Analýzy, hodnocení a předpovědi         Slovník          Pracovní postupy        Bezpečnostní situace a politika

Informace jsou hybnou silou, ale klíčem hybné síly je zpravodajské vědění, které vzniká odhalováním skutečného významu těchto informací. 

15. srpen 2018
Předplatitelé

Specifická analýza a hodnocení (12045)

Případ pětice Čechů, kteří byli „uneseni“ v Libanonu vyšetřovala nově vzniklá Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ). Avšak v květnu 2018 se v českých sdělovacích prostředcích objevila zpráva, že policisté z NCOZ případ odložili pro nedostatek informací.

Kauza unesených Čechů je podrobně rozpracována a analyzována v produktu 12006 Pozadí libanonské aféry s českou zpravodajskou službou, v němž je odkaz na další související produkt. Situace s reorganizační změnou v Policii ČR a vytvoření NCOZ je zevrubně analyzována v produktu 11044 Organizační změna v Policii ČR a závěrečná zpráva vykazují nezpůsobilost politiků a postranní úmysl.

Příslušníci NCOZ tvrdí, že neměli pro pokračování ve vyšetřování dostatek informací, ale na druhou stranu z jejich sdělení vyplývá, že získané informace nedokázali správně analyzovat a vyhodnotit, a tím ani určit směr dalšího vyšetřování s aktualizovaným souborem cílených otázek (informačních požadavků*). Mohlo se samozřejmě jednat i o vzájemnou dohodu o odložení případu se zapojenými státními institucemi. Svým nepovedeným vyšetřováním příslušníci NCOZ zdůraznili to (zřejmě nechtěně), že s Alí Fajádem, únosem Čechů a americkým zapojením nebylo vše tak, jak bylo prezentováno ve sdělovacích prostředcích.  

Rozeberme si, kde vyšetřovatelé NCOZ odkryli své slabiny a čím se nechali oklamat, případně čím se chtěli nechat oklamat. Na úvod můžeme naznačit, že situace ohledně vyšetřování se kromě jiného dotýká termínu dvojitý*, nebo dokonce trojitý agent*. Nahlédněme do analytického rozboru těch bodů, které příslušníci NCOZ zfušovali a které jsou popřením základních zásad činnosti každé zpravodajské služby* – v tomto případě vojenské zpravodajské služby neboli Vojenského zpravodajství* (VZ).

9. srpen 2018

Souhrnné hodnocení (11079)

Tragická událost se třemi mrtvými českými vojáky, jež se odehrála 5. srpna 2018 v Afghánistánu poblíž základny Bagrám, není žádnou shodou okolností, ale trvale předpokládanou a opakovanou situací. Strážní úkol, který jsou čeští vojáci povinni plnit taktéž neefektivním pěším hlídkováním (či „patrolováním“ – cizí a v AČR upřednostňovaný výraz) mimo základnu a ještě k tomu bez dostatečného podpůrného zajištění, neprošel z vojenského hlediska náležitým posouzením a vyhodnocením přijatelného rizika* (acceptable risk). Při schvalování úkolu převážila snaha vyhovět Američanům, kteří jsou hlavními obyvateli a správci základny.

Poznámka: V samostatném dokumentu rozebereme úkol české strážní jednotky plněný mimo základnu a jeho slabé stránky, jež silně převažují nad bezpečností jednotky při jeho provádění (připravujeme).

Čeští generálové a vrcholní politici nevykonali ohledně schválení strážní mise správný rozhodovací proces. Z několika stran se ozývala námitka o zbytečně velkém riziku ve formě nebezpečného vystavování se útočníkům s poukázáním na to, že čeští vojáci budou umírat, a to dokonce bez nějakého přínosu. Avšak to pro vojenské a politické funkcionáře nebylo zřejmě to rozhodující.

Po první tragické události, kdy ve stejné misi zahynulo v červenci 2014 pět českých vojáků, měli čeští činitelé možnost plněný úkol revidovat. To se ale nestalo a mise pokračovala ve stejném stylu dál. Doplňme, že část mise strážní jednotky, která je nevhodným způsobem (bez zapojení všech zajišťovacích prvků) plněna mimo základnu, není pro osazenstvo základny takovým přínosem, aby stála tolik lidských životů. Kromě toho nebylo nikdy upřímně řečeno, co a v čí prospěch čeští vojáci v Afghánistánu vlastně hájí. Tímto se dostáváme k chybným tvrzením politiků a nekompetentním vyjádřením generálů.

