Analýzy, hodnocení a předpovědi         Slovník          Pracovní postupy        Bezpečnostní situace a politika

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací. 

20. duben 2019
Předplatitelé

Odborný výklad a souhrnné hodnocení (22036)

Produkt je přímým pokračováním problematiky započaté ve zpravodajském výstupu 22034, kde je vysvětlen termín institucionalizovaný terorismus* a zdůvodněno zapojení zpravodajských služeb*. Druhé pokračování v produktu 22035 je věnováno blízké historii teroristických útoků* v Evropě (posledních 50 let) a dále je zaměřeno na objasnění operací pod falešnou vlajkou* s uvedením několika reálných příkladů.

Tento produkt je třetím a závěrečným dílem úvodní trilogie k následné odborné analýze* vybraných teroristických útoků ve formě případových studií*. Tyto vybrané útoky jsou uvedeny v přehledu na konci dokumentu (některé s odkazem na související produkty). Následně je uveden přehled s odkazy na dosud vytvořené hlavní produkty s problematikou terorismu* (shrnutí produktů je oproti předchozím dvěma dílům ucelenější).

Tímto třetím dílem se dostáváme k současné bezpečnostní situaci v Evropě, která se začala výrazně měnit od roku 2015, kdy Paříž poznamenal první vážný incident spojovaný s takzvaným „Islámským státem“ (IS). Od té doby můžeme sledovat zcela jiný druh terorismu, než tomu bylo ve 20. století. Zásadní věcí však je, proč tyto novodobé teroristické aktivity vůbec vznikly neboli co je jejich skutečným cílem.

Ve stejném roce (2015), což není náhodné, byla vyvolána masivní vlna nelegálních migrantů* zaplavujících evropské země. Tato vlna se sice v následujících letech zmírnila, ale příliv nelegálních migrantů je dál podporován. Podpora nelegální migrace vychází z Evropské unie (EU), která již v roce 2014 plánovala přijetí většího množství nelegálních migrantů. Tím ale EU a její členské země nepřímo podporují mezinárodní terorismus*. V nelegální migraci jsou totiž vždy zastoupeny formy organizovaného zločinu včetně terorismu. Podrobněji o podílu EU na nelegální migraci a o zanedbávání účinného a nutného potírání nelegální migrace viz produkt 11099 a odkazy na související produkty uvnitř zmíněného výstupu.     

Další vědomou i nevědomou podporou současného terorismu a konfliktu mezi odlišnými kulturami je to, když mnozí politici, novináři, a dokonce i bezpečnostní pracovníci nazývají tento nový fenomén jako „islámský terorismus“ a ty, kteří ho páchají džihádisty. Blíže je tento nesprávný a často úmyslný přístup vlád a organizací vysvětlen ve dvou následujících zpravodajských produktech:

Konání vlád a mezinárodních, lépe nadnárodních organizací je v rozporu s výstupy zpravodajských služeb, které před nelegální migrací spojenou s nezákonnými aktivitami varují. Otázkou však je, nakolik jsou výstupy těchto služeb míněny vážně. Některé služby (úzké skupiny zapojených osob) totiž vědí o pozadí teroristických útoků včetně různého propojení mnohem více, než veřejnosti ukazují v rámci svého šetření a hodnocení. Tím narážíme na to, co bylo o vazbě mezi terorismem a zpravodajskými službami napsáno v předchozích dvou dílech. Také zpravodajské služby mohou působit rozporuplně mezi tím, jak situaci veřejně hodnotí nebo co jejich zástupci říkají, a tím, co v pozadí skutečně konají.

Rozporuplné, ale v pozadí úmyslné konání vlád a státních institucí souvisí se snahou ovlivňovat vývoj v Evropě, která je nejvýznamnějším geopolitickým prostorem v soupeření mezi USA a Ruskem. Zákulisní činnost v souvislosti s terorismem je možné nejlépe odhalit prostřednictvím odborné analýzy jednotlivých teroristických útoků, kde nespočet záměrně přehlédnutých detailů (faktů) poskytuje důležité dílky pro sestavení celkového reálného obrazu, který je v oficiální prezentované verzi dosti rozmazaný a neúplný.

