled z americké strany.

1. březen 2019

Krátká analytická reakce (13056)

Ve vietnamské Hanoji se 27. a 28. února 2019 uskutečnil druhý summit mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a nejvyšším severokorejským představitelem Kim Čong-unem. Summit nebyl zakončen žádným společným prohlášením jako v případě prvního summitu, ale i přesto odhalil, jak ke dvoustrannému jednání přistupují oba aktéři. Toho si však novináři příliš nevšímají, a naopak pokračují v dezinformacích a dezinterpretacích započatých od prvního summitu.   

Rovněž politici z různých zemí vyslovují zavádějící komentáře, avšak těžiště ve správném informování leží především na pracovnících sdělovacích prostředků. Politici nebudou nikdy mluvit otevřeně, ale budou vždy manévrovat a některé věci zamlčovat či překrucovat podle toho, jak se to hodí jejich nastavené a často i podřízené politice ve prospěch preferovaných lídrů a mocností. Naproti tomu novináři periodických tiskovin a redaktoři televizních stanic jsou odpovědni za co nejobjektivnější a nestranné informování veřejnosti o dění ve světě včetně vlastní země. Pravda je ale taková, že i někteří novináři a redaktoři jednají jako politici a vybírají si svou upřednostňovanou stranu.

Názorným příkladem neobjektivního informování novinářů a televizních redaktorů je právě jednání mezi prezidentem USA a nejvyšším představitelem Severní Koreje (KLDR). Toto předpojaté informování se nese už od prvního shledání obou nejvyšších výkonných politiků.

SHRŇME SI HLAVNÍ DEZINFORMACE A DEZINTERPRETACE O ROZEBÍRANÉM DĚNÍ:

  • 1) Podepsání společné dohody na prvním summitu je sdělovacími prostředky nesprávně prezentováno jako jednostranný závazek pro Kim Čong-una.

Trump a Kim podepsali společnou dohodu, a nikoli jednostranný diktát. Dohoda je rovnostranné předsevzetí obou stran a není to pouze věc přístupu KLDR. Dohoda se týká celého Korejského poloostrova, ale média neustále tento prostor zaměňují jen za prostor Severní Koreje. Zahrnutí celého Korejského poloostrova je rozhodující a vychází z toho, že Severokorejci nebyli prvními, kdo tento poloostrov „nuklearizoval“ (více viz bod 4 a odkazy níže).  

  • 2) Média mylně předkládají, že Severní Korea slíbila, že se zbaví jaderných zbraní.

Nejvyšší představitel KLDR nic takového neslíbil, ale přijal závazek k denuklearizaci celého Korejského poloostrova (viz psaný text společné dohody). Stejný závazek přijal i prezident USA, což fakticky vychází z americké vojenské přítomnosti v Jižní Koreji, tedy na Korejském poloostrově (blíže viz bod 4 a odkazy níže).

  • 3) Novináři a redaktoři (především ti čeští) neustále píší a hovoří o jaderném odzbrojení, avšak ve skutečnosti se jedná o denuklearizaci určitého prostoru, což je podstatný rozdíl.

V původním dokumentu se píše o denuklearizaci (denuclearization), a nikoli o jaderném odzbrojení, což by muselo být psáno jako „nuclear disarmament“. Přesný význam musí být v překladu zachován. Nejedná se o odzbrojování někoho (jako např. poraženého protivníka), ale o odstranění jaderných zbraní z určitého prostoru.

  • 4) Sdělovací prostředky dezinformují veřejnost, když opakovaně tvrdí, že se denuklearizace (či nesprávně odzbrojení) týká jen KLDR. Nic takového nebylo podepsáno.

Veškerá jednání mezi USA a KLDR se týkají celého Korejského poloostrova. Tak je to psáno i v úvodním a zatím jediném dokumentu o společné dohodě. Podle dohody se jedná o úplnou denuklearizaci Korejského poloostrova (complete denuclearization of the Korean Peninsula), a nikoli jen o denuklearizaci Severní Koreje (KLDR). Nikdo by neměl zapomínat na to, že Američané jako první dopravili jaderné zbraně na Korejský poloostrov. Jednalo se sice o takzvanou taktickou jadernou výzbroj [1], ale stále o výzbroj jadernou. Ta měla být v roce 1991 z poloostrova odsunuta, ale nikdo nemůže zaručit, že byla odsunuta do posledního kusu, anebo že část nebyla zase dopravena zpět (podrobněji viz produkt 11068). Nehledě na to Američané ještě na konci roku 2017 diskutovali možnost použití taktické jaderné výzbroje s představiteli Jižní Koreje.

Tím se dostáváme k problému americké vojenské přítomnosti na Korejském poloostrově a k tomu, co tato přítomnost znamená pro denuklearizaci Korejského poloostrova tak, jak je uvedeno ve společné dohodě. Vojenská přítomnost USA na poloostrově má dále přímou souvislost a podmiňovanou i chtěnou závislost na oficiálním ukončení Korejské války (dosud platí pouze příměří). Dosáhnout oficiálního ukončení této války je snahou severokorejského režimu a přáním jihokorejské vlády, ale není to výhodným tahem pro Spojené státy, protože by odkryly prostor (šachovnici) pro zahájení druhé fáze vyjednávání ze strany KLDR, která má dobrého rádce (více viz produkt 11068).

Podrobněji je problematika vyjednávání mezi USA a KLDR rozpracována v následujících zpravodajských produktech:


[1] Taktická jaderná výzbroj (tactical nuclear armament/weapons nebo hovorově: tactical nukes) se skládá z jaderné munice s nižším účinkem, která je na cíle dopravována taktickými prostředky. Mezi taktické prostředky mohou v případě amerických vzdušných sil patřit letouny F-15 a F-16. Dalšími taktickými prostředky mohou být například jednotlivé dělostřelecké systémy, které mohou odpalovat dělostřelecké granáty s jadernou náplní. Taktická jaderná výzbroj nepodléhá mezinárodním smlouvám o redukci jaderných zbraní. Taktická jaderná výzbroj, která má nižší účinek a která je na cíle dopravována taktickými prostředky, je přirozeně předurčena na ničení cílů v kratších vzdálenostech, přičemž se zpravidla nebude jednat o cíle strategické úrovně, ale o cíle taktické nebo operační úrovně. U strategické jaderné výzbroje je tomu přesně naopak: munice s vyšším účinkem je na cíle dopravována strategickými prostředky s předurčením ničení cílů ve větších vzdálenostech, přičemž se přednostně bude jednat o cíle strategické úrovně. Strategickými vzdušnými prostředky ozbrojených sil USA schopnými nést jadernou výzbroj jsou strategické bombardéry B-1B Lancer, B-2 Spirit a B-52 Stratofortress (letouny B-1B byly po pádu Sovětského svazu převedeny do role nosičů konvenční výzbroje). Dalšími strategickými prostředky pro dopravu strategické jaderné munice na cíl jsou mezikontinentální balistické rakety odpalované ze země a balistické rakety odpalované z ponorek. 


Zpravodajský produkt 13056
Krátká analytická reakce
© 2019 Agentura EXANPRO