Častým a nesprávným tvrzením politiků včetně prezidenta Miloše Zemana a jeho mluvčího je to, že čeští vojáci v Afghánistánu bojují proti mezinárodnímu terorismu*, čímž podle nich brání teroristům* v jejich pohybu do Evropy a následnému vykonávání teroristických útoků* právě v Evropě. To je však hrubý laický omyl! Zaprvé mezinárodní terorismus nezná hranice, a to za jakékoli situace. A zadruhé vojenské uskupení jako konvenční síla nemůže zastavit protivníka, jenž je „neoznačený“, pohybuje se rozptýleně a používá asymetrické způsoby vedení boje* (nebojuje konvenčním „frontovým“ způsobem).

V Afghánistánu můžeme v případě Tálibánu hovořit o místním terorismu (viz domácí terorismus*), ale rozhodně ne o terorismu mezinárodním. Tálibán neměl nikdy v úmyslu páchat útoky v Evropě. Jeho cílem bylo a stále je ovládat a spravovat Afghánistán (i když byl a je pod vlivem a „sponzoringem“ Pákistánu – vysvětlení viz produkt 11014 Příčiny neúspěchu vojenské mise v Afghánistánu). Sebevražední útočníci jsou připravováni proti západním „okupantům“, kteří se usadili v jejich islámské zemi, a dále proti státním prvkům, jež jsou pod vlivem Západu. Naopak tím, že do Afghánistánu přišli zahraniční vojáci, by mohl zesílit důvod k zacílení na domoviny těchto vojáků jako odplaty za „okupaci“. Jenže Tálibán k tomu za těch celých 17 let dosud nepřistoupil. Pokud se ale k tomu rozhodne, tak mu v tom nezabrání ani milion zahraničních vojáků poslaných do Afghánistánu.

Mylná vyjadřování generálů Balouna a Vernera dokládají jejich nekompetentnost rozhodovat o osudech českých vojáků. Velmi tristní je tvrzení, že vojáci ČR plní v Afghánistánu nebojovou operaci. To je zvláštní, že na nebojové operaci používají vojáci zbraně nabité ostrým střelivem, bojovou techniku a určité taktické zásady své činnosti, přičemž jsou připraveni vést možný boj. Vztah mezi bojovými a nebojovými operacemi je jiný, než si čeští generálové myslí. Jenže oni si nemají nic myslet, ale musí tuto problematiku velmi dobře znát a umět ji také správně pojmenovat.

Než si stručně objasníme rozdíl mezi tzv. bojovými a nebojovými operacemi*, podívejme se nejprve na vyjádření našich vedoucích generálů. První zástupce náčelníka Generálního štábu generálporučík Jiří Baloun řekl dne 5. srpna v pořadu ČT „Události“ k rozebíranému tragickému incidentu toto:

„Já chci jenom připomenout znovu, že mise je nebojová, čili je spíš výcviková, školící, je poradenská.“

Ještě více se do toho zamotal zástupce náčelníka Generálního štábu generálmajor Jiří Verner v pořadu ČT „Události, komentáře“ (6. srpna), kde nejprve uvedl, že naše mise jsou nebojové. Záhy nato ale vznesl moderátor Jakub Železný tuto logickou a správnou námitku:

„Sám jste řekl, že mandát naší mise v Afghánistánu je nadepsán slovem nebojová. Na druhou stranu není to ale ani klasická mírová mise, tak si člověk říká – já to teď řeknu úplně na plná ústa – co tam ti naši vojáci vlastně dělají?“

Generálmajor Verner odpověděl takto:

„Samozřejmě je to zavádějící. Mnohdy se spleteme i my, že řekneme místo nebojová mírová. To je obrovský rozdíl. Naši vojáci jsou vyzbrojeni jednak pasivními prostředky vlastní ochrany, tak jsou vyzbrojeni i dostatečně jak dlouhými, tak krátkými zbraněmi. Mají vesty, přilby. To znamená, to není úplně mírová mise, že by se někde pohybovali, tak jako třeba modré přilby nebo jiné mírové mise.“

Pokud generál řekne, že pojmenování vojenské mise je zavádějící a že se mnohdy pletou i oni sami, tak potom dotyčný generál není profesionál, jenž danou problematiku musí dobře ovládat. Pokud se generál pokouší činit rozdíl mezi slovy nebojový a mírový, přičemž tvrdí, že se jedná o nebojovou misi s doplněním, že to ale na druhou stranu zase není úplně mírová mise, tak je něco špatně hned u samotného generála, natož pak u vojáků v terénu.   