14. duben 2019

Specifické hodnocení a návrh na nápravu stavu (11100)

Ústavní soud České republiky dne 9. dubna 2019 rozhodl, že vydání (extradice) ruského občana Jevgenije Nikulina do Spojených států amerických na konci března 2018 bylo protizákonné. Vážný problém je však v tom, že ústavní soudci se na tomto protizákonném činu ve prospěch USA vědomě podíleli. Komplot výkonné a soudní moci prokazuje zaznamenaná součinnost tehdejšího ministra spravedlnosti Roberta Pelikána a Ústavního soudu ČR (dále jen ÚS) právě v době neplánované a narychlo organizované návštěvy tehdejšího předsedy Sněmovny reprezentantů Kongresu USA Paula Ryana.

ÚS tedy potvrdil již dříve analyzované pochybení Babišovy vlády skrze tehdejšího ministra Pelikána (spolustraníka Andreje Babiše). Záměrně píšeme o pochybení Babišovy vlády, jelikož premiér Andrej Babiš (toho času v demisi) o celé záležitosti věděl a s Paulem Ryanem měl dokonce schůzku (viz produkty níže). Potíž je však v tom, že ÚS mlčí o nepoctivém zapojení vlastních soudců. Celou dobu mlčí také senátoři, kteří svým souhlasem umožňují jmenovat ústavní soudce do jejich funkcí. Stejné ticho je v tomto případu i na půdě Poslanecké sněmovny, jejíž poslanci měli už dávno rázně vystoupit proti jednání Pelikána a Babiše. Jak mohou tito lidé ve funkcích soudců, senátorů, poslanců a členů vládního kabinetu poté někomu tvrdit, že jsme právním státem? A to se samozřejmě nejedná jen o tento diskutovaný problém.

Ani prezident Miloš Zeman se nevyjadřuje zcela čestně, protože úmyslně v této kauze zapomíná na zapojení Andreje Babiše, kterého i přesto podruhé jmenoval do funkce předsedy vlády České republiky (červen 2018) poté, co jeho vládě Poslanecká sněmovna nevyjádřila důvěru (leden 2018). Jmenoval ho podruhé i přes další vážné prohřešky spojené s podřízením se politice západních mocností (viz produkt 11080 zmíněný níže). Podotýkáme, že prezident ČR stejným nečestným způsobem hájil svého podřízeného Vratislava Mynáře ohledně nezískání bezpečnostního osvědčení, kdy vědomě zlehčoval závěr NBÚ. Objasnění zmíněných věcí je obsaženo v těchto dvou produktech:

Před hodnocením aktuálního vývoje kauzy „Nikulin“ a návrhem na nápravu stavu si nejprve připomeňme toto porušení českého právního řádu prostřednictvím již publikovaných dokumentů na stránkách zpravodajské agentury EXANPRO. Kauza s pochybením české výkonné a soudní moci byla v období březen až červen 2018 podrobně rozebrána v následujících zpravodajských produktech:

Rozeberme si nyní blíže aktuální vývoj kauzy „Nikulin“, kdy ÚS dospěl 9. dubna 2019 k závěru, že vydáním ruského občana Jevgenije Nikulina do USA byly porušeny jeho práva na spravedlivý proces. ÚS svým verdiktem zrušil rozhodnutí t. č. ministra spravedlnosti Pelikána v demisi, avšak svévole Roberta Pelikána za podpory Andreje Babiše se již nedá zvrátit, neboť Nikulin byl ihned po tomto rozhodnutí převezen do Spojených států. Jediné, co Nikulinovi zůstalo, je možnost požádat o odškodnění za nedodržení právního postupu vůči jeho osobě.  

Závěr ÚS je zvláštní v tom, že na vydání Nikulina do USA se podíleli nejméně tři ústavní soudci (Jan Musil, Jan Filip a Jaromír Jirsa – blíže viz odkazy na produkty výše). Náhle to vypadá, že se chce ÚS svým aktuálním verdiktem zbavit své odpovědnosti a veřejnosti tak předhazuje jen tehdejšího ministra Pelikána, aby tím ÚS odpoutal pozornost od svých soudců. Jenže sám Pelikán velmi dobře ví, že minimálně tři výše jmenovaní ústavní soudci mu byli v jeho konání velmi nápomocni.

Robert Pelikán pro Českou televizi v den odletu letounu s Nikulinem na palubě uvedl (30. března 2018), že poslední zákonná překážka padla poté, jakmile v úterý (rozuměj 27. března 2018) ÚS odmítl Nikulinovu stížnost. A zde je ten klíčový bod. Jak mohl Pelikán vědět, že ÚS tuto stížnost odmítl, když to ani ještě poté, kdy letoun s Nikulinem přistál na území USA, nevěděl ani jeho právní zástupce Martin Sadílek. Pelikán se přitom musel rozhodnout nejpozději 28. března 2018, protože následující den byla již přijímána opatření pro to, aby byl Nikulin v pozdních večerních hodinách 29. března předán eskortě a dopraven na letiště k letounu typu Gulfstream s registrační/imatrikulační značkou N996GA, jehož provozovatelem je Ministerstvo spravedlnosti USA. Letoun z Prahy odstartoval šest minut po půlnoci 30. března 2018. 

Celý průběh a zapojení aktérů nasvědčuje tomu, že mezi Ministerstvem spravedlnosti ČR a Ústavním soudem ČR existovala rychlá dohoda o tom, že bude Nikulinova stížnost zamítnuta a usnesení ÚS bude zpětně datováno k 27. březnu 2018 tak, aby byl ministr spravedlnosti z obliga. Ten se tak mohl 28. března rozhodnout o vydání Nikulina, jenže v té době ještě neexistovalo žádné usnesení ÚS, pouze příslib tohoto usnesení se zpětnou platností. Této dohodě nasvědčuje i fakt, že letoun N996GA vyčkával na letišti v Praze už od 25. března, a dále také to, že ve stejný den do Prahy „nečekaně“ dorazil i Paul Ryan. Tyto skutečnosti mohly na ÚS působit jako tlak k tomu, aby konal se zpětnou platností. I kdyby bylo usnesení ÚS vyhotoveno k 27. březnu tak, jak na něj bylo toto datum později společně s textem dopsáno, tak i tato věc by byla nadmíru podezřelá. Uznejte sami: americký letoun určený k provedení extradice přistane v Praze 25. března a ÚS náhle 27. března vydá usnesení, jímž odmítá stížnost Nikulina jako neopodstatněnou. Není snad tohle porušení nezávislosti ústavních soudců, a tím i porušení Ústavy ČR čl. 82, a také článku 1 o svrchovanosti ČR?

Tři výše jmenovaní soudci tvořili trojčlenný senát v čele s předsedou Janem Musilem. Tito soudci rozhodovali o stížnosti Nikulina a 20. února 2018 rozhodli usnesením se spisovou značkou IV. ÚS 530/2018 (#1) o odložení vykonatelnosti vydání Nikulina do zahraničí (týkalo se USA a Ruska), dokud nebude o této stížnosti rozhodnuto. Tito stejní soudci později rozhodli svým usnesením IV. ÚS 530/2018 (#2) o odmítnutí Nikulinovy stížnosti. Usnesení je datováno k 27. březnu, ale dostupné bylo až 3. dubna 2018.

Celý průběh vydání Nikulina do USA nese znaky zákulisních praktik se spolčením výkonné a soudní moci. Zde se můžeme ptát, proč se ÚS poprvé k této události vyjádřil až v pátek 30. března 2018 a ještě k tomu ve tři hodiny ráno na sociální síti Twitter, kdy byl Nikulin zhruba v polovině cesty do USA, a proč obsah samotného usnesení o odmítnutí stížnosti ÚS zveřejnil až 3. dubna 2018. Můžeme se také ptát, proč ÚS datoval své usnesení k 27. březnu neboli ke dni, kdy v Poslanecké sněmovně řečnil neoficiální host Paul Ryan, jenž do Prahy přijel s jediným cílem: dosáhnout extradici Jevgenije Nikulina do USA (k tomu se později přiznal). Ptát bychom se mohli na spoustu dalších věcí. (Kauza je podrobně rozebrána v produktech zmíněných výše.)  

Nyní je však zajímavé, že ÚS předhodil bývalého ministra Roberta Pelikána veřejnosti jako obětního beránka, ale o svém zapojení pomlčel. Přitom je velmi jednoduché vhodnými otázkami na zúčastněné aktéry zjistit, co se vlastně dělo a kdo a jak velkou míru odpovědnosti za toto právní pochybení nese. (Otázky, jejichž odpovědi, ať už kladné, nebo záporné, případně vyhýbavé (odmítavé), prokáží vinu zapojených osob, jsou vytvořeny ve formě analytické úlohy v příslušném produktu.)