Správné pojmenování situace je takové, že vojáci nevedou v Afghánistánu válečné operace*, nýbrž operace jiné než válka(MOOTW – Military Operations Other than War), do čehož spadá například prostředí konfliktu nízké intenzity*. A v operacích jiných než válka jsou podle situace a uloženého úkolu plněny úkoly jak bojové, tak nebojové. Nebojové operace jsou dokonce prováděny i ve válečném prostředí (např. pomoc uprchlíkům). Je ale přirozené, že ve válečném prostředí bude zpravidla vždy více operací bojových. Kromě bojových a nebojových operací existují tzv. překrývající se operace* (overlapping operations). Tato problematika je včetně ilustrace a tabulky podrobně vysvětlena v produktu 42005 Bojové operace versus nebojové operace.

V zásadě by si všichni vojáci včetně generálů měli zapamatovat toto:

  • Vojenská operace nemůže být nikdy pojmenována zavádějícím způsobem.
  • Pokud je při operaci předpokládána možnost střetnutí se s protivníkem, jedná se vždy o operaci bojovou, a to i kdyby k boji nakonec nedošlo (to je podobné s termínem „bojová jednotka“, která je bojovou i tehdy, když nebojuje).
  • Nelze srovnávat druh operace a prostředí operace (např. nebojové operace a mírové prostředí). Jedná se o dvě odlišné kategorie, přičemž jak bojové, tak nebojové operace existují ve všech prostředích. I v mírovém prostředí se plní bojové úkoly. Jedním z nich je strážní služba, v níž jsou vojáci vyzbrojeni tak, aby mohli bránit objekt svěřený ke střežení.
  • Z výše uvedeného lze jednoduše vyvodit, že pokud je strážní služba vykonávaná v míru bojovým úkolem, tak přece musí být nutně bojovým úkolem či bojovou operací také v jiných prostředích (v prostředí jiném než válka čili v prostředí např. krize nebo konfliktu, a pak také ve válečném prostředí). Jak by tedy česká strážní jednotka v Afghánistánu mohla vykonávat střežení základny nebojovým způsobem? 
  • Není profesionální ani jazykově vhodné hovořit o mírových operacích, ale o operacích na podporu míru, které patří do překrývajících se operací (blíže o překrývajících se operacích a rozdílu mezi „peace“ a „peaceful“viz dokument 42005 a 42012).

Podobných chyb se dopouštěla také bývalá ministryně obrany Karla Šlechtová – zřejmě proto, že jí to neuměl nikdo z generálů objasnit (viz produkt 42012 Ministryně obrany ČR hovoří nekompetentně o zahraničních misích, čímž vyvozuje i špatné závěry).

V neposlední řadě, ale jako poslední položku v tomto produktu zmiňujeme diletantskou poznámku generálmajora Balouna o tom, že existují indicie*, že útočník mohl mít komplice a že se prošetřuje, zda mohl být tento útok připraven. Zde bez nějakého prošetřování můžeme s jistotou a ze zkušeností sdělit, že sebevražedný útočník v Afghánistánu, zvláště jedná-li se o mladíka jako v tomto případě, má vždycky komplice, a ne jednoho. Někdo ho musel vybavit výbušninou (IED*), někdo ho musel instruovat, jak jednat, někdo musel jeho a výbušninu dopravit do prostoru útoku, někdo musel pozorovat pohyb jednotky a navést ho na cíl atd. Stejné je to i s přípravou útoku. Útok je vždy do určité míry připraven s tím, že se vyčkává na vhodnou příležitost, kterou zahraniční vojáci svou nepřehlédnutelnou a opakující se činností vždy dopředu povstalcům signalizují.

Je trvale známou a smutnou věcí, že pokaždé až tragický incident odhalí celou řadu nedostatků. Závažnější však je, že odpovědní funkcionáři nechtějí tyto nedostatky přiznat a tváří se, že se nic nedalo udělat lépe a bezpečněji. Jenže pokud mají generálové základní mezery ve znalostech a zamotávají se do bojových a nebojových operací, tak by z logického důvodu neměli zastávat tak vysoké a odpovědné funkce, protože potom nemohou svým podřízeným ani dost dobře velet a řídit je.