Pro nápravu stavu je nutné zahájit šetření, které by měla uskutečnit k tomu sestavená komise z řad českých zákonodárců. Poslanecká sněmovna i Senát mají ve svých strukturách Ústavně právní výbor, což je orgán, z něhož by měli přednostně pocházet kandidáti do vyšetřovací komise. Sestavená komise by pak měla pokládat otázky jak směrem ke členům tehdejšího vládního kabinetu (Robert Pelikán, Andrej Babiš a jejich podřízení úředníci), tak směrem k ústavním soudcům (Jan Musil, Jan Filip, Jaromír Jirsa a dále také předseda ÚS Pavel Rychetský a jeho dva zástupci: místopředsedkyně Milada Tomková a místopředseda Jaroslav Fenyk). Otázkou však zůstává, zda jsou čeští poslanci a senátoři vůbec ochotni a schopni provést potřebnou nápravu špatného stavu. Vzpomeneme-li si, jak poslanci vstoje nadšeně tleskali po projevu neoficiálního hosta v osobě Paula Ryana v Poslanecké sněmovně, tak nelze očekávat, že ti, kteří vlastně tleskali pochybné extradici Nikulina do USA, by nyní tuto extradici měli šetřit.

Parlament by měl sestavit podobnou vyšetřovací komisi jako v případě organizační změny v Policii ČR, i když ani tato komise záměrně nic nevyšetřila (blíže viz produkt 11044 Organizační změna v Policii ČR a závěrečná zpráva vykazují nezpůsobilost politiků a postranní úmysl).

Členové Parlamentu ČR se ale nebudou stavět proti politikům a soudcům v souvislosti s aktivitami Spojených států, i kdyby tyto aktivity nebyly v souladu s českým právním řádem a mezinárodním právem. To už několikrát prokázali. A tak se zmohou na osočování premiéra Babiše jen kvůli střetu zájmů ohledně koncernu Agrofert a evropským dotacím ohledně Farmy Čapí hnízdo, jež z hlediska dokazování plave na vodě (podrobněji viz produkt 11063 Kauza Čapí hnízdo aneb Zákon nemůže ve všem suplovat morálku).

Navíc je zde obecné mínění zákonodárců, že se Pelikán rozhodl jako ministr suverénní země. Jenže co na tom bylo suverénního? Vždyť porušil právní systém jenom proto, aby vyhověl americkému požadavku. Mohl se přece rozhodnout o dva měsíce později, a to bez pomoci Američanů a v souladu s českým právním řádem. Takto nejsou zpravodajští analytici daleko od pravdy, když tvrdí, že Američané věděli o době extradice ještě dříve než sám Pelikán a ústavní soudci. Tento poznatek vychází z mnohých zkušeností ve vzájemné interakci americké administrativy s politickými zástupci jiných zemí (američtí zástupci například věděli mnohem dříve než kosovští představitelé o tom, že Kosovo vyhlásí nezávislost; stejně tak věděli mnohem dříve než sám Juan Guaidó, že se jmenovaný stane úřadujícím venezuelským prezidentem – pointa je zřetelná, blíže viz produkt 11096).

Pokud se neuskuteční řádné šetření tohoto komplotu výkonné a soudní moci se stanovením dostatečného postihu (např. zákaz výkonu právnické praxe u osoby Roberta Pelikána a jeho podíl na případném odškodnění Nikulina, nucená rezignace alespoň tří zapojených ústavních soudců a taktéž stejný podíl na odškodnění), bude podobných případů přibývat a Česká republika se bude ve vládnutí a soudnictví propadat na úroveň dřívějších kolonií. (Pozn.: Soudce Musil ze své funkce již odstoupil v lednu 2019, ale jako důvod uvedl své vlastní zdraví.) 

Další nutností pro nápravu stavu je zavedení účinného systému odměn a trestů ve státní správě, který v tomto státním molochu už hodně dlouho chybí. Je zde jen systém odměn, kdy si ministři v jednotlivých resortech rozdělují peníze daňových poplatníků na své odměny za nedostatečný a často nepoctivý výkon. Spravedlivými tresty se nikdo nezabývá, a tak se státní úředníci nebojí svých pochybení a dál konají, jak konají.

Kauzou se už dávno měla zabývat Bezpečnostní informační služba (BIS), jelikož bylo porušeno demokratické a ústavní zřízení ČR včetně její suverenity. To je jedna z položek, kterou má BIS ve svém popisu práce. Podle Ústavy ČR jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Tady však soudci nestranní prokazatelně nebyli. Vyvíjel snad na ně někdo nějaký tlak, čímž ohrozil jejich nestrannost? Na to by měli odpovědět příslušníci BIS a podklady předat příslušným orgánům. Avšak jak by mohla BIS hlásit své zjištění svým nadřízeným (vládě v čele s premiérem), když se premiér do tohoto provinění zapojil? Snad by BIS mohla prostřednictvím svého ředitele Michala Koudelky alespoň upozornit veřejnost, což je způsob, kterým ředitel BIS tak rád komunikuje (vydává častá prohlášení, aby se neustále obhajoval a zdůvodňoval již zdůvodněné nebo nezdůvodnitelné záležitosti). Ale ani tohle nelze očekávat, protože BIS je nasměrována jen proti činnosti Ruské federace, přičemž porušování českého právního řádu a Ústavy ČR v souvislosti s vydáním Nikulina do USA ji netrápí. A obzvláště ji to netrápí poté, kdy byl její ředitel společně s premiérem Babišem na zvláštní návštěvě v ústředí CIA v Langley.   

Na závěr ještě jedna poznámka. Někteří lidé zpochybňují Pelikánovo podřízení americké straně. Jako námitku uvádějí, že v případě žádosti USA o vydání Libanonce Alího Fajáda jednal proti Američanům a Fajáda vydal libanonským úřadům kvůli pětici unesených Čechů včetně vojenského zpravodajského důstojníka. Avšak skutečnost je taková, že ani v tomto případě Pelikán nejednal v rozporu s požadavky Spojených států, ale v naprostém souladu. Celá kauza je podrobně analyzována ve třech následujících zpravodajských produktech:


Zpravodajský produkt 11100
Specifické hodnocení a návrh na nápravu stavu
© 2019 Agentura EXANPRO
9. duben 2019
Předplatitelé

Odborný výklad a souhrnné hodnocení (22035)

Produkt je přímým pokračováním problematiky započaté ve zpravodajském výstupu 22034, kde je vysvětlen termín institucionalizovaný terorismus* a zdůvodněno zapojení zpravodajských služeb*. Produkt je druhým dílem úvodní trilogie k následné odborné analýze vybraných teroristických útoků ve formě případových studií.

Institucionalizovaný terorismus v podobě teroristického útoku* je vždy prováděn jako operace pod falešnou vlajkou* (reálné příklady dále v textu). „Falešná vlajka“ čili původ útočníka (útočníků) se vybírá vždy podle toho, jakých účinků (dopadů) je potřeba dosáhnout. „Falešná vlajka“ navíc napomáhá utajit spojitost se skutečným původcem útoku.

Někteří lidé mohou operacím pod falešnou vlajkou organizovaným státní institucí přisuzovat až mytologický význam, avšak z první fáze studené války (1945–1991) a z doby před studenou válkou již bylo přiznáno*, potvrzeno*parciálně uvolněno* nebo jinak odhaleno více než 40 operací pod falešnou vlajkou provedených různými způsoby (metodami) včetně teroristických útoků (a to není konečné číslo). Bylo by proto bláhové domnívat se, že od roku 1991 až po současnost nebyla žádná taková operace provedena. Bylo by to bláhové už z toho důvodu, že studená válka nikdy neskončila (viz produkt 11001), ale pokračovala svou druhou fází (1992–2013), jež přešla do současné třetí fáze (2014 až současnost). Incidenty řízené z pozadí jsou odkrývány dokonce i z období 21. století. V přetechnizovaném a digitálním světě plném monitorovacích a záznamových prostředků je stále složitější provádět v městských oblastech utajené operace s vyvoláním incidentů bez toho, aby tyto operace nezanechaly určité nesrovnalosti a podezřelé zvláštnosti z jejich průběhu.

3. duben 2019
Registrovaní

Odborný výklad a souhrnné hodnocení (22034)

Zpravodajský produkt je prvním dílem úvodní trilogie k následné odborné analýze vybraných teroristických útoků* vypracované formou případových studií*. Jedná se především o ty teroristické útoky, které vykazují podezřelé pozadí a které nebyly dosud podrobeny nezávislému a nestrannému rozboru se zaměřením na klíčové položky.

Od ledna 2015 se odehrála celá řada teroristických útoků počínaje útokem v Paříži proti redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo a konče (zatím) incidentem* ve městě Christchurch na Novém Zélandu (přehled zájmových útoků vybraných pro odbornou analýzu i s odkazy na související zpravodajské produkty je uveden v dokumentu 22036, který jako třetí část uzavírá uvedení do problematiky institucionalizovaného terorismu – připravováno ke zveřejnění).