Pokud politici a vojenští velitelé tvrdí, že čeští vojáci vedou v Afghánistánu boj proti terorismu, ale zároveň v rozporu s tím prohlašují, že vykonávají nebojovou operaci (viz např. genmjr. Verner v pořadu „Události, komentáře“), tak tím odhalují, že vlastně ani neví, jaké operace plánují, připravují, schvalují a řídí.

Česká vláda a generalita by měly přehodnotit celkovou odbornou způsobilost a připravenost vojáků i vedoucích funkcionářů plnit správně definované úkoly. Vypadá totiž podivně, když nyní všichni politici a generálové a po nich i novináři v souvislosti s tragickým incidentem používají frázi, že naši vojáci padli, případně sousloví „padlí vojáci“, a přitom na druhou stranu tvrdí, že ti padlí vojáci byli na nebojové operaci. Když hovoříme o padlém vojákovi, tak to přirozeně znamená, že padl v boji. Ale jak mohli čeští vojáci padnout v boji, když vykonávali nebojovou operaci, tedy činnost, kde se neočekávala možnost střetu s protivníkem a z toho plynoucí bojová aktivita? Tak jako tak se nabízí i jiná otázka, a to bez jakéhokoli přetvařování: Je vůbec možné tento incident nazývat bojem?   

Afghánistán, to není pouze Tálibán, zahraniční vojáci a místní vláda. To je soupeření i jiných aktérů, a to nejenom těch z jihoasijského regionu. Je to soupeření pro jiné než oficiálně prezentované cíle. Také tyto faktory musí být zahrnuty do politického rozhodovaní o každé zahraniční misi (více viz produkty 11014 Příčiny neúspěchu vojenské mise v Afghánistánu a 11003 Konflikty ve světě jako boj mezi USA a Ruskou federací“).


* Definice termínů jsou objasněny v produktu ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK – sjednocená verze.


Zpravodajský produkt 11079
Souhrnné hodnocení
© 2018 Agentura EXANPRO
5. srpen 2018
Registrovaní

Specifická analýza – seriál ČT (13045)

Úvod do seriálu o nespolehlivosti České televize (ČT) je uveden v prvním dílu seriálu (viz produkt 13024), kde je rovněž rozebrán první případ, jenž se vztahoval k dezinterpretaci. Odkazy ke všem dosud zpracovaným případům jsou dostupné v přehledu na konci produktu.

Jedenáctý případ z produkce ČT se váže k vystupování konkrétního redaktora. Jedná se o Davida Borka, který v nejbližších dnech převezme funkci zpravodaje ČT na Blízkém východě od Jakuba Szántó.

Pokud píšeme o konkrétních osobách, tak je to vždy proto, že zastávají určité politické, vojenské, mediální nebo jiné úřední a veřejné funkce, jež mohou zneužít k ovlivňování veřejného mínění ve prospěch jedné politické nebo ekonomické skupiny. A David Borek je zaměstnancem veřejnoprávní České televize, která by měla poskytovat to nejobjektivnější zpravodajství o mezinárodní situaci. Jak se ale opakovaně přesvědčujeme, je v tomto zpravodajství plno nedostatků. Jedním z těchto vážných nedostatků je to, že někteří redaktoři či moderátoři vnucují divákům svůj subjektivní názor na popisovanou situaci, čímž je můžeme podezřívat z toho, že se snaží ovlivnit veřejné mínění o dané věci.

Do této kategorie redaktorů patří právě David Borek, který opakovaně porušuje Kodex ČT v následujícím bodu:

„5.14 Redaktoři České televize si musí při vystupování ve zpravodajských a aktuálně publicistických pořadech počínat tak, aby divák nemohl rozpoznat, jaký mají na věc, o níž informují, názor“.

Vystupování redaktora Borka bylo již společně s vystupováním Lukáše Dolanského předmětem analýzy v případu 9 – „Předpojatí a manipulativní moderátoři“. Avšak v souvislosti s nadcházejícím pracovním zařazením Davida Borka do role blízkovýchodního zpravodaje ČT zde máme jiné jeho vyjádření, které názorně zapadá do jeho subjektivního hodnocení situace právě na Blízkém východě. Nemůžeme tedy očekávat, že by zpravodaj ČT Borek ve své nové funkci nezávisle a nestranně hodnotil konflikt v Sýrii nebo napětí mezi Izraelci a Palestinci.

Podívejme se a rozeberme si nyní výrok Davida Borka, který učinil jako redaktor pořadu „Události, komentáře“ a jenž se vztahoval k Blízkému/Střednímu východu [1] a samozřejmě k ruským politikům.

2. srpen 2018
Předplatitelé

Specifické hodnocení (11078)

Evropský soud pro lidská práva [1] se sídlem ve Štrasburku vydal 17. července 2018 rozsudek (judgment) ve věci stížnosti tří zadržených a odsouzených členek ruské feministické skupiny „Pussy Riot“. Stížnost byla u Evropského soudu zapsána 19. června 2012 a vztahovala se k případu protestního vystoupení jmenované skupiny v moskevském chrámu Krista Spasitele dne 21. února 2012. Stěžovatelky žádaly finanční odškodnění za porušení jejich práv během trestního řízení a vazebního zadržení. Od ruských úřadů požadovaly odškodnění v celkové výši 245 000 EUR plus 11 760 EUR za náklady a výdaje způsobené soudním procesem.

Evropský soud rozhodl ve prospěch stěžovatelek, i když podstatně snížil částku finančního odškodnění na celkovou sumu 37 000 EUR plus náklady a výdaje ponechané v požadované výši.

Avšak obsah rozsudku, i přes některé zvláštnosti (viz samostatný dokument – připravujeme), nedosahuje takové závažnosti jako jeho načasování a propojení se dvěma dalšími významnými událostmi, čímž vznikla zajímavá série tří událostí, které se vždy týkaly Ruské federace.

Zaměřme se nyní na zmíněnou sérii tří událostí a podívejme se, jak tuto situaci hodnotí bývalí i současní příslušníci zpravodajských služeb*. Přesněji, jak posuzují zmíněné načasování ohledně vyhlášení a zveřejnění rozsudku Evropského soudu pro lidská práva a jak rozlišují mezi záměrem a shodou okolností. 

28. červenec 2018
Předplatitelé

Specifická analýza (12044)

V neděli 22. července 2018 se diváci a čtenáři mohli z televizních obrazovek, tiskovin a internetu dozvědět o „záchraně“ příslušníků takzvaných „Bílých přileb“, kteří byli izraelskými vojáky přes Izrael evakuováni ze Sýrie do Jordánska. Všude se hovoří o velkolepé humanitární akci a samotní představitelé Izraele to označují za dobročinné gesto, jež učinili pro lidi, kteří byli v bezprostředním ohrožení života.

Nikdo však již nerozebírá, že ve stejném prostoru (syrské pohraničí u Golanských výšin) jen několik dní před evakuací „Bílých přileb“ a jejich údajných rodin odháněli Izraelci desítky syrských civilistů, kteří mávali kusy bílých látek a žádali o pomoc (stalo se 17. července). Izraelští vojáci na ně přes megafon křičeli, ať se vrátí, že jim nechtějí ublížit. Proč tedy najednou ta změna a angažovanost Izraele v syrském pohraničí z důvodu údajné pomoci syrským Bílým přilbám? Jaký je z pohledu Izraele rozdíl mezi civilními záchranáři a ostatními civilisty? To samozřejmě vědí Američané, kteří vše zorganizovali (objasnění dále v textu) a kteří se Izraelcům zavděčili, aby si získali jejich silnější podporu ohledně Sýrie (viz produkt 11077 Američané ztrácejí Sýrii, a proto musejí konat aneb Proč schválení ambasády v Jeruzalémě…).

To je ale jen jeden z mnoha rozporů, které odkrývají určité pozadí a skutečný důvod této operace. Dalším rozporem je počet evakuovaných osob. Nejprve se hovořilo, že bylo evakuováno 800 lidí, později Jordánci upřesnili, že do Jordánska bylo z Izraele dopraveno 422 osob. Na tuto hru s čísly umí velmi dobře odpovědět některé zpravodajské služby*.

O co se vlastně jednalo při tzv. „záchraně“ členů Bílých přileb? Na to je snadná odpověď, když zjistíme, jaké všechny činnosti byly na pozadí záchranných prací prováděny právě příslušníky Bílých přileb, či lépe řečeno některými „specialisty“ v jejich řadách na území Sýrie, a dále když porozumíme termínu krycí organizace*. K činnosti zahraničních specialistů patří také termín zastřené operace(covert operations; odlišné jsou utajované operace* – clandestine operations).