K incidentu na Novém Zélandu musíme ihned podotknout, že bez ohledu na to, co se v Christchurch skutečně stalo, řadíme tento incident pořád k terorismu*, neboť jedním z cílů bylo vnést alespoň do části lidské společnosti zděšení (teror*), a to je jeden ze znaků terorismu, který je trestným činem i ve fázi přípravy nebo vyhrožování. Další důležitou věcí je to, zda mohou být takovéto činy organizovány péčí určité instituce nebo alespoň s jejím podílem, a tím označeny za institucionalizovaný terorismus* (institutionalized terrorism), což vychází z nově uplatňovaného postupu založeného na poznatcích z dlouhodobé praxe (definice termínu dále v textu). Toto propojení je nutné při analýze* a vyšetřování* vyvrátit nebo potvrdit, jinak není možné takový případ spolehlivě uzavřít. Většina teroristických útoků spáchaných od roku 2015 nebyla řádně vyšetřena, a tedy ani řádně uzavřena. Úřady se většinou spokojily s těmi nejnižšími aktéry, které nekvalifikovaně označily za hlavní organizátory jednotlivých útoků. Tyto informace jako konečné následně předhodily médiím a veřejnosti.

Ale nepředbíhejme s termínem institucionalizovaný terorismus, jenž se může zdát komplikovaný, ale přesto má svůj význam, který nelze nahradit slovy státní a nestátní. Ještě pro úvod doplňme, že institucionalizovaný terorismus je přímo spojený s některými operacemi pod falešnou vlajkou* uskutečňovanými metodou teroristického útoku (bližší vysvětlení a reálné příklady institucionalizovaného terorismu uskutečňovaného jako operace pod falešnou vlajkou jsou uvedeny v produktu 22035, který jako druhý díl pokračuje s uvedením do problematiky institucionalizovaného terorismu).  

Většina teroristických útoků spáchaných od počátku roku 2015 až po současnost (březen 2019) si sice vyžádala značný mediální ohlas, ale prakticky žádnou odbornou analýzu, která by kvalifikovaně rozebrala jednotlivé incidenty, jejich zvláštnosti včetně neobvyklostí ve vyšetřování, souvislosti mezi incidenty a souvislosti s politickými událostmi a aktivitami politiků. K analýze těchto závažných činů patří také takzvané pátrání o jednu až dvě úrovně výše, což vychází z mnohaletých zkušeností právě v oblasti terorismu (podrobněji dále v textu). Mají-li mít takové analýzy co nejvyšší hodnotu, musejí být navíc co nejvíce nezávislé a nestranné.

24. březen 2019
Předplatitelé

Specifická analýza a předpověď (13057)

V lednu 2019 se v zahraničních i domácích médiích začaly objevovat zprávy o tom, že se zástupci USA a Tálibánu dohodli na pracovní verzi mírové dohody ohledně Afghánistánu. Stalo se tak během údajného jednání v Dauhá, hlavním městě Kataru. Jednání mělo trvat šest dní a bylo označeno jako první kolo rozhovorů. Druhé kolo rozhovorů mělo být uskutečněno v únoru 2019.

K tomu se objevila zpráva, že vyjednavačem Tálibánu se stal mulla Abdul Ghání Baradar, který se podílel na zakládání Tálibánu a byl zástupcem vůdce Tálibánu mully Mohameda Omara (Muhammad Umar) pro vojenské záležitosti.

Skutečnost je však taková, že Spojené státy americké se snaží s Tálibánem vyjednávat už od roku 2009. Již tento časový údaj sám osobě odkrývá, že mírová dohoda s Tálibánem ohledně území Afghánistánu je prakticky neproveditelná. Jenže neproveditelnost jakékoli dohody se primárně nevztahuje k hnutí Tálibán, neboť afghánský Tálibán [1] není samostatnou, ale podřízenou organizací. To zástupci USA moc dobře vědí.

Rázem vyvstává několik otázek jako například proč není mírová dohoda proveditelná, o co Spojené státy touto hrou usilují, kdo stojí v pozadí a s jakým cílem apod. Zajímavé je také to, kdo je vlastně vyjednavač Baradar (?)

Určité odpovědi lze nalézt ve zpravodajském produktu 11014 Příčiny neúspěchu vojenské mise v Afghánistánu. Bezútěšná a stále se zhoršující situace v Afghánistánu je pak popsána v souhrnném hodnocení 13047 Závěr Američanů: Afghánská vláda nemá pod kontrolou 82 % správních okresů Afghánistánu.  

Následná analýza se věnuje objasnění, proč Afghánistán není zdaleka jen problémem mezi stávající afghánskou vládou a Tálibánem, proč není možné očekávat reálné výsledky ve vyjednávání s Tálibánem a co tímto vyjednáváním chtějí Američané doopravdy dosáhnout.